Přinesla jsem si anděla

Hermiona  Vydáno: 16.01.11

Ráda bych se podělila o pocity z mého porodu v Neratovické nemocnici, kde se nám 5. 1. 2011 v 7:41 narodila krásná dcera Viktorie (3850 g a 52 cm) a aby to celé vyznělo trochu jinak, než jak je psané, budu se snažit o popis reálný, ale na druhou stranu o popis takový, jak jsem to celé prožívala já ve svém vnitřku.

Naše PA Pavla Ptáčková s Viktorkou...

Přinesla jsem si anděla a kousek…

Je 17:45, zase po dlouhé době usedám k TV s tím, že je na co se koukat. Přestože seriál Nemocnice na kraji města mnou prošel již nesčetněkrát, stejně jako pokaždé s velkým obdivem k autorovi a hlavně hercům usedám k druhému dílu. Předříkávám si jednotlivé kousky, sice s malými chybami, ale přece, již nutnou chvilku dopředu, když v tom mě začne píchat v podbřišku. Ha, zase poslíčky, to tu už bylo tolikrát, že tomu nevěnuji nijak velkou pozornost.

Sice to bolí i v zádech, ale co, 30. 12. jsem tu s takovou bolestí seděla do 3 do rána a pak jsem si pěkně schrupla a bylo to. Nu což, stejně již oddaně čekám na čtvrtek, kdy vypukne náš velký den, protože máme nástup do porodnice na vyvolání porodu. Při těchto představách ani raději nedýchám, aby mi to moc nepřemýšlelo. Jeden takový porod mám již za sebou a vím, že není nic moc.
Je 18:30 bolesti stále přicházejí, a tak je pomalu začínám měřit. Ani se mi nechce věřit, že už třetí přišla po 10 minutách téměř přesně. V duchu je mi do smíchu, ale zároveň se i začínám bát.

Co když je to doopravdy ono. Pořád jsem si říkala, jak to poznám, ale teď jsem si téměř jistá, že dnes v noci se stane něco výjimečného. Když vidím manžela, který na každý můj vzdych reaguje slovy „tak co“ nebo „po kolika to máš“, už několikátý den, raději se ani nezmiňuji, že dnes to patrně vyjde. Napíšu ještě pár mailů a půjdu si dát teplou vanu s Terezkou. Mamku ve vaně má poslední dobou skoro denně a tak její nekonečná radost je současně radostí i pro mě. Po půlhodinovém řádění ve vaně, se cítím naprosto odpočinutá a bolesti jsou pryč, tak s díky a lehkou naštvaností odmítnu večeři a zasedám k TV.

Koukáme na nudný program, který se nezměnil, ani nástupem nového roku, ale zjišťuji, že se u Nikdo není dokonalý nemůžu na vtipné odpovědi dotázaných ani soustředit. Ježíš, no jo, vždyť ono je to nějakou dobu zase pravidelné, až teď mi to došlo. Začnu to měřit znovu, a jaké je mé zděšení, že intervaly se zkrátily na 6 minut + - minuta. Začínám si odfukovat v křesle a bolest v zádech se zintenzivní. Honza zatím pochrupuje na gauči, aby nabral sil na další den v práci.

V 22:00 rezignuju a přiznávám se, že pojedeme do porodnice. Bolesti jsou pravidelné a vzhledem k délce cesty cca 60 km, je lepší jej dříve než na poslední chvíli. Volám tedy do Neratovic, zda máme volnou postel. K mé obrovské úlevě dostávám kladnou odpověď. Voláme babičce, že dnes v noci se vyspí v naší posteli, aby byla po ruce Terezce.

Vyrážíme. Venku je zima, skoro -10°C, ale noc je jasná, obloha plná hvězd. Patrně ještě důsledek zatmění slunce, které dnes proběhlo. Během cesty volám domluvenému porodníkovi, že odjíždíme do porodnice. Jaké je mé velké překvapení, když z jeho úst slyším, že bohužel přijet nemůže. Začínám vnitřně panikařit, ale na druhou stranu zůstávám až příliš klidná. No nic, mám přece číslo, ještě na další dva, kteří slíbili, že jsou schopni mě v Neratovické nemocnici odrodit.

Další možnost je Lucky manžel (kamarádka, jejíž manžel je gynekolog – porodník), ovšem tomu bych volala jen v posledním tažení, vždyť sami si chtějí užívat právě narozeného miminka. No což další mi košem nedá. Volám, několikrát je obsazeno, ale ještě stále věřím, že se vše v dobré obrátí. Konečně se podařilo spojení s druhým lékařem, kde jsem dostala v podstatě stejnou odpověď jako v předešlém případě. Nepříjemné vymlouvání se na práci v noci mi přijde téměř směšné. No nic, rezignuji na další volání, už nevěřím tomu, že bych měla štěstí.

Je 23:00 a přijíždíme do Neratovic. Na posledních dvou křižovatkách už mě bolesti nenechají sedět v klidu. Na sedadle se kroutím a začínám funět, abych bolesti alespoň trochu uvolnila průchod tělem. Ach ta záda, bolest čím dál větší. Poslední kontrakci dodýchávám v autě a vyrážíme dovnitř. Musíme to stihnout do 5 minut, abych další měla už nahoře, v patře porodnice. Lehce se mi třese ruka, ale zvoním. Opravdu jsem si jistá, že toto nejsou poslíčky, ani nic jiného. Opravdu nás čeká porod našeho druhého miminka.

Pomalu se mi vrací paměť na bolest prvního porodu, přestože jsem každému tvrdila, že na to se nedá vzpomenout. Ozve se příjemný hlas a já hlásím své jméno, vstoupíme dovnitř a já začínám se bát. Naštěstí není pro strach čas, v půlce chodby je mi naproti PA Helča, která mě vítá a představuje se mi, že má dnes službu a že půjdeme natočit monitor. Ještě stále s úsměvem na tváři souhlasím a zároveň lehce dodýchávám další kontra, už to nějak nejde skrývat. Začínám se modlit, aby na tom monitoru něco bylo. Vždyť přece nejsem prvorodička a už vůbec ne hysterka, abych nepoznala, že je něco jinak.

Hurá, monitor nelže, kontrakce jsou pravidelné a tak čekáme na doktora. Můj verdikt zní, že se odsud už dnes v noci nehnu. S takovou bolestí přece nemůžu jet domů. Přichází doktor Winter. Cože, nevěřím vlastním uším, už doma brečím, že jsou jen dva lékaři, které bych chtěla v porodnici k porodu a on je jedním z nich. V duchu chválím miminko, jak si umí vybrat. Po vyšetření mi úsměv rychle mizí z tváře. Čekala jsem 2–3 cm, k mému velkému překvapení bych brala i 4 (ta bolest už je přeci velká), doktor: „Jste otevřená na cm a průchod pro prst.“ Co, co…to si dělá srandu… jediná slova, co mi probíhají hlavou. Jsem nešťastná. No další návrh je takový, že si mě tu nechá, když to máme tak daleko, ale rozhodně to nijak rychlé nebude. Nabízí mi injekci pro zmírnění bolestí, abych nabrala sílu a odpočinula si u kontrakcí. Nakonec po dlouhém váhání souhlasím.

23:30 jdu vyprovodit Honzu se slovy, ať jede domů k Terezce, že mu zavolám, až bude potřeba. Není přece nutné, aby tu byl se mnou, když se nic dít nebude. Odcházím na pokoj, převléknu se do pyžama, dám WC, sprchu a zalehnu. Dostávám zahřáté pecky z třešní na záda. Ááááách to je úleva, ale stejně kontrakce cítím. PA chodí v pravidelných intervalech poslouchat srdíčko maličké. Kolem 3:00 přijde, že natočíme monitor a pak mě vyšetří. Říkám, že bolest už je dost intenzivní, protože ležet v posteli mi nejde a tak střídám polohy. Stejně jako u Terezky je mi nejlépe se zdviženým zadkem do výšky a hlavou zabořenou v polštáři.

Jdu na monitor, kontra prodýchávám, ale příjemné na boku mi nejsou. Po monitoru slyším, že jsem otevřená na 3. Odpočítávám si, že ještě dalších 7 hodin na 10cm, patrně nevydržím. Helča mi nabízí vanu, že mi tam dá vůni eukalyptu v podobě svíčky a do vany příjemný uvolňující olej. Vybírám si meduňku, je mi nabídnuta jako první, ale po přivonění zjišťuju, že je to přesně ono. Dostávám k vaně ještě dva homeo čípky, že malinko na bolest zaberou a třeba se trochu uvolním. To, že beru každou hodinu 5 kuliček homeopatie k porodu, jsem upřímně před pohrdáním homeo placeba zapřela, o to víc mě tato skutečnost překvapuje.

Helenka odchází a nechává mě samotnou. Jak samotnou, já tu přece nebudu se svou bolestí sama. Chce se mi brečet. Ale co jsem velká holka, to zvládnu. Lehám si na bok a čekám, co se mnou vana a teplá voda udělá. Přichází další kontrakce a já se svíjím, sice v horké vodě, ale že by to mělo nějaké ulevující účinky, opravdu nepociťuji. Při další kontrakci jdu na všechny čtyři. Při představě, jak na mě kouká nějaký další pár očí, byť manželovi, jsem ráda, že jsem sama. Vzpomínám si na dýchání do břicha a snažím se co nejvíc uvolnit, jen aby to tolik nebolelo, protože mě přece ještě čeká dlouhá doba k tomu, kdy budu držet své miminko v náručí.

Zjišťuji, že nejsem schopná odhadnout, jaký čas jsem již ve vodě strávila. Naopak vím, že mi teplá voda už není tak příjemná jako na začátku a navíc dosti rychle chladne. Ani nemám sílu ji dopustit. No nic, čípky nezabraly a voda je už pomalu studená, ale kupodivu mi vůbec nevadí. Nevím po jaké době, ale vylézám z vany, už není příjemná vůbec a navíc kontrakce zesílily natolik, že už musím využít povrchní dýchání. Minule jsme s ním začali kolem 5 cm. Takže vše jde dle mého plánu. Vypustím vanu, obléknu se a jdu korzovat po chodbě. Nakonec si najdu místo v tmavém koutě u okna, kde čekám na každou další kontrakci. Mezitím pozoruji nebe a mluvím s miminkem. Už nemám sílu. Už nechci být sama.

Jdu si pomalu mezi kontrakcemi pro telefon a volám domů. Nechci, aby byla slyšet má bezmoc, tak se snažím telefon zkrátit na minimum slov: „Jendo, přijeď." Odpověď zní něco, jakože jede… myslím, že ji už ani nevnímám. Zpětně zjišťuji, že je 6:04. Pomalu se sunu zpět a jdu za PA se slovy, že nevím, jak dlouho to ještě vydržím a že jsem volala manžela, že už nechci být sama. Slyším, už zase z povzdálí, přepadla mě další kontrakce, že může přijet a že musím vydržet do půl osmé, kdy se střídají doktoři, že pak mě vyšetří. Odcházím se slzami v očích, ale vnitřně se nevzdávám, když už jsem to vydržela až sem, tak vydržím.

Za další dvě kontrakce mám pocity úplně jiné, opět jdu za PA, že toto opravdu není to, co to bylo a že to fakt bolí. Bohužel se směna chýlí ke konci a tak jsem dostala stejnou odpověď. Dobře, třeba opravdu jen přeháním, ale poslední dvě kontrakce byly úplně jiné a cítím tlak na konečník. Přišla další a při té už se nepletu. Jdu za PA, že chci něco na bolest, že mám tlaky na konečník a chci, aby se na mě někdo podíval. Konečně jsem se dočkala, jdeme na monitor se slovy, že ho natočíme a někdo se na mě přijde podívat. Jediné co si pamatuju je, že to bude nová PA přebírající službu. Připíná se monitor a já zjišťuju, že můžu stát jen v předklonu a tak je mi vyhověno. Po asi 5 minutách někdo přichází, chytá mě za ruku a představuje se jako PA Pavla Ptáčková.

Být to v jiné situaci, asi s úsměvem se tomuto milému stvoření představím také, bohužel tato situace tomu nepřála. Jediné co jsem se ze sebe dostala, byla věta: „Já Vás znám." Na otázku odkud, už jsem nebyla schopná reagovat. Jediné o co prosím je, aby neodcházela, už nechci být sama. V dálce slyším, že přijel Jenda. Je mi to už úplně jedno. Vím, že stojí za mnou, ale nemůžu se na něj ani podívat. Bolest mi kroutí nohy a zjišťuji, že stojím na špičkách. Po další kontrakci si lehám, aby mě mohla PA vyšetřit. Už nemůžu, jsem naprosto odevzdaná. Říkám, že to bolí a že mám obrovské tlaky. A co slyším: „Peťulko, tam je lem. Ještě pár kontrakcí a můžete tlačit.“

Pořád dokola se ptám kolik ještě. Doktor, který mezitím přišel, mi není schopen dát jasnou odpověď, což mi v této situaci dost vadí. Vidí to tak na pár kontrakcí až půl hodiny. No co je toto za odpověď. To je dosti velký rozptyl. Po další kontrakci mě PA opět vyšetří a zjistí, že jdeme rodit. Bylo to opravdu rychlé. S každou další můžu tlačit, aby miminko sestoupilo seshora dolů. Konečně, konečně jsem se dočkala. Kontrakce s tlačením jsou o dost příjemnější a méně bolestivější než ty poslední. Mezitím se na sále strhne, obecně řečeno mela. Vše se připravuje k porodu a vše mi přijde dost rychlé.

Začínám být nervózní, ale ne na dlouho, PA Pavla mi všechno říká, co se děje okolo. Slova mi přijdou jako balzám. Před další kontrakcí se Pavla ptá, zda máme nějaké zvláštní přání. Zda tatínek bude střihat pupečník, zda ho chceme nechat dotepat apod. Ani je nenechám se domluvit a říkám, že nechci nástřih, pokud nebude 100% nutný. Slíbí mi, že to tak udělá. S další kontrakcí slyším, že mám tlačit a Pavla mi praskne vodu. Snažím se, co to dá, povzbuzování všech okolo mi dodává sílu, ale v půlce kontrakce cítím, že prostě síla není. Vše je v pořádku, počkáme na další kontrakci, ale z mého pohledu dopadla úplně stejně.

Jediné, co se mi honí hlavou je to, že to dítě ven prostě nedostanu. Už nemůžu, nemám ani sílu dýchat, natož tlačit. Pavla dělá vše proto, aby mi dodala odvahy, a jdeme na to, mám se naštvat a přesně mi ukazuje vnitřně místa, kam musím tlačit. Bože to je bolest, cítím, jak mě pálí celé tělo, ale jde to. „Peťo, chcete si sáhnout na miminko? Už je skoro venku. Má krásné vlásky." Jediné na co se zmůžu, je zavrtění hlavou pro nesouhlas, bojím se, že pokud si na tu hlavičku šáhnu, vrátí se zpět. Prosím Pavlu, ať mě klidně nastřihne, že už fakt nemám sílu to sama dokázat. Ne nejde to, opravdu nemůžu. S další kontrakci zatínám nehty do Jendovy ruky. Je to tu. Tlačíme, tlačíme, ale neodpočíváme. Tlačíme méně… a je tu, naše krásné miminko na svět vykouklo v 7:41.

Řve, je celá mokrá a nádherná a leží mi na prsou. Nevěřím, že něco tak krásného je tu. Brečím a slyším, že jen ať ty slzičky pustím ven, že jsou to slzy štěstí a ty sem patří. Konečně zvednu hlavu a podívám se na svou PA. Mám pocit, že vidím anděla, který se usmívá a chválí. Pupečník dotepal o chvilku později a tatínek je vyzván, aby ho šel přestřihnout. Prosím kohokoliv na sále, ať to vyfotí na památku. Foťáku se ujímá holčina, co stojí po mé levé ruce. Sestra se mě ptá, zda může odnést miminko na kontrolu k lékaři do vedlejší místnosti na vyhřívané lůžko a později na váhu. Souhlasím, i když už teď vím, že nechci dát malou z ruky. Odpočívám, čekáme na placentu a nikdo nikam nespěchá.

Žádná podpora oxytocinem ani jinou podporující látkou. Mezitím si povídáme, jak to šlo rychle a dobře :) V tu chvíli se dozvím, že ta milá holka, co celou dobu stála po mé levé ruce je doktorka Lucie Jarošová. Zastydím se, já tu po ní halekala, ať nám vyfotí chvilku přetnutí pupečníku a ona je to lékařka. Druhá lékařka, kterou jsem si přála mít u porodu. Musím jít to říct, přijde mi to v tu chvíli strašně důležité, aby věděla, jak velkou důvěru jsem v ní vnitřně měla. Přichází další kontrakce. Placenta odchází naprosto sama, bez žádného tahání a téměř bez tlačení. Chci jí vidět. Je zvláštní vidět to, co vyživovalo mou holčičku.

Po (pro mě neskutečně dlouhých) několika minutách mi přinášejí našeho drobka zpět. Je zabalená, celá zmačkaná a kouká na mě. Bože, ta je krásná. Děkuju Ti. Následuje prohlídka PA a doktorkou, co je třeba opravit a jaké je naše celkové krásné překvapení, že není třeba do ničeho zasahovat. Ta malinká šla tak krásně, že nemám ani jeden steh. Prosím Jendu, ať jde dopsat druhé jméno našeho broučka, řekli jsme si, že se o něm domluvíme až na porodním sále, ale lepší než Anna mě stejně nenapadlo. V tom to přijde jako blesk z čistého nebe a volám ho zpět, ne nebude to Anna, její druhé jméno bude Pavla.

Pavla po naší PA, která vedla celý porod, byla neskutečně milá, úžasná, ale profesionální a v určité chvíli nekompromisní za což jí moc a moc děkuju. Všechno co jsme chtěli, pochopila bez zbytečných dotazů. Věřím, že pokud by nastal problém, nějaké rozmary by šly stranou, ale proč dopředu přemýšlet o problému, který ještě nenastal. Oznámím to tedy Pavle, zda jí nebude vadit, že naší dcerce dáme druhé jméno po ní. Pláče. Děkuje mi, že toto se jí ještě v životě nestalo. A já jí říkám, že nevím, jak více jí poděkovat za to, že přivedla naše dítě na tento svět, její ruce byly první, které se jí dotýkaly a její síla, byla zároveň i mojí silou. Opravdu mám pocit, že ten den byla mým andělem.

Přivezou mi postel a přesedáme. Budeme jako rodina spolu už na pokoji, abychom měli více intimna na to se seznámit s naším novým členem rodiny. Všichni mi gratulují, ale upřímně ještě mi nějak stále nedochází, že už jsme čtyři.
Po chvilce odpočinku mi přijde PA Pavla píchnout látku do žíly na rychlejší zavinutí dělohy, které téměř ani necítím. Její ochota a pohyb téměř jako na obláčku, aby nás nerušila, je více než příjemný. Potichu se zeptá, jak se cítím, zda je mi dobře. Zkontroluje, jak moc krvácím a stejně potichu zase odchází. Teď teprve začínám pociťovat, jak jsem hrozně unavená. Ač nechci, raději dávám Viktorku tatínkovi, ať se s ní pomazlí a zavírám oči. Slyším okolo sebe všechno, ale vnitřně v podstatě spím hlubokým spánkem. Je mi opravdu moc krásně, cítím naprostý klid a pohodu.

Líbil se vám deníček? Máte také co říct? Přidejte na eMimino.cz svůj deníček.
Průměrné hodnocení zápisku v deníčku 4.8 bodů
 Váš příspěvek
 
korkybill
Kecalka 399 příspěvků 16.01.11 17:36

Moc gratuluju k malé Viktorce Pavle :srdce: (doufám, že to píšu správně :think: ). Tvůj příběh je tak krásně napsaný, že mě až donutil k slzám. Taky bych ráda měla u porodu někoho tak šikovného a schopného jako byla tvá PA u porodu. Jsem prvorodička a nejvíc se bojím přístupu personálu ke mě :cry: Chtěla bych porod zvládnout tak, aby jsem na něj mohla vzpomínat podobně jako ty :wink:

 
Janca.Zik
Zasloužilá kecalka 696 příspěvků 16.01.11 20:36

Hermi gratuluju k miminku,krásně napsaný příběh :srdce: I já jsem rodila v Neratovicích a měla jsem u porodu PA Věrušku Novákovou a i jsem měla čest s Pavlínkou a můžu říct,že jejich přístup je lidský a neskutečně hezký :srdce:

 
irrrenka
Kelišová 6283 příspěvků 16.01.11 21:08

Dohnalo me to k slzam a sedim tu a brecim. Tak krasne popsany porod jsem jeste necetla. Krasne a opradove. Ja mela porod lehky a docela bezbolesty, ale diky tvemu popisu ho konecne dovedu vnimat i jinak. :potlesk: :potlesk:

 
lucie.anezka
Povídálka 13 příspěvků 17.01.11 00:33
taky taky

Taky jsem si pobrečela! Moc ti přeju ten zážitek, trochu zmatky jsou asi všude. Já měla císaře po přenášení, vyvolávání nezabralo, mnoho hodin kontrakcí…a velké zklamání, že jsem „neporodila“. Nakonec jsem to asi po půl roce „zpracovala“, už si nic nevyčítám, císař bolí jinak, ale taky dost, o „nedostatku“ bolesti ty výčitky nejsou. Ale přece jen - porod je porod :-)

 
Cibusa
Kecalka 312 příspěvků 17.01.11 00:34

Moc gratuluji k miminku. Slzy mám na krajíčku. Opravdu jsi to napsala krásně. Mě první porod teprve čeká, zatím sháním informace o porodnicích a lékařích a tvůj příběh mi dává naději na úžasný přístup a milé jednání, jako jsi měla ty.

 
BohunkaP
Extra třída :D 14178 příspěvků 17.01.11 08:44

Gratuluji :kytka:
Moc hezky napsané… :palec:

 
Choli
Ukecaná baba ;) 1587 příspěvků 17.01.11 11:43

Teda původně jsem se toho nadpisu trochu lekla… Jsem ráda, že vše dobře dopadlo a dceruška je doma :srdce:

 
Barbulka
Závislačka 2751 příspěvků 17.01.11 21:51

nádherně napsané :palec: gratuluji k dcerušce :srdce:

 
JančaK
Ukecaná baba ;) 1357 příspěvků 17.01.11 22:54

Nádhera. Přeji vám hodně štěstí:-)

 
Elleník
Ukecaná baba ;) 1315 příspěvků 18.01.11 08:26

Taky jsem si pobřečela :-) Hezky napsané.
Ať se Vám holky daří!!! :kytka:

 
Mahora
Zasloužilá kecalka 693 příspěvků 18.01.11 08:42

Taky jsem se neubránila slzám a řvu dojetím, úplně jsem si ten porod prožila s tebou. Jsem potřetí těhotná a stále mi nějak nedocházelo, že budu za pár měsíců rodit, tvůj příspěvek mě krásně uvedl do reality hihi. Moc děkuji a přeji hodně zdravíčka a štěstíčka celé rodince!

 
Nastys
Neúnavná pisatelka 19613 příspěvků 18.01.11 14:24

Krásný :-) slzička ukápla, moc hezky napsané.. gratuluji k miminku a přeji hodně zdravíčka a štěstíčka :kytka:

 
kecačka
Závislačka 3200 příspěvků 18.01.11 23:38

Hermiono,gratuluji k Viktorce Pavle a přeji vám hodně zdravíčka…

Před rokem jsem také rodila v Neratovicích a měla dokonce u porodu stejnou PA jako ty,paní Pavlu a máš pravdu,je to anděl,kdyby tam tenkrát nebyla…nevím jak ybch to zvládala s někým jiným.U porodu jsem měla dr.Wintera.Na Pavlu také nikdy nezapomenu,byla milá,hodná,pro­fesionální,vstříc­ná a lidská.Rodila jsem 18 hodin a skoro tři dny mi ho vyvolávali,takže taky to nebylo nic pěknýho,ale krásně jsem si ty zážitky oživila,úplně se vidím jak jsem taky ležela ve vaně a aroma olejíčky a rozdýchávala kontrakce..,
Moc krásně si to napsala :hug:

 
Hermiona
Zasloužilá kecalka 778 příspěvků 19.01.11 09:21

Děkuju všem za krásné příšpěvky. Tenhle porod jsem musela sepsat, protože se těším, až si ho jednou s odstupem doby zase přečtu a připomenu. Budu na něj vzpomínat moc ráda. První byl bohužel špatný, tak tento mi to vynahradil.
Přeju Všem moc zdravíčka, lásky a veselé děti. :kytka:

 
BettyB.
Echt Kelišová 8242 příspěvků 19.01.11 15:23

Jéé to jsem si zase pobrečela......... krásně napsané! Přeji mnoho zdravíčka!

 
doudovka
Kecalka 114 příspěvků 18.02.11 16:56

Přidávám se ke gratulaci. Taky dodám, že jsem v Ner. rodila, ale bohužel z mého rozhození z porodu si nepamatuju ani jedno jméno PA a to jsem měla dvě… Ovšem byly taky tak skvělé, jako Pavla. Přeji tobě a celé rodině zdraví a štěstíčko a aby ti dětičky dělali jen samou radost.

 
atominnka
Generální žvanilka 20914 příspěvků 20.03.11 22:16

Gratulace :kytka: Krásně napsané, brečela u toho :cry: Taky jsem musela videt placentu.-) Přeji hodně zdraví a ať vám maličká dělá jen radost

Vložit nový komentář
Poslat
nový deníček