Světe div se aneb jak Sára na svět přišla

ibu  Vydáno: 29.05.06

Už to bude čtyři týdny co na svět přišel náš druhý poklad, dcera Sára. Jelikož člověk rychle zapomíná, chtěla bych sobě i všem jiným, které si rádi přečtou pár řádků připomenout, jak to všechno bylo.

Je 4.5. den jako každý jiný, opět jsem objednaná na gynekologii, opět se stresuji aby bylo všechno tak jak má být, opět se miminku nelíbí monitor a srdíčko uhání jak splašený kůň. A já si v duchu říkám, zda by nebylo lepší kdyby si mě nechali v nemocnici a mimču na svět trochu pomohli, i když jak říká můj doktor s Vaším nálezem už se za týden nejspíš neuvidíme..... Když přicházím do ordinace pan doktor se usmívá a povídá, tak si vyskočte nahoru, dobrá rada, ale trochu obtížně proveditelná. No což, už jsem na koze a doktor se znovu usměje a povídá tak co mamino, nechtěla byste porodit? Odpovídám ano, ale o taktikách typu hamilton si myslím své. Pan doktor nejspíš také, protože mi sdělil, že pokud to nepomůže, tak příští týden nastoupím do nemocnice na vyvolání. Tentokrát se usmívám já a odpovídám, že se za týden určitě uvidíme.

Když nastupuji do auta hlavou se mi honí všechny možné myšlenky, včetně té, že bych do tří dnů mohla mít u sebe nové miminko. Nebudu to protahovat. Jako každý večer si jdu lehnout, sice se nectím 100%, ale kdo by se cítil s balonem místo břicha. Za noc mě párkrát probudí poslíčci, ale v šest ráno, kdy si starší syn řekne o flašku s kefírem, se mi zdá, že jsou ty poslíčci nějaký pravidelný, ale ne moc silný, tak to neřeším, vstanu, poklidím, dám si sprchu, napíšu pár vět e-miminkovským tetkám s podezřením na blížící se porod. Poté volám mamce, že přijedeme dřív a přivezeme Kubíčka, probudím manžela, který má pocit, že se nic neděje a máme spoustu času, abych se přiznala i já měla tentýž pocit.

V 8.30 odjíždíme do nemocnice s tím, že mám bolesti po 5 minutách, ale říkám si, takto porod přeci nevypadá a vzpomínám na den kdy se nám narodil Kubíček, na velmi intenzivní bolesti, které se opakovaly skoro od začátku po 3 až 2 minutách, ale porod byl vyvolávaný a co já vlastně vím jak bude vypadat další porod, že. V nemocnici mi příjemná sestřička natáčí monitor a říká, mimčo se nás asi bojí maminko, ale nevypadá to, že byste rodila a já jí odpovídám, že si také nemyslím, že takto vypadá porod … přichází příjemná paní doktorka s monitorem v ruce a povídá, tak se na to podíváme, vítězoslavně se usměje a povídá, maminko tak vy opravdu rodíte, jste otevřená na tři prsty, pustím vám vodu, natočíme další monitor, dáme klistýr a můžete jít na sál.

Volám Pavlovi ať se vrátí, že opravdu rodím. Přichází v 9.30, následuje sprcha, monitor při kterém probíráme s manželem jaké mají na porodním sále obrázky na zdi, pak se něčemu smějeme, přichází porodní asistentka, koukne na monitor a následuje znovu sprcha. Každou chvíli za mnou někdo chodí a ptá se jak se cítím a poslouchá miminku srdíčko, které se konečně umoudřilo. Vylézám ze sprchy, jelikož je mi to tam už nepříjemné, začínám cítit tlak na konečník, chvíli stojím u porodního křesla a manžel mi masíruje křížovou oblast, cca v 11, 00 přichází porodní asistentka a pomáhá mi na porodní křeslo zjišťuje, že jsem plně otevřená, ale hlavička je ještě dost vysoko. Musela jsem si lehnout na levý bok a při kontrakci tlačit aby mimi sestoupilo (je zajímavé, že oproti prvnímu porodu, jsem vůbec necítila jak se mimi dere porodním kanálem a pořád jsem chtěla prodýchávat). Přichází doktorka, povídá ať se otočím na záda a při kontrakci pořádně zatlačím … v tuto chvíli jsem cítila jak se hlavička miminka dere ven. Slyším řev a slova tatínka, je to holčička. Sestřička nám sděluje váhu 3,25 kg a míru 49 cm. Když jí přináší k nám a vidím holčičku jak si spokojeně spinká, dochází mi, že chybí pocit euforie a že ji beru tak nějak automaticky jako svojí dceru a začínám si zvykat na nový pocit, při narození druhého dítěte. Ptám se sama sebe jestli je vůbec normální, že mám jiné pocity než poprvé a trochu mě to zaskočí, ale dnes vím, že láska ke každému dítěti je stejně silná. Co dodat, asi jen to, že každému přeji tak krásný a pohodový porod.

Budu v našem příběhu ještě chvilku pokračovat, po dvou hodinách mě odváží na šestinedělí a Sáru si sestřičky berou k sobě. Kolem 16,00 přichází sestra a pomáhá mi do sprchy, když se vracím přiváží mi i dceru. Vše je v pořádku, zkoušíme kojit a dcera se chytá, čas utíká a já si před desátou hodinou říkám, že půjdu spát, ale nakonec si to rozmyslím a jdu do sprchy. Když se vracím už od dveří si říkám, ta holka má nějakou divnou barvu, když k ní přicházím kontroluji tep a po chvíli zjišťuji, že malá nedýchá. Beru ji do náruče, kdo někdy držel v ruce hadrovou panenku, bude vědět jak se tělíčko chovalo, rychle jí pokládám do postýlky a vezu ji k sestrám. Po mém konstatování, že má mimčo nějakou divnou barvu a nedýchá, ale bije ji srdíčko, začínají sestry dělat umělé dýchání, přichází doktorka a mě všechno přijde jak ve filmu, kde mi někdo povídá, že malou musí vzít na jipku a že za ní můžu kdykoliv přijít. Prý neví co se stalo a musí mít nepřetržitou péči. Mně v tu chvíli běží hlavou bezpočet myšlenek … bude žít, je zdravá, co s ní asi dělají a kde ta jipka vůbec je, kdy se tam můžu jít podívat? Šla jsem se zeptat sester a ty my řekly ať chvíli vydržím, že mi doktorka přejde říct co a jak. Tak jsem se vrátila na pokoj, volala mámě a Pavlovi, najednou bylo 11 hodin a nikdo nešel. Ale to už jsem to nevydržela a řekla jsem sestře ať mě na jipku odvede, že už nebudu čekat ani minutu. Když jsem malou viděla docela jsem se uklidnila, měla zase růžovou barvičku a ze spánku se usmívala. Doktorka mi řekla ať zkusím usnout a přijdu ráno, že budou mít rentgeny a předběžné výsledky. Noc byla strašná,v šest ráno už jsem opět stála před jipkou a koukala na malou, vše naštěstí dobře dopadlo a Sárinka je zdravé a moc hodné miminko. Těžko říct kdo za to může, ale je fakt, že se malá narodila skoro tři týdny před termínem a doktor po porodu konstatoval, že je lehce nezralá. A hrůza domýšlet co by se stalo kdybych přišla o pár minut déle. Tak toto je náš a Sárin příběh.

Líbil se vám deníček? Máte také co říct? Přidejte na eMimino.cz svůj deníček.
Průměrné hodnocení zápisku v deníčku 0.0 bodů
 Váš příspěvek
 
Bebet
Zasloužilá kecalka 827 příspěvků 29.05.06 15:54
:mavam:

Příspěvek upraven 14.12.11 v 23:04

 
maxik
Kelišová 5657 příspěvků 29.05.06 17:09

Ahoj Ibu, gratuluju k holčičce, hrozně mi to připomnělo zážitek s Dalískem v porodnici. Taky jsem se šla osprchovat, poslední večer, ráno jsme měli jít domů, ale moc času jsem tam nestrávila, vlastně to byla neobvyklá bleskovka. Měla jsem nadstandart, na pokoji sama. Od dveří jsem na malého viděla a ani nevím, proč jsem šla přímo k němu, koukám na něj, dám mu ruku na hrudník a NEDÝCHÁ. No, chytil se ještě na pokoji, samozřejmě jsem z toho měla slušný šok, podle doktorky byl v pořádku, skoro jsem ho nedávala z rukou, doma jsme samozřejmě hned instalovali monitor dýchání a hned tu první noc se několikrát spustil. Nakonec jsme přišli na to, že stejně jako já se kdovíproč na zádech dusí. Říkala jsem si, že příště nadstandart nechci, i kdyby manžel nestihl ani jednou návštěvní hodiny, že na obyč. pokoji se to nestane - tak už vidím, že je to jedno. Taky radši neuvažuju, co by bylo, kdybych se v té sprše loudala jako obvykle.
Ať už vás žádné další problémy nepotkají a kojení se rozjede. Eva

 
Pezy
Zasloužilá kecalka 679 příspěvků 29.05.06 22:25

Ibu

moc mě dojal Tvůj příběh a jsem moc ráda že je se šťastným koncem. Přejeme Sárince hodně zdravíčka a ať už Vás nikdy nic zlého nepotká… !!!!!!!!
Petra+Davča5let+Nik­ča+6měsíců

 
moninda
Kecalka 379 příspěvků 30.05.06 07:07

Ibu,skoro jako muj porod:-)taky s hamiltonem,2 tyd­ny pred terminem.doktork a se me taky ptala,jestli nechci rodit.ja na to,ze jo,ze se nemuzu dockat.v 16:00 proveden hamilton,v 2.30 pri­jem v porodnici a Martinek byl na svete v 6:47.taky jsem nemela pocit euforie,ale uleva,ze to dobre dopadlo,je to za mnou a ted uz budeme 4:-)je to fakt zvlastni.
jsem rada,ze to dobre dopadlo.

Monika +Ondra+Martinek 13tydnu

 
Vaclavka
Zasloužilá kecalka 944 příspěvků 30.05.06 09:45

Ibu, celé jsi to převyprávěla jak kdybyste byli třeba na houbách :) Určo to byly nervy, ale konec dobrý - všechno dobré, pusinku tobě i malé :)

 
tehulkaMisa
Zasloužilá kecalka 976 příspěvků 30.05.06 12:23

Ibu, to teda musely být nervy, vůbec si to nedovedu představit. Já taky první dvě noci oka nezamhouřila, ze strachu, jestli malá dýchá. A dvakrát se mi začala dávit, takže se zezačátku opravdu vyplatí ji pořád sledovat…už to mi nahnalo hodně strach, ne tak kdybych si prožila, co ty. Ale hlavně že jste to zvládly a už jste zdravé a můžete se navzájem ze sebe těšit.

Míša+Lucinka 9dní

 
vendelina
Kecalka 473 příspěvků 30.05.06 17:32

Ahoj holky,
Ibu nádherný příběh se šťastným konce. Úplně mě mrazilo!!

Holky chci se ale zeptat, proč vám provádějí Hamiltony tak dlouho před termínem? Co je to za trend?? Proč vás nenechají normálně donosit?Děkujiza odpověď a přeju krásná a hlavn zdravá miminečka!

Vendelina

 
ibu
Zasloužilá kecalka 627 příspěvků 30.05.06 18:15

U nás to bylo kvůli vysokému tlaku a práškům, které jsem brala skoro celé těhu. Potom také začali být špatné monitory.

 
javo69
Nováček 1 příspěvek 12.06.06 19:42

Ahojky,
ráda bych také uklidnila maminky co čekají druhé miminko a první porod nebyl „nic moc“. V červenci 2002 se mi narodil syn v pražské porodnici v Podolí, přenášela jsem skoro dva týdny, naštěstí se mi porod sám rozeběhl noc před tím než jsem měla jít na vyvolání. Do porodnice jsem odjela když jsem měla kontrakce po 5ti minutách (začaly chodit po 8 a rovnou pravidelně). Byla to hrůza,kontrakce byly hrozně silné ale vůbec jsem se neotevírala, po dvanácti hodinách kontrakcí jsem byla otevřená jen na dva až tři centimetry a porodní asistentky začly mluvit o tom, že bych měla zkusit epidurál na snažší otevírání. Už mi v ten moment bylo všechno jedno a tak jsem souhlasila,byla jsem napojená na kyslík, syn měl danou na hlavičku sondu která pořád padala, já na břiše pásy od monitoru a pořád se horšily ozvy srdíčka. To jsem musela poslouchat asi dvě hodiny, že by se už mělo miminko narodit… Naštěstí mi v poledne píchli epidurál, od bolesti nepomohl ale začala jsem se konečně otevírat. V půl čtvrté se konečně syn narodil (po 18ti hodinách od začátku kontrakcí), byl napitý plodové vody a skoro modrý, hned mi ho odnesli a dostala jsem ho až skoro 4. den kdy jsem si ho doslova vybrečela, dovedete si představit jak jsme dopadli s kojením… Nechápu proč to museli nechat dojít tak daleko, věděli že bude veliký a že se horší ozvy, to je jako kdyby čekali jestli se opravdu něco stane. Syn měl skoro 4,5 kila a 53 cm. Celou dobu jsem byla na sále sama (bývalý manžel u porodu být nechtěl) a jen občas nakoukla porodní asistentka. Ale už k něčemu příjemnějšímu… V květnu 2005 jsem nastoupila na Bulovku (zase jsem přenášela), ráno v 8 hodin si mě prohlédnul pan doktor (otevřená jsem byla na 1 cm) a natočili mi monitor (nic). Pak jsem se šla zabydlet na pokoj a měla hrůzu jak bude porod vypadat. V poledne jsem si dala bramborovou kaši a teplou šunku (hrůza) a pořád se nic nedělo. Došla jsem se vyčůrat a chtěla jsem se jít osprchovat když mě rozbolelo břicho asi jako při menstruaci, vůbec jsem tomu nevěnovala pozornost ale za minutu se bolest ozvala znova a za další minutu znova, to už mi bylo jasný že se něco děje, tak jsem šla za sestřičkama jestli by mi mohly natočit monitor a to se začly dít věci - opravdu jsem měla jednu kontrakci za druhou, hned musely zavolat dr.protože to prý ještě neviděly, vůbec mi nevěřily, že jsem nedostala nic na vyvolání kontrakcí. Než přišel pan doktor a dotočily mi monitor (cca 30 minut) tak už se mi tak dobře neleželo, ale pořád ještě to šlo vydržet. Když mě přišel prohlédnout můj pan doktor tak mě rovnou poslal na sál - byla jsem otevřená už skoro na 4 cm. Tak jsem si zase sbalila věci a pochodovala jsem hezky po svých na sál, ještě jsem si se sestřičkama dělala srandu že jim porodím na chodbě. Hned když jsem došla na sál tak jsem zavolala manželovi a hupsla do sprchy. Během chvilky přišel dr. a píchnul mi vodu a pak už to šlo hodně rychle, dorazil manžel, pořád ze mě teklo hrozný množství vody a mě se začlo chtít tlačit, tak jsem poslala manžela ať to vyřídí porodní asistetce, její slova že jsem teprve v půlce si budu pamatovat do konce života… a vždycky na ní vzpomínat s úsměvem, zrovna se přišla představit nová paní doktorka, akorát si stihla vzít jednu rukavici a Lucinka už byla na dvě zatlačení na světě, ani nestihli zavolat dětskou doktorku. Od začátku do konce porod trval zhruba dvě a půl hodiny, sice jsem měla pořád kontrakce po minutě, ale stálo to za to! Jen Lucinku odnesli zvážit a změřit a už jí manžel nesl zpátky, na to jak jsem ho viděla stát mezi dveřmi s malou v náručí nikdy nezapomenu… Hned se krásně přisála a její chuť k jídlu jí drží dodnes (kojila jsem 9 měsíců), na sále jsme všichni tři strávili skoro tři hodiny než si jí odnesli na novorozenecké, mě zatím přesunuli na šestinedělí, jen jsem se osprchovala, natáhla jsem se na chvíli v posteli a už jsem si malou vezla k sobě. Vůbec se to nedá srovnat s prvním porodem, to byla hrůza a druhý porod bylo něco tak krásnýho a přirozenýho… to se ani nedá popsat. Jen mě ještě napadá - obě děti jsem měla přes 4 kila a nastřihnutá jsem nebyla ani jednou a ani jsem se nenatrhla, opravdu záleží na tom, kdo vás rodí. Přeji všem, aby měli tak krásný porod jako já ten druhý.
Jana, 26 let, Praha

 
ciniminisek
Echt Kelišová 7647 příspěvků 10.08.06 08:51

Pane bože hlavně že už je vše v pořádku.Přeji Sárince hodně zdravíčka :-))

Vložit nový komentář
Poslat
nový deníček