Psychika snažilky - část 1

Filipina  Vydáno: 19.06.07

Dnes jsem objevila několik příspěvků a článků od žen, které jsou na tom stejně jako já. Když jsem narazila na pasáže, kde popisovaly své poicity v den své menstruace, kde stál výčet léků a vitamínů, které užívají v přesvědčení, že to povede k jejich vysněnému miminku, nebo přístup partnerů k jejich „bláznění“, musela jsem se pousmát. Podobně jsem na tom totiž i já.

Na rozdíl od spousty z vás se nesnažíme nijak extrémně dlouho, nýbrž pouhých 15 měsíců, avšak má, mírně hysterická povaha s tendencí všechno zveličovat, na psychiku také působí, a tak každý měsíc od 25 dne netrpělivě čekám, počítám, kolik dnů mi do „toho“ ještě zbývá a čím víc se tyto dny krátí, tím víc se zvyšuje moje naděje na to, že už snad konečně… Jenže smůla. Ty ošklivé červené dny se dostaví, ať dřív, nebo později, ale dostaví se a já opět první den probulím, jsem protivná, utrhuju se na manžela a padám z obláčku, na kterém už jsem se při své nedočkavé a předbíhavé povaze vznášela.
Po miminku toužím už od svých 18 let, kdy jsem se vdala. Jenže s manželem jsme měli vysoký úvěr na byt a já se rozhodla dokončit si maturitu, takže jsem se znovu pustila na střední a v té době byla na začátku druhého ročníku. Miminko tedy muselo počkat, přece jen, mateřská tři tisíce je skoro jako almužna, stejně jako sedmitisícové porodné, za které v dnešní době není možné koupit ani kočárek.
Manžel si tedy dával pozor a k početí jsme přistupovali tímto stylem: Oba si miminko přejeme, takže pokud se „neco“ stane, budeme rádi. Ovšem pokud se zatím „nic“ nestane, budeme ještě raději.
Po roce se mi však menstruace opozdila o tři dny. Pak z toho byl týden, devět dní, deset… Najednou už mi to přišlo podivné, proto jsem se svěřila manželovi. Těhotenský test jsem si kupovat nechtěla, stále jsem čekala, že se přece musí objevit menstruace.
Jenže z deseti dnů se stalo čtrnáct a mé dny stále nepřicházely. Někdy v té době už jsme byli smířeni s tím, že budu zřejmě těhotná. Koupila jsem si těhotenský test, který vyšel negativní. To nic neznamená, uklidňovala jsem se. Těhotenské testy často klamou, svědkem toho mi byla má bývalá spolužačka, které také vyšel negativně, přestože byla téměř ve druhém měsíci.
Začali jsme se radovat. Politici se začali zabývat myšlenkou výrazného zvýšení mateřské i porodného, v té době nám úvěr na byt klesl o tři tisíce. Manželovi, který pracoval na dvanáctihodinové směny a v práci byl i o víkendech, se změnila pracovní doba na osmihodinovou a víkendy měl volné. Konečně jsme si zařídili byt, měli jsme za sebou i naši první dovolenou u moře. Obavym, jestli to všechno zvládneme, se rozplynuly a oba jsme mým „těhotenstvím“ začali žít. Hyperaktivně jsem obcházela obchody s kočárky, koupila světle zelenou barvu a přemlouvala manžela, aby vymaloval pokojíček.Udělala jsem si návrh, kde bude stát postýlka, kde bude mít miminko své věci a byla v sedmém nebi.
A pak přišel pád. V den, kdy jsem byla objednaná k lékařce na kontrolu, jsem to dostala s nebývalou intenzitou. Celý den mi bylo zle, bolela mě hlava a zle mi bylo jako nikdy. Manžel mě vezl na pohotovost z obavy z potratu. Potrat to nebyl. Byla to obyčejná menstruace. Těhotná jsem vůbec nebyla.
Pocity, které jsem poté prožívala byly hrozné. Celý víkend jsem probrečela, nedokázala jsem se na nic soustředit, přišla jsem o velký sen, který jsem prožívala. Všechno hezké bylo najednou pryč. Všechno pro mě přestalo mít smysl a propadla jsem do hluboké deprese. Utrhovala jsem se na manžela, na rodiče, na kamarádky. Byla jsem strašně nepříjemná a protivná, na svou omluvu však nutno říci, že mi bylo hrozně.
A někdy v té době jsme se rozhodli. Nemá smysl odkládat miminko. Teď nám to nevyšlo, ale to přece neznamená, že to nemůže vyjít příště. Začali jsme se tedy snažit.
První menstruace mě nepříjemně překvapila. Předpokládala jsem, že budu těhotná okamžitě, ale věděla jsem ,že všechno nemůže být hned.
Upnnula jsem se tedy ke květnu, vždyť květen je měsíc lásky, venku už je teplo, svítí sluníčko… Připravovala jsem romantické večeře, pořádali jsme společné koupele, chodili do přírody… Nic. Opět jsem to dostala a stejně tak i v červnu.
Nevadí, uklidňovala jsem se. Sestřenice, která se začala snažit ve stejný měsíc jako já, také ještě není těhotná. V červenci mám prázdniny, manžel celozávodní dovolenou. Pojedeme k moři, vypustíme všechen stres a budeme se soustředit jen na miminko.
Dovolená byla opravdu úžasná, ale i přesto jsem to dostala.Tentokrát už jsem to probrečela a v okamžiku, kdy mi sestřenice napsala, že je v pátém týdnu, se ze mě stala osoba téměř hysterická. Brouzdala jsem na intërnetu, pila různé nechutné čaje, začala užívat kyselinu listovou a Calibrum baby-plán. Marně. V srpnu jsem to opět dostala. Už popáté.
Rozhodla jsem se, že vyhledám pomoc a navštívím lékařku. Ta mi předepsala hormony - Clomhexal a ujistila mě, že ty by měly zabrat a do půl roku bych měla být těhotná.
Opět jsem se vznesla na oblíček štěstí a nemohla se dočkat pátého dne, až si KONEČNĚ budu moci vzít první tabletu. Celý měsíc jsem se chovala jako těhotná. Odmítala jsem pít alkhol, jedla čerstvé ovoce, pila 100% džusy. V té době jsem zakoupila první dupačky, roztomilou čepičku a ponožky pro miminko. Byl třicátý den a menstruace stále nepřícházela. Najednou pro mě měl den snad 100 hodin a já se nemohla dočkat dalšího. Dostala jsem to 33 den.
Opět jsem to probulela a pronadávala, jak nespravedlivý je ke mně osud. Podobný průběh měl i měsíc říjen, listopad, dokonce i prosinec. Plodné dny mi vyšly přímo na Štědrý den. Jak krásné by bylo, kdybych otěhotněla zrovna tehdy… Sestřenici znatelně rostlo bříško, otěhotněla i sestřenice druhá. V lednu do jiného stavu přišla i jedna z mých kamarádek.
Vánoční překvapení se nekonalo. Opět jsem to dostala. Už jsem přestávala doufat, proto jsme se s doktorkou domluvily na manželově spermiogramu. Dny byly opět nekonečné… Čtrnáct dní mi připadalo jako věčnost, ale nakonec se přece jen udál ten den a já hrdě odnášela zkumavku k doktorovi.
Nevím, kdo z nás dvou byl více nervózní, jestli můj muž, nebo já. Celou noc jsem byla neklidná, zdály se mi ošklivé sny a nemohla jsem se dočkat druhého dne. Mísil se ve mně pocit strachu a nervozity. Co když spermiogram odhalí nějakou chybu? Co když bude manžel neplodný? Je pravda, že má z prvního manželství šestiletou sdceru, ale tyto věci se snadno a rychle mění. Jezdí na kole, posiluje, pracuje ve zdraví škodlivém prostředí…
Naštěstí byl spermiogram v naprostém pořádku a manželovi stouplo sebevědomí. Začal mě uklidňovat, že nemusím mít obavy, poukazoval na známé kolem nás, kteří se o dítě pokoušeli i několik let a nakonec se jim to přece jen povedlo. Zdůrazňoval mé mládí, vždyť je mi pouhých dvacet let. Cítila jsem se mizerně. On svou jistotu měl, ale co když je problém ve mně? Co když já nemůžu mít děti? Pokud vím, v naší rodině je neplodných poměrně hodně…
V dubnu sestřenice porodila chlapečka a moje nejlepší kamarádka mi oznámila, že je ve třetím měsíci, aniž by to plánovala. Bylo mi mizerně...........

Líbil se vám deníček? Máte také co říct? Přidejte na eMimino.cz svůj deníček.
Průměrné hodnocení zápisku v deníčku 0.0 bodů
 Váš příspěvek
 
Demi
Závislačka 3743 příspěvků 19.06.07 14:07

Ahoj Filipi,  

já vím, jak ti je. Něco podobného jsem zažívala také, ikdyž jen o pár měsíců kratší dobu, než ty. O první miminko jsme přišli v 7tt, pak nějakou dobu pauza, a pak jsme mohli opět zkoušet štěstí. Nastaly u mě problémy s nepravidelným (a asi i anovulačním) cyklem. Zjišťovala jsem si různé informace na internetu, od kamarádek, hodně mi pomohl můj gyneDr. Užívala jsem Proveru, měřila si poctivě bazální teploty, užívala jsem pupalkový olej, ženšen společně s manželem. A nakonec nám to vyšlo - narodil se nám Honzík a nyní nosím v bříšku jeho bratříčka :-).
Chci dodat, že moc mi pomohlo právě měření bazálních teplot, a to u všech těhotenství. Poznala jsem, jak funguje moje tělo, své plodné dny, a nakonec i to, že jsem v tom… Sice to vyžaduje trochu trpělivosti a času, ale stojí to za to.
Pokud by tě zajímaly mé zkušenosti podrobněji, klidně mi napiš, nebo pošli SZ.  

Měj se hezky a hodně štěstí!
Demi z Jesliček (34tt)

 
Kati
Ukecaná baba ;) 2263 příspěvků 19.06.07 14:41

Ahoj Filipino,
taky patřím mezi ty, které si čekáním na mimi prošly. My s manželem čekali 3 roky, u nás byl problém ve spermiogramu, proto jsme museli podstoupit IVF.
Už je to u vás více než rok, tak by jsi mohla projít vyšetřením, já být tebou, vrhla bych se do toho. Dovíš se jaký je problém a můžeš ho řešit. Z vlastních zkušeností vím, že jakmile jsme začali s léčením, strašně se mi ulevilo a těšila jsem se z možného úspěchu. Ten rok čekání a „jen“ našeho snažení byl nejhorší. Důležité ale je, aby jsi byla psychicky v pořádku, i když sama vím, jak je to těžké, ale psychika je většinou největší příčinou neúspěchu.
Přeji ti hodně štěstí a ať tě matka příroda nenechá dlouho čekat!

Kati a Jája (5 týdnů)

 
Jitka L.
Extra třída :D 10189 příspěvků 19.06.07 16:25

Ahoj Filipino,
opravdu chápu, čím procházíš. My se snažíme už 2 roky, od října 2006 jsme v „péči“  lékařů. Jestli jsi opravdu tak nervózní požádej svého doktora, ať se vrhne na léčbu. Mně hrozně pomáhá ten pocit „že se něco děje“, vlastně je to stále čekání, čekání na laparoskopii, na odběr hormonů, na výsledky , na stimulaci..... Máme za sebou 2 inseminace a chystáme se na třetí, o víkendu si začnu píchat další injekce, snad tentokrát zareaguji lépe. A jestli to opět nevyjde…tak to budem muset překonat a soustředit se na umělé oplodnění. Je dobré stanovit si „mety“ já mám teď metu 3. IUI a pak se uvidí, už nemyslím moc dopředu a neplánuju, snažím se nad tím povznést i když je to těžké.  Cesta k miminku je někdy trnitá, ale nejsme na to sami!!!
Přeji ti hodně štěstí
 Jitka

 
Jitka L.
Extra třída :D 10189 příspěvků 19.06.07 16:27

Moc se omlouvám za anonymní komentář, zlobí mě přihlášení.      Jitka L.

 
sharonka
Nováček 8 příspěvků 19.06.07 22:07

   Chtěla bych vás všechny pozdravit a poprvé přidat mou troškou do mlýna. Na miminko jsme čekali rok a půl, než se to podařilo. Nejsem nejmladší, tak jsem taky každý měsíc čekala dvě čárečky. Aby to bylo, co nejdřív. Měřila jsem baz. teplotu, našla jsem si na netu různé tabulky a recepty, plánovali jsme pohlaví podle čínského kalendáře. Dokonce podle velikosti čípku je nějaká metoda. Už jsme nevěděli, co dělat, až jsme si řekli, že nám ten pán nahoře nepřeje. To mi už moje mudr. řekla, že si mám přijít pro vitamíny, nebo začít užívat antikoncepci. Tak jsme si řekli, že to asi nepůjde, ale můj chlap mi řekl, že prášky si mám vyzvednout, až po dovolené v červenci. To byl květen. Na dovolenou jsme odjeli a já vypustila z hlavy možnost, že otěhotním. Dovolenou jsme si bezva užili a když jsem plavala v moři, tak jsem si říkala, že by bylo bezva, kdyby tam to semínko Anička bylo. Nebudu to prodlužovat. Přijeli jsme a já tušila, že by to mohlo být. Po vstupu do bytu jsem jako první vzala test a vyšel. Jenom jsem tím chtěla říct, že až jsme to vzdali, tak to vyšlo..Ono se hezky řekne, že na to člověk nesmí myslet, ale …Moje kamarádka otěhotněla, až jí zemřela maminka. Měla starostí a smutku, že přestala počítat po dvou letech plodné a neplodné dny. Tak teď vám píše mamina s Aničkou 15měsíců.        Přeju snažilkám moooooc štěstíčka Sharonka

 
Filipina
Zasloužilá kecalka 614 příspěvků 20.06.07 09:15

Bazální teplotu jsem si zkoušela měřit „na etapy“. Poprve minulý rok v červenci, kdy se nám to nedařilo čtyři měsíce a já nemohla pochopit, proč to nejde. Vydržela jsem to měsíc a když to nevyšlo, naštvaně jsem praštila teploměrem a pustila se do toho zase až někdy v prosinci. Od té doby ji měřím pravidelně, kupuju si v lékárně ovulační testy a dokonce jsem si pořádila i ovulační mikroskop, který mi však nic neukazuje. Nevím, jestli je to tím, že je to obyčejný šmejd, nebo to jen neumím.
Před 14 dny jsem byla na laparoskopii tak mám další naději. Jen doufám, že ji zase neprobrečím.
Uvítám všechny tvé zkušenosti, těch není nikdy dost. Někdy stačí jen babská rada, aby se to vydařilo a odprostit se od upínání, což bohužel není jen tak snadné… Za každou radu budu moc ráda.

 
Filipina
Zasloužilá kecalka 614 příspěvků 20.06.07 09:23

Spermiogram máme naštěstí v pořádku, přestože se manžel hodně bál a dlouho jsme to odkládali. Stejně dlouho jsme odkládali laparoskopii, to jsem měla zase strach já. Teď jsem ráda, že už to mám 14 dní za sebou, zjistili mi, že jsem taky v pořádku a vše je OK. Pokud se to nepovede do konce prázdnin, chtějí nás poslat na kliniku pro sterilní páry, ale to bychom rádi ještě chvilku počkali. Přece jen, čeká nás dovolená u moře, volno, moře, sluníčko…
Psychika je právě ten největší problém. Člověk se může snažit sebevíc nemyslet na to, jak moc by si miminko přál. Jenže, jak už jsem psala, po každém milování mám tendenci zvedat nohy nahoru, aby to ti hajzlíci neměli tak těžké, nebo se podkládat polštářem.  Poslední dobou se v tomhle krotím, ale když „to“ příjde, tak jsem smutná a říkám si, že jsem možná raději měla.
Ono to tak možná má být. Příroda určitě ví, co dělá, jen nevím, proč nás pořád tak trápí :-))

 
Filipina
Zasloužilá kecalka 614 příspěvků 20.06.07 09:27

Děkuji za povzbuzení, já věřím, že stále není všem dnům konec, jsme zdraví, v pořádku, tak proč by to nemělo vyjít? Do jiného stavu přišla známá po 7 letech. Podstoupila 2× umělé oplodnění a pak se jí to podařilo náhodou při klasické domácí akci. Nevěřila, ale teď je v pátém měsíci. Možná je opravdu potřeba uvolnit se, nemyslet na to, snažit se přijít na jiné myšlenky, najít si jinou zábavu. Do téhle fáze, abych na to myslet přestala, jsem se bohužel ještě nedosatala, ale snad to po nějaké době taky příjde…
Na druhou stranu ti docela závidím. Něco se už s tebou děje, jsi v péči odborníků a máš před sebou obrovskou šanci. Pokud nám se to nepodaří samo, budu musret tohle všechno teprve podstoupit…

 
Filipina
Zasloužilá kecalka 614 příspěvků 20.06.07 09:30

Tak to ti moc gratuluju! Bylo by moc hezké, kdyby nám se to podařilo taky tak a z dovolené už jsme si odváželi překvapení v břišku. Byl by to ten nejkrásnější suvenýr, který existuje. Koncem července odjíždíme taky na dovolenou. Moc se těším na moře, na sluníčko, na potápění, koupání z lodi a na to kouzelné Řecké prostředí. Zrovna v té době budu mít plodné dny, tak by se snad mohlo zadařit…

 
majka11
Kecalka 236 příspěvků 20.06.07 11:35

Ahojky, u nás to bylo podvakrát taky tak. Poprvé jsme čekali 2 roky a podruhé skoro 3. A pokaždý to dopadlo, když jsem to vzdala a říkala si , že to navyjde a budeme se teda léčit- pro mě je děs i obyčejná návštěva dr. - prostě je nesnáším. Zároveň ale vím , že lehce se řekne nemysli na to- to nejde jen tak. Zkus se přihlásit někam do školy, nebo někam choď- já chodila pomáhat do Domova důchodců- sama bez ničeho se nerozptýlíš. A neboj, ono to vyjde. Majka.

 
villa
Zasloužilá kecalka 705 příspěvků 20.06.07 14:58

Ahoj  Filipino,
když jsem četla tvůj příběh, tak jsem se v něm poznávala, připadalo mi to jako bych ho psala já sama za sebe a své problémy. Taky se s manželem snažíme 15 měsíců a vše je opravdu skoro identické. Začali jsme se snažit minulý rok v dubnu, což by odpovídalo i Vašemu začátku a začali jsme díky mé naději na těhotenství, protože jsme měla asi o 2 týdny zpožděný menses, ale nakonec se bohužel zjistilo, že to bylo kvůli prodělané střevní chřipce a antibiotikům, které jsem tehdy na to brala. No a tak jsme snažení od toho okamžiku rozjeli na plno, protože jsem z ničeho nic v sobě cítila ono tikání biologických hodin a každý měsíc jsem se bedlivě sledovala. V mém okolí bylo snažilek více a všechny dosud otěhotněly jen já ne, jedna z těch těhotných už stihla i porodit. Všem to moc přeji, ale neuvěřitelně mi to ublížilo a ubližuje, když jsem se postupně o těch otěhtenství dozvídala, tak jsem to pokaždé obrečela. Pak se přehoupl nový rok, já už jsme začala nad námi uvažovat víc a víc a v březnu se odhodlala, zašla ke svému gynekologovi a ten odeslal mého manžela na spermiogram. Stejně jako u Vás je vše v pořádku a doktor mého manžela označil za národního oplodňovatele, ovšem stále nic. V dubnu jsem podstoupila laparoskopii, levý vejcovod průchodný, pravý jen po vstřikování kontrastní látky. Od té doby stále nic, už druhý měsíc beru clomhexal (jednou i clostilbegyt) a utrogestan a pořád nic. Mé tělo neovuluje, to stejné mi potvrdili i v nemocnici po té laparoskopii. Podle bazálních teplot k ovulaci nedochází vůbec, podle ovulačních testů taky ne. Už zkouším kdeco. Piju 2-3krát denně čaj z kontryhele, hubnu a tajně doufám, že se to snad podaří, ale zatím mi nezabírá nic, ani ty hormonální tabletky. Opravdu mi připadá, že náš příběh si je hodně podobný, kdyby sis chtěla dopisovat a tak nějak si elektronicky popovídat a hlavně vypodídat, tak se mi klidně ozvi, budu jen ráda se někomu svěřit. Se svýma kamarádkama-maminkama nebo kamarádkama-těhulkama se mi takové věci špatně rozebírají a někdy cítím i velké nepochopení, což mě dost mrzí. Ozvi se, budu ráda. Měj se hezky a nám všem přeji hodně štěstí. Pa villa

 
Janetka
Nováček 3 příspěvky 20.06.07 15:38

Zdravím všechny snažilky :-)
jsem tu dnes poprvé a jenm musim reagovat na tento clanek, ze je to asi opravdu u každého stejné..stejný stres a stejné čekání každý měsic..je to nejhorsi vec na svete tohleto cekani…
Musim ale rici, ze já jsem opravdu na uplnem zacatku snazeni, teprve druhý mesic se pokousime…ale s nasi sexualni frekvenci se nam to asi stejne jen tak brzy nepodari, stres v praci, doma dodelavani domu a pak jeste chut na sex..hm to je opravdu problem…
Tak drzim palce všem snaživým :-) :-) Janetka    

 
delfínek
Kecalka 209 příspěvků 21.06.07 10:32

Ahoj holky,

já doufám, že nám to už konečně jednou vyjde!! Taky vím, ja k se cítíte, byla jsem už pětkrát na IUI  a nic…začínám mít strach, že je tto tím mým stresem..v našem centru nabízejí konzultace s psychologem, který se tímto problémem zabývá…tak nevím, jestli to nemám zkusit…

Problém je teda na manželově straně, já jsem v pořádku, ale taky mě to trápí, pač si říkám, že může být možná moc důvodů, proč to nevychází, a že je to možná i z mé strany,  i když mi nic nezjistili..prošla jsem všechny možné testy, výtěry, hysteroskopii, pak ještě rentgen vejcovodů , a prostě na nic nepřišli..tak ne­vím!

Je opravdu dobré si to rozdělit na ty fáze, že si člověk řekne, a ted 3 IUI  a nemyslet na to co bude potom, ale čím víc to člověk zkouší tím je to delší a horší..nás čeká tedkom v září in vitro, a mám z toho strach…že to prostě zas nevyjde..

Navíc doktor řekl, že opravdu nechápe, proč to u nás nevyšlo…takže to zrovna povzbuzení moc není…

Je pravda, že je třeba na to nemyslet, a hlavně si najít něco jiného, zahrabat se v práci, nebo sportovat, ale i tak to vždycky přijde…

 
Veronik@
Povídálka 30 příspěvků 22.06.07 13:25

Ahoj Filipi…
myslim, ze ve tvych radcich se nejde asi kazda snazilka, protoze principielne to, co zazivame, je porad stejne. Jen nekdo tomu dokaze dele vzdorovat, nekoho to sebere hned.
Libi se mi tvuj optimismus - v ramci moznosti a situace.
Jsem na tom stejne - jen je mi o dost vi, takze mam mene casu a jednoho hosicka uz mam doma (je mu skoro 12)…
Ale nic mi nebrani v tom, ze uz si skoro treti rok vybiram kocarek, prohlizim oblecky, a tak…

Preji ti hodne sil a happyend :-))  

Veronik@

 
leňule
Kecalka 261 příspěvků 22.06.07 18:08

Ahojky.
Pročítala jsem tvůj článek a našla v něm hodně společného jako asi většina těch kterým příroda moc nepřeje a nedaří se otěhotnět. Já na mimčo čekala 7 let. Bylo mi jasné že hodně dělá psychika, ale když to člověk má v hlavě tak to prostě nejde vypnout. Já ať dělala cokoliv tak se vždy když jsem to měla dostat objevilo zrnko naděje co kdyby náhodou … Zklamání bylo vždy velké. Kolikrát jsem se také snažila přesvědčit svůj mozek že mimčo nechci, že už to trápení a čekání dál nechci podstupovat dál. Bohužel podvědomí vědělo své. Podstoupili jsme několik inseminací bez úspěchu. Pak jsme se odhodlali na IVF a podařilo se na první pokus. Moc šancí jsem tomu sice nedávala, ale podařilo se. Začínám 14 týden a už se nemůžu dočkat prosince až se malé narodí.
Někdy je cesta za miminkem dlouhá a bolestivá, ale důležité je se nevzdávat a vydržet. Ono to jednou přijde.
Budu držet palce aby vám to netrvalo dlouho.
Lenka  

Vložit nový komentář