S dětmi dospíváme

kozimura  Vydáno: 13.11.11

Je už to víc jak čtyři roky, kdy jsem poprvé spatřila čárku na svém testíku a zmítaly se ve mně pocity radosti, strachu a zmatku. Zjistili jsme, že z nás, věčných puberťáků, budou rodiče.

Naše kočičky
6 komentářů


5 komentářů

Byl rok 2007, pár dní před svatbou a na potvrzení jsem si došla v den zkoušky šatů. Když jsem našla čárku na testíku, nebyla to radost, nepřišly ani slzy radosti. První věta, která mě napadla: „Tak a musí ven“. I když jsme se snažili, strašně mě těhotenství zaskočilo. Nechtěla jsem být těhotná na svatbu, nečekala jsem, že se to povede tak brzy. Ta radost a slzy přišly až při prvním UTZ, najednou jsem viděla malou fazolku a došlo mi, že mám v bříšku miminko, nový život, našeho společného krásného drobečka. Ve třetím měsíci dostal prďolka jméno Terezka, aniž bych věděla, že je to holčička.

Prckovi se nechtělo ukázat pohlaví, nejspíš holčička, řekl pan doktor, nechtělo se mu ani ven. A vše se pak stalo 10. 3. 2008 - poprvé jsem viděla naše společné štěstí, lásku, naši Terezku! Byla to láska na první pohled. Vše mě ohromovalo - to, že ji mám na prsou, že je moje, že na nás kouká, když promluvíme. Terinka rostla a já byla šťastná hrdá maminka a přišel čas na sourozence. Těhu potvrzeno pár dnů před Terinčinými druhými narozeninami. Tentokrát jsme si pohlaví nenechali říct. Terinka byla první, která věděla, že mám v bříšku miminko a strašně se těšila.

Uběhlo 9 měsíců a prcek opět nechtěl ven - nějak se těm mým zlatíčkům u maminky líbilo, a 4. 12. 2010 se to stalo - přišla mezi nás Kristýnka. A světe div se, tenkrát se toho ve mně hodně zlomilo. Hormony se mnou šíleně zamávaly. V tu chvíli jsem byla šťastná, ale pak jsem ji dostala na pokoj a najednou jsem před sebou viděla porod Terinky, viděla jsem, jak byla Terinka maličká a najednou jsem chtěla, aby se čas vrátil zpátky, aby v té postýlce ležela ona, aby se čas zastavil, zpomalil. Najednou mi vše došlo, že už nejsem jen ten puberťák, že ten čas nějak rychle utekl, že z mé malé holčičky už je velká samostatná slečna, velká ségra a že vedle mě leží už druhý uzlíček, který také tak rychle vyroste. První návštěva Terinky v porodnici byla šílená - najednou se mi zdála moc veliká, jakoby vyrostla snad o půl metru, jakoby měla snad o další 2 roky víc. To se mnou šíleně zamávalo…

Teď pozoruji lásku těch dvou holčiček, milují se šíleně, rády se už teď hádají, ale přesto k sobě přijdou, přitulí se, dají si pusinku, obejmou se a já na ně koukám a dochází mi, jak vše utíká, jak ani nestihnu lousknout prsty a budou tady dvě velké slečny.

Nečekala jsem, že může rodičovství zahrnovat tolik pocitů - lásku, hrdost, stesk, smutek, zlost, bezmoc. Lásku k těm dvěma zázrakům, hrdost, když se něco naučí, jak jim jdou nové věci, stesk po nich, když s nimi zrovna nejsem, smutek nad tím, jak vše utíká, zlost, když někdo mým zlatíčkům ublíží, bezmoc, když se stane něco, co nemůžeme ovlivnit, když naše zlatíčka trpí a my nemůžeme nic dělat.

Je to takový můj výlev citů. Citů, kterých je na mě někdy strašně moc, citů, které jsem nečekala. Nikdo člověku neřekne, nepřipraví ho na to, co vše ho ve skutečnosti čeká - ano, věděla jsem, že je to zodpovědnost, starost o dítě, ale to je to nejmenší. To největší jsou city, které nám trhají srdce na tisíc kousků, srdce, které pro ně bije. Být rodičem je nádherné a bolestivé zároveň. Člověk své dítko dokáže milovat, ale i nenávidět a přitom se za některé své city strašně stydět.

Píši to proto, aby maminky, které nezažívají u porodu takové ty návaly lásky, věděly, že je to normální, láska prostě někdy potřebuje čas a duše, srdce, mozek si musí uvědomit, že už je to tady, že je už skutečně mámou a že ten malý drobeček je na ní závislý, že ji miluje od prvního nádechu na tomto světě, ale také vlastně už od první vteřiny svého vzniku. Na mámu je toho v tu chvíli tolik…

Své holčičky miluji, udělala bych pro ně vše na světě, jsou to má sluníčka a zároveň šílení zlobiví čertíci, kteří nám dávají zabrat. Já jen doufám, že se teď trošilinku ten čas zastaví, že si užiju každičké vteřinky jejich života tak, aby si to holčičky pamatovaly a měly na co vzpomínat.

Omlouvám se za výlevy, dnes to na mě prostě opět padlo.

Líbil se vám deníček? Máte také co říct? Přidejte na eMimino.cz svůj deníček.
Průměrné hodnocení zápisku v deníčku 5.0 bodů
 Váš příspěvek
 
Katchi
Echt Kelišová 8922 příspěvků 10 inzerátů 13.11.11 09:28

Verco, krasne jsi to napsala. Hlavne to, ze ne kazda mamina musi hned po porodu zazivat navaly stesti a lasky. Me to kvuli cisari trvalo, pocity stesti a toho, ze ten uzlicek je jen muj, neni jen vypujceny :mrgreen: a nikdo me nevynada za to, jak s nim zachazim (coz jsem se v porodnici porad bala :oops: ) prisly az po prichodu domu.

 
Hmarilla
Ukecaná baba ;) 1287 příspěvků 13.11.11 10:04

Krásně napsaný deníček. No, svým způsobem jsem měla to štěstí, že jsem měla pár hodin po porodu návaly absolutního štěstí, což se bohužel zpřetrhalo po dceřiném převozu na fakultku. Domů jsme ji dostali až po měsíci života a trvalo ještě dlouho, než jsem si zvykla, že je to moje holčička, že ji opravdu nemám jen půjčenou na hlídání. Dneska je to malý rošťák a já si konečně na tu myšlenku rodičovství zvykla. Ale jak říkám, trvalo mi to dlouho… snad půl roku, než mi to přestalo být divné.

 
kozimura
Ukecaná baba ;) 1964 příspěvků 13.11.11 10:39
Katchi

Děkuji :hug:

Hmarilla
No, já to měla podobné. První dcerku mi odvezli pár hodin po porodu na JIP, protože zvracela krev a já jsem na ni nemohla ani sáhnout a zažívala tam právě ty samé pocity, že ji ublížím, že mě někdo okřikne, že mi ji nedají domů… Ale milovala jsem ji a toto se možná odrazilo na druhém porodu, kdy jsem měla strach se do toho uzlíčku zamilovat, aby mi ho zase nesebrali… :nevim:

 
bjetuschka  13.11.11 14:43

To je tak nádherně napsaný… Skoro mi vyhrkly slzy do očí, je to moc hezky popsané… Už se taky těším, až budem mít miminko :srdce:

 
christie
Stálice 64 příspěvků 13.11.11 17:04

To je krasne napsany denicek! :potlesk: Taky se mi draly slzy do oci…

 
j.s.
Extra třída :D 11529 příspěvků 13.11.11 19:54

:hug: :hug: :hug: :hug: zažívám úplně to stejné, jediná odlišnost je, že mám dva kluky a trochu dříve po sobě a úplně si pamatuji tu první návštěvu v porodnici a jak jsem si uvědomila, že toník je už tak veliký a jak rychle mi to uteklo a jak je to možné,dyť jsem snad včera ležela na vedlejším pokoji a oni mi ho dovezli…život utíká moc rychle, ale možná určitě proto je tak hezký a krutý zároveň…
moc hezky si to napsala :hug: :hug: :hug: :hug: :hug:

 
VrtulkaG
Povídálka 13 příspěvků 13.11.11 20:16

Krásný deníček :palec:,Být rodičem je prostě nádhera :srdce: :srdce: :srdce:

 
eginka
Kecalka 455 příspěvků 13.11.11 21:53

Velmi krasne to napisano. Ja si spominam, ked hned po porodu dali mi synceka do narucia, ja som k nemu nic necitila, viac som sa starala o moju koselu, ktora bola nova. Maly sa narodil predcasne, takze ho potom odnesli na JIP. Ale po par dnoch, som plakala po telefonu manzelovi, ze chcem mat maleho v narucii a ze on mi strasne chybi :-) A jak som sebe nadavala, preco som si neuzila ten prvy moment :roll:

 
alik076
Závislačka 3665 příspěvků 13.11.11 22:27

Přesně! :cry: :srdce: :cry: :srdce: :cry: :srdce: :srdce:

 
myšanda26  14.11.11 11:18

Moc krásně napsáno. Přesně tak jsem to cítila a cítím i já. Jen to nedokážu tak krásně napstat. Díky za deníček.

 
Uživatel je onlineMeloryNox
Kelišová 5257 příspěvků 14 inzerátů 14.11.11 14:00

Naprosto rozumím :srdce:
Holky máš moc krásný.

 
evinula
Stálice 100 příspěvků 14.11.11 15:33

moc hezky napsany :palec: :palec:

 
werunkaw123
Extra třída :D 14091 příspěvků 16.11.11 19:27

Je to nádherný deníček :palec: :srdce:

Vložit nový komentář
Poslat
nový deníček

Všechny deníčky uživatele