Soukromá dramata? Nejen v TV

Zuzka1973  Vydáno: 21.02.12

Zkusila jsem ze sebe vypsat veliké trápení. Zatím jsem to měla zveřejněné jen na soukromém webu, ale zjistila jsem, že je zde plno žen s podobným problémem a myslím, že sdělená bolest je poloviční. Navíc si myslím, že by ten můj příběh mohl pomoci třeba těm, které to čeká, nebo které se podobné situace bojí.

Psáno: říjen 2011

Děsí vás pátek třináctého? Mne neděsil nikdy a ani nebude. Nedám na pověry. Ale přesto mám v sobě navždy zakotveno jiné datum, ze kterého mi vždy naskočí „husí kůže“. Je to sice pátek, ale devatenáctého. A srpen už taky nikdy nebude měsícem, kdy se těším na oslavu jmenin. Prostě devatenáctý srpen je mým osobním „černým pátkem“, sice ne na burze, ale to by mi bylo milejší.

Ten den začal nevinně, vlastně ještě ráno jsem byla samý smích a žert. Čekal mě totiž „výlet“ do Plzně, ale ne jen tak ledajaký. Moje cesta vedla do nízké moderní budovy na kraji města. Není to nemocnice, jak by se z polohy toho místa mohlo zdát, ale se zdravotnictvím to má hodně společného. Jde totiž o Genetiku. Jistě nemusím vysvětlovat, o co jde.

No, a právě tam jsem měla ten den namířeno, samozřejmě s pozvánkou a těhotenským průkazem v kapse. Už jsem se nemohla dočkat, až poprvé na speciálním ultrazvuku uvidím naše mimčo v 3D „provedení“. Jenže v čekárně byla fronta nejméně na dvě hodiny, naštěstí ve stojanu byla slušná nabídka čtiva všeho druhu, převážně dokonce i kvalitního. Konečně jsem se dočkala a řada přišla na mě. Ještě odběr krve mojí i Danovy, sepisování rodokmenu (to bych nikdy nevěřila, co vše doktory zajímá, jste-li mamina na prahu čtyřicítky. Proč je tohle vůbec nezajímalo i dřív? Vždyť vrozené indispozice podle mě ohrožují stejně i miminka mladších maminek, to už vím z debat s mojí gynekoložkou) a znovu na pár minut do čekárny. Dan už byl z těch prostor celý nesvůj, proto se takticky vytratil ven. Neměla jsem mu to za zlé, ta nervozita na něm byla znát víc než dost.

Z reproduktoru se ozvalo:

„Paní Lašťovková, na ultrazvuk!“

Odhodila jsem rozečtený časopis a rozechvěle vykročila k otevřeným dveřím, kde už čekal příjemný a usměvavý doktor.

„Dobrý den. Tak koukám, sedmnáctý měsíc. No, to už je na co se podívat, nebudu to protahovat, tak šup, ať se konečně můžete lépe podívat, kdo že si to u vás v bříšku protahuje nožičky a ručičky.“

S notnou dávkou zvědavosti jsem upírala oči na velikou obrazovku a s překvapením zjistila, že i já, pouhý laik, dokážu rozeznat hlavičku a tělíčko. To je něco jiného, než ten černobílý obraz v ordinaci u mé lékařky. Už jsem se nadechovala, jak zahrnu milého pana doktora přívalem otázek, když v tu chvíli začal mluvit on sám. Jeho hlas byl úplně jiný, než při poslední větě. Jako v jakémsi divném snu ke mně doléhala jeho slova:

„Teď budu mluvit hodně rychle, ale jinak to nejde. Ten plod se přestal vyvíjet, jinými slovy: je mrtvý. Než se zeptáte, jak si mohu být jistý, předem odpovídám, že jsem si jistý. Je to moje profese a nikdy bych nestřílel jen tak od boku, kdybych si opravdu nebyl jistý. Netuším, proč se to stalo, ale věřte mi, neříká se mi to lehce.“

Nebyla jsem stále schopná promluvit. Hlavou se honily miliony pocitů, nemohu to nazvat otázkami. Cosi jakoby sevřelo nejen moji hruď, ale i srdce a mysl. Jako by se zastavil čas. Vše přicházelo odněkud z dáli, skoro mi to připadalo, že se nejedná o mě, ale že sleduji nějaký film. No, film to nebyl… Do reality mě vrátil lékařův hlas, snažil se znít klidně, ale moc dobře mu to nešlo.

Najel kurzorem (či jak to nazvat v tomto oboru) o kus dál, od nehybného tělíčka tam, kde byla jen moje tkáň. Na obrazovce se objevily červené odstíny.

„Vidíte? Ta barva ukazuje živou tkáň, kudy proudí krev, kde to žije. A nyní sjedu na to maličké. Vidíte? Nic, jen šedá. Normálně se už i takto malé plody při vyšetření ultrazvukem vrtí, protože mě berou jako vetřelce v jejich výsostných vodách, jak tomu já říkám. A vrtí se i ti, kteří třeba do té chvíle spokojeně pochrupovali. Ale tady… nic.“

Dívala jsem se strnule a odevzdaně na to, co se mi snažil ukazovat. Jo, nejsem blbá, vím, že nelže, ale něco uvnitř mě se bouřilo a vřelo! Co když vážně jen spí? Sakra, probuď se, přece se nenecháš prohlásit za mrtvolku! Znělo celým mým nitrem. Marně. K té marnosti navíc nahrával fakt s těmi červenými odstíny. Myšlenky změnily tok. Přestaly se zabývat planými nadějemi, staly se z nich zoufalé výkřiky plné otazníků. Proč zrovna já? Pustí sem Dana? Co bude dál? Budeme mít ještě šanci mít dítě?

Doktor jakoby mi viděl do hlavy.

„Máte tu někde partnera? Mám ho zavolat?“

Vděčně jsem na něj pohlédla a tiše pípla, že muž čeká venku, v bílé felicii. Lékař mi povzbudivě stiskl rameno a ujistil se, že to tu chvilku vydržím sama, než přivede Daniela. Odkývala jsem mu, že se nemusí bát.

„Nemějte strach, nejsem přece blázen. Co bych asi tak měla vyvést? Je to šílený, ale musím to zvládnout.“

Bylo na něm vidět, že mi věří, což mě paradoxně docela v tu chvíli potěšilo. Netrvalo to snad ani tři minuty a objevil se zpět a hned za ním můj Dan. Nechápal, co se děje, ten verdikt si vyslechl teprve až se posadil na židli vedle mě. Na výraz v jeho tváři a v očích asi nikdy nezapomenu. Zpětně je mi jasné, že snad hlavně pro ten výraz to prostě musíme zkusit znovu.

Stiskl mi pevně ruku a beze slova opřel hlavu o moje čelo. V očích se mu zaleskly slzy. Teprve po chvíli promluvil: „Hlavně neplač, svět se nehroutí a mám tě pořád strašně moc rád, všechno zvládneme, neboj. Jsme spolu a jestli tohle má být zkouška, co vše vydržíme, tak mi věř, že na nás si nějaká ta zlá sudička šeredně vyláme zuby.“

Jeho slova mi dodala víc sil, než jsem vůbec čekala. Má pravdu. Brekem se nic nedá vrátit. I když se slzy derou do očí samy. Teď je důležité co dál… Doktor nám ochotně vše vysvětlil a telefonicky mi objednal lůžko ve fakultní nemocnici. Jelikož nebydlíme daleko, ujistil nás, že si v klidu mohu vzít doma věci a do šestnácté hodiny se mám nahlásit v recepci gynekologické ambulance na Lochotíně.

Cesta domů proběhla téměř v tichosti, jen jsme si sem tam vyměnili pohledy. V Danových očích byl znát strach, bolest, nejistota. Ale zároveň spousta lásky. Je mi jasné, že můj pohled na tom byl úplně stejně. Doma jsem sbalila potřebné věci, dala pár pokynů ohledně zásob v lednici, mrazáku a špajzky. Je jasné, že nejméně tři, čtyři dny se budou muset obejít beze mě a o žaludky se postarat sami. Ještěže stihla Lucka pochytit dost věcí ode mě, hlady mi snad nezemřou. Snažila jsem se myslet na to, že ať už vše v budoucnu dopadne, jak chce, mám přece pořád dvě zdravé děti a milujícího muže. Za to přeci stojí žít, musím se v myšlenkách upínat k nim. Opravdu to pomáhalo, hned se zdálo vše lehčeji „stravitelné“.

V nemocnici jsme čekali opět šíleně dlouho, než jsem přišla na řadu. Nejdříve znovu ultrazvuk. Do místnosti jsem vcházela uslzená. Mladičký lékař zřejmě ani pořádně nevěděl, koho mu tam posílají, neboť mě přivítal s úsměvem a se slovy:

„Áááá… tak sedmnáctý týden, že?“

Podívala jsem se na něj a skoro neslyšně odvětila: „Jo, a podle všeho asi i poslední.“

„Jo, vy jste TA…“

Víc neřekl, úsměv mu zmizel z tváře a do konce prohlídky už nepronesl ani slůvko. No, vlastně mi to ani nevadilo. Byla jsem prostě „TA“ a s „TAKOVÝMA“ se holt nemluví.

Naštěstí jeho kolega na příjmu byl úplně jiný. Sympatický lékař středního věku s pěstěným plnovousem a dobráckýma očima. Líbilo se mi, jak vše komentoval předem, takže jsem věděla o všem, co mě čeká, kdy a jak. Vlastně byl s Danem jediný, kdo mě dokázal uklidnit. Dokonce jsem v jeho přítomnosti konečně zase našla řeč. Zeptala jsem se ho, jestli budu moct mít ještě děti. Překvapila mě jeho odpověď:

„A proč by ne? Toto je včas odhalený zastavený vývoj. My vám pomůžeme k předčasnému přirozenému porodu, jinak jste v pořádku. Nevidím důvod k obavám, protože to vypadá spíš na velikou náhodu. Vám je třicetosm? Tak to v pohodě do čtyřicítky zvládnete. Kdyby měla každá maminka takové dyspozice jako vy, to by se mi kolikrát o moc líp pracovalo. Hlavně už neplačte. Držte se v klidu a co se nepovedlo teď, povede se do roka. Já to znám, žádná nečeká ten půl rok, který mi doporučujeme. Jen prosím o jedno, počkejte aspoň tři měsíce. Ale to vám radím jen jako člověk, jako lékař říkám: půl roku.“

Doslova jsem se cítila tak, jako by mi nalil pohár živé vody. Copak je jasnovidec? Copak může tohle říct už nyní? Zeptala jsem se samozřejmě i nahlas. Usmál se a ujistil mě, že někdy to jde, že to už by se muselo stát něco nečekaného, ale že nevidí v mém případě důvod, proč by se mělo stát.

Ta jeho slova měla vážně kouzelný účinek. Najednou jsem měla konečně kousek naděje, takže když vše proběhne v pořádku, šance zůstane. Byla jsem samozřejmě smířená i s rizikem, že stát se může bohužel cokoli. Ale to „cokoli“ už neznělo najednou tak moc děsivě, jako doposud.

Přijetí na oddělení bylo rychlé, Dan směl být ještě chvilku se mnou. Mezitím, co jsem byla v ordinaci, musel po telefonu uklidnit Lucku, což jsem mu nezáviděla. Těšila se na sourozence tak, že od chvíle, kdy zjistila, že čekám prcka, sama od sebe převzala spoustu domácích prací a povinností, které byly do té doby jen a jen na mně. Vlastně jsme ani nikdy netušili, jak velké „skryté rezervy“ v ní v tomto směru dřímají.

Držela jsem se poměrně statečně, ale jen dokud za mojí drahou polovičkou nezapadly dveře oddělení. Pak jsem se tiše rozbrečela, muselo to vše ven. Nešlo to dál dusit. K čertu, ke vší smůle mě dali na jednolůžák. Tak to nedám… Otřela jsem slzy a rozhodla se vyrazit na sesternu s prosbou, nešlo-li by mě dát na pokoj k někomu, ke komukoli. Ani jsem se nedotkla kliky, když v tom se dveře otevřely a já až nadskočila. Stála proti mně sestřička a trošku rozpačitě pronesla:

„Já se moc omlouvám, ale nedopatřením jsme vás šupli na nadstandard. Chcete tu za malý příplatek zůstat? Volný to tu je… Jinak se musíte přestěhovat na standardní dvojlůžák.“

Kdyby jen tušila, jak moc mě tou zprávou pomohla a potěšila. Být to za veselejších okolností, asi bych jí radostí dala pusu. S úlevou jsem jí řekla, že jsem právě byla na cestě k ní s prosbou o zrušení téhle samotky. Také se jí ulevilo a už bez rozpaků se usmála.

„Dám vás k jedné paní, jste dokonce stejný ročník i… no, i stejný případ. Tedy podobný, ona je na tom daleko hůř, ale už to má čerstvě za sebou, takže možná byste mohly podpořit jedna druhou. Ona vás trochu uklidnit a vy jí dodat trochu bojovnější nálady. Říkal náš doktor, že už teď jste rozhodnutá bojovat nanovo. A paní Divišová naopak. Přitom… ehm… no, jak bych to… no, má pořád šanci. Tak pojďte, ať si můžete konečně trochu odpočinout a nabrat sílu na zítra. Večeři už nedostanete, stejně teď smíte už jen pít, ale jen do půlnoci, pak už jen tak symbolicky. Zbytek už víte a to, co nevíte, vám ještě řekne doktor, co přijde na noční.“

Popadla jsem svoje věci a oddaně cupitala za ní. Můj nový pokoj byl téměř stejný, jen tam nebyla televize a místo jedné postele tam byly dvě. Jedna čekala čistě upravená na mě a na druhé ležela drobounká postavička. Sestřička se s námi rozloučila a já pronesla směrem ke své spolubydlící:

„Dobrý večer, já jsem Zuzka.“

Dotyčná se mi představila coby Andrea a mě napadlo, jak je to s tím stejným ročníkem. Andrea totiž absolutně nevypadala na třicet osm let, ale tak na dvacet! Já si vedle ní připadala jak její maminka. Přitom ale na hned na první pohled bylo znát, že její mladistvý vzhled není dílem kosmetických salónů, vyzařovala z ní stoprocentní přirozenost a zároveň jsem hned (a správně) vycítila, že ta osůbka je určitě nejen inteligentní, ale i lidsky milá. To mi dodalo trochu klidu. Andrejka se pomalu posadila na lůžku a sledovala, jak si vybaluji věci. Tiše se rozpovídala:

„Říkali, že prý také musíte na předčasný porod. V jakém jste týdnu? Já jsem… tedy byla jsem, ve dvacátémprvním. Zjistili mi Downův syndrom. Bylo to těžké rozhodování, už jsme s mužem přišli takhle o dvě děti, jen s tím rozdílem, že u nich šlo o rozštěp páteře. Tohle bylo jinak zdravé… až pak ta diagnóza.“

Zatrnulo mi a rázem jsem pochopila, proč sestra říkala, že je na tom hůř. No jasně, já dvě děti mám doma a tohle nemá žádnou vrozenou vadu, je „jen“ mrtvé. Prostě jsem zde jen a jen proto, aby se ta mrtvolka dostala ven dřív, než vznikne nějaká infekce nebo samovolný potrat. Nic víc. Zato Andrejka musela již potřetí rozhodnout o ŽIVÉ bytosti, nechá-li si těžce postižené děťátko, nebo ne. Ne, neodsuzovala jsem ji ani tehdy, ani nyní. Pokud vnitřně ví, že by tu náročnou péči nezvládla, rozhodla se správně. Ač to pro ni muselo být bolestivé ve všech třech případech. Za mě naštěstí rozhodla příroda sama. Paradoxně jsem se vážně začala cítit líp. Dá-li se to tedy tak nazvat, kdo zažil, jistě chápe, co tím myslím.

Než přišel večer, stihla jsem kromě přípravy k „porodu“ vyslechnout celý Andrejčin osud a na oplátku jsem si otevřela své srdce i já. Bylo to úlevné a téměř tak nějak zázračně uvolňující. A asi nejen pro mě. Večer jsme obě usínaly s pocitem, že se snad známe odjakživa.

Druhý den, hned po vizitě, zaklepal na dveře mladý „bratr – sestra“ a pomohl mi na pojízdnou postel. Vezl mě snad třemi výtahy, dlouhými chodbami a nesčetnými dveřmi. Bylo mi všelijak, ale už jsem byla se vším tak nějak smířená. Na sále nastal malý problém. Zákrok, který mě čekal, se dělá bez anestezie, což i chápu. Jde „jen“ o to, že vám přes břišní stěnu zapíchnou dlouhou tenkou jehlu a následně odeberou vzorek plodové vody a potom vstříknou látku vyvolávající předčasný „porod“. Problém nebyl v tom zákroku, ten se dal dost dobře přežít, ale ono se u toho nesmělo kýchat a smrkat. Poručte však mojí alergii, která v těch prostorách měla mocného spojence – klimatizaci. Vždyť já kýchala jako zaseklý automat! Nakonec jsme to ale vyřešili. Měla jsem povolenou výjimku – zatímco běžně musí mít pacientka ruce podél těla, já směla mít jednu ruku u obličeje v „pohotovostní poloze“, protože umím jedním obyčejným stlačením kořene nosu zastavit kýchnutí. Doktor si to dokonce nechal předvést a zajímal se o způsob stisknutí, prý: „Takovou dobu s tím tady bojujeme a ono stačí tak málo… Proč nás todle neučili i na fakultě?“

Dodatečně jsem mu velice vděčná za to nechtěné odreagování. A zároveň mu přeji, aby tu moji „metodu“ musel používat co nejméně.

Když mě odvezli zpět na pokoj, bylo mi řečeno, že pokud se do dvou hodin nezačne nic dít, můžu se najíst. Čekala jsem a doufala, že to zabere napoprvé. Podstupovat to znovu, to se mi vážně nechtělo. Jenže… dvě hodiny uplynuly a nic.

Sestra mi tedy přinesla oběd. Hmmm, držková polévka, sekaná, brambor, okurčička. Jindy bych se na to vrhla a vypucovala bych talíře tak, že by je ani nemuseli umývat. Jenže teď… Polévku jsem zvládla, byla výborná. Jako domácí. To samé sekaná, to snad ani není možné, že se v nemocnici dá tak dobře najíst. Kuchař by zasloužil metál, což myslím upřímně, protože ani další dny nebyl důvod k ohrnování nosu nad jídlem. Snědla jsem několik soust sekané, čtyři kousky bramboru a okousala špičky okurce. Víc jsem do sebe nedostala, ač to bylo vážně moc dobré. Šla jsem si umýt ruce s tím, že potom odnesu tác se zbytky. Jenže u umyvadla mě málem srazila až k zemi nečekaná bolest v podbřišku. Za chvíli zas… a zas. Odnesení tácu jsem vzdala. Bože, co to je? Že už by bolesti? To je přece hloupost. Zašátrala jsem v paměti, jak to probíhalo u mých dvou porodů. Tehdy přece vše přicházelo pozvolna, stupňovalo se to až časem. Takovéhle stahy jsem přece mívala až těsně před tím, co se děti narodily. Bolesti neustávaly, naopak mi došlo, že už je z nich jedna táhlá, téměř nepřerušovaná bolest, a ta se opravdu rovná té, kterou jsem v paměti měla uloženou coby „finální“.

Něco o bolesti jsem kdysi četla a nevím proč, vytanulo mi to na mysli právě tehdy. Fantómová bolest, chronická bolest, akutní bolest… jo, to je ono. Přesně tak to tam tehdy psali – přichází nečekaně a v plné síle. Můžou ji doprovázet poruchy dechu, mžitky před očima, nucení ke zvracení, studený pot, závratě a bůhví, co všechno ještě. Můj mozek mi tyto staré vyčtené informace servíroval, snad v naději, že mě to uklidní. Spletl se, neuklidnilo. Nebo alespoň tehdy jsem to tak cítila, že neuklidnilo. Ale dnes musím dodat, že asi trochu ano, protože jsem se po zpracování těch záblesků vzpomínek na starý text přestala bát. Našla jsem v sobě tolik sil, že jsem zmáčkla tlačítko a po sestřině dotazu, co potřebuji, jsem jen zašeptala, že už to je asi tady.

Sestřička přišla hned a chvíli po ní i zřízenec s vozíkem. Potvrdila mi moji domněnku, že se nemýlím, že je to sice vážně nečekaně silná reakce, ale je to už opravdu „TO“. Andrejka mi popřála na cestu hodně štěstí, abych tam nemusela být tak dlouho a ať se co nejdřív v pořádku vrátím. Stihla jsem se ještě podívat na hodiny. 13:45. No, za čtvrt hoďky návštěvy. To ani Dana neuvidím… A má s ním dorazit i Lucka, ač jsem jim výslovně řekla, že dnes ne, až zítra, až bude po všem. Copak mě někdy poslechnou? Ale to už jsem ležela na sále a pot ze mě tekl proudem. Myslela jsem, že se udusím, každý nádech byl malým vitězstvím. Sestra mi píchla nějakou injekci a řekla, že do pěti minut bolesti přejdou. Nevěřila jsem jí, to přece není možné, na kouzla a čáry nevěřím od pěti let!

Jak jsem jí ale křivdila. Nejenže nelhala, ale dokonce Danovi dovolila být na sále celé dvě hodiny, po které byly oficiální návštěvy. Lucku jsme vzhledem k jejímu věku (patnáct let) raději poprosili, aby na něj počkala v bufetu, což nakonec odsouhlasila s tím, že si bude smskovat s Týnou a dá si džus a zákusek.

Injekce opravdu zabrala, ale věřte mi, že uměle vyvolaný předčasný porod si v ničem nezadá s tím „opravdovým“, a to bez ohledu na to, jak velký je plod. Takže se mnou moc velká zábava nebyla, Dan se snažil, jak to šlo. Byla jsem mu vděčná za to, s jakou trpělivostí mi pomáhal měnit minutu co minutu moji polohu, rovnat studený obklad a při tom všem mě stihl stále držet za ruce a hladit. Řekla jsem mu: „Vidíš, takhle se má chovat správně tatínek u porodu. To by bylo nádherný.“

Vykulil oči a polekaně řekl: „Já bych u opravdového porodu nevydržel, tohle je tak akorát… na víc bych asi neměl náturu.“

Musela jsem se přes všechny ty bolesti a nepohodlí smát.

„Daníku, ale on opravdový porod probíhá úplně stejně. Jen s tím rozdílem, že tam miminko potom vezmeš do náruče. Tady ne… Vlastně, když jsi vydržel tohle, tak ten pravý porod bys přežil levou zadní…“

Znova vykulil oči.

„Ale v televizi…“

Nenechala jsem ho dokončit větu: „Ale v televizi někdy trochu přehánějí. Já už rodila dvakrát a kolem mě pokaždé pár jiných maminek, ale tak, jako v telce, nevyváděla žádná, to mi věř. Zvlášť ty, které mají těžký porod, ty jsou naopak jak myšky, protože to seš pak tak utahanej, že na nějaké estrády čas nemáš, ani sílu.“

Zasmál se a dodal otázku, proč to tak dlouho trvá. Musela jsem ho zpražit, že dvě hodiny v rámci porodů neznamenají nic. Tam se „jede“ na delší časové úseky. Když jsem mu řekla, že moje spolubydlící to trvalo patnáct hodin, jen polkl a raději už nic neříkal.

Když odcházel, bylo mi smutno, ale zároveň jsem byla docela ráda, že nemusel být u toho, když naše mrtvé miminko „přišlo na svět“. Neumím to napsat jinak, protože když je někdo sedmnáct týdnů vaší součástí, neberete to jen jako „obyčejný potrat.“ Proto raději volím slova, že se narodilo předčasně a mrtvé.

A to nastalo ani ne čtvrt hodiny potom, co Dan odešel. Docela mě překvapilo, ač jsem to tušila, že se i v takovémto případě se po tom dostavil nádherný pocit úlevy. V té době už v sobě máte tolik oblbováků, že smutnění se nekoná. Je vám tak… no, prostě normálně a docela fajn, protože ta úleva je dost veliká. Čekalo mě už jen tak zvané „vyčištění“, z čehož jsem měla původně strach, protože díky tomu, že jsem snědla část oběda, nemohli použít lékaři narkózu, ale pouze nitrožilní. Na jednu stranu obava z bolesti, na druhou stranu úleva, páč z narkózy mám dost nahnáno. Nakonec jsem na rovinu panu anesteziologovi řekla, že kdybych věděla, že je tenhle způsob taky bezbolestný, tak bych ho vyžadovala i v případě oběda nesnězeného. Docela se divil, ale pak dodal něco, co mě docela rozesmálo.

„No, tohle slyším sice prvně, ale třeba to bude tím, že jste nelhala.“

„Jak… nelhala? Tomu nerozumím,“ zeptala jsem se ho udiveně.

„No, když jste přiznala, kolik opravdu vážíte. Ony mají ženy tendenci kila ubírat a pak nám tu kňourají, že to bolí. Ono to totiž funguje tak, že množství anestesika se dává podle kilíček.“

Docela ve mně hrklo. Původně jsem si totiž chtěla ubrat ta kila, která mám nad „metráček“. Jsou to sice jen čtyři, ale po mém dotazu, co by se stalo, kdybych to udělala, jsem se dozvěděla, že bych to setsakra poznala. No, ještěže od malička ctím babiččinu radu o tom, že lhát se nemá. Už vím, že se to může člověku i vyplatit.

Na sále jsem ještě strávila nějaký ten čas, ale to už nebylo tak hrozné, protože už člověk jen a jen ležel. Využila jsem ten čas k tomu, abych po telefonu uklidnila Dana a děti a zároveň si konečně našla čas na to, abych si v hlavě srovnala pár věcí. Děkovala jsem v duchu Bohu, že dnešní uklidňující léky dokáží asi vážně zázraky, protože je vám po nich vše totálně… putna. Jinak to snad ani napsat nejde.

Po návratu na pokoj moje nová kamarádka radostně spustila na uvítanou: „Páni, vy už jste tu? To byl fofr! Já na vás musela celou dobu myslet a držela jsem vám palce.“

Úplně mě tím dostala, zná mě jeden den a přitom má v sobě tolik upřímnosti a dobroty, ač sama má daleko víc starostí než já. Proklábosily jsme celý zbytek večera a dokonce jsme se i zasmály. Což s radostí uvátal i lékař, který se na nás přišel podívat těsně před tím, než mu končila směna. Řekl, že s takovou máme napůl vyhráno a dodal, že pevně věří tomu, že za čas se určitě sejdeme zas, jen o patro výš. Zeptaly jsme se, co že to nad námi je za oddělení, snad ne blázinec?

„Ne, dámy, ten ne. No, vlastně někdy jo… Je tam totiž porodnice.“

Podívala jsem se nenápadně na Andreu. Znala jsem její názor, že už to asi vzdá. Ale překvapila mě i lékaře, když z ní vypadlo: „Jo, ale jedině, když mi tady Zuzka slíbí, že uděláme všechno pro to, abychom se vážně sešly my dvě dohromady.“

Tahle její věta zavinila, že ještě ten večer jsme si společně vyměnily telefonní čísla a slíbily si, že to vážně zkusíme uskutečnit tak, aby to vyšlo. Zatím jsme obě ve fázi, kdy máme za sebou všechna kontrolní vyšetření, obě jsme dopadly víc než dobře a obě zobeme předtěhotenské vitaminy. Navíc máme podporu jak v našich rodinách, tak i u našich gynekoložek. Ty dokonce vzaly naši úmluvu snad vážněji, než já s Andrejkou.

Domů mě propustili o den dřív než ji, protože měla problémy s krví, musela ještě počkat, až jí zaberou „železné“ tabletky, ale nesla to statečně. Její manžel je cizinec a tou dobou byl u nemocného tatínka ve svém rodišti. To, co se stalo, mu nechtěla říkat po telefonu, tak musela z nemocnice domů vlakem. Takže jí záleželo na tom, aby byla opravdu fit a nechtěla nic uspěchat.

Rozloučily jsme se srdečně a řekly si, že na všem zlém se má umět najít něco dobrého. No, a my to dobré viděly v tom, že jsme se poznaly a že obě jdeme domů s nadějí, že naše sny o miminku mají šanci se splnit…

Při podepisování propouštěcí zprávy jsem „frajersky“ odmítla léky na uklidnění. „Doma to bude jiné… to zvládnu."

Jo, to byla pěkná blbost. Odpoledne a večer to šlo. Ale ráno, když všichni odjeli do škol a do práce… Musím se přiznat, že jsem si do té doby neuměla vůbec představit, jaké to je, když na člověka dopadne tíha snad celého světa. Tehdy jsem to poznala a nebylo to zrovna příjemné. Nešlo to jinak, než že jsem musela zvednout telefon a zavolat své doktorce. Ta mi na dálku vypsala recept, pak zase žhavit telefon a poprosit Dana, aby jej vyzvedl a přivezl mi léky domů. Už bych nikdy takovou blbost neudělala. Protože právě doma na mě vše dolehlo v plné míře. V nemocnici to šlo, ale když otevřete skříň a vykoukne na vás pět štůsků miminkovských oblečků, lahvičky zakoupené den předtím, než vás odvezli do nemocnice, a štos vlastnoručně pletených soupraviček, je vám najednou strašně těžko. A nepomůže ani to, že všechny ty věci schováte jinam. Ono totiž ve všem najdete něco, co vás rozhodí. Zahlédnete rozdělanou práci na dílně, Bože, to jsem přece rozpracovala ještě s miminkem v bříšku. To samé na vás křičí ze stovky věcí či situací.

Do toho smska od sestřenice: AHOJ, NEMOHLI JSME PRIJET O VIKENDU NA POUT, NEZLOBIS SE?

Nezlobím. Stejně jsem nebyla doma. A další smsky a telefonáty. Každý se ptá: „Tak co, mamčo? Jak je?“

Jak těžko se odpovídá… Sakra, ono je to vážně těžší než se zdálo. Možná bych vše nesla snáz, kdybych se mohla dostat na internet. Jenže můj osud se tehdy rozhodl, že mi v tom vymáchá „čumák“ pěkně z gruntu: V ten samý den, kdy jsem se „rozsypala“ já, zkolaboval i můj noťas. Hlásil mi to Dan už při návštěvě v nemocnici. Myslela jsem, že ho jen neumí zapnout (což je vlastně pravda), ale mýlila jsem se, noťásek se nezmohl na nic, jeho poslední akce byla ta, že milosrdně dovolil zálohovat fotky, víc už nic.

Ale od toho už uplynuly dva měsíce a nějaký ten den navíc. Já se vzpamatovala o něco dříve než chuděra noťas, ale před pár dny se i on dočkal „propuštění z nemocnice“ a jsme zase spolu. Dělá mi společnost v době, kdy jsou ostatní v práci či ve škole, a hlavně už oba pozvolna zapomínáme na všechno to zlé, co nás potkalo.

DODATEK: Dnes je 17. února 2012. Včera skončil náš další pokus o potomka spontánním potratem. Ale ač je to čerstvé a srdíčka nás bolí, po velikém váhání jsme si slíbili, že to ještě jen tak nevzdáme. Testy a různá vyšetření jsou přece v pořádku, výbavička stále čeká ve skříni… Takže DRŽTE PALCE!!!

Líbil se vám deníček? Máte také co říct? Přidejte na eMimino.cz svůj deníček.
Průměrné hodnocení zápisku v deníčku 5.0 bodů
 Váš příspěvek
 
piskle2
Ukecaná baba ;) 1570 příspěvků 21.02.12 00:25

Tak moc, tak moc držím palce a přeji sílu, aby jste tomu osudu ukázaly. Četla jsem to, div jsem nedýchala. Tobě i Andree, moc držím palce.

 
Petrajan
Ukecaná baba ;) 1324 příspěvků 21.02.12 00:29

Zuzko,moc krásně napsanej deníček.Držím všechny palce co mám,aby to co nejdřív vyšlo a obešlo se to bez problému.Hodně zdraví :hug:

 
muffinka89  21.02.12 00:45

Připoměla si mi můj příběh kdy jsem málem přišla o holčičku ve 24.týdnu :,( .Je to strašně moc smutné.Přeji ti ať se ti brzy srdíčko zahojí a držíš v náručí vytoužené ZDRAVÉ miminko!

 
katula9
Ukecaná baba ;) 1917 příspěvků 21.02.12 05:55

ahojky moc špatně se hledají slova co na tvůj deníček říci ale moc moc moc držím pěsti aby všechno dopadlo tak jak ty si přeješ doufám že se nezlobíš za to jak jsem to napsala ale jinak mi to prostě nešlo

 
Uživatel je onlineKajuli
Ukecaná baba ;) 1770 příspěvků 21.02.12 06:32

Zuzanko, deníčky s peříčkem obvykle nerada čtu, protože mi je potom hrozně, ale ten tvůj je plný takového optimismu, že jsem ho zhltla jedním dechem a strašně ti držím palce :kytka: Máš můj obdiv, že jsi svou nelehkou situaci tak skvěle zvládla a doufám, že zanedlouho budete zase vesele těhotnět nejen ty, ale i tvá parťačka z nemocnice :hug: :hug: :hug:

 
Opocno
Kecalka 211 příspěvků 21.02.12 07:38

Držím pěstičky, ať se to povede.

 
Tercie
Kelišová 6451 příspěvků 21.02.12 08:49

Zuzko, četla jsem Váš deníček, a bylo mi, jako bych to psala já…
Taky jsem vyslechla diagnozu na Genetice na Slovanech, ve 20tt encefalokéla…moz­ková kýla, kdy mozek miminka prorůstá mimo hlavičku… Rodila jsem taky na Lochotíně ve FN, a můžu potvrdit, jak jsou tam skvělí, jen mé vyvolávání trvalo přes 4 dny. A malinká byla živá, a kopala… Byl to strašnej zážitek, a pak příjezd domů, a to vysvětlování všem… Ale dala jsem se dohromady, i bez léků, a do tří měsíců jsem čekala synka, těhotenství proběhlo v pořádku a dneska mu budou skoro dva roky.

Zuzko, moc držím palce, aby už Vás smůla opustila, a vy jste se těšila z toho svého uzlíčku. Myslím na Vás, i na Andrejku a těším se, že další deníček bude plný radostného očekávání!!!
 Míša

Příspěvek upraven 21.02.12 v 08:49

 
kocunka
Echt Kelišová 9213 příspěvků 21.02.12 09:28

Normálně děníčky nekomentuju,ale tenhle musím…
Jsi hrozně statečná a já Vám všem moc držím palce,aby jste se miminka dočkali co nejdřív… :hug: :kytka:

 
Leonfram
Kecalka 150 příspěvků 21.02.12 09:40

Nemám slov… Jediné, co se mi upřímně honí po přečtení hlavou je: SMEKÁM!!! Tolik síly bych v sobě nikdy nenašla a to jsem si ještě před pár minutami myslela, že jsem normální ženská, která vydrží skoro vše, tohle bych ale asi já rozdýchala leda v Bohnicích… Máš můj absolutní obdiv a držím všechny palce, protože tak silná ženská prostě jednou musí „dostat to, co chce“!!!

 
mystery  21.02.12 10:16

přejeme hodně štestíčka a hlavně aby to vyšlo..

 
lenickap
Zasloužilá kecalka 967 příspěvků 21.02.12 11:08

Úžasně napsaný deníček, i když je bohužel tak moc smutný. :( :,( I já se přidávám s přáníčkem, aby smutné dny a zprávy vystřídaly jen radosti a dobré zprávy. :hug: . Moc moc vám všem držím palce. :palec:
Jsme asi stejný ročník a tak vím ,jak jsem uvažovala o věku, když jsme se i my rozhodli pořídit si třetí dítko, nám to vyšlo zaplaťpánbůh brzy, ale limit jsem si stanovila na 40 stejně jako ty, ale věř, že pár měsíců navíc nic neznamená :lol: a tak s chutí do toho a těším se na dobré zprávy. :mavam:

 
Lacenka
Neúnavná pisatelka 18643 příspěvků 21.02.12 12:26

přeji brzy novou naději do bříška. :kytka:
Připoměla si mi jak mě vezla sestra na vozíčku z vyšetření a já totál zhroucená v slzách se jí omlouvám a ona mi říká " nemusíte se omlouvat vím jak vám je já musela našeho chlapečka porodit taky v 22tt protože mi v bříšku umřel a měl být náš první" V tu chvíli si člověk uvědomí že i když on je totálně ve sračkách vždy se najde někdo kdo je na tom ještě hůř. Moc pozdravujte Andreu, jestli jste stále v kontaktu a přeji vám oběma brzy voňavý uzlíček do náruče. (to je totiž jediná medicína co funguje)

 
Eduarda
Kecalka 418 příspěvků 21.02.12 12:36

Zuzko, držím pěstičky, aby to zlé už bylo za Váma:) e.

 
palomi
Nováček 2 příspěvky 21.02.12 13:53

Moc držím palce, ať se Vám to konečně povede. I já mám toto zasebou.Jen 15.7.2011 také v pátek. Strašně jsem se těšila až ho uvidím na 3D a domů si ponesu natočené DVD. Omyl! Vrozená vývojová vada neslučitelná se životem. V 18tt. Vysvětlit okolí celou situaci bylo hrozně těžké. Kdo tím neprojde, netuší jaké to je. Nikdo na vás nebere ohledy vč. rodiny. Přítel se zbalil a odešel. Nejhorší je slyšet od vlastní matky slova: stalo se, už na to zapomeň! A doktor(rodinný přítel), který vše zanedbal ordinuje dál. Co 14 dní chodíte poctivě na ultrazvuk a posloucháte, jak krásně vám mimčo roste. 3koda, že mu nikdo neřekl co ty obrázky na obrazovce znamenají. A co si na něm vezmu?! Nic!

 
alisee
Extra třída :D 11869 příspěvků 21.02.12 14:19

drzim palce at to vyjde :kytka: :kytka:

 
peggy.sl
Generální žvanilka 20544 příspěvků 21.02.12 14:22

Zuzko jsi bojovnice, určitě všechno dobře dopadne.. :hug:

Lucka už je velká holka holka, pamatuji si jí jak jezdila za babi Dostálkovou do Mýta a hrála si s mojí dcerou… :)

 
marcany
Povídálka 14 příspěvků 21.02.12 14:22

Zuzko, prožila jsem si téměř to samé. Jen mé miminko mělo být naše první a po ICSI. A já porodila naše zlatíčko až po 4dnech. Držím palečky ať Vám to co nejdříve vyjde a přivezete si to zdravé maličké domu. Hodně štěstíčka

 
jan1610
Zasloužilá kecalka 724 příspěvků 21.02.12 14:34
Holky držte se !Mooooc Vám miminka přeju!

Nevzdávejte se a bojujte!Určitě ty uzlíčky budete mít obě ,možná ne najednou jak si plánujete ! ALE BUDETE! :srdce: :srdce: :hug: :hug: :hug: :hug:

 
lehaje
Kecalka 215 příspěvků 21.02.12 14:46

Zuzko, je mi to moc líto, držím moc moc palečkyl abyste se toho vysněného miminka dočkala.

 
Adaneli
Extra třída :D 14128 příspěvků 21.02.12 15:31

Zuzko, jsi úžasná žena a i přesto, že máš za sebou hodně bolesti, tak deníček je vlastně svým způsobem plný optimismu a víry, že vše nakonec dobře dopadne. A to je ten nejskvělejší přístup a cesta ke // a zdravému miminku. Moc bych ti přála :hug: .

 
werousek
Kecalka 370 příspěvků 21.02.12 18:31

Bože, tak to mě porazilo na kolena :,(
Přeju ti moooc štěstíčka, ať je to zlé za vámi a podaří se :srdce: :srdce: :srdce:
Obdivuju tvojí sílu a budu na tebe myslet :hug: :srdce:

 
Zuzka1973
Zasloužilá kecalka 864 příspěvků 21.02.12 20:31

Nemohla jsem se dostat na internet, až nyní a najednou koukám… tolik komentářů mně doslova zaskočilo… Nečekala jsem, že tolik lidí si najde čas a bude to číst.
Všem moc děkuji za slova plná podpory a také já strašně moc a moc držím palečky všem z vás, které jste na tom podobně či stejně jako já. Těm, kterým se již zadařilo, moc a moc od srdíčka gratuluji :kytka:
(Peggy, na Mýto si dobře pamatuju, nevím, jestli to víš, ale Miluška Dostálková už nežije… Měla jsem ji moc ráda…)

Já tohle „vypovídání se“ měla doteď jen na svém soukromém webu, ale když jsem tady tak pročítala některé diskuze, napadlo mně, že někomu by to mohlo třeba po přečtení dodat trochu optimizmu, jiným zase trochu dodat odvahy, že přežít se dá vše, ač to strašně bolí, život musí jít dál… Protože pokud to má v budoucnu dobře dopadnout, člověk musí být v klidu i po psychické stránce. V první chvíli se člověku zdá, že nic už nikdy nebude dobré… ale ve chvíli, kdy se člověk znovu dokáže soustředit i na budoucnost, je to hned o poznání lepší…

Přeji vám všem jen a jen samé štěstí a děkuji za váš čas věnovaný mému deníčku. Zuzka.

Příspěvek upraven 22.02.12 v 13:41

 
Zuzka1973
Zasloužilá kecalka 864 příspěvků 21.02.12 20:40

Ještě dodatek: S Andrejkou jsme ve spojení stále, ale jen přes mobilní telefon, nemá internet. Informovat ji budu určitě, ona to má ještě složitější než já…

 
peggy.sl
Generální žvanilka 20544 příspěvků 21.02.12 21:24

Zuzko,
vím že Miluška zemřela, měla jsem jí ráda, byla to správná ženská.

 
Soňa79
Ukecaná baba ;) 1072 příspěvků 21.02.12 21:54

Přeju co nejdříve zdravé a krásné miminko. Jistě se to povede :hug:

 
pajinka111
Ukecaná baba ;) 1740 příspěvků 21.02.12 21:59

Zuzko moc ti přeju i tvé kámošce at máte v náručí brzo své vytoužené zdravé miminko :hug: :srdce: Tohle by se nemělo stávat,ale bohužel se to stává a nikdo na světě si to neumí představit jak hrozné to je,jen ta která to prožije..posílám spoustu síly a věřím že vaši andílci vám miminko brzo pošlou.. :andel: :srdce:

 
ABRILL
Kelišová 6570 příspěvků 21.02.12 22:33

Zuzko, budu držet palečky hodně moc :hug:
Jsem ještě o trošku starší jako ty v létě mi bude 44 mám dvě dospělá děti a naše srdíčka zatoužila ještě po miminku. Trvalo to víc jak rok když se povedlo loni v květnu // čárky na testu bohužel bez srdeční akce no a pak další zázrak // na testu a moje cesta na genetický UT ve 13tt,zažila jsem to co ty s tím rozdílem, že u toho byl od začátku můj manžel, můj upřený pohled na monitor, vidím… vše je tak tak má být, ale moje podvědomí říká, něco je špatně, ten prcek se nehýbe…a tak jiný hlas velice milé paní doktorky… a ptala jsem se proč právě já proč je moje dítě zase mrtvé to nemůže být pravda… ticho a pokorné vyslechnutí doktorky vystřídaly slzy a vstek…taky si dáváme ještě jednu šanci tak jako vy :srdce: :srdce: :srdce: a třeba se ještě do třetice podaří :andel:

 
Škurpice
Extra třída :D 10119 příspěvků 21.02.12 22:37

Zuzko, přeji Vám i Vaší nové kamarádce Andrejce, abyste co nejdříve našly vytoužené //, bezproblémové těhotenství a těším se na deníček o porodu…držte se! :hug: :hug: :hug:

 
lucie.t
Závislačka 4968 příspěvků 22.02.12 09:18

ahoj vcera jsem cetla tvuj denicek :hug: :hug:
vim, ze jej to citlive tema, ale musim se zeptat. celou noc jsem o tom premyslela. tvuj pripad je mi jasny :,( ale v pripade, ze se predcasny porod vyvolava, protoze je mimnko postizene (neodsuzuji, chapu), mi neni jasne, co je pak s tim miminkem, zvlast kdyz je to 20tt+, uz je celkem velke, zije…co pak, to se predpoklada, ze porod neprezije? co kdyz ano?
omlouvam se, jestli nekomu prijde muj dotaz nevhodny.

 
Zuzka1973
Zasloužilá kecalka 864 příspěvků 22.02.12 09:42
lucie.t

Tvůj dotaz chápu, mně to zajímalo také, ale nic moc jsem se nedozvěděla, jen to, že po pitvě a sepsání zprávy se „aborty“ spalují. Víc jsem se nevyptávala.

 
Nodynka
Stálice 84 příspěvků 22.02.12 10:19

Zuzko, přeju jen štěstí :kytka:
lucie.t: Většinou se přistupuje k tomu, že miminku (okolo toho 20tt) ještě v bříšce maminky píchnou do srdíčka silný solný roztok, který mu život ukončí. Nepříjemný je, že maminka chvilku cítí, jak miminko po injekci kope :,( Narodí se tedy již mrtvé..
Pak je ještě samozřejmě možnost takto malinké miminko nechat narodit živé s tím, že do pár minut (max. 30) zemře samo, protože ještě není zralé na to přežít mimo tělo matky..
Ani jedna varianta, ale není zrovna 2× humánní :nevim:

 
lucie.t
Závislačka 4968 příspěvků 22.02.12 12:28

holky to je hrozny :,( :,(
Zuzko ty jsi ohromne silna, at se brzy zadari :kytka:

 
Zuzka1973
Zasloužilá kecalka 864 příspěvků 22.02.12 13:38

To se ti jen zdá, Lucie, že jsem silná… vůbec nejsem silná… ale mám štěstí na lidičky kolem sebe, kteří mě dokáží tu sílu dodat… Sama o sobě bych to tak nezvládala, nebýt lidí kolem mně… :hug: :mavam:

 
MacinkaCZ
Závislačka 2900 příspěvků 22.02.12 13:54

Taky držím palce … ať to přebolí… a ať se Vám zadaří co nejdříve :hug:

 
Barbulka
Závislačka 2751 příspěvků 22.02.12 22:20
:hug: :hug: :hug:
 
PeťulinQa 82
Ukecaná baba ;) 1933 příspěvků 23.02.12 15:10

Zuzko, moc, moc, moc držím palečky :hug: , jsi silná ženská a to by v tom byl čert, aby se vám to napotřetí nepovedlo. Vždyť přeci ne nadarmo se říká - do třetice všeho dobrého :kytka: :hug: . Uvidíš, že se vám brzy znovu podaří těhulkování s dobrým koncem :kytka: a krásným a zdravým miminkem :andel: :hug: . Andrejce přeju také hodně moc štěstíčka do života :kytka: :hug: .

 
Lesí
Zasloužilá kecalka 602 příspěvků 24.02.12 10:11

:hug: :hug: :hug: Zuzko,držím moooooooc palce a posílám sílu,trpělivost a optimismus!Jsi statečná ženská a dalšího štěstí se jistě dočkáte!!!!!!!!! :*

 
EvaG
Extra třída :D 10550 příspěvků 24.02.12 14:56

Moc, moc držím pěstičky a palečky a vše co mám. :hug: :hug: :hug: :hug: :hug: :hug:

 
Zuzka1973
Zasloužilá kecalka 864 příspěvků 29.02.12 12:52
Díky moc vám všem...

Díky moc vám všem za podporu, dodaly jste mi přece jen trochu odvahy… :oops:
Ale stejně mám strach pořád větší…
Andrejka se zatím cca měsíc neozvala, tak doufám, že je u nich vše v pořádku…

Všem vám přeji jen a jen štěstí a snad se usměje i na nás…

 
Anonymní  08.07.14 22:54

Myslím, že jsem zapomněla dýchat a bulím tu jak rákosníček. Strašně tě obdivuju, cos všechno dokázala a krásně jsi to napsala, držím palce, snad to vyjde. :hug: :hug:

Vložit nový komentář
Poslat
nový deníček