Spletité cesty sebedestrukce aneb Dětství

emimino  Vydáno: 26.02.02

S laskavým svolením Zdeňka Špačka převzato z www.novinky.cz

Dětství je nejkrásnější období života. Dětství je období poznávání toho, co už před námi poznali jiní, a my jsme jim to nevěřili. Dětství je nebezpečné období života. Dětství je nepřetržitý sled pokusů o sebevraždu. Je až s podivem, že většina populace přežije toto období ve zdraví.

Asi už jste zažili vy nebo vaši známí podobnou situaci, která by docela klidně zapadla do poklidného sobotního posezení u přátel.

Dítě přibližně osmnáctiměsíční, zvící výše stolní desky, se nečekaně, bez zjevné příčiny rozbíhá. Než jej stačí přítomný rodič zaregistrovat, vráží hlavou do hrany stolu. Ozve se tupý zvuk, při kterém se vám na okamžik zastaví krevní oběh a sevře žaludek. Dítko se jen mírně vychýlí ze směru, chytí rukou cíp ubrusu a snaží se směr vyrovnat. Teprve teď uplyne potřebná reakční doba a rodič poněkud opožděně chytá potomka rukou. Ten ovšem, hnán setrvačností, pokračuje v pohybu. Záchranná ruka míjí cíl a ubrus je tažen se stolu.

Matka pohybem fotbalového brankáře nakonec dostihuje dítě a otec se snaží zachytit nejbližší předměty na stole. Matka s obavou prohlíží dětskou hlavu, kde právě přibyla další modřina, a otec ve snaze zabránit materiálním škodám právě rozbil dvě sklenice z památečního servisu. Ostatní nádobí se rozkládá ve směru ničivé vlny, v mírně se rozšiřujícím úhlu. Nastává ruch okolo obvazování prstů a likvidace směsi střepů, červeného vína, slaných tyčinek, krystalového cukru a zbytků kávy rychle se vpíjejících do koberce.

Matka konstatuje, že se naštěstí nejedná o vážné zranění, ale jen o další ze série dnes již patnácti podobných ran. Capartovi teď dochází, že se praštil, a zahajuje hlasitý nářek. Náhle však ztichne a v oku mu zajiskří, protože si všimne toho červeného knoflíku na podlaze, pro který se původně rozběhl. S jásotem vyrazí. Shozený květináč se stolku jej míjí o vlas (část rozbité vázy na něho v té rychlosti nemá) a náš malý hrdina vítězně třímá knoflík, který stačí rychle spolknout dříve, než je matkou opět dostižen.

Skutečně to vypadá tak, že činnost člověka v první fázi života má jediný cíl - zabít se. Tato snaha o sebedestrukci sice časem polevuje, ale většinou ustává až mezi patnáctým a dvacátým rokem věku. Zatím zůstává záhadou, jak je možné, že většina populace přežije toto období ve zdraví.

Marné jsou snahy rodičů nechat synka učit se hře na fagot. Marné jsou snahy pedagogů otevírat mu poznání anatomie sysla či světa kvadratických rovnic. Zájem se soustřeďuje na činnosti, jako je lezení do zřícených baráků, útok na sršní hnízdo nebo plavání pod jezem. Ale snad největší zájem je o hořlaviny a výbušniny všeho druhu. To se týká hlavně kluků. Některým tato záliba přetrvá do dospělosti a přivádí pak některé k zájmu o chemii, některé na chirurgii a menší část do kriminálu.

Pamatuji, jaká sháňka byla po dutých klíčích. To se do takového klíče nacpala špetka černého střelného prachu a na něj vrstva oškrábaných hlaviček ze zápalek. Pilníkem se upravil krátký hřebík tak, aby šel hlavičkou těsně do dutiny a kousek musel vyčnívat ven. Klíč se pak přivázal dvojitě na nit, aby držel směr, a mlátilo se tím o kámen, až to prásklo. Klíč vystřelil obloukem nahoru, někdy se roztrhl a my jsme kupodivu přežili se zdravými končetinami i zrakem. A o tom, jak probíhala hra na četníky a zloděje nebo hra na babu na kolech, by se dal sepsat celý samostatný horor.

Ovšem i v těchto riskantních hrách jsou rozdíly mezi pohlavími. Dívky v nižším věku různé pomyslné pokrmy nejen tvoří, ale mnohdy i pojídají. Při dojemné péči o panenky se dovedou servat tak, že to hrozí úrazem. Ve vzácné shodě jsou ovšem chlapečkové s holčičkami při hře na doktora. Ta ovšem také nemusí být vždy bez rizika.

Takže pokud si rodičové umanou, že je jejich potomek už dost starý na to, aby mohl být jeden večer sám doma, osudově podceňují jeho invenci. Desetiletý hošík už ví, že oheň v bytě je nebezpečný. Proto benzin nalitý do misky odnese zapálit na balkon. Když dohořívá, pochopitelně dolije trochu z láhve, která chytne plamenem, on se popálí a jen díky mladšímu sourozenci se mu to podaří uhasit. Když mu pak vyjevení rodiče objeví popáleniny, bude mít v rukávu historku, jak si chtěl uvařit čaj a popálil se od předloktí až po rameno od sporáku.

Patnáctiletá dcera dokáže proměnit dům na diskotéku, lehce střiženou swingers salonem a ještě před příchodem rodičů poklidit. Tváří se pak upracovaně, na stole nechá rozhozené učení, předvádí mytí nádobí a snaží se dýchat jiným směrem. A že běží pračka? Vždyť ta prostěradla už stejně potřebovala vyprat, a když už byla doma… Rodičové se pak nestačí divit, když jim sousedé závidí, jak u nich bylo veselo.

To nejhorší ovšem pomine v období kolem dvacítky. A člověk obvykle zjistí, že měl vlastně obrovskou kliku. Tiše zaúpí a děkuje té přepracované letce strážných andělů nejen za to, že je vůbec ještě na živu, ale že má i veškeré končetiny, že je bez pohlavních chorob a nechtěných potomků. Ne všichni dopadli tak dobře. Jestliže člověk není vyšinutý, nebo neměl tu zatracenou smůlu, že se dostal k drogám, začíná si udiveně všímat, že je spousta věcí za hranicí špičky jeho nosu či jiné vyčnívající části. A co jich je!

To je překvápko! Najednou i ti trapní dospěláci mají občas špetku pravdy. (Samozřejmě výjimečně!) Náhle se občas dovede nezúčastnit „fantastickýho mejdla“ u Karla, protože má za tři dny zkoušku z matiky. V daleko menší míře leze po uschlých větvích nad dvacetimetrovým srázem, pěstní souboje omezuje toliko na nutnou obranu a pak přijde šok! Dvacetiletý výrostek oznámí rodičům, že ruší modrozelený odstín porostu hlavy a nastupuje na vedlejšák u kamarádova otce. Že teď od vás žádá pouze úhradu výdajů spojených se studiem, protože jinak se bude živit sám, a bydlení bude mít zatím s Máňou v podnájmu.

Ani si to pořádně neuvědomuje, ale zvolna se z něho stává ten nesnesitelný dospělák. Kam zmizelo ono dětství, opěvované básníky coby nejkrásnější čas? A je to vůbec nejkrásnější čas? Myslím, že každý věk má svoje kouzlo. Dokonce i kmeti ve věku přes osmdesát let připouštějí jisté výhody svého věku. Osobně se ovšem domnívám, že dětství je nejnebezpečnější úsek života člověka.

Zašramotí to v pátek odpoledne na verandě, otevřou se dveře a dcera, právě přestupující hranici mezi mladickým obdobím sebedestrukce a dospělostí, vchází a strne na prahu.

„Buďte zdrávo rodičovstvo. Sedíte tu jak na funusu… Teda tady je to fakt akční!“ Otevírá lednici, hladově polyká její obsah a vy marně přemítáte, z čeho je tak hubená. Mezi žvýkáním jsou slyšet útržky vět:

„Jsem černá jak antracit… to je žůžo sejra… Alice je zas v tom… hele točeňák… mě pozval ke Kyselý mandragoře… potřebuju na menzu a na autobus…“ Poté odchází do koupelny, ovšem nekoupe se. Stojí vytrvale před zrcadlem (proč vlastně?) a komentuje debatu rodičů v pokoji. Debata se týká právě našeho tématu dětství. Dcera konečně přichází, udělá si také kávu a vloží se do hovoru:

„To je prostě doba, kterou musí člověk buď přežít, nebo nepřežít. Když si vzpomenu, jak jsme v Praze měli nejlepší žůžo dobrodrůžo, když jsme s holkama jezdily na zadním spřáhlu tramvaje…“ V tu chvíli rodiče nadaní představivostí blednou, pocítí lehkou nevolnost a taktéž oni dodatečně děkují té hrdinné letce strážných andělů a ani nejsou příliš zvědavi na podrobné líčení všech dětských kratochvílí.

Prostě se toto období může pouze přežít, nebo nepřežít. Ale kdo ho přežije, nemá vyhráno! Život ochotně přináší další a další nástrahy. O některých byla řeč minule. (Například o kouření zde nebo o všeumělství zde.) O některých zase příště.

Zdeněk Špaček (novakus@volny­.cz)

Líbil se vám deníček? Máte také co říct? Přidejte na eMimino.cz svůj deníček.
Průměrné hodnocení zápisku v deníčku 0.0 bodů

Nikdo zatím tento deníček nekomentoval. Buďte první!

 Váš příspěvek