Strejda na hlídání II.

Jura007  Vydáno: 21.08.14

Od minulého deníčku „Strejda na hlídání“ uběhlo trochu víc času, než jsem původně zamýšlel. Pořád se něco dělo, na psaní nebyl čas. Takže se k pokračování dostávám až dnes.

Sousedovic děti o něco povyrostly; že by ale s nimi bylo míň práce, to se říct nedá. Hlavní stresový faktor se přesunul z malé pokušitelky na jejího mladšího bratra. Ten se z hodného ležícího miminka vyvinul v živého raracha, z kategorie „ležák“ přeskočil kategorii „povstalec“ (sice povstal, ale víc, než je uhlídatelné) a prozatím skončil v kategorii „kamikadze“. Pro tuto kategorii je charakteristické absolutní potlačení pudu sebezáchovy a velmi intenzívní výzkum, co mu jeho tělo (a jeho okolí) dovolí. Někdy hrozí destrukce jeho vlastního těla a podle mého je zdatným adeptem na Darwinovu cenu (i v tak mladém věku).

Abych to trochu objasnil – jeho nejoblíbenější zábavou je vrhání se kamkoli a nejlíp v okamžiku, kdy si ho dospělí přestanou na chvíli všímat. Vrhá se z betonové zídky (i z té dvaceticentime­trové), vrhá se do křoví na svahu za panelákem, vrhá se z lavičky, vrhá se ze sedačky v obýváku…

No a malá pokušitelka ho v tom skrytě podporuje. No, skrytě… Její úsilí už bylo odhaleno a po zásluze penalizováno. To ji ale neodradilo a ve dvojici s mladším bratrem zkoušejí, kam až jim okolí dovolí zajít.

Starší bratr těchto dvou se zatím věnuje – kromě docházky do školy – fotbalové přípravce. Vzhledem k tomu, že má povinnosti a že ty dost odčerpávají jeho síly, neúčastní se těchto lumpáren a je tak trochu na vedlejší koleji. O to víc se malá pokušitelka snaží provokovat ho k neuváženému chování, za které by mohl schytat pár na zadek – a které by uspokojilo její organizátorskou dušičku.

Mám z ní totiž pocit, že je spokojená pouze tehdy, když má jasný a ničím nerušený pocit: teď všechno dění doma řídím já, ostatní jenom reagují na moje podněty, plní moje pokyny a hrají role, které jim přidělím. Někdy si říkám, že její pokoušení postoupilo do vyššího levelu a že už nemám před sebou malou pokušitelku, ale malou manažerku.

Minulý týden jsem si šel vyzvednout ty dva starší, že s nimi v pauzách mezi deštěm vyrazím na chvilku ven. Už na chodbě jsem slyšel brekot toho nejmenšího – aha, ale to není jako obvykle. Tam se něco přihodilo. Zazvoním a když mně jejich maminka otevře, výraz její tváře mluví za všechno. Po nahlídnutí do dětského pokojíčku je jasno – rozsypaná dětská postýlka, malá manažerka v koutě s ublíženým výrazem a starší bratr naštvaný jak studenti po 17. listopadu. A nad tím vším maminka jak bůh pomsty.

Slovní popis katastrofy už jenom potvrzuje moje tušení: malá manažerka objevila, že z madla dětské postýlky se dá v pokoji doskočit hodně daleko. Protože rodina bydlí v přízemí, tak si na dupání v dětském pokoji nemohl nikdo stěžovat – v suterénu jsou jenom sklepy. Takže si vesele skákala z postýlky a malý kamikadze, věrný svému vrhacímu reflexu, ji začal napodobovat. Skončilo to zákonitě – jeho čelo se potkalo s protějším madlem postýlky a k tomu se postýlka rozložila na součástky. Tresty byly rozdány, křik pomalu utichal a tak jsem si vyslechl, co ještě podlehlo destrukci za minulý týden. Naštěstí samé opravitelné věci, takže jdeme na to „nábytkové LEGO“.

Tady se naplno projevily povahy aktérů. Malá manažerka ochotně asistuje vyndávání oblečení z prádelníku – ale jenom proto, aby se v příští půlvteřině sama uvelebila v uprázdněné kóji. Na slovní prosby k opuštění kóje nereaguje a ještě se směje. Je vytažena ven – a v další půlvteřině zajímá její místo malý kamikadze; hrozně rád napodobuje její lumpárny. S tím už je to trochu složitější. Pokus o odlákání pozornosti setrvačníkovým autem selhal.

Pokus o násilné vytažení z kóje končí hurónským řevem a přes zeď slyším, jak tatínek od vedle mumlá něco o volání sociálky… Takže ho pár minut nechám, aby osahával kovové čepy pro uchycení poliček – jenomže každé dvě minuty mění názor na to, kde zrovna ten volný čep bude potřeba. Tady nahoře, ne – tam vzadu dole, ne – vzadu nahoře, taky ne – zase zpátky… A tak pořád dokola.

Naštěstí se unaví a v nestřežené půlvteřině je vytažen ven. Uvolněný čep je na svém místě, polička taky a štos prádla je zastlán do kóje. Malý kamikadze nevěřícně zírá na stěnu, kde před jeho očima zmizel otvor asi jak v pohádce „Sezame, otevři se“. Už začíná natahovat, ale pře očima mu přejede setrvačníkové autíčko – a tak je klid.

Ufff, tak to by bylo. Opráším svůj starý slib a navrhuju, že s dvěma staršíma vyrazím na houby. Kupodivu oba nadšeně souhlasí a i maminka je pro – zřejmě s vidinou, že se blíží polední spánek malého kamikadze a s ním i vytoužená chvilka klidu.

Beru košík, nůž, obouvám se a zvoním u sousedů. Aha, přece jenom výšlap nebude bez komplikací; oba malí turisti zuřivě trvají na značkových keckách jako zaručeně nejlepší obuvi do lesa. Po nějaké chvíli vzdáme s maminkou přemlouvání a s výrazem „co jste chtěli, to máte“ jim ukazuju, kudy a kam půjdeme.

Přechod přes všechny frekventované silnice kupodivu prošel bez problémů. No, asi už jsou přece jen dospělejší. Jdeme přes řeku – najednou se jim vybavuje vzpomínka na to, jak se školkou na jaře vynášeli Morenu (i když už to bylo nějakou dobu zpátky) a jsme v lese. Potkáváme jejich spolužáky s rodiči, všichni nesou vrchovaté košíky. Takže je jasné, že po cestě nic nenajdeme a musíme vzhůru do stráně.

Ze začátku protestují, protože po cestě je to pohodlnější. Jenomže velice brzo objevují, že mezi lesní trávou vykukují malé skály – a po skalách se dá lézt. V ten moment je zamýšlený cíl výpravy zapomenut a oba se předhánějí v tom, kdo si na mokrých skalách víc zasviní oblečení… Všechno se mění s nálezem první holubinky. Po ní následují suchohřiby, kozáci křemenáče… ale hřib nikde. A dostávám první zákeřný dotaz, proč jsem teda říkal, že jdeme na hřiby.

Mezitím jsme se od sebe trošku vzdálili. Sbíráme – a protože oba mají tendenci trhat naprosto všechno, co vidí, vydávám příkaz: pokud to neobhlídnu a neschválím, tak nikdo nic neutrhne. Tím si ale na sebe pletu bič – nejčastěji na mě pokřikujou, když je jeden deset metrů nade mnou a druhý naopak deset metrů po svahu dolů. A oběma směry leží spadlé osmdesátileté buky. Když dojdu k jednomu, ohodnotím nález a rozhodnu, co s ním, ten druhý už se projevuje značně netrpělivě. Výzvy k zachování klidu nepomáhají. A když vyrazím požadovaným směrem, tak s jistotou se začne do deseti vteřin ozývat zrovna ten, u kterého jsem byl doteď.

„A proč už nesbíráme holubičky?“ ptá se starší bratr. Aspoň něco si z mého výkladu zapamatoval – bohužel trochu jinak. „Holubinky“, opravuju ho. „Jsou tvrdé a když je jich v jídle moc, udělalo by se vám z nich špatně.“ „Stejně to nejím“, odpoví na můj argument.

Malá manažerka je podezřele dlouho potichu. Najednou mě začne k sobě volat. Takže vyrazím jejím směrem – a když jsem od ní tak dva metry, začne skandovat: „Já-jsem-na-šla-ta-ko-vý-hov-no…“ a ukazuje na tmavou hromádku čehosi, co bych ohodnotil jako produkt zažívání divočáků, co tu prošli po posledním jarním tání. A dívá se na mě tím svým potutelným výrazem, který jako by říkal: „Tak teď se předveď, dospěláku…“ Radši mávnu rukou a jdu se věnovat jejímu bratrovi, který signalizuje „neznámou houbu“ (tedy takovou, kterou jsme ještě dneska neviděli).

No jo, holubinka révová. A přímo ukázková. Tak porušuju svůj zákaz braní holubinek a dávám ji do košíku. Už mě zase volá malá manažerka, a to dost naléhavě. „Netrhej to, je to…“ Pozdě. Vítězoslavně zvedá nad hlavu muchomůrku hlízovitou a tváří se, že tuhle její vylomeninu už dneska nikdo nedokáže překonat. Takže jí dávám zákaz pro dnešek trhat jakoukoliv houbu. Její udivené „Proč?“ si ovšem špatně vyložím a začnu vysvětlování o otravě z hub. Až po pár sekundách pochopím, že to slovo mělo jenom zneškodnit můj dohled – jde si klidně utrhnout další dva suchohřiby, které mezitím našla.

Košík je skoro plný, otáčíme se k domovu – a oba se automaticky přepínají do režimu „rvoucí se koně“. V momentě, kdy jim začíná jít o život, posílám jednoho dopředu a druhého držím vzadu – což se jim nelíbí a chtějí si to prohodit. Vyhovím jim, ale na další žádost o změnu pořadí už nereaguju a snažím se je kormidlovat k domovu – což se daří zatraceně těžko. Až po přechodu řeky se situace mění a oba se zklidní a zrychlujou. Cestu do kopce zvládneme bez remcání a kupodivu ani maminka moc nenadává nad zabláceným oblečením.

Očistím houby, růžovky nasázím na pánev, po usmažení kladu na chleba a talíř plný chlebů se „smaženým“ nesu k sousedům. Otevírá mně starší bratr, talíř si ode mě bere a za ním se na chvilku mihne i malá manažerka. Na maminčinu větu „Děcka, jak se říká?“ se tváří, jako kdyby čeština slovo „děkujem“ nikdy neobsahovala…

No jo, lidi v blízkosti těchto malých elementů čeká ještě hodně práce. A hodně jí bude ve stylu „pořád to samé dokola“.

Líbil se vám deníček? Máte také co říct? Přidejte na eMimino.cz svůj deníček.
Průměrné hodnocení zápisku v deníčku 3.9 bodů
 Váš příspěvek
 
slavuska1
Vesmírná mluvilka 31222 příspěvků 21.08.14 00:19
:palec: :potlesk: :mrgreen: :mrgreen:
 
Uživatel je onlineneumisa
Neúnavná pisatelka 18009 příspěvků 21.08.14 08:49

Už vím, kde budou mé děti trávit příští prázdniny :mrgreen: aspoň kousek z nich, prosím… slibuju, že nebudou provádět kamikadze a poděkovat taky umí… :pankac:

 
Vermilion
Kecalka 305 příspěvků 21.08.14 09:34

To je bezva cteni, z toho by mohla byt i dost ctiva knizka…

 
svycarka
Kelišová 6323 příspěvků 21.08.14 12:18

:palec: taky bych te brala jako hlidaciho strejdu :palec: Fajn denik.

 
bamba  21.08.14 13:05

Juro, ty nezklameš. Super deníček a seš super strejda.

 
Jura007
Neúnavná pisatelka 18319 příspěvků 21.08.14 13:12

@Vermilion Díky za poklonu, ale knížek dneska vychází mraky… Na podobné téma si zkus sehnat knížku „Hýta a Batul“. Je to sice z doby dávno minulé, ale téma se zas tak moc neliší…

 
kareliaslims
Kecalka 157 příspěvků 21.08.14 13:42

Moc hezké..přistihla jsem se že jsem to celé přečetla se škodolibým úsměvem, že já tohle už mám za sebou (no čekají mě jiné, asi zajímavější věci - holt puberta je sv. ině)..Každopádně tleskám a čekám netrpělivě na "další hlídání " :-)

 
Adinka_2012
Ukecaná baba ;) 2132 příspěvků 37 inzerátů 21.08.14 14:49

Super čtení :potlesk:

 
leňula2
Echt Kelišová 8884 příspěvků 21.08.14 15:02

„Pane Jirko“ :mrgreen: opět jsem se pobavila. Popis pokušitelky je dokonalý. Naše dcera i syn se z ní můžou po…, přitom se k nim chová (podle mě) jak k hadru na podlahu ;).

 
Jura007
Neúnavná pisatelka 18319 příspěvků 21.08.14 15:07

@leňula2 Nazdar skorosousedko… :mavam: no taky jsem se snažil - a zkušeností mám víc než dost. Však víš.

 
Jura007
Neúnavná pisatelka 18319 příspěvků 21.08.14 15:09

@leňula2 No řekl bych, že tvoje děti budou takový ten „tmel“, co dokáže slepit každý, i sebevíc rozhádaný, dětský kolektiv. No a jak už to v naší společnosti bývá, je potřeba někdo, kdo by tomu kolektivu udával směr a rytmus… :lol:

 
leňula2
Echt Kelišová 8884 příspěvků 21.08.14 15:18

@Jura007 Ale tohle je zběsilý směr a rytmus :mrgreen:. Je jasné, že někdo musí být vůdčí osobnost. Ale já bych si představovala pro moje děti trošku jiný typ vůdčí osobnosti, jestli víš, co tím myslím…

 
Jura007
Neúnavná pisatelka 18319 příspěvků 21.08.14 15:23

@leňula2 Naprosto přesně.

 
pomenkova
Generální žvanilka 24085 příspěvků 21.08.14 23:06

Krasny denicek. :potlesk: :lol: :lol: :lol: Jsi super strejda :kytka:

 
Lady4
Zasloužilá kecalka 781 příspěvků 22.08.14 01:16

Hezky denicek, dekuji za klidnou a milou cetbu.Ctu tve denicky rada a budu se tesit na dalsi.Moje detstvi-Hyta a Batul a masinky-oblibena spisovatelka Zdenka Frybova a Dve damy v tisni.Neni to o masinkach, ale ma to pro me stejny vyznam.Jako strejda taky na jednicku.

 
Dana Klaudie
Ukecaná baba ;) 1685 příspěvků 24.08.14 20:06

:D :lol: myslím, že s mýma dětma by ses nudil :oops: :roll: no možná že ne…ale musil by jsi neustále odpovídat na dotazy :mrgreen:

 
Duckula
Generální žvanilka 21152 příspěvků 26.08.14 21:52
:potlesk: :potlesk:
 
Klapeto
Kecalka 330 příspěvků 01.09.14 14:22

Ohohoooo, pokračování více než zdařilé.. Děkujeme a budeme se těšit na další. :palec:

 
Amys
Neúnavná pisatelka 17634 příspěvků 03.09.14 21:00

@Jura007 Já tě tu velmi nutně potřebuju. Teda moje děti :mrgreen: :mrgreen: :mrgreen:

Nad deníčkem jsem se pobavila, bohužel ne škodolibě, taky nám příroda nadělila velmi svéhlavé děti. Akorát organizátor je ten nejstarší pětiletý a to je teda dílo. Jsem zvědavá, jestli někdy pobere rozum :lol:

Vložit nový komentář