Strašák jménem skafocefalie II

Pájinka25  Vydáno: 08.10.12

7. srpna je tedy náš den D. Den naší operace. Věřím, že to dopadne dobře. Musí! Těmito slovy jsem končila první část mého deníčku o skafocefalii. Ovšem všechno bylo nakonec mnohem složitější.

Hlavička před operací

Hlavička po operaci

Řádíme v postýlce

Řádíme v herničce....tady se naučil odrážet i dopředu :-)

na terase.....baštíme popcorn :-)
2 komentáře

Koncem července dostal Domča teploty, které se ho držely zhruba 3 dny. Byla jsem z toho nervózní, nic jiného mu nebylo, nekašlal, nesmrkal, doufala jsem, že to bude k zoubkům. Po třech dnech teploty ustaly, ale co se nestalo – osypal se. Byla jsem opravdu zoufalá, smiřovala jsem se s tím, že do nemocnice nejspíš nenastoupíme, přesto jsme čtyři dny před operací šli k dr. na vyšetření. To už byl Domča tři dny bez jakýchkoli komplikací. Nicméně i přesto, že vyšetření dopadlo dobře, včetně krevních testů, dr. nám výslovně dala najevo, že na operaci nemůže, že to co prodělal, mohla být klidně i šestá nemoc. Totéž mi potvrdili i v Motole a dali nám nový termín – 3. září. Jelikož byl začátek srpna a my měli ještě měsíc před sebou, sbalili jsme si věci a za tři dny narychlo odletěli do Řecka.

Dovolená byla super, odpočinuli jsme si, vykoupali, vyblbnuli a po návratu jsem se opět začala psychicky připravovat na druhý pokus. Jenže co čert nechtěl. Když nemáme problém my, má ho druhá strana. Necelý týden před nástupem jsem měla telefon z Motola, prý organizační změny, a že nás musejí posunout na 2. října. Až později jsem se dozvěděla, že v té době tu byli jen dva doktoři a přivezli jim prý nějaké nádory a měli toho zkrátka hodně. Dobrá tedy, už jsem to prostě nějak ani neprožívala, a když se mi 24. září objevilo na displeji telefonu motolské číslo, už jsem se pomalu smiřovala s tím, že tam asi strávíme Vánoce.

O to větší byl můj šok, když se mě sekretářka v telefonu zeptala, zda jsme schopni do večera dorazit a že zítra by se provedla operace. Bum. Ihned jsem zalarmovala otce Domči (který s námi teda nežije, ale o Domču se stará), a ještě ten večer jsme dorazili do Motola. Domčovi udělali všechny krevní testy, vyšetřil ho pediatr, a když se všichni shodli na tom, že je vše v pořádku a tudíž může operaci podstoupit, šli jsme v klidu spát, abychom se připravili na následující den.

25. září, úterý, den operace

V sedm ráno nás vzbudila dohola ostříhaná sanitářka, která šla totéž, co měla na hlavě, provést i Domčovi :-) Kdo ví, proč byla dohola, možná aby byla solidární s dětmi :-) Domča už byl mašinkou stříhaný, takže zas až takový šok to nebyl, když ho vzala dohola. Navíc je to chlapeček, takže se to dá. Vykoupala jsem ho a čekali jsme. Před osmou hodinou přijeli s kočárkem, ve kterém stejně být nechtěl, a jelo se na sál. Všechno bylo do té doby v pořádku, ale jakmile jsem ho před sálem předala sestřičce, spustil strašný pláč a držel se mě jako klíště. Přece jen už je to 18měsíční batole a ne žádné miminko, které můžete předat komukoli a bude mu to jedno. Jeho odchod na sál jsem obrečela s ním, a pak už nezbylo nic než čekat. Sestřička nám řekla, že máme přijít nejdříve v jednu. Bylo to opravdu dlouhých 5 hodin, pořád jsem si říkala, jak tam chudáček leží s rozřezanou hlavičkou, aby náhodou nenastaly nějaké komplikace a tak. Telefon byl v klidu, což jsem brala jako dobré znamení.

V jednu jsme dorazili za sestřičkou a ta nám oznámila, že před čtvrt hodinou už přišel pak doktor, který Domču operoval, tudíž už skončili a můžeme se jít za ním podívat na ARO. Nebylo to tak strašné, jak jsem si myslela. Možná i proto, že jsem od maminek z Modrého koníka, kde máme skupinu „skafíků“ (jak familiárně říkáme našim dětičkám) poučená. Otok měl Domča opravdu malý a na první návštěvě byl ještě zaintubovaný a spinkal, takže jsme se dlouho nezdrželi. Vše bylo v dobré, měl jen lehkou teplotku. Horší to bylo navečer, když jsem za ním byla už sama. Vzpíral se, plakal, nevěděl co se děje, kde je, pořád dokola volal: „máma, máma“, dokonce se mu povedlo vytrhnout si tři hadičky, a to i přesto, že byl přikurtovaný. Nakonec mu sestřička píchla něco na uklidnění a do 5 minut spinkal. Pobyla jsem pak u něj ještě asi hodinku, než jsem se odebrala na ubytovnu, kde jsem musela strávit jednu (naštěstí jen jednu!) noc. V 11 večer jsem ještě volala na ARO – Domča krásně spinkal a vše bylo v pořádku. Byla to první noc, kterou jsem strávila opravdu celou úplně bez něj. Přesto jsem se vypsala až nečekaně dobře, ale to bylo hlavně proto, že jsem dospávala deficit z první noci, kdy jsem z nervů a předoperačního stresu naspala nějaké tři hodiny.

26. září, středa

Ráno jsem se v sedm probudila a společně s maminkou, se kterou jsem byla na ubytovně na pokoji, jsme se v osm ráno vydali na ARO, kde jsme obě měli své dětičky. Domča spinkal, sestřička mi řekla, že v noci „trochu“ bejčil, tedy spíš se vztekal, dělal mosty a nechtěl, aby na něj někdo sahal. Stále dokola opakoval „máma, máma“, tak mu prý museli dát něco na uklidnění. Ale nejlepší bylo, když mi řekli, že v 9 ho převezou na neurochirurgii na JIPku. Pro mě to znamenalo jediné. Budu už konečně s ním! Na ubytovně jsem si sbalila věci a ve čtvrt na deset jsem byla na JIPce. Ubytovali mě přímo u něj. Skoro celý den prospinkal, dozníval mu ještě morfin, trochu mu vystoupala teplotka, ale to je prý normální, otok se oproti včerejšímu dni podstatně zvětšil, asi jak to přicházelo k sobě. Měl nějaké hraniční hodnoty, co se týče ztráty krve, takže dostal ještě jednu transfuzi. A až do odpoledne mu stále kapala kapačka, protože nechtěl jíst ani pít, až někdy kolem druhé hodiny vypil 250 ml mlíčka a za hodinku dokonce snědl i jablíčkovou přesnídávku. Sestra mu odpoledne vyndala cévku, takže už mohl i sám čurat. A v podvečer už se frajer posadil a chtěl dolů z postýlky a strašně se vztekal, když jsme mu to nechtěli umožnit :-)

27. září, čtvrtek

Nutno podotknout, že noc byla strašná. Kdysi jsem bývala zvyklá, protože první celou noc bez buzení mi Domča prospal až přesně ve 12 měsících a 28 dnech. Ale i přesto, že jako miminko vstával mnohdy i každou hodinu, vždycky jsem jen nakojila, pochovala, dala napít a bylo to zase ok. Jenže tady začal vstávat snad po 20 minutách, a to si ještě pokaždé chtěl hrát, chodit a kdoví co ještě. Nechápala jsem, kde se v něm ta energie bere. Pravděpodobně jak prospal celý předchozí den po těch oblbovákách, tak si to zkrátka vybral v noci.

Ráno navíc přišla ta plešounka, co stříhá děti a hned ve dveřích mi vynadala, že rozkládací křeslo, na kterém spím, musí být do sedmi hodin složené. Bylo 7:02, no bóóóže. Baba si ale nedala pokoj ani přes den. Nic se jí nelíbilo, kamkoli jsem si cokoli položila, měla řeči a korunu tomu všemu nasadila, když se Domča pokakal a proteklo mu to plínkou na prostěradlo. Když to musela jít měnit, tvářila se jako bych po ní chtěla bůhví co a že ji to snad obtěžuje. To už jsem se ozvala i já, takže jsme měli chvíli veselo. Od té doby mě nepozdravila :-) Přes den Domča ale taky skoro vůbec nespal. Po obědě snad 20 minut a dál už nic. Navíc byl chudáček už dost vystresovanej z toho všeho okolo. Kdykoli k nám někdo vstoupil do pokoje (třeba jen uklízečka), okamžitě preventivně spustil hysteráčka a hledal mě. Ovšem ani já jsem mu nepomohla, když přišel doktor, co ho operoval, aby mu sundal obvazy a přelepil jizvu. Byl to teda boj, musela jsem ho držet já a ještě další dvě sestry, aby pan doktor mohl konat. Jizva teda byla obrovská, ale na to jsem také byla připravená. Ještě mu dost stoupala teplotka, takže dostával i čípky, což byl další boj, protože je vytlačoval ven :-) Papání nic moc, spíš byl skoro celý den jen na mlíčku a jedné přesnídávce. Doufala jsem, že následující noc už bude o něco lepší.

28. září, pátek

Odstřelte mě! Takový jsem měla pocit po další noci. Opět 20minutové intervaly, které se teda později zvětšily na hodinové. Domča si v noci sedal a chtěl jí to herničky na autíčka. Pokaždé jsem u něj vystála důlek a hladila ho, než usnul a sotva jsem si lehla, tak si do dvou minut opět sedal. Snad dvakrát se mi podařilo spát hodinu v kuse, někdy kolem půlnoci, a pak snad kolem třetí hodiny ranní. Ráno jsem před sedmou vstala, abych babě udělala radost a křeslo bylo složený, jenže nikde nikdo. Žádná protivná baba ani žádný doktor na vizitu. Pak mi došlo, že je státní svátek a že tu mají nejspíš volnější režim.

Když jsem pak šla kolem osmé do ledničky Domčovi pro mlíčko a viděla, kterak se ostatní maminky válejí s dětmi na křeslech, tak jsem si řekla, že mi baba příště může políbit! Noc opět katastrofa. Tedy ani ne tak samotná noc, jako spíš večer. Nevím, co tomu mému prďolovi v té hlavičce udělali, ale se spaním je teď totálně na štíru :-/ Tříhodinové uspávání nepamatuju ani z dob šestinedělí. Dokonce ani u mě spát nechtěl, což už je tedy opravu podivné. Zalomil to až někdy v půl jedenácté, až poté, co dostal čípek na bolest (netuším, jestli ho to bolelo, ale po skoro tříhodinovém pláči a mrzutého stavu jsem nic nechtěla nechat náhodě), který si tedy pěkně pořval, a tím se i nejspíš unavil. Usnul ale nakonec se mnou v tom rozkládacím křesle, což jsem odnesla neskutečnou bolestí zad, ale aspoň zbytek noci jakžtakž prospal.

Víkend 29. – 30. září

Víkend jsme měli ve znamení návštěv, tak si to Domča zase trochu užil. Spaní se nám stále nezlepšilo, v sobotu večer jsme dokonce do půl dvanáctý seděli v herničce a koukali na Ohnivý pohár – čtvrtý díl Harryho Pottera :-) Domča v sobotu odpoledne totiž nechtěl vůbec spát a nakonec to tak přepísknul, že mi vytuhnul na ruce kolem čtvrté hodiny odpolední a spal hodinu, tudíž bylo jasné, že večer bude krutý. A taky že byl. Skvělé na tom bylo, že když mi vytuhnul u Harryho, položila jsem ho jen do postýlky a byl klid, dokonce i když mu o půlnoci přišla sestřička píchnout antibiotika do centrálku, tak to s ním ani nehnulo, ale má radost byla předčasná. Kolem půl jedné se vzbudil a musel jít ke mně, takže další bolestivá noc pro moje záda. Ale alespoň že spal :-)

1. října, pondělí

Dnes je nám 19 měsíců. Pondělí je dnem propouštění. Tedy pro všechny kromě nás a pár miminek na JIPce. Doktor Schwab nás chtěl propustit taky, Domča už byl úplně v pohodě, ale pak mu došlo, že jsme z daleka a že si nás tu nechá do vyndání stehů. Je to prý přece jen lepší, když budeme ještě tady, aby si Domču pořádně ohlídali. Oddělení na chvíli osiřelo a následně se vyměnilo téměř celé složení pacientů :-D Odešla nám i Adélka, jediné dítko, které si bylo schopno s Domčou hrát, všechny ostatní byli ještě ležící miminka, nebo už velké děti. Dostali jsme příslib, že v pátek by nám mohli vyndat stehy a mohli bychom konečně domů.

2. října, úterý, týden po operaci

Dnes jsem myslela, že mě trefí. Domča se bouchnul do hlavy. Je to prostě malý pytel blech. Pořád si stoupal na rantl u dveří a nahoře byla taková kovová tyč, to asi proto, aby tam dosáhly i malé děti a mohly si samy otevírat a mezitím, co jsem mu připravovala postýlku na spaní, tak vylezl na ten rantl, sklouzla mu nožička a dal si do čela o tu tyč. Řev teda totální, myslela jsem, že je to jeho poslední hodinka. Dr. mi řekl, že pokud se bouchne vpředu nebo vzadu, že to tak nevadí, hlavně se nesmí praštit do té jizvy. Ještě několikrát se za námi byly podívat sestřičky, ale zdálo se, že je vše v pořádku, jj helma bude opravdu nezbytná. Ale také jsme zaznamenali jeden úspěch. Poprvé od doby, kdy mu vyndali hadičky, spal konečně sám v postýlce – sice jen do dvou, ale to je doma to samé :-)

3. října, středa

Dnešek měl být původně dnem naší operace – už třetím termínem, který jsme měli. Nakonec jsem opravdu ráda, že nás narychlo zavolali a už máme dávno po. Dnes nás navštívili klauni :-), je to opravdu moc hezké sledovat, jak se zdejší nemocnice stará. Různá představení pro děti přímo na odděleních, dobrovolníci, co přicházejí, aby zabavili pacienty – v tomto případě spíše starší děti, kteří už jsou zde bez rodičů, Motol opravdu není mostecká nemocnice :-) Jo a dnešní noc byla v postýlce už komplet celá……vypadá to, že se dostáváme do starých kolejí :-)

4. října, čtvrtek

Tak zítra snad konečně domů! Pan doktor nám to slíbil. Vlastně čekáme už jen na stehy. Antibiotika už čtyři dny nebere, centrálek má už taky třetí den vyndaný, krevní testy byly pravděpodobně v pořádku, protože nikdo nic neříkal. A sestřička, která přišla na noční, to rozsekla slovy: „vy jste ještě tady?“

5. října, pátek

Tak jsme se konečně dočkali! :-) Jdeme domů. Dopoledne ještě Domčovi vyndávali stehy, což se samozřejmě neobešlo bez zburcování celého oddělení a následně byl ještě jeden další hysterák, když jsme šli do ortotiky nechat si naměřit helmičku. Já jsem byla od sádry mnohem víc než Domča, protože jsem ho musela mít na klíně. Ale bylo to už opravdu to poslední, co nás tu čekalo a po obědě už jsme si jen vyzvedli propouštěcí zprávu a hurá domů. Celkem jsme tam tedy opravdu strávili 11 nocí, kdybychom nemuseli čekat na stehy, bylo by jich jen 7. Takže zotavování po operaci slušné, nečekala jsem, že to bude tak rychlé.

Co říci závěrem? Nebát se toho! Vím, teď se mi to kecá, když už máme po a vlastně jsme to zvládli velice dobře. Jedna noc na ARU, dvě noci na JIPce, z toho ta druhá už byla bez přístrojů. Otok jen lehký, nic katastrofálního jako že by třeba dva tři dny vůbec neviděl. Kdybychom byli Pražáci, šli jsme po sedmi dnech domů. Doktor nás pustit chtěl, ale ty stehy.

Každopádně jsme si to udělali celkem hezké. Nebýt té operace, mohli jsme to při troše fantazie brát jako dovolenou :-) Měli jsme pokoj s vlastním sociální zařízením, plnou penzi a když už Domča mohl chodit, podnikali jsme procházky po areálu nemocnice, mají tam dokonce i terasu, tak proč si nepředstavit, že jsme v hotelu Motol (za dvě stě korun na noc :-)), je to tak opravdu snazší a myslím, že to dost pomáhá překonat tu dobu, co tam musíte strávit – něco jako takový ten all inclusive hotel, kde je úplně všechno a vy ho vlastně za celou dobu nemusíte opustit :-) I přesto ale doufám, že už se tam nebudeme muset na další hospitalizaci vracet, i když reoperace jsou docela časté.

Líbil se vám deníček? Máte také co říct? Přidejte na eMimino.cz svůj deníček.
Průměrné hodnocení zápisku v deníčku 4.9 bodů
 Váš příspěvek
 
cybele  08.10.12 13:22

Příspěvek upraven 23.05.13 v 05:17

 
Ráďa 25
Závislačka 3108 příspěvků 08.10.12 16:31

Gratuluji a doufám, že teď už budete jen a jen zdraví :hug:

 
Miš-El
Závislačka 3063 příspěvků 08.10.12 19:10

Hlavně plno zdravíčka Domčovi :kytka:

 
lucie.t
Závislačka 4968 příspěvků 09.10.12 10:01

Preji uz jen zdravi :kytka:
je me zarazilo to predavani sestricce pred operaci. zbytecny stres jak pro matku, tak pro dite. ono by se asi hodne stalo, kdyby mohla jit matka s ditetem nekam na pripravnu a pockat, az usne.

 
PetaP
Neúnavná pisatelka 19208 příspěvků 09.10.12 10:24

Dominiček je moc šikovný kluk a Ty jsi taky statečná, já si něco takového nedokážu představit, ale je fakt, že když to přijde, tak se s tím člověk musí poprat. Přejeme Tvé rodince hodně zdraví, snad už je vás čekají jen krásné chvíle
Petra s Domčou

 
pajuch
Extra třída :D 12363 příspěvků 09.10.12 20:36

Pavlí zvládli jste to skvěle a určitě se bude už jen dařit :kytka: :potlesk:

 
Pájinka25
Závislačka 2857 příspěvků 11.10.12 18:26

Děkujeme moc všem :kytka: snad už bude vše dobré :srdce:

@pajuch Pájí trošku mimo mísu, ale psala Monča, že od 15. má volno a mohli bysme jít konečně společně zapít ty naše dětičky :mrgreen: a teď, když už je to za námi, tak je hned o důvod víc ne? :pankac:

Vložit nový komentář