smutný příběh

 Vydáno: 06.08.06

ahoj všichni na emiminu…

jsem tu nově, přečetla jsem si tu pár příběhů a článku a uvědomila jsem si, že je spousta lidí, co se hodně trápí. Je mi to moc líto, někdy přemýšlím, proč se to tak děje, proč ženy dostávají děti, o které pak přicházejí…

můj příběh je takovýto… před 6 lety jsem otěhotněla (úplně omylem) se svým tehdejším přítelem a protože jsem vždycky chtěla hodně dětí, tak jsem si to i pro:,–(ila doma u rodičů (bylo mi dvacet a dělala jsem výšku) a přes uragán, který se naší rodinou v té době prohnal, jsem se rozhodla miminko si nechat. Přítel se ke svatbě neměl, naši z něho příliš nadšení nebyli (bohužel je nutno přiznat, že teď už to chápu), ale já jsem se těšila na své miminko…a všechno šlo docela dobře až do 38 tt, kdy mi praskla voda a já si zavolala taxik a odjela do porodnice. Tam mi řekli, že je to v pořádku, počínající porod, a čekalo se, až se kontrakce zesílí a porod rozběhne… Přítel mi řekl, že on na to není a odešel domů. Tak jsem tam 24 hodin ležela a čekala na porod, jež byl v nedohlednu. Druhý večer mi sestrička donesla prášek na spaní a oznámila mi, že ráno už začnou porod vyvolávat. Docela jsem se na to tešila, už jsem chtěla vidět svou holčičku a tak jsem si šla lehnout. Prášek jsem si nevzala. V noci jsem se najednou vzbudila a všude bylo strašně moc krve, volala jsem sestřičku a pak si už skoro nic nepamatuju, jen anestezioložku na sále… a doktora, který říká, že nemá ozvy a že to, co slyší, je můj tep. Hned jak jsem se z narkózy probrala, veděla jsem, že miminko umřelo. Nikdo mi ještě půl dne nic neřekl, měla jsem strašnou zimnici a celá jsem se třásla a jen si pamatuju, že jsem strašně nechtěla umřít. Pak už si pamatuju jen strašnou otupělost (a to zcela nemedikamentózní). Tak jsem přišla o první miminko. Ještě mi řekli, že kdybych si bývala ten prášek vzala, asi bych se v noci nevzbudila a vykrvácela do postele…

Náš vztah to samozřejmě nevydržel (ani z toho přítele neviním, kdo by chodil s permanentně brečící holkou, co se lituje) a tak jsem hledala a hledala a před dvěma roky jsem našla muže svých snů. A co víc, on to cítil podobně a to je moje největší štěstí, jaké se mi kdy přihodilo. Všechno o děťátku jsem mu řekla hned na začátku, i když jsem se strašně bála, že mě kvůli tomu opustí, že mě nebude chtít s „problémem“ a taky jsem mu hned na rovinu řekla, že moje mrtvé miminko se mnou prostě roste, že počítám, kolik má let a že už by šlo do školky a že je a vždycky bude mou součástí. Ale neopustil mě a slíbil, že se o mě bude starat a bude mě chránit a to dělá a já jsem mu za to strašně vděčná. Chodili jsem spolu tři měsíce a rozhodli jsme se, že se vezmeme a začneme se snažit o miminko… po roce jsme opravdu měli krásnou svatbu, ale miminek jsme se nedočkali. Po devíti měsících snažení jsem otěhotněla, ale než jsem se stihla začít radovat, o miminko jsem v 5. tt přišla. Několik dní jsem strávila doma pláčem, bylo to hrozný. Navíc jsem chodila do školy na státnicovou praxi a tam mě ještě spolužačky pomluvily, že se flákám a ulejvám. A já ani neveděla, jak se bránit, nechtělo se mi nikomu svěřovat. Teď už bych si nechala normálně vystavit papír, s tím, že to každému může být fuk, ale tehdy jsem se strašně styděla. To samé se opakovalo po svatbě na podzim… zase 5 tt. Už jsem byla úplně na dně.

Na podzim 05 jsme se proto rozhodli, že půjdeme do CAR a rozebereme to všechno s odborníky. Ti nám bohužel řekli jen to, že naše šance počít je naprosto mizivá a že jedinou možností je pro nás IVF/ICSI. Bylo mi to divné, když jsem už třikrát otěhotněla spontánně. S manželem jsme to doma obrečeli jak malí krokodýli, seděli jsme na pohovce a plakali a plakali. Pamatuju si, jak jsme vyšli z CAR, všechny naděje ztracené a manžel mě dlouho objímal a já jsem plakala. Asi za týden od návštěvy CAR jsem si udělala test, neb jsem to již 14 dní nedostala a byl … pozitivní. Už jsem z toho byla tak zmatená, že jsem se ani nezvládala radovat, nevěděla jsem, čemu věřit…Manžel byl na tom podobně. Byli jsme oficiálně naprosto neplodný těhotný pár. No a s miminkem to dopadlo špatně, na Štědrý den v noci mě operovali kvůli mimoděložnímu těhotenství a přišla jsem o vejcovod…a taky mi zjistili těžkou endometriózu. Manžel tam byl celou dobu se mnou, držel mě za ruku, když mi bylo špatně, hladil mě a koukal se se mnou na Angeliku , kterou jinak nesnáší a četl mi ženské časopisy a nosil čaj. Nevím, jak bych to bez něj zvládla, už nemám sílu táhnout to dál sama a on mi pomohl a podepřel mě, když jsem to nejvíc potřebovala.

Minulý týden mi lékař řekl, že to zkusíme se Zoladexem a přeléčíme endometriózu. Snažím se bojovat, ale už to moc nejde. Bože, je mi 26 let a jsem v koncích.

Pořád přemýšlím, proč. Proč se mi tohle všechno děje. Že to musí mít nějaký smysl, že děti mít asi nebudu… proč umírají děti? proč ženy potrácejí? Jaký to všechno má smysl?
Pochopila jsem, že můj muž je báječný chlap, který se neotočí na podpatku před dveřmi nemocnice a neodejde. Že se mnou bude, i když mi bude zle. Možná proto to bylo dobré. Ale moc to bolí.

Líbil se vám deníček? Máte také co říct? Přidejte na eMimino.cz svůj deníček.
Průměrné hodnocení zápisku v deníčku 0.0 bodů
 Váš příspěvek
 
pupic
Stálice 58 příspěvků 06.08.06 13:22

ahoj, anonyme,
přečetla jsem si Tvůj příběh a musím říct, že mě velmi dojal. plakala jsem. myslím, že malinko vím, jak Ti je. můj příběh je trochu jiný a má happy end. věřím, že když to nevzdáš a budeš bojovat, i Tvůj příběh jej bude mít.
taky jsem moc chtěla miminko. začali jsme se snažit, když mně bylo 22 let. ve stejné době jsem se dozvěděla, že musím akutně na operaci obou kyčlí, jinak skončím na vozíku. bylo to 2 měsíce po svatbě. operace byly nepříjemné, dlouho jsem musela pouze ležet, nesoběstačná, manžel mě nosil do koupelny … ale poznala jsem, že jsem si vzala toho nejlepšího chlapa na světě! a to je obrovská deviza! a Ty jí máš taky. spolu dokážete všechno na světě. dva roky zabraly operace a potom mi doktor dovolil další snažení. zkrátím to - nic. absolvovala jsem vyšetření, operace atd. s výsledkem endometrioza. i mě řekli v Pronatalu, že bez pokusu nemám šanci. následovaly neúspěšné pokusy a moje stále se prohlubující zoufalství - proč já? trvalo to všechno rovných 10 let. zkusila jsem všechno - IVF, cvičení L. Mojžíšové, kineziologii, léčitele. už jsem nevěřila, že někdy budu držet v náručí své dítě. musím říct, že jsem za tu dobu hodně pochopila - že zdraví není za odměnu a nemoc není za trest. že spousta lidí je na tom mnohem hůř než já. že moje bohatství je v nádherném vztahu. a že žít se prostě dá i bez dětí.
a dál? zůstala mi 3 zamražená embria. už jsem to nechtěla znovu absolvovat. 5. pokus. 3 roky jsem se rozmýšlela. a nedalo mi to. řekla jsem si, že musím udělat všechno, prostě to dotáhnout do konce a tu kapitolu uzavřít. vůbec jsem nedoufala, brala jsem to jako svou povinnost, nic víc ani míň. navíc jsem měla 2 dny před transferem úraz a po transferu řešila, zda mi budou či nebudou amputovat část prstu. nedovedeš si představit, vlastně asi dovedeš, můj šok, když jsem uviděla pozitivní test. žádný radostný smích. asi mi budeš rozumět - opravdu šok, třesavka.. těhotenství bylo problémové, málem jsme o miminko přišli a za druhý zázrak po tom, že se povedl ten poslední pokus, považuji, že jsem miminko donosila.
výsledkem je krásná zdravá holčička, naše štěstíčko, které na sebe nechalo tak dlouho čekat. narodila se letos v březnu (4,16 kg, 52 cm).
proto Ti chci napsat - nevzdávej to, ještě máš čas, jsi mladá. vím, jak je to strašně těžké, že máš pocit, že už dál nemůžeš. nic jiného Tě nezajímá. nikdo to nedokáže pochopit. každý říká - buď  v klidu, nemysli na to a Ty se se stejnou myšlenkou ráno budíš a večer jdeš spát. nemůžeš vidět maminku s bříškem, miminko v kočárku… to všechno je přirozené. udělej všechno pro to, abys zjistila, kde je problém - proč se nedaří miminko donosit. zkus cvičení L. Mojžíšové - tím určitě nic nezkazíš. znám maminky, kterým se dlouhá léta nedařilo a cvičení pomohlo. zkus se zaměstnat nějakou, i když uměle vytvořenou, aktivitou. alespoň se pokus zase na svět smát.
moc Ti držím palce, abys to nevzdala a aby se tady za pár měsíců objevil nový příspěvek o narození Tvého miminka.
snad si můj příspěvek přečteš a trochu tě povzbudí. kdyby ses chtěla na cokoliv zeptat, jsem Ti k dispozici.
hodně štěstí. Lucka  

 
Bubu
Ukecaná baba ;) 1005 příspěvků 06.08.06 13:28

Ahoj smutná anonymní pisatelko,
nevím, jak ti poradit, ani neznám odpovědi na tyhle otázky, ale chci trošku podpořit a dodat sílu v tvé situaci. Je dobré, že se snažíš najít v těchto otázkach smysl a neházíš všechno za hlavu. Máš štěstí aspoň v tom, že jsi nezačala s plánováním a chtěním miminka třeba ve třiceti nebo i později. Takhle je určitě ještě naděje, že se s tvým manželem miminka dočkáte. Jak jsi psala - stanovili vás jako neplodný pár a na to jsi otěhotněla...­......znám taky takové :o), kterým to nakonec vyšlo a když se podíváš do deníčku snažilek a podobných, možná tam najdeš i odpověď na nějakou tu otázku...........
Drž se, miminko určitě přijde - naději neztrácej.
 Bubu

 
Radkoun
Kecalka 176 příspěvků 06.08.06 17:43

Hlavně to nevzdávej, určitě se svojeho miminka dočkáš. Držim ti palečky.
 Rdaka

 
born
Kecalka 238 příspěvků 06.08.06 21:58

Pred sedmi lety umrela me holcicka par hodin pred tim, nez se narodila.  Asi cely rok po tom jsem brecela kazdy den, pak to bylo trochu lepsi, pak jeste lepsi, ale stejne to porad boli, kdyz na to vzpomenu. A neda se to jinak. Proste musime s tim zit. Pomohla me  tehdy nejvic asi nejaka vira - buh, zivot, stesti, lide? Bylo to na Ukrajine. Kdybych tam zustala, nikdy bych nemela deti. Mam nejakou nemoc, ktera se projevuje jenom v tehotenstvi tim, ze, jestli dite nevyndaji drive nez ve 37 tydnu- zemre. Tady na me dohlidli, vyvolali me porod ve 37+1tt a rekl doktor, ze stihli to jen tak-tak. Mam ted rocniho chlapecka a jsem stastna, ale chtela bych jeste deti a vim, ze cele tehotenstvi zase budu myslet na to, jen aby to stihli. Citila jsem, jak to prvni detatko umiralo ve me a nechci uz to nikdy zazit.
Je to hrozny, co prozivas, ale hlavne nevzdavaj se.
Myslim, ze doktori tady jsou dobre a urcite pomuzou ti.

 
melsi
Ukecaná baba ;) 1257 příspěvků 06.08.06 22:32

to je šílené,brečím jak malá a taky nechápu proč se dějí některé věci,moc vám držím pěsti pro štěstí,možná by to chtělo chvilku oddech,toho jsi tolik prožila! Jsi statečná a silná a je mi moc líto,co se vám stalo…

 
Prasadko
Závislačka 2583 příspěvků 07.08.06 00:09

Milá anonymní, ptáš se proč se takové věci dějí, proč tolik lidí nemůže mít normální cestou miminko. Na různých serverech se dá dočíst o bezprostředních příčinách neplodnosti nebo poruch plodnosti, samé lékařské diagnózy. Příčiny jsou asi mnohem hlubší a z velké části možná i neznámé, ale hodně to asi souvisí s naší současnou civilizací a jejími negativními vlivy. Žijeme pod vlivem permanentního stresu, dýcháme vzduch plný zplodin, jíme potraviny plné barviv, konzervantů a jiných chemikálií, bereme množství léků, sedíme v práci celý den a naše kondice je na tom špatně… to všechno a ještě mnohem víc věcí má samozřejmě vliv na naše zdraví a tedy i na naši plodnost. To je jen k těm příčinám, na které ses ptala, samozřejmě vím, že to nepomůže zmírnit tvé trápení, jen možná pochopit některá ta „proč“…
Zkrátka není za tím ničí zlý úmysl ani to nemá nějaký skrytý smysl, je to bohužel jen smutný důsledek toho, co si lidstvo samo způsobilo.
Každopádně jsi ještě mladá a určitě nejsi tak beznadějný případ, jak se bojíš. Já jsem porodila první dítě v 34 letech, budu ti držet palce, ať se ti to podaří dříve, přeju hodně štěstí a hlavně zdraví!
Hana  

Vložit nový komentář