Proč to cítím takhle?

Shyka  Vydáno: 29.12.12

Slyšela jsem říkat doktora, máte holčičku, a z dálky jsem vnímala přítele, jak se raduje, a pořád jsem čekala. Čekala jsem, až přijde ten pocit, ta vlna lásky, která mě pohltí. Nic nepřicházelo. Jen jsem malou držela, koukala na ni a nic nechápala. Pamatuji si, že mě zalila hrůza a chtěla jsem se zeptat doktora, jak je to možné, že to necítím, ale na nic nebyl čas.

Dobře si vzpomínám na den, kdy přítel poprvé promluvil o tom, že by se mnou chtěl mít dítě. Že se cítí být připravený na to stát se tátou a má asi i nejvyšší čas na první dítě. V té době mu bylo 31 let, žili jsme spolu dva roky a měli opravdu nádherný vztah. Přítel se pro mě během těch dvou let stal naprosto vším, nejmilovanějším a nejdůležitějším člověkem na světě, středobodem mého vesmíru. I přesto, že jsem dálkově dokončovala vysokou školu, a chtěla jsem ji dodělat v klidu, jsem s radostí souhlasila. Miminko jsem si přála taky. Půl roku od onoho rozhovoru se zadařilo a já jsem otěhotněla. Protože jsem pro své nenarozené miminko chtěla to nejlepší, hodně jsem změnila svůj životní styl. Přestala jsem kouřit, chodit do barů, začala jsem víc cvičit, a hlavně jíst co nejpestřeji a nejzdravěji. Prostě jsem si moc přála udělat všechno správně.

Těhotenství jsem měla ukázkové a bezproblémové a přítel mi byl neskutečnou oporou ve všem. A všechno krásně prožíval se mnou, staral se o mě, plánoval a těšil se. Začala jsem navštěvovat předporodní kurzy spojené s cvičením a vynechala jen ty hodiny, na kterých se mluvilo o porodu. Opravdu jsem nechtěla vědět, do čeho jdu, a díky tomu, jsem z porodu do poslední chvíle neměla žádnou hrůzu. Hlavně jsem se velmi těšila na to, až mi miminko položí na břicho a já zažiji ten pocit, co o něm většina maminek básní – okamžitou a bezpodmínečnou lásku, sílu obrovského pouta. Těšila jsem se na ten pocit, na slzy štěstí, na nové a silné spojení.

Porod jsem měla velmi rychlý, ani jsem se nenadála a už jsem seděla na křesle a měla tlačit. Tak jsem tlačila, co to šlo, a pak jsem to uslyšela – pláč svého dítěte. Najednou mi leželo na břiše a já nechápala, kde se tam vzalo. Slyšela jsem říkat doktora, je to holka, a z dálky jsem vnímala přítele, jak se raduje, a pořád jsem čekala. Čekala jsem, až přijde ten pocit, ta vlna lásky co mě pohltí. Nic ale nepřicházelo. Jen jsem ji držela, koukala na ni a prostě nic nechápala. Přítel si ji pak vzal k sobě, nikdy jsem u něj snad neviděla šťastnější výraz, stěží z ní spustil oči, a když už, tak jenom proto, aby mě mohl líbat na čelo a sem tam mi něco hezkého mi říct. A já jsem pořád čekala. Na tu mateřskou lásku, a pořád nic nepřicházelo.

Pamatuji si, že mě zalila hrůza a chtěla jsem se zeptat doktora, jak je to možné, že to necítím, ale na nic nebyl čas. Najednou jsem ležela v posteli, vedle sebe přítele a před sebou dcerku, sestra mi ji pomohla přiložit, a kojila jsem. A pořád jsem nic necítila, a nevěděla jsem, komu to říci a co udělat, aby to bylo jinak. Naše holčička mi připadala tak cizí, a já nevěděla proč – vždyť to byla přece ona, kdo mi škytal v břiše a kopal do mě tolik měsíců, vždyť by mi měla být tak blízká.

Odvezli mě na pokoj, holčičku si vzali na vyšetření, a já jsem zůstala sama. A byla jsem zklamaná, a nešťastná a necítila ani starost o to kde je, nebo nějaký pocit toho, že mi někdo chybí. Tolik mě to trápilo. V porodnici jsem se o ni ukázkově starala, pyšně ji ukazovala návštěvám, a pořád jsem čekala, kdy přijde ten pocit. Zažívala jsem i pocity, kdy mi její pláč lezl na nervy, a nejhorší na tom bylo, že byla tak hodná, a plakala jen výjimečně. Upínala jsem se na návštěvy přítele, chodil pořád, jak jen to šlo, a byl tam tak dlouho, jak to šlo – naprosto unešený z malé. Začala jsem propadat prvním splínům – byla jsem přesvědčená, že přítel cítí to, co bych měla cítit já.

Doma jsem začala i trochu žárlit, špatně jsem se vyrovnávala s tím, že najednou přítel věnuje svoji pozornost i někomu jinému. Žárlila jsem na vlastní dítě! Místo toho, abych se radovala, že ji vlastní otec tolik miluje, jsem ji v duchu obviňovala z krádeže jeho pozornosti, kterou jsem chtěla všechnu pro sebe. Chtěla jsem, aby všechno bylo jako dřív, aby mě objímal, aby mě líbal, abychom si povídali o všem možném, aby nic nebylo jinak. Nenáviděla jsem se za to, že necítím to, co mám.

Po měsíci se to zlepšilo. Nevím, jestli cítím to, co mám, ale o dcerku se starám, jak nejlépe umím, a snažím se jí dát vše, co potřebuje. Hodně se s ní mazlím a věnuji se jí, ale uvnitř sebe stále cítím smutek a zklamání nad tím, že to asi cítím jinak než většina maminek, a zároveň toužím mít to stejně jako ony.

Nejhůř asi snáším tu životní změnu. Tolik jsem se snažila na vše připravit, tušila jsem, že šestinedělí může být těžké, a hlavně jsem věděla, že se mi život obrátí úplně naruby. Jenom jsem si myslela, že to mnohem lépe zvládnu. Občas jsem zoufalá z pláče, ale mnohem víc jsem zoufalá z toho, když vidím unaveného přítele a když cítím nedostatek pozornosti právě kvůli té únavě. Se smutkem vzpomínám na dřívější krásné a veselé večery a nedávno jsem se skoro rozbrečela u jídla – dřív jsme si u jídla tolik povídali, někdy se smáli tak, že jsme nemohli ani jíst, a najedou jsme jedli v tichu a přítel začal řešit, jestli máme dost plínek a kdy jsem naposledy kojila a já jsem si říkala – bože, tak to je to rodičovství? Místo smíchu a rozhovorů o všem možném tady budeme řešit plíny? To už se spolu budeme bavit jenom o dítěti?

Před pár dny jsem sama vyrazila ven s kočárkem. Padl na mě těžký splín. Jela jsem kolem míst, na které mám spoustu nádherných vzpomínek spojených s přítelem a bylo mi strašně těžko z toho, že už je to pryč. Měla jsem pocit, jako by ode mě byl strašně daleko, jako kdybych ztratila něco nádherného, a s jistotou jsem věděla, že jsem o tom nikdy, nikdy, nikdy přijít nechtěla. Tenhle život se mi nelíbí. Trvá necelý měsíc a já to mám všechno jinak. Necítím to, co mám. V hlavě mám jenom přítele a to, jak to všechno zvládne on. Vyspí se dost do práce? Nebude moc nervní, když malá pláče? Nebude z péče o ni moc unavený? Bude na mě mít čas? Chce na mě mít ještě čas? Má mě rád méně?

Chtěla jsem být skvělá máma. Snažila jsem se dělat všechno správně, i teď se snažím. Ale proč necítím to, co mám? Proč funguju jako stroj s naučeným programem? Přebalit, nakojit, pomazlit, uložit? Místo toho, abych měla pocit, že jsem narozením malé získala vše, co jsem si vždycky přála, mám pocit, že jsem o všechno nádherné přišla. A všechno se to ve mně pere. Chtěla bych zpátky svůj původní život s přítelem, ale někde uvnitř vím, že bych malou nikomu nedala. Ale proč to cítím tak slabě? Proč to nemám tak hezké, jak všude možně čtu? Proč mám v hlavě jen to, že chci, aby to s přítelem bylo jako dřív?

Líbil se vám deníček? Máte také co říct? Přidejte na eMimino.cz svůj deníček.
Průměrné hodnocení zápisku v deníčku 4.3 bodů
Stránka:  1 2 Další »
 Váš příspěvek
 
pomenkova
Generální žvanilka 24101 příspěvků 29.12.12 00:13

Mozna je to i tim, ze tvuj pritel byl prvni kdo s navrhem na dite prisel, mozna jsi to mela tak citit ty, ale udelala jsi to pro neho ;)
kazdopadne se neboj urcite prijde okamzik, kdy malou budes cim dal vic milovat, ne kazdy citi hned od zacatku lasku, spis povinnost se postarat..Ono to totiz ze zacatku opravdu tak je, ze jako prvni obstaras dite a jde to jak na pase den za dnem to same, dokud se na tebe neusmeje, pak pochopis co je to materska laska..Bud hrda na tom, ze tvuj pritel ji tolik miluje a na svou dcerku nerarli, uvidis, ze se to zmeni. U kazdeho to prijde jinak, u nekoho hned po porodu a u nekoho s prvnim sluvkem ditete ;)
Nepodlehej panice, vse se vrati do starych koleji, jen co mala povyroste, je fakt jeste moc mala :srdce: :srdce: :srdce: A potrebuje Vas oba ;) ;) ;)

 
Květulííína  29.12.12 01:04

Možná ještě nebyl ten správný čas být matkou… Ale nevěřím, že to v sobě nemáš… Jen si představ situaci, že ti ji někdo vezme jen proto, abys mohla žít svůj předešlý život… A ucítila bys tu lásku, kterou v sobě pro ni máš :hug: :hug: :hug: Nedala bys ji za nic na světě ;)

 
Anonymní  29.12.12 01:54

Když tak pročítám tvůj deníček, mám pocit, že prožíváš vývojovou krizi. Někdy může přijít spolu se změnou stavu, na který byl člověk zvyklý. Psychickou krizí si člověk může projít třeba při úmrtí blízkého člena rodiny, při rozvodu, ale třeba i při událostech jako je manželství, narození dítěte apod. Každý se s tím vyrovnáváme jinak a po svém. Myslím, že jsi na sebe příliš tvrdá. Prostě ti spolu s příchodem miminka nastalá obrovská změna, kterou potřebuješ zpracovat. A jak dlouho? Tak, jak budeš potřebovat. Při nejhorším, pokud by tě to trápilo nebo by se ti zdálo, že dlouhou dobu nepřichází něco, co má, můžeš vyhledat psychologa nebo krizového interventa a ten ti lehce pomůže s touhle změnou. Zkrátka to co prožíváš není nemoc, jen náročné životní období plné změn.

 
Anonymka sisi
Zasloužilá kecalka 705 příspěvků 29.12.12 05:23

Vím přibližně jak na tom jsi, mám skoro 4měsíčního syna a popravdě, myslím že mě to ještě nepřešlo. Měla jsem to jako ty, teď se starám jak jen to jde… Ale ten pocit že jsem máma?
 Nikde…

 
Sarik12
Extra třída :D 12471 příspěvků 29.12.12 06:12

Ja to mela podobne, zadny naval materske lasky se nekonal. Ta prichazela postupne a hodne se to zlepsilo, kdyz se mala zacla smat. U druhe dcery uz to bylo jine, tam se materska laska jen rozrostla o dalsiho clena rodiny.
Ptala jsem se na to nekterych maminek a spousta z nich to mela take tak, ze u prvniho ditka ta laska narustala postupne. Jen o tom malokdo pise, protoze to povazuje za sve selhani.
A rikam si, ze vliv muze mit i to, jak dlouho se o mimi snazis. Poku je to nekolik let a dite je vymodlene muze to byt taky jine, nez kdyz se ti zadari brzy :think:
Drzim palce at je to jen a jen lepsi :palec:

Příspěvek upraven 29.12.12 v 06:14

 
Vivik
Kecalka 474 příspěvků 29.12.12 08:30

Nevím, jestli tě to uklidní, ale přiznám se, že jsem to měla podobně… a podle mě i spousta dalších ženskejch, jenom prostě není moc společensky přijatelný to říkat.
Když se malá narodila, tak jsem taky čekala, že ucítím nějakou všeobjímající lásku, a ono… No, jednoduše bych za ní dala život, to ano, ale že bych od první minuty cítila nějaký zběsilý emoce, tak to ne. Spíš jsem se poměrně dlouho vyrovnávala s tím, že najednou můj život nepatří jen mě (a to jsem dítě chtěla taky, nevím, kdo s tím přišel první u nás, ale asi to bylo tak nějak nastejno). A jak popisuješ, skoro bych žárlila na chlapa, protože ona je pro něj na prvním místě a hlavně ze začátku, jsem si připadala trochu jako nějaká najatá pracovní síla, co má všechno obstarat, a ještě bejt milá. Byl v tom hroznej zmatek, bordel, kolem pátýho měsíce jsem skončila s kojením, hrozná krize, dokonce jsem zase dočasně začala chodit za psychiatričkou, a pak jsem i brala antidepresiva (neříkám, že mi to spustilo mateřství, mám s tímhle problém už od něakejch čtrnácti let :)), ale teď je malý 19 měsíců, je s ní sranda, začíná být víc samoobslužná, už jenom neleží, nekadí a neřve, prostě jakmile to začal být malej človíček, tak jsem se do ní dodatečně zamilovala - i když jsem „línej“ rodič, a naučila jsem se udělat si čas pro sebe a svoje věci, tak nám to stejně klape čím dál tím líp…
Přečkej ten první půlrok, až na tebe začne „mluvit“, prostě až přijde nějaká vědomá zpětná vazba, nebo jak to říct a až tvůj den nebude jen o tom, fungovat jako výčep, čistící a uspávací služba, tak se všechno změní. Pomalu a ztuha, ale změní.
A pokud by se to zhoršovalo, nestyděla bych se vyhledat pomoc, ani by to nemusela být odborná, klidně jen kamarádku/pří­buznou, který věříš a který se můžeš vykecat bez toho, aby tě soudila…
:kytka:
(Případně klidně napiš SZ, můžeme klidně pokrafat víc, jak to tak čtu, tak mi to fakt připadá, že to máme nastavený hooodně podobně…) 8)

 
veronikakr  29.12.12 09:15

Já měla úplně to samý co ty. Nepolívala mě od začátku žádná láska k malýmu, brala jsme ho jako vetřelce ve vztahu mezi mnou a přítelem. špatně jsem se vyrovnávala s životní změnou a litovala jsem, že vztah s přítelem už není to co byl. Chtěla jsem vrátit čas. A dneska? malýmu je 9 měsíců, to co cítí matky jsme začala cítit cca od 2-3 měsíců a můžu ti říct, že malej je pro mě dneska střed vesmíru a spřítelem? Každý den zažíváme krásný den, hrajeme si se synem, kterej už dělá komický kousky a nevyměnili by jsme za nic na světe tyhkle krásný chvíle. Tim jsem ti chtěla říct, že vydrž. Ono to všechno tak nák samo propluje, ty budeš mít ráda svou dceru stejně jako my matky, u kterých ta mateřská láska vypukla a jede na plný obrátky a s přítelem se zase dá všechno do starých kolejí, ale budete štastnější, protož budete spolu prožívat pokroky svojí dcery a věř mi, že se ještě hodně nasmějete. :srdce:

 
Kalla1412
Echt Kelišová 8528 příspěvků 29.12.12 09:18

Mě osobně trašně vadí, když někdo tvrdí, že se okamžitě na první pohled zamiloval do dítětě, OKAMŽITĚ začal cítit strašnou lásku, IHNED byl neskonale šťastná a dšstký pláč a podělané plínky ho dostávají skoro do extáze…věřím, že někdo, docela malé procento žen to takto cítit může, ale rozhodně to není většina. Naopak bych řekla, všechny ženy maminky se kterýma jsem já osobně o tom mluvila, koukali první týdny (pitomé 6ti nědělí :zed: ) na miminko jako na zjevení a kdyby k nim někdo přišel, že si ho vezme, dali by mu ho, jen aby měli klid, nebolavá prsa, spánek a klid. Zeptat se těch samých žen za pár měsíců? Raději by jedly živé pavouky, než aby někomu miminko dali, nebo nedej Bože kdyby se mu mělo něco stát..takže KLID, je to poměrně normální. Řekni o tom příteli. Já to manželovi taky řekla. Brečela před ním…on byl z malého taky unešený a já se děsila každé chvíle, kdy zase začne brečet :nevim: A opravdu, kdyby furt nic, psycholog ti pomůže. Dej mimčo na chvilku babičce nebo příteli, někam si výjdi, třeba jen ke kadeřníkovi :-) Udělej zase něco, cos dělala dřív, aby ti došlo, že život neskončil. Zlepšuje se to jak dítko stárne, neboj :hug: :hug: :hug: Hodně síly a štěstí :* :* :*

 
Cuarentena
Echt Kelišová 8068 příspěvků 29.12.12 09:51

Já jim to asi věřím, sice jsem se do mimin taky nezamilovala, hned jak vykoukly, prohlížela jsem si zvědavě ty nové tvorečky, ale přišlo to tak nějak během několika hodin, rozhodně během prvního dne. A spousta mých známých a příbuzných popisuje, že k miminku cítily obrovskou lásku okamžitě po porodu. Takže bych si nenamlouvala, že to, co prožívá autorka a některé ženy z diskuze, je normální a mají to tak všechny. Zdá se ale, že je to docela běžné.

 
Cuarentena
Echt Kelišová 8068 příspěvků 29.12.12 09:53

Ještě k tomu, jak tvrdíš, že většina mamin by se v šestinedělí dítěte klidně zbavila, kdyby to šlo. Já jsem třeba prožívala obrovskou úzkost, když mi našeho třetího šoupli pod „světýlko“, kvůli žloutence, i když to bylo jen na vedlejším pokoji. Pořád jsem stepovala u dveří, prakticky celou noc, dostávala jsem ho tedy na kojení. A když mi ho sestra ráno vrátila, byla to neskutečná úleva.

 
evick2
Závislačka 3539 příspěvků 29.12.12 10:03

Já si myslím, že tenhle pocit se dostavuje převážně u druhorodiček. Které už ví co a jak nejsou tak vyplašené, ale řekla bych že určo né u každé… Taky jsem nic necítila a myslela jsem si že jsem porouchaná :oops: Dokonce jsme někde četla, kruci kdybych jen měla ten odkaz hned ti ho pošlu, že tohle je psychologická obrana. Dříve děti umíraly stejně rychle jako se rodili, kdyby každá okamžitě milovala a hned potom ztrácela své děti musela by se zbláznit. Pouto tam je tomu věřím ale láska nebeská příjde až časem.
6ti nedělí je pitomé období a s dítětem jsme se poznávali navzájem a přišlo to postupně a pořád to sílí takže se nebojím ani o Tebe :kytka:

 
Sany80s
Závislačka 3394 příspěvků 29.12.12 10:05

Já teda nevím, ale u mě se láska k dítěti taky nekonala okamžitě, jak je ze mě vytáhli. Měla jsem strach, jak to všechno zvládnu, byla tam úleva, že to mám za sebou a že je vše v pořádku.
Pak jsme se tak nějak sžívali a vše přicházelo postupně.
Nevím, zda se u tebe jedná o blok z toho, že sis to nějak naplánovala a ono je to trošku jiné, nebo je to fakt poporodní deprese. V každém případě bych navštívila psychologa a na jeho doporučení i psychiatra.
On určitě pozná o co jde a pokud o poporodní depresi, tak to nějak vyřešíte, neměj obavy.
ps:Reakce na nikoho, kdy už se tohle zruší :roll:

Příspěvek upraven 29.12.12 v 10:07

 
Denpry
Závislačka 4280 příspěvků 29.12.12 10:12

To se někomu stává, po porodu. Já doufám, že tohle nikdy nezažiju, a ty jsi statečná, že jsi to překousla! Gratuluji k maličké dcerce :dance:

 
Nika079
Zasloužilá kecalka 526 příspěvků 8 inzerátů 29.12.12 10:44

Je mi líto, že to takhle cítíš. Já jsem na porodním sále brečela, ale sama nevím, zda úlevou nebo štěstím nebo díky hormonům. Nějaká bláznivá láska se nekonala, spíš jsem tomu nemohla uvěřit, že jsem TO mohla porodit :). Přebalování mě nijak neuspokojuje, dokonce se mi občas zvedne kýbl a ne vždycky se usmívám, žena v domácnosti nebyl nikdy můj sen, ale raduju se z maličkostí a jsem co nejvíc venku na vzduchu. Uvidíš, až bude venku krásně a s přítelem budete i s dcerkou na výletech, jak vám bude hezky i na těch místech, na které máte společné vzpomínky. Všechno bude lepší, chce to čas a kdybys potřebovala, tak i psychologa. Není to ostuda a nebuď na sebe tak přísná, měj se ráda :kytka:

 
Saroya
Neúnavná pisatelka 17593 příspěvků 29.12.12 11:05

Chce to čas a nebýt na sebe přísná, prostě změna jako prase a je třeba se s tím srovnat. přeju všem hodně trpělivosti a sil. máte dobré partnerství, to zvládnete :hug: zkus o tom doma mluvit

 
Viicky
Kecalka 327 příspěvků 29.12.12 11:12

No ja to u prvni dcerky bohuzel mela podobne, ten naval lasky hned po porodu nenastal a ja o tom predtim tolik snila. Ta ohromna laska prisla pomaloucku jak jsem se o ni starala, uz ani nevim presne kdy, ale najednou ona byla to nejdulezitejsi osubka na celem svete.Moje srdicko. U druheho porodu jsem nic neocekavala a ejhle kdyz jsem poprve uvidela maleho tak jsem to ucitila! opravdu jsem ho milovala a citila nezkutecnou lasku, byla jsem stastna. Neobvinuju se, proste to tak asi melo byt. :kytka:

 
nakukovatelka
Závislačka 4165 příspěvků 29.12.12 11:15

Ahoj, mela jsem to pri prvnim diteti taky tak - a to jsem ho sama chtela.
No, moc me to nepreslo, dala jsem se dohromady az kdyz jsem se v jeho 2 letech vratila do prace. Taky jsem si casto rikala „a to ma byt jako ono??“ „co na tom jako kazdy vidi?“ dokonce jsem zazivala i pocity vzteku, treba na mamu nebo kamaradku, ktera uz dite mela, ze se mi nikdo nezminil, jaky to doopravdy je :mrgreen:, pripadala jsem si uplne podvedena a hozena do neceho, co vubec nechci a s cim uz nemuzu nic udelat, a z toho jsem uplne silela. Syn navic porad brecel, spatne spal, no peklo. Ja na to nechci ani vzpominat, nastesti uz je to hodne dlouho pryc.
Ted mam druhy, 3,5letaka, a bylo to uz lepsi, uz jsem zazila co to je brecet nad miminem v porodnici stestim :lol: :oops:
Ale jsou to starosti a zivot obraceny uplne naruby. Ne kazda zena se v tom najde.
Preju at Vam to jde doma co nejlip, myslim, ze mas skveleho partnera, ale mozna by mohl sam na te starostlivosti trochu ubrat a mluvit s Tebou o vecech jako driv - ne treba o tech plenach, aby Ti treba za chvili s tim nezacal lezt na nervy. Mluvte o tom, ono se to podda :kytka:

 
Lente  29.12.12 11:58

Ahoj, byla jsem na tom úplně stejně. Láska nepřišla okamžitě, necítila jsem vůbec nic a porod, i když jsem ho měla vcelku rychlý, tak jsem to brala jako nejhorší věc v životě. I když teď po 11 měsících to cítím úplně jinak! A na porod nakednou vzpomínám jako na nejhezčí zážitek. Nechápu jak je to možný. První 3 měsíce pro mě byl horor, láska nikde a jen nervy, proč zas pláče. Nyní to je opět celé jinak, s laždým dnem rostla láska. Jen by člověk měl víc věřit intuici a rozumu, než se porovnávat s jinými matkami. Věř, že za pár let budeš mluvit jinak. :-) přežij 6ti nedělí ve zdraví. :-)

 
Tiger-lily
Nadpozemská drbna 29290 příspěvků 61 inzerátů 29.12.12 12:29

Možná jsi nešťastná jen z toho, že sis vzala do hlavy, že by ses měla cítit nějak jinak a ten pocit nepřichází. Při narození prvního dítěte jsem byla hlavně překvapená a zvědavá. U dalších dětí tenhle pocit přrekvapení už nebyl. Pociťovala jsem od začátku strach a starost, ale o nějakém nadšení z pokakaných plínek teda mluvit nemůžu. Spíš to bylo ach jo, zas musím přebalovat. Pláč a v pozdějším věku zuřivý řev dětí mi taky leze na nervy a rozhodně to neznamená, že bych je nemilovala. Buď ráda, že máš starostlivého a pozorného přítele. Jestli ses s ním o jeho pocitech nebavila, tak stejně nevíš, jak co cítí. Takže by možná stačilo všechno probrat, co jak vnímáte a co ti v novém životě s dítětem chybí.

 
madrianova
Ukecaná baba ;) 1628 příspěvků 29.12.12 12:33

Nikdy to nebude jako dřív…já cítila to stejné..co ty…a ještě malá byla strašně uplakaná a nechtěla pít mlíčko, dělala velké problémy a ještě opička moje dělá:-)
ale vyčkej, jak malá začne komunikovat, hrozně se to změní a otočí, za ty myšlenky co jsem k ní citila se stydím a je mi to zpětně líto, já jsem měla blbý porod, a nemohla se o malou starat a staral se přítel a mamka, nemohla jsem si k malé najít cestu, ale ty časy jsou dávno!!! pryč…
bohužel je i pryč to, co bylo mezi mnou a přítelem, je to jiné, člověk má starosti a rodinu, ale je to krásné
užívej si to, minule jsem četla deníček o mamince, co jí holčička umřela, je to strašné!!! ach jo! :( :( :(
ta láska přijde, i u mě přišla, jen sme si na sebe museli zvyknout…

Příspěvek upraven 29.12.12 v 12:38

 
madrianova
Ukecaná baba ;) 1628 příspěvků 29.12.12 12:42

Ta změna v životě je obrovská, a prostě někomu jen déle trvá, než se to srovná, fakt jsem cítila to stejné co ty…a to asi spousta! maminek, jen to každá nepíše a neříká víš? i sestra to zažila, a taky mi to řekla, až sem jí to pak řekla já..
fakt se to srovná, bud v pohodě!!!jen musíš vydržet..

 
Kashpi
Nováček 1 příspěvek 29.12.12 13:01

Ježkovy zraky, tak to Ti nepřeji..Faktem je, že má kamarádka prožívala něco podobného téměř do půl roka svého syn, říkala, že jí mateřství tedy nikterak nenaplňuje, že veškeré činnosti koná y povinnosti, nikoli z lásky..a pak se smála, že miminka by se měla rodit půlroční.. :P

Další má kamarádka má dvě děti, cca rok a půl od sebe. První syn je dost komplikovaný, náročný..a prostě hodně svůj, druhý je usměvavé miminko téměř za každou cenu. a ona jako jejich maminka přiznala, že ačkoli by to říkat neměla, druhé dítě je její všechno.. :srdce: Nejspíše je to prý i tím, že první dítě chtěla i proto, aby vyřešila svou situaci v zaměstnání a mateřství brala jako smysluplnou náplň..na druhé dítě byla prý zccla připravená a moc se na něj těšila..takže možná je to prostě tím, že s návrhem mimí přišel nejprve Tvůj partner a nikoli, že Ty bys to cítila již delší dobu a pak přišel i on s tím, že už by si přál miminko..Asi to je skutečně tím. Každopádně držím pěstičky..a přeji hodně síly..Jsi vážně statečná, já bych asi již hysterčila.. 8o

 
Leknínek
Kecalka 433 příspěvků 29.12.12 13:21

Ahojky :) dej tomu cas, aby sis mohla zvyknout na tu obrovskou zmenu, ktera prisla ve spojitosti s tvoji dcerkou. Jestli ti to pomuze, tak ani ja jsem u zadneho se svych deti necitila ten obrovsky prival lasky, o kterem tu spousta maminek pise, jen u tretiho to bylo trosku jine, ale to prikladam tomu, ze se narodil neplanovane doma a prevladal spis strach o to male stvoreni, jestli je v poradku. Ta velikanska laska bych rekla, ze se zacina objevovat az ted, kdyz ma maly skoro 6 mesicu a uz je to opravdicky maly clovicek, ktery se na me porad zubi, nakahuje po me rucicky, povida si se mnou, proste je to mala osobka, ktera miluje me a ja bezpodminecne miluju ho :srdce:
Nas vztah s manzelem se ted po vetsinu casu toci kolem mimina, ale vim, ze az maly trosku odroste, bude to zase jako driv, zajdem do kina, na veceri, do fitka, proste nas cas jeste prijde, vsak toho mame jeste hodne pred sebou :)
Neklad na sebe prilis velke naroky a ber veci jako jsou, bud stastna, ze pritel malinkou miluje, ne kazdy ma to stesti! :kytka:
Drzim moc palecky! :kytka:

 
marhulka13
Kecalka 167 příspěvků 29.12.12 15:08

Akoby si mi z duse hovorila. tiez som absolutne nic necitila po porode syna, iba som nanho zirala, aky je maly. no u mna sa to napokon vyvyjalo inak. teraz ma syn skoro 2 roky, milujem ho, neviem si uz predstavit svoj zivot bez neho, no niekedy sa so mnou bije ten pocit, ake by to bolo, keby som bola este bezdetna, mohla ist kam chcem, kedy chcem, nemusela stale riesit to iste. proste svoj vztah so synom som si budovala a stale budujem, nebolo to nic automaticke,
inak ja by som sa o tom porozpravala s priatelom, ja som to urobila a bolo to ooovela lepsie

 
Gladys
Vesmírná mluvilka 31606 příspěvků 29.12.12 15:25

Myslím, že stejně tak jakoby měli člověka, který prohlásil těhotenství za nejkrásnější období ženy, zastřelit bez výstrahy a nejlépe ještě předtím, než tenhle blud vypustil do oběhu, měli by umlčet i toho, kdo tvrdí, že po porodu MUSÍ PŘIJÍT NÁVAL MATEŘSKÉ LÁSKY. Kde je to napsaný? Kdo to řekl? No ať už to byl kdokoliv, tak asi nebyl matka 8)
Děti mám tři a nikdy jsem nepociťovala po narození žádnou euforii, poprvé pouze údiv, že tam to mimino fakt bylo (i když i to bylo nejisté, protože mimino po porodu bylo odneseno jak vysoce nebezpečná výbušnina), po druhém a třetím pouze prozaická úleva, že už je venku a bolest skončila.
Nejblíže mateřské lásce, či spíš mateřskému obluzení, protože láska nevzniká z vteřiny na vteřinu, jsem byla po porodu doma a 100% bondingu. Ale i tak to nebyl žádný emocionální uragán. Ke svým dětem získávám vztah postupně. Co cítím třeba k batoleti je mnohem intenzivnější a hlubší než teď cítím k miminu. Protože zkrátka jako v životě, ne každý zažuje lásku na první pohled, je přeci tolik párů, které se znali roky, než se do sebe postupně zamilovali, proč by to v mateřství mělo být jinak? Určitě si nevyčítáš, jak rychle či jakým způsobem ses zamilovala do svého partenra, proč by ses tak měla cítit ohledně dítěte? :nevim:

A k tomu smutnění po dřívějším životě - já osobně nesu změny hrozně těžce a když vstupuju do nové etapy života, tak bych dala cokoliv, aby to bylo jako dřív, po změně jsem vždycky rozhozená a každou činnost, každou myšlenku dělám jakoby levou rukou (jsem pravák). Než si zvyknu, tak smutním. Takže bych řekla, že jsme v tom minimálně dvě ;)

 
Leknínek
Kecalka 433 příspěvků 29.12.12 15:44

@Gladys :potlesk: :potlesk: :potlesk:

 
Andrella
Kecalka 258 příspěvků 29.12.12 15:50

Ze zacatku, hlavne v sestinedeli se telo potyka se strasnyma hormonalnima zmenama, z toho si nic nedelej. a kdo rekl co mas ci nemas citit??? kazda mama to ma prece jinak, jen brouky do hlavy davaji pitomy filmy a casopisy s clankama jak mam spravna mama svoje dite milovat nebo ne, blbosti…zivot se vrati do spravnych koleji, jen to chce chvilku casu, a ver ze vim o cem mluvim, mela jsem prvni ditko hodne mlada, zustala s nim sama, a nebyt nasim, tak uprimne rikam, ze nevim jak by to dopadlo, ani jsem se nenadala a na malou jsem uplne kaslala, starali se o ni nasi a ja si litala po akcich s kamaradkama apod…ale nevim kde se to vzalo najednou to prislo a ja si uvedomila, ze svoje ditko miluju nade vse a ze chci byt jen s ni, a od te doby ji miluju kazdym dnem vic a vic, ikdyz uz to snad ani vic nejde…nestresuj se s tim, ze bys snad nebyla dobra mama, tak to urcite neni, a mela bys to vedet :hug: a dej tomu jeste mozna par mesicu a s pritelem se to taky srovna, a jak mala povyroste, s hlidanim to bude lepsi, a muzete si udelat treba vikend jen samy pro sebe a uvidis, ze muzou byt i dalsi krasne chvile, pak i s ditkem :) :hug: hlavne se drz a klidek:)

 
ewyčka
Povídálka 28 příspěvků 29.12.12 16:04

Něco podobného jsem zažívala už od okamžiku, kdy jsem zjistila, že jsem těhotná. S manželem jsme dítě plánovali, ale když to opravdu přišlo, najednou jsem se cítila, že skončil svět… Tenhle stav trval několik měsíců, ale ani potom jsem se na dítě v podstatě netěšila. Po porodu jsem probrečela zhruba 14 dnů. Ta změna, ten stereotyp, žádná svoboda, čas na sebe nebo se jen tak válet do 12h v posteli… Byla to hrůza. Kdyby mi malou někdo vzal, vůbec by mi to nevadilo… Teď už byly malý 4 měsíce a za tu dobu jsem se na ní tolik upnula, že je pro mě to nejcennější i když mám pořád chvíle, kdy mi přijde líto, že nemůžu nikam vyrazit, s manželem to také samozřejmě není co to bývalo ale o to víc si užívám chvíle s malou… Tím chci říct to, že i ten, kdo není absolutně mateřský tip, si to svoje mimi zamiluje a pocítí co to je být mámou…

 
lajovka
Zasloužilá kecalka 955 příspěvků 29.12.12 16:07

:potlesk: :potlesk: :potlesk: dik, kdyz ty to dycky napises za me :mrgreen:

 
emari
Zasloužilá kecalka 997 příspěvků 29.12.12 17:51

Pamatuju, jak jsem koukala z oken porodnice na cestu, po který jsme s mužem chodívali na procházky… a říkala si pořád dokola „už nikdy tam nepůjdem, všechno to je pryč“ a děsně u toho bulela :oops: A to jsem ten „příval lásky“ nebo jak to nazvat, po porodu měla, fakt jsem se do ní zamilovala. Ale stejně mi vadilo, že můj život je jiný, jsem docela konzerva a i když je to dítě dlouho očekávané, šetinedělí jsem protrpěla…

 
pomenkova
Generální žvanilka 24101 příspěvků 29.12.12 17:53

Ja patrim take mezi ty zeny co lasku k novorozenci necitily a taky sem z toho byla spatna, jen sem plnila co sem mela, ale laska???ta prisla az kolem asi 6 teho mesice dcerky, opravdu je to blud, ze kazdy miluje uz od narozeni, ja ni ni koukala po cisari jak tele, ale nevedela sem co mam rict, proste ikdyz sem cekala takovou dobu, nic, jen povinnost, kterou sem plnila fakt na 100 procent asi jako kazda mama :lol: :lol:
Ted jsou male dva roky a muzu ti rict, ze ji miluju nade vse, a nekdy si vzpominam na chvile, kdy byla tak mrnava a lituju toho, ze jsem si ji vic neuzila, ze sem jela proste jak na pase :mrgreen: Ale u prvniho to tak asi je nevim ;) to je asi tim, ze uzkost a strach, co zase bude, prevlada vic nez klid a rozum, coz je jasne pri takovem obracenem zivote na ruby :D Tvuj pritel nema spalsene hormony, takze si ji uziva, ono to prejde a vsechno bude jako driv…vzdyt vidis kolik zen ti to tady pise :D
;) Bude fakt lip :palec: :palec: :palec: :palec:

 
Lynette
Echt Kelišová 7585 příspěvků 1 inzerát 29.12.12 19:11

Podle mě je moc brzo - trvá to než se sžijete. Najednou je o jednoho člena rodiny víc a bude tu navždy - je to velká změna. Možná největší jaká vůbec může být. Povídej si s dcerou kdykoliv s ní něco děláš a hraj si s ní. Je hodně knih o tom, jak si hrát s dětmi už první měsíce po porodu. Hodně se jí věnuj a ta láska přijde časem sama. nenuť se do toho a netrap se tím. Čím bude dítě starší tím větší s ním bude zábava a tím větší radost ti bude dělat.

 
Althya
Ukecaná baba ;) 1748 příspěvků 1 inzerát 29.12.12 19:52

Ahoj, co jsi napsala mi hodne pripomnelo me vlastni pocity. Sice do dcery jsem se zamilovala behem prvnich dvou dnu po porodu, v tom problem nebyl, ale muj predchozi zivot mi chybel teda silene. Taky jsem se cele tehotenstvi chystala, co nastane po porodu a pak realita predcila me nejhorsi predstavy a pritom dcera byla tak hodna, proste ta zmena byla obrovska. Ted je ji 15 mesici a i kdyz mi zivot pred materstvim stake trosku chybi, bez male uz si to neumim predstavit. Materstvi je sakra tezke, ale nakonec to stoji za to. Drzim palce, at se brzy citis lepe :kytka: :hug:

 
Althya
Ukecaná baba ;) 1748 příspěvků 1 inzerát 29.12.12 19:56

Presne tak, ty prvni tydny prevlada strach z toho, co bude, kdy zas dite zacne rvat, co budu delat, a muz bude v praci a ja s miminkem zustanu sama…tu uzkost jsem zazivala denne a malou jsem si kvuli tomu zkraje taky tolik neuzila. U druheho uz to myslim bude lepsi

 
Girly
Kecalka 316 příspěvků 29.12.12 20:35

Já měla kliku, že na předporodním kurzu se lektorka rozpovídala o tom, že opravdu po porodu nemusí přijít nával mateřské lásky, tak jsem nebyla v šoku, když jediné, co jsem po porodu cítila k miminku byla zodpovědnost. Nic víc. Nevím, kdy přišla mateřská láska, ale přišla. Dost mi pomohlo si připomínat, že je spousta žen, které by daly cokoliv za to, aby takový uřvaný uzlíček měly. Zní to jak klišé, ale trochu mě to vracelo k tomu, co je důležité. A taky návštěvy, které nad malým jásaly a já si říkala, že na tom miminu asi něco je, když jsou z něj všichni tak nadšení :lol:

Příspěvek upraven 29.12.12 v 20:43

 
nakukovatelka
Závislačka 4165 příspěvků 29.12.12 20:39

Jeste jsem si tak vzpomnela, co mi tenkrat - s prvnim synem - obcas bezelo hlavou, kdyz jsem v depresich sedela v kuchyni za stolem a myslela, ze druhyho dne uz nedoziju:
ze jedinej duvod, proc je vetsina zen matkami, musi byt ten, ze si to nemuzou vyzkouset nanecisto :mrgreen: (a nebo ze jsem totalni magor - to nevylucuju). Nejaky pohlidani nekomu apod je o nicem, to neni to „pravy orechovy“. Fakt jsem si rikala, ze kdyby mi nekdo dal na pul roku mimino a zmizel, a ja ho mela na 100% na krku stejne jako ma clovek to svoje vlastni (se uplne stydim ted), tak do toho nepujdu ANI NAHODOU :oops:.

A s nejakymi prvnimi sluvky apod se tedy vyrazna zmena nekonala, mne muselo dite proste vyrust, abych se srovnala :oops:.

S druhym je to lepsi :kytka:

 
anilwap
Kecalka 490 příspěvků 29.12.12 21:34

Tak já to napíšu hodně drsně: moje dítě pro mě rozhodně není celý svět a v mateřství se moc nevyžívám, a to je jí už skoro 2,5 roku. Společnosti jiných matek se aktivně vyhýbám, nebaví mě poslouchat, jak si o svých dětech donekonečna povídají. Malou mám moc ráda, je s ní spousta legrace, udělala bych pro ni první poslední a cítím za ni velkou zodpovědnost, ale asi prostě nejsem moc mateřský typ, protože mě práce, přátelé a koníčky baví asi víc, než rodičovství, a po porodu, kdy jsem nemohla nic z toho na nějaký čas dělat, jsem byla dost vedle, přesně jako autorka! Čím je ale dítko starší, tím mi to rodičovství připadá lepší, to je fakt.
Myslím, že by se o tom, jak dítě není jen nekonečným zdrojem štěstí a extáze, mělo více mluvit a matky by si podobné pocity měly přestat vyčítat. Stejně jako naše děti, i my jsme přece každá originál, tak proč se trápit tím, že to prostě mám trošku jinak, než ostatní ;)

Příspěvek upraven 30.12.12 v 18:58

 
alicik
Stálice 83 příspěvků 29.12.12 23:02

Podle mě je to nezodpovědný přistup k rodičovství. Když si rodina chce pořídit potomka tak si snad uvědomují že to není panenka.Snad dospělý člověk chápe co vše dítě obnáší. Budoucí maminka má na to 9 měsíců aby si zvykla na miminko. A nevěřím tomu jak krásné a spokojené zakladatelka měla těhotenství aby najednou nic necítila k miminku.Jak nemůže nic cítit k človíčku s kterým si, snad, povídala, těšila se a k tomu ještě měla bezvadného přítele(co by za to některé žensky dali).To, co autorka píše pro mě je prostě nepochopitelné. Za sebe, rodila jsem ze dne na den o měsíc dřív CS(kvůli preeklampsii) měla jsem neskutečný strach o své dítě a ted ho o to víc mám ráda a nic špatného na tom nevidím. A v životě by mě nenapadlo říct že koníčky a práce mě baví víc než moje ditě.

 
pomenkova
Generální žvanilka 24101 příspěvků 29.12.12 23:38

Ja ji treba chapu zakladatelku, ale nemuzu tusit jak dalece to probiha, pokud je to uz na hranici opravdoveho smutku nad ztratou svobody, myslim, ze je dobre poradit se s psychologem, muze to byt klidne i deprese, neni dobre to podcenovat.
Na druhe strane je dobre videt, nebo cist, ze ne kazdy ma takovou euforii, protoze diky takovym co pisou jen kladne o vsem, je to pak ztrata sebevedomi pro ty co to tak okamzite neciti :nevim:
Kazdopadne dulezite je, ze se zakladatelka starao malou a myslim, ze casem ji urcite dojde jak je materstvi krasna vec..V takovych chvilich nekdy opravdu pomaha si precist denicky tech co nemuzou otehotnet roky ;) ;) ;)

 
Diana.Kyss
Kecalka 213 příspěvků 30.12.12 00:08

Ahoj, taky přihodím svojí zkušenost. Malé je 5 měsíců a já jsem na tom s pocitama podobně jako ty. U mě je nejhorší, že jsem musela totálně změnit svůj život, z rozmazlené holky co měla u rodičů všechno, ze studentky VŠ se najednou stala ženská v domácnosti která nemá na nic jinýho než plínky a o tom jak nezvládám domácnost se rači ani nebudu rozepisovat. U přítele pokud se tak dá ještě nazvat se prakticky nic nezměnilo, hraje věčně fotbal, chodí po hospodách a pak přijde domu a pomazlí malou a tím to končí. Holka je rošťanda, skoro vůbec nespí, v noci 5-6 hodiny, přes den vůbec, pořád a to opravdu pořád jen řve. Jsem utahaná, nevyspalá, někdy nemám za ten den čas ani na sprchu, někdy ani nejim (výhoda, jsem hubenější než před těhotenstvím)Je to opravdu peklo a přestože bych jí měla milovat je to naopak, ne že bych jí něměla ráda…nevím, někdy mám až pocit, že jí nenávidím, že dávám za vinu jí jaký mám teď život, přitom vím, že ona je malinká, bezbraná a za nic nemůže. Možná že pořád pláče protože tohle všechno ze mě cítí…Připadám si jako nejhorší máma na světě. Nevím jak dál…takže Shyko myslím, že na tom zas tak špatně nejsi…držím moooc pěstiček aby se to u tebe zlepšilo, aby ses nedostala do takové fáze co já. :mavam:

 
Nikyse12345  30.12.12 12:39

Já též přihodím svou zkušenost :-) na malého jsem zůstala už od těhotenství sama..když jsem ho čekala nebyla jsem jako ostatní-nehladila jsem si hodiny bříško, nepovídala jsem si s bříškem-vlastně jsem si ani to, že je uvnitř mé dítě neuvědomovala…au­tomaticky jsem vše nakoupila a v podstatě do poslední chvíle pracovala-malej se narodil o 6 týdnů dřív..vlastně si myslím, že i tím nevzniklo to pouto hned-po porodu mi ho ani nedali a odnesli ho do inkubatoru…vidět jsem ho mohla až druhý den a poprvé pohladit až po deseti dnech…vlastně ani v ty dny jsem to celé ještě nechápala-tu životní změnu…když jsem si malého nesla domů teprve pak jsem to celé pochopila…ano musela jsem se vzdát spousty věcí a život se změnil…byl moc hodnej, ale i přesto jsem špatně snášela jeho pláč…a jak píšeš taky jsem necítila úplně to co bych měla…teprve až když se malej poprvé usmál, pohladil mě, přitulil se ke mě pak se to celé spustilo…ted když ho krmím a hladí mě, dělá ptákoviny a vidím jak se mění v človíčka, který mě potřebuje a pro kterého tu vždy musím být jsem zjistila, že nic krásnějšího nemůže být…je to poklad a já jsem na sebe i na něj hrdá a láskou ho umačkala…je to sluníčko a spinká celou noc-pláče jen když se vzbudí a nevidí mě-ihned když mě spatří se usměje a v tu chvilku vím, že se na něj nikdy nedokážu zlobit a nic na světě by mi toto nenahradilo…takže jak píší holky-neboj přijde to…podle mě to pouto vzniká až tím, že s ním strávíš spousty dní a vidíš jak se mění a potřebuje tě :-)

 
anilwap
Kecalka 490 příspěvků 30.12.12 14:44

Nevidím důvod, proč by to měl být nezodpovědný přístup k rodičovství. Pokud matka dává dítěti vše, co potřebuje, pečlivě a láskyplně se o nej stará, ale zároveň touží také po svém vlastním životě, který ji často naplňuje třeba ještě víc, než potomci, nevidím na tom nic nezodpovědného. Mám dojem, že pokud jsem šťastná a plná energie já, mnohem pravděpodobněji bude šťastné i mé dítě. To, že se do takového postoje někdo nedokáže vcítit, neznamená, že je to tak špatně ;)

Příspěvek upraven 30.12.12 v 19:00

 
Skytafka
Závislačka 4164 příspěvků 30.12.12 15:08

Je mi líto, že to tak cítíš. Tyto pocity zažívá spousta žen a některé z nich se jich nakonec zbaví, ale některé zkrátka ne… Přála bych ti, aby ses zařadila do té první skupiny :hug: A taky si myslím, že by sis o svých pocitech měla promluvit se svým přítelem. Určitě tě stále moc miluje a rád tě vyslechne. Hodně štěstí :* :srdce:

 
Luminex
Závislačka 3276 příspěvků 30.12.12 20:14

Doufam, že se mi to nestane, raději bych patřila mezi ženy, které budou tou láskou překypovat :mrgreen: Ale určitě tě chápu, prostě jsou to tak obrovské změny v životě, že se s tím člověk musí „poprat“. Nicméně bych k tomu řekla asi to, že se to stalo, miminko je tu a život jde dál a nyní s ním, vezmi to z té druhé stránky a představ si co všechno s ním zažiješ nového, krásného, čím vším tě může naplnit, co nového naučit. Je to starost, ale především také radost. A určitě bych si pohovořila s přítelem a co všechno cítí on, co se v něm odehrává. Vypadá jako velice milující otec, ale přesto si prostě spolu promluvte. Proboha vždyť život dítětem nekončí, ano je už mnohem náročnější a zodpovědnější, ale přesto jsme to pořád my, jen máme ten život o něco bohatší :pankac: Neber svoje dítě jako nepřítele, který ti nenávratně změnil život k horšímu..ale naopak k o dost lepšimu ;)

 
žampion
Ukecaná baba ;) 2459 příspěvků 30.12.12 20:34

Taky jsem to neměla s tím obrovským přívalem lásky, rodila jsem císařem, a jak jí ze mě vytáhli tak jediná moje myšlenka byla UFFFF už to mám za sebou a teď mě nechte vklidu se vyspat :lol: :lol:. Když nás po týdnu pustili domů tak jsem normálně přesvědčovala přítele, že jí dáme jeho babičce na vychování, vychovala svých pět tak tu naší taky zvládne a až trošku povyroste tak si ji vezmeme spátky :lol: :lol: no asi nějáký pomatení smyslů čico. Naštěstí to přítel bral jako dobrý vtip :oops: :oops: kdyby jen věděl, že já to tenkrát myslela smrtelně vážně :roll:. Ta obří láska pak sama něják postupně přišla, ani nevím jak. Teď se jen divím, jak mi dva můžeme mít tak nádherný dítě. :mavam: :hug:

 
momikova
Závislačka 4937 příspěvků 30.12.12 20:35

Milá maminko krásné holčičky! V první řadě ti chci moc poděkovat za krásný a upřímný deníček. Spousta novopečených maminek tohle nikdy veřejně nepřizná, že by to mohlo být i jinak, než že své miminko nade vše milují. Chci tě povzbudit. Nejsi sama, kdo se cítí po porodu v prvních týdnech stejně. Já neměla po porodu problém dcerku přijmout jako něco, co je je to nejkrásnější na světě a co už nikdy jen tak z ruky nedám. moje švagrová ten problém přijmout svou holčičku ale měla. Trápila se tím a teprve několik týdnů jí trvalo, než i ona mohla prohlásit: „Teď už jsem taky šťastná máma té nejkrásnější holčičky, co se mi narodila!“ Ten vztah je totiž hrozně křehký. Ne každému naskočí po porodu brzy mléko, ne každá maminka okamžitě zažije ten popisovaný pocit nevýslovného štěstí a lásky k miminku. Každá jsme jiná. Důležité je, že i ty uvnitř něco ke své holčice cítíš. Je to tam a bude to jenom sílit, jak uvidíš, že malá roste a krásně prospívá. Moc ti držím palečky, aby ten pocit přišel už brzy a byli jste doma spokojená rodinka. :hug: :andel: :kytka:

 
skoromamuška
Závislačka 4646 příspěvků 30.12.12 21:19

Jen bych ti řekla že souhlasím s ostatními tady, že se ten pěkný pocit dostavuje postupně, jak mimi začíná víc reagovat. Mě například přítel po cestě z porodnice vysadil doma a zajel malého ukázat kousek za město babičce, takže jsem byla v bytě náhle bez malého. a Náhle mě přepadla taková úzkost že ho nemám u sebe až jsem to celých 40 min, prodýchávala než se chlapi vrátili :palec: Tak mi došlo že jsem maminka :lol:

 
alicik
Stálice 83 příspěvků 31.12.12 00:08

Dávat dítěti vše co potřebuje, starat se a necítit k němu lásku, to se dá přirovnat že bych manželovi uvařila, vyprala, ale nemilovala ho. Nevím k čemu by bylo dobré takové manželství a v tomhle případě i takové rodičovství

 
šťastná_máma
Povídálka 24 příspěvků 31.12.12 00:39

Milá autorko, pokud by ses takto cítila i nadále, může se jednat o poporodní depresi a měla bys zajít k doktorovi. Silná vůle na popletenou chemii v mozku nestačí. Neznamenalo by to, že nejsi dobrá máma, za depresi člověk nemůže, podobně jako za angínu. Ale je potřeba ji léčit.
Jinak tě můžu ujistit, že tvá láska k dítěti postupně poroste, protože se víc a víc poznáváte a prožijete krásné chvíle. A vůbec nezáleží na tom, jaká byla nebo nebyla láska na začátku.

 
Anonymní  31.12.12 08:56

Bezmezná láska hned na první pohled? Tak tu jsem taky nezažila. Taky jsem vzpomínala na staré časy, klid, pohodu… jak jsem měla šíleně milovat človíčka, se kterým jsem se nedomluvila, díky kterému jsem spala tak tři hodiny denně, byla celá rozbolavělá. Ale postupem času se to opravdu uklidnilo. Pro mě byla nejdůležitější interakce. Dnes kolem mě leze a „postává“ devítiměsíční treperenda, usmívá se, když mě vidí, řehní se, když ji lechtám, natahuje na mě ručičky a já jsem z ní naprosto a dokonale posra*á až za ušima.

Vložit nový komentář
Stránka:  1 2 Další »
Poslat
nový deníček

Všechny deníčky uživatele