Správně zodpovězený porod II.

Elinda  Vydáno: 11.07.07

Porodní deníček - od Elindy z Podzimních snažilek 2006 (dokončení)

Vzdor mžitkům před očima při kontrakcích mne rachot z monitoru uspával. Únava o sobě dávala vědět; když přišla doktorka, tak už jsem skoro spala (mno spala… malátná jak omrzlý v závěji). Doktorka: mladá čiperná osůbka s čilýma očima a pěkným úsměvem. Líbila se mi. Pozdravila (ač se nepředstavila) a otázala se: „s čím jste přijeli?" (Už je to tu zase! S porodem přeci, ne? Mohla by se podívat na ten natočený graf, přes který na mne kouká…) Vzpomněla jsem na hovor ve výtahu a usmála se na ni: „s bolestmi." Přikývla a šla sepisovat příjem (už zase…). Alespoň si všimla, že se občas decentně odvracím a co možná nenápadně lehce prodýchávám stahy. „Už můžu na vás mluvit?" Rozesměju se: „mluvit můžete, ale reagovat asi budu jen chvílema."

Po druhé sérii stejných otázek jsem se začala dožadovat chůze. Už jsem byla na tom monitoru půl hodiny, to by snad na stačilo. Zase jsem nepřesvědčila. :‘-( Doktorka mi s úsměvem vysvětlila, že teď už půjdem pěšky jen na sál, pak budem rodit. A jak odteče voda, že musím ležet, aby se pupečník nedostal před dítě a ono se neudusilo. Koukla na monitor: „miminko se má výborně„. (No děkuju pěkně za přednášku, to jsem nevěděla - dítě kope jak šílenec, tak to se asi špatně nemá, ne? - ale já bych chodila ještě teď, než mne zase položíte na sále - to není vůbec příjemné pořád jen ležet - ještě že jsme sem došli pěšky, jinak už bych asi zcvokla - předporodní kurzy jsou kec - prý že se má rodička hýbat a nemá si lehat - já bych ráda - už minule jsem to takhle „proležela“ - tohle není porodnice, to je noclehárna - uloží vás a nemáte k tomu co říkat.) Je asi 3.50 h.

Konečně přesun na sál. Chvilka chůze! (Huráááá!!!) Manžel už tam je, povídáme si. Sestry mne chtějí hned uložit, vzdoruju - nechte mne se aspoň protáhnout. Mám z toho tentokrát dobrý pocit. Chvilku před tím než přijde doktorka píchnout plodovku se mi už z kontrakcí začíná zatmívat před očima, tak už to bude dost nachystané. (Minule jsem se nezvládla bránit a píchli mi plodovku ještě na monitoru - pak to šlo až moc rychle.) Zase se mi nikoho nepodařilo přesvědčit, že ten porod mají nechat probíhat přirozeně a moc nezasahovat. Zdržuju jak se dá. Už se nedá… :( Lehnout, vypustit plodovku. Je 4.05 h.

Přišla „stará" dát mi kapačku. „Je to nutné?" ptám se. Chvilku nechápe. Pak mi vynadá. Že kdyby něco, tak potřebují abych měla aspoň v ruce vývod. Už se nebráním, odvracím zrak. Nic necítím, ale udělalo se mi prudce špatně od žaludku, přemýšlím, kam to v případě nutnosti „vrhnout". Neklamná známka, že mi „něco" k ruce připojila. Mně je vždycky zle.

„Stará" odchází - zbývám tu jen s manželem. (Už zase?!?!?!? Kde jsou všichni? To mně má rodit manžel?!?) „Miláčku," obracím se k němu: „já chci personál!" Usměje se: „Je to dobrý, jsou támhle na chodbě, nikam nešly." Zaposlouchám se, pootočím - opravdu, kousek od sálu stojí spolu sestry na chodbě, něco si vypravují a chichotají se. (Tohle si dovolit ke svým zákazníkům, tak žádné nemám - když někdo přijde do kanclu, tak se mu věnuju - já jsem tady zákazník - jaktože se mi nevěnují - ať ty vtipy vyprávějí mně - uvítala bych jakýkoli hovor - nechci být sama.) Chvilinku uvažuju, jak je přivolat. Poslat manžela, ať je požádá? Ale to by musel odejít. Ne! Rychle ho chytám za ruku, sama tu nebudu. Zařvat na ně? Co kdybych začla naříkat… To by mohlo fungovat. Ale jak? Něco zkusím: „miláčku, miláčku, miláčku, miláčku…!" Rychlé staccato trošku víc nahlas, než by mi bylo příjemné. Funguje to! Přišla „stará„. „Ale dýchejte,“ zpražila mne a odešla. (Zblblá jsem ji poslechla a začla prodýchávat - obratem se mi zatmělo před očima. Nadávám si - jak jsem stará, tak jsem hloupá. Zadržuju dech, pak opatrně pár dlouhých výdechů - už je mi zase dobře. Překrvený mozek je sviňa.)

Vzápětí doráží doktorka. Vděčně se na ni usměju, ani neví, jak ráda ji vidím! Zvedá ten lajntuch, co přese mne položily a překvapeně zvolá: „záhlaví naléhá na hráz!" (Huráááá! Konečně mi někdo začal věřit, že rodím!!!! Tedy to je postřeh! Myslela jsem, že rodit je v porodnici normální… Co si myslely, že jsem sem přišla dělat?) Přiběhly sestry, začly z „normální" postele vyrábět „porodní„. Namontovat takové ty držáky pod nohy, trochu napolohovat… Doktora už to řídí a nikam neodchází. Hodit nohy nahoru ještě hladce zvládám. Posunout pozadí níž už bude trochu problém: „za chvilku.“ Doktorka kýve hlavou, chápe že v kontrakci to nejde. Ale „stará" už to nevydrží a sekýruje mně. Že musím… atd. Tiše jí vysvětluju, že za chvilku, že musí počkat. (Ta ženská je k nevydržení - měla by dostat titul „porodní ignorantka" - ať si to zkusí sama: v jedné z finálních kontrakcí udělat „most" - nevím jestli se mám rozzuřit nebo se začít smát - nemít břicho v křeči tak se asi rozesměju - zuřit nebudu, zvedl by se mi krevní tlak.)

Když je vše nachystané, ptá se mne doktorka, jestli cítím „tlak na konečník". (A už začínám panikařit - co to je za otázky - to je horší než maturita - dejte mi možnosti - řeknu cé je správně - tlak na konečník? - mně se nechce na „velkou" - já rodím, do háje - to se přeci se zácpou splést nedá - je to cítit opravdu o kus jinde - asi se rozpadnu samovolně - hele ženská, klid, neblbni, „tlak na konečník" to už jsi někde slyšela - jo, jasně, to takhle někde popisovali situaci, když už ženská chce tlačit - to musel vymyslet chlap - nedělej si ze všeho srandu a uvažuj - ona se tě přece ptá, jestli chceš tlačit! - ahá, no jasně!!!! - už aspoň pět minut!!!!!!!!!) Odpovídám, že souhlasí.

Pak už je to otázka dvou kontrakcí. Nástřihu jsem se opět nevyhla, ale je prý „malý" a nutno říct, že po 3 dnech už o něm nevím. Ve „finále" jsem si krásně pořvala (to si člověk nemůže normálně dovolit, takhle si uvolnit hlasivky), vážně jsem si to užívala. ;) Jen „stará" mi říkala, že nemám „řvát, ale tlačit" - to už se za mne rozesmála doktorka: „ale ona to paní skvěle zvládá oboje." (Tahle doktorka je skvělá.)

Syn se narodil ve 4.15 h. Měl omotaný pupečník kolem krku, ale zjevně mu to nevadilo - sice nezačal rovnou křičet (až za chvilenku), ale kopal a házel sebou velmi čile. Po chvíli ho přivezli v postýlce - a sdělili mi, že se jmenuje Jaroslav (52 cm, 3,56 kg, hlava 35 cm). Takže taťka svůj úkol taky zvládl - syn má pěkné jméno, i když překvapivé: tohle jsme celou dobu nezmínili. *:-D

Jo, a je po nás - zdravě žravý. (Asi proslujem jako nejhladovější rodina.) Už při šití mi totiž začalo ukrutně kručet v břiše. Když nás pak na sále nechaly jako rodinku samotné, tak se manžel optal, jestli s sebou nemáme něco k jídlu - že má strašný hlad (nasměrovala jsem ho k jablku v tašce). Dětská sestra přišla malého přiložit - a jen se divila. Já mám mléka dost, malý se „zakousl" okamžitě a začal lačně sát a mlaskat. Po 5 minutách sestra usoudila, že by to mohlo stačit - bránil se ukrutně. Tak ještě z druhé strany - taky 5 minut mlaskání. Jo, jo, je to savec! - Na oddělení šestinedělí jsem hned vydejkala ze sestry předčasnou „nultou" snídani - ten hlad byl k nepřežití. :)

Omlouvám se za dlouhý popis - mám dojem, že je to delší než porod samotný. Ale nějak se mi to nepovedlo zkrátit.

Líbil se vám deníček? Máte také co říct? Přidejte na eMimino.cz svůj deníček.
Průměrné hodnocení zápisku v deníčku 5.0 bodů
 Váš příspěvek
 
Valli
Závislačka 4242 příspěvků 11.07.07 20:22

ELINDO:konecne to uvernili,super porod!a super popis!

 
Elinda
Zasloužilá kecalka 550 příspěvků 12.07.07 09:07

Děkuji, snažila jsem se. ;) V obou případech. *:-D

Vložit nový komentář
Poslat
nový deníček

Všechny deníčky uživatele