Pro Lemyka aneb psychiatři jsou na draka

puntice  Vydáno: 11.08.11

Včera jsem volala po dlouhé době své sestřičce. Nejvíce ji zaujal můj příběh o tom, kterak jsem navštívila poprvé psychiatra. Věř či ne, i na psychiatrii se dá zažít veliká taškařice. Tak něco pro ty, kteří tam směřují. Uvařte si kafe, bude to dlouhé :)

Došla jsem nedávno k přesvědčení, že psychiatr by se měl fasovat přímo s rodným číslem. Snad by bylo dobré pozastavit se nad tím, proč každý člen naší košaté rodiny jeden exemplář tohoto medika-specialisty vlastní. Měla bych pravděpodobně začít u jádra věci. Jádro je v tomto případě přímo rodina sama. Nebudu vám ji popisovat obšírně, protože to by ani Betty McDonaldová nezvládla shrnout do svých mistrně humorných románů.

Začalo to snad všechno tehdy, kdy můj pradědeček vykazoval peprnými výrazy a střelivem větší ráže komunisty ze svého panství, na němž doposud jako premiantka a tatínkův mazlík panovala má babička. Od té doby se jádro z této strany ocitlo v nelibosti kádrových odborníků a naše rozmazlovaná babí zakusila, zač je toho nouze. Aby si vylepšila kádrový profil a mohla se tak prodrat k dobrému korytu v ČKD (jezdila tam na jeřábu, ale stejně kouřila cigaretu výhradně ze špičky :-)), nabalila si prvního automechanika, na kterého doslova narazila. Tato třeskutá skutečnost měla za následek dvě děti, jedno s DS, druhé zdravé, ale zrzavé. Když můj dědeček zjistil, co že mu to zaneslo do hnízda, udělal to, co uměl nejlépe, našel si milenku, prsten vetkl babičce za klobouk a fouk. Má babička vždy upřednostňovala případný, ale neprobádaný potenciál mé tety Jany, před zjevnou, ale opovrženíhodnou inteligencí a ochotou mé maminky. A tak se stalo, že vztahy mezi těmito třemi dámami dalekosáhle ovlivnili nás všechny, kteří jsme buď genetickými produkty této linie, nebo nešťastníci, kteří se s ní zapletli.

Jeden z oněch nešťastníků byl můj tatínek, taktéž kádrový borec z ČKD, který však uznával vnitřní odboj proti partaji. Můj tatínek je uragán, který prostě nelze zkrotit bez zjevných následků na majetku či zdravotní újmě. Moje maminka a tatínek vyprodukovali také po dvou kusech potomstva. A jak říká Cimmrman, narodilo se jim jedno zdravé (já) a jedno geniální dítě (můj bratr). Můj bratr od dětství vykazoval známky veškerých klinicky zmapovaných neuróz a psychóz, disfunkcí a poruch ve vývoji. Já byla samorost, který se nějakým zázrakem naučil číst, psát (školní docházku jsem začala brát vážně až někdy na druhém stupni), vyznávat základní hygienu. Jak jsem začala rozum brát, veškeré velké činy byly očekávány od mého bratra (dnes skutečně dokončuje doktorát na jaderné fyzice), a tak jsem měla sloužit jako podpůrný prostředek k fungování tehdy již rozpolcené rodiny. Nebavil se nikdo s nikým, vyjma Vánoc, to jsme na sebe všichni řvali jeden přes druhého. Dodnes velice bujaře vzpomínám na soužití s babičkou „Unter eniem Dach“, kdy nám má babí vláčela z půdy za kuchyňské dveře psí spřežení (takové ty obr saně pro husky), zaklínila je svědomitě za kliku dveří a zaklepala. Mamka se z kuchyně dostala až po půl hodině, a to oknem. Já, jsouc čtyřletým děckem, jsem ty saně z druhé strany prostě odtáhnout nemohla. Ale to jsem zdatně odbočila.

Jsme přesně ty produkty popřevratových Čech. Pamatuji si polsko-rumunská tržiště se západní hudbou, pamatuji si extra zářivě oranžové legíny s želvami ninja, které jsem si oblékala i pod pyžamo, ale především si pamatuji kupy rodin, které se v té době rozpadly. Mnoho manželských párů totiž spojovalo zaryté dogma (matka samoživitelka je na odstřel, když žena otěhotní, prostě se MUSÍ vdát) a také protikomunistický odboj v podobě trampování, rabování, tahání šedého moru po horách, podepisování charty apod. Tyto skutečnosti spojily i mé rodiče (ano, houpala jsem se jako dvouletá na nohou Vašíkovi Klausovi ve sklepení, kde se vydával samizdat). A když tyto skutečnosti vzaly za své, zjistili, že vyjma vzpomínek na staré časy si nemají mnoho co povědět. Nejdřív na sebe zkoušeli křičet, pak raději nemluvili vůbec, až najednou tatínek začal mít hrozně moc nočních, a to už jeho košile zase prala babička a táta flamendroval Na Růžku. Přesto přese všechno bylo mé dětství opravdu šťastné a mám spoustu nádherných vzpomínek. Jediný problém je v tom, že si vše moc beru k srdci a že jsem se snad narodila s přemírou posluhovačných genů. Prostě, když je něco potřeba, Romča to vyřídí, zprostředkuje, ještě za to zaplatí, pokloní se a poděkuje (to mám po mamince… ). Tato vlastnost mi přinesla již mnoho patálií. Především ve smyslu vyhlazování komunikačních poruch mezi rodinou a jejich následků, zaujetí funkce dovozce, uklízeče, kuchařky, přidavače, podržtašky, pucfleka, pučmidráta a pučmiprachy…

Má poslední dovolená se proto odehrávala na kolbišti kuchyně – zahrada – péče o dům – psychoterapeut mé babičky, maminky, manžela, pseudotáty – péče (a to kompletní) o postiženou tetu. A to byla poslední kapka. Již co ledy roztály pod náporem jarního slunka, jala jsem se opět kočovat mezi rodinnými nemovitostmi, kde jsme společně s manželem vykonávali funkci správce a služebné. A ani podzim a zima nebyly měsíce ideální, neboť v listopadu jsem tradičně k svátku obdarována tuny ořechů, kily mouky a cukru a několika baleními Hery, abych dostatečně zazásobila rodinu vánočním pečivem a ona tak mohla přečkat zimu bez hrozby zahynutí hladem (pod stromečkem jsem od babičky dostala formičky na vosí hnízda, tak už vím, co se budu učit letos…).

Za těchto okolností jistě seznáte, že mi muselo nutně hrábnout. Což o to, že jsem plačka, na to si manžel už zvykl, že občas bouchnu jako kamna narvaná špatným koksem a PEPO, to také skousnul, ale že mám problém ráno vstát a nepraštit s sebou hned u postele zpátky do polohy ležícího/zastře­leného střelce, to už mu bylo podivné. A tak jsem si řekla, že je to asi tím strééézem, jak se tomu teď říká. Manža nelenil a abych se trochu vybila, zakoupil mi zánovní model eliptikalu. Stres jsem se jala odstraňovat věru svědomitě. Každý den jsem štvala onen stroj 45 minut, rychlostí 35 Km/hod, uběhla tímto 27 Km denně a spálila vše, co jsem stihla sníst. S tím jídlem to byl problém číslo dvě. Jelikož jsem měla ztréééz, sevřel se mi žaludek a já dokázala sníst jen jednu housku denně, večer možná suchar „na přilepšenou“, víc jsem do sebe narvat nedokázala. A tak se stalo nevyhnutelné. Mí přátelé se mě začali tázat, zda nemám nějakou závažnou chorobu, jestli vůbec vím, co je to jídlo a spánek, jestli ještě mlžím, kde je u nás doma lednička a židle… Moc jsem na sobě nic nepozorovala, jenže můj psychický stav se nezlepšuje a nezlepšuje… až jsem si na jaře chtěla obléknout své oblíbené šaty co se nestalo… snažila jsem se najít v jindy bujném dekoltu prsa. Na zádech nebyly, na zemi nebyly, v podprsence už vůbec ne… Vypadala jsem jak blbě oblečené ramínko a styděla jsem se někam vyjít…

Nenápadně jsem se navlékla do tepláků a nešla nikam, jen do sušárny, kde jsem kdysi zmerčila váhu… Zapálila jsem si cigárko, sedla si naproti té váze a přemýšlela, jestli mám odvahu na ni vlézt. Nejdřív jsem ozkoušela, jestli mě nekousne, položený palec zůstal mou součástí, a tak jsem se na tu mrchu vyhoupla. Holky, někdo by měl možná radost, ale mě mých 47 Kg fakt vyděsilo. Ještě více mě vyděsil pohled do šatníku, kde se nenalézal kousek, který by mi pásnul. Manžel už byl v ohanbí samá modřina… Tak takhle by to nešlo. Svěřila jsem se rodině, že už asi nejsem normální a jestli by na mě mohly také býti chvilku hodní a zajistili mi pravidelný a dostatečný přísun potravin. Manžel se rozzuřeně vrhl na cvičební stroj, nejen, že z něj pro sichr vyrval baterie, ale především ho tak umně zaklínil mezi skříň a gauč, že si na něm nezacvičí ani opice. Snažila jsem se chvíli s tím poprat sama, ale moc se to nelepšilo, prostě pořád jsem dokázala zbodnout jen tu jednu housku a suchary, jinak mi po všem bylo zle. Dospěla jsem tedy k rozhodnutí, že vyhledám psychiatra a pak se uvidí.

Inu, je to zvláštní pocit, zadávat do vyhledávače „psychiatr Bene“, ale podařilo se. Do diáře jsem si opsala jméno a telefonní číslo, zakroužkovala ho růžovým zvýrazňovačem, obkličkovala jsem ho vykřičníky a zakončila přísahou „Dnes zavolej“. Co to budu protahovat, zavolala jsem až za týden, rudá jak pavián v říji jsem třesoucím se hlasem oznámila kdo jsem a co chci. Hlas lékařky zněl velmi staře, ale mile. Bohužel mi napoprvé sdělila, ať si cinknu ještě jednou zítra, protože v diáři své sestřičky se nevyzná a tím můj první pokus s psychiatrem byl zakončen. Druhý den se mi už v telefonu ozvala sestřička (už po hlase byste si tipli, že bývala muž), objednání jsme tentokrát sfoukli za pět vteřin a bylo to, 4. 8. 2011 v 8 hodin ráno budu regulérní blázen. Měla jsem dost času na přípravu, bylo to až za 10 dní.

Toho rána jsem snad ani dospat nemohla. Představte si, že se narodíte jako ženská, což s sebou zákonitě nese zvědavost, očekávání a představy, asi takové, když si tonoucí místo nabízeného stébla představuje pořádný záchranný kruh, nebo raději kouzelný prsten, který ho problému okamžitě zbaví. Fakt jsem byla vyčerpaná a mé očekávání nebralo mezí. Vstala jsem už v pět, do půl osmé, kdy jsem vyrazila (mám to na námko cca 8 minut svižné chůze) jsem vykouřila polovinu krabičky cigaret (můj zahnědlý ukazováček to na mě jednoznačně prásknul). Vyrazila jsem na polikliniku a kroužila kolem ní jak sup ještě půl hodiny. Nevím, jestli někdo také trpíte tak neodvratnou fantazií, ale já si představovala, že mám na čele ceduli „Psychiatrie“. Prostě snažila jsem se dělat, že tam nejsem, zavrtat se pod dlažbu, zaškrábnout se pod omítku… nic platno. Vysupěla jsem tedy chvilku před osmou do 3. štoku a rozhlížím se po oné ordinaci. Co čert nechtěl, ordinace hned naproti schodům i výtahu.

Usedám tedy na lavičku z umeokůže hned k obří ceduli PSYCHIATRIE - ČEKÁRNA a dělám, že jsem tam jen odložena do jeslí. Sedím si tam pěkně vystavená až do osmé hodiny, na kterou jsem objednána a přemýšlím, zda si mě tam někdo najde. V tom začnou proudit chodbou davy lidí jak na Václavském na Prvního máje. Jednoho důchodce (zcela evidentně mířícího na krční – ušní – nosní ) jsem zaujala natolik, že ztišil svůj sípot, rozhoupal hlavu směrem od cedulky PSYCHIATRIE ke mně a zase po stejné trajektorii nazpět, takto asi pětkrát, a to už jsem špičkou své tenisky vytvářela poměrně solidní kráter do nemocničního linolea a počítala pravděpodobnost, kdy se propadnu o patro níž na gynekologii. Odbila osmá a mně bylo jasné, že si mě tu nikdo nenajde a pokud se nepochlapím, bude tam na mě stařec zírat až do soudného dne. Zaťukám třikrát a holky, co myslíte, že se přede mnou nevyjevilo… druhá čekárna, tedy ta jediná správná, uzavřená čekárna, brána do náruče milosrdenství! Usazuji se na místě a čekám ty kopy bláznů, kteří přeci k psychiatrovi chodí. Všichni se mi zdají podezřelí. Všichni. Jedna paní mi hned začne ukazovat prsa s vyrážkou, kterou má od nervů, naproti sedí paní, která nemůže asi ovládat mimické svaly, a tak jí z otevřených úst něco vytéká (neměla jsem odvahu vše zkoumat), přichází další babička a začne hromovat, jak to, že venku tak leje. Začínám podléhat dojmu, že psychiatrie je čistě ženská záležitost.

Jsem sice objednána, ale to tu patrně vůbec nic neznamená. Stihla jsem si přečíst pozvánku do jeslí pro seniory, doporučné doplňky stravy, výzvy a výstrahy oddělení, prohlédla jsem si panorámata krušných hor a zátiší s karafiáty, spočítala jsem všechny dlaždičky, navštívila WC a hle, již jsem byla na řadě. V ústrety mi přišla sestra, vzhledem a nedozírnou šíří ramen značící, že mnoho let strávila u záchytky a co se nenaskytne za problém. Paní Buriánková má stále kartu VZP s příjmením za svobodna, no to je teda bordelář… a jakpak to, že máte trvalé bydliště 50 Km odtud… mno, jímám se slova a vysvětluji peripetie mého trvalého bydliště, příjmení, kde jsem studovala, proč nemám obvoďáka… než se dostaneme k mému kruciálnímu problému, kvůli kterému jsem zde, směje se sestra, lékařka a celé oddělení (pač přes dveře do čekárny je sluchově průměrně vybavenému člověku umožněno vyslechnout vše). Nasazujeme zpět masku důstojnosti, kterou by toto oddělení mělo nésti a jsem uzavřena s lékařkou „na pokec“.

Já sedím, hledím na těžce obézní lékařku s pozadím vytvarovaným dle jeho pravidelné činnosti, tedy od cviku „sedni a dej si kafe se smetanou - plnotučnou“. Lékařka sedí a hledí téže. Pozoruje mě jeden vlas po druhém a pak řekne spásné: „Tak povídejte, copak s vámi?“ Hledí na mě jako na zbrusu nový model, který se tu ještě nevyskytl, jaký by asi tahle veselá a sympatická děvčica mohla míti problém. Dám se do vyprávění, že jestli si jako nevšimla, jsem mírně vyhublá a neumím se najíst. Paní lékařka se mně opět vyptá na mou anamnézu (ta je, vyjma dvou samovolných potratů, zcela prázdná), postaví mě na váhu, od které jí zahlásím, co ručička ukazuje (aby to zkontrolovala, jestli nekecám, musela by zvednout tu svou základnu a tak mi tedy věří…). Pak mě opět posadí a opět na mě hledí. Fakt už nevím, kam s očima, rukama, nohama, sedím tam jak epileptik s přicházejícím záchvatem. Pak vysloví diagnózu, při které jdu do kolen: „Vám něco musí být!“ Dávám si hlavu do dlaní a dusím záchvat smíchu. Když se ovládnu, řeknu, že asi ano. Ráda by mi nasadila medikaci, ale prášky fakt nesnáším a rezolutně ji ubíjím svou znalostí bylin, které mi pomohou daleko spíš. Tak se na mě opět, již zmučeně zahledí a vynese soud: „ Já tam u Vás vidím nějaký komplikovaný, nerovný neurologický profil, nějaký nerovný terén“. Tak, to je diagnóza jak od House. Asi to vydedukovala z mé brady, na níž se vyskytla solidní sbírka nových nežidů, myslím si.

Pak se na mě ještě jednou zahledí, dohodneme se na odběrech krve (ráda by to totiž rozlouskla štítnou žlázou, ale tu mám fakt v cajku), předepíše mi žádanku k psychologovi (na tuhle životní epizodu se již nyní moc těším) s tím, ať si vyberu „škatulku“, jak tomu ona říká, tzn. „Vyberte si diagnózu, mladá paní“. Hledím na tabulku, zhusta popsanou, hledám poruchy příjmu potravy a píchám do ní prstem. „No jo, ale to vám musím vybrat ještě specifikaci, to nejde takhle obšírně…“ Nakonec spolu zvolíme „Nespecifikované a jiné poruchy příjmu potravy“, paní doktorka mě ještě jednou vyplísní za to, že nemám obvoďáka, nemám novou kartičku VZP (a proto jsem pro ně Svobodová a ne Buriánková :-D ), vyslechnu jaká jsem bordelářka a vystřeluji ze dveří. Je to za mnou, pro tentokrát. Moc se těším na svého psychologa, to bude taky mňaminka… Snad to půjde zase s humorem ;)

A tak se s vámi tentokrát loučím, jako diagnóza ze škatulky: F. 50. 8

Líbil se vám deníček? Máte také co říct? Přidejte na eMimino.cz svůj deníček.
Průměrné hodnocení zápisku v deníčku 4.9 bodů
 Váš příspěvek
 
schwarzwaldtorte
Zasloužilá kecalka 634 příspěvků 11.08.11 07:57

hmmm, zdlouhave cteni - chtelo by to vic odstavcu.
Kazda rodina ma svou historii a cerne ovce -
Jestli seberu sily, vecer prectu jeste jednou, snad pochopim pointu.

 
mmpp  11.08.11 08:34

Super deníček po ránu. Po všech těch popisech porodů na jedno brdo 8-o - Piš častěji. Věřím, že ti všechno dobře dopadne, s tvým přístupemk životu určitě. M

 
puntice
Ukecaná baba ;) 1834 příspěvků 6 inzerátů 11.08.11 08:34

Máte pani recht, kdo nezažil (naši rodinu), pointu asi nepochopí :wink: Proto píšu - pro Lemyka, deníček jest ukojením její zvědavosti. A jelikož mě žádala, bych napsala deníček s humorem, pokusila jsem se o to. Možná trapně, tak se s druhým čtením ani nenamáhejte :jazyk: :mavam:

 
puntice
Ukecaná baba ;) 1834 příspěvků 6 inzerátů 11.08.11 08:35

mmpp - kuju :oops: :huban:

 
kocicka18
Kecalka 275 příspěvků 11.08.11 09:20

Ahoj, deníček mě docela pobavil. Je moc hezky napsaný a je na tobě vidět že vše bereš s humorem. A to je správný.
Každý má nějakou rodinu, já to mám dost podobné. U psychiatra jsem taky byla, tak vím jak jsi se cítila před první návštěvou, ale já nakonec dopadla tak že jsem se spíš chlubila že mám psychiatra a konečně mi začíná být lépe. Už rok tam nechodím, ale moc mi pomohli a vím že kdyby jsem se zase začala cítit hůř tak se okamžitě objednám!
Takže: držím palečky ať vše dobře dopadne a ať dál bereš život s humorem!

 
k acka
Kelišová 6918 příspěvků 11.08.11 09:30

Hezky napsaný deníček :potlesk:, dokonce jsem se i u některých přirovnání zasmála :-D. Moc držím :palec: a čekám na další pokračování :palec:

 
Anyone
Neúnavná pisatelka 17026 příspěvků 11.08.11 09:32

skvele napsano!!! :pankac: :pankac: :pankac: mate talent,pani,tak smele do dalsiho psani :wink: .

:kytka:
 
lemyk
Kecalka 203 příspěvků 11.08.11 09:47

Cusíkkkkkk romcaonca :). Fakt dobrý!! Konečně mám představu - není nad to si přečíst občas něco z tvého vytříbeného rukopisu! Už se těším na další tématiku! - ty moje literární střívko :mrgreen: :mrgreen: :mrgreen:

 
Anonymní  11.08.11 09:50

Vim o cem mluvis, ja prosla kolecko obvodak - psycholog - psychiatr, u obvodaka jsem sedela snad hodinu v cekarne a mobilizovala vsechnu dusevni silu, abych neodesla, ja prece nejsem zadny regulerni blazen, jak pises :lol: ale prosla jsem si tim, pomohlo, uz rok jsem v pohode a mam dobrou prognozu :palec:
a z toho, jak vtipne jsi to dokazala napsat, bych tipovala dobrou prognozu i tobe :lol: nechces psani pouzit jako terapii? Betty MacDonaldova by mela konkurenci :lol:

 
puntice
Ukecaná baba ;) 1834 příspěvků 6 inzerátů 11.08.11 10:01

Ahoj, Lemyk :mavam: To jsem ráda, teta, že jsem pobavila :mrgreen: Jen škoda, že to nebylo zatím nic platno, ale estráda to byla dobrá. Zdraví střevo, nyní spíše lineární :lol: :mrgreen: :mavam:

 
lleennttiillkkaa
Generální žvanilka 21277 příspěvků 2 inzeráty 11.08.11 10:26

Super, mě to pobavilo. Myslím, že nad svojí psychikou už jsi z půlky zvítězila, protože to prostě bereš s humorem.
Hele až zase k svátku dostaneš zásoby na pečení vánočního cukroví, tak upeč pro sebe a zbytek zásob rozdej k vánocům pod stromeček i s kuchařkami opečení, aby se rodina něčemu přiučila :D

 
puntice
Ukecaná baba ;) 1834 příspěvků 6 inzerátů 11.08.11 10:46

Lentilko (s hláskami na druhou :mrgreen: ), s tím cukrovím to není špatný nápad. Ono by se asi nic nestalo, kdybych nenapekla, (snad jen, že naše babí by se tvářila, jako když má palec v zádeli …) Jenže oni žijí v přesvědčení, že mě to pečení fakt šíííleněěěě ba. Jenže ono mě to na lince 50×50 cm fakt moc neba :lol: Život třeba s humorem bráti, jinak se nám šmahem zkrátí :jazyk:

 
teredes
Kelišová 6266 příspěvků 11.08.11 10:51

Romco moc hezky napsany denicek, ja jsem se tedy pobavila a tobe drzim palce, at je ti brzo lepe.

 
Anonymní  11.08.11 11:01

Sorry, nemám sil dočíst do konce, ale tipuju u tebe nějakou lehkou formu schizofrenie dle stylu psaní a to nemyslím zle, prostě takto pseudosofistikovaně schizofrenici píší. :nevim: Já s tím bohužel mám dost zkušeností z rodiny.

 
puntice
Ukecaná baba ;) 1834 příspěvků 6 inzerátů 11.08.11 11:13

Anonymní II. :mrgreen: :mrgreen: :mrgreen: tak já to zkusím navrhnout té své psychiatričce, jo? Ona mi právě (což je na konci) nechala vybrat diagnózu, ať si řeknu, co mi je, v podstatě. Tak já jí příště zkusím navrhnout schízu :lol: Jinak takto píšu tak nějak leta, tak nevím :wink:

 
skritek Petra
Kelišová 5504 příspěvků 11.08.11 13:02

Super, mazec, ale super a moc Ti drzim palec, at to, holka, krasne zvladnes … snazis se byt naokoli silnejsi, nez opravdu jsi, budes muset pribrzdit trosku … myslis, ze se naucis rikat „ne“? - nenapecu, neuklidim, nepomuzu, nepujcim … je to hrozne tezke, ale opravdu by to pomohlo :) … treba bys tak zacala mit vice casu na sebe a zjistila, ze je treba se o sebe starat taky a ne jen o druhe :)

OPATRUJ se!

 
Saroya
Neúnavná pisatelka 17593 příspěvků 11.08.11 13:08

Bravo, parádní čtení (píšu podobně, jsem taky asi nic netušící schizofrenička :mrgreen: Moc se mi líbí diagnostikovat ze stylu psaní, asi to začnu v práci taky dělat)
U psychologa by to mělo probíhat jinak, opravdu a pokud ne, hledej znovu, protože z tohohle by ses mohla akorát tak zbláznit :lol:

 
neumisa
Neúnavná pisatelka 18029 příspěvků 11.08.11 14:27

pěkně jsem si početla, chvíli jsem byla na vážkách, nejsi-li má sestra, neboť některé rodinné zážitky jako by vypadly z mého dětství :mrgreen: :mrgreen:

 
katyca
Závislačka 3352 příspěvků 11.08.11 14:59

No teda než jsem se dostal ke konci :palec: , k psycholog si bude s tebou povídat o tom ce tě trápí a co je pro tebe nejlepší.
psychiatr pokud ho opravdu nepotřebuješ rači ne :-( , budeš to mít hned ve zprávě a budou tě potom podle toho hned posuzovat a hned když ti něco bude řeknou si že jsi u psychouše. A pozor Psychouš dává pouze a jen prášky i když je nepotřebuje.

Známá šla také nejprve k psychiatrovy a nestačila se divit. Doktor jí na rovinu řekl, že diagnoza je vždy i když jí nic není. A podle něj trpí depresí. Nikdy žádnou depresí netrpěla ale diagnosa je diagnosa.

 
estrea
Zasloužilá kecalka 992 příspěvků 11.08.11 15:29

tééda, po dlouhé době jeden opravdu velmi zajímavý deníček :potlesk:
Jsem moc zvědavá na pokračování, doufám že pomoc příjde včas a zase budeš pohodová usměvavá ženská :hug:

 
lilia81
Extra třída :D 14675 příspěvků 1 inzerát 11.08.11 15:35

moc jsem se pobavila, ty bys měla psát knížky, byly by to bestsellery!!!! sice to není legrace, že nemůžeš jíst, ale od paní psychiatričky bych rychle utekla! ta evidentne krome psani leku nepomuze … zkusila bych spise neco „bez medikace“ jako třeba rodinné konstelace ;)

 
Uživatel je onlineMišuna
Echt Kelišová 9033 příspěvků 11.08.11 19:02

Super napsané! :palec: S kolegyní v práci jsme se výborně pobavily. Navíc i proto, že čtouce vytištěný deníček, každá jednu stránku v ruce, jsme vrazily do Vladimíra Železného a jeho ženy. Takový trpaslík? konstatovala kolegyně a četla si dál. Dnešek je opravdu povedený.

 
lenkabu
Extra třída :D 13702 příspěvků 11.08.11 21:34

Výborně napsané, děkuji za zpříjemnění večera a věřím že dáma s takovým humorem, se dlouho v problémech topit nebude :mavam: :potlesk:

 
wobludka
Extra třída :D 11364 příspěvků 11.08.11 21:52
:potlesk: :potlesk: :potlesk:
 
Markytkaaa
Extra třída :D 10926 příspěvků 11.08.11 22:19
:potlesk: :potlesk: :potlesk: :potlesk: :potlesk:
 
ygreen
Echt Kelišová 9904 příspěvků 12.08.11 00:14

božííí, jsem se nasmála. Já měla taky jednou trochu problém s jídlem - hodně jsme zhubla, nežrala, cvičila a bála jsem se že zase budu tlustá a seznámila jsem se s mým nynějším nejlepším kámošem, který mi na rovinu řekl "veruna, neser, jestli nebudeš žrát tak tě zbiju :mrgreen: :mrgreen: :mrgreen: " tak jsme šli na pizzu a je to asi 10 let zpět a jsem tlustá jako prase a děsně spokojená (tedy až na to sádlo);oDD

 
petruna.zidja
Echt Kelišová 7647 příspěvků 12.08.11 12:59

Výborně napsáno !!! Skvělý sloh, napiš knihu :-)

Je úžasný, jak o tom všem dokážeš psát s humorem.

Někdo by se jen litoval, ale ty máš super nadhled.

Držím ti palce a víc takových deníčků, které jsou opravdu o něčem.

 
Ilwimia
Zasloužilá kecalka 926 příspěvků 12.08.11 13:10

Tak si hlavně zachovej ten svůj nadhled a nekuř, kouřením se hubne a hubnutím se tuhne :pankac: :mrgreen: :mrgreen: :mrgreen:

 
Reyne  12.08.11 13:31

Super deníček :palec: :palec: :mrgreen: :mrgreen:

 
urbi
Echt Kelišová 7716 příspěvků 12.08.11 14:23

:palec: :potlesk: :potlesk: :potlesk:
hodně síly a stále humor do zásoby přeji :dance:
vynikající počtení :palec:

Příspěvek upraven 12.08.11 v 14:24

 
Zulvisek
Kecalka 433 příspěvků 12.08.11 22:59

Moc jsem se pobavila.Opravdu jste to napsala velmi pěkně.Přeji Vám aby psycholog byl lepší než psychiatrička :lol:

 
Adaneli
Extra třída :D 14128 příspěvků 13.08.11 20:03

Super deníček, dlouho jsem se tak nezasmála. Doufám, že bude brzy pokračování z návštěvy psychologa :-).

 
krokodylka
Kelišová 7349 příspěvků 13.08.11 23:57

Bezva cteni, prosim, pis dal :-)

Vložit nový komentář