Stačilo něco říct, táto...

Anonymní  Vydáno: 04.08.16

Přestože to bude brzy již 7 let, co táta odešel, pokaždé, když mám odpovědět na příčinu úmrtí, například u lékaře, při sepisování mojí anamnézy, nejde mi to slovo - sebevražda - přes ústa, zakoktám se, zblednu a nejradši bych utekla. Utekla před vším, co s tím souvisí. Možná, že vypsání se ze všech pocitů a hlavně z pocitu viny na tom něco změní.

Vždycky jsem jako malá holka tvrdila, že mám dva táty. Jednoho, který je chlap jako hora, všude je ho plno, jeho bodrý smích je nakažlivým, jeho laskavé oči obejmou pocitem bezpečí, prostě táta, jak má být.

Někdy ovšem zmizel a místo něj přišel domů vrávoravým krokem ten druhý. Načichlý hospodou, zlý, agresivní, sprostý a nebezpečný. Ani nevím jak, ale navykla jsem si hlídat cestu vedoucí domů z okna svého pokoje a podle jeho kroků a hlasitosti, s jakou se zavřely všechny troje dveře vedoucí od ulice až domů odhadnout, jak moc zlý ten jeho návrat z hospody bude.

Ve tmě jsem skenovala každou postavu se zatajeným dechem, hlídala hodiny podle toho, kdy která hospoda v našem malém městě zavírala a čekala. Přestože mám v živé paměti, kolikrát ublížil mámě, kolikrát jsme spaly u sousedů, když vyhrožoval, že nás zabije, pořád to byl můj táta a měla jsem ho ráda. Bolel mě, ale měla jsem ho ráda.

Bylo mi necelých 15 let, když jsem s ním zůstala sama, protože maminka po téměř pětiletém boji s rakovinou umřela. Až teď chápu, co jsem slýchávala od doktorů: „To kvůli tobě maminka tak bojuje a je tady mnohem déle, než by kdokoliv jiný vydržel…“

Věděla moc dobře, že život bez ní s ním bude pro malou holku sakra těžký. A taky byl. Jen pár dní po maturitě jsem se proto odstěhovala. Díky pomoci širší rodiny jsem se uchytila v Praze a začala konečně žít život podle svých představ, ale hlavně, beze strachu.

Za tátou jsem ale každý měsíc jezdila na víkend. Pořád jsem tam byla doma. Sice jsem vždy pár dní před příjezdem domů měla zlé sny a nevěděla, jestli ho najdu v pořádku doma, nebo jestli ho budu sbírat opilého někde na lavičce nebo na náměstí, jako už tolikrát.

Chápejte, cítila jsem za něj zodpovědnost. Půjčovala jsem mu peníze, pro které si klidně jezdil až ke mně do práce. Půjčoval si od mých známých, styděla jsem se za něj kvůli tomu, ale bohužel, neuměl, i když možná chtěl, žít jinak. Peníze na měsíc propil za jediný večer, platil za všechny „kamarády“, a aby měl na nájem a další nezbytné výdaje, dostal se do kolotoče půjček.

Pak si našel přítelkyni, která s ním ale měla stejné peklo jako moje mamka a hledala pomoc u mě. Ale v té době jsem už měla svojí rodinu a díky manželovi jsem našla sílu konečně říct: „Nezlobte se, ale mě už to nezajímá, zavolejte na něj policii, nebo ho vyhoďte, ale já už víc dělat nemůžu,“ když mi volala a stěžovala si na něj.

Byla jsem z toho pokaždé několik dní nešťastná, na druhou stranu jsem sama v sobě měla srovnané, že jsem už udělala dost. Že jsem se natrápila dost, postarala dost, přestože jsem mu neměla co oplácet, protože to on se choval jako dítě a já jako předčasně dospělá… Zkusila jsem vše, co mě napadlo, abych mu pomohla. Navrhovala jsem léčebnu, trávil v mojí nové rodině všechny svátky, Vánoce, narozeniny, přestože to pokaždé bylo spojeno se stresem, jak moc bude opilý.

Teprve když se mi narodila dcera, a poprvé se stalo, že jsme za ním jeli a byl opět přes všechny sliby opilý, sebrala jsem se a s pláčem i manželem a miminkem jela zpátky domů. A když jsem s ním poté mluvila, řekla jsem mu: „Ještě jednou se stane, že přijedeme i s mojí dcerou a budeš opilý a už nás nikdy neuvidíš. Nedovolím, aby ona zažívala to, co já. Nedovolím, aby svého dědu takhle viděla. Rozmysli si to dobře.“

Od té doby byl tím nejlepším dědou, jakého jsem si mohla přát, snad se i snažil vnučce vynahradit to, o co jsem přišla já a vidím z fotek, že v těch chvílích byl opravdu šťastný. Nevím, kolik ho to stálo sil, jeden víkend v měsíci, kdy jsme přijeli, zůstat úplně střízlivý, ale moc jsem si ho za to vážila, i když jsem věděla, že ostatní dny jede ve svém starém režimu. Ani na přímé dotazy a ani z jiných indicií ale nebylo znát, že by měl větší finanční starosti, než obvykle. K důchodu si přivydělával, a tak se zdálo být všechno v pořádku. Ale byl to jen zdánlivý klid před bouří.

Každé léto se v našem městě koná pouť a při této příležitosti se schází naše celá rodina. I v létě 2009 jsme se všichni sjeli, táta si užil s mojí dcerou všechny atrakce, a já už byla v myšlenkách na dovolené u Máchova jezera, kam jsme hned poté měli jet.

Jen jedna věc byla jiná než jindy. Když nás šel táta vyprovodit a dcera, tehdy čtyřletá mu mávala z auta, táta brečel. Prostě stál, mával a utíral si slzy. Myslela jsem na to celou cestu do Prahy, ale říkala jsem si: „Stárne a je mu líto, že nás měsíc neuvidí.“

Ale neviděl nás už nikdy. Z dovolené jsem mu poslala pohled a po týdnu, jako obvykle, jsem mu volala. Telefon ale dva dny nikdo nebral a nevěděla o něm ani jeho přítelkyně, ani další příbuzní. Obvolala jsem nemocnice, ale také marně. To už mi bylo divné a zalarmovala jsem z práce manžela, že za tátou musíme jet. Dceru jsem dala na hlídání k manželovým rodičům, protože jsem nechtěla, aby jela s námi.

První, co mě totiž napadlo bylo, že tátu najdeme v bytě. Že se opil, spadl, uhodil a zemřel. Nebo že dostal infarkt, mrtvici, ve svém věku se kupodivu vzhledem ke stylu života léčil jen s vysokým tlakem, takže co jiného by mě mělo napadnout… Manžel mi ještě v autě slíbil, že mu dám klíče od bytu a půjde se tam první podívat on. Dodnes jsem mu za to vděčná.

Zastavili jsme u bytovky, manžel vešel dovnitř, já jsem seděla v autě a klepala se strachy. Najednou jsem zaslechla hlasy, a tak mi spadl kámen ze srdce, hurá, táta je v pořádku, jdu mu teda pěkně vynadat a hrnu se z auta. Jenže na schodišti stojí s manželem soused a jeho žena má v rukou místní noviny.

Přichází ke mně a potichu říká: „To je dobře, že jsi přijela, dneska to vyšlo a my si myslíme, že se jedná o tvého tátu…“

V tu chvíli mám pocit, že je to všechno jen nějaký film, ve kterém hraju hlavní roli, ale rozhodně to není skutečnost. Sedám si na schody a čtu: „20. srpna kolem poledne bylo nalezeno na hladině řeky Vltavy na 121. kilometru lidské tělo. Poté, co bylo vytaženo na břeh, se zjistilo, že se jedná o muže ve věku 60-70 let oblečeného do tmavé plátěné bundy s kapsami, pánské košile šedých kalhot a koženkových polobotek. U sebe utonulý neměl žádné doklady. Na místě při ohledání nebyly zjištěny žádné stopy po násilí. Přesnou příčinu určí až soudní pitva.“

„Prostě takový článek, no, proč by to jako měl být táta?“ běží mi hlavou, která ještě nechce vidět přiložené fotky oblečení a hodinek, které jsem mu koupila k narozeninám, hodně štěstí, zdraví, hodně štěstí zdraví, milý táto… Potřebuju mít jistotu, a proto odjíždíme na místní policii. A pak už není pochyb. Ironií osudu je, že v místě, kde tělo vyplavalo, se táta narodil. Vrátil se domů…

Nějakou dobu trvaly všechny úřední záležitosti a než se vyloučilo cizí zavinění. S tímhle závěrem přišel definitivní šok. Cože? On se neopil, nezakopl, nespadl nešťastnou náhodou a neutopil se? Nebo se nepopral a nikdo mu nepomohl? Cožecožecožecože, on to udělal sám? Všechno ostatní bych přijala. Koneckonců, žil tak, že od podobného neštěstí neměl nikdy daleko. Ale sebevražda? PROČ?

A pak jsem zjistila, proč. Pár dní před poutí k nám domů přišel exekutor a všechny věci, kterých jsem se dotýkala přes dvacet let a tvořily můj domov, polepil žlutými papírky. Táta je před naším příjezdem sundal a schoval. Jeho dluhy přerostly několik set tisíc. Už při naší poslední návštěvě věděl, co udělá.

A já si pořád říkám: „Měla jsem to poznat. Měla jsem něco říct, udělat, měla měla měla… Stačilo říct, táto: jsem v průseru, holka, pomůžeš mi?“

Na pohřeb jsem si koupila nové černé šaty. Abych se mu líbila. Obřad probíhal v tom samém kostele jako s mámou. Na hostině jsem ještě zvládla všem poděkovat a připít si na tátovu památku a pak se nade mnou na nějaký čas stáhla opona, která mi nedala spát, nemohla jsem jíst a snažila jsem se fungovat jen kvůli dceři.

Na policii v okresním městě jsem si později vyzvedla krabici, kde bylo tátovo oblečení. Dlouho jsem nevěděla, co si s ní počít. A tak jsem se na ni chodila dívat do garáže, dokud ji manžel nevyhodil. Byt jsem se po tátovi snažila vyklidit sama a zoufale jsem hledala nějaký dopis, pár řádků, cokoliv, co by mi tady nechal. Ale nezůstalo nic, jen za pár týdnů se mi ozval cizí člověk s tím, že rybaří na Cholíně a na břehu našel doklady, u kterých bylo moje telefonní číslo, tak jestli volá správně… Voláte, ale pozdě… Pozdě o jeden život…

Každé léto, když se blíží výročí, tak, jako teď, cítím takovou zvláštní melancholii. Vracím se na ta místa, kde se to stalo a dlouho jsem se nemohla vůbec koupat v řece, ani v bazénu. Snažila jsem se představit si, jak tátovi bylo ty poslední chvíle, na co myslel, jak ho voda unáší… Někdy se mi o tom zdá. Když jedu " k našim", mámě vezu gerbery, které mívala nejraději, a tátovi lilie. Aby věděl, že se už nezlobím. A že pro mě rozhodně není srab, protože už chápu, že mi nechtěl přidělávat starosti. Jen škoda, že ho nenapadlo říct…

Líbil se vám deníček? Máte také co říct? Přidejte na eMimino.cz svůj deníček.
Průměrné hodnocení zápisku v deníčku 4.7 bodů
Stránka:  1 2 Další »
 Váš příspěvek
 
Mexie
Závislačka 2670 příspěvků 04.08.16 00:30

Krásný deníček :,( :,( upřímnou soustrast :hug: :hug:

 
pupetka
Kecalka 267 příspěvků 04.08.16 01:04

Boze, uplne me to rozsekalo, mel te urcite moc rad ipresto co vyvadel. Je mi to moc lito, drz se!

 
Alternativa
Kecalka 184 příspěvků 04.08.16 01:59

Opravdu velmi smutné čtení :-( Upřímnou soustrast.

 
BohunkaP
Extra třída :D 14164 příspěvků 04.08.16 02:18

Moc hezké… a že já obvykle šetřím chválou :oops:… vzpomínky sepsané, navzdory ošklivým zážitkům, s neuvěřitelnou vyrovnaností, něhou a životní pokorou.

Krásný deníček a zcela jistě nádherná, dospělá, silná mladá žena.

Zvládneš to - tak, jako jsi zvládla všechno v životě. Postarala ses o tatínka… a přišel čas ho nechat jít.

Přeji Ti všechno štěstí světa… a hlavně, podrž si tyhle otevřené oči a vnímavé… vnímající.. srdce.
:kytka: :srdce: :hug:

Příspěvek upraven 04.08.16 v 02:26

 
Judithkaj
Zasloužilá kecalka 638 příspěvků 04.08.16 04:35

Jsi dobrý člověk. Obdivuji Tě, že s láskou píšeš ten příběh, ackoli ti udělal tak moc zlého. Stejně, jako ty jsem seděla u okna. Ale můj otec by si nikdy neublížil, neublížil by ani nám. Jen pil a otravoval život všem. Děkuji, že jsi mi ukázala, jak je možné mít takového člověka rád. Já to neumím. :hug:

 
MIŠMA 22
Kecalka 275 příspěvků 61 inzerátů 04.08.16 06:59

Krásně napsaný i když s tak smutným koncem. Držte se :hug:,upřímnou soustrast.

 
ASAndrea
Kecalka 441 příspěvků 1 inzerát 04.08.16 07:08

Poslední odstavce v mlze… :,(

 
Tiger-lily
Nadpozemská drbna 29284 příspěvků 61 inzerátů 04.08.16 07:17

:hug: :hug: Upřímnou soustrast. Nic si nevyčítej, nehledej coby kdyby.

 
quinty
Zasloužilá kecalka 599 příspěvků 5 inzerátů 04.08.16 07:40

Výborně napsáno. silný a smutný deníček :(

 
suvik
Generální žvanilka 24530 příspěvků 04.08.16 08:07

Moc smutny cteni, ale krasne napsany. Obdivuji te, jak jsi to zvladla a ze jsi se podelila. Mrzi me to, i kdyz te neznam.

 
Sinquinita
Ukecaná baba ;) 1667 příspěvků 04.08.16 08:11

Krásný deníček! Obrečela jsem ho…máte kouzelnou schopnost do děje vtáhnout „čtenáře“.

Je mi líto čím vším jste si prošla - jak v dětství, tak v dospělosti. Je dobře, že jste tátovi odpustila. Každý člověk má něco a my do něj nevlezeme, abychom poznali, co jej trápí…

Jste silná žena a držím Vám palce, ať se s tím vyrovnáte i když vím, že si to v sobě ponesete určitě do konce života! :hug:

 
pralinka2727
Závislačka 3049 příspěvků 04.08.16 08:16

Navzdory smutnému příběhu je deníček krásný. Nicméně líto je mi jen tebe. S člověkem který vědomě ničí životy svým nejbližším, soucit mít nedokážu :? Kdo chce kam…

 
belladonna
Ukecaná baba ;) 1238 příspěvků 04.08.16 08:45

Jak už tu je napsáno, máte schopnost vtáhnout čtenáře do děje. Silný deníček, smutné čtení :,(

 
TerezkaW
Ukecaná baba ;) 1622 příspěvků 04.08.16 09:13

Já jsem snad ani nedýchala, když jsem deníček četla.
Jsi moc silná a statečná :kytka: :hug:

 
Ellusa
Extra třída :D 14842 příspěvků 04.08.16 09:38

Krásný, i když moc smutný deníček. Je mi moc líto, čím sis prošla, v dětství i teď v dospělosti. Bohužel nikde nemáš jistotu, že by to dopadlo jinak, i kdyby se svěřil, v životě se na „kdyby“ nehraje. Přeji ti, aby ta bolest jednoho dne zmizela, i škaredé vzpomínky, a zůstalo jen to hezké, co jste spolu zažili :hug:

 
xstrasilka
Zasloužilá kecalka 638 příspěvků 26 inzerátů 04.08.16 10:03

Moc smutné, ale krásně napsané :kytka:

 
firuga
Nováček 3 příspěvky 04.08.16 10:51
krasně napsané

Jsem tu nove registrovaná, ale chodim sem jiz dlouho, hlavně kvůli deníčkům. Po dlouhé době opravdu silný deníček, na konci mi tekly slzy. A stojí mi za můj úplně první příspěvek. :potlesk:

 
En.Joy
Kecalka 437 příspěvků 04.08.16 11:34

Dostala jsi me. Krásný deníček plný smutku a bolesti. Doufám, že se ti aspoň maličko ulevilo. Táta ti hodil na ramena hodně těžký balvan, jak jen ho po celý život nést? To břemeno zůstane ale naučíš se s nim žit a jednou…za dlouho zjistíš, že už ani tolik netizi. Mluvim z vlastni podobne zkusenosti. Drz se.

 
sebaanez
Ukecaná baba ;) 1025 příspěvků 04.08.16 12:10
Jakobys psala o me nevlastni matce

Po rozvodu s mamou si tata nasel krasnou zenu se dvema detmi. Mladsimu byly 3. Kdyz jsem odjela za praci do Prahy, pomahala jsem jim financne, tata tehdy byl asi rok na nemocenske. Byla mi mamou kazdym coulem. Bravala si me na vikendy z DD, na orazdniny. Kdyz jsem onemocnela, mela horecky, stala u me postele a hladila me, prestoze jsem byla jiz dospela. Po 14-ti letem vztahu jse zjistili, ze tatu podvadi( dnes vim, ze k tomu mela pocjopitelne duvody, tata ji nebyl verny nikdy, nedaval ji penize, choval se k ni hrozne) Odesla ke svemu milenci. Parkrat se vratila k tatovi, nakonec skoncila v psychiatricke lecebne. Odkud si ji odvezl tata domu. Utekla zoet k milenci, ktery ji b, tyral. A pak jsme slyseli ve zpravach, ze se zena utopila v rybnice, popis odpovidal ji. Nikoho z nas nenapadlo, ze by to mohla byt ona. Bohuzel, to tak bylo. Zustaly po ni dve dospele deti a jeden 11-ti lety kluk, ktereho mel tata dva roky jiz v peci. Porad na ni myslim. Naposledy, kdyz jsem ji videla jsem si sla pro veci k ni domu, kde mela jiz nastehovaneho milence, se kterym jsem se pohadala, a ona mi se slzami v ocich zavrela. Jeste jsem ji stihla rict, ze doufam, ze si to rozmyslela dobre. Tata byl tehdy na praskach z ni. Litovala jsem ho, aniz bych vedela jeji duvody, proc ho vyhodila. Tata veskerou spinu hodil na ni. Cela rodina jsme ji nenavideli, za to, jak „ublizila“ tatovi. Dnes to vidim jinak. Sttasne bych si s ni chtela pokecat u kavy a rict ji, ze ji chapu a ze stojim pri ni. Jenze uz to nejde…

 
Jitusee
Echt Kelišová 7818 příspěvků 04.08.16 12:35

Deníček je hodně smutný, přesto napsaný moc hezky, s velkou láskou a uctou.Je mi moc lito tvé ztráty, přesto věz, že stejně jako maminka i tatínek tu pro tebe s tou tíhou na duši byl dýl, než by spousta ostatních zvládlo… :hug:

Příspěvek upraven 04.08.16 v 12:37

 
Šárka91
Kecalka 442 příspěvků 04.08.16 12:53

Smutný, ale krásný deníček. A ty máš dobré srdce plné pokory, lásky a odpuštění. Věřím, že i díky tvému odpuštění a smíření odpočívá tvůj otec v pokoji. :hug:

 
Digiivca
Povídálka 30 příspěvků 1 inzerát 04.08.16 12:57

Je mi to tak líto :( :(

 
Dorriana
Kecalka 472 příspěvků 04.08.16 13:01

Mate muj obdiv, krasne napsane. Smutne vzpominky, ale cisi z toho uplne ta laska ke vsem. Tedy alespon pro mne. Dekuji. :hug:

 
Anonymní  04.08.16 13:03

Moc děkuji :kytka:

 
Anonymní  04.08.16 13:05

@Mexie Moc děkuji :kytka:

 
Anonymní  04.08.16 13:06

@pupetka Moc děkuji :kytka:

 
Anonymní  04.08.16 13:06
:hug:

Příspěvek upraven 04.08.16 v 13:07

 
Anonymní  04.08.16 13:08

@Alternativa Moc děkuji :kytka:

 
Anonymní  04.08.16 13:09

@BohunkaP Díky za milá slova, mám z nich navzdory vedru úplně husinu :kytka:

 
Anonymní  04.08.16 13:09

@Judithkaj :hug: Díky!

 
Anonymní  04.08.16 13:10

@MIŠMA 22 Moc děkuji! :kytka:

 
Anonymní  04.08.16 13:11
:kytka:

Příspěvek upraven 04.08.16 v 13:12

 
Anonymní  04.08.16 13:12

@ASAndrea Podobný příběh? :hug:

 
Anonymní  04.08.16 13:13

@Tiger-lily Díky moc, snažím se… :kytka:

 
Anonymní  04.08.16 13:14

@quinty Děkuji! :kytka:

 
Anonymní  04.08.16 13:14

@suvik Díky za milá slova :kytka:

 
Anonymní  04.08.16 13:15

@Sinquinita Děkuju, moc si vážím toho, co píšete :kytka:

 
Anonymní  04.08.16 13:16

@pralinka2727 Díky a ano, v podstatě souhlasím, každý svého neštěstí strůjcem :kytka:

 
Anonymní  04.08.16 13:17

@belladonna Děkuji :kytka:

 
Anonymní  04.08.16 13:17

@TerezkaW Děkuji moc! :kytka:

 
Anonymní  04.08.16 13:18

@Ellusa Moc děkuji! A asi je to tak, nebylo to náhlé hnutí mysli…

 
Anonymní  04.08.16 13:19

@xstrasilka Moc děkuji :kytka:

 
Anonymní  04.08.16 13:20

@firuga Moc děkuji, to je milé a vážím si toho :kytka:

 
Anonymní  04.08.16 13:22

@En.Joy Děkuji a mrzí mě, že máme podobnou zkušenost. Nemám ráda lítost, vždycky si říkám, že dejme tomu ve třiceti by už člověk měl být srovnaný se všemi „bebí“ z dětství a dospívání, i když tohle je pro mě ještě trochu běh na delší trať.

 
Anonymní  04.08.16 13:23

@sebaanez Moc děkuji, napadá mne, že je hrozná škoda, když se dva lidé nerozejdou dřív, než jeden druhého úplně zničí… :kytka:

 
Anonymní  04.08.16 13:24

@Jitusee Děkuji moc a cítím to podobně :kytka:

 
Anonymní  04.08.16 13:25

@Šárka91 Tvoje slova jsou pro mne moc důležitá, díky. Je těžké podobnou věc sdílet s nejbližšími, paradoxně je lehčí hodit to sem, jakkoliv to zní zvláštně.

 
Anonymní  04.08.16 13:26

@Digiivca Děkuju!! :kytka:

 
Anonymní  04.08.16 13:26

@Dorriana Já moc děkuji :kytka:

 
1borůvka
Stálice 57 příspěvků 2 inzeráty 04.08.16 13:27

Co říct?? Buďte šťastná a taťka bude v nebi taky šťastný :srdce: Miloval Vás!! A teď musíte milovat Vaší dceru i za něj..Hodně štěstí v životě :hug:

Vložit nový komentář
Stránka:  1 2 Další »
Poslat
nový deníček