Psychické týrání

rejžička  Vydáno: 02.01.14

Žila jsem v něm třicet let a následky pociťuji stále - nejvíc se bojím, že se jich nikdy nezbavím, že to nepřekonám. Hodilo by se být jednodušší, pak bych možná dokázala tolik nad tím nepřemýšlet, nepohlížet na to ze všech stran a nepitvat.

Jsem už tak „daleko“, že mám potřebu řešit to veřejně (dá-li se tomu tady tak říkat), otevírám se a potřebuji zpětnou vazbu, která by mě posunula dál.
Doufám i, že se tu najde někdo, kdo s tím má zkušenosti, prošel si psychickým týráním nebo do toho vidí natolik, aby dovedl říct, jestli se z toho vůbec dostat lze. Jak na to a co od toho čekat.

Pokusím se to vzít stručně, ale předem se omlouvám - tohle mi moc nejde. :-)Jako malá jsem matku zbožňovala, asi jako každé dítě. Uměla být strašně hodná, mluvila na mě sladkým hlasem, měla hebké ruce a celá hřála. Pak ale byly okamžiky, kdy na mě křičela, měla studený zlý hlas a já se jí strašně bála. Nepamatuju se, jestli to tak bylo odmalička nebo až později, ale spíš si myslím, že nálady se jí začaly střídat, až když jsem už chodila do školy.

On ten křik přicházel většinou bezdůvodně a o to víc jsem se bála, protože jsem nikdy nevěděla, kdy přijde. Třeba ke mně vběhla do pokoje, seřvala mě, zfackovala, vyběhla ven. Za pár minut přišla znovu, tentokrát klidně a mluvila na mě hodňoučce, divila se, proč nejdu za ní, proč vlastně brečím. Mám dojem, že si to ani neuvědomuje, že neví, jak se chovala předtím.

Pamatuji se, jak mě jednou takhle mlátila, až táta ji za ruce odtáhl z mého pokoje, bránila se, přepral ji. Ale o fyzické násilí opravdu nešlo, to byly spíše ojedinělé případy, horší byly ty její psychické hrátky.

Třeba se urazila a přestala se mnou mluvit, klidně i měsíc, do té doby, dokud jsem za ní nepřišla a poníženě se neomluvila. Často jsem ani nevěděla, za co. Dělalo jí dobře, jak se před ní třesu a bojím se jí a když jsem byla starší a zvedal se ve mně odpor a nechuť k takovému ponižování, tím to pro ni bylo lepší, vychutnávala si to a obě jsme to věděly.

Nejhorší bylo muset si pořád hlídat tón, jakým mluvím. Vadilo jí, i když jsem se „drze“ podívala. Proto jsem si navykla nemluvit, když jsem nemusela, a hlídat si každý pohyb, každý pohled. Byla jsem takový robůtek, cvičená opička, která se bojí udělat neschválený pohyb a je křečovitá, ustrašená. Byla jsem tichá nesmělá holčička, bála jsem se i nahlas pozdravit.

Táta se mě nejdřív zastával, bránil mě, ale když jsem byla starší (někdy na druhém stupni) a začínala se opravdu chovat drze, postupně usoudil, že jsem na matku opravdu drzá a sprostá. A naopak mi začal dávat kázání, jak maminka by pro mě udělala všechno a proč se tak k ní chovám. Přitom já se neodvážila ani ceknout, natož s ní opravdu drze mluvit, spíš jen jsem se vzpurně dívala a - víc asi nic, jen ty pohledy. A vzdorný tón hlasu.

Strašně jsem se jí bála a časem z ní začínala mít různé tiky - mrkala jsem, kousala si nehty, počítala kroky, měla různé rituály pro štěstí.. Skrz to mrkání mě dokonce doktorka poslala na psychiatrii, ale byla to fraška. Matka tam vysvětlila, že mrkám, protože se nervuji ze školy (naprostá hloupost, učení mi nikdy nedělalo problém), společně se tomu zasmáli a šli jsme domů.

Kolem sedmnácti už to bylo horší. Začínala jsem se chovat jako cvok, jinak to říct asi nejde. Jednou se na mě třeba rozkřikl učitel a já se rozklepala a nedokázala se uklidnit. Dobrou hodinu se třepala a jen se silou vůle snažila udržet, abych se nerozbrečela, protože to už bych nezastavila. Prostě totální hysterák.

Ona se často chovala nepříčetně. Z ničeho nic přišla a začala na mě řvát a vykřikovat, že mě vyrazí z domu, budu bydlet pod mostem. Třeba kvůli tomu, že jsem po utření nádobí nevyleštila baterii, nepověsila správně utěrku. Od malička mi sprostě nadávala do debilů, neschopných krav. Byla jsem taková její hračka, nemohla se bránit, tak si mě vychutnávala.

Pamatuji se, jak mě v šestnácti dovlekla za vlasy nad vanu a pustila mi na ně sprchu jen proto, že jsem je měla mastné a chtěla si je umýt večer, než půjdu ven. To mi přijde normální, holky to tak přeci dělají běžně. Vysvětlovala jsem jí, že si je chci umýt těsně před, abych je měla hezké, a mluvila pomalým uklidňujícím hlasem - už jsem byla zvyklá.

Asi nejhorší bylo to vědomí, že jí to dělá dobře, že mě úmyslně ponižuje a dělá jí dobře, jak se před jí třepu, jak se jí bojím a jsem bezmocná. Že se musím omlouvat, ač není za co, že musím na slovo poslechnout, že si na mě stěžuje tátovi a já nemohu nic, i když to není pravda. A ten se chudák kvůli tomu trápil a já ji za to nesnášela. On celý život jenom dřel, vracel se z práce v šest večer, dělal rukama, aby měla všechno, co chce - a nebylo toho málo. Jeden čas se jenom hádali, on utíkal do dílny, aby měl klid, já do garáže, kde jsem brečela a brečela.

Když jsem byla na střední, začala podnikat a bylo to o to horší. Brala prášky na spaní a na nervy - a táta mi říkal, že to kvůli mně, jak ji nervuji.

Bála jsem se tehdy, že mě vyhodí z domu, pořád tím vyhrožovala, tak jsem šetřila každou korunu, živila se jenom pečivem a čajem. Jak já záviděla spolužačce, že si každý den kupovala čokoládu z automatu za sedm korun - já si ji dovolila tak jednou za dva týdny. Prostě jsem věděla, že nemohu, že musím šetřit každou korunu, kdyby mě opravdu vyhodila.

Nejhorší byl ten pocit, že jsem na to sama, že se nemám o koho opřít. Táta byl hodný čestný chlap, ale prostě to nechápal, tak se přiklonil k matce - protože ta se před ním ke mně chovala slaďounce, zatímco já zoufale vzdorovala. Ale on viděl jen tu drzost a vzdor. On nikdy nebyl typ, s kterým by šlo debatovat, svěřit se, měl ve zvyku spíš dávat přednášky a všechno odmávnout „ale prosím tě.. aby ses neposrala“.

Když už mi bylo přes dvacet, tolik si nedovolila. Asi proto, že věděla, že stačí málo, struna praskne a já uteču, odstěhuji se. Tehdy jsem dělala u ní v jejím podniku, ale na černo, byla jsem hlášená na ÚP. Tam jsem nedostávala nic s odůvodněním, že bydlím u rodičů, mají mě tedy živit a doma jen minimum tak tak na jídlo. Bydlení jsem ale měla zadarmo, tak to šlo, peníze jsem v podstatě k ničemu nepotřebovala (oblečení, šminky, to všechno šlo mimo mě, měla jsem v hlavě jen situaci doma). Hlavní bylo, že ona byla spokojená, když většinu práce přehodila na mě a měla klid. Pro vysvětlení - naši mají dva domy, takže jsem nebydlela přímo u nich, ale jakoby ve svém.

Chtěla jsem chodit normálně do práce, ale seřvala mě a totálně to zakázala. Ono to tehdy vcelku šlo, už jsem byla starší, určité věci si nedovolila a také se trochu uklidnila, asi věkem. Ty svoje výbuchy a změny nálad měla pořád, ale už ne tak často, a taky asi jak jsem nebydlela tolik v dosahu, tak se mě to tolik nedotýkalo.

Spíš mi ale vadilo její pokrytectví, faleš. Na všechny byla miloučká a přitom je potom pomlouvala. Třeba přišla kamarádka, ona jásala, že se stavila, chválila jí kdeco, potom odešla a matka nadávala, jak jenom zdržovala, jak je vlezná, blbá, neschopná.

Nedalo se jí věřit ani slovo, mluvila podle toho, co se jí zrovna hodilo. Byla schopná říct dvě věty a naprosto si jimi protiřečit. Klidně člověku lhala do očí a já si myslím, že tomu asi i věřila, že si neuvědomuje, co říká nebo si to nepamatuje.

Psychicky mě tehdy její řeči pořád strašně deptaly, svým způsobem možná i víc než dřív. Teď jsem se totiž jednak bála, co bude, že na mě bude řvát, něčím se mi pomstí a jednat toho, že budu muset jít proti svému přesvědčení, být „falešná“ jako ona, i kdyby jen v tom mlčet a „krýt ji“. Šílela jsem z jejího lhaní, vymýšlení a falše a nemohla proti tomu nic dělat, navíc se občas musela chovat stejně v rámci práce, na její rozkaz.

Měla jsem z toho stavy, že jsem třeba hodinu hystericky (jinak to nazvat nejde) probrečela, třásla se, nemohla se uklidnit, takový psychický šok. Byly tam i horší následky, ale nerada bych se až tak dávala všanc možným zlým očím tady. :-)

Já vlastně ani nedokážu pořádně popsat, co přesně se dělo, to byste museli zažít. Cítit tu bezmoc, strach, ponížení. Nikdy jsem matku a vlastně ani otce nevnímala jako bezpečí, domov - nebo možná ve školce, pak jsem už začala porovnávat s chováním jiných a postupně mi docházelo, že takhle to jinde není, tohle není normální.

Tátu jsem měla vždycky strašně ráda, ale postupně to matka rozbila. Dřív se spolu pořád hádali, ještě na střední vystupoval tvrdě proti ní, časem se to otupilo a on (podle mého názoru) rezignoval. Aby měl doma klid. V současnosti je to tak, že přejímá každý její názor a bije se za něj jako lev. Asi aby měl klid a hlavně má celodenní trychtíř, tak už podle ní i myslí, je naprosto pod jejím vlivem. Já se tomu nedivím - zkuste poslouchat od rána do večera to samé pořád dokola, taky tomu začnete věřit a časem to přijmete jako jedinou pravdu.

Matka je hodně manipulativní a dělá jí dobře, když rozdmíchává spory, poštvává lidi proti sobě. Třeba pomluví jednoho před druhým a když ten se na něj naštve, ještě se prvního zastává a jakoby komflikt uklidňuje. Dělá jí dobře, když se lidé hádají a ona může vystupovat jako ta hodná, ta, která je smíří a všichni jí budou vděční.

Hodně tomu dodalo i to, že o mně táta nic neví, de facto asi nikdo z „rodiny“, protože když se něco dozvěděli, hned se to doneslo i k matce a ta to proti mně zneužila. Zní to asi paranoidně, ale oni rádi pomlouvají nebo spíše šíří informace a já s tím mám velmi špatné zkušenosti. Jistější je bavit se jen o obecných věcech a svoje soukromí si přísně chránit.

Možná si řeknete, proč jsem mlčela a poslušně v tom žila, ale já upřímně nevěděla, jak nenormálně se chová, neuvědomovala si to. Byla jsem v tom příliš uzavřená a ani neměla nikoho, komu bych to všechno řekla. Táta - ten, který mě bránil, který byl mým spojencem - se obrátil proti mně, věřil jí a mě jenom káral, a tak jsem si asi i myslela, že nejsem v právu, že opravdu za něco mohu. Nikdy mě nenapadlo vysvětlit mu to, postěžovat si pro změnu na ni.

Ale i kdyby napadlo, stejně by to k ničemu nebylo, o tom jsem přesvědčená. To bych musela udělat někdy na prvním stupni - a tehdy jsem na to byla moc mladá a opravdu netušila, o co jde, to snad ani nešlo. Matka pro mě tehdy byla nejvyšší… no všechno, velitelka domácnosti a celého mého světa. Co řekla, to byl zákon. Nešlo se vzepřít a mě ani myšlenkou nenapadlo, že to jde.

Byla jsem uzavřená ve svém osobním pekle a tak to prostě bylo, nešlo s tím nic dělat, nijak to změnit. Jak já se bála, když jsem šla ze školy domů, jak já nesnášela blížit se k „domovu“. Nikdy jsem totiž nevěděla, co mě tam čeká - jestli slaďoučká hodňoučká maminka nebo ta, co mě uvítá křikem, výčitkami a nadávkami.

Když už mi bylo hodně přes dvacet, napadají mě tři příhody, které stojí za to napsat.

Byli jsme s přítelem u příbuzných, cca 80 km od domova. Volala matka, ať ihned přijedu, že potřebuje odjet, tak to za ní vezmu. Jen jsem řekla „dobře, my jsme tak a tak daleko, hned jedeme“ a vyděšeně se nechala odvést domů. Tam se matka v poklidu sbalila a jeli na houby.

Brečela jsem, protože jsem měla průšvih s klukem a byla na tom tak zle, že když vešla do dveří matka, pověsila se jí kolem krku a vzlykala a vzlykala. Ještě teď si vybavuji, jak to bylo umělé, jak mi bylo nepříjemné se jí i jen dotknout. Sundala mi ruce ze svého krku a že prý jedou nakupovat, za chvilku jsou zpátky, tak potom přijde. Vrátili se za dvě hodiny - mimochodem jeli prostě jenom na běžný nákup, klidně mohl půl hodinky hodinu počkat, o nic nešlo. Já už potom „překvapivě“ utěšovat nechtěla.

Naši jeli na nákup a matka ochotně volala, jestli nechci něco koupit. Poprosila jsem o kefíry. Když se vrátili, ptala jsem se, jestli je měli a ona mě jen seřvala, že nemá čas myslet na moje kraviny. Tátu už tam totiž nebyl, takže viděl jen to, jak ona je obětavá a stará se o mě.

Tehdy už vztahy začínaly víc než skřípat. S matkou jsme „kamarádky“ ani nic podobného nebyly nikdy, obě jsme věděly, jak to je. Že ona mě ponižuje, deptá a o mně si nejspíš myslela, že ji nesnáším. Ale ve skutečnosti jsem k ní cítila spíš jen odpor.

A táta, tam se to pomalu taky přetavovalo v něco jiného. Poslední kapka byla, když na mě křičel, že už mi „z tý samoty fakt mrdá“. Přitom já měla přítele, prostě mi jen chtěl ublížit. Myslím, že už mu z toho všeho taky rupaly nervy, byl nešťastný a přitom ani nevěděl proč. Jen cítil, že něco je špatně. On strašně lpí na rodině, jenže u nás tohle nikdy nebylo, to pouto, láskyplné vztahy. Jen cizota, lhostejnost a prostě všechno jelo přes psychiku. A to on nechápe, nevnímá, je na to moc jednoduchý, ač strašně slušný a (dříve) hodný.

Nicméně po tomhle jsem vztah k němu tak nějak odmávla, pochopila jsem, že mi nestojí za to, abych v tomhle žila, že svůj život si vytváří sám, nemohu za něj přejímat zodpovědnost. Jistě, je to tak napůl jen póza, ale ta je nutná, abych zvládla jít dál.

Do té doby jsem v tom - „doma“ - zůstávala především kvůli němu. Protože jsem věděla, jak by se trápil, kdybych se odstěhovala.

Nejvíc mi k tomu pomohl teď už manžel. Protože on vyrůstal v něčem naprosto jiném a hlavně tohle viděl, vnímal. Jak je matka falešná, jak do mě ryje, ponižuje mě a schválně shazuje před tátou. Prostě cítil, o co jde, pochopil to a dostal mě z toho.

Nebylo to lehké, psychicky se z toho vymanit trvalo dlouho a vlastně to řeším dodnes. Rozumově to mám vyřešené (jak já říkám, teorie mi jde), jen to mám prostě pořád v hlavě, nejde se z toho jen tak dostat, protrhnout letitá pouta.
Po třech letech pryč o nich jsem si uvědomila spoustu věcí a o obrovský kus se posunula. Zpětně ani nechápu, jak jsem to mohla vnímat tak strašně zkresleně.

Já např. ve skoro třiceti poslouchala na slovo. Zavolali „ihned sem přijď“ a já běžela, na nic se neptala a prostě splnila rozkaz. Uprostřed čehokoliv, odtáhla pánvičku z plotny, slezla z manžela… Telefon od nich bych si nedovolila nezvednout. Vlastně mě ani nenapadlo, že by mohli říct i „mohla bys, prosím tě, přijít“ nebo že bych mohla odpovědět, že něco dělám, že přijdu třeba za hodinu. To je u nás vnímáno jako neskutečná drzost, odmlouvání.

A proto mám problémy s vnímáním ostatních lidí, neumím s nimi správně komunikovat, tak zoufale se snažím nebýt falešná, až jsem často až moc upřímná, nepoužívám takovou tu společenskou zástěrku. Nebo se naopak snažím vyhovět, jakoby se zalíbit a působí to jako slabost a lidé se na mně dívají spíše posměvačně, nadřazeně.

Nejspíš je to ale z velké části jen můj pocit, protože až moc řeším každé slovo, tón, jakým bylo řečeno, výraz toho dotyčného. Prostě vše vnímám až moc přeostřeně a - nenadělám s tím nic, asi tak. Jsem tak naučená, radost z toho rozhodně nemám.

Snad od základky mám pocit, že hledám nějakou oporu, někoho staršího, kdo by mě měl rád a suploval mi takovou tu jistotu v životě, bezpečí a moudro. Přitom chci ale od lidí strašně moc, mám vysoké nároky na to, abych z někoho udělala svého nejbližšího přítele, musím vědět, že se na něj mohu bezpodmínečně spolehnout, že mě nepomlouvá, neschovává se za slušnostní fráze, vše mi řekne do očí. A to dneska moc nefrčí. :-)

Co mě zatěžuje a ztrpčuje mi život nejvíc, je návyk podřizovat se, snažit se druhým vyjít vstříc. Než omezit je, tak raději sebe. U cizích to ovládnout vcelku dokážu, ale v rodině je to horší. Třeba co se týče dalšího dítěte - vím určitě, že ho nechci, ale přemýšlím nad tím, co se prtě narodilo. Aby nebylo jedináček, protože je mi ho líto. Vidím, jak prahne po společnosti, je nadšené i z miminek. A tak se tím trápím a v podstatě řeším, jestli dát přednost svým potřebám nebo potřebám teď dvouletého dítěte, které je ještě neumí ani vyjádřit. Jde tedy čistě o můj pocit, chci vyhovět přání, které ještě ani nevyřklo a mít „rozum“, možná by to ani nechtělo. A to JE problém do života, ač někomu se to může zdát úsměvné.

Ale o tom tenhle deníček není, chtěla jsem napsat spíše příčinu než řešit následky. Jak to bylo dál a jak se mi daří či nedaří vymanit se z toho všeho, to už by bylo zase na jiný deníček. :-)

Jsem zvědavá, jestli jste to někdo přečetli celé - pokud jste něco podobného zažili, tak nejspíš ano. Já čtu všechno, z čeho bych si mohla něco vzít. Potřebuju vědět, že nejsem cvok já, že tohle opravdu normální není. Zoufale hledám ujištění, že jsem v právu, že utéct byla záchrana a že jsem udělala dobře.

Snad se tu najde někdo, kdo má zkušenost. Nebo i někdo, kdo je stejný teoretik jako já a má k tomu co napsat a ví, jak těžké to všechno je… a má radu, jak si nést následky co nejkratší čas.

Nebudu to rozmazávat, prostě zničených třicet let života a teď jde jen o to, jak si neničit i ty další.

Líbil se vám deníček? Máte také co říct? Přidejte na eMimino.cz svůj deníček.
Průměrné hodnocení zápisku v deníčku 4.5 bodů
Stránka:  1 2 3 Další »
 Váš příspěvek
 
Mi24  02.01.14 00:15

Nějak nevím co mám říct, ale naprosto chapu všechny tvé pocity, jak jses musela citít vše. :hug: Jako by jsi ten deníček psala o mě naprosto to stejné mám i já. Jen já to ještě prožívám nemohu odejít nemám kam jít nemám přítele a nemám zaměstnaní. A pomalu nevím jak dál uvažuji o navštěve psycholožky myslím že promluvím si o tom s někym nestraním by mi mohlo pomoc hlavně si urovnat myšlenky v hlavě. Mám alespoň otce se kterým mám dobrý vztah, ale bojím se že ho mamka přetahne na svoji stranu a já nebudu mít nikoho a další roky zničené. Taky je nechci mít zničené. Nevím proč se to děje, proč se to nám stálo, ale nějaký svůj důvod to má, jen vím že i s tímhle musím jít dál. :,(

 
zagora
Ukecaná baba ;) 1019 příspěvků 02.01.14 00:38

Divím se, že jsi neutekla z domova mnohem dříve, třeba už v 18 letech. Chápu, že jsi v tom nechtěla tátu nechávat, na druhou stranu je to tvůj život on si svůj úděl vybral už dávno k čemuž si nakonec došla sama. Manipulaci jsem zažila, naštěstí ne od mých rodičů, ale od bývalého partnera. Byť to bylo velmi těžké, odešla jsem. Dneska se divím co jsem na něm mohla vidět. Jsi dospělá ženská a jsi svého štěstí strůjcem, každé rozhodnutí je jen a jen na tobě. Nedívej se dozadu, už tak si se v tom plácala příliš dlouho a užívej si života dokud to jde :).

 
alexxa
Ukecaná baba ;) 1614 příspěvků 02.01.14 00:41

Nemam slov, preju ti aby se ti podarilo na vse zapomenout a byla nadale jen stastna a citila se milovana svym manzeem a ditetem :kytka:

 
kaja00
Extra třída :D 10352 příspěvků 02.01.14 01:39

To je strasny… :( Hlavni je ze uz mas vlastni rodinu :hug: :hug: :hug: ;) Preji aby uz bylo jen a jen dobre :kytka:

 
zuza23
Kelišová 5162 příspěvků 02.01.14 02:07

Myslim, ze to co si prozila neni ani nahodou normalni. Takhle by se matka ke svemu diteti rozhodne chovat nemela. Dokazu si dost zive predstavit, co jsi prozivala a stale pocitujes. Take sem si lecos zazila, ikdyz to bylo jineho razu, ale nasledky toho „traumatu” si nesu sebou i po letech. Ja se naucila ze sve minulosti co nejvice poucit, abych jednou svym detem „nedoprala” to same. Uprimne se ti divim, ze jsi to snasela tak dlouho. Ja odesla z domu uz v 17. abych to uz nemusela dal snaset. U nas slo zase o vybuchy ze strany otce, takze mi bylo lito, ze sem tam mamku takhle nechala, ale ona byla rada, ze aspon ja mam rozum a odesla sem. Od te doby sem se s tatou pohadala tolikrat, ze to ani nespocitam, jenze u nej je to jako mluvit do dubu. Stejne si bude mlet tu svou. Kdyz uz sem se vymanila z tatova podruci, tehdy diky byvalemu pritelovi, zjistila sem, ze sem si vlastne moc nepomohla. Pritel byl ze zacatku uplne milionovej, ale cim dyl sme byli spolu, tim vic sem si zacala vsimat, jakej doopravdy je. Obzvlast, kdyz na me vztahl ruku. Po 5ti letech sem rekla dost a odesla od nej. Ja uz hodnekrat premyslela, ze bych vyhledala pomoc u psychologa, ja mam zas problem lidem verit, takze kazdeho hned podeziram, ze mi chce jen ublizit. Ale muj nynejsi pritel, nevim jak je to mozne ze mu verim hned od zacatku, me do jiste miry hodne pomohl. Ukazal mi, ze existuji i lidi, kteri nejsou zly, spis naopak a ja se ze sveho traumatu pomalu ale jiste dostavam. Dost mi pomohlo ze sem si s nim mohla o vsem promluvit a vlastne diky tomu o tom dokazu mluvit uz celkem normalne. A popravde ma to i jedno pozitivum. Ted dokazu lidi odhadnout uz od prvnich par slov, co vubec reknou. Driv nebo pozdeji se z toho dostanes, ale jestli citis, ze to sama nedokazes, zajdi k psychologoj, on ti urcite pomuze.

Příspěvek upraven 02.01.14 v 02:14

 
edward
Kecalka 295 příspěvků 02.01.14 04:42

Něco podobného mám s matkou taky. Neponižuje mě a neřve ale je neuvěřitelný manipulátor, falešná a sobecká. Psychicky a citově mě vydírá, vyhrožuje, chce bych jí litovala,… nejhorší je že nevidim šanci úniku, není jak z toho ven, nemůžu si o tom s nikým promluvit. Nikdo by to nepochopil, manžel to ví ale ignoruje to…

 
rejžička
Kelišová 6145 příspěvků 02.01.14 05:48

@zagora Já odejít chtěla, jen jsem to prostě nedokázala. Když si tak zpětně vybavuju, poslouchala jsem na slovo a nedokázala se z toho vymanit. Matka vždycky začala řádit, když jsem se jen zmínila, že si najdu práci i s ubytováním, a tak jsem pokaždé zmlkla a pustila to z hlavy.
Byla jsem vážně jako pejsek a pořád v sobě mám ten návyk, když zavolá. Jen teď mám naštěstí fajn chlapa, který mě vrátí do reality a řekne mi, že tohle ne, že takhle poslouchat na slovo není normální a není ani normální, aby rodiče poroučeli a nedbali na to, jestli zrovna mám nebo nemám čas, očekávali slepou poslušnost. Nebýt jeho, tak nevím, nevím.

 
rejžička
Kelišová 6145 příspěvků 02.01.14 05:49

@edward Prosím tě a tak se chová odjakživa nebo se tě jen snaží dostat pod své područí, když už jsi vlastně z domu, z jejího vlivu? Co na to její manžel - tvůj taťka?

 
Crystalline  02.01.14 07:02

Tvoje matka je kruta bestie. Na tvem miste bych zapomnela na to, ze mam matku. Vsechno se ji jeste vrati - stari a umirani bez pomoci bliznich bude velice, velice krute.

Příspěvek upraven 02.01.14 v 07:03

 
januse1
Zasloužilá kecalka 527 příspěvků 02.01.14 08:15

Mám čtyřměsíčního chlapečk.. a nedokážu si představit, že bychom se, k němu, měla chovat takto. Jsi plně v právu.. Rozhodne nejsi hysterka.. moc ti fandím, nevzdávej to a snaž se žít hezk. Život.. neměla jsi to lehké, ale z tvého psaní cítím sílu. Na matku bych taky nedokázala zapomenou.. taky jsem to s ní neměla nejlehčí, ale porad je to máma.. Hlavní je, že máš chlapa, který tě podrží, chápe tě a a neobvinuje tě, posílám ti moc sil :kytka:

 
zagora
Ukecaná baba ;) 1019 příspěvků 02.01.14 08:21

@rejžička já myslím že by jsi se v tomto směru měla fungovat jako samostatná jednotka, totiž, naučit se říkat NE i bez podpory přítele či kohokoliv jiného. Musí to být těžké vymanit se z pařátů rodiny kde jsi setrvávala tak dlouho, asi jsi hodně submisivní a o to je to těžší. Nemyslím, že ti tu někdo z laiků opravdu poradí, nejlépe pro tebe, pokud vyhledáš dobrého (ale opravdu dobrého) psychologa, já ho tenkrát také navštívila a moc mi pomohl. Důležité je, že jsi uvědomuješ co se děje a hodláš proti tomu něco dělat. Máš šanci se z toho dostat, protože chceš :). Přeji ti hodně štěstí a síly.

 
hiki123
Kecalka 236 příspěvků 02.01.14 08:22

Ahoj je mi moc líto čím sis musela projít, tohle by se nemělo stávat..zkušenosti nemám ale jako teoretik bych ti poradila vyhledat odbornou pomoc (dnes to není nic neobvyklého).může se to totiž podepsat na tvé výchově dítěte-když už teď máš snahu mu „vyhovět“ s druhým dítětem jak to bude za pár let? ať se ti nestane že s tebou bude manipulovat..přeji ti ať se s tím vyrovnáš, zapomenout totiž asi nepůjde..ale může tě to posílit!

 
vicktory
Povídálka 20 příspěvků 02.01.14 08:36

Mam pocit, ze popisujes meho byvaleho pritele. Stejne chovani, stejna manipulace, jen bejsem dite ale celou dobu jsem si neuvedomila, ze me psychicky tyra. Drzim palce at to prekonas :kytka:

 
dana59
Zasloužilá kecalka 648 příspěvků 02.01.14 08:48

@rejžička Určitě najdi psychologa nebo psychiatra, který to s Tebou všechno rozebere popřípadě dá nějaké léky. Musíš se z toho dostat, bude líp, věř mi. Potom možná změníš i náhled na druhé dítko. Držím palce :kytka:

 
aakret
Nováček 1 příspěvek 02.01.14 09:09

Cítím s Váma, jako kdybych četla o sobě…konečně vím, že jsem normální. Moc Vám gratuluji, že už jste z toho venku, já stále řeším situaci jak z toho ven. Přeji Vám už jen to nejlepší.

 
rejžička
Kelišová 6145 příspěvků 02.01.14 09:44

@zagora Já to rozumově i umím, vím, že se nemám podvolovat, hned přiběhnout atd. Jenže buď si na to nevzpomenu, automatická reakce je pořád poslechnout nebo sice reaguju „dobře“, ale potom si to stejně vyčítám. Ono nejhorší je, že člověk má zažité vyčítat si cokoliv a prostě mám to v sobě zažrané, přemýšlím špatně a mám výčitky tam, kde třeba manžel neřeší. Podle něj je normální mít svůj život, jít k rodičům tehdy, když on má čas, ne když oni zavolají.. Nevím, ono ani nejde rozumně odpovědět, promiň.
A máš pravdu, já zrovna nedávno (teprve!!) došla k tomu, že problém je hlavně ve mně. Že já se musím změnit, naučit se neřešit, nedělat si výčitky, prostě jednat „normálně“ a ne pod vlivem matky. Žít svůj život mimo ni a nenechat se vším rozhodit, ovlivňovat.

 
rejžička
Kelišová 6145 příspěvků 02.01.14 09:45

@aakret Děkuju - úplně venku sice ne, ale pro mě je důležité i to, že jsem si konečně uvědomila, co se vlastně dělo.
Nechcete napsat víc? Tady jste anonymní, nemusíte se bát. :hug:

 
Anonymní  02.01.14 10:02

Naprosto to chápu, mám doma něco podobného rázu. I když si myslím, že na tebe to zdaleka nemá, tak následky na mně jsou neskutečné.
Navíc se mi rozvinula deprese a sociální porucha. Máme to v rodině, takže si myslím, že i to chování je částečně zapříčiněno tím.
U mě to má ty důsledky, že jsem naprosto osamocená(každý sociální kontakt mi způsobí depresivní stav), mám problém oslovit lidi v obchodě, na něco se zeptat, natož abych šla někam žádat o práci. V současnosti mám takovou, která naprosto neodpovídá mým ostatním schopnostem, ale plat jí odpovídá, takže nezaplatím ani podnájem, i kdybych byla schopna setkat se s pronajímatelem :,(.
Kdybych nebyla tak strašně zodpovědná, tak to ukončím, jenže já vím, že by to moje rodiče položilo. I přesto, že mě vychovali naprosto úžasným způsobem :?, vím, že mě milují.

 
maruskaaa
Kecalka 348 příspěvků 02.01.14 10:16

Tak dlouho bych to rozhodne nevydrzela, pokud se citite spatne sla bych nekam k odbornikovi a dalsi dite bych urcite chtela :). Je to radost i starost, navic to prvni nebude nikdy na svete sam.

 
Taktojsemja
Kecalka 106 příspěvků 02.01.14 10:26

Já mám takového zase otce… :( nejhorší je, že tihle lidé, si nikdy nepřiznají, že za to jak je ti jakkoliv zle mohou oni :(,takže držím ti palce, mě nejvíc pomohl psycholog a nakonec i hospitalizace v PN :hug:

 
rejžička
Kelišová 6145 příspěvků 02.01.14 10:51

@Taktojsemja Tak jsi asi měla dobrého psychologa, já před lety k jednomu zašla a dostala se mi jediná rada - „Když se nechcete stýkat s rodiči, tak to nedělejte. Nikdo vás přece nenutí.“ :roll: :roll:
A jak dlouho jsi k němu chodila, jestli se můžu zeptat?

 
Aleyt  02.01.14 11:03

Já Tě taky obdivuju. Nevydržela bych „tam“ a utekla bych dávno pryč. Takový teror se musí podepsat na osobnosti a rozhodně to není normální. Tvá „matka“ se na Tobě sakramentsky podepsala…
Ale je to za Tebou…přeju hodně síly a spokojené manželství :hug:

 
verunka.s.mrnouskem
Závislačka 2511 příspěvků 02.01.14 11:04

Ahoj :mavam: jako kdyby si to psala za mě. Akorát můj táta se konfliktům vyhýbal, takže jsem na ni byla sama. Jsi v dost nepříjemné situaci a ráda bych ti poradila, ale nevím, co by ti pomohlo. Za posledních 5 let mi pomáhal přítel a nakone jsem to s mámou nevydržela a utekla a teď bydlím s přítelem a čekáme mrňouska. Zkus na to tolik nemyslet, užívej si chvíle se svojí rodinkou a možná se mrkni po nějakých terapiích. Věřím, že to zvládneš a budu ti držet palce :) buď šťastná - život máš jen jeden a ten je sakra krátký

 
Petullka82
Ukecaná baba ;) 1917 příspěvků 02.01.14 11:17

Ahoj, jakou má tvá máma diagnózu od psychiatra - šlo ty výbuchy a prudké změny chování nějak léčit?
Jinak je určit dobré dál na sobě pracovat s pomocí odborníka, tvoje dítě potřebuje vyrovnanou maminku. Bude tě ještě testovat pro tvé vlastní dobro - abys nezahálela a změnila to, co je špatně.

Příspěvek upraven 02.01.14 v 11:50

 
ospalámyš
Závislačka 3079 příspěvků 02.01.14 11:25

To je teda síla, strašný, jak se někteří rodiče podepíší na svých dětech. Vůbec se nedivím, že máš takové problémy sama se sebou, to muselo být peklo. Normální to nebylo ani omylem, matka má být člověk, který dětem neubližuje.

Bohužel moc neporadím, ve srovnání s tvýma rodičema byli ti moji zlatí, i když ideální to zdaleka nebylo a taky mám co překonávat.

Matka mi připadá jako manipulátorka, možná až psychopatka nebo sociopatka, narušená osobnost, nebo v tom mohla být i nějaká psychická nemoc a porucha (to by ti mohl nastínit nějaký slušný psycholog). Takoví lidé jsou sobečtí, zajímá je jen jejich vlastní prospěch a ego, takže dokáží ubližovat i vlastním dětem a jdou přes mrtvoly. Intrikují, manipulují, lžou klidně do očí, nedá se jim vůbec věřit.
A otec je nejspíš slaboch s velmi malou sociální inteligencí, i když ne každý dokáže manipulaci rozeznat a čelit jí.

Našla bych si asi nějakou knížku o manipulátorech a nastudovala to, třeba v tom matku poznáš a najdeš nějaké způsoby, jak té manipulaci čelit a jak ji rozeznat.

S takovým člověkem jako je tvá matka se vyjít v podstatě nedá, možná bych omezila kontakty s ní na naprosté minimum, dokud nebudeš schopná mít na to větší náhled a budeš víc psychicky srovnaná :nevim: A otci bych poslala tenhle deníček, zhoršit vztahy se ve vaší rodině asi už moc nedá…

A určitě zkus jiného psychologa, možná i psychiatra, ono je jich dost mizerných, je třeba hledat a pár jich i vyměnit, než najdeš někoho, kdo ti dokáže pomoct.
Teď jsem zrovna zahlédla na rodině. cz radu na slušnou psycholožku v Praze, která se věnuje domácímu týrání, což je trochu jiné, ale zkusila bych najít na netu nějaká doporučení na dobré psychology/psychi­atry v okolí tvéo bydliště.

Příspěvek upraven 02.01.14 v 11:40

 
Hvězdinka
Ukecaná baba ;) 1786 příspěvků 02.01.14 11:27

Přeji, abys takový špatný vztah se svojí holčičkou nikdy neměla, aby vyrůstala v harmonické rodině a byla šťastná ona i ty :andel:

 
ALENA G
Kecalka 129 příspěvků 61 inzerátů 02.01.14 11:42

V některých věcech jsem viděla svou matku,(dnes bohužel ta žena pro mě znamená jen dárkyně mého života, napíši to asi hnusně ale nestýkám se s ní často max.1× za 2 roky, vím že je nemocná a je mi jedno co s ní bude dál),možná by mohl pomoci psycholog :nevim: každopádně to muselo být strašné, moc přeji do dalších let už jen to dobré :hug:

 
milena13
Závislačka 4133 příspěvků 02.01.14 11:46

Krásný deníček a naprosto to chápu i já ikdyž je mi jen 23 let, ale mám něco podobného jako ty, ale mamka nikdy na mě psychicky ani fyzicky nezaútočila bezdůvodně… ale můj otec ano… mlátil mě bez důvodně od mých 5 let, kopal do mě a jedno z druhým… mamku taky týral jak psychicky tak fyzicky a mě psychicky taky… někdy jsem si i říkala zda ten život neukončím jestli by to nebylo lepší jak pro mě tak i pro mou mámu aby se taky netrápila, protože s mým otcem musela být kvůli mě abych neskončila v děcáku, protože byl bachař. jsem ch náladová po něm, jsem někdy i svině a už to nechci zažívat… táta mě nikdy neměl rád a to já ho taky ne… raději dával pusinku svému autíčku na spaní než mi. nedovedu mu odpustit a taky jsem si řekla, že jak bude na smrtelné posteli tak za nim ani nepůjdu a budu mít klid. v mých 18 letech mě chtěl taky zmlátit a to jsem byla těhotná, ale byl u mě můj přítel teď už manžel a postavil se před něj, že jestli mě chce zbýt tak jen přes jeho mrtvolu… tak se to uklidnilo. narodil se můj první vnuk, přišel za mnou do porodnice a jak odcházel tak potkal mou mamku a ta se ho ptala co dědečku máš krásného vnuka? a on to určitě… mou 12 sestru si bere někdy na víkendy a to pak pro ni musím já jezdit a to si s nim nemám co říct. tak jsem jen potichu a jen s nim prohodím pár slov ze slušnosti. potom má ještě 5 letou dceru (mou nevlastní sestru) a tu taky nemá rád… malá se mu musí vnutit aby se s ni pomazlil. a vím, že tady toto jak mě mlátil a psychicky ubližoval tak budu mít nadále v sobě a nikdo a nic to se mě nedostane… a taky mám strašné změny nálad a to jen kvůli něho a nebaví mě to už fakt ne, ale vím, že se to ve mě nikdy nezmění. jo a ještě jsem asi hodně špatná kvůli toho, že mou matku kvůli toho nenávidím jak mě nechala od táty týrat, ale na druhou stranu ji moc miluji za to jaká je babička a má mé děti ráda. a beru ji za nejlepší kamarádku, ale fakt ji i v srdci nenávidím a sama jsem ji to i řekla, ale taky mě to trápí skrz ni, že musela trpět kvůli mě aby se mnou byla a nechala se týrat od mého táty :( :( prostě fakt hnus :( :(

 
BerenikaS
Zasloužilá kecalka 689 příspěvků 02.01.14 12:01

Normálně nereaguji ale musím.. chápu tvoje pocity, prošla jsem si něčím podobným. Ale já utekla v patnácti alespoň na intr.. a na vysoké do pronájmu. Takže mi zůstalo jen podlomené zdraví z vleklé anorexie (neustále ponižování a výčitky na mou adresu, už se nestydím říct, že to byla reakce na matčino chování) a neustálý pocit viny (a nevím pořádně proč), neumím se naštvat. Všechno hned komukoliv odpouštím, protože jinak mám pocit viny, že mu křivdím, raději se smířím s tím, že se stala chyba někde u mě než u něj, jsem neprůbojná.
Když se mi narodila dcera, přísahala jsem (a napsala ji to do knížky :lol: ), že už teď je a bude pro mě nejkrásnější. I když bude mít sto kilo, nepůjde ji fránina, nebude perfektní plavkyně, nebude mít samé jedničky.. a že tu pro ni kdykoli budu. A budu ji respektovat.
Tyhle pocity jsou v nás bohužel hluboko zakořeněné.. i teď, když píšu, tak si říkám..nejsem ten magor já? Nepřeháním to? Nehysterčím? Nejsem opravdu tak špatná a nepovedená a hloupá a vůbec úplná chyba jak jsem slýchávala..?

Jo a s psychologem stejná zkušenosti. Ale ta moje mi řekla, že každá dospívající mladá žena má problémy s matkou. O rok a půl později jsem ležela v LNN.

 
Taktojsemja
Kecalka 106 příspěvků 02.01.14 12:09

@rejžička no,já k němu ještě chodím + psychiatr a nabídky další hospitalizace :roll:jinak k němu chodím dva roky kdy jsem konečně byla tak silná a přiznala si, že potřebuji pomoc (jinak jsem se v tom plácala osm let),neříkám že by mi pomohl tak dokonale abych měla vše za hlavou, ale aspon už dokážu díky němu říct NE, oproti mým stavům kdy jsem už všechno a hlavně život vzdávala, hystericky brečela v koutě při každém zlém slově od něj, nakonec to dopadlo tak že jsem byla pořád v depresích a první co mě ráno napadalo bylo jaké to asi je jen tak umřít a nikomu už tak hrozně nevadit když jsem k ničemu :,(.Tyto,,skvělé,, rady mi dává paní psychiatrička, ono se jí to asi dobře kecá :nevim:,ale jak říkám, nebýt pana psychiatra Kříže, mého přítele a mimču které mi dává sílu už bych ten boj proti otci vzdala…

 
svycarka
Kelišová 6333 příspěvků 02.01.14 12:15

Hruuuza..br, takova matinka :roll: A NE, normalni to neni a rozhodne jsi byla v pravu jit a odejit a stejne tak mas ted nezadane pravo se s ni uplne prestat stykat.Ja ti moc drzim pesti, aby jsi vsechny sve strasaky zvladla prekonat :kytka:

 
Cattus
Neúnavná pisatelka 17237 příspěvků 02.01.14 12:22

Tak nějak podobně vypadalo moje dětství, s tím rozdílem, že agresor a manipulátor byl otec, matka s ním byla za jedno a nikdy nás nedokázala milovat tak, jako jeho.

Dlouho jsem se litovala, babrala se ve vlastních pocitech. Ale pro mě to není řešení. Pomohlo mi jednoduše je utnout, skončit kontakt a soustředit se na svoji rodinu. Minulost nezměníš, k lásce je nedonutíš. A je zbytečné neustále se tím probírat.

Přeji hodně síly ke správným rozhodnutím :hug:

 
Safrane  02.01.14 12:34

Přiznám se, že po přečtení mám srdce až v krku a to jsem už více než hooooodně dospělý muž. Možná proto, že jsem prožíval také dost složité dětství, ale proti Tvému to byla doslova procházka růžovým sadem. Obdivuji Tvou výdrž, toleranci, obrovský vztah k lidem, kteří Ti více vzali, než dali. Bohužel-takové dětství nechá velmi výraznou rýhu na duši i v srdci, kterou jen obtížně dokážeme ze svého života vytěsnit, pokud vůbec. Chceš-li se posunout dál a tuhle noční můru zamknout hodně hluboko do své třinácté komnaty, MUSÍŠ rodičům odpustit, odpoutat se od nich a ŽÍT jen svůj, opravdu jen svůj život. Řekl bych, že jsi toho prožitého utrpení tak plná, že Ti to brání i normálně žít, natož se radovat z maličkostí. Moc Ti přeji, ať odpovědi tady od těch skvělých, upřímných srdcí dodají Tvé mysli alespoň chvilkovou radost a pocit, že nejsi sama a i cizí lidé chápu a rozumí. :kytka:

 
rejžička
Kelišová 6145 příspěvků 02.01.14 12:47

@Aleyt To není na obdivování, spíš menší nebo raději větší pecku palicí do hlavy. Teď už to vím. Já nevěděla, jak moc je to špatně, neuvědomovala si to, dokud jsem v tom byla po uši, víš? Chtěla jsem odejít od 17ti, ale prostě jsem byla vychovaná myslet na okolí - na tátu, jak bych mu ublížila, na babičku - rostla jsem ve výčitkách a nedokázala se z toho vymanit.
A děkuju.

 
rejžička
Kelišová 6145 příspěvků 02.01.14 12:50

@Petullka82 Psychologa? Neblázni, co se doma uvaří, to se doma sní. :roll: A teď po letech, protože jsem se s nimi přestala stýkat, oni proti mě začali otáčet příbuzenstvo, tak až teď moje teta (matky sestra) mi do očí řekla, že ano, ví, že matka je psychicky nemocná. Ale nic víc, tohle neřeší a naopak ode mě očekávají, že couvnu (nebo jak to napsat) a poslušně se zase začnu „chovat normálně“, poslouchat je, jezdit k nim, vozit k nim malou..
Nechápu to. A když jsem se zeptala, tak mi teta řekla, ať ji do toho netahám, ať si to vyřešíme sami. Že nechce nic vědět.
Takže tak.

 
rejžička
Kelišová 6145 příspěvků 02.01.14 12:55

@milena13 To je strašné, to mě moc mrzí. :-( :-(
Víš a zkusili jste s mámou nějakého psychologa nebo to prostě spolu pořádně probrat, promluvit si o tom? Ono je to klišé, ale píšeš, že jste nejlepší kamarádky.. Určitě by se o tom dalo promluvit, vysvětlit si to, mohlo by to rozpustit trochu té zloby a hořkosti, co v sobě (oprávněně) máš.
Mně strašně pomáhá o tom mluvit, hlavně asi proto, že je to pro mě nové, teď poprvé to někam píšu veřejně, ví to vlastně jen manžel - protože to sám poznal, viděl na matce, jak je falešná, pochopil spoustu věcí, aniž bych cokoliv řekla - doteď nechápu jak.

 
lloren
Zasloužilá kecalka 637 příspěvků 02.01.14 13:04

:hug: :hug: :hug: zapoměla bych na rodiče a to s chutí. Já řeším to že mě rodiče využívají a vydírají taky s nimi končím!

 
rejžička
Kelišová 6145 příspěvků 02.01.14 13:05

@Katchus Máš pravdu, já je dva roky skoro neviděla (jednou za dva měsíce na ulici náhodně?) a bylo mi konečně fajn, měla jsem pocit, že já jsem já a hlavně jsem byla vyrovnaná a psychicky v pohodě.
Jenže já nedokážu opustit tátu, nechat ho v tom a přerušit kontakt. Zkoušela jsem to, ale prostě na to nemám žaludek.
No ale třeba i to chce čas, zatím se to stále pokoušíme nějak.. asi ne urovnat, ale prostě najít způsob, jak spolu vycházet. Respektive já se snažím, oni jen vždycky zavolají, že máme přijít, že oni chtějí.. no, ono je v podstatě jedno, co, matce jde jen o to, aby bylo po jejím.
Uvidíme, jestli to půjde ustát, zachovat si vlastní život a jen zdvořilostně tam občas přijít nebo ne.

 
edward
Kecalka 295 příspěvků 02.01.14 13:41

@rejžička rodiče jsou od mých 7mi let rozvedení. Táta je kapitola sama o sobě, je to nejhodnější člověk jaké ho znám, a díky tomu je na tom tak zle jak je.
Máma nikoho nemá a až „nemocně“ se na mě upnula. Je strašně zlá a to psycho co s ní mám už se nedá vydržet. Jenže nemůžu utéct… Celé svátky jsem prořvala a už prostě nemůžu dál… Někdy si prostě říkám co jsem komu udělala? Byla bych tak šťastná nemít problémy s rodiči…

 
Evalen
Povídálka 14 příspěvků 7 inzerátů 02.01.14 13:46

Podle toho, jak popisuješ, co se dělo, je vidět, že jsi se posunula, že máš nějaký nadhled. Lze to brát i jako naději, že změna je možná, že se lze posunout, žít jinak a z vlastní zkušenosti říkám, že to opravdu jde, i když si to člověk neumí představit. Není slabostí říct si o pomoc. Sama jsem chodila rok na terapii na Psychosomatickou kliniku v Praze vřele doporučuji. Nebo jakéhokoliv klinického psychologa, který dělá psychoanalytickou nebo dynamickou psychoterapii. Je mi líto, že zkušenosti s psychology dosud nemáš dobré, žel je to dost časté a člověka to odradí od hledání pomoci. Jezdila jsem do Prahy každý týden na hodinovou terapii přes 100km, bylo to vyčerpávající časově, ale stálo to za to. Bylo to to nejlepší, co jsem mohla ve svém životě udělat. Předtím jsem minimálně jednou měsíčně doufala, že se ráno neprobudím, sama bych si život vzít nedokázala. O tom, jít na terapii, jsem přemýšlela asi 10 let, je mi jen trochu líto, že jsem to neudělala dřív, můj život by mohl být už dříve radostnější. Držím pěsti, změna k lepšímu je možná!

Příspěvek upraven administrátorem 2.1.2014 20:32 - odkaz

 
rejžička
Kelišová 6145 příspěvků 02.01.14 13:46

@edward Nemůžeš utéct nebo nechceš, něco tě tam poutá? Máš přítele, co ten na to říká, podpoří tě?

 
Olivyia
Kecalka 220 příspěvků 02.01.14 13:47

Je mi to moc líto cos musela prožít. :zed: Takhle ničit tvárnou duši. Chtěla jsem jen napsat, o mé známé, která byla také velmi ovlivněná výchovou matky, že se po depresivních stavech dostala k psychiatričce a ta jí řekla, že nežije svůj život. Že žije život své matky. Kromě antidepresiv chodila na skupinové terapie, které nebyly příjemné, ale na modelových situacích se učili řešit konflikty, obranné reakce, prostě obrnit se proti tomu co člověk nechce a nelíbí se mu to. Moc jí to pomohlo. Naučila se prostě to, co třeba automaticky člověk přejímá z fungující rodiny. Myslím, že by to pro tebe bylo velkým přínosem, zaměřit se teď na sebe. Najít si schopného lékaře, terapie. Že nemá teď syn sourozence přece nevadí. Vztahy může mít s kamarády i ve školce.

 
milena13
Závislačka 4133 příspěvků 02.01.14 13:48

@rejžička no o tomto taky ví jen můj manžel a napsala jsem to jen tady aby jsi o tom věděla, že nejsi na tom sama a to taky pomáhá :) se vypsat a vypovídat :) no s mamkou jsme jak nej kamarádky, ale fakt když na to nahodím téma tak se s ni pohádám tak si o tom promluvit nemůžeme :( :( uvnitř to bolí a to hodně :( :( nechápu jak mou mámu uvnitř mít ráda nemůžu, ale o tom psychologovi jsem ještě nepřemýšlela, ale asi by to bylo nej. a víš co mě napadlo? nemlátil tvou mamku táta anebo její mamka, že si tu zlost potom na tobě vybíjela? párkrát si na mě všimnu toho, že já někdy zbytečně na staršího syna zaútočím a ani nechci a pak je mi to strašně moc líto :( :( a bolí to :( :( protože jsem fakt někdy v náladě jak můj táta… a asi to tak bude nadále :( :( protože ta zloba ve mě je a neumím ji krotit :( ale své syny miluji strašně moc a fakt mě mrzí jak mi to ujede a vynadám mu (staršímu synovi).a jsem i stále s toho dětství psychicky v prdel… :pocitac: :pocitac:

 
rejžička
Kelišová 6145 příspěvků 02.01.14 13:52

@Olivyia Co člověk automaticky přejímá z fungující rodiny, fungujících vztahů.. Ano, to bych potřebovala, takhle jsem jako ryba na suchu. Připadá mi, že teď jsem v určitém ohledu jako dvacetileté děcko, co se teprve učí vytvářet vztahy s okolím.
Ale my tu nic takového nemáme, nejblíže je Brno - 100 km, co jsem se poptávala v okolí, nic pořádného tu není. Jinak bych to řešila už dávno a ráda. :nevim:

 
Lejaa
Echt Kelišová 8944 příspěvků 02.01.14 13:54

Jako bych četla o svojí babce.. Možná že to nebylo až tak vyhroceno.. al bylo to velice, velice podobné. Teď je jí 78 let a ještě pořád své okolí dokáže tyranizovat.. je to důkaz toho, že lidé se nemění. Je falešná, zlá, pomlouvačná, přetvařuje se. Jako tvá matka. Obdivuji, že jsi to její tyranizování zvládla tak dlouho.. Mému otci je 55 let a stejnak je mu mnohdy svaté to, co bába řekne. Někdy to už bere s nadhledem, jindy to nedokáže.. Prostě rozená manipulátorka. Rada jak se toho zbavit asi není, prožila jsi takhle kus života a to vymazat nejde. Jen možná si na tom hledat to dobré, myslím tím, zapamatovat si to hezké, co jsi v dětství zažila.. a zkusit se od matky odpoutat. Jsi dospělá žena, nenech se manipulovat.. A ber to také tak, že alespoň víš, co nechceš aby tvé děti někdy prožili.. Drž se! :hug:

 
rejžička
Kelišová 6145 příspěvků 02.01.14 13:56

@milena13 Taky se bojíš, že se budeš chovat stejně nebo prostě v určitém ohledu ne normálně a vybíjet si to na dětech? Opakovat zažité vzorce? Já docela dost a i to je důvod, proč to chci konečně vyřešit - začala jsem už jako těhotná, jen se to nějak protáhlo, prostě to vyšlo špatně.
Co vím, tak matka taky neměla dobré dětství, bábí se k nim prý nechovala dobře, ale víc nevím, je to další „rodinné tajemnství“. Vždycky jsem věděla, že svou matku nesnáší - a ke mně se chová stejně, možná i chce, abych ji neměla ráda, co já vím. Možná neví, jak to má vypadat, nezná nic jiného. Teda bábí jí dělala (myslím si) něco jiného, ale následky to mělo i tak.
Dokonce jsem se jí na to ptala, snažila jsem se ji pochopit, ale jen mi řekla, že to není pravda, že ona měla dětství krásné.. Samé lži.

 
milena13
Závislačka 4133 příspěvků 02.01.14 14:02

@rejžička ano strašně moc se toho bojím kolikrát mě manžel posílal k psychologovi, ale nevím zda by mi v tomto psycholog pomohl jestli není třebas něco lepšího než psycholog brát prášky fakt nechci :( :( a je pravda mám to po tátovi, ale nechci být taková fakt ne… já se za to strašně moc nenávidím co dělám, ale jak mě to fakt chytne tak to za to stojí… hádám se s manželem, nadávám mu… a pak si říkám proč ode mě neodejde, nevezme děti a nenechá mě tak… protože si to zasloužím abych byla sama když se tak chovám :( :( je mi to moc líto a taková nechci být… úplně se mi chce brečet jak tady toto píšu, ale před dětmi brečet nechci :( prostě jsem zrůda a nic jiného. nechápu to co to se mnou je :( bojím se, že děti budu bezdůvodně mlátit tak jak mě mlátil táta, ale to nechci. nechci jím ubližovat. kolikrát jsem uvažovala, že sním prášky a budu mít klid :( a nebudu jim ubližovat a budou se mít dobře

 
edward
Kecalka 295 příspěvků 02.01.14 14:09

@rejžička mám manžela a půl roční miminko. Máma nás všechny miluje ale tu svou lásku už prostě přehání. Když jí nezvednu telefon - jelikož uspávám, vařím, neslyším,… pak vyhrožuje, brečí, vyčítá,… schválně od 9:19 mi volala už 16×. Jakmile nemám čas s ní mluvit nebo prostě mě až tak nezajímá co bude dělat odpoledne jsme opět o výčitek, breku, atak dál. Ona to svým způsobem nemyslí zle. Nikoho jiného kromě mě nemá a ona se nedokáže smířit se situací že nemá žádný trvalý vztah. Manipuluje se všema v jejím okolí, naproto vše musí být podle ní a jakmile není je zle. Já se jí bojim jen říct že jsme třeba byli u tchýně na kafi - takové žárlivé scény si ani neumíte představit. A když jí to řeknu že tam jedem bombarduje mě každých 10 minut telefonátama, když jí to nevezmu volá hned manželovi. Nemůžu mít ani kamarádku, s každou jednala naprosto strašně a opět žárlivé scény… Třeba to někomu nepříde jako nic vážného ale já už nemůžu. Ten strach cokoli udělat, říct, strach žít vlastní život… Podnikáme spolu a jsem jí zavázaná (což mooooc dobře ví a to jí drží na koni) jelikož mi půjčila větší peníze kdysi dávno. Takže nemám jak utéct a změnit situaci.

 
Tšekkin Kulpa
Kecalka 490 příspěvků 02.01.14 14:15

Ahoj, zažívala jsem něco podobného. Hodně hezky o těhle věcech pojednává knížka Závislosti srdce. Moc doporučuju k přečtení. :hug:

 
beckie
Závislačka 4132 příspěvků 02.01.14 14:22

:hug: :hug: :hug: Je to jako bych četla o svojí matce. Vážně, jako přes kopírák. Ale moje to dotáhla k dokonalosti. Ta mě ještě mlátila hlava nehlava, kdykoliv uznala, že je to vhodné. Já už ji pomalu z života vyškrtla, stejně tak většinu té povedené famílie. Jen s otcem se ten vztah snažím zachránit. Vždy jsem k němu vzhlížela, ale později jsem pochopila jeho díl viny - on to totiž dopustil, nezastal se. Ale mám ho ráda a kvůli sobě i dětem se snažím najít si cestu alespoň k němu.
Matka ta by se bratříčkovala velmi ráda, ale já na to nemám chuť, sílu ani žaludek. Je to psychopat první třídy a já díky ní také dodnes bojuju s následky. Jsem ustrašený, do sebe uzavřený tvor, který velmi špatně zvládá stres a vztek. Teď se pomalu s mužem (díky Bohu za něj a jeho pochopení) k návštěvě psychologa, protože jsme teď procházeli velmi náročným a stresujícím obdobím a ukázalo se, že jsem na tom opravdu velmi špatně. Skončila jsem až u myšlenek na sebevraždu a sama cítím, že se se svou minulostí už nedokážu dál vypořádávat sama.
Je hrozné jak se rodiče dokáží podepsat na svých dětech. Já se snažím ventilovat se všemožně (většinou to odnáší chlap, chudák), ale děti jsou pro mě posvátné. Když se dívám na dceru a uvědomím si, že je teď ve věku, kdy já začala vnímat ten první teror a rány! Nedovolím, aby měla špatné dětství.
Ale ukazuje se, že odbornou pomoc potřebuji. Sama se dokupy nedokážu dát.

Vložit nový komentář
Stránka:  1 2 3 Další »
Poslat
nový deníček

Všechny deníčky uživatele