Story naší Kačenky III - život v nemocnici

miselline  Vydáno: 18.03.05

Konečně jsem se zase po dlouhé době dokopala k tomu, abych napsala další část…část třetí, část konečně veselou, plnou optimismu, mateřské lásky, kamarádství, a taky ohromnou dávkou smíchu, kterým jsme s ostatníma maminama zaháněly trápení.

Minule jsem skončila tím, jak mě Katuška překvapila a začala svým bojem všem dokazovat, že ten život, který může mít před sebou si teda rozhodně vzít nedá a bude se o něj rvát jak lvice.

Další den jsme přijeli s manžou, ještě večer nahlásil sousedovi, u kterého dělal, že do práce přijede pozdě. To ráno jsem poprvé za celou dobu zaspala. Miloš předvídavě típnul budíka na telefonu, udělal mi výbornou snídani do postýlky a mě vlastně probudila až vůně smažených vajíček na anglické. S obrovskou chutí jsem se do dala do papání, zatímco Miloš tu chudák poletoval a nevěděl, co si vzít na sebe, jestli se má ještě přece jen oholit..„Fakt můžu jet v riflích???“…„J­ežíš..mám se oholit?“
Tajně mi cukaly koutky smíchem, opravdu jsem se bavila tím, jak se chce naší dcerušce představit, co-by nažehlený tatínek. Neměla jsem to srdce mu zkazit radost tím, že naše princeznička nás stejně ještě ani nevidí a že jestli je tatínek nažehlenej, vousatej nebo jako ze škatulky ji vážně zajímat nebude.
A tak jsme vyrazili..Řídil jako ostatně skoro vždy..přesně dle předpisů, houkání vzteklých řidičů, které brzdil při cestě za výdělkem, komentoval dost nevhodnými slovíčky.
Sestřičky zdravily z daleka a pousmívali se nad vyparáděným taťkou..Kačenka nás vítala neuvěřitelnou čilostí, házela sebou bez přestání a tehdy jsem se tam cítila naprosto zbytečná. Miloš si s ní povídal, během těch dvou hodin, co jsme tam strávili, si byl asi 8× umýt ruce v dezinfekci, neustále vykřikoval, jak je kráááásnááá a všem dokola opakoval, že je to jeho princezna.
Když přišla sestřička krmit (sondou), tak ji pozoroval s nenávistí a stále jí opakoval, ať je opatrná, aby jí neublížila. Byl úplně vyměněný, zářil nadšením a radostí a ještě doma jsem poslouchala, jak je šťastný.
Spoustu dalších dní probíhalo stejně…odstří­kávání, telefon do nemocnice, příprava na cestu, cesta…nadšené sledování dítka, které se už tehdy měnilo v maličkou čertici. Její nejoblíbenější činnost bylo vyndávání si hadiček, zvláštním způsobem putovat po inkubátoru a neuvěřitelným ječením se dožadovat papání. To byl asi největší zlom. Sestřičky mi střídavě oznamovaly „Teda, kdyby všechny děti umíraly hlady, tak Kačenka se připomene i za ně“.
A jak já byla ráda!!! Pomaličku se ručička na váze začala hýbat směrem doprava a já si poctivě zapisovala každodenní přírustek.
Je fakt, že s dýcháním jsme měli ještě hodně velké problémy, většinou se zapomínala vnoci, což mi sestry vysvětlily tím, že tvrději zabere. Prý by moc pomohlo, kdyby mohla slyšet můj dech, tep nebo tikot budíku (doma jsme to ostatně praktikovali…do bříška medvídka jsme zašili jemně tikající budík a strčili jí ho do zavinovačky).
Jinak to bylo takové zvláštně příjemné období. Samozřejmě jsem se trápila tím, že nemůžu mít svoje miminečko doma, ale konečně jsem si našla chvilku na jídlo, dokonce si zašla ke kadeřníkovi…o­kukovala pupíky mých kamarádek a říkala si, že takhle jsem přece teď měla vypadat taky.., obíhala jsem obchody s dětskými věcmi a ze všech stran slýchávala „Ale věci na panenky musíte shánět v hračkářství!“. Neměla jsem chuť cokoliv vysvětlovat a tak jsem vždy říkala, že chci to nejmenší, na barvě mi záležet nemohlo. Později jsem s nadšením vyhrabala staré krabice ze sklepa a uvnitř se ukrýval poklad..maličkaté dupačíčky, košilky..čepičky. Já byla taky drobeček a moje prozíravá mamina vše opatrovala a poctivě vše urovnala do pytlů a ty do krabic.
A najednou přišel den D hodina H…ráno jsem dostala pusu od manžílka, zamávala jsem mu do okna a šupajdila zpaměti vytáčet nejvolanější číslo posledních dnů. Po chvíli jsem se už oblékala a vytahovala auto ze dvora. Bylo ráno a takové teplo, že ani klimatizačka nestíhala.
Zazvonila jsme na zvonek, řekla jméno a z druhé strany se ozvalo..„Ale my už jí tu nemáme..“ V prvním momentě ve mně hodně zatrnulo, rozbušilo se mi srdíčko šílenou rychlostí. Další slova setřičky mě uklidnila..„Zaz­voňte na spodní zvonek a utíkejte na další oddělení“.
Hurráááá!Jsme o stupínek výš..o maličký krůček blíž k radosti, o oddělení vedle.
Opatrně jsem zaklepala na dveře a čekala, jak mě sestřičky uvítají. Jediným pohledem jsem našla známě se svíjející tělíčko a už jsem chvátala ji pozdravit.
Po chvili přišla sestra, přebalovala a dávala se do krmení. Automaticky jsem sestře podala připravené stříkačky s vitamínama, poupravila sondičku na nožičce, zavřela inkubátor a zapla alarm. Asi se to nestávalo moc často, protože na mě nevěřícně jukla a ptala se, zda dělám ve zdravotnictví. Rychle jsem se začala omlouvat, že jsem to okoukala na JIPce. Až později jsem zjistila, že jsem si je touhou vědět a umět stále víc dost získala a tak jsem s žádnou nikdy neměla žádný problém, žádný konflikt.

Po třech dnech se v telefonu ozvalo…„Kačenka má kilo!“ „Bože…máme kilo hurááá, celé jedno kilo!“. Vytryskly mi slzičky a když mi sestra nabídla, že pokud stihnu do nemocnice přijet do hodiny, dají mi malou pochovat, začala jsem brečet až jsem škytala.
Určitě jsem zdolala rekord přestupků v rychlosti. Ale v nemocnici jsem byla včas a s nadšením jsem sledovala, jak si maminky vyndávají dítka a dávají se do kojení. Trpělivě jsem čekala, až přijde sestra a vyndá mi Katušku, ale jaké bylo překvapení, když mi přinesla židli a já slyšela „Tak šup šup - jdeme kojit!“
„Cože????“ vyhrkla jsem naprosto neslušně.
Během vteřiny se mi totálně rozklepaly ruce, nohy, srdce se dalo do sprintu a místo radosti jsem cítila panickou hrůzu..„Ježíši, jakže se chovají miminka?? Jak ji mám zvednout??? Bojím…vždyť tomu drobečkovi ublížím“
A pak to přišlo…sestřička Kačenku zabalila do plínky a pomaličku mi ten maličký zázrak položila do náruče. „Ahoj Beruško moje..tak jsme se konečně dočkali.Tvoje maminka tě chová..vidíš…ta ubrečená ženská, to jsem já, tvoje maminka?!“ Jako by mi rozumněla, roztáhla pusinku do nádherného šklebíku a moje srdíčko přidalo na rychlosti.
Pocity, jaké jsem cítila se prostě popsat nedají..všechno to štěstí, láska…to ohromné množství doufání, zoufání a touhy..to vše vybuchlo a já se za své slzy ani nestyděla. Ostatní maminky na mě koukaly jak na cvoka, ale mně to bylo fuk. Vždyť jsem si chovala náš UŽ kilový poklad. A co víc…malá se automaticky přisála a pila..ona pila! Sama …bez sondy, bez pomoci. Pozvedla jsem uslzené oči k sestře a ta vědoucně přikývla. Moje štěstí nemělo hranic, v duchu jsem poletovala nad mráčky a věděla jsem, že všechno to trápení je pryč.
Ještě dlouho po tom, co mi usnula vyčerpáním v náručí, jsem si tam seděla, broukala písničku, chovala a užívala si pocit mateřství. Vůbec se mi nechtělo odevzdat Katušku a odjet domů. Nakonec jsem přece jen odlepila oči od mojí (teda samozřejmě naší) princezničky, podívala se směrem k sestřičkám. Všechny stály za sklem a chápavě se usmívaly - i ta slzička se objevila…byla to ohromná výhra, veliký skok, vždyť malá napoprvé vypila 20ml.
Když byla Kačka zpět v teplíčku svojí garsonky, přišla další pecka! Sice neuvěřitelně krásná, ale vzhledem k tomu, co jsem měla ještě zařizovat, naprosto šokující.
„Tak maminko, volala jsem vrchní, v pátek ráno se hlaste s taškou na maminkách“
Opět ze mne vypadlo ošklivé „cože?“, ale hned jsem slibovala, že tu budu za každou cenu…A to byla středa!
Cestou domů jsem přemýšlela, jak to mám všechno stihnout…vyprat věcičky, vyžehlit, vyvařit plíny, nakoupit olejíčky, mastičky,..plín­ky..a kočár! Já nemám ani kočárek???!!! Na vysvětlenou dodávám, že jsem se tehdy bála koupit či připravit cokoliv většího, abych něco nezakřikla..

Nastal neuvěřitelný chaos, zařizování, lítání, blázinec, zjišťování - no blázinec…Okamžitě jsem volala taťkovi, jestli se mnou dojede koupit kočárek.. Vyrazili jsme druhý den - jako za starých časů.
Mamina nabalila spoustu svačiny, nezapomněla polštář, který jsme si vozili s bratříčkem jako dítka. Já si vlezla na zadní sedadla, vyzbrojená odsávačkou, dvěma plenkami na zachraňování oblečení a hurá na cesty.
Karambol nás čekal už na hranicích, mlíčko se mi spouštělo samo a tak jsem se dala do odstříkávání…k vel­kému úžasu řidičů kamionu, kteří bez okolků špízovali, co to tam za tím hadrem přes okno vyvádím.
To samé nás čekalo při cestě zpět…ale hlavní bylo - kočárek jsme měli. Předpokládám, že mě vyšel stejně draho jako tady, ale co?
Ve čtvrtek ráno jsem zabalila věci do nemocnice (první tašku a že mi jich manžel ještě navozil pěknou řádku), honem vyprala nejdůležitější věcičky s tím, že co nestihnu, zařídí moje mamina (zlatá to žena!). V pět volal manžel..„Honem se oblékni, za hodinu tě vyzvednu, zamluvil jsem Relax a obvolal ostatní - jdeme zapíjet!“
Opravdu jsem netušila, jestli je můj muž tak střelený nebo si jen dělá legraci. Nedělal..když jsme dorazili do baru, byla tam celá banda kamarádů, přátel, nejdřív jsme zodpověděli neskutečné množství otázek ohledně oslavenkyně, převzali hromadu dárků pro nás i pro ni, připili si na zdraví a připíjelo se stále - téměř do rána bílého. Oslava to byla krásná, všichni se báječně bavili a já si dokonce dala taky sklenku vínka - mlíčko jsem průběžně vylévala do wc pro personál.
Druhý den jsem s rozpolceným pocitem stála na chodbě, tašku u nohou, manžela za zády, zvonila na zvonek maminky a s napětím čekala, co se bude dít.
Přišla vrchní, dost hrubě vyrazila manžílka, s tím, že tam nemá co dělat, honem jsem ukořistila pusu a zamávala mu, vrchní mě frkla na třílužkový pokoj, ukázala kuchyňku, jídelnu a zase zmizela - celkem fofr.
A tak jsem se stala součástí nemocnice..
Přišel oběd a najednou se na chodbě strhla vichřice…ohromná spousta hlasů, šumění, smích…a cinkot nádobí. Chvíli jsem přemýšlela, jestli jsem na správném oddělení a velice opatrně jsem vystrčila nos z pokoje.
Jakási duše na mě kývla - oběěd! Stále nechápavě jsem sledovala roj maminek - nejmladší bylo necelých 17, drobných, silnějších, brýlatých …ale jedno měly společné..úsměv na tváři.
Sice jsem to nechápala, moje představa žití na maminkách byla naprosto odlišná. Čekala jsem utrápené bytůstky, pláč, zoufání, stížnosti..ale úsměvy??? Zařadila jsem se do davu, vyhlídla si místo u stolku, dala se do jídla a jen tiše poslouchala, co je kde nového, které miminko přibralo, které má žloutenku…a najednou se mně kdosi (samozřejmě se mi všechny představily, ale moje hlava tu obrovskou dávku ínformací nebrala) zeptal, jestli mám holčičku, chlapečka…začala jsem odpovídat a tím mě přijaly mezi sebe - mezi maminky. Od té doby jsem ani pro sestry neměla jméno…prostě jsem byla maminka.
Začal stereotyp, který jsem přijmout prostě musela..Budíček kolem šestý, abysme se stihly vystřídat v koupelně, těsně před sedmou se naše banda za povyku hrnula ze schodů, rozutíkávala se na různá oddělení, aby úderem sedmé stála každá maminka u svého dítka. Pozdravit sestry, doktory, miminka…tajně kouknout do papírů, co se v noci dělo, honem zjistit, kolik mrňousek přibral, vypnout alarm, vyndat mazlíčka, nenápadně pochovat, přebalit, nakojit, zvážit, vychutnat si tu chviličku s miminkem a už hupky do škatule, fofrem na snídani a doodstříkat zbytek mlíčka.
To probíhalo každé tři hodiny, den co den, týden co týden, měsíc co měsic. Kolotoč končil posledním krmením v 22:00, což znamenalo, že jsme se do postele po odstříkání a vykoupání dostávaly nejdříve v 23:něco.
Volné chvilky téměř nebyly a když se náhodou zadařilo, tak jsme se klátily únavou na postel a vychutnávaly si každou minutku..i na 10minut se vyplatilo zalehnout. Případně jsme natěšeně utíkaly koupit si nějakou mlsku…s tím, že samozřejmě mlsáme jen kvůli dětičkám - hihi.

Výbuch smíchu dokázala zažehnout každá maličkost…
„Co máme k večeři?“ „Je čtvrtek, co myslíš?“ přechodné maminky na sebe nechápavě jukly, zasvěcené sborově zahlaholily „párkýýý“ „hořčicéééé“ „bléééé, to se číčy budou mít“ a už jsme se řechtaly, protože pouhá představa, jak nenápadný štrůdl maminek pašuje skrz vrátnici v kapsách párky a krmí jimi nemocniční kočky byla pro již absolvující opravdu směšná.(ale jinak jsme všichni opravdu normálni!Prostě nám to tam pouze lezlo na mozek)..
Smích nebyl vyjímkou ani vnoci, když jsme se scházely v jídelně a každá svým stylem odstříkávala mlíčko. Vidět nás někdo, kdo nezažil, rovnou by nám volal Bohnice. Bylo to hodně podobné jako draní peří…sedávaly jsme dokola - okolo stola la la a vesele drbaly personál, sestry, doktory, vyprávěly si humorné i děsivé historky, které nám předaly stálice, co už dávno byly doma se svými ratolestmi. S úsměvem vzpomínám, jak nás dokonce jednou přišli „zkontrolovat“ sloužíci doktůrci…asi jsme se smály příliš nahlas.Oni nelenili, přisedli, my ukončily odstříkávání a poslouchaly jejich historky z života nemocnice…a pak se bály jít na záchod..„Co kdyby tam fakt někdo byl???Nějaký úchyl nebo tak???Ten dědula v parku přece vypadal divně“.

Jednoho dne jsme přišly z krmení, odstříkaly a když jsme šly dávat mlíčko do lednice, stála tam nová sklenička…s nád­herně bílým obsahem - naše mlíčka mi přišla namodralá. „Tý jo, to je jak smetana“ dala se slyšet jedna z nás, „No jo, vždyť na rozpisu přibyla Smetanová“. To jsme netušili, že je to další stálice a hlavně, že ona nás bude všechny držet nad vodou, ač v tu chvíli její dítě bojovalo (stále bojuje a na dosmrti bojovat bude) o život.
V tu dobu Kačenka měla 1,5kg a já se začínala těšit na další oddělení…nedo­nošence. Opravdu netrvalo dlouho a brzy jsem se loučila s naprosto úžasnýma sestřičkama, s kterýma jsme strávily nejeden večer v příjemném povídání o všem možném.
Katuška přesídlila do svojí první postýlky, sice stále byla před sklem sestřiček, ale i to, že si udržela teplíčko a už ji hlídal jen alarm, bylo prostě skvělé. Ne už tak pro mě…Sestřičky na nedonošencích se už maličkým nevěnovaly tak, jako na předchozích odděleních a když jsem sama požádala, že bych se chtěla o Kačku starat co nejvíc, tak toho náležitě využívaly. Každou chvilku se ozval telefon na chodbě…ťukání na naše dveře a někdo hlásil „Sestra volá, Kačenka pláče..“ a já, byť rozespalá, úprkem kmitala o patro níž. Běhala jsem ráda, jen mě opravdu moc mrzelo, že je to jen na utišení - krmení, přebalování..a co nejrychleji odejít.
Denně jsem se chodila ptát, jestli se neuvolnil nějaký pokojík, abych konečně mohla mít ten náš poklad u sebe.
I moje touha byla vyslyšena…Tehdy měla Kačenka 1,68 a sestra konečně při ranním krmení řekla, ať si pomalu sbalím, odhlásím se a přijdu i s věcmi. Jásala jsem tolik, že jsem cestou na maminky vrazila do našeho Mirečka..( mladý černoch lékař - obvykle s ním byla obrovská legrace, protože česky uměl jen částečně). Honem jsem mu vylíčila, proč to a on jásal se mnou. Je zvláštní, jak se personál chová jinak, když nás vidí každý den a každou noc. Vlastně většina lékařů byla neuvěřitelná a za ty týdny, co jsem v nemocnici byla, už to nebylo doktor-maminka-miminko. Dokázali jsme se zasmát, popovídat si, když jsme se potkali u automatu na kafe, v klidu jsme poseděli…žádný stres, většinou se sami ptávali na mimi, s přehledem vysvětlovali, čemu jsme nerozumněli..velké díky!
Na room-ing jsem s nadšením na několikrát táhla hromadu věcí, které mi tam zatím manžel stihl navozit…všechno bylo přece naprosto nepostradatel­né!A tak se časem objevil vlastní sušák, žehlička…

Konečně jsem byla opravdu maminka! Urychleně jsem vybalila a už jsem hopsala za sestrama, aby mi KONEČNĚ vydali moji princeznu i s postýlkou. Na náš pokoj jsem si ji vezla jako svátost..a cítila se taááák krááásně důležitá. Katuška spinkala a já u ní seděla, hladila ji a povídala si s ní..dvě hodiny.
Padla desátá-kojení. Naše madam měla od samého počátku v sobě budík, který ji naprosto přesně upozornil, že se má hlásit o papání. Jakmile trošičku fňukla, honem jsem ji nadšeně začala vyndávat, pusinkovat..konečně jsem si opravdu užívala bez neustálého dozoru sester…
Užívala jsem si i toho nadělení v plínce..Božeééé, já byla tááák šťastná. Kojení bylo najednou něco naprosto jiného, seděla jsem si v křesílku, pohupovala a maličké tiše broukala. Už žádný „Maminky honem, jedna židli tady, druhá tam“. „Máte nakojeno?“ „Tak do inkubátoru, šup šup“.
Katušku jsem chovala dlouho předlouho..žádný honění. Přijde mi, že jsem se s ní mazlila snad celý den.
Večer volal manžílek a než jsem mu vylíčila, jak je Kačenka krásná, jak je heboučká, voňavoučká..jak krásně pije, tak uteklo skoro půl hodiny.
První společnou noc jsem nespala - stále jsem koukala, jestli je v pořádku, ačkoliv jsem samozřejmě měla puštěný alarm..ale co kdyby??Nebo jestli jsem se JEN nemohla vynadívat??? Nevím, ale každopádně to byla jedna z nejkrásnějších nocí.
Ráno jsem snídani nestihla..bála jsem se opustit pokoj, a když jsem se konečně odhodlala, maminy se už vesele bavily ve společenské místnosti. Když jsem přišla, zaznělo sborové „ahoj!“ a já si oddechla. Žádný nesmělý okukování se nekonalo, byly jsme všechny na jedné lodi, z níž se vystupuje moc těžko. Okamžitě mě zatáhly do hovoru a do zasvěcování, jak to na tomto oddělení chodí.
A jak to tam opravdu chodilo???
Vlastně žádný velký pravidla..každá maminka tady byla jen za sebe a za miminko-případně dvě. Jediný, co se muselo dodržovat byla ranní vizita…tudíž budíček cca půl sedmá, honem umýt, poklidit pokojík, nakojit - to už se pravidelně ozývalo jemné klepání na dveře a vcházela lékař-ka, aby zkontroloval-a záznamy o vypití mlíčka, o počtu a obsahu plínky. Kdo stíhal snídani, měl plus, kdo ne, jeho mínus - kantýna byla otevřená stále.
Co kdo dělal během dne bylo jen a jen na něm..V mém případě jsem poctivě hlídala postýlku, chovala a povídala si s malou, četla knížky, spinkala..jo a hrála tetris. Sem tam jsem odběhla mezi ostatní, abych opravdu nezmagořila.
Postupem času, jak jsme tam zůstávaly opravdu jen jako stálice, tak se začala měnit i psychika. Naštěstí už nebyly žádné rány vzhledem ke stavu dědiček, ale přicházela depka z toho, že vše jde taááák hrozně pomalu, že každý doktor říká něco jiného, že dětičky nepřibýrají tak, jak jsme si představovaly my..
Bylo to zvláštní období, období relativního klidu, pohody, žádný stres s praním prádla, žehlením, ale zároveň divná izolace od okolního světa.
Vlastně tam nebyla ani žádná večerka…dost často se stávalo, že jsme se zadrhly do pozdních hodin, dokud nepřišly sestry na kus řeči a pak nám jemně nenaznačily, že už je pozdě. Ale to neznamenalo, že se musíme rozejít.
Mnohdy jsme koukaly na nějaký horůrek a přitom objednávaly pizzu či jiné laskominy. Skvělý bylo, že donášková služba byla skvěle zaběhnutá - asi už z předchozích let a věděla, že se nesmí zvonit na zvonek, ale pouze prozvonit číslo mobilu, z kterého se objednávka konala.
Opravdu jsme se snažily si zpříjemnit každou volnou chvilku, hrávaly jsme hry a pořádaly neskutečné turnaje v člověče nezlob se.
Samozejmě, že vše nebylo tak absolutně růžové…každou z nás ne jednou popadla depka a já nebyla vyjímka. Taky jsem si poplakala, že jsem zavřená ve špitále, venku svítí sluníčko a já si nemůžu ani otevřít okno, že se mi stýská po manžílkovi a že ten humus, co nám podávali (stále dokola) jako stravu se opravdu časem jíst nedal.
Nejhorší ze všeho bylo asi to stýskání..účty za telefon jsou dodnes děsivou vzpomínkou. Ale jak to zvládat??? Manžílek sám, ráno do práce, večer z práce, každý den prázdný pokoj… a já s Kačenkou, takovou dálku od něj. Stýskávalo se mi po příjemných večeřích, společném koukání na filmy, společného řešení pracovních problémů a co hůř…stýskalo se mi i po hádkách..Co já bych tehdy dala, kdyby se nenadále vynořil za dveřmi, přišel, pohladil…řekl to krásné „Mišulko..“! Ale nic, jen tichý pokoj a pravidelné blikání červeného světýlka na Kaččině postýlce a občasný pláč miminka z vedlejších pokojíků.
To vše mi přišlo jako věčnost a stále dokola…Až konečně přišla změna!
Když měla Katuška kousíček přes 2kg, už jsem se viděla pryč. Pomaličku se naše maminkovská rodinka rozpadala. Každou chviličku přiběhla některá jásající spoluubytovaná…„Jde­me domů…HURÁ!“ a my ostatní sice měly obrovskou radost..ale jsem si jistá, že každé z nás proběhlo hlavou „chci taky, proč oni jo a my ne..“
Jednoho dne přišla sestra, aby mi přinesla léky na noc a tajemně mi zašeptala..„Rodí se jak o život..jste kandidáti!“ Ani jsem se nemusela ptát, bylo mi hned jasný, co tím myslela. Zvesela jsem zamířila juknout na tývku a asi jsem se musela hodně připitoměle usmívat, protože se hned strhla lavina otázek…
„jo-jo-jo…půjdeme, snad už konečně brzičko“.
Ten večer jsem skoro nespala, jak já se těšila domů, až si pro nás tatínek konečně přijede - domů, do baráčku, do postýlky…do tatínkovy náruče…s miminkem, s naší statečnou holčičkou.
Ráno proběhla vizita a nic. „Jak nic???“ „Kam jde, ani mi neřekla, že máme balit?“. Na snídani jsem šla jako hromádka neštěstí a slzy se vyrojily hned, jakmile jsem z jásotu zjistila, že jde domů maminka od vedle.
„Prosím prosím, vždyť už jsme tu tak moc dlouho, prosím prosím. Taky chci domů“ „Mám tu nejúžasnější bojovnici na světě, slíbila jsem jí, že jí ukážu celý svět..nemocnici už známe nazpaměť. Přece už máme nárok na kočárek a ne jen stále na nákupní vozík jezdící po chodbách, prosíííím.“
Naštěstí stále něco končí a něco začíná, a tak jsme se i my dočkaly (ačkoliv o mnoho dní později). Jednoho rána, to měla Kačenka 2,08kg, zcela nečekaně, přišel naprosto neznámý lékař a už ve dveřích halekal „Mrkvičky, budeme přesazovat“! Nejdřív jsem zkoprněla, ale hned v zápětí mi to došlo!!!!! JDEME DOMU!!!!HURÁÁÁ!
„Ježiši Kriste, vždyť my jdeme domů-domů-domů!“ „Za tatínkem…“
A už jsem s klepajícíma rukama cvakala SMSku, vůbec mě nezajímalo, cože to máme k snídani. „ahoj srdicko, zavolej mi na pevnou“. Vzápětí se rozdrnčel telefon na chodbě, „Jájájá-to je pro mě!“ a už jsem zvedala sluchátko. Tatínek byl zprvu vyděšen, co se děje, ale okamžitě z mého hlasu poznal, že jsem šťastná!A tak mu říkám: „Nechceš si vzít dovolenou?“ na oplátku začal koktat, jestli jsem vážně v pořádku.
Stále veselejším hlasem jsem mu začala pomaličku naznačovat…„No, že by sis mohl udělat výlet za námi..“. „Zlatíčko víš přece, že mám málo dovolený a šetřím si ji, až budete doma, holky moje“. „Ale já bych tě tu moc chtěla..víš?!“ „Tak já odpoledne přijedu, jo? Musíš to vydržet!“
To jsem teda vážně nevydržela a zahlaholila do telefonu „Koukej si vzít auto, do tašky připravené oblečení pro Kačenku a honeééém!“
No chlap, dlouhý vedení…dost trvalo, než začal řádně jásat, prásknul mi sluchátkem se slovy „JEDU“.
Otočila jsem se směrem ke společenské místnosti a jako již po sté mi vyhrkly slzy…Všechny maminky stály na chodbě, neslušně poslouchaly náš rozhovor a držely zvednuté palce! Jeden vedle druhého, celá řada! Každá jásala se mnou, poskakovaly jsme po chodbě - k úžasu sester, které vyběhly zjistit, proč ten hluk, objímaly se a brečely. Tolik štěstí…To se nedá ani vysvětlit, bylo to něco nezkutečného, ačkoliv člověk, který nezažil, nechápavě zakroutí hlavou a řekne si „no tak jdou domů, no a co?“
Ale pro mě, mého milovaného muže, pro naši nejúžasnější dcerušku, pro celou rodinu, vlastně pro celou ulici, kde bydlíme, to byl obrovský úspěch, vymodlený a zdánlivě nemožný.
Loučení bylo velice těžké, přece jen jsem s ostatníma maminkama, sestrama, doktorama strávila mnoho a mnoho dní, týdnů…společně jsme plakaly, jásaly, společně jsme si dělaly legraci jedna z druhé, společně jsme zdolávaly strasti našich dětiček. Najednou mi přišlo, že jsem tam vlastně byla určitým způsobem chráněná a že to je najednou pryč. Najednou mi docházelo, že se vydáváme do zcela jiného světa…byli jsme rodiči a zodpovídali jsme už nejen za sebe, ale i za spící poklad v tašce.
Začínal nový život..společ­ný…náročný…vy­silující…ale táááák mooooc KRÁSNÝ!

Nemocnici jsem opouštěla s pláčem, ani nevím, jestli to byl pláč vděčnosti, radosti, smutku…hlavou mi vládl chaos, srdíčko bilo jako splašené a jen jsem křečovitě svírala tašku s Kačenkou. Miloš na nás koukl do zrcátka a jen zašeptal: „Jedeme domů, holky moje zlatý, už navždy domů“..

Miselline+Kačenka

PS: HAPPY END…a bude pokračovat příštím dílem, o tom, jak jsme zvládly nástrahy rodičovství, probděných nocí, každodenní návštěvy u lékařů a snad i pár rad navíc.
Mějte se krásně a snad zase brzy ahoj
 MM

Líbil se vám deníček? Máte také co říct? Přidejte na eMimino.cz svůj deníček.
Průměrné hodnocení zápisku v deníčku 5.0 bodů
 Váš příspěvek
 
Anonymní  18.03.05 15:04

No slává!!! Opět bulím jako želva, ale u tohoto dílu jsou to slzy štěstí. Kačenka je moc šikovná holka, do celého jejího života ji přeji hóóódně zdravý a moře lásky - to vše rovná se štěstí. Pá Lucka

 
Analeh
Povídálka 45 příspěvků 18.03.05 15:15

Moc hezké bulím jak želvička,jste holky statečné :o) už se těším na pokračování a Kačence pac a pusu.
Helča+Denča+Lukajda

 
Anonymní  18.03.05 15:52

Ahoj,
u toho se nedá nebrečet štěstím.. přeji vám oběma hodně společných chvil, zdravíčka spokojenosti. Naše mimi bylo úplně jiné váhové kategorie (4kg), za pár dní jsme byly doma z porodnice - proti vám jsme to měly snadné, o to víc oceňuji bojovnost vás obou.

 
NiKina
Závislačka 3931 příspěvků 18.03.05 16:11

Misselinko a hlavně Kačenko ! Brečím jak želva..... S úžasem jsem hltala jak to chodí u nedonošeňátek a hlavně jsem netušila, že existuje nějaké oddělení „maminek“…

Před čtvrt stoletím jsem se ve stejné nemocnici „dopíkala“ já, bylo to tenkrát hodně tvrdý a studený… :-( Vrátila jsem se zjizvená na těle od jehel a k matce, která už o mě tolik nestála. Platilo, že sejde z očí, sejde z mysli. Proto jsem přešťastná za všechny dnešní miminka, že mají umožněn takhle kráááásný styk s maminkou a jejich vztah může jenom vzkvétat a růst, což je podle mě moc důležitý !!!!

Držím vám moc palečky do dalšího života a těším se na další díl :-)
NiKina 28 tt

 
Anonymní  18.03.05 16:22

Ahojky,

krááásný.....Navíc obdivuju, jak jsi to hezky sepsala, mě se narodil Davídek o dva měsíce dřív, měl 1710 g a 40 cm, v nemocnici jsme byli pět neděl, vím jaký to byly nervy, ale teď už je z něho skoro devítikilovej rošťák.
Přeju Vám moc zdravíčka a štěstíčka.

Míša a Davídek z letních miminek

 
andelka
Povídálka 19 příspěvků 18.03.05 16:26

........pobrečela jsem si klávesnici, ruce, oblečení…Díky Bohu, že jste v pořádku. Moc Vám přeju všechno nejlepší a spoustu štěstíčka.
 Petra

 
Sulanek
Kelišová 5636 příspěvků 18.03.05 16:49

Ahojky Miselline a Kacenko,

opet brecim jako zelva a jsem taaaak rada, ze tentokrat brecim tim, jak jsem dojata, jak to vse krasne pokracovalo a pokracuje! Jste velke bojovnice a manza vlastne taky, vyhrali jste spolecne dozivotni stesti!!!
Moc se tesim na dalsi dil a Kacence posilame pusinku

Sulanek a Nika 25.5M

 
Anonymní  18.03.05 16:50

Misellinko popsala jsi to překrásně, tvůj článek mě chytil za srdce a upřímně dojal. Před 15 lety jsem porodila naše dvojčata, holčičky taky předčasně, i když tak brzy jako ty ne (31tt). Po 14 dnech na JIP jsem mohla taky na maminky a strávila tam s nimi ještě 6 týdnů. Popis tvých prožitků mi to vrátil do paměti. Každých 10dkg jsem slavila, protelefonované hodiny, slzy strachu se střídaly se slzama štěstí. Jedna moje holčička měla retinopatii 3st. (určitě víš, co to je - potrhaná sítnice). Primařka z očního mě vystrašila, ať se připravím na nejhorší - slepotu, operace má 50% úspěšnost. Nervy, když malou v inkubátoru odváželi na oční kliniku nezapomenu. V té chvíli jsem se modlila k Bohu, přestože jsem nikdy nebyla věřící. Operace se zdařila, holka nikdy nepotřebovala ani brýle, což na očním posoudili jako zázrak. To čekání na propuštění bylo stejné jako u tebe. Prosila jsem doktory očima denně. V den, kdy nás pustili jsem dostala obrovskou kytici od manžela a běžela ji dát primařce na ARO. Ta mým holkám zachránila život. Slzely jsme obě.
Před několika lety jsem měla na nedonošených švagrovou a neteřinku a při té příležitosti jsem tam holky vzala, aby se podívaly, jaký byly uzlíčci, kde jsem s nima byla. A představ si, dvě sestřičky mě poznaly (jak říkáš, vztahy jsou tam opravdu takové blízké).

Přeju tobě i Kačence hodně štěstí v životě a hlavně zdraví.
Pajdule od Matýsků

 
Zet
Zasloužilá kecalka 857 příspěvků 18.03.05 16:58

Bulím jako želva, ani pomalu nevídím na klavesnici a na monitor. Krásně jsi to napsala. To byli nervy :-) Tvoje síla je obdivuhodná, ale přesto tak pochopitelná. Držím palečky a přeji krásný život s Vaší princezničkou celé rodince. Mějte se moc a moc krásně
 Zet

 
falco1
Stálice 84 příspěvků 18.03.05 17:05

Jeziiiiis,to je krasa a nadhera..brecim tu jak zelva,smrkam a utiram klavesnici…krasne jsi to popsala a moc vam drzim pesticky,at se vam vse smutne vyhne a jste zdravi jak rybicky..cela rodinka..

 
falco1
Stálice 84 příspěvků 18.03.05 17:06

Jeziiiiis,to je krasa a nadhera..brecim tu jak zelva,smrkam a utiram klavesnici…krasne jsi to popsala a moc vam drzim pesticky,at se vam vse smutne vyhne a jste zdravi jak rybicky..cela rodinka..

 
miselline
Ukecaná baba ;) 1497 příspěvků 18.03.05 17:10

ahoj!Vidím, že maminky to všude tráví stejně, viď?Stejně cítí, soucítí..Přesně vím, jak ti bylo, taky jsem nikdy nevěděla, proč zrovna brečím.
Vidíš, to jsem přes ten fofr zapomněla..Já jsem tehdy dostala obrovskou bombošku a letěla ji dát personálu na JIP, pak ještě utíkala dolů do krámku, abych koupila i na ostatní oddělení. Primáři chodím děkovat každou kontrolu. Je fakt, že to i jemu dělá viditelně dobře a má Kačenku moc a moc rád. Pokaždý se úplně rozzáří, chová ji a nosí po všech odděleních, ukazuje jí miminka a je na svůj zázrak (tehdy on zavelel operaci střívek, jinak by prý jistě praskly a dopad by byl strašný) náležitě pyšný.
A sestřičky nás taky poznávají, ačkoliv - ty naše dva roky jsou zanedbatelný a skoro pochybuju, že při dnešním stavu ve zdravotnictví, tam za 15 let budou ty samé.
Přeji dětem moc a moc štěstí a i za tebe „stále děkuji TOMU nahoře, že nás obyčejný lidičky má stále tak rád!!!“
Miselline

 
miselline
Ukecaná baba ;) 1497 příspěvků 18.03.05 17:11

ahoj!Vidím, že maminky to všude tráví stejně, viď?Stejně cítí, soucítí..Přesně vím, jak ti bylo, taky jsem nikdy nevěděla, proč zrovna brečím.
Vidíš, to jsem přes ten fofr zapomněla..Já jsem tehdy dostala obrovskou bombošku a letěla ji dát personálu na JIP, pak ještě utíkala dolů do krámku, abych koupila i na ostatní oddělení. Primáři chodím děkovat každou kontrolu. Je fakt, že to i jemu dělá viditelně dobře a má Kačenku moc a moc rád. Pokaždý se úplně rozzáří, chová ji a nosí po všech odděleních, ukazuje jí miminka a je na svůj zázrak (tehdy on zavelel operaci střívek, jinak by prý jistě praskly a dopad by byl strašný) náležitě pyšný.
A sestřičky nás taky poznávají, ačkoliv - ty naše dva roky jsou zanedbatelný a skoro pochybuju, že při dnešním stavu ve zdravotnictví, tam za 15 let budou ty samé.
Přeji dětem moc a moc štěstí a i za tebe „stále děkuji TOMU nahoře, že nás obyčejný lidičky má stále tak rád!!!“
Miselline

 
Anonymní  18.03.05 17:31

Máš pravdu, od té doby vím, že někdo tam nahoře je a když je člověk opravdu, ale opravdu na dně, tak se s ním dá i dohodnout :-))). Člověk si po takových starostech uvědomí, jak malicherný věci předtím řešil, jak je všechno ostatní nedůležitý a má nadhled, když si lidi stěžujou, jak je život strašnej jen proto, že mu např. v práci nepřidali :-))). Víme svý… A zůstanem vděčný… Tenkrát mi bylo 18 a zmoudřela jsem (troufám si to říct :-)) o hodně let. Jsi statečná a máš můj obdiv, zvládly jste to holky na jedničku. Já teď už několik let u toho nahoře škemrám ještě o jedno dítko, ale asi jsem tenkrát dostala dvojtý nášup :-))), no ale nevzdávám to.
Pajdule

 
monas
Zasloužilá kecalka 907 příspěvků 18.03.05 18:06

Hurá, hurá!!! Dočkala jsem se a třetí díl je tuuuu!!!! A tak nádherný a plný naděje a štěstí! Samozřejmě jsem si taky pořádně pobrečela a na monitor pomalu nevidím! Holky šikovný, krásně jste to zvládly a to svoje štěstíčko si vybojovaly!!!! Přeju vám do života jen to nejlepší, snad už máte to nejhorší za sebou!!! A samo, že se těším na další díl!
Monča a Luky

 
Veronika6
Zasloužilá kecalka 510 příspěvků 18.03.05 19:37

Ahojte statečný holky,
to jste toho už zvládly, za tu krátkou dobu.........­..:o)).
Sotva vidím na klávesnici, ještě, že umím psát všemi deseti..........:-)

Tak hodně štěstíčka a zdravíčka do dalších dní a těšíme se na další články od tebe

Verča, Barča 6m a pidižvík 10tt

 
hromix
Ukecaná baba ;) 2185 příspěvků 18.03.05 19:46

Ahojky…

Tak jsem pri cteni brecela, smala se a zase brecela a moooc to s vama prozivala - i kdyz zpetne…
Jsem rada za ten happy end, poctive jsem cetla vsechny dily a uz se tesim na dalsi! A samozrejme zase happyendovy!!! :-)

Holky, preju moooc zdravicka, stesticka - myslim, ze jste se mi na hooodne dlouho vryly se svym pribehem do srdicka… snad to neva :-)
Joooj, fakt v duchu jasam, takovou mam radost s toho konce dnesniho dilu!!! Hi hi, ale uz toho necham, at tu nejsem za blazna… :-)

Pa pa, pusu Kacence!!!!!

Hromix a Anie, 6 a pul mesice

 
miselline
Ukecaná baba ;) 1497 příspěvků 18.03.05 19:49

Neboj, ono to vytoužený mimi přijde…mně tehdy řekli, že děti mít nebudeme.Měla jsem problémy jak já, tak můj muž je po operaci s varlaty..dlouho jsme to zkoušeli (teda pro mě dlouho), nakonec to vzdali a chtěli jet na dovolenou.A vi­díš…letos snad konečně na tu vysněnou dovolenou vyrazíme, ačkoliv to zcela jistě nebude vytoužené moře, ale „pouhé“ Jizerky.Ale těším se jak dítko…
JInak mi naprosto mluvíš z duše! Taky se k údivu okolí pousmívám, když vidím, co řeší..a jak to řeší. Nebo když si někdo stěžuje, jaký mají trápení s dětma..hihi!Nep­řála bych to nikomu, přísahám, ale smát se prostě musím a už to ani nekomentuju.Oni si stejně myslí svoje a když někdo vidí Katušku teď, tak mi nevěří.Přijde mi zbytečné je přesvědčovat, že jejich problémy jsou fakt malicherné.
A vděčná budu nadosmrti, ačkoliv bych ne jednou Káču skoro přizabila, když vidím, co vyvádí za hlouposti.
Mně je taky pouhých 27,ale cítím se minimálně o deset let starší a někdy to i slýchám, že mluvím jak třicetiletá a víc.Až teď s odstupem času si uvědomuju, jak rychle jsem musela dospět a zcela jistě vím, že není pravda, že zkouška dospělosti je maturita.To je banalita, ani žádná svatba…
Nevzdávej se a budu držet pěstičky i s Katuškou!!!
 MM

 
Anonymní  18.03.05 20:03

opravdu, krásné story!..tečou mi tu slzy proudem..
Jste fakt moc šikovné (všichni- i tatínek)! Obdivuju Vás, a přeji vám abyste už měli jen samé „úsměvné příhody“:)

Marťula ze štěstíček

 
Anonymní  18.03.05 20:08

Teda Misseline,

to je kráááásné čtení, málem jsem se rozbrečela. Už se těším na pokračování. Teda holky a taťko vy jste tak šikovný, že jste to zvládli.

Zdraví Anička a Vojtíšek 6m z podzimního očekávání

 
HanaZana
Závislačka 2793 příspěvků 18.03.05 20:55

Míšo,tys to napsala tak krásně,s obrovskou dávkou emocí,že snad musel bulet i kámen,kdyby to četl:o )))).

Já jsem před několika lety byla v rámci pomaturitního studia na stáži po JIPkách v Hradecké nemocnici a na nedonošenecké JIPce mě příjemně překvapilo nadšení sestřiček a vedoucího lékaře.Bylo vidět,s jakou radostí,ale i starostí pečují o ty mrňousky,nejmenší miminko mělo asi 750 g a vypadalo to sním špatně,narodilo se se sepsí,kdoví,jak to s ním tehdy dopadlo…
A zrovna při naší stáži tam přišla maminka s roční holčičkou,která vypadala úplně v pohodě,ani mi nepřišla nějak drobnější a děkovala personálu za péči s tím,že holčička je zdravá a nemá žádné potíže!!!!To vám bylo úsměvů sestřiček i pana doktora.Říkal nám,že sice velké % dětí bohužel nepřežije,ale ta titěrná práce za tuhle radost stojí a myslím,že věděl,co říká.

Kačenka si za svůj zatím krátký život vybrala trápení až až,tak ať už ji v životě nic nezlobí a vás s manželem taky ne,jste moc statečná trojka!!!!!

Jo,a díky za přítele na albíčku.

Hanka od Šuldy a čerstvé dvojmaminky Veroniky

 
miselline
Ukecaná baba ;) 1497 příspěvků 18.03.05 21:12

Ahoj!
Moje slova..já teda osobně viděla nejmenší miminka-dvojčátka cca 500g.A bohužel to byly opravdu maličtí mimozeňšťánkové, při vstupu do Hk jsme museli podepsat, že se zajímáme pouze o své dítě a pouhý pohled mimo, byl kvalifikován jako přestupek..
Každopádně nikdy nezapomenu, jak byly sestřičky hodné, starostlivé, obětavé…vstřícné k nám, zoufalým rodičům.
A k procentům…Ka­čence dávali první den 4% šance na život!!!!!
A pak proč jsme tak pyšní rodičové :D
 MM

 
KEIKO
Kecalka 290 příspěvků 18.03.05 21:13

Miselline,

uplně jsi mi připomněla i náš pobyt v Hradecké porodnici, mám to ještě v čerstvé paměti. A můžu říct, že stále to tam probíhá stejně!
Jen za „mojí éry“ tam nebylo tolik smějících semaminek, pláč tam byl na každodenním pořádku, (bohužel i mém) navzájem jsme se utěšovaly a držely nad vodou. Byly tam samozřejmě také maminky i větších dětí, když pro ně nebylo místo na oddělení, zpravidla postižených či po těžkém úrazu, takže stres neuvěřitelný!
Postupně jsme se pak potkávaly na nedonošencích, jak jsme se tam jedna po druhé stěhovaly! Tam už je nálada samozřejmě optmističtější, když máš mimi usebe. Najednou se objeví i víc mlíčka, člověk začíná být v lepší pohodě . Taky vzpomínám, jak jsem první noc nespala a pořád koukala na alarm, jsetli bliká! Teda vlastně na 2 alarmy, šupli mi holky rovnou obě najednou! To bylo radosti, taky jsem je muchlovala od rána do večera a bála se jít i nakoupit a svěřit hlídání někomu jinému.
Naštěstí obě holky přibývaly docela pěkně a rychle až mi to ostatní záviděly a sestry říkaly, jestli jim tam nechci dělat laktační poradkyni, když já ukojím 2 děti a ostatní zápasí s jedním.
Pořád dokola jsme s maminama probíraly tytéž otázky, když jsme sedávaly na balkoně u čaje pro kojící - jistě to všechno moc dobře znáš. My tam teda pobyly „pouhý“ měsíc, ale myslím, že to do smrti nedokážu vymazat ze své paměti a dodnes ještě nemůžu ani vidět video z tohoto období.
Těším se , že vás obě brzy poznám a budeme u kafíčka probírat mnohem krásnější věci!
Kačence posíláme pusinku a tobě pevné nervy na všechny starosti.

KEIKO + dvojčata 9,5 měs

 
Kacica
Ukecaná baba ;) 1403 příspěvků 18.03.05 21:22

Teda, tak kraaasne jsem si uz dlouho „nezabulila“. Napsala jsi to nadherne a opravdu to muselo byt silene, ale hlavne, ze to dobre dopadlo a Kacenka se ma k svetu.
Mejte se obe krasne
Kacica + Betynka 7,5 mes.

 
miselline
Ukecaná baba ;) 1497 příspěvků 18.03.05 21:39

Ahojik KEIKO! Ono asi hodně záleží na tom, jaká banda se tam sejde. Já měla neuvěřitelné štěstí, padli jsme si do oka a dodnes se navštěvujeme, píšeme, voláme.To víš, že jsme brečeli na střídačky, nemá smysl zapírat.Ale když na to kouknu zpětně, tak se skoro vždy našel někdo, kdo ostatní podržel…
JInnak je to to samý…čajíčky, balkonek..víš že my tam i grilovali???jeden tatínek přivezl odpol gril, uhlí, kuřátko…a druhý den vše odvezl-bylo to úžasné.
a na to kafíčko se taky moc a moc těším
 MM

 
Bludicka
Zasloužilá kecalka 918 příspěvků 18.03.05 22:11

Holky před náma snad už napsali všechno, tak jen, že vám přejem taky moc zdraví štěstí a radosti. Eliška a Kamča

 
Anonymní  18.03.05 22:20

Ahoj Miselline,
Teď jsem si přečetla tvůj příběh a jsem rára, že ta krásně skončil a máte bezvadnou holčičku. Já mám dvojčátka narozená 6 týdnů dřív, v nemocnici jsme strávili jen cca 20 dnů. Také strašně dobře vzpomínám na sestřičky a lékaře. A nikdy nezapomenu, kdy jsem si je mohla poprvé pochovat až bylo možné je na chvíli vzít z inkubátoru a jaký jsem měla strašný strach je vzít jak byli malincí. A to byli o hodně větší než Tvoje Kačenka. Te přístup lékařů na ušním je pro mne naprosto šokující. Je moc dobře, že jsi tak statečná a napsala varování pro další maminky. Přeji Vám jen to nejlepší
Lenka, Daniel + Joanna

 
Lenka27
Kecalka 326 příspěvků 18.03.05 23:36

Ahoj Miselline,

každé pokračování tvého příběhu hltám a pak se těším na díl další. Vždy si říkám, že jsi strašně silná žena a že já bych to asi nezvládla (i když někde hluboko uvnitř tuším, že kdyby tato situace nastala, tak asi ano). Samozřejmě taky bulím jako blázen a chodím se pořád dívat na tu moji prnceznu a děkuji za ni bohu - to v něj nevěřím).
Doufám, že jste si už všechnu tu smůlu vybrali a že bude Kačenka to nejšťastnější dítko na světě.
Těším se na další díl z vašeho života a snad to tentokrát zvládnu bez slz.

 
claudia02
Ukecaná baba ;) 1124 příspěvků 19.03.05 11:51

Ahoj Miselline,
i já jsem čekala na další pokračopvání a přesto, že je v něm tolik slz a tolik dalších jsme jich všechny uronily při čtení :-) , je to nádhera! a děkuji, že se s námi ocelý příběh dělíš.
Od přečtení prvního dílu mi to celé tak nějak leží kdesi vzadu v hlavě a proto pevně doufám, že si právě díky tomu při každé „všední starosti obyčejného dne“ budu schopná uvědomit CO jsou to pravé starosti a co a je a co není problém!
Kačenku moc pozdravuju.
Claudie

 
Eterka
Ukecaná baba ;) 1455 příspěvků 19.03.05 12:29

Misseline,
dík za tenhle deníček. Je třeba. Člověk si pak uvědomí, že denně řeší strašný prkotiny, zatímco někde někdo bojuje o život.
Přeju vám rodičům i vaší Kačence jen to nejlepší.
Esterka

 
Petruna
Kecalka 104 příspěvků 19.03.05 13:44

Ahoj, Tvůj článek byl natolik podobný mému, že jem tu bulela jak malá holka.U nás je to už 6 a 1/2 roku a přesto je to pořád hodně citlivé téma.Elinka se narodila 34+0, vážně nemocná a v nemocnici jsme spolu pobyly měsíc (po 4 týdnech doma další hospotalizace a další měsíc v nemocnici).Přesně jsi vystihla všechny pocity, co jsme tam všechny maminky prožívaly.Měla jsem skvělého manžela, který za námi každý den jezdil (jsme nedaleko od Neratovic a ležely jsme v Krči), pral, žehlil a neustále mě odrážel ode dna, protože jsem celkem půl roku trávila po nemocnicích a moje hlava to už nějak nebrala.POznala jsem tam spoutu skvělých maminek, ale jedna je dodnes mojí nejlepší kamarádkou a naše rodiny jsou si velice blízké.Celkově to bylo náročné období, kterých bylo ještě v průběhu těch 6-ti let několik, ale tenkrát to bylo prostě něco natolik vyjímečného, co nás navždycky už ovlivnilo, že pokaždé když něco takového čtu, jsem strašně dojatá, protože ty vzpomínky se vracejí zpět…Petruna

 
hobitek
Povídálka 11 příspěvků 19.03.05 14:06

Ahoj Miselline, napsala jsi to perfektně, uplně jsi vystihla tu atmosféfu mezi maminkama, to jak jsme si tam navzájem pomáhaly a držely se nad vodou, povzbuzovaly se a radovaly z každého deka každého miminka. A pocity, které jsem měla taky, když mi přeložily holčičky na nedonošenecké i to nadšení, když jsem dostala holčičky k sobě na pokoj, nejdřív jednu potom druhou. A to obrovské nadšení, když bylo rozhodnuto, že skutečně jdeme domů, konečně domů.
Akorát já měla dost smůlu na některé sestřičky na intermediální péči a také na nedonošeneckém se občas vyskytla některá nepříjemná. Taky si pamatuji, jak jsem dostala spucování za to, že jsem si prohlížela holčiček papíry, potom už jsem si dávala vždy velký pozor, aby mě u toho nikdo nechytil :-)))
Akorát co se mi hodně nelíbilo, bylo to, že mě doktoři i sestry hodně vydíraly Lukáškem, kterému tou dobou ještě nebyly tři roky, to od nich nebylo fér. Vždy když jsem se jakž takž zklidnila, tak mě pár větama dokázaly dokonale rozhodit. Uznávám, nemají to tam jednoduché, přijmout taky nemůžou každou maminku, ale snažit se odtamtud dostat maminu, která již kojí miminka, to taky není nejlepší. Třeba jesem ovlivněná zkušenostmi, které jsem měla již s Lukáškem, ale některé sestřičky by se tam opravdu mohly chovat k maminkám lépe. Některé zase na druhou stranu byly perfektní a učily mě, jak nakojit více, poradily, pomohly a hlavně byly příjemné a milé. Těm patří můj neskonalý dík.
Já si tam pobyla s holčičkama jen měsíc, vím co to je a obdivuji Tě, jak jsi to zvládla. Přeji Tobě i Kačence, aby jste byly už jen zdravé a v pohodě a užívaly si sebe navzájem. Mějte se krásně. Evča + Lukášek + Karolínka + Kristýnka

 
stefinka
Ukecaná baba ;) 2304 příspěvků 19.03.05 17:36

Ahoj Miselline,
mám ještě v čerstvé paměti dva diagnostické pobyty s klukem v nemocnici, běhala jsem za ním přes ulici a parčík a mohla s ním být celý den. Je to fakt svět sám pro sebe. Podruhé tam nebyla žádná „vhodná“ mamka pro mě. Poprvé jsem se seznámila přes Pepču a mou kamarádkou a jejím Davčou. Ten měl jarní prázdniny, tak tu byli pár dnů. No a moje milá kámoška od včerejška bojuje o život, na poslední chvíli se našla pro ni ledvina. Představ si, dojela domů a její ledvina definitivně odešla. Tak já jenom nahlížím a čekám zprávy z ara. Zatím se to nevyvíjí dobře, ale už nás tolikrát překvapila, že věřím i tentokrát, že to dobře dopadne.
No, Kačenky se to netýká. Snad jenom to, že je úplně jedno, kolik tomu milému človíčku je, jestli pár dnů nebo pár desítek let. Ty víš, že zrovna nedokážu myslet na víc než na ni a jak to dopadne.
Díky za to povídání, za vlévání optimismu.
Přeji krásné jaro a hezké svátky tobě, Kačence, tatínkovi a všem čtoucím. Stefinka

 
Anonymní  19.03.05 23:39

Taktéž jsem zažila něco podobného,i když mnohem lehčího.Syn se narodil ve 33 týdnu,komplikací mnoho,ty pocity byly naprosto stejné.Radost se střídala s beznadějí,be­zesnými nocemi,pláčem,ko­likrát jsem měla strach když se otevřeli dveře,že mi jsou oznámit špatnou zprávu.Domů jsme odcházeli s papírem,že na mozku je nález…nějaký,neví přesně…a nikdo neví jak bude vývoj pokračovat.Brečela jsem celou cestu z porodnice,přála si aby alespoň někdy seděl…Nyní mu bude 14 let,je závodně plave a chce jít studovat gymnazium.Takže nevěšte hlavu,příroda je mocná čarodějka a často pomůže.

 
vlockasnehova
Ukecaná baba ;) 1726 příspěvků 23.03.12 16:29

pááni ty máš na ty slova talent! :srdce:

 
vlockasnehova
Ukecaná baba ;) 1726 příspěvků 23.03.12 16:29
:palec:
Vložit nový komentář