Rodili jsme

Alyothe  Vydáno: 13.09.12

Aneb jak se u nás pospíchalo na svět a vše dobře dopadlo. Jako každá těhulka jsem se od chvíle, kdy jsem zjistila, že čekáme pidižvíčka, moc těšila na den, kdy se konečně potkáme a podíváme se jeden na druhého. Malovala jsem si to všechno v jasně růžových barvách, i když od začátku jsme věděli, že výbavička bude do modra. Měla jsem představu klidného, absolutně přirozeného porodu v porodnici ve Vrchlabí, chtěla jsem u toho mít svého drahého a vidět jeho oči v okamžik, kdy uvidí a pochová svého prvního syna.

Za celé svoje těhotenství jsem nepochybovala o tom, že by to celé snad mohlo být jinak. Jsem od přírody hodně pozitivně smýšlející bytost, takže ani po slovech pana doktora, že díky mému vysokému krevnímu tlaku budeme muset porod vyvolat dřív, pokud nastanou komplikace, jsem si s tím nějak nelámala hlavu. Všechno dobře dopadne, stejně určitě budu přenášet, takže žádné stresy To se přece stává jen ve výjimečných případech, že je něco špatně a jde se dřív. Když o tom tak přemýšlím, jak já byla šíleně naivní.

Těhulkovství jsem si užívala, o to víc když jsem na Facebooku zjistila, že moje kamarádka je těhotná stejně jako já, dokonce termín jsme měly naplánovány na stejný den. Přes internet jsme si spolu užívaly požehnaný stav a sdílely všechna svoje vyšetření, dojmy a pocity. Termín jsme měly naplánovány na 24. dubna a začátkem ledna strašné srandičky, jak bude mít naše společná kámoška pěkně narvaný program, protože bude objíždět porodnice. S tím jsme se rozloučily, já jsem odjela na prodloužený víkend ke kamarádce.

V sobotu 8. 1. 2011 mi ráno po probuzení přišla smska, že se Lilianka už vyklubala, že má 570 g. V tu chvíli by se ve mně krve nedořezal, ani řezník profesionál. V tu chvíli mi došlo, že se to nestává jen nemocným maminám, že jeden nikdy neví. Když jsem potom Lil viděla na fotce z inkubátoru a uvědomila jsem si, že takhle malej je i nás maličký človíček, bylo mi do pláče. Taková malá bezbranná žížalka, která ještě neměla čas se tu ani porozhlídnout a už musí bojovat chtě nechtě o to nejcennější, co má. Byla jsem ráda, že se Péťa nezavřela před světem a že jsme o tom mohly komunikovat, podporovat ji. Do toho ležela má druhá kamarádka v nemocnici a jejího cvrčka se snažili oddálit. Kolem mě se vše rodilo dřív a já jsem si stále nepřipouštěla, že by se něco takového mohlo stát i u nás. Vždyť všechno bylo fajn.

Když jsem byla v 30. tt (mimochodem ve stejný den, kdy se vyklubal nás inkubošácký kámoš Matýsek) byli jsme na oslavě 50 jedné naší známé. Její dcera se věnuje aurám, čakrám, duším, andělům atd., a tahle „bláznivka“ mi položila ruce na bříško a říkala, že to je úžasná osobnost, že to bude smíšek (což potvrzuji) a nemám se bát, ale že už je připravený. Že ví, co ho čeká a nebojí se, ale těší, a že nás čeká dlouhá cesta, na jejímž konci bude spousta úsměvů. Že ví, že já nejsem připravená, ale že to zvládnu. No, když vám to řekne osoba, která v každém hovoru nezapomene říci, jakou barvu má vaše čakra, tak to zrovna asi neřešíte. Já taky mávla rukou a myslela jsem si cosi o otvorech temných. Potom, v úterý 22. února 2011, následoval ultrazvuk na gyndě, kdy mi pan doktor řekl, že je vše absolutně v pořádku, že si ještě počkáme atd. Takže jsem v klidu hned druhý den odjela ke známé a užila si dva dny plné odpočinku a blbnutí s jejím malým.

A pak to začalo. V pátek ráno odvedl přítel našeho tříletého francouzského buldočka na veterinu, aby ho poslali za duhový most, protože byl velmi nemocný a my jsme nemohli v žádném případě dovolit, aby se něco stalo miminku. Přítele to úplně zničilo, Ozzynek byl jeho láska a najednou byl pryč. Upnul se tedy na našeho druhého frbulka a těšil se na miminko, to ho drželo nad vodou. I já jsem z toho byla úplně celá špatná, což se ukázalo hned večer v 21:00, kdy mi začaly slabé bolesti, zatím nepravidelné. "Blbé nervy“, řekla jsem si a zaspala to. Ráno už bylo vše v pořádku do 12:00, v chytrém časopise se dozvídám, že to asi budou poslíčci, že to je normální, tak nadávám na přírodu, že mohla takovou neuvěřitelnou blbost vymyslet a celý den strávím nedobrovolně v posteli, i když je práce ještě tolik. V 20:00 už jsem z toho dost unavená, sednu tedy k internetu.

Píši kamarádce, abych se konečně dozvěděla, kde na břichu se nachází tlačítko, kterým tohle všechno vypnu. Bohužel, takovou věc příroda nedomyslela. Poradila mi, abych si napustila vanu s teplou vodou, pokud jsou to poslíčci, tak prý zmizí a pokud ne, tak se to rozjede. Jelikož mě ani nenapadlo, že by to měl být porod, tak jsem uposlechla chytrou radu. Po půlhodině rozpouštění se ve vaně byl konečně klid. Další půlhodinu se snažím z vany vylézt, což není tak jednoduché, občas se přestávám pokoušet a směji se představě vorvaně, jak se snaží sám bez pomoci dostat z akvárka pro rybičky. Konečně usínám v sobotu večer bez bolesti a v klidu.

Neděle 27. 2. 2011, 01:00 a zase… další sápání se z vany nepřežiji, snažím se vzbudit přítele, nic na něj nezabírá, tak začnu křičet, že rodím. Načež se posadí na posteli, podívá se na mě skrz zavřená víčka a v klidu řekne: „Tak se otoč na druhý bok a já se na to ráno podívám.“ Chvilku jsem přemýšlela, jestli jsem mu řekla, že rodím, nebo že nám praskla žárovka v lustru, ani jsem to nedomyslela a už jsem letěla na záchod, kam jsem potom běhala každých 20 minut. Jediné obrovské pozitivum, po týdnech, kdy jsem na záchod nemohla, to bylo vysvobození. V hlavě se mi rozsvítila rada jedné maminky, jak poznat porod, tělo se samo začíná čistit, tuhle myšlenku hned zabíjím vzpomínkou na okurky s kefírem, které byly k večeři. Děkuji lidstvu za vynález kefíru.

Neděle 27. 2. 2011, 10:00. Budí mě silné bolesti, ale pořád mi tedy nepřijdou nějak extra strašné. Přemýšlím, jak dlouho to ty prokleté poslíčky bude bavit, než jim dojde, že jenom plaší. Stejně tak i má drahá polovička, která by už jela do nemocnice. Jasné, jasné… za vola tam budu já, ne on. Absolutně odmítám myšlenku, že se dneska Matyášek narodí, a s touhle moji myšlenkou ho seznamuji i přes bříško, dneska tedy ne.

Neděle 27. 2. 2011, 13:00. Začínám si uvědomovat, že končí sranda, bolesti nejsou nic extra, ale příjemným šimráním bych je taky nenazvala. Jsem z toho už hodně unavená a přemýšlím, kdy jsem naposledy cítila pohyb miláčka. Rezignuji, vzdávám to, odcházím do supermarketu koupit si župan, který mi chybí do tašky do porodnice. Pojedu se tam tedy podívat, ale pořád věřím tomu, že si zaťukají na čelo a já pojedu domů. Volám dědovi, ať je v klidu a nestresuje se a jestli by se mnou mohl třeba za hoďku, nebo až se mu to bude hodit, jet do HK na zkontrolování prcka. Během cesty se bolesti staly pravidelnými, po 7 minutách. Přítel i děda začínají být nervózní, tak se snažím být v klídku a vtipkovat, Moc to na ně nezabírá, čehož je důkazem i fakt, že kruhový objezd před HK jsme objeli 3×.

Neděle 27. 2. 2011, 14:30. Natáčí mi monitor, sestřička na mě kouká jako na největší plašilku v okrese. Monitor jasně vykazuje pravidelné pohyby miminka. Nejradši bych si nafackovala, že jsem se nechala přesvědčit, měla jsem si zase dát vanu. Tuhle moji teorii vzápětí vyvrací doktor, který po vyšetření zjistí, že jsem otevřená na 3cm a kdybych nepřijela, tak porodím doma v posteli. Doktor mě ujišťuje, že to půjde, že to oddálíme, ať se nebojím. Tak s pěkně staženým zadkem odcházím říci dědovi a drahému, že si mě tu nechají, ať jedou domů, že se nic neděje, že to bude jen na kapačky, aby se mladej zklidnil a umoudřil. Nedobrovolně odjíždějí a já uléhám na postel na JIPku hned vedle porodních sálů.

Neděle 27. 2. 2011, 16:00. Kapačka nezabírá, bolesti mám po 4 minutách a už nevím, jak se zkroutit víc, abych je prodýchala. Nesmím se hýbat, vstávat z postele ani si sahat na břicho. Kdybych byla na pokoji sama, asi bych vzteky kopala do matrace, hlavou se mi honí vzpomínky na to, jak jsem byla šíleně blbá. A jak jsem to pěkně zazdila, že kdybych přijela už v pátek… jenže, jak jsem měla vědět, že to je porod. V těch chytrých časopisech nikde nepíší, jak moc to bolí a mně přišlo, že to je pořád ještě sranda. Takový divný pocit, jako při zácpě, nic extra. Nafackovala bych si. Napíchnou mi první a zároveň jedinou injekci na dozrání plic, víc už jich bohužel nestihneme.

Neděle 27. 2. 2011, 19:00. Přichází lékařka, která zjišťuje, že jsem otevřena na 5 cm, bolesti stále po 4 minutách. Z kapačky mi je špatně, klepe se mi celý člověk, nejsem schopná v klidu napsat ani smsku, dokonce i televizi vidím rozklepaně, na záchodě se mi tak klepou nohy, mám pocit, že už nikdy nevstanu. Začíná mi být hodně špatně i psychicky, bojím se jako ještě nikdy. Neustále se omlouvám malýmu za to, jak jsem špatná a sobecká matka, neschopná donosit ho v bezpečí. Píši omluvné smsky příteli, který doma umírá strachy. Mám pocit, že jsem zklamala tam, kde jsou všechny ostatní ženy silné a statečné, prohrála jsem. Do toho mi lékařka oznamuje, že se prcek na 98 % narodí ještě dnes. Potlačuji slzy, přece nebudu brečet před jinou paní na pokoji.

Neděle 27. 2. 2011, 22:00. Stav se nezhoršil, ale ani nezlepšil. Při kontrole mi lékařka oznamuje, že nebudeme čekat a píchneme vodu. Stihnu jen zavolat drahému, že jdu na sál. Už se neklepu jen z kapačky.

Neděle 27. 2. 2011, 22:15. Píchli mi plodovku, napojili na monitor a musela jsem ležet na porodním křesle, nedotýkat se bříška a čekat. Bolesti začínají nabírat obrátky. Nemůžu dělat vůbec nic, vůbec nic, abych tomu pidižvíčkovi nějak pomohla. Jen ležím a poslouchám, jak vedle na sále maminka křičí a partner ji uklidňuje. Přijdu si sama a jsem k smrti vyděšená. Ač nevěřící, modlím se, aby to ten nás miláček zvládnul. Přichází mě zkontrolovat lékařka, ptám se jí, jak dlouho ještě, odpověď, že prvorodičkám to trvá třeba i 8 hodin, mě vyděsí ještě víc… 8 hodin tohle? Představuji si, jak z těch mých nervů bude malej neurotický, ubrečený a lekávý, prostě absolutně nevyrovnaná osobnost, a nenávidím se ještě víc. Naštěstí mě uklidní, když mi řekne, že mi malýho nejen ukážou, ale budou mi ho moci dát i na břicho a budu si ho moci pohladit, než ho odnesou do teplíčka. Začínám se na to moc těšit a najednou je nějakých 8 hodin úplně kraťounká doba.

Neděle 27. 2. 2011, 23:00. Bolesti začínají být dost silné, mám pocit, že je nemůžu v žádném případě prodýchat. Cítím obrovský tlak, který nejde zastavit. Najednou je vše neuvěřitelně zrychlené, na druhé zatlačení je Matyášek venku, tak moc se těšil, že vyběhl tak rychle, že nebýt pupeční šňůry, honí ho po zemi. A ticho… nekonečné dlouhé vteřiny ticha, nikdy předtím jsem si neuvědomila, jak dlouho trvá vteřina. Nekonečné dlouho. Takže nebylo žádné pochování, pohlazení, ani jsem ho neviděla, jak rychle ho odnesli, strachy jsem ani nedýchala. Naštěstí se hned za dveřmi poprvé nadechl, a křik, který jsem slyšela vzdalovat se, byl rajskou hudbou. Nakonec nebyla potřeba ani resuscitovat.

Hned po porodu se šla paní doktorka podívat, jak je žížaláček na tom, sebou přinesla nejen informaci, že je prďolka stabilizovaný, ale i malou knížečku, ve které byly napsané míry, jméno a taky nejkrásnější a nejmenší otisk nožičky, jaký jsem kdy viděla – můj největší poklad. Když jsem procházela ze sprchy kolem porodních sálů a viděla tam šťastné maminky, pyšné tatínky a maličké uzlíčky spící ve vozíčkách vedle, bylo mi líto, že jsem o to všechno přišla. Já jsem měla prázdný sál, s prázdnou postýlkou. Můj první porod tedy vypadal úplně opačně, než jsem si představovala, žádné příjemné prostředí, sprchování, hopsání na balónu, jen porodní sál a křeslo, ze kterého jsem nesměla ani na krok, žádné dotyky od partnera plné lásky a masírování bříška a zad, nic. Přesto ale na porod řada vzpomínám, protože tenhle, i když ne nejlepší zážitek, mi dal to nejcennější, co ve svém životě mám.

Poté ovšem přišla noc plná strachu, lékařka mi před odjezdem na gynekologii řekla, že za mnou přijde dětská lékařka říci mi, jak na tom malý je. Celou noc jsem nespala, poslouchala každý krok na chodbě a doufala, že je to ona a dozvím se nějaké dobré zprávy. Paní doktorka na mě zapomněla a přišla až ráno. Řekla, že je malý stabilizovaný a že za ním můžu, ovšem s přítelem jsme se dohodli, že tam půjdeme spolu a ten náš okamžik seznámení si užijeme všichni tři. Tak jsem na něj čekala a po 12 hodinách od porodu jsem konečně mohla vidět svůj malý kousíček nebe. Byl tak dokonalý, nikdy v životě jsem neviděla nic tak krásného. Když jsem byla těhotná, občas jsem si představovala, jak bude vypadat… moje představy nevyšly, byl miliónkrát krásnější.

Díky mojí kamarádce s předčasně narozenou Liliankou jsem se nebála ani o svého Matyáška. Věděla jsem, že je v dobrých rukou a že je to silný a statečný chlap. Horší to pak bylo se mnou, trápily mě výčitky, pocit že ho dost nemiluji, že pro něj dělám málo atd., ale to je na zcela jiné povídání.

Líbil se vám deníček? Máte také co říct? Přidejte na eMimino.cz svůj deníček.
Průměrné hodnocení zápisku v deníčku 5.0 bodů
 Váš příspěvek
 
Flooa
Extra třída :D 10623 příspěvků 13.09.12 08:13

Moc gratuluji k Matyáškovi a přeji hlavně zdravíčko :* :kytka:

 
Martina TP8.12.12
Kecalka 194 příspěvků 13.09.12 09:02

Teda málokdy mě něco rozbrečí, resp. dřiv to tak bylo, :) ale tohle je opravdu dojemné… Jsem ve 28tt a moc se o našeho kocourka bojim…

 
Zuzza0
Závislačka 3987 příspěvků 13.09.12 09:06

Veliká gratulace! Oba jste bojovníci :potlesk:

 
monifix
Závislačka 2638 příspěvků 13.09.12 09:09

Krásné, vtipné, dojemné…přeji hodně štěstíčka!!!

 
Miš-El
Závislačka 3063 příspěvků 13.09.12 12:00
:kytka:
 
socina
Závislačka 4095 příspěvků 13.09.12 13:18

Začátek mě docela pobavil, hlevně věta „Tak se otoč na druhý bok a já se na to ráno podívám.“ :lol: Pak už to bylo horší. Držím malému palce aby byl rostl a sílil jak má :)

 
balestra
Závislačka 4477 příspěvků 13.09.12 14:44
:palec:
 
Ráďa 25
Závislačka 3108 příspěvků 13.09.12 15:30

Gratuluji :hug: :pankac:

 
Lucinatko
Závislačka 4735 příspěvků 13.09.12 17:40

Pekny denicek, mistami i vtipny ;) Preji krasne spolecne chvile s malickym :kytka:

 
iveta kotrcova
Závislačka 3477 příspěvků 14.09.12 04:38

MOC hezky napsany deníček, at vám roste k radosti prdolka maličkej, já už to mám za pár :mavam:

Vložit nový komentář
Poslat
nový deníček