Tak nějak o všem, co mě potkalo

misutka  Vydáno: 15.03.10

Dneska mám asi nějakou depresi, či co, chtěla bych se „podělit“ o pocity, zážitky, vlastně život, který jsem dosud prožila ;)

Ahoj, dneska mám nějaký zvláštní den, chtěla bych si povídat, jenže nemám s kým. Malá před chvílí usnula, doufám, že spát bude celou noc. Jsme totiž obě nemocné, kašleme, smrkáme (teda Barče odsávám), už aby bylo teplo a slunce. Tak abych začala..

Narodila jsem se v Jihlavě, před 23 lety, otec byl voják z povolání, takže dá se říci, procestovali jsme skoro celou ČR. Jihlava, Stříbro, Brno, Pelhřimov, Pardubice, Česká Třebová (ale tady už jen já, jako samostatná „jednotka“) a zpátky Pardubice. Naši se rozvedli po 20 letech, nevím, jak bych hodnotila jejich manželství, ale co jsem slyšela, viděla a především zažila, asi by to bylo „nic moc“. Jak jsem psala, otec byl vojákem, byl pan chytrý (má dvě vysoké) a dával to mámě často najevo. Hádali se, on ji ponižoval, my se sestrou jsme měly poměrně „tvrdou“ výchovu, byl přísný a chtěl z nás mít „něco“ velkého. Dnes mu to nemám za zlé, myslel to dobře, pro nás, ale některé okamžiky bych vypustila. Stejně jako s mámou. Po rozvodu si našla svého nynějšího manžela, se kterým je, doufám, šťastná.

Pamatuju si, kdy jsem se vrátila z pobytu z Anglie a nikdo mi nepřišel naproti, neměla jsem klíče a mobil v té době byl ještě „vzácností“. Táhla jsem těžkou tašku nahoru do kopce (bydleli jsme na konci města) a šla si zavolat k sousedům, kde je máma. Asi po půlhodině přijela s Bohoušem (onen manžel), já samozřejmě naštvaná (bylo mi 15) a Bohouš mi nesedl. Ani mojí sestře. On měl dva malé kluky, jeho žena mu utekla s jeho nejlepším kamarádem. Chápu, že to neměl jednoduché, ale od té doby, co byli spolu to neulehčili ani mě, ani ségře, později snad ani nevlast. bráchovi, který zůstal s ním. Přestěhovali jsme se do Pardubic, Bohouše jsme rádi neměly, nadával, byl sprostý a rád se napije. Hodně pomohl, to ano, ale zda mi způsobil celoživotní trauma je nic proti tomu.

Ségra dodělávala gympl, přes týden byla u jeho rodičů, já byla „nucena“ dodělat poslední půlrok na ZŠ v Pardubicích. Nejhorší vzpomínka. Od tří let totiž nedoslýchám, měla jsem dost často záněty střed.ucha, bubínky prý poškozené nemám, žádný doktor mi nikdy nedokázal vysvětlit, proč vlastně neslyším. Před půlrokem jsem žádala o částečný invalidní důchod, jenž byl zamítnut, i přesto, že mám ztrátu 83%.. Pak kde je spravedlnost, nikdy nám žádný doktor neřekl, co můžeme, jaké máme možnosti a teď, když to vím, tak mi nějaká doktorka u komise řekne, že si myslela, že příjde někdo, kdo neslyší.. Ano, nosím sluchadla na obě uši, s nimi neslyším zvonit telefon, tišší dom. zvonek, a bez nich? Snad skoro hluchá.. No, ale vraťme se k původnímu. Snad proto jsem musela jít dodělat školu v Pce, protože v té době jsem měla epilepsii. Dnes mám „jen“ migrény, při kterých zvracím, mám aury, apod.. Na ZŠ, jak tady v Pardubicích, tak i v Pelhřimově mě šikanovali, asi jsem pro ně byla „exot“. Ale nikdy mi v Pelhřimově fyzicky neublížili, spíše mě jen pomlouvali, psali si dopísky, ve kterých si „šuškali“ o mých sluchadlech, nebavili se se mnou.. Ale našlo se pár kamarádů, kteří mě brali takovou, jaká jsem. Jenže v Pardubicích to bylo zcela jiné. Každé ráno mi bylo zle, když jsem měla jít do školy, smáli se mi, že šišlám (stydím se za to dodnes, i přesto, že jsem navštěvovala logopedii), nějakým způsobem věděli i o epilepsii, vysmívali se, pokřikovali, ale nejhorší snad bylo, když mi házeli rozžvejkané papíry do vlasů, penálu, házeli po mě špuntama od židlí, později i svačiny… Přidávali se skoro všichni (i tady se našlo pár vyjímek), aby netrhali partu, paradox je, že jednou mi narafičili židli se třema nohama - ta čtvrtá byla zlomená a dali to tak, abych spadla, když jsem si měla sednout, jenže já si sedla jen na okraj a v tu chvíli šel kolem „spolužák“, který měl hrb (ano, byl také postižený) a podkopl mi tu nohu. Seděla jsem dál, jenže to jsem psychicky nevydržela, bafla židli a s pláčem si ji šla vyměnit. Ale potkala jsem třídní, a ta neměla lepší nápad, než jim vynadat celé třídě, to bylo ještě horší..

Ale budeme pokračovat dál. Základku jsem dodělala, a šla se učit na učňák - chemikem. Tam jsem poznala svou „lásku“, chodili jsme spolu, byla jsem hodně zamilovaná a hlavně měla pocit, že mám někoho, kdo mi rozumí. Doma to bylo hrozný, Bohouš pil, máma v práci, někdy na nás řval, jindy, že nás má rád, pak zase nadával, prostě kolotoč. Máma byla na jeho straně (vlastně je dosud), jen on on, snad si troufám říct, že v té době jsem je nenáviděla. Jen jsem dodělala školu, odstěhovala jsem se ke svému příteli do oné Třebové. Žila jsem tam 3 roky, našla jsem si práci, bydleli jsme u jeho rodičů. Ale znáte to, taky to neklapalo, on byl tak trochu mamánek, pohodlný a pěkně mě zadlužil. Byl líný pracovat a já ho (asi, jinak si to nedovedu vysvětlit) tak milovala, že jsem udělala první poslední. Brala jsem si půjčky (už splácím „jen“ dvě), on dělal jakéhosi poradce, prostě na to neměl. Byli jsme spolu 4 roky, poslední rok jsme se přestěhovali do podnájmu, a nějak si přestali rozumět. Úplně jsme se odcizili, on měl jen fotbal, maminku, a možná i tu práci, která mu nešla, sex se mnou snad taky nechtěl a to jsme se dřív milovali skoro pořád a později jsem přišla na to, že je mu to milejší u televize a sám, než se mnou. To mě uráželo.. Jednou jsme v práci dělaly blbiny (pracovala jsem v ženském kolektivu, to víte, samá „drbárna“, ale i spoustu legrace jsem si užila a snad i ony se mnou ;) )a že najdeme jedné paní pána, protože byla sama.

A v té době jsem poznala otce mé dcery.. Ze začátku to bylo jen o sexu, on byl ženatý, já zadaná, oboum sex chyběl. Mě teda určitě ;). Jenže jsme se scházeli čím dál víc, víc jsme si rozuměli, povídali si, o všem, o všech, probírali jsme dané situace, volali si denně (taky ty účty za telefon!), on pak jezdil za mnou, já do Pardubic, až jsem si řekla, že opustím Třebovou, najdu si práci, vrátím se.. Taky se tak stalo, našla jsem si od nového roku (2008) práci, a našli jsme si byt. Věděla jsem, že je ženatý, že to, co dělám, není správné, jenže jsem se zamilovala, bylo mi s ním dobře, byť jsem ho domů posílala. Řekla jsem mu to, on mi to opětoval, říkala jsem mu tenkrát, ať si své kroky promyslí, aby nelitoval. Říkal, že jsem žena jeho života, že cítí, že jsem ta pravá, že mě miluje, že chce mít se mnou děti, rodinu, mít se o koho starat.. Pláču, když to píšu, pořád to bolí… :( Bydlelo se nám krásně, pořád jsme se milovali, smáli, chodili na večeře, kina (prostě bezstarostný život a kdy já naivka myslela, že to tak bude pořád), jenže asi po 5 měsících společného bydlení a soužití jsme se začali hádat, úplně kvůli každé kravině, on váhal (dodávám, že byl stále ženatý), scházel se se svou ex kvůli vyrovnání majetku (podniká a měli stavět dům) a napsal jí, že toho všeho lituje, že kdyby mohl vrátit čas a jak jí to sluší a blabla.. Ona nemůže mít děti, spolu byli 14 let, z toho nějaký rok manželé, prý byl do sňatku natlačen (říkal on i jeho přátelé).

Přišla jsem na to, bylo mi mizerně, jenže v té době jsem byla už těhotná, což jsem zjistila za dva dny. Všechno se otočilo, on se rozvedl, začali se vyřizovat podklady na dům, bylo to prostě šťastné období. Narodila se nám Bára, byť jeho pomoc hodně pokulhávala. Malou moc nechoval, nekoupal- prý se bál, byla malinká, doma taky nic moc. Občas uvařil, občas uklidil, ale bylo to minimálně a do toho začaly problémy s penězi. Přišla krize a to i k nám. Začal na mě řvát, byl nervózní, pořád se oháněl, že vydělává (když jsem po něm něco chtěla), já zase byla podrážděná z malé, když nespala. Prostě to byla nová role, nás rodičů. Něco nového a místo toho, abysme stáli při sobě, jsme se hádali a pak byli uražení jeden na druhého. Do toho všeho jsem zjistila, že mu chodí SMS od bývalé, že si najednou bere všude telefon, i na WC, prostě všude.

Když byly Báře 4 měsíce, všechno to „prasklo“, zjistila jsem, že se vídají, scházejí, píšou, tenkrát se to rozjelo. Nechci na to moc vzpomínat, holky, které četly, nebo i krátce či dlouze přispěly radami, povzbuzením, či jen větou, vědí, co myslím. Psala jsem to v „nevyřešitelný problém“, tenkrát mi to tak přišlo. Odešel, nezajímal se, celý měsíc nezavolal, nenapsal, neposlal SMS, prostě nic. Zajímal se jen o sebe a tu slepici (pardon, ale prostě musím), ona věděla, že máme dítě, on taky a nepomohl mi v tu chvíli. Přišla jsem o mléko, vzpomínám, že mě první víkend po té „katastrofě“ navštívila sestra, aby mi pomohla (mimo jiné, hodně mi pomohla jeho sestra, jezdili za mnou, pomáhala mi se psem, malou, vozila jídlo, oblečení, sunar..) A přijel za ní její přítel, a Bára k němu natahovala ručičky.. :( Barunka v té době byla hodně neklidná, pořád plakala, já byla podrážděná, nespala jsem, brečela, pak byla apatická, přestala se smát, potom měla nějaké dýchací potíže, že jakoby funěla, rychle dýchala, a kdy jsem stála celou noc u postýlky a strachy jsem proklínala celý svět, hlavně jejího otce.

Absolvovali jsme soud, kde mi malou svěřili do péče a stanovili alimenty. Dostávám dost, aby nás to uživilo a dost na to, že se máme dobře. Po soudu jsme spolu komunikovali dá se říci normálně, a jak jinak - začal „couvat“. Že udělal chybu, miluje nás, lituje toho a blabla.. Netrvalo dlouho a vzala jsem ho zpět. Jediné, co klapalo, byl sex. Po měsíci jsem přišla na to, že zase lže, že místo do práce jezdí za ní, že se dokonce nechával masírovat, mě doma nepomáhal, o malou se taky nějak extra nezajímal a peníze? Ty mi taky nedal.

Až jsem se naštvala, sbalila mu věci, úplně všechno a odvezla k jeho rodičům. S tím, že mi zaplatí, co mi dluží, jinak jdu na soud. Vyhrožoval, nadával, obviňoval, byl hnusný (takového jsem ho opravdu neznala, až jsem se lekla), ale platí. Pak jsem nemluvila já s ním, nebrala telefony, na Štědrý večer měl přijet za Bárou, já se prostě neozývala. Postupně to nějak vyústilo a co myslíte, jak to vypadá teď? Tak, že chce být pořád s námi, že nás miluje, a hledá barák, abysme měli kde VŠICHNI společně bydlet. S ní si prý nepíše, že to dělá kvůli nám, že si to uvědomil a vlastně pořád dokola.

Vídáme se denně, a už to trvá moc dlouho, protože nějak začínám moc přemýšlet. Ano, mám ho ráda, nikdy jsem nepřestala, a vím, že se nemůžu ohánět tím, že s ním mám dítě, ale pro mě to je silné pouto. Vypadá to tak, že o malou se bravurně stará, hraje si s ní, krmí ji, přebaluje, uspává a hlídá, když já jdu třeba ven (to se od té doby stalo zatím 2×) a bavíme se normálně.. Cítím se zmatená, i když chvilky, které spolu trávíme jsou příjemné, jenže já si vždy vzpomenu a jsem protivná, nebo když potkám jí. V tu chvíli se mi to všechno vrátí a dál v myšlenkách nepokračuju.

Nechávám to být, žiju současností, jsem ráda, že mám krásnou, šikovnou a zdravou dceru a ona je nejdůležitější. Když je ona šťastná a v pohodě, jsem já taky. Vidím ty její krásné tvářičky a šibalský úsměv, kterým mě obdarovává každý den. Co bude a jak to dopadne, nevím. Jen vím, že moje povinnost je vychovat človíčka, kterého jsem přivedla na svět a který je pro mě v životě na prvním místě…

Líbil se vám deníček? Máte také co říct? Přidejte na eMimino.cz svůj deníček.
Průměrné hodnocení zápisku v deníčku 3.9 bodů
 Váš příspěvek
 
farska
Nadpozemská drbna 29755 příspěvků 16.03.10 05:49

MOJE MILÁ MÍŠO,

moc Ti toho psát nechci,snad jen…BUĎ ŠŤASTNÁ..!!! :srdce: :srdce: :srdce:

P.S.
Napsalas to moc hezky a já doufám,že se Ti ulevilo!

P.P.S.
A příště,když bude smutno,vem telefon a zavolej!!! :oops:

 
mishka2
Ukecaná baba ;) 1762 příspěvků 16.03.10 08:50

Ahoj,z vlastní zkušenosti bych ti poradila at už do toho nejdeš, ale to si musíš rozhodnout sama.Přečti si můj deníček, třsba pochopíš…Někdy prostě láska nestačí :cry: Já dnes lituji, že jsem dlouho váhala, ale zas na druhou stranu bych nepotkala svou nynější lásku :srdce: a nečekali bychom miminko :dance:

 
misutka
Ukecaná baba ;) 1334 příspěvků 16.03.10 08:59

Ahoj, díky za reakce.. Je to velmi stručný popis, kdybych měla psát podrobně, seděla bych do rána :wink: .

Barunko, děkuju, jsi hodná, chytlo mě to večer, přece nebudu volat o půlnoci! Ale budu si pamatovat a ozvu se! :wink:

mishka2: Já vím, právě proto stojím před „rozbouřenou řekou“, ale snažím se to neřešit. Čekám, že příjde další rána..

 
zelvoon
Kecalka 384 příspěvků 16.03.10 09:37

Ahoj Misutko,

přečetla jsem to celé jedním dechem a občas mi bylo do breku. Co se týče tvého teenagerského života, tak to je fakt smutné. Vím, že děti dokáží být tak neskutečně upřímně kruté, že už teď učím svého syna k ohleduplnosti a pochopení některých hendikepů lidí, zvláště když některé potkáme.

Na jednu stranu se umím docela vcítit do tvých pocitů z hlediska dcery vůči mamince a té bolesti, když nový partner vstoupí do jejího života a místo domácího klidu po bouři s vlastním otcem vám kalí vody. Já jsem bohužel taky zažila dětství v hádkách rodičů a tak nějak to pokračovalo i do mého dospělého věku (a to je mi dnes přes třicet). Loni mi umřela maminka a otec si našel hned :roll: :roll: :roll: novou paní, která už bydlí v domě, kde jsem vyrůstala (nemohu tam ani chodit, když vidím ty změny doma :cry: :cry: :cry: )…ale to je jiný příběh, který ti asi nepomůže (snad jen v tom, že je spousta lidí, co má podobné strasti - to mě pak přijdou ty moje menší a jistým způsobem mě to postupně víc a víc zoceluje - ale v hloubi duše stejně brečím :-? ).

No a s tvým partnerem, který to má jak na houpačce - je jasné, že zase budu hodnotit jen na základě tvého výkladu, takže tak trochu neobjektivně, ale z toho, co jsi napsala, mi vyplývá pouze to, že je to nevyrovnaný člověk, naprosto nedůvěryhodný, nespolehlivý a to jsou pro mě příliš silné argumenty, abych byla s takovým opravdu šťastná. Člověk opravdu může udělat chybu, vrátit se zpátky, ale pak už musí na základě této zkušenosti taky sekat latinu. A jestli ON ti toto provedl vícekrát, NEVĚŘÍM, NEVĚŘÍM, NEVĚŘÍM, že se tak v budoucnu nestane znovu. :nevim: Tak moc bych ti přála, abyste byli celá rodina, už po tom tvém „nevydařeném“ dětství, ale tento muž působí dojmem vyčůránka a sobečka - vždy se chová tak, jak to je nejlepší pro něj, ne pro vás dvě (viz. neozývání se po tak dlouhou dobu, co jsi měla malé miminko apod. 8-o :zed: … to je fakt nechutný, zbabělý a takový by zasloužil „pořádný výprask od života“ a ty a malá Baruška byste už konečně měly najít klid v náručí někoho milujícího, nesobeckého, vážícího si daru skvělé rodiny.

Přeji jen a jen to NEJ v životě vám oběma … :kytka:  :mavam:

 
misutka
Ukecaná baba ;) 1334 příspěvků 16.03.10 11:26

zelvoon: děkuju. Napsala jsi to moc hezky. Však mu taky nevěřím, vždy se mi to vybaví.. Jak jsem psala, snažím se to neřešit, co bude dál, uvidím časem…

 
baghira
Závislačka 2902 příspěvků 16.03.10 13:06

Mišutko :srdce: :srdce: :srdce: Psala jsem komentář - ale pak jsem ho smazala, protože to bylo vpodstatě to samé, co jsi psala v posledním odstavci:) Mějte se obě moc krásně, holky:)

PS: Že by se otec Barunky změnil, tomu nevěřím ani na vteřinu. Když podvedl tolikrát, myslím, že podvede klidně znovu, bohužel.

 
misutka
Ukecaná baba ;) 1334 příspěvků 17.03.10 10:12

baghira: Miško, díky, sama si přeji být úplně v pohodě.. Jednou určitě budu :wink:

 
chuanitka
Extra třída :D 14721 příspěvků 18.03.10 19:53

Jejda Mišutko, to sis teda jako dítě užila 8-o :cry: Já si užila jen s brýlema, ale tohle muselo být fakt hrozné :cert:

Koukám, že se tvůj příběh ještě dál komplikoval. Stejně jako Baghira jsem ti chtěla napsat vlastně to, co píšeš v posledním odstavci :)

Nech to plynout a nic od toho nečekej… a užívej si dceru :srdce: Přeji ti moc štěstí :kytka:

 
hekyska  21.03.10 11:06

Ahojky i já přidám nějaký komentář. Mám postiženého brášku a vím že není jednoduché aby ho okolí bralo takovýho jakej je. Ale měla jsem docela štěstí na kamarády a jsem za to vděčná že ho brali, hráli jsme si s ním a když měl někdo blbý kecy vždy se našel někdo kdo se ho zastal. A ted k tvému vztahu. já ze svých špatných zkušeností bych do toho znova nešla.Mnohokrát se člověk přesvěčí že když to udělá jednou tak to udělá víckrát. Věřím že to pouto k němu je asi hodně silné, ale mysli na to že trpíte obě ty i malá Barunka. Neprožila jsi sama moc hezký dětství takže můžeš vědět jak by se jednou malá mohla citit mysli na to prosím,přála bych ti opravdu hodneho přítele či budoucího manžela už jsi toho prožila dost špatnýho tak snad bude líp ale bud opatrná ve svých rozhodnutích a hlavně spoustu sily protože ta malá to z tebe vycítí že něco není v pořádku. pa Jana

 
hedviga  22.03.10 22:26

ahoj Míšo,
v první řadě smekám, jak srozumitelně a bez chyb jsi to napsala. Tady je vidět, jak na sobě dokážou „zamakat“ ti, kteří jsou ve škole za outsidery. Život se s tebou nemazlil a myslím, že ti chybí ten správnej vzor táty.
Moc bych ti přála fajn mužskýho, u kterýho bys poznala opravdový vztah, kdy se o někoho můžeš opřít a malá měla fajn tátu, co prostě hrozně moc miluje mámu. :srdce:

 
VenJe
Stálice 75 příspěvků 24.03.10 11:00

Taky si myslím, že ti chyběl vzor táty. Sama jsem si jako tátu užívala dědu - můj táta je zasloužilý nádražák a jeho projevem otcovství bylo to, že chtěl mít ze svých dvou dcerušek vysokoškolačky. Svědomitě kontroloval, jak se učíme, jaké nosíme známky, zda byl někdo ve třídě a škole lepší … Ostatní jej nezajímalo. A protože jsme se setrou byly pořádná zlobidla, mamka nás „solo“ zvládla vždycky jen pořádnou nakládačkou. U dědy, kde jsem často bývala jsem dostala to druhé - pochopení, lásku a nevyžadování. Je fakt, že táta mi „to druhé“ asi dát nemohl. Sám to u svého táty neviděl. A ať tak či onak, i taková „výchova“ měla pro mě své plusy. Bolí mě i to, že nebyl opravdový muž pro mou maminku. Když mi bylo 19 opustil ji a našel si paní se stejně starými dětmi, jako jsme byly já a moje sestra. No kolikrát je pořádně těžké říct si, že naši rodiče dělali, co mohli, byli skvělí a teď je to celé na nás. Kéž bys našla pro sebe muže, který tě bude mít opravdu rád a bude suprový táta …

Vložit nový komentář
Poslat
nový deníček

Všechny deníčky uživatele