Psychika snažilky 3. část - A zase magořím...

Filipina  Vydáno: 03.07.07

Tak už zase magořím, jak tomu s oblibou říká můj manžel. Nálada se střídá jako bílé a černé proužky na zebře či na chodníku pro chodce. Vlastně jsem už někde četla, že život je jako zebra, střídají se v něm bílé pruhy hezkého období a černé pruhy toho špatného. A i když se někdy zdá, že ten černý pruh trvá už moc dlouho, není to pravda a logicky musí přijít ten bílý. No nevím, nevím. Pokud je to pravda, tak mně se střídají nějak často…

Vlastně bych ani neměla být z čeho smutná. Mám hodného muže, pěkný, konečně už i zařízený byt, skvělé rodiče, tchyni, se kterou kupodivu skvěle vycházím, teď to dokonce vypadá, že už i tu maturitu dokončím… Laparoskopie mi vyšla skvěle, manželovi spermiogram také.
Chvilkama srším optimismem a uklidňuju kamarádku, která má za sebou další neúspěšné IVF. Opravdu upřímně věřím, že další pokud bude ten pravý. Vždyť věda už toho umí tolik! Hýřím optimismem a jsem přesvědčená, že teď už se mi to určitě povede… Vždyť jsme oba v pořádku, protáhli mi vaječníky, tak proč by to nemělo vyjít?
Využila jsem své nálady a plná optimismu vyrazila do knihovny, abych posbírala veškerou těhotenskou literaturu, kterou tam měli. Knihovnice se na mě usmívaly, zřejmě v domění, že jsem čerstvá těhulka, která se před chvílí dozvěděla, že čeká miminko a snaží se zavčas nasbírat nějaké vědomosti. Kdyby věděly, že to jen magořím…
Celé odpoledne jsem kopírovala zajímavé a užitečné informace. Výživa těhotné ženy, mikronutrienty, pravidla výživy… Věděli jste třeba, že by těhotrná žena měla jíst 3× denně mléčné výrobky? Věděli jste, že děloha těhotné ženy váží 970 g? Asi ne, upřímně, tohle jsme nevěděla ani já. Možná mi to nikdy k ničemu nebude, ale co kdyby náhodou… Možná… jednou…
Usínám spokojená, vyrovnaná, smířená. Věřím, že to příjde. A věřím, že to bude brzy. Najednou je menší i závist vůči mé těhotné sestřenici i vůči druhé sestřenici, která má dvouměsíčního cvrčka. Tak mě napadá… Proč bych ji vlastně nenavštívila? Možná je na to ta pravá doba, abych toho malýho konečně viděla. Vždyť já za pár měsíců budu taky takovýho mít.
Nebyl to dobrý nápad. To mi došlo hned jak jsem ji spatřila, jak si to i s kočárkem šine ke mně, úsměv od ucha k uchu a dychtivě pokládá první otázku: „Tak co, už?“
„Ne, ještě ne. Víš, my teď vlastně ani nechceme. Za měsíc jedeme na dovolenou, však víš jak to je. V těhotenství se nesmíš potápět, tak počkáme až po dovolené a začneme se snažit teoprve pak…“ Používám lež, kterou mi poradila moje babička a doufám, že bude pravda i to, jak mi ji odůvodnila: Lidi se přestanou vyptávat. Ve skutečnosti bych obětovala i tzřicet tisíc investovaných do dovolené, obětovala bych letadlo, potápění a všechno příjemné s dovolenou související, jen aby na tom testíku vyšly ty vytoužené dvě čárky…
Zřejmě to zabralo. Skutečně zmlkla a změnila téma. Když už jsem si myslela, že mám vyhráno, vrazila mi kočárek do ruky a začala povídat o své kamarádce, která jí včera v sms sdělovala, že je konečně těhotná. „Taky se jí to nedařilo, tři roky! A vidíš…“
Pocítila jsem první náznak deprese, ale ještě jsem ji úspěšně potlačila. Horší to však bylo za půl hodiny, kdy mi svého syna v kočárku nechala před lékárnou, aby si odskočila něco koupit. Když jsem uviděla svou učitelku ze školky, jak jde proti mně a už z dálky se uculuje, věděla jsem, že je zle.
„Ježiši, ten je ale roztomilej! Jak se jmenuje? Honzík, aha! No to je krásný jméno! Ten je ale nádhernej. Celá maminka!“
Nemělo smysl vysvětlovat, že matkou dítěte je úplně někdo jiný. Jen bych ji uvedla do rozpaků, navíc jsem doufala, že co nevidět vypadne… „A víš že jsem teď potkala s kočárkem i Martinku Novákovou? Má holčičku. Taky je moc roztomilá.“
To už jsem cítila, že se mi chvějí ruce. Však já vám všem ukážu! Moje dítě bude to nejroztomilejší a nejhezčí na světě!
Když jsem odcházela od sestřenice, mísila se ve mně radost s mírnou depresí. Radovala jsem se z toho, že jsem v sobě po dlouhé době konečně našla odhodlání a navštívila ji. Avšak zase na mě začal doléhat ten nehezký pocit, že zatímco všechny známé a příbuzné kolem mně už své děti mají, moje břicho je stále prázdné. V našem bytě pořád ještě není slyšet děcký pláč, všichni kolem rodí, jen já pořád ne!
Dorazila mě moje nejlepší kamarádka. Oprava - nejlepší byla jen do té doby, než mi v dubnu sdělila, že je ve třetím měsíci. Od té doby naše přátelství značně ochablo, vlastně jsme se vůbec neviděly. Vím, že chyba je ve mně a takto ztrácím přátelé. Ovšem tohle je můj způsob, jak se vyrovnat se smutkem, že ony můžou a já ne!
Nejprve jsem ji viděla jen zezadu. Mírně mi zvedla náladu. Co kdybych na příští stanici vystoupila a zašla s ní někam na kafe? Třeba se jen potřebuju vypovídat… Jenže autobus kolem ní projel a mně se naskytl pohled na její odhalené, rostoucí bříško. Vlastně, vždyť už je v pátém měsíci!
Rychle jsem se otočila zpět, aby mě třeba ještě neviděla a nechtěla jít někam na kafe…! Už zase magořím…
Aniž jsem si stačila uvědomit, jak rychle bílý pruh optimismu vystřídal ten černý, depresivní, když jsem si spočítala, že jsem osmý den cyklu… Tak to už bych možná mohla mít i plodné dny a kdyby ne, tak určitě brzy budou! Manžel měl jako na potvoru odpolední, já si však na něj počkala. Už nejsem tak hloupá, abych na něj už ve dveřích vychrlila: Dělej, dneska mám plodné dny!, už vím, že musím opatrně, pomalu a hlavně nenápadně! Bohužel, patří mezi ten typ lidí, kteří věří, že největší blok je v psychice a neustále mě přesvědčuje, že bych na to měla přestat myslet.
Fajn, v neděli ve čtyři odpoledne mu řeknu, aby přestal myslet na to, že jde na noční.
Až mu příště zase křupne v zádech, řeknu mu, ať na to nemyslí. Vždyť i bolest se dá ovládnout psychikou (nebo jsem to aspoň někde četla!)
Až nám příště zůstane stát auto na parkovišti supermarketu 20 km vzdáleného od našeho domu a bude odmítat nastartovat, taky mu řeknu, ať na to nemyslí.
Nebo třeba až se vrátí z tréningu karate, celý vyprahlý a žíznivý, schovám mu pití a řeknu - nemysli na to. Bez vody přežiješ rozhodně víc jak jeden den!
I když já vím, že psychika se ovlivnit nedá a stav, aby na to člověk nemyslel musí přijít sám a nečekaně (ne že si naplánujeme, že od 20. června do 20. července na to nebudu myslet a ono to tak zaručeně bude!), můj manžel bohužel tento názor nemá. Proto na něj musím pomalu. Hned za dveřmi na něj čekají dvě tisícovky spolu s ceníkem „mých služeb“. Na stole v obýváku na něj čekají dvě sklenky s otevřenou lahví vína, lampa je ztlumená na intim, já sedím na gauči, navoněná, zmalovaná jako skutečná prostitutka (nebo si alespoň myslím, že tak nějak se malují), byt je provoněný mým parfémem, který mu prý velice voní… Pak konečně zarachotí klíče v zámku a manžel přichází. Naposled zkontroluju jestli je všechno jak má být, upravím si černé krajkové spodní prádlo a už jen čekám…
„Co tu dělají ty peníze? Ceník? Kde jsi to vyhrabala?“ Chvíle ticha. Vždyť mu to přece musí dojít! Po chvíli se zavírají dveře od sprchy. Vida, chce být čistý a navoněný. Čekám dalších deset minut, než vyleze a doufám, že se stihl i bleskově oholit.
Konečně se dveře otevřely a já, v křečovité, ale zaručeně erotické pozici, čekám jeho příchod. A čekám, a čekám, a čekám, a čekám. A slyším. Otevřely se dveře ledničky. Je mi jasný, že tohle je konec!
Manžel vpadne ke mně do obýváku, kde mě dorazí větou: „Co tady, prosím tě, děláš tak zmalovaná?“ Ani ne tak naštvaně, jako zklamaně, začínám sbírat víno a křupky ze stolu. „Nic!“ Odsekávám naštvaně.
A pak mu to konečně dojde. „Promiň.“ Omlouvá se a mně dochází, že teď je vhodná příležitost dotlačit ho do té postele. I když bez převleku…
Ráno se probouzím opět v optimistické náladě. Službu nastupuje bílý pruh a já, nadšená myšlenkou, že teď se ve mně možná uhnizďuje budoucí miminko, vyrážím do města. Úmyslně se vyhýbám lékárně, ovulační test si tentokrát skutečně kupovat nebudu! Alespoň v tomto vyhovím manželovi a nebudu magořit.
Avšak za ušetřených 118 Kč kupuju dupačky ve výprodeji. Krásné.. S medvídkem… Žlutobílé jsou vhodné i pro holčičku, i pro chlapečka. Doma je ukládám až na dno „miminkovského“ šuplíčku. Kdyby je manžel náhodou našel, řeknu mu, že jsem je koupila už dřív. Je to totiž sotva měsíc, co jsem mu slíbila, že „tyhle kraviny přestanu kupovat“. Ještě ten den, těsně před příchodem manžela z práce, všechny dupačky, bodýčka, bryndáčky, tričenka či čepičky pečlivě přeskládávám. Třeba mi to přinese štěstí… No jo, opět začínám magořit. Kdyby to tak viděl manžel…

Líbil se vám deníček? Máte také co říct? Přidejte na eMimino.cz svůj deníček.
Průměrné hodnocení zápisku v deníčku 0.0 bodů
 Váš příspěvek
 
misa44
Kecalka 312 příspěvků 03.07.07 11:59

Filipino, myslím, že bys zkutečně měla trošku zvolnit přestat tolik tlačit na pilu. Vím, že se mi to řekne strašně jednoduše, ale věř, že je to pravda. Psychika je prevít a dokáže vám bránit v početí dlouhou dobu. Vím, jak se cítíš, sama jsem tím taky prošla, ale ne v takové míře. Miminko jsme s manželem moc hctěli, snažili jsme se ,ale pořát nic. Postupně začínaly být všichni kolem těhotný a my furtnic, taky jsem si myslela, že nás to nepotká, že nám to není souzeno, ale nakonec se to taky podařilo  naše miminko se má narodit na konci července. Věř mi ale, že je důležitý se nad to, že to nejde povznést, na chvilku zapomenout a začít trochu žít, ne od ovulace k ovulaci aale prostě tak…na ovulační testy se vykašli, stojej spousty peněz a nejsou k ničemu, akorát stresujou a to ty nepotřebuješ. Uvidíš, že když se pokusíš začít zase žít, miminko bude na cestě raz dva.  Moc a moc držím palečky a zkus na miminko přestat myslet tak intenzivně.  Přeju hodně štěstí  .....­......Míša

 
Jaa
Ukecaná baba ;) 1150 příspěvků 03.07.07 16:43

Ahojky " .(eMiminkovské deníčky - Snažilkovské)„:[http://www.emimino.cz/pages/topic/22]Filipino:O)
Chápu, že čekání na miminko je pro Tebe těžké a že psychicky se na to nevázat je ještě těžší. Věř mi ale, že svým chováním příchod miminka jen oddaluješ…
My jsme se o Sáru snažili 3/4 roku (vím, že to není tak dlouhá doba). Po pár měsících jsem zjistila, že už blbneme a vyloženě a zcela účelově "plodíme“. A řekla jsem si - tak takhle ne. Začala jsem se věnovat svým koníčkům, přátelům, začala jsem jezdit na koních, do přírody a tak… Dokonce - a to bych tu ani asi neměla psát - jsem začala znovu kouřit. A světe div se, v okamžiku, ve který bych to vůbec nečekala, jsem na testu objevila dvě čárky.
Myslím, že by ses měla od „výroby“ miminka trochu odpoutat a začít žít. Začni třeba sportovat nebo se nauč něco nového, scházej se s přáteli a to Ti pomůže se trochu uvolnit. Na ovulační testy se vykašli, prostě si s manžou užívejte, kdy máte oba chuť.
A neboj, miminko přijde, až bude ten pravý čas! Držím palečky, ať se Ti to podaří zvládnout a brzy na testíku najdete //! A svých přátel se nestraň, jednou bys toho mohla moc litovat:O)
Papa, Jaa

 
Peciaa
Povídálka 48 příspěvků 03.07.07 22:19

Cauky Filipi, koukam, ze jsi presne jak moje kamaradka, rozdil je jen v tom, ze ona nekupuje hadriky!!!   Tezko se to rika, ale zkus na to nemyslet, sama uznej - co z toho sexu mas, kdyz pritom myslis jen na to, jestli se to povede nebo ne! A tak to miminko fakt nebude, tak to proste nejde!
Jedte na dovolenou, zrelaxuj se, prijdi na jiny myslenky a uvidis, ze ono to miminko taky prijde!
Ted si rikas, vam se to keca…ale zkus na to tak nemyslet a urcite nam brzo napises clanek o tom, jak na tom vytouzenym testiku byly ty dve carky! Drzim palecky, a budu se tesit na ten clanek… pa

 
Liset
Stálice 92 příspěvků 04.07.07 14:27

Ahojky, ta psychika fakt dělá divy. Známá se snažili asi 6 let a nešlo to.Fakt ne. Doma měla kupu poděděných mimi oblečků, kočárek  a nevím co ještě, co jim kdo dal, že až to přijde, tak jim to ušetří penízky atd.Když to ale tak dlouho nešlo, známá to postupně vzdala, všecko to rozdala, že oni asi to dítě mít teda nebudou, prostě se s tím smířila. A za měsíc zjistila, že je v tom. Podle mě jí fakt pomohlo, že vypnula v mozku to myšlení jen na miminko a jak začala zase „normálně“ uvažovat, prostě se na to vykašlala, tak bum.Rada nemysly na to je fakt dobrá, bohužel blbě proveditelná.
Tak přeju hodně štěstí, uniklo mi jak dlouho se snažíte, ale at už se to podaří co nejdřív.  

Lis

 
kote
Zasloužilá kecalka 925 příspěvků 04.07.07 17:53

Ahoj Filipino,  

je to opravdu velká dřina nemyslet na to, po čem člověk tolik touží. Znám to, ale jak psaly holky přede mnou, je potřeba normálně žít, setkávat se s přáteli, prostě si užívat každý den… měla jsem podobný stav před rokem, tou dobou jsem sice nenakupovala pidioblečky, ale nechtěla jsem nikam chodit, co kdyby tam náhodou byla nějaká těhule! Ale pak jsem si řekla dost, přece nejsem špatná ani jiná, nemám se proč skrývat, stydět a stranit a musím říct, že návrat do normálu moc prospěl našemu vztahu s manželem i mně samotné. Žiju, mám se fajn, i když mi mimi stále hrozně moc chybí. Ale dočkám se, stejně jako Ty.  

Odpoutej se od toho, protože jinak se zblázníš a k úspěchu to nepovede. Ba co víc, může se vám rozpadnout vztah, přijdeš o kamarády … a to přece nechceš, jsem si tím jistá!  

Měj se krásně, léto je super období na sport, koníčky, pokec s kámoškami na zahrádce u piva nebo u zmrzliny… honem někam vyraž. Nejsi jediná, kdo má takové trápení, je nás spousta!  

Kotě

Vložit nový komentář