Strašák jménem panická porucha

Anonymní  Vydáno: 12.02.16

Již jsem pár deníčků napsala, ale tenhle bude sloužit spíše k mému vypovídání se a třeba i nalezení spřízněných duší, neboli prostě lidiček, kteří zažívají to samé a rádi by se o to podělili nebo si navzájem pomohli…

Dětství jsem neměla jednoduché, matka s otcem se rozvedli, když mi bylo pět. Od té doby jsem už jen pendlovala mezi nimi a ani jednomu nevadilo, že z dlouhých cest a zvykání si stále na nové a nové prostředí začínám mít úzkosti.

Nové maminky se u otce střídaly více než ponožky a ani doma u matky jsem neprožívala zrovna idylické dětství. Sice si matka našla skvělého muže a pro mě skvělého nevlastního tátu, ale ani to nepomohlo.

Zanedlouho na to, co si má matka našla mého nevlastního tátu, se mi narodila sestřička, byla jsem štěstím bez sebe, plná radosti a optimismu. Nebylo nic krásnějšího, než mámě se sestřičkou pomáhat. Postupem času jsem se dočkala i bratříčka, a tak se z nešťastné holky stala konečně holka, která měla radost ze života.

Ale jak to tak bývá, radosti netrvají věčně, najednou se zčistajasna objevil matčin a i můj největší strašák - a to její láska k alkoholu. Zapíjela tak každičký svůj neúspěch, nezdar a najednou jsem se ocitla tam, kde už jsem jednou byla. Opět jsem byla ta malá bezmocná holka, která nedokázala své sourozence ochránit.

Bohužel matčina láska k alkoholu se začala prohlubovat a u mě se naopak začala prohlubovat nenávist k ní. Uplynulo mnoho let, ale s matkou se to neustále zhoršovalo. Byly týdny, kdy abstinovala a nedala alkohol do pusy, ale byly týdny, kdy byla v nepřetržitém alkoholovém opojení… Nevlastní otec všemu jen přehlížel a nechtěl si nikdy připustit, že zrovna on je manželem alkoholičky, která si občas svou zlost vybíjí na nebohých dětech.

Opět léta plynula, až jednoho dne matku odvezli do nemocnice, po třech dnech jsme se se sourozenci dověděli, že je konec. Konec těch proplakaných dní a nocí, konec modliteb k bohu za to, aby matka přestala pít, ale i konec naší lásky k milované matce i přesto všechno, co nám udělala.

Po několika měsících truchlení jsem za vším chtěla udělat tlustou čáru. Ale zmýlila jsem se. Teď už vím, že minulost se mnou bude žít navždy. Měsíce plynuly a já se začala osamostatňovat. Najednou jsem našla nový smysl života - dítě.

Bylo mi čerstvých dvacet a život mi opět začal házet klacky pod nohy. „Potratila jste,“ oznámila mi má lékařka. Tento ortel jsem si vyslechla ještě dvakrát. V tu dobu jsem myslela, že pro mě život skončil a nemám už na tomto světě co dělat. V té době jsem zažívala i mnoho dalších utrpení. Zemřeli mi oba nevlastní prarodiče a měli jsme autonehodu, díky které jsem málem přišla o toho nejmilovanějšího - svého přítele.

Nakonec se ale život opět obrátil k lepšímu. Znovu jsem otěhotněla, a ač jsem rodila předčasně, narodilo se mi zdravé dítě. Byla jsem šťastná a samozřejmě jsem šťastná stále, ale jak už to u mě tak bývá, období radosti střídají období starostí.

Už asi po sté se u mě začínají objevovat mé psychické problémy.

„Vůbec není divu po tom všem, čím jsem si prošla.“

„Jste silná, vy to zvládnete.“

Tuhle větu slýchám od své lékařky neustále, ale já si tím často tak jistá nejsem. Jak můžu být silná, když jsou dny, kdy je pro mě těžké vylézt z postele, natož pak vůbec něco dělat?

I přesto, že jsem nadopovaná antidepresivama, často pociťuji úzkosti, deprese a vše, co k panické poruše patří. Mám fobii z léků, z hypermarketů, z jízdy autobusem, a i přesto se snažím se těmto situacím nevyhýbat.

Jsou dny, týdny, měsíce, kdy se cítím skvěle a mohu dělat vše jako „normální“ lidé, ale jsou dny jako právě tyto, kdy přemítám o životě a smrti. Neustále si kladu otázky: Proč zrovna já? Proč se tohle děje zrovna mě? Proč mi nezabírají léky, tak jako ostatním? Odpovědi už ale nehledám, jsem smířená s tím, že tohle je prostě můj život a lepší už to nebude.

Ale abych si pořád nestěžovala, mám úžasné, šikovné a hlavně zdravé dítě, které, doufám, nikdy nezažije to, co já.

Líbil se vám deníček? Máte také co říct? Přidejte na eMimino.cz svůj deníček.
Průměrné hodnocení zápisku v deníčku 4.5 bodů
 Váš příspěvek
 
gabousek
Ukecaná baba ;) 2228 příspěvků 12.02.16 00:42

Je mi vždycky opravdu smutno, když čtu o lidech, kteří mají panickou poruchu a i při dnešních možnostech se dočítám, jak jsou nadopováni antidepresivy a ono to stejně nepomáhá… No jasně že ne.. antidepresiva sama o sobě nikdy tvůj problém nevyřeší! Seber všechny síly a najdi si dobrého klinického psychologa nebo psychoterapeuta, který se zabývá touhle poruchou. Už jen to, že píšeš tenhle deníček je o tom, že to s někým potřebuješ probrat a naučit se s tím pracovat. Věř, že se ti pak hodně uleví… vídám to v práci dost často ;)

 
Anonymní  12.02.16 05:43

Moc hezký deníček, měla jsem podobné dětství. Také se léčím s panickou poruchou a depresemi, mě tedy léky zabírají na 100% zkus jiného doktora, treba ti předepíše něco jiného, co na tebe bude fungovat plus tedy i terapii. Hodně štěstí. :kytka:

 
Alternativa
Kecalka 184 příspěvků 12.02.16 05:55

Máš hodně smutný příběh, který jistě bude mít i šťastný konec, možná by to chtělo jen vyhledat vhodnějšího lékaře, popřípadě vhodnější léky. Ve dnech, kdy tě tíží tvé myšlenky se snaž jim nepoddávat sama, komunikuj třeba s lidmi, co tě vyslechnou rozptílí, podrží, či nabíjí novou energií ( sourozenci - přítel - kamarádi ), popřípadě s někým, kdo má stejnou poruchu, jako ty, třeba na internetu, kde jsou celé skupiny lidí, co mají stejné, či podobné myšlenky, třeba zde : http://www.panickaporucha.cz/
Ne každý by se s tím dokázal poprat, tak jako ty a za to buď na sebe pyšná. Přejí ti hodně štěstí. :kytka:

 
šmoulililinka
Závislačka 2568 příspěvků 15 inzerátů 12.02.16 06:54

Jsem sociální fobik, důvody z dětství mám podobné… máti od mých 3 do 15 let pila. Jediný možný způsob, jak se fobie zbavit je prostě vystavovat se a to klidně stokrát jedné situaci. Já jsem nebyla schopná ani zvážit ovoce v hypermarketu (protože ten pán na mě přece divně kouká) a dneska mi to přijde směšný… ale musela jsem tam záměrně chodit x měsíců. U psychoterapeuta (doporučuji KBT) jsem se léčila 4 roky. Jediné co dnes nezvládám je telefonování, ale já tomu musím věřit, že i to překonám :)
Vzpomínky mám pořád strašné na dětství a i přesto mamku tak moc miluju, nechápu jak je to možný, že je toho člověk schopný. Při vzpomínce na to, co prováděla brečím dodnes a to je mi 29 let.
Tvoje otázky jsem si kladla taky leta letoucí… a jako dítě jsem každý večer usínala s tím, že jsem si přála, aby to všechno byl jen sen a nebo taková zkouška toho, co vydržím.

Držím ti moc pěsti ať vše překonáš :) protože ono to jde!

Příspěvek upraven 12.02.16 v 06:54

 
MIŠMA 22
Kecalka 275 příspěvků 61 inzerátů 12.02.16 07:10

Pěkně napsáno, držím pěsti at se daří jen líp a líp :hug:

 
Čekatelka
Extra třída :D 14334 příspěvků 12.02.16 07:48

Drž se, holka. Moc dobře vím, jaká je PP potvora :hug:

 
elibro
Povídálka 49 příspěvků 12.02.16 08:01

Ahoj! Tvoje otázky mají odpovědi. Děje se ti to proto, že jsi přišla velkým traumatem. Nejsi v tom sama, je (nás) takových spousta. Prášky nezabírají, protože neléčí tvůj problém - jen zmírňují symptomy.

Jestli se chceš svých úzkostí zbavit, jedině cesta vede přes dobrou psychoterapii, možná u paniky kombinovanou s vhodně zvolenou medikací. To znamená psycholog+psychiatr a za pár měsíců může tvoje letité peklo skončit. Vím, o čem mluvím - jako dcera alkoholika (domácí násilí, roky problémů, volání policie…) jsem se s úzkostí prala šest let. Ale dostala jsem se z toho. Jde to! A život bez úzkosti je hezčí, i když dnes si ho možná už neumíš ani představit. :)

Příspěvek upraven 12.02.16 v 08:07

 
elibro
Povídálka 49 příspěvků 12.02.16 08:03

Ještě me napadá: četla sis o panicke poruše někdy něco odborného? Dobrá je příručka od Praška myslím…

Příspěvek upraven 12.02.16 v 08:05

 
suricata
Kelišová 6601 příspěvků 12.02.16 09:00

Když jsem to četla napadlo mě, že každý má někdy melancholie a každému se chce občas nevylézt z postele a to nemění nic na tom, že jsi silná. Je to normální. A každý si občas nevěří a dává si otázky proč mi nic nejde a pod. Vím, že to máš asi hodně zesílené, ale bylo by blahové myslet si, že ostatní to nemají nebo že nejsi silná, když to máš. Ušla jsi pořádný kus cesty a jsi skvělá. Přeji ti ať jsi šťastná i přes občasné indispozice :hug:

 
Anonymní  12.02.16 10:00

@suricata Bohužel, nejde o „pouhou“ indispozici, ale o nemoc. Já sama trpím bipolární poruchou, jsem taky nacpaná antidepresivy, ale ty situaci neřeší. Také mám stavy nevylézání z postele a naprosté apatie. Díky psychiatričce a lékům jsem dotáhla děti do dospělosti, udělala i slušnou kariéru. Ale teď se objevila epilepsie. Autorko, hodně pomáhá psychoterapie. Já chodím k MUDr. Cajthamlové, už tři roky mi pomáhá neutopit se. jestli chceš, napiš SZ, za ta léta mám v zásobě docela dost vychytávek, jak žít. Drž se!

 
ivito
Kecalka 160 příspěvků 29 inzerátů 12.02.16 10:16

Ahoj, úplně ti rozumím, moje matka je alkoholička od mého dětství, pije bohužel dodnes, s tátou se nerozvedla, takže jsem zažila i fyzické napadání mezi nima, i táta se rád napije…je to hrůza. Když jsem rodinu opustila a odstěhovala jsem se pryč, tak jsem se strašně dlouho psychicky srovnávala. Jako dítě jsem to, co se děje doma tajila a všem jsem lhala, protože jsem se za svou rodinu styděla. Když jsem se nedávno začala lidem kolem mě svěřovat, tak se mi neskutečně ulevilo a lidi mě za to, že mám matku alkoholičku vůbec neodsuzují. Hodně jsem se i začala o problematiku alkoholismu zajímat, psala jsem o tom i závěrečnou práci na vejšce. Jinak ty divný pocity znám. Přijde mi, že na mě lidi divně koukají, že mám divný oblečení, divně mluvím a chodím :D Když jsem nervózní, tak koktam nebo se přeřeknu :( Prostě si připadám jako asociál :mrgreen: Držím ti palečky, ať se ti v životě daří :palec: Alkohol více ničí samotnou rodinu, než toho, kdo pije. Závidím všem, kdo měli fungující a harmonickou rodinu :oops:

Příspěvek upraven 12.02.16 v 10:17

 
Anonymní  12.02.16 12:47

Milá zakladatelko, radu nemám, plácám se v tom ale také. Moje matka pila v době mé puberty několik let. Hodně nám doma ubližovala, fyzicky, ale zejména psychicky. Hodně jí to podlomilo zdraví, ale nechala toho a dostala se z toho. Já od nich odešla velmi brzy k vlastnímu tátovi, v 18 jsem se odstěhovala s přítelem do podnájmu. Musela jsem pryč. Právě v době, kdy začala pít, se přišlo na to, že mám rakovinu. Místo toho, aby mi pomohla, seděla doma s flaškou a litovala se, jak má těžký život.
Léta jsem se z toho snažila dostat, pořád jsem se ji snažila brát jako mámu, ale v té pubertě se ve mně něco zlomilo a já už jí to nedokážu odpustit, nedokážu s ní jednat jako s člověkem, který by mi měl být nejbližší. Chodím už léta k psychologovi, zůstaly mi z toho všeho úzkosti. Nějaký čas je mi dobře a pak se ze dne na den dostanu do stavu, kdy nemůžu vstát z postele, připadá mi, že jsem neschopná cokoli dokázat, zvládnu jen sedět na zemi a brečet a brečet.
Zlepšilo se to až od té doby, kdy jsem mámu definitivně odstřihla, stejně jako další lidi, kteří ze mě vysávali všechnu pozitivní energii. Mám už svou vlastní rodinu, máma mě nesnáší za to, že jsem se na ni „vykašlala“, ale já od té doby dokážu fungovat mnohem líp. Doufám, že jednou se tohohle strašáka zbavím definitivně, ale prozatím se držím na tenkém ledě.
Tobě držím palce, ať je už jen líp.

 
Anonymní  12.02.16 21:10

Když jsem četla tvůj deníček, trošku mi to připomnělo můj život…
A když jsem pokračovala ve čtení komentářů pod ním, užasla jsem, kolik nás je…holek s maminkama, co si rády přihnou/přihnuly a kterým bylo fuk, že mají doma děti, které všechno vnímají - jejich potácení, bezdůvodné záchvaty smíchu, bezdůvodné sprosté nadávky a urážky a nebo hůř… :(
Taky jsem to zažila. Ten strach, když jsem v 5 letech doprovázela maminu a její sestru do hospody chlapům pro pivo. Ti zatím babičce pokrývali střechu a těšili se, jak si dají pivečko k obědu, který jim babi chystala…
Piva se nedočkali…milá maminka se s tetou tak zlískaly, že se neudržely na nohou. A mě, malé smrádě, tetička poslala pro strejdu, aby pro ně přijel. Celou cestu jsem utíkala a plakala. Bála jsem se, že mi maminku zajede auto, ty dvě se zatím potácely u silnice a hrozně se smály…Mě to auto skoro zajelo, troubilo na mě a já řvala ještě víc. Když jsem k babi ubulená a udýchaná doběhla a dostala ze sebe, že se tetě a mamince něco stalo, že se motají a pořád smějí, strejda pro ně zajel, pak schytaly od babičky obě pár facek a já se závěrem od maminky dozvěděla, že jsem „pěkná kr*va“…
Tahle událost a další podobné, mě změnily. Nepiju, nekouřím, nebavím se, moc často se nesměju a mám dny, kdy jsem smutná a netuším proč vlastně…
Co dokáže udělat z mámy chlast… :,(

 
Anonymní  12.02.16 22:25

Ahoj, PP se da zbavit. Ver tomu, znam to sama a zna to i moje dobra kamaradka. Sama se v tom budes pouze placat, a bohuzel, at si kazdy mysli, co chce- „pomoc“ od lidi, co se v tom placaji taky, ti vetsinou nepomuze, naopak nekdy muze uskodit. Kdyz jsem se s timto zacala potykat a precetla si nektere prispevky tady na e-miminu, tak mi bylo jeste mnohem hur, protoze me zacaly diky temto prispevkum napadat veci, ktere me do te doby nenapadly- prevzala jsem na sebe i veci ostatnich- co se komu kde stalo atd a bala se, ze se mi to stane taky. JEDINA moznost je opravdu dobry psycholog, nejlepe ten, co se specializuje vylozene na uzkosti a paniku. Kdyz s tebou bude dobre pracovat, tak se ti nesmirne ulevi a prestanes se tech stavu bat a vysledek bude ten, ze samy odezni. Protoze zda plati pravidlo- co nechceme, ceho se chceme zbavit, toho se nam dostava vic a vic, protoze to, co zivime, to roste. Cili psychoterapeut a pak taky VYBORNA KNIHA: autorka CLAUDIA CROOS-MULLER. „ODVAHU! KNIZKA O PREZITI, OKAMZITA POMOC PRI STRACHU, UZKUSTI A PANICE.“. Je to mala knizka s navody, co delat, kdyz te to prepadne- napriklad, zacit luskat prsty, stat na jedne noze /ikdyz se to zda nemozne, ale jde to", zacit silne kaslat- jde o to, ze mozek se zameri na neco jinyho a panika vetsinou ani nepropukne. Takze ma rada- psychoterapeut a tato kniha. Drzim moc pesti.

 
Anonymní  12.02.16 22:53

Hezky napsané, panickou poruchou trpím také ale propukla u mé 4 měsíce po porodu, kdy jsem začala mít hrozné deprese a myslela jsem na nejhorší, teď taky užívam antideresíva a léky na spani, ale někdy se to vráti, ale fakt výnimočne, i kdýž jsem po lecich hrozne pribrala a lide řeší moji vahu, ja to moc neřesim ted jsem vubec rada že je mi dobre…

 
Anonymní  12.02.16 23:05

Delam ve farmaceutickem prumyslu a antidepresiva by byla pro me ta posledni volba… tim nechci rozhodne rict, ze odsuzuji ty, co je uzivaji, pouze chci poukazat na to, ze tyto prasky absolutne nic neresi (ano, samozrejme, ze problem potlaci a vetsinou je lidem dobre…), ale maji plno nezadoucich ucinku. Jedina cesta, jak uz tady zaznelo- postavit se k tomu celem. Panicka „porucha“ je zrovna jedna z tech „stastnych poruch“, kde nejde o problem mozku jako pri opravdu zavaznych psych poruchach, ale je cela zalozena jen na prozitem traumatu a tim potlacenem strachu nekde uvnitr cloveka. Je mnohokrat overeno, ze pokud se clovek pomoci terapeuta zacne vystavovat situacim, ve kterych mam nejvetsi panicke zachvaty, postupne se prestane bat a ty stavy opravdu odchazeji. Coz se u jinych poruch vetsinou bohuzel nedeje. Dale pak spatne myslenky- to je zase jen o tom strachu. ano, napadla me spatna myslenka… jezis, to je strasny, proc me to napada, co to znamena atd--- zase, strach, uzkost atd. Myslenky z hlavy nijak nevymlatite- miluji rady typu nesmis na to myslet, nesmis tyto myslenky k sobe pustit atd. Naopak, tim se jen vse upevnuje a myslenky prichazeji casteji a casteji. Jedina mozna cesta- nebranit se temto myslenkam, ale vytvorit si k nim nacvikem s psychoterapeutem, negativni vztah, kdy ve finale cloveka napadne zase neco strasneho, ale pouze to hlavou propluje uz bez toho, aby to dotycneho nejak vzrusovalo. A tim opet a zase- zacnou spatne myslenky prichazet min a min. Na zaver meho moudra jen pro info- vim o cem mluvim, s PP jsem se prala 3 roky, kdy jsem na roztresenych nohach nemohla skoro ani vyjit z domu. Momentalne jsem ve stavu, kdy me sem tam neco napadne, sem tam prepadne panika, ale nerozjede se, a to vse bez antidepresiv. Jinak na paniku z prirodnich produktu pry pomahaji Bachovy esence, ale namichane na miru.

 
Anonymní  12.02.16 23:07

Pardon, opravda- k myslenkam vytvorit ne NEGATIVNI VZTAH, ale NEUTRALNI VZTAH :-)

 
JarčaDc
Stálice 83 příspěvků 13.02.16 18:11
Drž se a bojuj!

Ahoj, zažila jsem něco podobného…rodiče mně měly brzy…bo brzy…táta měl po vojně…mámě bylo 19 když jsem se narodila…kdybych měla napsat čím vším jsem si prošla, bylo by to na jeden slušně dlouhý denicek…třeba ho někdy taky napíšu…za pár měsíců mi bude 26…mám syna skoro 4 roky…narozen po termínu s vývojovou vadou za kterou může dr.ma za sebou uz 2 operace…doufám že další nebude třeba a čeká ho ještě dlouhá cesta k tomu aby byl v pořádku…nejde mu mluvit, má 50% ze po mně bude mít epilepsii atd…sama jsem hodně nemocná…fyzicky i psychicky…můj život nebyl zrovna med…plno sklamani a neúspěchů…za plno si můžu sama..uz prez rok trpím panickou poruchou…chtějí mně taky cpát antidepresivama ale ja se braním! Leku uz beru dost…Už jsem je brala kdysy (antidepresiva )…a nic moc…co mně drží od myšlenek žít x nezit, zustat x odejit je právě můj syn! Ať je jaký je…Svůj život neziju jen prezivam…už se mi těžko dýchá a tak když uz nemůžu to co dřív…to co mně drželo nad vodou, bavilo…nachvily jsem zapomněla na ten stres, strach, deprese atd…vracím se zpátky do školy dodělat si vzdělání…né ze bych toho měla málo na starosti ze si chci dodělat ještě školu při rodině ale proč to aspoň nezkusit…aspoň se budu zaobirat chvily něčím jiným a v duchu se smát tomu co řeší moji budoucí spolužáci v 15cti letech :D…zkus si najít koníčka, ať uz to je třeba ta dnešní moderní joga, běh nebo třeba nějaký kurz :) držím ti palce, drž se a bojuj…máš dítě to te potřebuje. :kytka: :hug:

Příspěvek upraven 13.02.16 v 18:18

 
Anonymní  13.02.16 21:06

Vsem moc dekuji za reakce. Je mi moc lito, ze je vas tolik, kolik se setkalo s alkoholismem v rodine :?

Jinak k psycholozce jsem chodila. Vystridala jsem do konce tri, ale nevim zda je chyba ve me, ale ani jedna mi nesedla. Ta posledni mi byla asi nejblize, ale preferovala spise jedno sezeni, coz si myslim, ze v mem pripade nijak moc nepomuze. Ale chodila jsem k pani na kineziologii, ktera me i vyslechla a mnoho veci poradila.

To ze beru AD me hodne stve, ale zatim nemam odvahu je vysazovat. Beru i Bachovy esence a popijim medunku. K tomu chodim na cviceni, ktere mi take pomaha, ale i tak jsou proste dny, kdy se citim pod psa. Ale i tak verim, ze se jednou AD zbavim nadobro…

zakladatelka

 
Anonymní  16.02.16 07:52

@ivito presne tak jak pises si pripadam i ja. Prijde mi, ze kdyz jdu napr. po ulici, kazdy na me kouka, kdyz potkam nekoho znameho nedokazi se mu pri pozdravu podivat do oci, k tomu mam diky matce nizke sebevedomi, nikdy me moc nechvalila nebo mi nerikala, ze me to slusi. Kdyz s nekym mluvim, tak jsem take strasne nervozni a zadrhavam se a koktam, pripadam si nemozne :-(

zakladatelka

 
ivito
Kecalka 160 příspěvků 29 inzerátů 16.02.16 10:51

Zakladatelko naprosto ti rozumím, moje matka mi už od útlého dětství téměř denně říkala, že jsem naprostá nula, nicka, kur.., krá.. apod., takže moje sebevědomí je do dneška opravdu velmi nízké. Nikdy jí nezajímali moje úspěchy, jediný, kdo mě chválil byli učitelé ve škole, ale nevěděla jsem, jak se mám při pochvale tvářit, protože jsem nevěděla, co je to pochvala a cítila jsem se víc trapně než šťastně :,( Nevím, jak se mám chovat, když dostanu nějaký dárek, neumím se z něj radovat, protože od matky jsem nic nedostávala…no je toho fakt hodně. S matkou a tátou jsem v kontaktu jenom kvůli synovi, ale ten se spíš mojí matky bojí, protože je strašně zanedbaná…nerada to píšu, ale vypadá a je cítit jako bezdomovec. Kdybys viděla, jako to vypadá u nich v bytě, tak bys nechápala. Vždycky, když přijedou na návštěvu, tak mám z toho deprese.

 
Anonymní  18.02.16 18:51

@ivito a zakladatelko, přesně to jsem s maminou zažila i já, žádné pochvaly, jen výčitky a srážení sebevědomí…
Když jsem v devítce řešila, kam jít dál na školu, ona mi bez skrupulí řekla, že na střední školu jsem hloupá, že zvládnu maximálně učňák (měla jsem nejhůř na vysvědčení dvě trojky, v 9.vyznamenání), tak jsem šla na učňák, celé 3 roky jsem byla nejlepší ze třídy, nabídli mi i přestup na maturitní obor, ale já to psychicky nedávala. Ani pochvaly od učitelů, ani to, že jsem byla nazývána „šprtkou“ a několika spolužačkami šikanována. Mám sebevědomí na bodu mrazu doteď, neumím se prosadit. A nejvíc mě štve ten dojem, že mi něco uteklo, že jsem o něco v životě přišla…

 
Karca7
Kecalka 116 příspěvků 28.02.16 21:41

Jako bych to byla ja. Mama alkoholicka (skoro pet let mrtva kvuli chlastu), malem zemrela doma v posteli… To co se ze me stalo se neda popsat. Detstvi + tohle… Sebevedomi nula…no nedokazala bych se popsat lip tak jak jste to tu psali vy. Plus samotna kapitola o alkoholismu a mame a panicky poruchy. Ziram a jsem prekvapena. Od 5.2. Ted beru antidepresiva, ale rozhodli jsme se s pritelem, ze si poridime miminko. Potrebuju novej impuls kterej me chytne a uz nepusti a vim ze to je tohle. Dite. Vzdycky jsem ho chtela a co nejdriv. AD zkusim pomalu vysadit a uvidime, co to provede. Drz se, je nas vic, je to strasny, ze jsme si timhle museli projit. Ale my to dame. Zaslouzime si lepsi zitrky a konecne to, co chceme. Uz to proste sakra jednou musi prijit a tyhle hnusny veci odeznit. Drzme se. Nejsme v tom sami. :*

 
ilusionist
Povídálka 46 příspěvků 13.04.16 07:28
Panická porucha - moje zkušenost

Ahoj. Přidávám svou zkušenost a všem kteří si prochází podobnými věcmi nabízím ze své strany plnou podporu a ráda si s nimi popovídám, každý by měl vědět, že v tom není sám. Neměla jsem moc jednoduchý dětství. Byla jsem s mamkou skoro sama, táta byl furt v práci a na mě jako dítě úplně kašlal, takže mi táta celý dětství chyběl. V mejch asi 9 letech odešel, rodiče se rozvedli a začal hodně pít. Teď je mi 18, táta žije u rodičů, je těžce nemocný, pije, a jediný co mi dokáže napsat je že jsem mu zničila život a podobně… Z dětství si nesu hodně bloků o kterých vím a snažím se je řešit, ale není to jednoduché. Vím, že na tom nejsem zas tak špatně, autorka tohoto článku na tom byla podstatně hůř… Ale myslím si, že tahle porucha vzniká hlavně z nedostatku lásky v dětství, ať už od matky, nebo od otce. Od rozvodu rodičů jsem trpěla těžkými úzkostmi. Následně mi diagnostikovali OCD a separační úzkost k matce, později ještě hypochondrii a panickou poruchu… když se to sečte, je to na jednoho docela záhul, a pro moje okolí taky. První záchvat paniky jsem měla před rokem kdy jsem utekla z nádraží (měli jsme jet na víkend pryč)… Od té doby jsem nějaký čas měla pokoj, ale teď v období většího stresu jsem to začla mít znova a častěji. Většinou záchvat vzniká ze strachu o moje zdraví, o ostatní (přítele, maminku..), ze strachy ze samoty, který mě teď hodně tíží. Záchvat zpravidla začíná alespoň u mě silným nezastavitelným pláčem, následně zrychleným dechem a třesem, nedokážu se sama uklidnit. Často mě to chytne večer před spaním. Teď zrovna ležím s antibiotikama, přítel i mamka v práci a já se stresuju aby to nepřišlo znovu, protože bych si musela vzít prášek na uklidnění (beru Lexaurin), po kterém jsem hodně unavená… Blízcí jsou v tomhle hodně důležití, nevím, co bych bez nich dělala. Můj přítel je fakt princ na bílém koni, vždycky ví, jak mě z toho dostat… Nedávno jsem byla u něj v jižních čechách a záchvat jsem dostala, když byl v práci. Zavolala jsem mu, okamžitě se sebral a přišel, našel mě zhroucenou na gauči, třásla jsem se, nemohla jsem dýchat a byla jsem hrozně slabá. Strašně mi pomohl - otevřel okno, uložil mě do postele, lehl si ke mě a říkal mi, že je vše v pořádku a že jsem u něj v bezpečí. Hned jsem se uklidnila a bylo mi dobře… ale řeknu vám, záchvat je fakt hroznej. :/ přeju hodně štěstí a trpělivosti a síly všem, kteří si tím prochází a pokud byste si o tom chtěl kdokoli popovídat, pište mi do zpráv. Měli byste vědět, že na to nejste sami :-) Mějte se krásně!

Vložit nový komentář
Poslat
nový deníček