Psychika snažilky 8. část - Smutná, ale přece šťastná!

Filipina  Vydáno: 22.08.07

Hlásím se s novým článkem. Když jsem psala ten poslední, opět jsem měla naději, dokonce takovou naději, kterou jsem za celých těch 17 měsíců marného snažení ještě neměla. Pan doktor viděl „něco“ na ultrazvuku. Mohlo to být úplně cokoli, ale klidně také těhotenství. Nastaly pro mě nejtěžší tři dny v mém životě, ale vzhledem k tomu, že jsem už týden měla opravdu silné žaludeční nevolnosti, neustále jsem chodila na záchod a spala bych taky pořád, byla jsem spíše přesvědčená, že vím o co se jedná a s tím „něčím“ co pan doktor viděl u mně v bříšku už jsem dokonce i mluvila.

Byla jsem si prostě jistá. Vždyť mám typické příznaky, ultrazvuk také něco ukázal, tak teď hold vydržím týden od zpoždění menstruace, pak půjdu na ultrazvuk, který snad mé šťastné podezření konečně potvrdí.

Nakoupila jsem spousty sýrů, celozrnného pečiva, zeleninu, ovoce či mysli tyčinky, zkoupila jsem mléka, jogurty a různé Kyšky, v lékárně jsem si vybrala několik vitamínů v šumáčku a už jsem jen čekala na ten týden po vynechání menstruace.

Kritický byl pro mě třicátý den. Jako každý měsíc, i ten den jsem cítila nepříjemné bolení v podbříšku, neustále jsem se kontrolovala, ale menstruace nepřicházela.
Večer má naděje ještě vzrostla, nakoupila jsem další „zdravé lídlo“, chroupala jablíčka, házela do sebe jedno rajče za druhé, odmítala smažená jídla, úplně jsem přestala pít Kofolu a když k nám přišla na návštěvu kamarádka, velice se divila, že si s ní nechci dát asi půl deci vína. Nechtěla jsem to riskovat. Vždyť kdybych byla těhotná, určitě by se to miminku nelíbilo.

Další dva dny se má radost stupňovala. Takové vynechání jsem ještě nikdy neměla, naděje se pomalu měnila v jistotu, neodolala jsem a koupila si těhotenský test.
Byla jsem přesvědčená, že MUSÍ ukázat dvě čárky… jenže neukázal. Ještě je asi brzo, říkala jsem si, trošku zklamaná, ale stále jistá, že za pár dní test pozitivní výsledek určitě ukáže.
 J

enže pak přišla sobota a s manželem jsme vyrazili na Kralické opevnění na výlet a cestou zpět na hříbky. Zastavili jsme v jedné restauraci na oběd a když jsme se vraceli domů, asi v půli cesty se mi něco začalo dít ve střevech. Manžel mi zastavil u nejbližších keřů a právě tam jsem TO objevila.
Slzyčka ukápla a celou cestu domů jsem byla jako hromádka neštěstí. Svítilo sice sluníčko, ale já měla pocit jako by bylo zamračeno, jako bych najednou přišla o něco, co jsem nikdy neměla, co vlastněani nebylo.

Ještě že mám tak skvělýho manžela. Když celé dny nedokážu mluvit o ničem jiném, jen o miminku, na kterém tak usilovně pracujeme, odbývá mě jen zabručením. Když jsem v minulosti pravidelně nakupovala dupačky, dudlíky, botičky či jiné hračky pro miminko, kritizoval to. Brblal, když jsem mu vykládala o „známých“ z internetu, které mají s početím takové a makové zkušenosti, stejně skepticky se díval na haldy vitamínů, které užívám a pevně věřím, že právě tohle nám pomůže. Vždycky jsem mu měla za zlé to jeho bručení, i když vím, že je to spíše jen tak z legrace.

Na druhou stranu jsem ráda pro to, že není podobný magor jako já. Nedovedu si představit, že by celé dny vysedával u počítače a sbíral zkušenosti ostatních ženských, stejně tak si nedovedu představit, že by denně nosíval domů haldy vitamínů či čajů, které nám „rozhodně pomůžou“, že by bedlivě střežil můj cyklus, počítal, kdy bych mohla mít plodné dny, zasypával mě ovulačními testy, nebo vždy v den očekávané menstruace nosil těhotenské testy, „ať už si to konečně udělám.“ Určitě by taky bylo zvláštní, kdyby se cestou z práce stavoval v obchodech s děckým oblečením nebo fňukal nad každým seriálem, kde je někdo těhotný.

eho, zřejmě hraná lhostejnost a klid, s kterým přistupuje k tomuto problému mi hodně pomáhá. Je to moje opora, zeď, o kterou se můžu opřít, když je mi fakt zle, je to člověk, od něhož čerpám sílu a jistotu. Vím, že s příchodem další menstruace nezačně brečet, jen nad tím mávne rukou a řekně něco povzbudivého.
A právě ten den, kdy jsem byla tolik nešťastná, se na mě jen usmál, za jízdy mi položil ruku na koleno a řekl: „No vidíš, teď si aspoň budeš moct vzít ten prášek na snížení prolaktinu. Víš co ti přece říkali v Brně, i tohle nám může bránit v otěhotnění. Třeba se můžeme snažit sebevíc, ale právě tohle je ten problém.“

Uvědomila jsem si, že má možná pravdu. Byla jsem přesně v půlce cyklu, nějaké to snažení už jsme měli za sebou, když mi volali z unicy v Brně, že mám zvýšenou hladinu prolaktinu v krvi. Poslali recept na léky, ty jsem si však mohla vzít až při měsíčkách, protože k jejich užívání bylo potřeba 100% vyloučit těhotenství. Vzhledem k tomu, že nějaké snažení už jsme za sebou měli, jsem nechtěla nic riskovat a prášky si nevzala.
Manželova podpora mě trošku rozebrala. Najednou mi došlo, že aniž bych si to předtím uvědomila, spadlo ze mně obrovské napětí. Celých těch šest dnů, co jsem čekala jestli menstruace příjde nebo ne, jsem byla napnutá jako struna, nemohla jsem se na nic soustředit a stále myslela jen na jedno. Stále jsem se kontrolovala, jestli už jsem „to“ nedostala a žila v hrůze, že menstruace příjde.

Najednou jsem se mohla konečně uvolnit. Samozřejmě, raději bych ještě pár dní žila v této nejistotě, za kterou by mi byla odměnou hezká fotka z ultrazvuku, ale osud už rozhodl takto, proto to musíme respektovat.
Hned ten den jsem si vzala onen zmiňovaný lék a za týden znovu. Od září mám v plánu najít si nějaký kurs háčkování a cvičení, v listopadu má termín porodu moje nejlepší kamarádka, která ani neví co sama se sebou. Pokusím se upnout na jiné věci a nechám to na osudu.

Smutné je to, že jsem si až teď uvědomila, jak úžasnýho mám chlapa. Ten, kterého jsem kritizovala a odsuzovala za domnělou lhostejnost, vlastně vůbec lhostejný není, právě naopak. To, že neoplakává další zmařený měsíc, přece ještěneznamená, že by miminko chtěl míň než já. Je mi líto, že jsem to nevěděla dřív, ale stále lepší později než vůbec…

Líbil se vám deníček? Máte také co říct? Přidejte na eMimino.cz svůj deníček.
Průměrné hodnocení zápisku v deníčku 0.0 bodů
 Váš příspěvek
 
marteska
Povídálka 13 příspěvků 22.08.07 11:18

Filipino, už jsem tady od tebe četla víc příspěvků. Zbytečně se tím netrap (vím lehko se řekne). My se už taky snažíme dlouho, teď mi taky přišli na zvýšený prolaktin, začala jsem brát léky a uvidíme. Třeba je to fakt tím. Hlavu vzhůru :-)

 
martice
Ukecaná baba ;) 1599 příspěvků 22.08.07 16:27

Ahoj Filipo,díky moc za příspěvek. Prožívám totéž co ty, téměř jako by to bylo přes kopírák. Každý měsíč čekám a čekám a nikdy jsem nevěřila, že to může být tak stresující a frustrující. Téměř pokaždé, když TO přijde se neubráním slzám a cítím pocit vzeku a bezmoci. Navíc mi přišlo líto, že můj manžel „nepláče“ se mnou. A snaží se mě svým osobitým smyslem pro humor, který jsem vždy milovala, roz­veselit. Bohužel v těchto chvílích mi přišel až příliš „cynický a nedostatečně empatický“.  Moc mi pomohl tvůj článek o tom, že bych měla být vlastně šťasná za to, že se nehroutíme oba dva a jeden z nás „neztratil rozum“ a zdravý náhled na věc. Doufám, že to brzo klapne nám oběma a držím pěsti.

 
Sandula
Ukecaná baba ;) 1971 příspěvků 22.08.07 18:17

Ahoj Filipo..vzdycky ctu tvoje clanky a vzdycky jsou o tom samym..vzdycky najdes na konci neco pozitivniho a uklidnis se..ale s dalsi novou menstruaci jsi zase s prominutim v p*deli..utesujes se tim ze manzel je v podstate normalni,kdyz bruci,ale ja se mu ani nedivim..ja byejt asi tvym muzem tak ti jednu poradnou liznu pres zadek aby jses vzpamatovala..a proc si myslis ze je neco spatnyho na tom kdyz chlap treba place,ze to zena zase dostala,nebo se radi s ostatnima chlapama,nebo se rozpliva nad miminkovskyma vecma..vis ja myslim ze je to hezky,ja doma takovyho chlapa mam..kdyz jsme se snazili,chodil semnou poctive kupovat testy a spolecne jsme cekali na vysledek,a kdyz byl negativni tak jsme byli smutny oba (a sem tam se v oku zaleskla i slzicka),hladival me po brise a rikal ze chce aby tam uz neco bylo,a kdyz se konecne zadarilo,vymenil stranky motorek a aut za stranky o kocarkach,pos­tylkach a on byl prvni kdo me tahnul na miminkovsky obleceni a chtel uz nakupovat..a ver mi ze to neni zadnej mekota,delal u ochranky,bojovy umeni a mel moc osklive probodnutou nohu..ale to o to miminko jsme se snazili oba,byli to nase spolecny chvile cekani a trapeni..vzdyt je to vas spolecnej zivot a chcete to mimi oba,prece tam ten chlap neni jen proto aby se do nas vypumpoval a sel zpatky k televizi..a ver mi ze kdyby jsi sveho manzela urcite stale neotravovala a nefnukala u nej..ze by taky nebrucel,ale snazil by se te podporit tak jako to udelal treba ted..takze Filipo,pryc s fnukanim,re­senim,blbejma vitaminama a stalym sebekontrolovanim (stejne az budes tehotna tak to vubec nepoznas a prave ze zadny priznaky mit nebudes),uzivej si zivota plnymi dousky a vubec na to nemysli,ber pouze leky co mas a miluj se s chuti a uvidis ze ti bude mnohem lip..a pokud to opravdu nezvladas,coz si myslim ze asi opravdu ne (podle tech clanku) tak se nebuj a navstiv odbornou peci..na tom preci neni nic spatnyho,a ty chces urcite byt v pohode a ne pak vystresovana maminka..ten stres ti taky moc na zdravi nepridava..MOC TI DRZIM PALECKY…

 
villa
Zasloužilá kecalka 705 příspěvků 22.08.07 19:15

Ahoj Filipino, z blbých rad od Sanduly si nic nedělej. Určitě to myslí dobře, jen to špatně podala, že Sandulo???!!!! Tady si může každý psát svůj názor a své trápení a ne příjmat kritiku a to zvlášť od někoho, kdo prožil totéž.
Pokud už Sandulo matka jsi, tak jsi asi velmi rychle zapomněla, co je to se matkou snažit být. Patřím k těm, co se snaží už skoro 2 roky. A každý si svou bolest prožívá jinak…někdo se každý měsíc kontroluje a někdo je nad věcí a čeká na zázrak, ale oba tyhle případy mají jednu věc stejnou a to je touhu mít dítě. A my všechny, co se o dítě snažíme ho chceme taky. 
**Můj manžel je normální chlap (a nedělá žádné bojové umění-to bohužel není známka pravého mužství) a pokaždé, když mi dorazí menses, tak se mě snaží uchlácholit, ale takovým tím zdravým rozumem, nesedí vedle mě a nebrečí nad ztrátou něčeho, co ani nebylo. Ví moc dobře, co prožívám a jsem mu opravdu moc vděčná, že není ten typ, co by si se mnou povídal o miminku od rána do večera. Ano mluvíme o tom a to denně, ale musíme taky žít život i dál, nezabrzdit se nad něčím, co v budoucnu určitě přijde. Musíme mít naději a to z nás každá snažilka určitě má.

**Filipino, hlavu vzhůru, čtu ráda tvé příběhy a myslím si, že tvé pocity jsou úplně normální, akorát ty je dokáže dát perfektně „na papír“…piš dál, ráda si budu číst, co napíšeš…a snad všechny snažilky jednou na tom zatraceném těhotenském testu uvidíme ty dvě vysněné // A pokud nás ostatní nechápou, tak ať nás nečtou nebo hlavně ať nekritizují..­...naše pocity…jsou to NAŠE pocity.......pa vi­lla

 
Sandula
Ukecaná baba ;) 1971 příspěvků 22.08.07 20:07

Jezisi probuh Filipo ja to vubec nemyslela zle..a Villo myslim ze jsem nerekla nic spatnyho,co by se Filipi mohlo dotknout..a pokud to tak Filipa bere tak se ji rada omluvim..

 
Filipina
Zasloužilá kecalka 614 příspěvků 22.08.07 22:06

Možná bych měla pár věcí objasnit. V žádném případě jsem nepsala, že mi připadá nenormální když to muž prožívá stejně jako žena. Když každý měsíc spolu se ženou pláče, když oba napjatě čekají na výsledek těhotenského testu. V žádném případě netvrdím, že je nenormální když listuje děckými časopisy, tohle jsem přece vůbec nenapsala.
Povahy lidí jsou různé, každý problémy snáší jinak, každý je řeší po svém. Já jsem celých těch 17 měsíců měla manželovi za zlé, že takový nebyl.  Měla jsem pocit, že jsem na to sama a že mu je to vlastně úplně fuk. Že mu na miminku nezáleží tolik co mně a přála jsem si aby byl v tomto trošku více citový. Můj smutek bral s nadhledem, pořád mě uklidňoval, že se to jednou určitě povede, že třeba příště, pokaždé měl nějakou verzi kterou jsme tento měsíc určitě nevyzkoušeli a možná právě ona záhadná verze brání otěhotnění. Celá jeho snaha vedla k jedinému - abych na to přestala myslet. Samozřejmě, bavili jsme se o miminku neustále, nebylo dne abychom nezmínili slovo „dítě“ nebo „těhotenství“. Já bych o tom mluvila neustále, bylo to moje věrné téma, jenže ono se nic nemá přehánět a psychika je opravdu důležitá.
Snažil se mě zabavit jiným způsobem a já mu měla za zlé že to neprožívá stejně jako já. Jenže když jsem šla minulý týden, celá natěšená a šťastná, z toho ultrazvuku a volala mu, že to vypadá, že jsem těhotná, jeho reakce byla ještě lepší než jsem si mohla přát. Byl opravdu nadšený, měl najednou úplně jiný tón hlasu, takový veselejší, šťastnější…
Těšil se stejně jako já, nesměla jsem nic. Nesměla jsem se přepínat na kole, nesměla jsem stoupat na židli, okna mi taky umyl on, protože co kdyby se mi zamotala hlava, na nákup taky chodil on, protstě si mě hýčkal. Už jsme se oba těšili a pak jsem to dostala. Přestože se těšil stejně jako já, opět měl ten samý nadhled jako obvykle, opět mě uklidňoval.
V době, kdy je mi smutno, potřebuju mít vedle sebe oporu. Nepomohlo by mi kdybychom spolu navštěvovali prodejny s děckým oblečením, vybírali předem oblečky, renovovali pokojíček, který čeká jen na miminko, tohle by mi spíše uškodilo než pomohlo. Potřebuju se z toho svého smutku dostat, nějak se prokousat tím nejhorším a můj muž mi v tom úspěšně pomáhá.
Nemyslím si, že by to byl nějaký „tvrďák“ či „hrdina“. Z provního manželství má osmiletou dcerku, kterou od jejich tří let neviděl. Bývalá manželka mu ji prostě dávat odmítala, neposlouchala nařízení soudu a přestože to nebyl můj muž kdo rozvrátil manželství, mstila se mu za to, že nesouhlasil s tím, aby se jeho dcera jmenovala stejně jako ona za svobodna. Bojuje o to, aby své dítě vídal už pět let. Soudy matce ukládají další a další pokuty, ale dítě mu přesto nedává. Mnohdy jsem u něj viděla slzy bezmoci, zpočátku se ráno díval na pohádky, protože malá se na ně určitě dívala taky. Byl první kdo ji držel v náručí, rozhodně si nemyslím, že by to byl nějaký bezcitný člověk. takového muže bych si ani nevzala.
Já už jsem se tím nejhorším prokousala. Nejhorší byl poslední půl rok. Zanevřela jsem na kamarádky, jako bych najkednou ani nevěděla co se kolem děje. Viděla jsme jen těhotný, nebo matky s kočárkem, záviděla jsem jim a to bylo opravdu nehezké.
Jenže tím nejhorším už jsem se naštěstí prokousala. Teď jsem bez problémů schopná navštívit sestřenici s mimčem, v klidu pomůžu kamarádce která je těhotná a vůbec neví co má dělat, nezávidím, já jim to přeju.
Myslím, že není nic špatného na tom, že jsem z promarněného pokusu smutná. Na umělé oplodnění si bvudu muset ještě rok počkat, do té doby je to víceméně o náhodě, o štěstí. To není moc hezký pocit, proto se snad na mě nikdo nemůže zlobit, že jsme z toho smutná. Všechny mé sestřenice otěhotněly v době, kdy já o miminko marně bojovala. Otěhotněla má bývalá nejlepší kamarádka, která dlouho zvažovala jestli by si toho svého „vetřelce“ neměla nechat vzít. Člověk si hold občas aspoň u té menstruace musí pobrečet a vylít tak ze sebe ten smutek. Další měsíc znamená novou naději.
Možná sem opravdu píšu pořád to samé. Ale slíbila jsem, že budu psát články na toto téma, jak se to u mně vyvíjí, jaké mám stavy, co cítím. Než jsem narazila na tyhle stránky, marně jsem hledala něco podobného. Příspěvky od ženských, které jsou na tom podobně jako já, u kterých vidím, jak to probíhá a hlavně cítím, že nejsem sama.
Tak si říkám, že ty, které to obtěžuje číst, to přece číst nemusí. Je tu spousta jiných, optimističtějších příspěvků. Já píšu pro ty, které se občas rády mrknou na něco ode mně, pro ty, které třeba také dlouho hledaly ujištění, že v tomhle nejsou samy.
Ještě na závěr bych chtěla říct, že jsem se rozhodně kvůli ničemu neurazila ani mě nic nemrzí, jen jsem chtěla vysvětlit, jak to funguje u nás.
Omlouvám se, že posílám komentář velikosti článku. Jenže já když píšu, tak prostě píšu…

 
Sandula
Ukecaná baba ;) 1971 příspěvků 22.08.07 22:53

Filipo nemas duvod tu neco objasnovat..je to jen a jen tvuj zivot a tvuj manzel.. a hlavni je ze jsi s nim stastna..ja jsem tim mym prispevkem jen chtela rict,ze ani takovy muzi co mluvi o mimi,kupujou veci a tak nejsou zadny mekoty a opravdu existujou..verim ze tvuj muz je velice hodny a ma te rad i kdyz bruci..opravdu ti preju aby se vam brzo zadarilo a byli jste maximalne stastny.

 
Sandula
Ukecaná baba ;) 1971 příspěvků 22.08.07 22:57

A jeste Filipo,jak ted rekl muj manzel..sama nevis kde treba tvuj muz potaji uroni slzicku kdyz prijde zase ta protivna mrcha :)))

 
Filipina
Zasloužilá kecalka 614 příspěvků 23.08.07 06:24

Přesně tak. Je mi jasný, že i jemu je to líto, že i on je z toho smutný. Když vidí všude kolem ty kočárky a v rodině pořád všichni: „Tak co, vy ještě nebudete mít?“ On je v tomhle jak můj táta. Když mu umřel bratr, se kterým si byli opravdu hodně blízcí, celý den se něčemu smál a řešil úplně nepodstatné věci, jako by se nic nestalo. Já mu tenkrát měla za zlé, že mu smrt bratra vůbec nevadí, že je mu to jedno. Až pak, jak jsem byla větší, mi došlo, že není ten typ, který by svůj smutek ventiloval. Má ho v sobě a vylévá si ho v soukromí. Prostě je ten typ. A můj muž bude možná to samý. Člověk nikdy neví, co řeší s kámošem, když já u toho nejsem, tím článkem jsem jen chtěla říct, že jsem si celou tu dobu právě díky tomuto jeho chování myslela, že jsem v tom úplně sama. A až teď, možná až jsem se na to přestala tak bláznovsky upínat, jsem prohlédla, že je možná ten samý typ co můj táta, taky to dusí v sobě. Na druhou stranu musím ocenit, že snad díky tomu jeho střízlivému přístupu jsem se v době svého největšího šílenství nezbláznila. Přesto tvého muže obdivuju, je to moc krásný být v tomhle takto spolu, i my občas míváme stavy, že manžela přinutím stavit se někde za výlohou u kočárků a občas to skončí tak, že se pohádáme který kočárek je ten pravý :-)) Když nám pak konečně dojde, že tenhle problém ještě vlastně řešit nemusíme, máme z toho legraci :-))

 
Filipina
Zasloužilá kecalka 614 příspěvků 23.08.07 06:24

Přesně tak. Je mi jasný, že i jemu je to líto, že i on je z toho smutný. Když vidí všude kolem ty kočárky a v rodině pořád všichni: „Tak co, vy ještě nebudete mít?“ On je v tomhle jak můj táta. Když mu umřel bratr, se kterým si byli opravdu hodně blízcí, celý den se něčemu smál a řešil úplně nepodstatné věci, jako by se nic nestalo. Já mu tenkrát měla za zlé, že mu smrt bratra vůbec nevadí, že je mu to jedno. Až pak, jak jsem byla větší, mi došlo, že není ten typ, který by svůj smutek ventiloval. Má ho v sobě a vylévá si ho v soukromí. Prostě je ten typ. A můj muž bude možná to samý. Člověk nikdy neví, co řeší s kámošem, když já u toho nejsem, tím článkem jsem jen chtěla říct, že jsem si celou tu dobu právě díky tomuto jeho chování myslela, že jsem v tom úplně sama. A až teď, možná až jsem se na to přestala tak bláznovsky upínat, jsem prohlédla, že je možná ten samý typ co můj táta, taky to dusí v sobě. Na druhou stranu musím ocenit, že snad díky tomu jeho střízlivému přístupu jsem se v době svého největšího šílenství nezbláznila. Přesto tvého muže obdivuju, je to moc krásný být v tomhle takto spolu, i my občas míváme stavy, že manžela přinutím stavit se někde za výlohou u kočárků a občas to skončí tak, že se pohádáme který kočárek je ten pravý :-)) Když nám pak konečně dojde, že tenhle problém ještě vlastně řešit nemusíme, máme z toho legraci :-))

 
PetraK2
Zasloužilá kecalka 591 příspěvků 23.08.07 11:26

Ahoj Filipino,
jsem „odvedle“ z deníčku Maminkou s emiminem už pár let. Nedalo mi to a přečetla jsem si Tvůj přípěvek. Rozumím Ti, ani nevíš jak. Na první dítě jsme čekali rok, než se nám to povedlo. Měla jsem stejné pocity jako Ty, jen to nakupování jsem nerealizovala. Akorát jsem tenkrát začala plést jeden miminkovský svetříček a když jsem „to“ zase dostala, švihla jsem s tím na dno skříně. Nejvíc mi pomohlo na to pořád nemyslet, upnout se k něčemu jinýmu, i když to bylo těžký, najednou se mi zdálo, že kolem nás jsou jenom samý těhotný … Jo a můj muž to taky nijak nekomentoval, nedával mi najevo svoje stísněné pocity, i když potom přiznal, že je samozřejmě měl… Ovšem v momentě, když jsme se zaregistrovali ke specialistům, aby zjistili kde je problém, tak se vše změnilo. Jako bych začala vnitřně věřit, že teď už se to povede, že nám pomůžou ..... Jeden cyklus mi sledovali ovulaci a přesně z toho měsíce máme krásnýho syna. Kdo může říct, že viděl na vlastní oči „polotovar“ svého dítěte? Já ano, každé 2 dny jsem na ultrazvuku viděla, jak roste moje vajíčko, ze kterého je nakonec přirozenou cestou (žádné umělé oplodnění!)náš syn. A za to to všechno stálo. Třeba Tě na konci té dlouhé cesty čeká taky nějaký ten „bonus“. Musíš tomu věřit!!!!
V tuhle chvíli máme doma syna Adámka, kterému už bude v lednu 5 let. A já jsem znovu těhotná. Termín mám v říjnu a zase to bude kluk. Sice jsem chtěla holčičku, ale nevadí. Hlavní je, že se to zase povedlo. Přirozeně.  Zase jsme si museli počkat, ale tentokrát už jen 4 měsíce…  

Před 6 lety mě ani ve snu nenapadlo, že budeme nakonec tak mooooc šťastní.
I Tobě přeju, aby na konci této dlouhé životní kapitoly bylo jen samé štěstí.
Ahoj, PetraK

 
Filipina
Zasloužilá kecalka 614 příspěvků 23.08.07 13:16

Děkuji moc za povzbuzení, já taky doufám, že se nám to jednou musí podařit a věřím tomu. Doufám, že brzo budu tak šťastná jako ty a že se sejdeme v těch miminkovských deníčcích :-)

 
Nane2
Ukecaná baba ;) 1818 příspěvků 27.08.07 14:26

Holky, chci Vás jen podpořit, my už se dosnažili a nyní si užíváme těch tří kousků…nebojte dřív nebo později určitě objevíte dvě čárky a pak budete držet i ta svá vytoužená miminka.....přeji trpělivé muže a laskavou matku přírodu, které se pravda někdy musí trochu pomoci! N.

Vložit nový komentář