rozvod nebo čekání

 Vydáno: 27.10.03

Je mi 25 let, 4roky vdaná a 4 roky marně toužící po miminku. První 2 roky léčená různými injekcemi a prášky ?bez výsledku, doktorka mi doporučila specializovaný léčebný ústav nebo ?nevěru?, jelikož mám od mala hrůzu z nemocnic podloženou zkušenostmi mích nejbližších- což nechci rozebírat, nejsem schopna podstoupit potřebná vyšetření a tudíž se ve spec.ústavu léčit a druhá možnost ??? můj manžel touží po miminku stejně jako já a jen ta myšlenka?

Do nedávna jsem si s tím ani moc nelámala hlavu, říkala jsem si že jsem ještě přeci jen mladá, že dokovat máme dva platy můžem se zařídit do poslední maličkosti, jet na hory k moři a pak to přijde?.A přišlo před pár měsíci jsem ?to nedostala? první den nic, druhý?byly to nejštastnější dny, začala jsem plánovat, představovala jsi jak budu krásně tlustá?ale bohužel planý poplach, pátý den jsem?to dostala? v tom okamžiku se ve mně něco zlomilo je mi hrozně k tomu pohledy na děti kamarádek co se teprve před nedávnem vdali-ikdyž jim to od srdce přeju je mi opravdu moc zle, smutno, mám vstek sama na sebe a jemi pořád do pláče.

Našla jsem jediné východisko, tím je rozejít se s manželem a snad budeme mít oba štěstí s novými partnery, nevím jestli je to správné řešení manželovi se to zatím bojím říc-jeho reakce vím že mě má moc rád, ale taky vím že si zaslouží být otcem a že bude skvělí táta ale semnou se mu to asi nepodaří-já už ztratila veškerou naději. Ikdyž jiné východisko nevidím, jsem zbabělá vzdát se manžela který mě má tak rád a udělá pro mě vše,co společný majetek a v neposlední řadě být najednou po 6 letech sama, musím se však přiznat že vlivem okolností momentálně nedokážu k manželovi nic cítit, jen hroznou lítost, odpovědnost.

Rozhodla jsem se napsat, ani nevím proč, snad jsem se potřebovala jen vypovídat, nebo čekám nějakou reakci od někoho co prožil podobnou situaci, vlastně budu ráda za každou reakci na můj příběh, radu, kritiku ?. Moc děkuji Kristýna
tyna.kristyna@sez­nam.cz

Líbil se vám deníček? Máte také co říct? Přidejte na eMimino.cz svůj deníček.
Průměrné hodnocení zápisku v deníčku 5.0 bodů
 Váš příspěvek
 
Anonymní  27.10.03 21:20

Ahoj Kristyno,
tvuj pribeh me strasne zaujal, ne ze bych byla v podobne situaci, to ne. Ale hodne jsem nad tim premyslela. S mym partnerem se o mimnko snazime asi 9 mesicu. Muj chlap je bajecnej a ja bych ho nikdy za nikoho jineho nevymenila. Myslim si, ze v zivote je dulezita souhra partneru, to jak si rozumeji a detatko je takova tresnicka na dortu. Ja sveho muze miluji…a nikdy bych ho neopustila, i kdyby nam rekli, ze jeden z nas nemuze mimi mit. Vim, co to je ztratit nekoho, bohuzel az kdyz ztratime tak si uvedomime, kolik pro nas ten clovicek znamenal, ale to uz je pozde. Neverim na nejake lepeni vztahu. Aneb dvakrat do teze reky nevstoupis.

Nechci ti radit, ale jeste si to poradne prober. Ale v srdicku, ne hlavou. Aby si nakonec neprebrala. Asi je pro tebe v prvni rade dulezite byt mama. To pro mne je spis dulezite mit partnera, na ktereho je spolehnuti, se kterym se smeju, kteremu muzu duverovat a kteremu muzu vsechno rict. A reknu ti, ze takovych chlapu moc neni.

Doufam, ze to nejak vyresis a preju ti moc moc pevne nervy.

Maxi(jak vidim, zase nejsem prihlasena)

 
Anonymní  28.10.03 02:26

Kristyno, chapu ze prozivas velmi obtizne obdobi a myslim, ze je dobre, ze sis nasla misto, kde si muzes vylit dusicku a precist nazory jinych lidi. Mam velmi silny pocit, ze ty nazory budou dost podobne a budou Te odrazovat od Tveho rozhodnuti od manzela odejit. Ja taky ;-))

Vim, jak jsi se asi citila - ja jsem taky prosla tim, co se nazyva „early miscarriage“ (neznam prislusny nazev v cestine) a vim moc dobre, jake zklamani a smutek na cloveka padne. Mela jsem obrovske stesti, ze jsem zanedlouho opet otehotnela a dnes mam nadherneho zdraveho chlapecka.

Samovolny potrat je bohuzel pomerne castym jevem a ja sama jsem byla prekvapena, kolik mych kamaradek si tim proslo. Rozhodne to neni duvod hazet flintu do zita a uz vubec ne rozvadet se s manzelem, ktereho mas rada a ktery ma rad Tebe. Ve dvou se to lepe tahne a mate rozhodne vetsi sanci najit reseni. Chces-li se mermomoci obetovat, pak se obetuj tak, ze prekonas sve problemy a podstoupis vysetreni. Vim, mne se to mluvi, kdyz neznam duvody, pro ktere vysetreni odmitas, ale ja verim, ze silna vule dokaze prekonat leccos. Co se tyce druhe „rady“, tady je to jednoduche - manzel muze podstoupit vysetreni a hned budete vedet, jestli by nevera neco resila - osobne o tom pochybuju, ale zas byste byli o krucek dal.

Posledni o cem bys mela uvazovat je rozvod. Najit dobreho partnera je dnes hodne obtizne - pribehu na internetu je o tom dost a v mem okoli taky ;-)) a navic i s novym partnerem by ses mohla proste jen dostat do stejne situace. Rozchodem opravdu nic nevyresis. Nejvic bych Ti radila jit si o tom vsem popovidat s nekym kvalifikovanym (nejlepe do nejake poradny) a take si promluvit s manzelem. Jestli mas pristup na internet bezne, pribehu je tam spousta a casto se clovek na svet diva z jine perspektivy, kdyz si precte pribehy jinych. Ja stravila mnoho hodin na ruznych snazilkovskych strankach a uz jen vedomi, ze v tom nejsem sama mi hodne pomohlo.

Tak hlavu vzhuru a smele vpred ke svetlejsim zitrkum ;-)))

 
Anonymní  28.10.03 10:07

Kris, 25 rokov … ja mať toľko… si ešte strašne mladučká a máš kopec času na miminko, takéto myšlienky si vôbec nepripúšťaj!!! Ono to príde a budete veľká krásna a šťastná rodina. Nevzdávaj to, to je to posledné, predtým treba vyskúšať všetky alternatívy. Ja mám za sebou dva potraty a s manželom sme si už preskákali toľko, že by to vystačilo na stredne hrubú knihu, ale mám pocit, že práve toto nás ešte viac spojilo a vieme, že stojíme pri sebe naozaj v dobrom aj zlom. A vyšetrenia? Ja som už prešla toľkými, že si ani všetky nepamätám a čakajú ma ďalšie… Ak máš toho svojho naozaj rada a on teba, spolu to určite zvládnete. A nezabúdaj, že „každý mrak má zlatý okraj“ a „po búrke vždy vyjde slniečko“… želám veľa šťastia a držím palce. LuciaM (31 rokov)

 
Anonymní  28.10.03 14:46

NEBLAZNI. Promin, ze to rikam, ale jednas zkratove.Mam spousty kamaradu, kteri cekali i 6let. My se snazili rok, ja uz byla zoufala, ale pak prisel mesic, kdy se manzel chystal na sluzebku. Toho zarizovani okolo, a pak se to povedlo. Vzpominam na casy, kdy mi bylo jako tobe. Rikej si to co ja. Mam hodneho a milujiciho chlapa. Prece jsem si ho vzala, protoze s nim chci byt cely zivot. Ver, ze i tvuj manzel se trapi. Vzdyt existuje umele oplodneni, neni duvot se trapit. treba i adopce. Rozhodne bud klidna, priroda chce, abys byla v pohode. Nejdrive si promluv s manzelem. Spolecne na problemy. Mej se hezky a nevysiluj. Uzivej zivota, dite prijde az to budes nejmene cekat. Ne nadarmo se rika, ze tehotna budes az prijde ten pravy cas

 
Anonymní  28.10.03 15:32

Ahoj Kristýnko,
Strašně moc ti rozumím.Jsem s manželem 7 rok a 4 roky se snažíme o mimčo.Manžel má malo spermiia ješte jsou líne takže nám nezbejvalo než podstoupit IVF už 3krát a zatím bez úspěchu.Řekla byh že nás to hodně sblížilo.Taky mě občas napadaj různé hlouposti,ale je mi jasné,že lepšího muže bych nenašla.Tak hlavu vzhůru ono to jednou vyjít prostě musí.Držím pestičky.Hanka 28let.

 
klaraja
Kecalka 454 příspěvků 28.10.03 21:18

Milá Kristýnko,
tvůj manžel má miožná stejné pochybnosti a pocity viny.
Mluv s ním o tom!!! Vždyť na miminko nejsi sama, jste DVA.Sama říkáš, že muž chce mít mimi stejně jako ty.
Netrestej sebe ani jeho za zklamání. Držím palce, abys ztratila ostych a doléčila to co je potřeba.
Klára - 5let čekání, 2roky léčení, a už 1rok naprostého štěstí s naším Kubíkem

 
Leena
Povídálka 22 příspěvků 28.10.03 21:55

Ahoj Kristýno,
hmm, vlastně nevím odkud začít. No, za první bych ti chtěla říct, že pokud svého muže miluješ a on tebe , tak by byla hloupost uvažovat o rozvodu. Nás potkalo něco podobného, co vás. Po ročním marném snažení jsem začala být víc než nervozní a hledala jsem pomoc. Na internetu jsem našla centrum pro léčení neplodnosti a ihned jsem se objednala. Musela jsem sice trochu přemlouvat, aby mě vyšetřili i bez doporučení mého gynekologa (ten radil počkat, až se zadaří samo). Podařilo se, vyšetřili nás, u mě našli špatné hladiny hormonů, kvůli kterým nedozrávala vajíčka a u manžela líné spermie. a aby toho nebylo málo, tak ještě ta trocha jeho spermií u mě nepřežívala… Prostě jsme byli naprosto typický příklad neplodného páru. Musím říct, že teprve v této době můj manžel začal registrovat, že situace je opravdu vážná. Takže nám bylo doporučeno umělé oplodnění. Tuto náročnou procedůru jsme společně absolvovali s bohužel nulovým výsledkem. Upřímně, oba nás to vzalo, bylo to příšerně náročné hlavně psychicky a musím říct, že mě můj manžel opravdu podržel. Dostal mě z krize. Potom jsme si řekli, že to zkusíme ještě jednou za půl roku. A oba jsme to pustili z hlavy. Ten druhý termín měl proběhout tento říjen. Proč píšu měl proběhnout? Protože jsme otěhotněli úplně sami bez pomoci !!! Momentálně prožíváme moc krásné období očekávání miminka a oba se mooooc těšíme. Co jsem ti chtěla říct? Pokud se máte s manželem rádi, tak zkus raději řešit problémy s pomocí lékařů. Nebo prostě hoď problémy za hlavu a miminko si vás najde.
Zdravím a přeju ať se vám mimi brzo podaří. Leena.

 
Natalka2
Stálice 100 příspěvků 29.10.03 10:26

Ahoj Kristýnko,
musím Ti napsat, že naprosto souhlasím s Marty (taky jsme ze stejného deníčku) i s ostatníma holkama. Já se asi trošku vymykám výše popsaným příběhům, protože nám se podařilo přijít do jiného stavu hned a čekáme v lednu dvojčátka. O tom jsem psát ale nechtěla. Možná to pro někoho bude znít nepochopitelně, když řeknu, že své děti miluju, ale můj manžel je pro mě absolutně vším. Děti máme protože věříme, že to náš vztah naplní, nikoli nahradí. Partnerství se ve skutečnosti nedá nahradit mateřstvím, protože to je prostě jiný druh lásky.
Kristýnko, existují i speciální kliniky na léčbu neplodnosti, které rozhodně nevypadají a ani se tam k tobě nechovají, jako v klasické nemocnici. Zkus to ještě zvážit, než uděláš krok, který může ublížit vám oběma. Moc Ti držím palce, ať v sobě najdeš odvahu to řešit jinak, než píšeš.
Natálka

 
Petulka1
Kecalka 297 příspěvků 29.10.03 13:22

Ahoj, Kristýno!
Rozvodem bych to určitě neřešila! Jste spolu čtyři roky, znáte jeden druhého, jeho radosti, bolesti i slabosti. Možná se teď jen oba příliš trápíte a nemůžete najít cestu, jak o tom mluvit. Já vím, je to těžké, ale zkuste to. Tvůj manžel nejspíš trpí stejně jako ty.
Pokud nejsi schopna podstoupit potřebná vyšetření, navrhla bych ti asi psychoterapii zaměřenou právě na tvůj strach z nemocničního prostředí. A pokud by ani to nepomohlo, asi bych na tvém místě uvažovala spíš o adopci než o opuštění někoho, koho jistě miluješ. Na světě je tolik dětí, které nemají nikoho a kterým je úplně jedno, jestli ti, kterým říkají „mami, tati“ jsou jejich biologičtí rodiče.
Přemýšlej, mluv o tom s partnerem, zkus najít dobrého terapeuta, ale hlavně neházej flintu do žita a nedělej unáhlená rozhodnutí. Jednou bys mohla litovat.
 Petra

 
lesnenka
Povídálka 27 příspěvků 30.10.03 17:38

Ahoj Krystyno,
nevim, jak jinymi slovy napsat to same, co holky prede mnou… Chapu, ze jsi hrozne zklamana a asi citis prehnanou zodpovednost za stesti sveho partnera, jinak by te takove veci ani nenapadly. To se lidem stava, ze kdyz se dlouho nedari, maji podobne sklony rict partnerovi: bez a najdi si nekoho lepsiho, kdo ti da to, co jsem ja nemohl(a)… Hodne lidi se kluvi tomu i rozejde, protoze to neunesou… Ale to je zbytecne…

Z vlastni zkusenosti (ve 29.5 letech jsem sama bez partnera a ditete) Ti musim rict, aby neblaznila. Vzdyt mas toho tolik!! Milujiciho manzela, co by za to holka jako ja dala!!! Nevzdavej to prosim!!! Uz kvuli mne. Mnohem vetsi problem nez mit dite je najit skveleho, milujiciho a oddaneho partnera, ktery tohle vsechno zvladne a budete si navzajem oporou!!! Zkratka dite muzes mit s kazdym (no skoro kazdym) chlapem, ktereho potkas na ulici, ale laska, oddanost a stastny vztah je to co jen tak na ulici nenajdes a sposuta lidi to ani po celozivotnim hledani nenajde!!! Tak si zkus toho vazit, je to opravdu hodne.

Jinak ted bych Vam radila se trochu odpoutat od snazeni a vyhlizeni MS a venovat se jeden druhemu a jakoby se prestat snazit a nechat tomu volny prubeh. Jsi ted hrozne vystresovana v takovych stavech clovek dela hrozny hlouposti, kterych pak casto lituje, a nejdou casto uz vzit zpatky. Nehlede na to, ze tezko otehotni vystresovany organismus!!

A k tomu strachu z nemocnic… Zkus zajit nejak za psychologem, oni nekousou, promluvis si s nim, nemusis vubec nic, jen povidas, rikas to, co sama chces, nikdo te nenuti, je to uvolnujici a kdyz uz nic tak to ze sebe dostanes… A taky s manzelem si promluv, miluje te, urcite to pochopi. Jen o tech kopackach nemluv, o tom by se nemelo mluvit je tak do vetru. Proste te tohle vsechno muze uvolnit a urcite se s manzelem domluvite a zjistite, jak vam to pomohlo a hned uvidis vsechno v jinem svetle…

A taky nezapomen, ze jsi jeste mlada!!! :o) Neni ti 30 ani 40. Takze hlavu vzhuru a mysli spis na to, jak moc mas, nez na to, co nemas… Miminko prijde, uvidis :O))).

Drzim Ti moc a moc palecky a dej nam vedet, az se to narodi :O)))).
Lesnenka

PS: Podivej se kdyztak na muj clanek v Listarne - Budu se taky nekdy pokouset?

 
Gabina2  30.10.03 18:38

Kristýno,
už to tu zaznělo několikrát a já se přidám.
Teď pominu to, že je ti 25 a máš ještě čas…
Vždyť jste si slíbili v dobrém i zlém, tak přece se nebudete hned rozvádět!!! S manželem si o tom promluv. Řekni mu co tě trápí, že máš výčitky i kvůli němu, že se bojíš všech těch vyšetření a uvidíš, že tě pochopí a spolu vymyslíte co dál!!!
Držím palce a uvidíš…všechno nakonec dobře dopadne
 Gábi

 
Elizabetha1
Nováček 3 příspěvky 04.11.03 14:19

Ahojky Kristýnko,

chápu, že jsi zoufalá, ale než uděláš nějaké rozhodnutí, přemýšlej. Znám hodně lidí, co se zbrkle rozhodli, a pak toho dost litovali, ale to už pak nešlo vrátit zpátky.
Podle toho co čtu ve tvém sdělení, tak máš úžasného manžela, promluv si s ním!! Určite tě nenechá stát samotnou před takovým problémem, zvláště když se týká i jeho..
Mně je 18 let, vím, řekneš si, je mladá.. Ale mám taky problém, nemůžu mít děti.. Tady na eMiminu mě vcelku hodně podpořili.. Začínám novou léčbu… Nesmíš se vzdávat tak brzo, BOJUJ!!!

Elizabetha

P.S.: Držím pěstičky a hlavně nejednej bez rozvážení.

 
Anonymní  13.02.04 22:39

Ahoj Kristýnko! Tvůj příběh mne moc dojal. Snad proto, že jsem v něm viděla sebe. Vím, že tvá touha po dítěti je silná, ale nesmíš dopustit, aby zabila tvou lásku k manželovi, věř, že vím, o čem mluvím. Připomeň si, proč sis ho brala! Bylo to z lásky? Pokud tě miluje, nenechá tě nikdy odejít. Přece není nic krásnějšího vědět, že při tobě stojí věrný milující manžel a sdílí tvoje emoce, ať už jsou to emoce sklamání nebo radosti. Není všem dnům konec drahá Kristýnko! Musíš mít naději a hlavně neztratit chuť do života. Přeji hodně a hodně lásky a štěstí. Renáta 25 let

 
Anonymní  13.02.04 23:16

Ahoj Kristy,
to přejde. Máš ještě spoustu času. Napíšu ti příběh mých nejbližších přátel. Měli stejný problém, jen toho času podstatně míň - o 7 let. Konec není ani špatný, ale ani nejšťastnější. Dlouho se snažili o miminko, podstoupili IVF a bez výsledku. Oba to hodně trápilo, ale navenek to vypadalo, že se s tím srovnávají. Potom kamarádka začala uvažovat o stejném kroku jako ty (po 7 letech manželství a partneství po téměř celou dobu studií na škole). Zamilovala se do manželova kamaráda (vyrovnaný, rozvedený, měl děti, měla pocit že ho nezklame) a volila rozvod. Oba z toho byli zničení a trvalo to další dva roky než se vzpamatovali. S novým přítelem nakonec kamarádka otěhotněla a půl roku přede mnou porodila krásnýho klučinu a je z ní bezvadná a skvělá máma. Její bývalý manžel se nedávno znovu oženil a snad taky přijdou děti. Zdánlivě šťastný konec, ale ne tak docela. Oba rozchod hodně poznamenal, jejich včetně rodičů. Kamarádka je velmi šťastná maminka, ale nyní dost lituje, že přišla o bezvadného manžela. Nový přítel je jiný, neznali se tak dlouho. Často teď vzpomíná, a neustále se jí vrací myšlenky, zda neuděla chybu, prostě jí chybí klid a pohoda, spokojenost se vztahem. Ty máš času dost a potkat „správnýho a spolehlivýho chlapa“ - partnera do života je dar, není dobré se ho vzdávat snadno. Tak hodně štěstí a držím palce aby časem mezi vás přibylo i mimčo. Ahoj Ája

 
Anonymní  14.02.04 08:35

Ahoj Kristýno (krásné jméno: jestli budu mít dceru, bude se tak jmenovat)!
Nečetla jsem názory holek přede mnou… aspoň tím nebudu ovlivněná.
Ještě vloni v červnu bych ti bez dlouhého rozmýšlení poradila: Manžela si „nech“, a vyřeš to diskrétně někde bokem.
Byla jsem hloupá a sobecká. S (tehdy ještě) přítelem jsme se začali snažit o miminko a já si říkala, že kdyby nám to z nějakého důvodu nešlo, prostě bych si našla milence podobného typu, jako je manžel a s ním si to dítě „upletla“. NAŠTĚSTÍ (!!!) se nám s manželem zadařilo hned napoprvé a já tehnle svůj stupidní nápad mohla konečně s chladnou hlavou domyslet až do konce. Co by bylo, kdybych fakt otěhotněla: Do konce života žít s vědomím, že dítě je možná manželovo, možná ne… Brrrrrr!!!
Radím ti - na tuhle variantu nemysli (pokud manžela opravdu miluješ). Ono dozvědět se po letech, že vychovával a miloval kukakččí mládě - to by normální chlap asi těžko rozchodil!
Napadá mě jiná možnost, jak tvou situaci vyřešit: V první řadě - vůbec nemysli na to opustit manžela!!!Tím nevyřešíš vůbec nic, jenom způsobíš bolest dvěma milujícím se lidem. Dál se snažte, běhejte po doktorech nebo tomu nechte volný průběh (čím míň na to myslíš, tím líp to jde). Pořiďte si třeba štěňátko nebo koťátko! Fakt! Tak to bylo u nás… „Nutnost“ starat se o bezbranného tvorečka tě odvede od myšlenky, že TEĎ MUSÍŠ počít dítě, jinak se zboří svět … a ono se to třeba hned povede. Psychika je mocná!!!!
No - a když se nezadaří? Přemýšleli jste o adopci? Kojenecké ústavy a dětské domovy jsou plné dětiček, které čekají na novou maminku a nového tatínka… Asi by vyřizování formalit stálo spoustu času, ale vy jste oba tak mladí…
Máte oba život před sebou!
Přeju vám oběma, ať vám to s děťátkem - tak či onak - vyjde!!!
 Misa

 
Anonymní  26.03.04 19:45

Ahoj,já jsem občas zajdu ze stejného problému. Chceme mít miminko, zkoušíme to teprve půl roku - každý dokrot mi řekne, že to ještě nic není. Ale jenom my víme jaké je to zoufalství. vedle nás bydlí sousedi, kteřímají holčičku a nechtěně zadělali na dvojčátka. asi víš co to pro mě je.S mužem jsme si řekli, že pokud to fakt nikdy nepůjde, zažádáme o adopci - nikdy bych ho nevyměnila.Rozmysli si to.
 Eva

 
Anonymní  06.05.04 15:10

Ahoj. Viem, že od doby čo si to písala prebehlo hodne casu, ale ja som sa k tvojmu článku dostala až dnes a nedá mi napísať ti. My sa s manželom pokúšame o mimi už 3 roky. Ja teraz oslávim 22 narodeniny, takže z každej strany počúvam že mám na mimčo ešte spústu času. Mám za sebou už hodne vyšetrení a verdikt, „prirozenou cestou pouze 2% na vlastní dítě“. Som katolíčka, takže na umelé oplodnenie nepojdem. keď sme sa to dozvedeli(ja som to tušila už od prvého pokusu o počatie), dala som manželovi úplnú volnosť. Nechcela som ho držať v manželstve bez detí za každú cenu, hoci som si život bez neho nevedela predstaviť. On to odmietol so slovami"ještě to není jistý a bez tebe být nechci". Hneď som chcela požiadať o adopciu ale manžel na začiatku nechcel počuť o adopcii ani slovo. No a teraz už čakáme na testy a do dvoch rokov by sme sa mohli tešiť z miminka. Držím ti palce a urcite sa ozvi ako to u vás dopadlo.
 Lucka

 
Anonymní  21.11.04 18:39

Ahoj Lucko,
oba s manželem jsme též katolíci. Přirozenou cestou děti mít nemůžeme. Když tento verdikt tenkrát padl, probrali jsme naší situaci s knězem. Proti umělému oplodnění nebyl. Vše nám pěkně vysvětlil, to jak se na toto církev dívá, co je přípustné a co ne. Není totiž nic černobílé - umělé oplodnění jako léčba nemoci je přípustné, má však své zá:,–(ní hranice. Máš-li chuť, obrať se také na kněze, ke kterému máš důvěru. Bude-li radikálně odmítavý, zkus jiného, může mít pouze názor nepodložený hlubokým studiem problému. Na umělém oplodnění jsem byla celkem 4×, dnes (po 10ti letém manželství) máme přenádhernou 1,5 letou dcerku. Vím, že jsme nedělali nic špatně, máme čisté svědomí.
Přeji Ti hodně štěstí, Radana

Vložit nový komentář