Tak nějak o všem "podruhé"

misutka  Vydáno: 03.04.11

Moje milé, dlouho jsem tu nebyla a myslím, že po roce se „pochlubím“ svým druhým deníčkem, o tom, jak to pokračovalo a pokračuje.

Tak, dnes je 1. dubna, spousta z vás by si mohla myslet, že jde o apríl, ale nikoliv. Začíná moje další životní etapa.

Skončila jsem u toho, jak jsem nechávala plynout svůj život s Barunkou a jejím otcem, nevěda, jak to vše dopadne. Barunka už je velká slečna, která objevuje svou osobnost i okolí, vše zkoumá, zkouší, je šikovná i paličatá, řekla bych trochu bázlivá, ale hodná. S jejím otcem jsem se dala dohromady, ano, možná některé z vás si teď plácají po čele a kroutí hlavou. Vím, co všechno mi udělal, vím, co jsem si prožila, prostě mě nic neomlouvá a ani to nepíšu, abych omlouvala jeho, nebo své chyby. Změnil se, snad po jeho pobytě v nemocnici, staral se o malou, i o mě, prodělala jsem plastiku palce, vzal si malou i psa k sobě - chodila jsem o berlích. Po měsíci jsem měla gynekologické potíže, kdy to nevypadalo růžově, ale vše je v normě.

V létě loňského roku se k nám tak „napolo“ nastěhoval, držela jsem se stále zpátky, Barunka v té době už chodila, a říkala první slůvka a první slovo byl „táta“. Trochu mě mrzí, že to nejsem já máma :), ale jsem ráda, že má i jeho. Taky jsem zjistila, že jsem těhotná. Nastal tak trochu chaos, nikdo to nečekal, ani neplánoval, skutečně jsem se rozhodovala možnými způsoby, padl i potrat, vnitřně jsem nemohla a on byl také proti. Rozhodla jsem pro to, dát tomu druhému dítěti život a jemu poslední šanci. Těhotenství jsem měla náročné, hrozili potratem, byla jsem unavená, stále u doktorů, na gynekologii jak doma, v nemocnici později také a i migrény mě zachvátily, což mi na energii také nepřidalo. A dohady, jak porodím, také ne.

Bára se narodila císařským řezem, žádný doktor mi nedokázal říct, jak vlastně porodím druhé dítko, takže stres byl obrovský. Barunka byla hodná, její otec taky, hodně mi pomáhal, jezdil se mnou k doktorce, někdy i s Barčou, ta dávala každý večer bříšku pusinku a říkala „mimi“. Léto skončilo, já jsem byla jako koule, opravdu mě to těhotenství zmáhalo, možná to bylo i tím, že Barunka je ještě malá, ale miminko rostlo, jak mělo a termín porodu jsem měla na začátek prosince. Ale mimi se jaksi nechtělo ven, tak mě 14. 12. poslali na indukci, doktoři byli skvělí, hodní, ale můj strach z porodu, z toho neznáma, byl obrovský. Barunku jsme dali hlídat babičkám, Jára (tatínek, což vám asi došlo ;)) šel se mnou k porodu. Byl ohromný, hodně mi pomohl, už jen tím, že tam se mnou byl, upozorňoval na kontrakce, dýchal se mnou, a já mu za to rvala triko a trhala chlupy na rukou.

Píchli mi vodu, a za necelé 4 hodiny se narodila Adélka. Vážila 3680 g a měřila 53 cm. Porod byl hrozný, opravdu hrozný (ženy, které jste rodily přirozeně, nemyslím to ve zlém, ale ta bolest, ty šílené kontrakce…, nezlobte se, že to píšu tak dramaticky, obdivuji všechny, které takto porodí více dětí), hodně jsem krvácela, a kvůli jizvě po císaři mě i málem operovali znovu, ale jizva „držela“. Měla jsem po porodu komplikace, stále teploty nad 38, pořád jsem hodně krvácela, 2 dny mi trvalo, než jsem vstala z postele, motala se mi hlava, potila se a to nejhorší, nemohla jsem se sama vyprázdnit. Cévkovali mě, nevím, jestli jsem si vytvořila nějaký psychický blok. Pak to přišlo, ale problém s tím mám doteď. Pustili nás po 5 dnech, musela jsem na krev, měla jsem špatný krevní obraz, který se mi upravil až před měsícem.

Adélka je hodná, krásná a šikovná holčička, Barunka jí miluje, stále ji pusinkuje, vozí, dává mi hračky, minimálně se nám stane, že vyžaduje pozornost, když se někdo culí na Áďu, spíše hodně žárlí, když se s tátou obejmeme. S ním je to dobré, zjistila jsem, že na něm tolik nevisím, jako předtím, a cítím změnu, vnímá mě jinak, řekla bych. Na začátku roku jsme se přestěhovali k jeho rodičům, kde budeme stavět dům. Kreslí se nám projekt, šetříme penízky, a pomalu zařizujeme věci ke stavbě potřebné. Řešíme každodenní povinnosti, starosti, asi jako v každé rodině. Není med bydlet s rodiči v jednom domě, kde ještě bydlí sestra se svojí rodinou, ale pohání nás holky, a dům, který se chystáme postavit.

Kdybych to vše měla shrnout, bylo to těžké, chaotické období, a teď, když se nad tím vším zamýšlím, mám pocit, že tohle je ta etapa, která bude už jen příjemná. Holky miluji, jsou nádherné, šikovné, jsem naplněná láskou k nim, a s jejich otcem jsme „pokročili“ do jakéhosi vztahu, který bych řekla, že je o porozumnění. I když nepřišlo hned, a dalo nám spoustu starostí, bolesti, ale i lásky, vím, že oba jsme tu pro toho druhého…

Líbil se vám deníček? Máte také co říct? Přidejte na eMimino.cz svůj deníček.
Průměrné hodnocení zápisku v deníčku 4.7 bodů
 Váš příspěvek
 
Kamča.dalmatinka
Hvězda diskuse 46984 příspěvků 03.04.11 09:54

Podle mě se ženeš do záhuby po tom všem co ti udělal.Na dítě jsi mohla sice trochu počkat než se ukáže že dokáže bejt hodnej déle než pul roku :roll: ,ale i tak ti přeju aby si nelitovala a aby byl ON dobrým otcem a mužem.Moc držím palce

 
LucaLuca
Závislačka 4435 příspěvků 03.04.11 18:26

Aha, tak mně asi chybí první půlka, co se u vás stalo, profil máš zamčený, takže první deníček nevidím. Když tak hoď odkaz a přeji jen štěstí.

 
Miruše
Echt Kelišová 9870 příspěvků 04.04.11 14:58

Taky bych si ráda přečetla první deníček… :-D

 
misutka
Ukecaná baba ;) 1334 příspěvků 04.04.11 15:21

Už se mi to povedlo odemknout..? Snad

 
LucaLuca
Závislačka 4435 příspěvků 04.04.11 22:21

Zítra přečtu. Stačil odkaz na ten deníček, nemusela jsi odemykat. :palec:

 
LucaLuca
Závislačka 4435 příspěvků 05.04.11 14:16

Tak jsem přečetla a bohužel mám stejný názor jako Kamča, i když napřed mi bez znalosti 1. deníčku připadal moc drsný.
Drž se, držím palce.

Vložit nový komentář
Poslat
nový deníček

Všechny deníčky uživatele