Samuelkova cesta na svět

sao  Vydáno: 14.09.13

Hrozně ráda si připomínám narození svého druhého a třetího dítěte, mám spoustu fotek od porodního sálu až do dnes, naše děti jsou naše štěstí. Ale co moje první dítě? Tak moc jsme si ho přáli a na jeho narození nemáme téměř žádnou vzpomínku. Tenkrát jsme totiž ještě ani neměli ani svůj foťák, jeho první fotky mám až z doby, kdy mu bylo šest měsíců. Proto alespoň napíšu deníček, abych trochu zavzpomínala.

Náš lumpík.

S manželem jsme oslavili 1. výročí naší svatby, já si ještě dodělávala školu, ale moc jsme si přáli dítě. Pak najednou bylo září a já si vypočítala, že když bych teď otěhotněla, v době porodu už budu mít školu hotovou. :-) A jelikož jsem žila v přesvědčení, že počít dítě není jen tak, řekli jsme si s manželem, že už to tedy zkusíme. A podařilo se. Hned na první pokus. :-D

Měsíce plynuly, já jezdila s bříškem a s krosnou do školy a ze školy a těšila se na naše miminko. Ve chvíli, kdy jsme se dověděli, že to bude kluk, byli jsme moc šťastní, protože manžel si kluka moc přál. (A proto máme dnes kluky tři. :-D )

Školu jsem zdárně dokončila a přiblížilo se datum termínu porodu. Jelikož se manžel tou dobou živil prací, která nebyla vázaná na jedno místo, a nebylo vlastně nic, co by nás drželo doma, našli jsme si porodnici na druhé straně republiky, která se nám líbila, a týden před termínem se ubytovali v kempu. Do oné porodnice jsme docházeli každý druhý den na kontroly a čekali, co bude. Malému se ale na svět nechtělo. Přenášela jsem, už mě všechno bolelo, měla jsem křeče v nohách a v noci nemohla spát v absolutně žádné normální poloze, a tak jsem se jen modlila, zkoušela různé babské rady a přemlouvala malého, aby už šel ven.

Asi týden po termínu jsem již musela nastoupit do nemocnice na vyvolávání. Hned v den nástupu jsem byla dost naštvaná, protože nás nechali čekat půl dne, než mě vzali, a nakonec manžela vyhodili, že tam se mnou být nemůže. Vyšetřili mě, vyplnili jsme různé dotazníky a že mě čeká zátěžový test. To znamená ležet na zádech, v ruce kapačku se zvyšující se dávkou oxytocinu. Na vedlejším lůžku ležela maminka s již vysokou dávkou a docela se kroutila, tak jsem se bála, co mě čeká…A ono nic. :-D Jen ukrutná bolest v zádech, protože poloha na zádech pro mě byla poslední týdny absolutně nepřípustná. Porod se ale ten den nekonal…

Nastal večer a pan doktor rozhodl, že mi do děložního čípku narvou nějaké tyčinky, které ho otevřou, a až ráno zavedou tabletku. Byla jsem už ze všeho vyplašená a brečela na pokoji, že u sebe nemůžu mít manžela. (To víte, těhotenské hormony.) Byla jsem na pokoji sama. Najednou se otevřely dveře a vešla hodná PA se slovy, že pokud chci, mohlo by se to nějak zařídit a manžel by mohl přespat na pokoji se mnou. Ale prý to nesmím říct žádnému doktorovi a ráno že musí vypadnout ještě před vizitou. :-D No proč ne. Tak jsem mu zavolala a hned byl u mě. Ulevilo se mi.

Potom si mě tedy zavolali a šlo se na zavádění těch tyčinek. Bylo to hodně nepříjemné, ale dalo se to vydržet. Když jsem se ale vrátila na pokoj, už mě lehce pobolívalo v podbřišku. Manžel si lehl ke mně, hladil mi záda a takhle jsme nakonec usnuli. Ráno musel odejít a mě po snídani čekalo další vyšetření. Díky těm tyčinkám jsem se trochu otevřela, a tak se rozhodovalo, jestli budeme čekat, až se porod rozběhne sám, nebo zavedeme tabletku. Pobolívání v podbřišku bylo opět pryč, bolelo mě pouze každé vyšetření, protože jsem měla mykózu, a už mě to prostě vůbec nebavilo. :-D Kolem jedenácté mi řekli, že se místo otvírání zavírám, a tak tedy zavedeme tu tabletku. :-D

A následovala příprava. Klystýr, holení…Že prý ten klystýr porod rozběhne. No to byl zážitek. PA mi na záchod nosila další a další toaletní papíry a já jsem se při vyprazdňování koukala z okna na jakési dělníky a záviděla jim. Po oholení jsem se nemohla normálně vyčůrat, protože to pekelně štípalo. :-D

A potom hezky zpátky na pokoj. Nic se nedělo, dala jsem si oběd a přišel za mnou manžel. To už konečně začaly slaboučké kontrakce. Pravidelně jsem chodila na vyšetření a monitory a doktor mě uklidňoval, že pokud se ani po té tabletce porod nerozběhne, ať se nebojím, že to zase něčím pohnojí a určitě porodím. :-D Mezi vyšetřeními jsme chodili s manželem po chodbě a prohlíželi si fotky miminek na nástěnce a vůbec se nám nelíbily. :-D Kolem páté odpoledne už byly kontrakce citelnější a při každé jsem prosila manžela, ať mě co nejvíc štípe do zad, že mi to pomáhá. :-D Před večeří musel zase odejít a zase jsem tam zůstala sama, protože podle lékařů se o porod pořád nejednalo. Dala jsem si ještě sprchu a všimla jsem si, že mi z bradavek teče mléko. V tu chvíli jsem si byla jistá, že dnes rodím. :-)

Kolem půl sedmé byla večeře, to už jsem nemohla ani pořádně jíst, každou kontrakci jsem už musela prodýchávat. Potom přišla sestřička a donesla mi globuli, že kolem deváté se rozhodne, jestli tedy rodím nebo ne, a pokud ne, zavedu si ji do pochvy (kvůli té mykóze). Byla jsem přesvědčená, že tu globuli si určitě nezavedu. :-D

Kolem deváté hodiny večer si mě tedy konečně zavolali a udělali jsme vyšetření. A verdikt zněl: „Rodíte.“ :-) PA mi bez zeptání zavedla čípek, prý proti bolesti. Nic jsem nechtěla, ale to už je jedno. :-) Stejně to vůbec nepomohlo. Mohla jsem konečně zavolat manžela. Přišel během chviličky a přemístili nás na krásný porodní sál. Bylo tam letiště, houpací křeslo, televize, vana, různé masážní pomůcky, žebřiny, ale co se mi líbilo nejvíc, byla sprcha. Ihned jsem si do ní vlezla a užívala si úlevy od bolestí. S manželem jsme byli domluveni, že mi při bolestech bude masírovat záda. Zkusili jsme to jednou, pak už ne. :-D Zjistila jsem, že mi to vůbec nepomáhá, spíš naopak. Zakázala jsem mu, aby na mě sahal. A aby se cítil alespoň trochu užitečný, dala jsem mu za úkol měřit intervaly mezi kontrakcemi. Byly po třech minutách. Manžel to ale měřil špatně, tak jsem mu za to vynadala, protože v tu chvíli mě rozčilovalo opravdu úplně všechno. On se urazil, zapnul si televizi a zatímco já jsem prodýchávala bolesti a lila si vařící vodu na břicho a záda, on se díval ne veledůležitý fotbalový zápas. :-D

Bylo asi půl jedenácté v noci, když přišla PA, že natočíme monitor a vyšetří mě. Malému se dařilo dobře a já jsem byla na 5 cm otevřená. Byla jsem ze sebe nadšená, jak to krásně zvládám. :-D Nejdelší část porodu jsem měla za sebou a bolesti mi nijak strašné nepřipadaly. Celý den mi chodily povzbuzující smsky od kamarádek, že to zvládnu, a tak jsem si řekla, že měly pravdu. :-) Vzala jsem do ruky mobil, že zavolám své sestře, jak je to super. :-D A v tu chvíli přišla PA znovu, že mi píchne vodu. Poprosila jsem ji, jestli bychom nemohli ještě chvíli počkat, jestli praskne sama. Tak prý že jo, ale musí mi dát nějakou infuzi s něčím, co mi změkčí porodní cesty. Kdybych věděla, do čeho jdu, tak do toho nejdu. :-D Během chvilky přišla první opravdová kontrakce. Nevěřila jsem, že taková bolest může existovat, řvala jsem jak raněné zvíře, manžel se začal modlit a PA volala doktora. Hned při další kontrakci mi praskla voda.

Od této chvíle chodily brutální kontrakce po minutě. Pan doktor mi zakázal při nich křičet a vysvětlil, jak dýchat. Dýchala jsem jako pejsek a ono to fakt pomohlo. :-) Pak mi vnutili masku s kyslíkem (nevím proč) a otočili mě na bok. Když jsem se tak nějak vyrovnala s tím, že míň už to bolet nebude, mezi kontrakcemi ze mě vypadlo: „Tak co, napustíme tu vanu?“ (Chtěli jsme rodit do vody.) Tak mi tedy napustili vanu a já jsem si do ní vlezla. Bolesti byly ještě horší a prodýchat už se nedaly. Napíšu naprosto upřímně, že to bylo něco šíleného a nic takového jsem nikdy předtím nezažila. Manžel mi chladil čelo a po každé kontrakci jsem vypila celou skleničku vody. To jediné mě udržovalo naživu.

Zeptala jsem se, jestli už můžu tlačit. Žádný tlak jsem necítila, ale prostě mě napadlo, že bych si ten porod třeba trochu zkrátila. :-D A oni, že ještě nemůžu. Ale nakonec mi dovolili, že tedy trochu můžu. Hned na další kontrakci jsem začala tlačit ze všech sil a najednou cítím, že jdu do bezvědomí. Při každém zatlačení jsem šla do bezvědomí a jen z dálky jsem slyšela, jak na mě všichni mluví a radí, co mám dělat, ale nemohla jsem dělat nic. Při jednom takovém zatlačení jsem už viděla i světýlko na konci tunelu. :-D Hlavička vždycky trochu povylezla a hned zase zalezla, no děs.

A pak doktor zavelel, že takhle to dál nejde, a musím ihned ven z vany. Jakmile jsem vylezla, najednou nic. Žádná další bolest už se nedostavila. Jen pár slaboučkých kontrakcí, na které jsme zkoušeli tlačit na stoličce, potom ve stoje a nakonec jsem skončila klasicky na koze. Říkali mi, že na kontrakci mám zatlačit, ale žádná už nepřišla, tak jsem tlačila naprázdno. A světe div se, ono to šlo. :-D Na první zatlačení mi pomohl doktor tlačením na bříško, na další zatlačení jsem cítila, jak mi kdosi masíruje hráz. To byl první okamžik, kdy jsem ucítila nějaký tlak, do té doby jsem vůbec necítila, že miminko leze. A pak jen slyším, že už vidí vlásky a ouška. :-) A že si mám sáhnout a manžel ať se jde podívat. Ani jeden jsme nereagovali. :-D A prý, jestli to má být kluk, tak že ho můžou vytáhnout za ty uši. :-D A to se manžel hned ozval, že kluk to být má! Pak ještě následoval rozhovor na téma, jakého bude to dítě znamení a už jsem se zase rozhodla tlačit. :-D Hlavička byla venku, pak už jenom ramínka, bylo 00:44 a náš obřík mi přistál na bříšku! :-)

Byl tak veliký, že mu nožičky a ručičky visely dolů. Žádné malinkaté zcvrklé miminko, jak jsme čekali. :-D Vážil 4050 g a měřil 54 cm a já jsem docela malá, tak asi proto mi dal tak zabrat. Prohlásila jsem, že je nádherný. Manžel se mnou můj názor evidentně nesdílel, ale byl určitě taky rád, že už to máme za sebou. :-D Říkala jsem si, že to je zázrak. Bylo to pro mě něco nepochopitelného. V jednu chvíli takové peklo a pak najednou držíme v náruči naše nádherné děťátko. Dali jsme mu jméno Samuel.

Samuelka nám odnesli na zvážení atd., mně zatím odešla placenta a zkontrolovali jsme škody. Tak jen malá odřeninka, kterou mi zasypali, nic víc. PA mi pomohla dolů z kozy a přejít na letiště, kam jsem si pohodlně lehla, schovala se do peřin a čekala, až mi přinesou malého. Zabaleného Samuelka mi přinesl manžel, teď už tatínek. Byl to nádherný pohled. Poprvé jsme zkusili kojit, manžel si lehl k nám a užívali jsme si první chvíle jako rodinka. Rozesílali jsme smsky a volali jsme rodině.

Potom nás tam tatínek musel nechat samotné a hned, jak odešel, začal Samuelek řvát. A od té doby řval téměř po celý pobyt v nemocnici. :-D Nestíhala jsem si ani zajít na jídlo, ale to v této nemocnici stejně za moc nestálo, takže mi to ani nevadilo. V ledničce bylo mléko, a když jsem si chtěla nalít, zjistila jsem, že je úplně zkyslé. Když jsme měly žízeň, musely jsme žádat sestřičky, aby uvařily čaj. Bylo léto, strašné horko a my jsme si na pokoji ani nemohly otevřít okno. Záchody a koupelna byly společné pro celé oddělení. No, prostě porodní sály a oddělení šestinedělí = nebe a dudy.

Mně to ale vůbec nevadilo. Byla jsem tak nadšená z malého, že jsem ani nespala, hlad jsem neměla, jen jsem ho pořád pozorovala. Byl dost náročný a když chvíli spal, nevyužila jsem toho k vlastnímu odpočinku a pořád se na něho dívala. :-D Což byla chyba, protože po příjezdu domů na mě ta únava dolehla a mlela jsem fakt z posledního. Ale i to jsme překonali, hlavně díky manželovi, který se o vše staral, vařil, uklízel a já jsem nemusela dělat nic. :-D Dnes je Samuelkovi 5 let, má dva brášky a pořád si myslíme, že je to prostě zázrak. :-)

Děkuji za přečtení a omlouvám se, že je to tak dlouhé.

Líbil se vám deníček? Máte také co říct? Přidejte na eMimino.cz svůj deníček.
Průměrné hodnocení zápisku v deníčku 4.6 bodů
 Váš příspěvek
 
iveta kotrcova
Závislačka 3477 příspěvků 14.09.13 04:47

:potlesk: myslím, žesi to nádherně zvládla. at se malemu i bráškum moc daří :mavam:

 
Lucík 25
Závislačka 4779 příspěvků 14.09.13 06:58

Jééé mě taky PA pořád říkala, až přijde bolístka tak tlačte a nenechali si vysvětlit, že žádné „bolístky“ nemám :mrgreen: Gratuluju ke třem chlapákům!!! :D

 
Kamča.dalmatinka
Hvězda diskuse 46984 příspěvků 14.09.13 10:57

Teda čekala sem že malému už je nejmín 30cet když jste v té době neměli foták :mrgreen: a taky to bydlení v kempu mě překvapilo :lol:

Jinak moc hezkej deníček :palec: at se klukum daří

 
Luci1986
Zasloužilá kecalka 559 příspěvků 14.09.13 11:52

Taky jsme na první dítě neměli foťák :( ale fotili jsme aspoň na mobil a aji jsem nechala pár fotek vyvolat, sice trošku rozmazaný, ale nevadí :) Manžel se oprvdu modlil (nebo to bylo jen obrazně)? To jsem si u porodu taky přála:) Krásný deníček a obdivuju tě jak si to pěkně pamatuješ :)

 
obrazek
Echt Kelišová 9866 příspěvků 14.09.13 19:07

Tedy koukam, ze jste tak dlouho vybirali porodnici, az jste prebrali :mrgreen: no hlavne, ze vse dopadlo dobre a mate krasnyho kluka :mrgreen:

 
Leknínek
Kecalka 433 příspěvků 14.09.13 21:49

Taky mame tri kluky :srdce:
Muzu se jenom ze zvedavosti zeptat, co to bylo za porodnici, kvuli ktere jste jeli pres pul republiky a spali v kempu? :mrgreen: Priznam se, ze s tim se setkavam poprve.

 
sao
Ukecaná baba ;) 1528 příspěvků 14.09.13 22:19

@Luci1986 Manžel se opravdu modlil :) Jo a neměli jsme foťák ani na mobilu… @obrazek @Leknínek Tak porodnici jsme vybírali hlavně kvůli možnosti rodit do vody. Porodnice Znojmo. A nakonec jsem byla spokojená jen tak napůl. Ale my prostě jsme takoví akční, chtěli jsme si užít i poslední dovolenou ve dvou, a bylo to fajn :)

Vložit nový komentář