Story naší Kačenky II - boj o život

 Vydáno: 19.02.05

Ahoj..dnešní pokračování story naší Kačenky bude o pobytu v nemocnici, o tom,co nás všechno potkalo a jak Katuška i zlatí doktoři bojovali o její život..

Minule jsem končila tím, jak se Kačenka narodila a jak mi ošetřující lékař oznámil,že máme doufat a čekat..a tak jsme čekali.Manžel doma, já střídavě v budově urologie a postávajíc vedle inkubátoru na JIP.Občas jsem přemýšlela, jestli mě sestřičky vyhodí dřív, než tam vystojím důlek.Ale nestalo se ani jedno..sestřičky byly neuvěřitelně hodné, s ochotou mi vysvětlovaly a ukazovaly, k čemu jaký přístroj je, co znamenají jednotlivé křivky, předváděly, jak Katušku přebalují, krmí..
Druhý den po porodu jsem se ráno vzbudila a s hrůzou jukla pod košilku, co že mi to tam vybujelo-ohromné dva kopce. Měla jsem neuvěřitelným způsobem nalitá prsa!Přiběhla sestra a názorně ukázala, jak odstříkávat-již dříve jsem byla poučena, že pokud budu chtít později znovu přijmout do nemocnice, musím mít mlíčko. A tak do začínajícího stereotypu ? cesta z urologie na JIP přibylo ještě odstříkávání..díky Bohu úspěšné.(Později natolik úspěšné, že jsem krmila svým mlíčkem celé oddělení).

Přišel čtvrtý den..den D, který nám měl oznámit, že je vše OK a Kačka má zvyšující šanci na život. S nadšením jsem přiběhla na JIP (doslova-stehy byly v pohodě,já se cítila konečně v pořádku a nadšení bylo fáááákt veliké), nahlásila jméno, oblékla plášť, vydezinfikovala se a hurá k inkubátoru. Kačenka sebou spokojeně vrtěla a tak jsem čekala na doktora s úsměvem?ten bohužel zmizel po jeho prvních pár slovech.
Bylo mi sděleno, že ji musí operovat. Prý mají podezření na neprůchodnost střev, což se u nedošeňátek stává, ale prý ještě jeden den počkají, budou ji pozorovat a jakmile se rozhodnou, hned mi vše přetlumočí.
Na pokoj jsem šla se smutkem na duši..první špatná zpráva! ?Proč? Jak to bude pokračovat? Vždyť já jsem se ani nezeptala na rizika?co ji čeká..co jí vlastně budou dělat????
Celý den jsem poctivě odstříkávala, běhala mezi budovami a vyhlížela některého z lékařů, který by mi NĚCO řekl. Ani sestřičky nebyly ve své kůži, vyhýbaly se mi a já pochopila, že sestry sdělují dobré zprávičky, doktoři ty špatné?a začala mít z doktorů strach.
Večer jsem se uložila do postele, v momentě,kdy se mi začaly klížit oči, vlítla do pokoje sestra a prý musím okamžitě na JIP.
Bez rozmyslu jsem vyběhla, sotva jsem na sebe hodila župan a kmitala přes areál co nejrychleji ke Kačce.Co se mi honilo hlavou, co všechno jsem čekala ani nemůžu napsat..začínala jsem chytat hysterák!

Celá zadýchaná jsem vběhla do místnosti, hnala se ke Káče a jakmile jsem viděla, že její garsonka je i s nájemníkem na svém místě, celkem si oddechla. Během chvilky přišli doktoři - docent,chirurg a ošetřující lékař a celkem srozumitelně mi vysvětlili,co se děje. Zjistili, že střívka jsou opravdu neprůchodná, malá začala ubírat na váze, což v jejím stavu bylo dost zlé.
Vysvětlili mi postup - v lepším případě malé přestřihnou střívka v místě srůstu a zkusí je sešít zpět, v horším případě střívka přestřihnou, udělají na obouch koncích umělé vývody a jakmile na tom bude Kačka líp, zkusí jí je znovu chirurg sešít. Každopádně představa toho, že jí budu muset krmit oba konce střívka mě děsila!Vůbec jsem si to neuměla představit.
Připadala sem si jak ve zlém snu „copak si toho moje Sluníčko nevytrpělo dost?“ a začala prvně prosit, aby mi ji Ten nahoře nechal…stála jsem u inkubátoru, pohledem hladila malou a tajně utírala slzičky. Co bych dala za to,kdybych mohla vzít to trápení na sebe…
Nakonec jsem se tiše rozloučila, popřála jí i sestřičkám dobrou noc, odložila plášť a se smutkem odcházela.Žádný výtah..pěkně pěšo-po schodech.Seděla jsem před budovou gynekologie, jen tak - sama, vnoci, v pyžamu a modlila se…Nejsem nijak věřící, ani můj muž ne, ale tehdy jsem zjistila, že do toho ticha odříkávám modlidbičku.Je to zvláštní, když si člověk myslí, že je nejhůř..žádá o pomoc někoho jiného a já tehdy nebyla vyjímkou.
V kapse jsem nahmátla korunky a dala se plenění automatu na čokoládové tyčky-systematicky-zeshora dolů.Ládovala jsem se tyčinkami snickers, mars, bounty a vnímala ten nepříjemný klid.V kolik jsem došla na pokoj netuším.
Nespala jsem celou noc, stále jsem čekala, že mi zavolají a poběžím ke Kačce. Nestalo se tak, ráno bylo vše v pořádku, přijel pro mě manžel a já jen s těžkým srdcem opouštěla naši dcerku..snad stokrát jsem se otočila a hleděla na mizející nemocnici.
Příjezd domů byl zvláštní - tchyně brečela, tchán mě jen objal a jediná Nessinka jásala. Vítala mě doma, netušíc, že se neměli vrátit pouze její páníčkové,ale že do jejího dobrmanního života měl přibýt nový človíček.
V protějším domě se hnula záclona, vykoukl soused a jen smutně kývl hlavou.
Mnohem a mnohem později naše okolí přiznalo, že když jsme si tehdy nepřivezli miminko, usoudili, že jsme o něj přišli. Asi jsme jim měli říct,co se děje, ale nikdo z nás neměl náladu cokoliv vykládat po ulicích.
Doma jsem usnula, poprvé od porodu tvrdě a spokojeně - možná pocitem bezpečí, v manželově náručí. Ten musel později zpět do práce a já se rozhodla pro procházku po městě, nákupy a návštěvu u svých rodičů.
Když jsem vybírala první hračku pro Kačenku (podotýkám, že jsem neměla připravenou ani výbavu, ani postýlku a už vůbec ne kočárek), zazvonil telefon a mně bylo jasné,že je zle.Hrůzou jsem ho nemohla ani vyndat z tašky…
Volala ošetřující lékařka a ačkoliv mluvila velice pomalu a srozumitelně, já nerozumněla ani slovo…zároveň jsem se slyšela, jak na celý obchod vykřikují,ať jsou všichni ticho…-ztichli.Doktorka mi sdělila, že Kačenka je po operaci, vše zvládla, střívka se podařilo sešít, prý ji udržují v umělém spánku, aby nabrala sílu..ale jezdit prý nemáme, stejně nás k ní nepustí.
„Jak nepustili?, Moje dítě je po operaci a nesmím k ní?, Bože,kde to žijeme?“
Nakonec mě ubezpečila, že při jakékoliv změně mi bude okamžitě sama volat a mně došlo, že teď opravdu nejsem nic platná a že bych ji mohla spíš rozrušit.
Přes slzy jsem neviděla, opustila obchod (předpokládám,že všichni měli radost) a vydala se k našim.
Tam jsem se poprvé rozesmála, hlasitě a naplno,až mě rozbolelo bříško.Můj tatík ležel…jasný,že ležel, vždyť byl po operaci páteře, ale jak ležel!
Uprostřed obývacího pokoje stály dvě kozy (řeže se na nich dřevo), na nich ležely vysazené dveře z pantů a pod tatíkem veledůležitě trůnil náš pes.To byl teda pohled!
Několikrát denně jsem volala do nemocnice a slýchávala stále stejně špatné zprávy - „dcerka stále nepřibírá“.Třetí den mi sestra s jásotem dovolila,abych se přijela na malou podívat.
Vyrazila jsem okamžitě - bez snídaně.Ohlásila se, oblékla, umyla a běžela ke Káče…a tam strnula!
Asi jsem špatně..to není Kačka, zmateně jsem pobíhala po místnosti a hledala náš inkubátor, znovu jsem se vrátila k původnímu.
„Čí je to dítě?“, „Kde je Kačenka?“…s hrůzou v očích jsem se podívala na sestru, která k nám přicházela a ta jen přikývla. „To nemůže být moje dítě..tadle ošklivá kostřička..to není pravda!“
Až když malé sundala pásku a já pohlédla do stejných očí, jako mám jak já, tak můj otec, mi bylo jasné…že je to moje holčička. Bylo mi zle…sestra tiše odešla a já poprvé za tu dobu přemýšlela, zda jsme vůbec měli právo přivést na svět dítě, když mu teď nemůžeme pomoct. Dívat se na její utrpení tak moc bolelo.
Dlouhé a dlouhé hodiny jsem stála, dívala se na ni, pozorovala veškeré dění na oddělení. Sledovala jsem, jak ji sestřička krmila a po chvíli, jak šlo veškeré moje mlíčko ven.
Z místnosti jsem odešla v mrákotách, sotva jsem se při odchodu rozloučila.Venku usedla na mou lavičku a už lovila čokoládku z automatu.

Druhý den jel se mnou manžel a těžce se mi přiznává, že jsme měli strach,aby nedošlo k nejhoršímu..báli jsme se,že přijedeme pozdě. Po předchozím dnu jsem se děsila každé minuty.

Ohlásili jsme jméno a nic..„jak nic?“ Sestřičky přece vždy vítají..„něco se děje“, hned mi zahučelo v hlavě.
Sice jsem se snažila muže připravit na to,c o uvidí,a le i tak byla patrná hrůza na jeho obličeji a v očích bolest. Po tvářích se mu koulely slzy a něco jí potichoučku šeptal.
Najednou se místností rozléhál ohromný řev a já se se strachem rozhlížela po monitorech, co se kde děje..a pak TO přišlo.Ten ječící alarm je náš!Kouknu na monitor a vidím…rovné čáry, všude…žádná aktivita. Srdce se mi zastavilo, přitiskla jsem nos na inkubátor a zkoumala tělíčko našeho miminka,abych zjistila co se děje.
„Nedýchá…pane Bože,ona nedýchá!“ hystericky jsem začala křičet na přibíhající sestru ..„nedýchá“…
Sestra doběhla, jednou rukou zkušeně vypnula alarm, druhou uchopila Kačku, dost krutě s ní zatřásla a doslova s ní flákla zpět!
„tak a koukej se snažit!“ křikla do inkubátoru, znovu zapla alarm, na monitoru naskočily klasické křivky, zablikalo srdíčko, ukázal se tlak, obsah v plících a sestra spokojeně odešla.
S hrůzou jsem zírala na odcházející sestru a byla naprosto v šoku…Až pak mi došlo, že Kačenka měla zástavu…
Tolik jsem se potřebovala o něco opřít, klepaly se mi ruce, nohy snad ani nebyly moje..otočila jsem se a koukám, jak manžílek sedí na zemi, bílý jak stěna, oči vytřeštěné a vůbec mě nevnímal.
Přišel docent a vysvětlil mi, že naše dcerka je příliš slabá a nemá sílu, aby dýchala. Má výpadky dechu,někdy se rozdýchá sama, jindy je potřeba ji trošku popostrčit.(o slově trochu mám ale zcela jiné představy!).Do toho všeho objevili infekci, pro jistotu na:,–(ili antibiotika, vitamíny a samozřejmě museli na:,–(it kapačku.(Už mi bylo jasné, proč nás sestřičky nevítaly, proč k nám žádná nepřišla.) Nakonec dodal, že nás Kačka potřebuje jako nikdy předtím, potřebuje dodat sílu, přesvědčit svoje tělíčko, bojovalo dál..
Lehko se to řekne, hůř udělá…„Jak ji mám přesvědčit? Čím?“

Byla jsem zničená, unavená, nevyspalá a každý další a další telefonát do nemocnice mi podkopával nohy.Už jsem se bála tam volat a slýchat, kolikrát se pozvracela, kolik shodila, kolikrát přestala dýchat a kolikrát musel zasahovat personál. Před každou návštěvou jsem se klepala, a přesto trávila v nemocnici celé dny..hodiny stávala u inkubátoru, odstříkávala jí mlíčko, doufala, že tentokrát jej stráví, prosila…
Prosila ji,ať se snaží, ať bojuje, prosila ať nás neopouští…hodiny jí vyprávěla o tom, jak ji mají všichni rádi, jak se na ni všichni těší..vyprávěla jsem jí o babičkách, dědečcích, dětech, psech…brečela, zoufala si…Celé hodiny jsem jí slibovala, že když to zvládne, seženeme ten nejnádhernější kočárek, koupíme nejkrásnější oblečky a nakoupíme nejlepší hračky..
Líčila jsem jí,j ak ji budeme s tatínkem rozmazlovat a jak ji potřebujeme mnohem víc, než ona potřebuje nás…
Bylo to jak horor..stávala jsem tam, a ten cvrčíček se ani nehnul, byla samá kost a kůže.Po dvou týdnech už jsem sílu opravdu neměla.Sama jsem vypadala jako kostra a když mě donutili postavit se na váhu, zjistilo se, že mám i s botama a kalhotama necelých 40kg. Vůbec jsem si nepamatovala, kdy jsem naposledy pořádně jedla, kdy jsem opravdu spala..Každé tři hodiny jsem odstříkávala mlíko, pamatujíc na slova sestry, že pokud jej neudržím, nebudou mě moct přijmout zpět a tak jsem se toho držela jak klíště. Pravidelně, ve dne v noci mi zvonil budík, já vyrážela se umýt, odstříkat, připravit vše na zmražení, umýt sebe i použitou odsávačku, vysterilizovat a znova - pořád dokola.
Byla jsem jak robot, ale přesto jsem si říkala,že musíme vydržet..že musí cítit, musí slyšet,že ji milujeme a čekáme na ni..že jsme stále s ní. A hlavně, že ona je jediná,pro co právě teď žijeme..
To ráno jsem volala do nemocnice, se zoufalstvím žmoulala šňůru od telefonu a čekala, co se děje.Když mě sestra oslovila a v jejím hlase byla slyšet radost, svitla mi naděje..a opravdu.
„Kačenka přibrala!“
Byl to balzám na duši…letěla jsem se osprchovat a spěchala do nemocnice..
Po celém dnu stráveném v nemocnici, jsem se pomaličku loučila a najednou jsem celá zdřevěněla.
„Co to?“…„ona mě drží?“..Bylo to tak, její maličká pěstička svírala můj prst..celá se vrtěla a držela se!
Rozbrečela jsem se jako malé dítě, ale tentokrát mi tekly slzičky štěstí!
Sestra ke mně přiběhla a když nás viděla, jen se usmála.
Domů jsem odjížděla poprvé zvesela, šťastná, spokojená..tak nějak lehčí..

Bohužel, moje štěstí trvalo velice krátce. Když jí byly tři týdny, přijela jsem, sestry opět nikde a já čekala, odkud přijde rána.
Rozrazily se dveře, první kráčel docent, za ním neurolog. Velice opatrně a jemně mi oznámili, že bohužel až dnes objevili na jejím mozečku nález-sraženinu…Museli na mě mluvit čínsky-nerozumněla jsem jedinému slovu a jediný,co mi hučelo hlavou byly věty neurologa „Bohužel nejsme schopni říct, co to znamená, do jaké míry bude miminko poškozené ani jakým způsobem. Musíme čekat, jak se bude vyvíjet dál.O ústavním umístění budete informována dle stavu..“
Tehdy se mi zbortil svět - totálně. Cítila jsem ohromnou bolest, ale jinou, tupou.
„proč my?..proč zrovna my?..co jsme komu udělali?…proč?­..proč naše holčička..“ Stála jsem tam a už ani nebrečela.Beze slova, bez rozloučení, bez jediného pohledu na Kačenku jsem odešla. Zůstala jsem sedět venku…zírala do prázdna a pořád jsem nemohla pochopit, proč?
Já vím, že žádný proč není…není vysvětlení…žádná z maminek nechápe, proč právě její vytoužené dítě.
Přemýšlela jsem, co bude dál.Já neviděla budoucnost, jen prázdno!

Manželovi jsem to oznámila SMSkou. Asi mě odsoudíte, ale nezvládla bych mu to říct přímo - do očí. Opravdu jsem byla tak zoufalá, že bych to neřekla. Nemohla bych se dívat, jak trpí, jak se jeho oči zalejí slzami - protože jsem mu já porodila tak nemocné dítě, protože jsem to já..kdo mu nosí stále špatné zprávy..A fakt je, že jsem v tom momentě začala brečet a koktáním skrz pláč, bych ho viděsila ještě víc.
Přijel okamžitě…pochybuji, že jel předepsanou rychlostí. Zaparkoval, obejmul mě a choval - beze slova. Jen jsem cítila, jak se chvěje pláčem a jak mi na hlavu a ramena stékají jeho horké slzy.
Seděli jsme tam dlouho, moc dlouho…seděli, drželi se za ruce a mlčeli..jako dvě sochy.
Po době volal nejlepší známý (jako jediný věděl,co se děje,jinak nikdo nic netušil), manžel sice zvedl telefon, ale mluvit nedokázal. Tehdy Sam zavěsil a za pár minut i se svou přítelkyní (nyní manželkou) parkoval před námi. Nebýt jich, asi jsme tam seděli do rána, ani jeden z nás nebyl schopný řidit, mluvit.

Jako by toho nebylo málo, ten večer si tchyně usmyslela, že chce vědět, co je s malou. Ona je veliký nervák a tak jsme celou dobu tvrdili, že je Kačenka dobrá..stále, bez ohledu na to, co jsme zrovna prožívali.
Chvíli se manžel držel, ale nakonec vybuchl - časovaná bomba hadr. Začal na ni neuvěřitelným způsobem řvát „Co chceš slyšet? Že tvoje vnouče bojuje o život? Že je po operaci bříška? Že je tak slabá,že nemá ani sílu dýchat? Že skoro umírá a když přežije, bude z ní debílek? To chceš slyšet?“
a už v klidu dodal „a teď si sedni!“…
Seděla jsem za stolem, zírala na ubrus a slyšela, jak tchán, švagrová i švagr těžce dosedli na židli, jak děti přiběhly zjistit, o co přišly a já utíkala pryč. Ty slova, děsivé ticho byly poslední kapkou, s dostatečnou rázností jsem práskla nahoře dveřmi..a dala se jak jinak - do pláče.
Noc byla příšerná, stále dokole jsem přemýšlela, co bude dál. Jak se zachovat..jak to zvládnout..jak bude reagovat okolí..Stydím se, ale já usínala s tím, že to vzdávám.

No jo..ale jsem ženská a matka (doufám, že budu dobrá matka), takže jsem ráno vstala, dala si rychlou sprchu, hmátla na prsa (abych zjistila, jestli osdstříkávání počká-abych odstříkala čerstvé), vytáhla z mrazáku namražené mlíčko, dala jej do cestovní ledničky a už jsem frčela směr nemocnice.
Když jsem vešla na JIP a odnášela mlíčko do sesterny, bylo znát, jak si sestry oddychly a mají velikou radost, že mě vidí.
„Utíkejte k malé..má pro vás překvapení!!“
Opravdu jsem těch pár metrů běžela a bylo to tak krásný…moje holčička se hýbala, mávala ručičkama, kopala nožkama, snažila si vyndat hadičky…bylo to to největší překvapení, které mi mohl kdo přichystat!
Radostí jsem skoro vlezla do inkubátoru a vůbec jsem si nevšimla přicházejícího lékaře. I ten měl pro mě překvapení…„Kačenka přibrala, sice necelý gram, ale přibrala.“
To byl balzám!!!Cítila jsem se jak v jiném světě, holky já měla tak obrovskou radost!
Cestou domů se z rádia linula píseň „Show must go on..“ a já si říkala, „jojo..naše show musí pokračovat a bude pokračovat!“

O tom, jak show pokračovala bude příští část. Bude konečně o radosti, ohromném štěstí, lásce, přátelství, o tom jak jsme se stali součástí nemocnice, a jak maminky zaháněly trápení smíchem..

miselline+Kačenka

Těhulkám se omlouvám a doufám, že jsem je příliš nevyděsila, to opravdu nebylo účelem. Znovu říkám, že příběh sepisuji pro maminky, které se ocitnou v podobné situaci..(mimocho­dem už se mi jedna ozvala!)..abych jim dodala sílu bojovat za ty mimísky v inkubátorech. Je to hodně těžké a kdo nezažil, těžko pochopí, čím tyto rodiny prochází.
Foto zašlu na požádání.
Tak už opravdu ahoj a budu se snažit psát co nejrychleji!
 mm

Líbil se vám deníček? Máte také co říct? Přidejte na eMimino.cz svůj deníček.
Průměrné hodnocení zápisku v deníčku 5.0 bodů
 Váš příspěvek
 
Bludicka
Zasloužilá kecalka 918 příspěvků 19.02.05 10:52

Miselline, chtěla jsem ti jen poděkovat za upřímnost a za naději, kterou dáváš rodičům, které potká podobné trápení. A zní to blbě, ale chtěla bych vám blahopřát, Kačence, tobě, manželovi za vaši sílu, lásku, porozumění a neochotu vzdát se. Myslím, že máš super rodinu a teď už zvládnete a ustojíte všechno co budete chtít, tak vám přeju moc štěstí a radosti.
Eliška a Kamilka

 
miselline
Ukecaná baba ;) 1497 příspěvků 19.02.05 23:32

za blahopřání děkuji,bylo to všechno moc těžký,ale člověk dokáže moc-ani neví,jak moc.příště se budeš smát-uvidíš!
ahoj MM

 
Lesina
Echt Kelišová 9857 příspěvků 19.02.05 23:38

Ach, sedim tu a brecim. Boze, dej vsem maminkam silu bojovat za sva miminka jako jsi bojovala ty. A jeste lepe dej, at zadna maminka bojovat nemusi, at jsou vsechna miminka zdrava a krasna.

Miselline, vim o Kacence od tebe dost, ale precist si to v kupe je vazne o necem jinem. Obdibuju tebe i tveho manzela a moc vam preju vase soucasne stesti s Kacenkou.

Preju vam, aby se na vas ted uz usmivalo jen same stesti, a aby kazdy mracek rychle zmizel.

Lesina

 
miselline
Ukecaná baba ;) 1497 příspěvků 20.02.05 00:16

Hodně jsem přemýšlela…tu sílu má každá maminka-je to přeci maminka…a záleží jen,z jakého prostředí vyšla.Já neměla nic zadarmo-moji rodiče jsou úžasní,skláním před nimi,ač jsme svého času měli trable…ale nikdy by mě nebo Jiříka (o 8,5l mladšího brášku) nenechali na holičkách…I když jsem si myslela,že to vše vzdávám,tak to nešlo…vzbudila jsem se a první myšlenka patřila Kačence-žádný,že potřebuju na záchod…že mám hlad,či mě tlačí prsa nadbytkem mlíka…
Já jen doufám,že dodám sílu těm maminkám,které mají podobná trápení…protože ti mrňátka potřebují opravdu hlavně je…oporu,lásku,ně­hu…povídání!
Komunikuji se 3maminkami, a doufám,že jim usnadním to,co my jsme museli zvládnout sami.

zatím ahoj a příště už se smíchem…maminky jsou zvláštní komunita a ty,které se mnou žili 3m v nemocnici, mi to dokázaly se vším všudy!!!!

ahoj
Miselline+Kačenka

 
Anonymní  20.02.05 00:48

Ahojky Miselline,
Tvuj clanek me uplne odrovnal, je to strasne smutny a ve tvem vypraveni jsem se vratila zpatky o 4 mesice..ikdyz u nas to nebylo tak drasticky, presne vim, jak jsi se musela citit, pri kazdem prijezdu za malou do porodnice…nikdy clovek nevi, co ho tam bude cekat a na co se pripravit. Ja mela neco podobneho s nasi Eli, dneska jsou ji 4 mesice a je uz nastesti uplne zdrava, ale jsem Rh negativni a manzel Rh pozitivni a Elinka je pozitivni po tatkovi, navic je moje druhe dite, takze se mi od pocatku tehotenstvi tvorily protilatky, ktere se musely moc hlidat, jinak hrozilo, ze bude mimi bud poskozene, nebo ho ty protilatky primo zabijou. Mesic pred terminem mi volali z porodnice, ze prisly vysledky a protilatky se zhorsily, ze mam okamzite prijet do porodnice, nasledoval ultrazvuk a akutni cisar. Mala se zdala byt v poradku, ale jeste ten vecer ji strasne vylitla zloutenka, vlivem tech protilatek, rozpadaly se ji krvinky, tak ji hned dali do inkubatoru s lampickou, kde vastne zustala celych 16 dnu, ja se na ni v porodnici mohla jen divat, pochovala jsem si ji za svuj pobyt celkem 3krat, takze u nas zadne kojeni nehrozilo, Krmili ji sondou, aby neubirala na vaze a lip se vyporadala se zloutenkou a krvinkama, byl to divnej pohled,vsude same hadicky, jedna v nosiku, jedna v paticce, jedna v hlave..vsude sama jehla, bylo mi z toho divne, ale uklidnovali me tim, ze protilatky by mely z tela vymizet do 3 mesicu. To me taky desilo, protoze predstava, ze si ji ponesu domu az za 3 mesice byla hrozna a to si clovek porad rika, jestli se neprihodi nic horsiho…Ja nakonec po domluve odchazela domu po tydnu..za svym 20ti mesicnim Domiskem, tchyni koncila dovolena a nemel by kdo hlidat a taky se mi po nem strasne styskalo a pocit, ze Elince stejne nemuzu pomoc byl sileny. Uz kdyz jsem opoustela porodnici bez miminka, mela jsem strasne divnej pocit, jeste ten vecer jsem volala, jestli je Elinka v poradku, tak se mi sali, ze nemusim volat, ze vse je dobre..a pak nastal kolotoc, kazdy den sehnat hlidani pro Domiska aspon na 3 hodiny a hura do porodnice za Elinkou..to jsem presne pocitovala tu beznadej a nebo tu strasnou radost, kdyz se neco zlepsilo, nikdy jsem nevedela, co na me bude cekat. Kolikrat se stalo, ze rekli, ze se moc zlepsila, ze to vypada, ze pujde v patek domu a ja jela cela natesena domu a druhy den jsem ji nasla bezvladne lezet s napichnutou transfusi..a takhle se to stridalo porad dokola, kdyz se zloutenka zlepsila, zhorsily se zas krvinky, jeden den skvely, druhy den beznadej…takze presne vim, o cem jsi psala, jauz chvilkama ani neverila, ze ji budu mit nekdy doma, ale kdyz jsem prijela jeden ctrvtek rano, prisel pan doktor a rika..zitra si Elinku muzete odvezt, ale radsi by jsme si ji tu nechali:D..uz jsme si tu na ni zvykli:D..Takze jsem si ji odvazela v jejich trech tydnech a silene stastna, ono se rekne, ze tri tydny neni tak dlouha doba, ale pro me to bylo nekonecny a hlavne jsem jediny den nevedela, jak dlouho to cele bude trvat, nez se moje holcicka uzdravi…tak se drz…musim letet..Elinka se vzbudila na mlicko…

Bootgirl, Domisek 2 roky a Eli 4 mesice

 
Anonymní  20.02.05 00:54

bez komentáře

Jen hodně sil všem těhulkám i maminkám.

A už se těším na ten veselejší díl

Verča,Barča a mimíšek

 
dandis
Ukecaná baba ;) 1083 příspěvků 20.02.05 01:12

Ach bože Miselline,

slzy mi tečou proudem, protože znovu prožívám tvoje i moje trápení. Moje holčička Valerka se sice narodila v termínu, ale v 6 týdnech jí zjistili rozšířené mozkové komůrky a malá musela na operaci. A po měsíci na další. Nikdo nám nedokázal říct jestli bude malá v pořádku, jestli nebude, jak tvůj muž řekl „debílek“. Tys to měla o to horší, že tvoje Kačenka bojovala o život. Pokaždé když si vzpomenu čím musela Valuška projít se mi chce brečet. Takové malé tělíčko a už takové trápení. Musíme cvičit Vojtu, což vy asi taky, ale to je momentálně to nejmenší. Naštěstí je malá v pořádku, už má 8,5 měsíce a staví se na nožky a žvatlá. Za každý pokrok děkujeme bohu a to jsme nikdy věřící taky nebyli, ale okolnosti nějak člověka donutí se modlit.

Jsi moc silná, moc tě obdivuju a jsem moc ráda, že jsi váš příběh napsala.
Přeji, ať vám Kačenka dělá jen samou radost a co nejvíc zdravíčka (vždyž víme, že to je to nejhlavnější).

Dana+Valuška

 
Anonymní  20.02.05 05:43

Mila Miselline!
Pises klobouk dolu pred Tvymi rodici, ale ja ho smekam pred Tebou.
Uz ted se nemuzu dockat pokracovani!!
Hodne stesti a zdravi vsem!!
Jana a Kacenka, 1rok

 
Anonymní  20.02.05 07:01

misseline,
prošla jsem si jen zlomkem toho co ty (zdravé mimi ve 32. týdnu), tak si vlastně ani nedokážu představit, co všechno jste prožívali. Klobouk dolů - jste bojovnice - ty i Kačenka. Ostatní maminky na JIPce bylo to, co hodně drželo nad vodou mě - nevím, kde se v těch ženských brala ta síla a hlavně ten nezdolný optimismus, ale bylo to něco, co z celé JIPky přímo sálalo - v životě jsem nepotkala tolik Osobností, jako tam.
Přeju vám, aby jste si společně užívali už jen samé radosti a štěstíčko
sally (+Tom 16m)

 
Anonymní  20.02.05 21:15

Milá Miselline, ani pořádně nevím co napsat, protože přes ten příval slz ani nevidím. Tak aspoň napíšu, že jsi fakt moc statečná ženská, protože já už bych se dávno sesypala. Každopádně Vám přeji hodně sil a hlavně pevné zdraví. Už se moc těším na další pokračování, protože vím, že bude mnohem, mnohem veselejsí. Tak Pá

 
Monina1
Zasloužilá kecalka 656 příspěvků 20.02.05 21:49

Miselline a Kačenko,
přeji vám, ať vás v životě čeká co nejvíce „sluníčkových“ dnů!!!
Hluboce před tebou smekám, před tvou odvahou a statečností. A hlavně před tvým odhodláním pomoct ostatním. To je moc důležité a určitě se staneš oporou mnoha maminek.
Já mám dvou letou dceru, je zdravá, jen s běžnými problémy takže si vůbec nedokážu představit, co jsi prožívala.
Těším se na další pokračování vaší „show“.
 M.

 
Anonymní  20.02.05 21:54

Miselline,
přesně vím a dokážu si představit, čím vším jste museli projít. Já mám dvojčata také předčasně narozená, můj příběh jsi tady možná i četla. V nemocnici ( vHK ) jsme tedy byli „jen“ měsíc, ale i pro nás to byly ty nejhorší okamžiky v životě. Kéž by šlo na toto všechno zapomenout, viď? I mé jedné holčičce šlo o život, ale stejně jako ta tvoje cácorka je to bojovnice a zvítězila!
Také jsem se tam setkala s úžasně silnými maminkami, které tam pobývaly se svými dětmi řadu měsíců. Člověk si po takovýchto zkušenostech váží života svých dětí několikanásobně a dokáže jim myslím i leccos odpustit.

Stejně jako ty i já se tenkrát modlila a dodnes Bohu děkuji ze obě moje nejkrásnější děti, které věřím už mají do života vše špatné vybráno a čeká je už jen samá radost!
Přeju Kačence do života totéž!!!
Fotky mých dvojčat jsou v galerii a prosím také o fotečku.

KEIKO + Zuzanka a Klárka (8,5měs)

 
Anonymní  20.02.05 22:33

Miseline,
v prvé řadě moc děkuji za fotečky,které jsi mi poslala na meil,já Ti sice odpověděla zpět ale nedá mi to a po přečtení druhého dílu musím reagovat.
Přeji Tobě Kačence Tvému muži jen to nejlepší a obdivuji vaši sílu.Kačence posílám velkou pusinku protože je to statečná holčička,která určitě vyroste do krásy
Helča+Denča6+Lu­kášek1

 
miselline
Ukecaná baba ;) 1497 příspěvků 20.02.05 22:40

Děkuju za ni…a je kráááásnááááá!A ne­říkám to jako pyšná matka-je opravdu krásná,šikovná,vy­čůraná..umí to se všemi a využívá toho 24h denně.

 
Bobulka
Povídálka 12 příspěvků 20.02.05 23:59

Mesalline pri čtení tvého příběhu jsem brečela a doufala, že se Kačence podaří zvítězit.Mám dvojčátka a tak jsem nějakou dobu musela pobýt v nemocnici na rizikovém a pak na nedonošencích. Prožívala jsem tam podobné příběhy a ty se šťastným koncem nám dávaly sílu a odhodlání jít dál.
Moc a moc štěstí vám přeje Bobulka a I+J18m.

 
Nafteta
Ukecaná baba ;) 1154 příspěvků 21.02.05 06:45

Je neuvěřitelné, kolik síly se ukrývá v živočichovi jménem máma. Ještě teď mám oči plné slz a zatínám palce, aby byla Kačenka pořád tak silná, jako její maminka. A doufám, že i já jednou budu stejně skvělá maminka, jako Michelline.
Nafteta

 
miselline
Ukecaná baba ;) 1497 příspěvků 21.02.05 08:04

Máš pravdu…komunita maminek,které mají děti na JIP je naprosto neuvěřitelná.­.jejich síla je nekonečná..Dokud jsem tam jen dojížděla, utápěla jsem se v slzách,ale když jsem nastoupila na maminky,došlo k obrovskému obratu.Je fakt,že Kačence bylo mnohem líp,takže jsem měla důvod,ale HODNĚ mi pomohly ostatní maminky…
Jejich víra,optimismus…by­lo to naprosto neuvěřitelné.Každá se radovala i z úspěchů cizího miminka a každá zprávička nás ostatní hodně posílila.
A co víc..během dne se od nás ozýval smích a ten léčil nejvíc.
 MM

 
Anonymní  21.02.05 09:28

Ahojte,
nevím co říct, co napsat.......­...sedím tu a bulím a jsem strašně ráda, že jste to nevzdali, že jste bojovali vy i Kačenka. Moc Vás obdivuju a hrozně Vám fandíme.
Petra a Aninka

 
luka
Ukecaná baba ;) 1272 příspěvků 21.02.05 11:08

ahoj misseline a kačenko!
nejsem první,kdo ti bude psát jak tady sedí a bulí.moje kačenka se narodila ve 37. týdnu,byla kleštěmi a má pochroumanou ručičku,cvičím s ní vojtu a jsme už téměř v pohodě.z toho porodu měla obrovskou žloutenku,pře­kládali nás do plzně,protože jí měli krev.nejhorší bylo asi prvních 10 dnů,kdy nám jen stroze oznámili:dítě má obrnu pravé ruky,obrovskou žloutenku a krvácení do mozku.tečka.pak jsem byla bez kačky 5 dnů a nakonec jsem díky kojení byla s ní na nedonošeneckém oddělení.a tam mi paní doktorka vysvětlila a co jde a my s manželem pochopili jaké máme vlastně štěstí.dnes už víme,že malá je celkem v pořádku ,ale i ta ruka bude dobrá.moc ti přeju,abys tohle peklo už nikdy nezažila a ani nevíš jaký je to balzám,když se dozvíš,že někdo dokáže to co ty.věřím,že obě budete v pořádku a kačenka vám bude dělat jenom a jenom radost i těmi"obyčej­nými"věcmi.
moc štěstí a zdraví přeje luka a kačenka 8 měsíců

 
Anonymní  21.02.05 11:51

Milá Miselline, četla jsem už „jedničku“ a toto pokračování bylo to jediné, co mi během víkendu z emimina fungovalo pustit, takže jsem ho se slzama četla asi 3×.
Máš můj obdiv a kromě toho, co už tu bylo řečeno musím napsat, že přes vážnost situace a všeho okolo máš spisovatelské střevo a smysl pro humor, takže je to opravdu hezky napsané.
Nepochybuju, že to opravdu pomůže mnoha maminkám, pamatuju si, jak jsme tu kdysi sledovali příběh Zlatky, která bojovala o svého Kubíčka a to čekání na „magické kilo“ bylo taky nekonečné a určitě jsi možná četla diskuzi „opravdu předčasně narozené miminko“ nebo tak nějak, kde byl podobný příběh.
Přeji Ti i Kačence hodně sil, podle náznaků tuším bude ve třetím díle dobrý konec. Říká se že „ženská vydrží víc než člověk“ :--)) a ty jsi toho pravým důkazem. Gratuluju že jsi měla sílu bojovat.
Claudie

 
Anonymní  21.02.05 12:18

Ahojky,
evidentně nejsem první ani poslední, co tady sedí u počítače a brečí jako o život. Asi to bude i tím, že mi vedle v pokoji leží v postýlce taky Kačenka. Přeju vám holky, hodně zdraví, síly a štěstí a ať už si brzo na tyhle hrozné zážitky vůbece nevzpomenete.

Jana + Kačenka 2 měsíce a pár dní

PS: Po přečtení prvního dílu jsem byla jako trní, tak nás nenechej dlouho čekat ani na trojku. Chápu ale, že Kačenka má přednost:-)

 
stefinka
Ukecaná baba ;) 2304 příspěvků 21.02.05 12:39

Miselline, musím obdivovat vás všechny za to jak držíte při sobě a jak jeden druhého podporujete. Taky děkuju, že píšeš i o tom, žes to chtěla vzdát. Stefinka

 
Anonymní  22.02.05 08:28

Miselline, tečou mi slzy proudem. Moc tě i tvého manžela obdivuji, protože si myslím, že já bych to nezvládla!

Přejeme vám do života jenom samé sluníčko a zdravíčko!!!!!!!!!!­!!!!!!!!!!!!!!!!!!!

Marťula s Kubíkem (16m)

 
hamina
Ukecaná baba ;) 1207 příspěvků 22.02.05 10:48

Ahoj,
co napsat? Hluboce se před Tebou skláním. Před Tvojí silou, odhodlaností. Jsem sama mamkou dvou dětí.Starší je v pohodě, malá se potýká se zdravotními problémy s ledvinami a lehce se srdíčkem. Ve srovnání s Vámi je to nic. Děkuji, za to, žes to takto „krásně“ popsala oprvadu to dodá odvahu. Já sama teď čekám třetí( zase holčičku) a představa, že by se mohla narodit už teď je nepředstavitelná.
Kačenka má štěstí, že má takové rodiče určitě Vám to všechno do budoucna vynahradí a těch utrápených chvil nebude už v jejím životě mnoho. Akorát ty že ten kluk co se jí líbí tak strašně moc, ji nechce.

Takže Vám ode srdce přeju jen a jen to nejlepší, dny plné smíchu a radosti. Je krásné vidět ty naše špuntíky vyrůstat a ta Vaše zkušenost Vám pomůže jen k tomu, že si to všechno budete užívat několikanásobně. A až Ti řekne poprvé mama a tata, tak to bude ta pravá odměna ze ten Váš společný boj.

Ještě jednou děkuji za napsání tohoto příběhu a nechť je VŠEM rodičům, prarodičům příkladem.

Alice od květnátek 26 tt

 
Sulanek
Kelišová 5636 příspěvků 22.02.05 11:06

Ahojky Miselline,

uz vcera jsem cetla pokracovani pribehu tve rodinky a male KAcenky a cetla jsem v praci a brecela jako zelva, 3× jsem musela odejit na WC se trochu zchladit, tezko by se mi vysvetlovalo proc tady slzim.

Ten vas pribeh je nesmirne smutny a zaroven nesmirne krasny, je o krase a sile materske a otcovske lasky a o tom, co vse clovek dokaze! Klobouk dolu pred tebou, manzelem a hlavne tim malickym brouckem, ktery bojoval a bojoval a bojoval az ten svuj boj vybojoval a jak urcite spravne tusim, dela vam uz nejaky ten rok velkou radost!

Preju vam do zivota jen to NEJ… a hlavne jenom radost a radost a radost a at vam rodinna sila a soudrznost vydrzi naporad!

Prosim moc o poslani fotecek na sulanek@atlas.cz.

Papa a tesim se na dalsi veselejsi pokracovani

Sulanek a Nika (25M)

 
Kaa
Stálice 100 příspěvků 22.02.05 12:32

Miselline,
jsi úžasně silná! Taky jsi mě pořádně rozplakala, mám naštěstí zdravou pětiměsíční holčičku, ale když si představím, že by se nám přihodilo to co vám … Přeju moc moc moc zdraví celé vaší rodině a ať jste šťastní (to už asi jste - ale počkám, až nám to napíšeš).

Pohlazení Kačence i tobě

Kačka

 
Kokhina
Kecalka 483 příspěvků 22.02.05 15:50

Ahoj Miselline,
tvůj článek jsem celý pěkně ořvala…a když se můj syn probudil,tak jsem ho pěkně pevně sevřela v náručí a děkovala,že jsem si to nemusela zažít…
Děkuji a držím palečky…
Kokhina a Venoušek 4,5m

 
Lenka27
Kecalka 326 příspěvků 22.02.05 20:42

Ahojky Miselline,
do tvého příběhu jsem se začetla úplně náhodou. Tak jako většina i já jsem si ho oplakala. První díl vašeho příběhu jsem nečetla, ale po přečtení jsem ho musela vyhledat a dočíst.
Vím, že teď už máte nejhorší za sebou, ale přeji ti, aby vám vaše dceruška přinášela tu největší radost a štěstí, které ti naši broučci mohou svým rodičům dávat.
Lenka + Adélka (6m)

 
Anonymní  22.02.05 21:12

Ahoj Miselline,
díky mooooc za hezký deníček, úplně jsi mě (a nejen mě jak jsem četla) rozbrečela… Ale aspoň, že víme, že nakonec vše dobře dopadlo. Teď už vím, že nemůžeme brát jako samoržejmost, že se nám narodilo zdravé dítě a nemáme žádné problémy - nebo spíš, že ty naše problémy jsou oproti tvým k smíchu… a platí, že když nejde o život jde o (…)…
Přejeme tobě i Kačence hodně moc zdravíčka a ať přibíráte…

Andrea

 
miselline
Ukecaná baba ;) 1497 příspěvků 25.02.05 19:33

ahoj…tak to věřím.Pokaždé když se Kačenka probudí a já ji vyndávám z postýlky, láskou bych ji umačkala..každý den,týden za týdnem…a za chvilku tomu již budou dva roky..
Přeji zdravé a šťastné nejen miminko,ale i rodiče!!!
miselline

 
Anonymní  02.03.05 23:29

Ahojky
Tak jsem o tom četla na rodine a taky se musím ozvat.Jsem to já Zlatak s Kubíkem co se narodil v 25 týdnu.Jsem moc ráda že o tom miselline píše.Všechno mi to ožívá zpátky.Kubíkovi budou tenhle měsíc dva a jedem na kontrolu na neonatologii tak zas omrknu místo kde pobýval tři měsíce.
Teď musím jít chrnět ,malej brzo vstává ale určitě jsem budu koukat
Všem přeji dobrou noc Zlatak

 
Katkaa
Kecalka 404 příspěvků 04.03.05 13:56

Miselline,

doslechla jsem se o vašem příběhu náhodou, jelikož jsem teď přesně v období, kdy Kačenka už chtěla na svět(25tt) a přiznávám, že mě ani nenapadlo přemýšlet nad tím, že by snad mohl náš chlapeček chtít vykouknout dříve. Samozřejmě jsem bulela jak u prvního tak u druhého dílu a už netrpělivě očekávám další, konečné a šťastné rozuzlení!
Jste moc stateční, že jste všechno zvládli a že jsi dnes už s odstupem času schopná o tom psát tak jak píšeš, že jsi nezahořkla, že jsi to nevzdala, že jsi to za Kačenku nevzdala, že to manžel nevzdal, protože jste společně všichni dokázali něco úžasného a nám všem jste velkým vzorem a příkladem! A o to více si uvědomuji, že když se člověk nevzdává, tak naděje nikdy neumírá.

Děkuju za ten příběh. Následně jsem našemu broučkovi domluvila ať tam v tom mém malém světě, který jsem mu vytvořila ještě chvíli počká. Doufám, že mě bral vážně:o)

Přeji jen to nej, jako všichni tady. Kačenka bude krásná mladá slečna o tom vůbec nepochybuji!!!

A ještě jednou smekám, zasloužíte si to!

Katkaa+kačírek od červenčátek 2005

PS: mohla bych poprosit o fotečku Kačenky, když byla opravdu malinká? Jestli by ti to nevadilo - arnoldka@centrum­.cz. Děkuju!

 
kacenka001
Kecalka 157 příspěvků 07.03.05 04:37

Ja chci pokracovani!!!! PROSIIIIIM!!! :)

 
Kubinka
Ukecaná baba ;) 1129 příspěvků 19.06.05 21:21

Ahoj,
tak jsem si to konečně přečetla¨, ještě mi tedy chybí ten poslední dílek. I když jsem nátura silná a navíc zdravotní sestra, která dost dlouho dělala na jedno těžkém a také smutném oddělení, musím říct, že jsem to pěkně obrečela. Jsem ráda, že už to čtu s odstupem a že teď vím, že je Kačka součástí vaší rodiny. :)
Nevím jak bych se v této situaci zachovala já, ale před tvou vírou a trpělivostí smekám. :) Kubinka

Vložit nový komentář