Správně zodpovězený porod I.

Elinda  Vydáno: 07.07.07

Porodní deníček - od Elindy z Podzimních snažilek 2006

Nejprve holá fakta - v pátek 29. 6. mé milé spolusnažilky dostaly dvě SMSky:
a. Oznamujeme všem přátelům, že dnes ve 4.15 h se naše rodina rozrostla o kluka jako buka (52 cm a 3,56 kg) jménem Jaroslav.
b. 2.00 - buzení taťky, 2.35 - odchod pěšky do porodnice, 3.15 - příjem, do 3.50 monitor, do 4.00 přemístění na sál, 4.05 - píchnutá plodovka, 4.15 - hotovo - mimi na světě, 4.25 - taťka dovymýšlí jméno Jaroslav. Takže celkem pohoda, už dávno běhám.

Slíbila jsem časem dodat podrobnosti, takže se tak nyní pokusím učinit. *;-)

Ve čtvrtek ráno, 3 dny po TP (dle MS) jsem dorazila „na konzultaci" do rizikové poradny v porodnici naší nemocnice. Po pár vyšetřeních a spoustě hodin čekání jsem se ukázala doktorovi, který provedl jakýsi přepočet a oznámil mi, že nejsem těhotná 40+3, ale 41+1 a druhý den ráno v 7.00 hodin se mám dostavit na příjem na hospitalizaci mezi rizikově těhotné. Argumentům nepřístupný, dost mne rozzuřil. Copak ví, kdy jsem otěhotněla, líp než já? On u toho byl? Že jsem si ho nevšimla… Že mám velmi dlouhé cykly (a velmi dlouhé krvácení) ho vůbec nezajímalo. Ambiciózní blbec. Vždyť takhle by to dítě vůbec nebylo moje!

Takže pro zbytek dne změna plánu. Narozeniny mé mamky se „odkládají„, letím poklusem domů rychle zavařit všechno čerstvé ovoce (to by delší nepřítomnost nepřežilo); domlouvám s babičkou, u které jsem měla dopoledne syna na hlídání, ať ho ještě nevrací a nechá si ho do zítřka; bleskově obvolávám zákazníky, připravuji červnové výplaty - pokud nebudu celý příští týden „v provozu“, tak by mohli jejich zaměstnanci skončit bez peněz, to si nemůžu dovolit. No blbárna, ještě v devět večer letím vytištěné a naobálkované sestavy (se sobotním datem) předat kamarádce, aby byla tak laskavá a v pondělí to hodila do pošty. Na manžela v tomhle radši nespoléhám, bude mít dost práce s naším tříletým synem a návštěvami u mne.

Do postele uléháme až dlouho po desáté, manžel okamžitě zachrupkává, já zůstávám v takovém zvláštím polosnu - nemůžu úplně usnout, dítě strašně kope a už od odpoledna mne tlačí v podbřišku. Takže ležím, oči zavřené - uvědomuju si perfektně své okolí, ale současně se mi před očima promítají různé obrazy. Najednou procitám trochu víc, koukám okem po budíku: 23.39 h. Uvědomuju si, že si už delší dobu instinktivně obaluju dekou kříž. Zavírám zas oči, a najednou se zas přistihuju, že koukám po budíku: 23.44 h. Do toho zjišťuju, že mi má vlastní ruka masíruje záda. A sakra! Tak to už na spaní nevypadá. Ještě jeden pokus usnout: zas se oči otevřou ve 23.49 h. Přesně po 5 minutách. Vzdávám to, vstávám, napouštím vanu horkou vodou, beru rozečtenou knížku a přesouvám se do koupelny.

Ve vaně si čtu, pozoruju vlnící se „bříško" - dítě tam hrozně poskakuje - a snažím se si „lebedit". Po hodině a půl je voda už dost studená, další plýtvat nechci, tak se přesunuju na sedačku do obýváku - budu si číst tam. Jo číst… Chvilku to jde, ale pak si najednou uvědomuju, že se mé tělo přetočilo do nejpohodlnější polohy - klek na čtyřech u sedačky na zemi, pozadí trochu nahoru, před sebou rozevřenou knihu. Tak dost! Ono to sice tak rychlé nebude, ale doma rodit nehodlám. Jdu vzbudit manžela. Je něco po půl druhé.

Jenže manžel tak krásně tvrdě spí! Dokonce chrápe! Nemám to srdce ho vyrušovat, když si vlastně nejsem jistá, jestli je to akutní… ;) Tak ještě procházka po bytě… Ne, ne, ne. To nepůjde. Měla bych se přeci pekně obléknout, učesat, všechno zkontrolovat - to nějaký čas zabere (zvlášť v mém současném stavu). Jdu manžela vytáhnout z pelíchu - je rovných 2.00 h. Nechci ho moc honit (a ani sebe), jen bychom se zbytečně stresovali (a děti jsou přeci pěkná věc): „miláčku, během půl hodiny vyrazíme."

Když půl hodina uplynula a manžel ještě vytáhl holení, začínám trochu nervóznět. Ale klid, o pět minut přeci nejde. Tak jsem alespoň ke vchodu nanosila vše, co chceme mít s sebou. Odcházíme z bytu v 2.35 h.

Je nádherná vlahá noc, vysvětluju mužíčkovi, proč nechci jet autem - teď se pár dní nikam na procházku nedostanu, nota bene už vím z minula, že po příchodu do porodnice následuje minimálně půlhodinový „monitor" vleže, takže to beru jako poslední „odsouzencovu" procházku (mé pravé důvody = proboha! teď si sednout, tak asi uhynu! zvlášť do auta! jediné, jak to moc nevnímat a zůstat klidná je chodit, chodit, chodit!!!). Manžel chudák táhne těžkou tašku (vzájemně si cestou sdělujeme, co nám komu říkají naše záda). Procházka je to nádherná - celou cestu vymýšlíme jména pro našeho očekávaného syna (který mne stále vydatně nakopává), žertujeme a hrozně moc se smějeme. Je nám spolu nádherně, připadám si jak před lety na rande. Rozhodnutí o jménu stále nepadlo. Jo, ty kontrakce (či co to sakra je) jsou asi po dvou minutách. Raději to ani nezkoumám.

Nemocnici jsme chtěli „dobýt" zadem vchodem u porodnice - ale v noci je všude zamčeno, tak musíme obejít celý areál až ke hlavnímu vchodu a pak zase zpět areálem na místo určení. Vchod je zamčený, hledáme zvonek. Á, tu je. Zvoním. Nic se neděje. Mám zazvonit znovu? - Ne, už se v telefonu ozval ženský hlas. Poslušně hlásím, že jsme tu s porodem. Ona osoba zavěsila. Koukáme s manželem na sebe trochu nechápavě, čekali jsme s rukou na dveřích zvuk bzučáku. Dlouho se nic neděje. Manžel už začíná obcházet sousední vchody. Nad námi ve třetím patře se rozsvítila dvě okna. Je něco po třetí hodině ranní.

Jakási mladá osoba ženského pohlaví (porodní asistentka? - neřekla nic a nepředstavila se) přijela dolů výtahem, odemkla a pustila nás do pevnosti. Ve výtahu se hned optala: „proč jste přijeli?" (Koukám nechápavě: zvonila jsem na zvonek „porody - příjem" a říkala přeci, že jsme tu s porodem, nebo ne?) Když nic neříkáme, tak upřesňuje svůj dotaz: „máte jen bolesti, nebo odtekla voda?" Aha, poslušně hlásím, že bolesti (jen?!? to je od ženy dost drsné! jen bolesti…). Ještě se optá, zda je to první porod, opáčím, že druhý.

U dveří na porodnické oddělení dostal manžel nakázáno zůstat na chodbě. Protestovali jsme oba. Byli jsme po zkušenostech z prvního porodu totiž dohodnuti, že manžel mne bude doprovázet na příjmu a až na sál, v rozhodující chvíli se skryje na chodbě - a pak zas přijde. Já jsem tam přeci od toho, abych porodila - a ne abych se domlouvala s kýmsi cizím o našem vzdělání. Na to mám lidi. ;)

No, přesvědčit se nedala. Bohužel. Takže manžel zůstal na chodbě s ujištěním, že na sál ho přivedou; a já šla na příjem. Následovalo převlečení do erární košile a ulehnutí k monitoru. Čas 3.16 h. Kolem prošla druhá sestra-asistentka (?), výrazně starší ročník, vzdorující jakémukoli mému pokusu o navázání hovoru. Chvíli jsem tam byla sama, pak jedna ze „sester" zády ke mně a čelem ke kompu házela dotazy a klapala na klávesnici. Vstala, oznámila mi, že si mne prohlédne doktorka, až přijde - a odešla. Následující čtvrthodinu jsme v místnosti byli jen já a řachtající monitor. Mimi kopalo jak zběsilé, kontrakce po minutě. Personál nikde a manžel kdesi v předsálí, oddělený ode mne zabouchnutými dveřmi. Pak si vemte k porodu doprovod. Stejně jste samy…

Líbil se vám deníček? Máte také co říct? Přidejte na eMimino.cz svůj deníček.
Průměrné hodnocení zápisku v deníčku 0.0 bodů
 Váš příspěvek
 
Noggie
Ukecaná baba ;) 1658 příspěvků 08.07.07 20:30

Tak dál - šup šup…je to napííínavé :-)

 
Elinda
Zasloužilá kecalka 550 příspěvků 09.07.07 14:44

pokračování už čeká na publikaci - doufám, že se bude líbit. ;)

 
Lesina
Echt Kelišová 9857 příspěvků 09.07.07 15:59

Čeká, čeká :) Pustím ho zítra, ju?

L.

 
Valli
Závislačka 4242 příspěvků 10.07.07 21:48

tak je utery a druha cast nikde:-( se tesime! zatim dost dobry!

 
Elinda
Zasloužilá kecalka 550 příspěvků 11.07.07 13:43

… A ona už je středa a druhá část nikde :(. Lesino, žiješ?

Vložit nový komentář
Poslat
nový deníček

Všechny deníčky uživatele