První porod vyvolaný a druhý přirozený

Zuzylka  Vydáno: 29.03.11

Syn se narodil 2. 10. 2007, 3540 g, 51 cm, dcera 22. 11. 2010, 3530 g, 50cm, oba ve 40+1 tt v Českolipské porodnici.

Filípek po narození.

Anička už doma.

Anička hned po narození.

Srovnání obličejů mých dětí ve stejném věku.
3 komentářů

Dnes.

Syn

A je to tu – začínáme se snažit o miminko, konečně! Necháme tomu tedy volný průběh. První měsíc – mrcha je tu, sakra! Co udělat, aby se už příště zadařilo? Kalkulačka na výpočet plodných dnů, to se bude hodit, MS jak hodinky, po 28 dnech, to by mělo vyjít. Zkusíme ještě OVU test. A jde se na věc. Plodný den vychází zrovna na pracovní den, manžel se z práce vracívá až pozdě večer a brzy ráno zase vyráží. Nu co, dáme si budíka o hodinu dříve… a pak šup oba do práce. Nervy se dostavily, nějak nám to nejde a hodina se pomalu krátí. Tak poslední pokus – vyšlo to! V den očekávané MS těhu test – z ranní moči – negativní. No co se dá dělat. Večer ten neúspěch aspoň zapijeme. Další den v práci oslava narozenin – tvrdý alkohol – nevadí, stejně tam mimi není. Jenže MS se jaksi nedostavila. Za pár dní už držím pozitivní těhu testík! Promiň mimčo, myslela jsem, že tam fakt nejsi.

První kontrola u lékařky týden po vynechání MS. Poznala na první pohmat, že tam jsi, ani nemusela dělat krevní test (nepřišla jsem ráno). Takže na příště už do těhu poradny s močí, dostanu průkazku. Hned v první poradně mi bylo doporučeno nastoupit na neschopenku až do konce těhotenství – byl únor, doba chřipkových epidemií, pracovala jsem s lidmi a za den jsem přicházela do styku s davem, cestovala jsem do práce hodinu jednu cestu hromadnou dopravou. Sice nebudou v práci rádi, ale co, každý je nahraditelný. Místo práce jsem začala chodit na cvičení pro těhotné, 1× týdně plavat, navštěvovat kamarádku a rodiče. Četla jsem na zahradě knížky, opalovala se a náramně si to užívala.

Vše probíhalo skvěle. Všechny testy byly dobré. Nevolno mi moc nebylo. Kromě křečí do lýtek, které mě přepadaly už i v noci mi bylo dobře. Jen ručička na váze ukazovala pořád víc a víc. Byla mi doporučena dieta. Snažila jsem se krotit v jídle – pak jsem moc nepřibrala a byla jsem v poradně pochválena. Tak jsem trochu polevila a po čase přišla na fígle typu den před poradnou moc nepít a váha sleze.Stejně jsem na konci 9. měsíce měla přírůstek na váze +30kg. No jó po porodu na tom zapracuji.

40. týden – stále nic. Už to chci mít za sebou – nedá se to vydržet. Zkusíme to trochu popohnat: manžel – červené víno – horká sprcha na břicho – nic. Pak jsme šli den nebo dva nato česat na zahradu jablka. Po asi hodině práce – trochu vlhko, jakoby hlen. Podívám se – hlenová zátka je venku a je jí pěkná kupa. Je tam i trochu červené krve, takové nitky. Tak ať to v porodnici raději zkontrolují. No přišla jsem jaksi nevhod, shon kolem jiné rodičky, chystání na akutního císaře. Pak doslova „surové“ vyšetření a verdikt, že mám ještě čas, že se nic neděje a mám jít ještě domů. Musela jsem se na chvilku posadit na chodbě, to vyšetření bylo fakt bolestivé. Bylo mi do breku.

Volala jsem mamce lékařce, toho času na dovolené v zahraničí a ona se hrozně rozčílila, že už si mě tam nenechali. Že ona rodila 3× a vždy po odchodu zátky s krví do večera porodila. Nakonec mi to tam domluvila, že už večer mám přijít a že už si mě tam nechají, jen to se mnou jaksi zapomněla zkonzultovat. Byla jsem naštvaná, šla jsem doma spát a do nemocnice až ráno. Oni milí (jiná směna), že už tam na mě čekali a že to teda natočíme. Nic. Takže zůstanu na pokoji na rizikovém. Už tam jedna dívka byla, prý měsíc, tak aspoň nebudu sama.

Odpoledne přijali ještě další, která se chystala k vyvolávanému porodu a pak ještě jednu. Byli jsme tedy čtyři, půjčovali si míč na sezení a bylo docela veselo. Každou chvíli nám chodili měřit ozvy, natáčet monitory, ultrazvuk. Jen k večeru jsem jaksi nemohla na té tvrdé železné posteli na kolečkách najít nějakou polohu ke spánku. Měla jsem tak obrovský břicho. Bála jsem se, že spadnu. Při každém otočení ta postel šíleně zavrzala a takto vrzaly i kolegyně, spát se fakt nedalo. Mezitím jedna z nás už odešla na sál k porodu a druhá se chystala na ranní zavedení tablety. Kdoví, jak dlouho tu budu já, možná i týden, co tu budu dělat? K večeru jsem cítila trochu vlhko dole. Zmínila jsem se mladé sestřičce a ta si dělala legraci, ať jí nic netajíme.

V noci jsem šla čůrat. Jak jsem se zvedla z postele, plesk, vychrstlo ze mě trochu vody. Zpanikařila jsem, začala jsem to uklízet… pak mi to došlo a šla jsem za sestřičkou, že mi asi vyteklo trochu plodové vody. Tak ať si prý vezmu vložku a pak to zkontrolujem. Fajn, vzala jsem si Libressku a když tam bylo trochu tekutiny, šla jsem znovu za sestrou. Tak prý na ní nakapeme činidlo a pokud to je plodovka, mělo by to zezelenat. No mě se to zdálo zelené dost jasně, ale jí zřejmě ne, tak jsem vyfasovala erární vložku vatovku a šla si zase lehnout. K ránu nová kontrola – to už jsem vložku jen odevzdala a nic neviděla. Pak vnitřní vyšetření – dost nepříjemné, ale ne tak surové jako prve.

Plodovka to byla, takže sbalit věci a přesun na sál. Tam se nic moc nedělo, mohla jsem ležet, sedět na balónu… po několika hodinách něco jako mini kontrakce asi po 15 minutách. Zato jsem mohla pozorovat jednu rodičku skoro ve finále, jak jí podpírá manžel a už fakt nemůže. Připadala jsem si, že tam jsem omylem, že mě se nic takového neděje a nic mi není. Ta holčina od nás z pokoje tam ještě stále byla, prý v noci i chvilku spala a byla dost vyčerpaná. Už měla nějaké kontrakce a byl tam s ní manžel. No co, zeptám se, jak to se mnou vypadá a kdy já si mohu zavolat svého manžela, pracuje 80km daleko a jezdí tam dopravou, tak aby to stihl… Nikdo mi nebyl schopen odpovědět, kdy se se mnou začne něco dít. Vyšetřil mě doktor a říkal, že to vypadá, že porodím až další den a asi dostanu antibiotika do žíly. Že prý porody, které začínají odtokem plodové vody jsou blbé – no a co jako s tím mám dělat, že? Asi za hodinu přišla jiná doktorka a vyšetřila mě. Prý jsem otevřená na dva cm. Tak dáme oxytocin do kapaček a mám si zavolat manžela, že to bude už brzo. No bezva, tak snad to stihne.

Udělali mi přípravu – po teplém klystýru se mi fakt docela ulevilo. Holení jen trochu poopravit, nebylo dokonalé (přece si dolů nevidím). Pak zase vnitřní vyšetření – dostanu vynadáno, že tam mám ještě moc plodovky. Propíchnou mi jí nějakým drátkem a vyteče to do lavoru pode mnou. Zesílení kontrakcí to ale nezpůsobí. Mám děsný hlad. Holka od vedle si řekla o jídlo a povolili jí jen polívku – vývar. Kašlu na to, zkusím to nějak vydržet, mám dost pramenité vody, že. Nasadili mi kapačky a konečně jsem mohla na chvilku do sprchy na balón (sprcha byla jen jedna, museli jsme se všechny tři rodičky střídat).

První mamka už porodila, bylo slyšet úplně vše, včetně telefonátů příbuzným… Tatínek si vzal syna a plakal nad ním. Chtěla jsem mu ho pochválit, ale pak jsem si to rozmyslela. Pak byl slyšet jeho rozhovor se sestrou – chlapeček měl na nohou po šesti prstíčkách, tak jsem zaslechla i komentář maminky a doporučení, co s tím. No moc odvahy mi to nepřidalo, ale aspoň jsme tam zbyli už jen dvě. Musela jsem ze sprchy ven, protože na tu mamču od nás z pokoje přišly silné kontrakce, taky za sebou tahala stojan s kapačkou a chtěla si bolesti tlumit ve sprše. Pak jsem slyšela, jak jí natáčeli monitor a sotva dýchala, pak přesun ke koze a asi hodinová scéna u kozy, všechno bylo slyšet. Bylo asi 14 hodin, úterý, všude rumec, plno sester, doktorů, pak porodila. Zase jsem si vyslechla telefonáty příbuzným, tentokrát se narodila zdravá holčička.

Konečně jsem zůstala na sále sama, sprcha bude jen moje, byl klid, všichni se někam vypařili, můj manžel nikde. Rozjížděly se mi docela silné kontrakce. Byly dost nepříjemné a bolestivé. Tlumila jsem si je horkou sprchou do kříže. Trvalo to několik hodin. Myslela jsem, že to už fakt nevydržím. Stahy však ještě sílily a když jsem pak šla na 20 minut na CTG záznam, křivka lítala až nad papír a skoro se to nedalo rozdýchat, tolik jsem si přála se pohybovat, ale musela jsem sedět připásaná v křesle a vydržet to. Pak mě asistentky chtěly poslat opět do sprchy, ale já jsem řekla, že už ne, že už musím tlačit.

Po vyšetření – měla jsem pravdu – jsem šla tedy na porodní křeslo. Bylo to docela šílené, nešlo mi to, musela jsem opět dolů a funět ještě ve stoje, aby mimčo trochu kleslo, pak zase nahoru. Konečně dorazila i doktorka. Kontrakce hrozně silné a nepříjemné. Nestíhala jsem dýchat. Byla jsem už strašně vyčerpaná. Manžel nikde. Prosila jsem, ať už mi odpojí ty kapačky. To prý že nemohou, mohl by se zastavit porod. Pak už jsem mohla tlačit. Nevěděla jsem jak. Pak jsem na to přišla, ale stejně to nešlo. Doktorka tomu značně napomohla nástřihem hráze (ani nevím, jestli to bylo nutné nebo ne, nikdo to se mnou nekonzultoval a neptal se, jestli s tím souhlasím), každopádně to dost bolelo – nechápu ty, co říkají, že to ani necítily.

Filípek byl na světě. 17:25. Ani nevím, jestli plakal nebo ne. Hned ho vzali odsát hleny a umýt do vedlejší místnosti. Byla jsem úplně oblblá chemikáliemi, jen jsem zahlídla, jak má krásně tvarované ouško a už byl pryč. Uvědomila jsem si, že mi ho neukázali a bylo mi zase do breku. Takhle jsem si to tedy nepředstavovala. Jenže jsem ještě měla kontrakce a musela jsem vytlačit placentu. To akorát přijel muž (nestihl to jen o chvíli). Dostal ho umytého v zavinovačce. Vím, že jsem mu záviděla – on ho může držet a vůbec se nepřičinil a já jsem se ho ještě ani nedotkla. Pak mi ho na chvíli přiložili, jen mi olíznul prso, nepřisál se. Bylo mi to zase líto, všude jsem četla, že hned po porodu je chuť sát největší. Vůbec jsem si ho nemohla prohlédnout, protože byl celý v zavinovačce a hlavu měl obalenou do plínky.

Mimčo putovalo na novorozenecké – dávají každé na hodinu nahřát do inkubátoru. Manžel šel fotit. Pak se vrátil a já byla ráda, že se mnou zůstal na to šití – děsné, nikomu bych to nepřála. Trvalo to půl hodiny. Horší než celý porod. Už jsem brečela naplno. Prosila jsem je, ať to nějak umrtví, oni na to, že to mám potrhané i vevnitř a tam to umrtvit stejně nejde. Šili tedy do živého. Pak jsem ještě asi hodinu a půl ležela na posteli, muž byl u mně a to mi dost pomohlo. Vím, že jsem myslela na to, že jsem si vždy přála tři děti. Jak jsem byla hloupá – tohle teda už nechci nikdy v životě zažít. Ani za nic!
Pak na pokoj. Podtrženo sečteno, na porodním sále jsem byla 10 + 2 hodin.

Měla jsem se ještě osprchovat a vyčůrat do sprchy. V koupelně jsem sebou švihla. Byl večer. Měla jsem děsný hlad, v 7 ráno jsem měla rohlík, jinak jsem byla až do večera jen o vodě. Donesli mi večeři, konečně. Ve 21:00.
Na první noc jsem Filípka nechtěla, nemohla jsem se postavit, sedět ani náhodou, nehledě na to, že jsem vůbec nevěděla co dělat. Přinesli mi ho v pět ráno, to už jsem si ho nechala u sebe. Další kámen úrazu bylo kojení, vůbec mi to nešlo, byla jsem rozkousaná do krve, mlíko žádné, malý brečel – zhubl nakonec půl kila. Strašili mě, že pokud něco nepřibere, že mě nepustí domů. Třetí nebo čtvrtý den se mi mlíko konečně spustilo – naopak zase až moc, musela jsem odsávat, aby mi nezatvrdlo. Malý přibral a mohli jsme jet domů ve stanoveném termínu. 14 dní jsem se nemohla posadit na zadek a jizva mě bolí někdy i dnes.

Dcera

Konečně se začínáme snažit o druhé miminko. Je leden 2010. Malému jedináčkovství nesvědčí, sourozence potřebujeme. Chceme holčičku – musí to vyjít! Už přece vím, jak na to, hezky si to vypočítám, potvrdím ovu testem, ještě to zkusíme s časovým předstihem, aby vyšla ta holčička a bude! Vše vypočítáno, podle plánu, mrcha však přesto dorazila. No jo, to bude asi tím časový předstihem, tak to zkusíme příští měsíc přesně na čas podle ovu testu. Ať je to třeba kluk, ale hlavně ať jsem už těhotná! Vše naplánováno, zrealizováno, MS však zase dorazila, přesná jako hodinky! Sakra, čím to ještě podpořit, poslední možnost otěhotnět tak, abych přešla plynule z rodičovské dovolené zase na mateřskou. Kluk ještě na plínách, do školky jsem se ho bála dát a beztak jsem se do práce už vrátit nemohla, odstěhovali jsme se. Tak jen nepřijít o peníze z 2. mateřské. Novou práci si hledat nechci – chci být těhotná!

Takže měříme BT. Každé ráno teploměr do pusy, budík na šestou ranní i o víkendu, to přece vydržím, musím! Vyplňuju grafy do papíru i na internetu. Zkoušíme to s mužem v blížícím se inkriminovaném období ob den, dávám si polštář pod zadek, nevstávám (co na tom, že potřebuju čůrat, to zaspím, musím to vydržet). Dokážu už skvěle rozeznat plodný hlen, vyšetřím si sama čípek – poznám, jestli je tuhý nebo měkký. Prubnu i prstíčkovou metodu a zavedu si mršky přímo tam, kam nedošly samy. Podpořím to ještě vyvrcholením, ať děloha pěkně nasává… kam až žena dokáže pro miminko zajít, že.

Internetový server vyhodnotil mou ovu, takže si dáme konec snažení. Přichází však zrada – po pár dnech přehodí kříž o několik dní vpravo a ovu den hodí jinam. No vždyť jsem si to myslela, podle hlenu. Takže poslední snažení bylo den před ovu. No, takže asi zase nic. Dám si víno a Nivu. Kašlu na to.
Nicméně 10 DPO malá šmouha na testu Rapiclear. Přemýšlím, jestli to je nebo není. Nejsem z toho moudrá, nevím nic. Za dva dny zkusím Mamatest a duch se pomalu vynořuje. Za pár dní je jasno – vyšlo to!

Týden po vynechání MS k doktorce, tentokrát i na odběr krve, vyšetření a zavolat si druhý den. Jsem těhotná! Prodělám lehčí chřipku, co se dá dělat. Tentokrát si hlídám váhu, bojím se přibrat, jsem ještě ve skóre +10kg po předchozím těhotenství. Docela se mi to daří. Už neležím na zahradě, ale mám kolotoč kolem syna a pomáhám manželovi s podnikáním. Vůbec se nezastavím. Skolí mě střevní chřipka. Sakra, zrovna, když mají vyrůstat miminku ručičky a nožičky. No všude čtu, že ta by snad neměla mít vliv. Tentokrát je mi nevolno a to dost. Nemůžu se na jídlo ani podívat. Jdu bratrovi na svatbu, jsem 8. tt Dozvím se, že už-švagrová je také 8. tt. V bujaré oslavě vystoupáme s partičkou na Ralsko. Moc se na to sice necítím a ke konci už vyloženě nemůžu, ale přece nezůstanu jediná pod vrcholem, že. Dělám ještě řidičku zpět, by se mohl muž napít. Mám z toho nervy. Nerada řídím po tmě neznámou trasu. Chodím s malým na kurzy do mateřského centra – výtvaru, zpívánky, cvičení maminka a dítě, na břišní tance maminek s dítětem.

Pár dní nato podpořím reklamní akci našeho podnikání, večer se unavení vracíme a zrada – na toaleťáku krev! Snad nezačínám potrácet? Projedu internet – to bude dobré, asi jen praskla žilka na překrveném čípku, přestalo to, to nic nebylo. Druhý den však zase krev. Jedem na pohotovost do porodnice, je víkend. Udělají UTZ a vyšetření. Srdíčko tluče, mimísek žije. Doktor se baví se sestřičkou o tom, že dnes udělají dvě revize a jednu ráno. Je mi špatně, představím si na tom místě sebe. Hospitalizaci odmítnu a ujistím je, že si lehnu u rodičů doma, přece by neměl kdo pohlídat mého dvouletého syna! Vyfasuji recept na Ascorutin. Ležím, sedím, ale dlouho to nevydržím. Nemám problémy, tak se pomalinku polehounku vracím ke starému režimu. Krev a je jí požehnaně.

Jsem od naší porodnice hodně daleko, jdu si lehnout. V noci zase krev! Volám mamce, tak nějak se dohodneme, že když se neudrží, tak se neudrží, nedá se nic dělat. Jedeme zase na pohotovost. Srdíčko tluče, je to dobré. Zjistí mi hematom, ale není v bezprostřední blízkosti miminka. Mám brát Ascorutin a šetřit se. Jsem už 12tt, pozoruju miminko na UTZ jak dělá přemety a mává na mě! Mám v ruce obrázek z UTZ. V čekárně koukám na maminku s novorozeňátkem, tatínkem a starším sourozencem. Říkám mamce, že už bych raději šla hned rodit. Odpovídá mi, že všechno má svůj čas. Beru si sestry lékařskou knihu „Gynekologie a porodnictví“. Vyhledám si veškeré informace o potratech, nákresy atd., veškeré info z internetu.

Máme zákaz sexování v těhu. Do 16. tt se rozhodne, pak by veškerou funkci měla přijmout placenta a hematom by se měl vstřebat. Je to za námi! Miminko to vydrželo. V 17. tt triple testy – OK. Aspoň to! Tentokrát nechci znát pohlaví miminka, bude překvapení. 20. tt – velký ultrazvuk. Najdou cystu v hlavičce miminka, v mozku. Má 7 mm. Prý to nemusí nic znamenat, často se sama do 30. tt vstřebá. Jen se musí zpozornět, jestli k tomu nejsou ještě další komplikace. Gynekoložka, která suplovala mou, na obrázek koukala zmateně, že to není pořádně vidět, že by to chtělo podrobnější ultrazvuk, ať si zatím sednu do čekárny. Pak jsem přišla a že mě objednala na 3D UTZ do velkého města.

Ptala jsem se, jestli to má cenu, že už to ve 23. tt stejně musím porodit a nic s tím dělat nebudu. Tak mě sprdla, že můžu být ráda, že mě vezmou a bez diskuze. Takže jsem tam se sestrou jela. Na dveřích byly napsány ceníky – určení pohlaví, video… tak jsem se nakonec rozhodla pro určení pohlaví. Že si to nechám jen pro sebe a nebudu to rozhlašovat. Chci to vědět i pro případ, že bych miminko nedonosila. Musím to prostě vědět. Cysta měla už jen 5 mm, vypadalo to, že se vstřebává. Doktorka se mě ptala, co si tedy myslím, že to bude. Já jsem řekla „holčička“ a pak se teprve koukla na obrazovku. Bylo to jasně vidět. Sice mi řekla, že mi to nemůže potvrdit, chlapeček by byl jasný, holčička úplně není. Ale mě už bylo jasno. Věděla jsem to od začátku. Žádné určení jsem nepotřebovala. Jen to utajení mi jaksi nevyšlo. Sestra mě ukecala, ať to řeknu mamce, že bude mít radost a manželův otec to z mého výrazu jaksi uhádnul.

30. tt – kontrolní UTZ. Cysta zmizela, miminko už je hlavičkou dolů. Takže zase vše dobré. No ne nadlouho. 34. tt – sepíšu porodopis. Donutím je založit si do něj i porodní plán, kde je jasně popsáno, jak bych chtěla porodit. Chci mít přirozený porod, bez urychlování, bez nástřihu. Přeji si dát miminko hned po narození na břicho, nechat dotepat pupečník. Chci, aby si ho přestřihl manžel. Nepřeju si, aby mi miminko kamkoliv odnášeli a odkládali do inkubátoru. Chci být stále s ním! Informuju se ještě na darování pupečníkové krve. Představu mám jasnou. Lékařka, která se mnou sepisuje papíry se na mě dívá skepticky. Trochu jako na blázna. No, co. Je to můj porod.

35. tt – přestup do porodnice, kontrolní UTZ. Byla tam lékařka, která mi rodila Filípka. Nastřihávala mě a šila. „Máte miminko v příčné poloze, to my porodit neumíme. Budeme vás více sledovat, jestli se vám otočí hlavičkou dolů, co nejdříve vyvoláme porod. Jinak vás čeká císařský řez.“ Vše ostatní dobré. No bezva – co s tím? To manžel nebude ani u druhého porodu, zvlášť když 3. dítě neplánujeme? Ale hlavně, že je miminko v pořádku, to že budu mít sešitý břicho vydržím. Další UTZ bude za 14 dní a ještě kontrolní za 3 týdny.

Jdu opět k internetu. Vyhledám si veškeré informace o příčné poloze miminka. Jsou tu návody na cviky, které mají podpořit otočení. Vypíšu si je a zkouším to každou chvíli. Jsou tam i zajímavé texty, jak přetočit dítě s lékařským vedením, pod kontrolou UTZ – lékař přes břicho uchopí dítě oběma rukama a pomalu je sune… Zkusím si to sama doma, třeba to půjde? Jde to, nicméně se po akci mimčo jaksi vrací zpět do své zvolené polohy – příčně. Získávám dojem, že musí být zamotané do pupečníku, proto se vrací. Zkouším k němu i v duchu promlouvat – prý to má pomoci. Za týden jdu na kontrolu, bez UTZ. Dle pohmatu je mimčo stále příčně, nicméně teď má hlavu na opačné straně než minule – jak to dokázalo? Že by příčný přemet? Dole není hmatného nic, ani hlavička, ani zadeček. Za týden na UTZ, to už bych měla být 38tt a rozhodne se, kdy případně proběhne plánovaná operace, sekce. Pořád se snažím cvičit – bezvýsledně.

Pak další pecka – tentokrát mám zjištěného streptokoka. No, to mě nenapadlo, že když jsem ho u prvního porodu neměla, že teď ho můžu mít. Takže představa přirozeného porodu bez kanyl a hadiček se jaksi pomalu vytrácí.
Sedím na CTG záznamu. Sestřička mi přiloží sondy na obvyklá místa a nějak jí to nejde zachytit. Vysvětlím jí, že mám děťátko příčně. Aha, to už se vám asi neotočí, že? Hmm… Pak jdu do čekárny k ultrazvuku. Hodina pravdy. Je tam zase lidí. To tu zase vysedím důlek. Nervozita se zvyšuje s ubývající počtem lidí přede mnou. Najednou se mi mohutně zavlní břicho. Vydrž, už půjdem na řadu. Otázka lékařky – proč tu jste v tomto tt, když jse tu byla před týdnem? „Mám miminko příčně“ Tak se na to podíváme. „Hlavička je dole!“ Vážně? Mám velkou radost. Nevím, co říct, tak neříkám nic.Honí se mi hlavou otázka, jestli budou brzo vyvolávat, aby se zase nepřetočila zpátky… „Přijďte za týden, uděláme zase UTZ.“ Nediskutuju, ale stejně mám strach, že mi tak nezůstane a raději bych zvolila to vyvolání než sekci.

Za týden je hlavička stále dole. Na vyšetřovně je lékař – nepadne ani slovo o případném vyvolávání. Takže ke kontrole zase za týden. Bez UTZ, hlavičku už poznají i pohmatem. Za týden je hlavička stále dole, blíží se 40. tt. Kontrola za půl týdne. Jsem vyčerpaná, přírůstek na váze +23 kg. K tomu ještě zůstatek z předchozího těhu. Břicho nemám tentokrát dopředu s vyklenutým pupkem, ale rozpláclé do stran a šíleně vytažené. Tvrdnutí a poslíky každou chvíli. Je mi doporučeno se doma vrhnout na manžela. Jenže toho právě skolí střevní chřipka a to dost nechutná. Blíží se konec pracovního týdne a s ním i můj termín. Rozhodnu se doma všechno vygruntovat a vydezinfikovat. Přece až se vrátím z porodnice, musí tu být vše čisté pro miminko. Převlíkám postele, čistím záchody, koupelnu, vysávám, vytírám… Konečně je to hotovo. Jdu na WC – hromádka hlenu, narůžovělá. Aha, takže se to už blíží. Je večer, jdu si lehnout.

Druhý den ráno zase kus hlenu, tentokrát s kusem staré hnědé krve. To je přece normální, nebudu plašit. Totéž ze mě vychází po celý den, po větších i menších částech. Nic jiného se neděje. Jdu zase spát. Ráno volám mamce, že už mi odchází hlen s krví, pomalu dobalím tašku a přestěhuji se k našim. Nehodlám zůstat na vesnici, v polosamotě, bez auta, dům bez čísla popisného – sanitka by ho snad ani nenašla… Takže už jsem ve městě, do porodnice to mám maximálně 10 minut autem. Je sobota odpoledne. Mám pocit, jako kdyby měla dorazit MS a to hodně silná. Divná bolest v podbřišku. K večeru začínají poslíky.

Rozhodneme se, ať nás raději zkontrolují v porodnici. Přeceněn jsem krvácela… Přijímají mě dvě PA, jdu na CTG záznam. Na papíru se nic neděje. Dokážu bezvadně identifikovat křivku srdečního tepu miminka i křivku akcí na děloze. Koukám se, jak papír vyjíždí. Není tam žádný oblouček. Přichází lékařka k vnitřnímu vyšetření. Je to ta, co mi rodila Filípka – začínám si přát, ať jdu radši ještě domů a porodím jiný den. Nechci ji mít u porodu, není mi sympatická. Verdikt zní : „ještě se nic neděje, můžete domů a v pondělí dle plánu do poradny“. Pokusím se to zaspat – podaří se.

Druhý den brzo ráno mě zase vzbudí poslíky. Nepřestávají, jsou pravidelné asi po 30 min. Dají se normálně rozdýchat. Udělám si čaj z maliníku a piju ho tak po dvou hodinách. Mám pocit, že po něm kontrakce nabírají na intenzitě. Jsou nepravidelné po 30, 20, 15, 20, 30, 10… Trvá to celý den. K večeru se začínají zkracovat a bolesti se přesouvají do kříže. Začínám chodit po bytě, opírám se o stěnu nebo o stůl a funím jako pejsek. V klidu se ještě osprchuju, připravím tašku. Pořádně se najím – nechci trpět u porodu hlady. Potřebuju sílu. Chápu, že pro případ císaře je lepší nejíst, ale to vážně nedokážu. Dám si velkej hrnek maliníku. Profuním jednu kontrakci s extra dávkou bolestí do kříže. Náhodou je přítomen můj otec. To nikdy nezapomenu – ten vyděšenej výraz . „Mamko, pojď se podívat, co tady dělá. Jeďte už raději do nemocnice“. Je mi do smíchu. „Ale to je normální, tati. Mám funět tady nebo v nemocnici. Je mi příjemněji tady. Nechci pospíchat.“ Kontrakce už po 8 min, pravidelné. Dají se v klidu prodýchávat. Ne jako ty oxytocinové kontrakce kdysi. Vím, že se to blíží. Pak zavoláme do nemocnice, že dnes večer přijedem. Řeknou nám, že jsou ještě u císaře, ať nepospícháme a přijedeme až ve 20 hod.

Chystáme se na cestu. Jednu kontrakci profuním po dosedu do auta, další ve výtahu do horních pater nemocnice. Mamka je se mnou. Prodýchám ještě jednu před připásáním na CTG a asi 2-3 během záznamu.Koukám na papír, který vyjíždí. To není možné, při mých kontrakcích vůbec nic nezaznamená! Připadám si jako simulant. Pak mě odpojí a čekám ještě přes půl hodiny na lékařku k vnitřnímu vyšetření. Ptám se, kdo má dneska službu, je mi divné, že jsou tam stejné PA jako včera. Opět ta stejná paní doktorka. To přece není možné, je to vůbec legální mít dvě noční služby dva dny po sobě? Vždyť bude unavená. Zvládne to vůbec? PA mi dovolí si zatím lehnout na postel a já se rozbrečím. To není možné, nechápu to. Já přece rodím, vím to. Připadám si, že když nemám záznam, že čekám zbytečně, že mě stejně pošle domů. Mám chuť sbalit se a nečekat. Třeba to jsou fakt jen poslíky. PA mi vysvětluje, že CTG záznam není důležitý, že to „nemusí kreslit“. Důležité je vnitřní vyšetření.

Mám už kontrakce pravidelné po 5 minutách. Konečně dorazí doktorka. Vidí, že jsem ubulená. Jasně si mě pamatuje za včerejška. „No, tak už si vás tu necháme. Už se tam něco málo začíná dít.“ Jsem hrozně ráda. Najednou je mi jedno, kdo mě porodí. Chci to už mít za sebou. Lékařka se mnou sepisuje poslední papíry k porodu. Proberu s ní ještě žádost o nadstandardní pokoj, mé přání o přirozeném průběhu porodu, že nechci být nastřižena (je mi jasné že ty mé papíry o porodním plánu číst stejně nebude, chci si to posychrovat). Snaží se mi to rozmluvit. Hlavně tedy ten ne-nástřih. Nedám se.

Dostanu první kapačku ATB kvůli streptokokovi. Naštěstí vykape docela brzy a odpojí mi hadičky. Jen kanyla zůstane připravená pro další dávku. Mamka mezitím odešla domů hlídat mé starší sítě společně s dědou. Nervozitou spát asi moc nebude… Jdu na přípravu. Klystýr si přeju, vím, že mi dost ulevil. Tentokrát mě ale neprohřeje, ale spíš prostudí. Ani se nesnažím dodržet 10min. Ten vnitřní chlad je mi docela nepříjemný. Ale úleva se pak stejně dostaví. Jdu do sprchy na balon. Celé prostory porodního sálu jsou jen pro mě. Žádná jiná rodička tam se mnou není, hurá! Nanosím si ke svému boxu velký míč, vak s polystyrenem, žíněnku. Vezmu si z ostatních boxů pomůcky a vyskládám si je do kruhu. Mohu se pohybovat celým prostorem jen v ručníku. Je noc, neruší mě přítomnost žádných zbytečných lidí, mamin na záznamu, lékařů.

Jdu znavu na CTG záznam. Kontrakce cítím tak po třech minutách. Dají se úplně v klidu prodýchat. Na papír se zakreslí asi 4 mini kopečky vysoké sotva půl centimetru. Je mi to sice divné, ale už to neřeším. Přijde doktorka a znovu mě vnitřně vyšetří. Koukne na záznam – prý se nic moc neděje. Porodím až za dlouho. A ještě budu ráda, když mi to pak něčím urychlí. S tím odchází. Kdyby věděla.

Dorazí můj manžel, je 21. 11. 1010, 23 hod. Dostanu druhou kapačku ATB, sedím na polystyrénovém vaku, on na velém balonu, hlasitě se bavíme, diskutujeme o běžných věcech a já sem tam prodýchám kontrakci. Podává mi vždy po tom lahev s vodou na smočení rtů. Dělá mi to dobře. Naposled si mě vyfotí s břichem schovaným v mundůru a já jeho na balonu. Pak se přesunu ještě do sprchy na míč. Kontrakce začnou sílit. Je tam se mnou a podává mi vodu. Začínám funět o poznání víc. PA jaksi znervózní a musím ven k vnitřnímu vyšetření. Začíná mi být dost nepohodlno.

Přesunu se na postel a lehnu si. Dorazí PA a sprdne mě, že jestli chci, aby mimčo správně dorotovalo, musím na druhý bok. Je značně pobledlá. Raději vstanu a přesunu se na velký vak z polystyrenu. Ten mě krásně hřeje do zad a tlumí už dost silné bolesti. Přijde druhá PA. „Tak nám bolesti dost zesílily, co?“ Znovu vyšetření. „Tak, teď budete chvíli chodit, ať nám miminko klesne do porodní cesty“. Manžel mě podpírá a ujdeme sotva pár metrů. PA mi oznamuje, že je paní Dr. u operace s císařem a že to už ke mně nestihne. Rozjelo se mi to nečekaně rychle. Říkám jí, že mi to nevadí, ale já už teď musím porodit. Připomenu jí, že jsem chtěla miminko hned po porodu neumyté na bříško a nechat dotepat pupečník. Ona, že o tom ví, že nabereme i pupečníkovou krev. Najednou jsem ráda, že si přečetla můj porodní plán, že se zajímala. Že ho arogantně neodložila, jako by to udělal někdo jiný.

Přesuneme se k porodnímu křeslu. Tak tak tam dojdu a vylezu hned nahoru. Svítí na mě dost ostré světlo. Manžel mi stojí u hlavy a v nohách mám dvě PA. Mého muže neopouští žertování a snaží se zlehčit situaci. Asi na čtyřikrát zatlačím a děťátko je venku. Je 1:35 v noci. Manžel chce jít dopředu, ale PA ho usměrní.Zřejmě se bojí, že by ho museli křísit a není tu dost lidí. Pleskne mi o břicho horký nafialovělý uzlík, najednou se u mě objeví dvě dětské sestry a balí děťátko do plínky, aby nevychladlo. Ještě malinko zatlačím a placenta je venku. Kontrakce přestanou. PA říká: „Tady si nějaký tatínek chce přestřihnout pupeční šňůru“. Můj muž: „Aha, to ani nevím, tak dobře“. Cítím úlevu. Najednou se kolem mě začne povídat o mém děťátku, jako „ON“. „Cože?“ Rychle rozhrnu nožičky miminku a kouknu se dolů. Je to HOLČIČKA Áňa. Jsem tak ráda.Přiložila jsem ji k prsu, ale jen ho olízla. Sestra mi vysvětlila, že to k nastartování laktace stačí. No sice jsem chtěla hned kojit, ale nechám to až na pokoj. Nemusím přece hned na koze.

Když to shrnu, tak druhý porod trval od příjmu do konce 5,5 hodin. Z toho fakt nepříjemné stahy byly ani ne půl hodiny, ale daly se docela dobře rozdýchávat. Bolesti do kříže nebyly tak intenzivní jako u porodu vyvolaného. A hlavně díky bohu za to, že jsem neměla nástřih. Natržená jsem byla opravdu jen nepatrně, směrem dolů a na to stačily dva mini stehy, které byly hotové za 5 min. Cítila jsem se sice unaveně, ale jinak dobře. Ležela jsem na poporodní posteli a měla děťátko stále u sebe. Asi po hodině jsem propustila muže, aby se mohl vyspat do práce a dohodla jsem se s personálem, že si malou přeci jen na hodinu odnesou, abych se mohla trochu prospat. Usnout se mi stejně nepovedlo. Zavolala jsem mamce, aby byla klidná a ještě k tchánovcům. Všem ostatním až jindy, vždyť je noc!

Pak teprve dorazila za mnou lékařka a moc se mi omlouvala. Přijala jsem. Byla jsem tak ráda, že bylo vše podle mých přání a mám to za sebou. Ty první minuty ve spojení s děťátkem jsou fakt nenahraditelné! Už bych se o ně nenechala okrást! Pak mě zavezli na pokoj. Měla jsem se zase osprchovat a vyčůrat se. PA měla strach, abych se nezamotala, když vstanu. Uklidnila jsem ji, bylo mi výborně, vlastně nikdy mi nebylo lépe! Mohla bych i tančit. Kdyby šlo jen o mě, můžu si zabalit tašku a vyrazit zpět domů.

Dovezli mi Aničku na pokoj, přiložila jsem si ji a hned se krásně přisála. Pak už jsme spolu zůstaly samy. Mohla jsem hned chodit i sedět – a vůbec to nebolelo. Druhý den ráno za mnou přišla rehabilitační sestra a vysvětlovala mi, jak cvičit k zatažení břicha. Dělala jsem hned požadované cviky. Zdvihla pánev do výšky a zatáhla břicho a zadeček. Pak se zeptala: „A kdy jste vlastně porodila?“ „Dnes v noci, asi před pěti hodinami“ Udiveně na mě koukala, že to není možné. Že v takové kondici tu maminky nejsou ani 5. den po porodu…
Kojení šlo dobře. Hodně jsem přikládala, aby se laktace nastartovala co nejdřív. Sice jsem byla taky trochu pokousaná, ale Bepanthen to skvěle hojil a prsa se mi brzo „zocelily“. Malá přibírala, propustili nás o den dříve.

PS: Školka syna stejně nakonec neminula. Nastoupil měsíc před třetím rokem věku.

Díky za dočtení až sem!

Líbil se vám deníček? Máte také co říct? Přidejte na eMimino.cz svůj deníček.
Průměrné hodnocení zápisku v deníčku 4.9 bodů
 Váš příspěvek
 
Dorisov
Povídálka 50 příspěvků 29.03.11 08:04

Úžasný deníček, krásně napsaný. Gratuluju k oběma dětičkám a přeji ti ať ti dělají jen samou radost!!!

 
kotýsek
Ukecaná baba ;) 1934 příspěvků 29.03.11 08:40

Zdravím…moc krásně napsaný deníček i se všemi detaily. Trochu mě pobavil a ke konci i trochu dojetím slzím. :palec: A jinak blahopřeji ,jak jste vše krásně zvládli. :potlesk: Je to parádní mít páreček. :palec:

 
Zuzylka
Ukecaná baba ;) 1061 příspěvků 29.03.11 09:54

Díky, holky!
Chtěla jsem to napsat, protože spousta mamin bere porod takto - mám dítě, vše špatné je zapomenuto. Ale i porod se dá prožít jako silný zážitek, bez ukrutných bolestí, na který bych nerada zapomněla. A aby jsme se nebáli vyslovit svá přání… stojí to za to.
I když je fakt, že podruhé to jde většinou lépe.

 
Pep@e
Zasloužilá kecalka 683 příspěvků 29.03.11 10:01

Moc hezký deníček. Taky čekáme druhé dítko, první bylo vyvolávané, užili jsme si čekání a bolestí až až.. teď se pomaličku připravuju myšlenkama na další a řeším jak bych to asi chtěla (i když stále mám v paměti ono známé „chceš boha rozesmát, řekni mu své plány“). Jsem ráda, že jsem si o tom jak to bylo u vás mohla přečíst a třeba se nechat inspirovat. :palec:

 
IvaX
Ukecaná baba ;) 1576 příspěvků 29.03.11 15:50

Pěkně napsané :palec: ten první porod, tedy nic moc asi se fakt člověk nesmí dát, ale když je to první porod, tak je člověk takovej vyhukanej a moc se nebrání…
Hlavně že to dobře dopadlo :wink:

 
marjanka1
Stálice 95 příspěvků 29.03.11 16:39

Gratuluji ke zdravym detickam. Tvuj denicek je krasnym prikladem toho, jak to ma byt a jak to byt nema. Tvuj prvni porod ve mne-opet zase a jizte- vyvolaval nesmirny vztek na Ceske porodnictvi, casto stale v pozadi novych doporuceni, a neuctivym chovanim k rodickam. To, jak moc chteji mit VSE pod kontrolou a nenechaji vecem volny prubeh. No des. Alespon ostatni vedi, ze se nemaji hnat do vyvolani porodu jako ty, ale uvolnit se, a nechat prirodu rozhodnout. To, ze nekterym zenam porodnici ani nesdeli, ze je nastrihavaji, je podle me naprosty vrchol ignorance a je to v dnesni dobe velika ostuda Ceskeho porodnictvi, stejne jako fakt, ze stale 90% prvorodicek nastrihavaji-bezduvodne. Dalsi desiva vec je, jak odnaseji novorozence na prohrati, takovy sileny nesmysl. Takze oni je hned po narozeni nekam vezmou, tam je hned koupou, coz je praxe, ktera je tez protichudna veskerym doporuceni, podle kterych novorozenec pri koupeli drive jak 4 hodiny po porodu ma velike riziko prochladnuti. No a pak, protoze jim prochladne, ho musi prohrivat. Je to nesmyslne a drahe. Coz takhle nechat mimco na mamine brise, jen ho osusit, a nechat ho KUZE NA KUZI, coz je, jak se dcnes jiz vi, nejlepsi inkubator na svete- DAAA. Veskere dalsi procedury mohou v klidu pockat az po prvnim koje ni, a koupani miminka nejmene 4 hodiny po porodu. Co si to vubec dovoluji, vase deti nekam odnaset a ubirat vam pravo je videt, mazlit se s nimi, a dat jim prvni mlicko, kolostrum,, tak strasne dulezite pro miminko v prvnich dnech zivota. NENECHTE SI ODNASET VASE DETI!!!!!!!!! BOJUJTE S TOTALITOU V CESKEM PORODNICTVI!!!!!!! JEN VY TO MUZETE ZMENIT!!!!!!!

PS: Ve svete se dnes take uz davno nedavaji neprijemne klystyry, a neholi se, vse pouze na prani rodicky. Pokud se jedna o prirozeny porod, maminka stejne v rannem stadiu vetsinou dostane lehci prujem a vyprazdni se sama. Holeni muze zpusobit drobna poraneni kuze, ktera se mohou zanicovat po porodu (pokud zena neni jiz zvykla se holit). Jist a pit pri porodu by melo byt dovoleno kazde zene. Kdyz vezmeme riziko cisare, a pak riziko zvraceni pri cisari, a riziko vdechnuti zvratku pri zvraceni pri cisari, vyjde nam tak male cislo, ze je kvuli nemu nesmysl VSEM zenam zakazovat moznost svemu telu dodat energii k porodu.
PPS: Koukam ze v Cesku se take vubec nesetri s OXYTOCINEM, ktery „jen tak“ davaji tolika rodickam. Nehlede na to, ze Oxytocin umely muze stresovat dite a vest az k cisari kvuli spatnym ozvam (mnoha maminkam je pak receno-vidite, jeste ze jste tady, v nemocnici, jinak by vam miminko umrelo pri porodu, ale uz jim neni receno, ze stras byl zpusoben prave jejich zasahy), oxytocin take zpusobuje nesnesitelne bolestive kontrakce, ktere se tezko prodychavaji a toleruji. U tveho prvniho porodu bylo pouziti oxytocinu z medicinskeho hlediska naprosto neopodstatnene. Chtela bych vedet, jak by se mili porodnici branili u soudu, kdyby se nedej boze neco vazneho stalo a rodicka je soudila, jak by vysvetlili,. ze takto zasadnim zpusobem zasahovali do porodu? Asi tezko, jenze v Cesku se nikdo nesoudi, tim padem jejich praktiky zustavaji stejne, protoze se nikdo neboji. Kdo se boji, je vetsinou pacient, uslapnuty v koute jejich byrokracii-ONI maji vdycky pravdu. A kdyz se k tomu pak prida rozmrzela podhodnocena sestricka, je z toho vyborny koktejl na Medicinskou Autoritu.
HOLKY BOJUJTE ZA SVA PRAVA NA PRIROZENY POROD, AT UZ SE SAKRA NECO ZMENI!NEKYVEJTE SLEPE NA VSE, CO VAM REKNOU, OINFORMUJTE SE, PISTE PORODNI PLANY,DOZADUJTE SE ZMEN~!!!!!!!!­!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!­!!!

 
Brokoli
Kecalka 365 příspěvků 29.03.11 17:06

Poslední odstaveček od marjanky platí na českolipskou porodnici dvojnásob, potřebovala by to jako prase drbání :zed:

 
phoebe003
Zasloužilá kecalka 877 příspěvků 29.03.11 21:25

jojo. Česká lípa, tak tam bych nerodila ani za zlatý prase. Byla jsem tam jako morální podpora při porodu své kamarádky a by to děs. v průběhu jejího porodu tam byla promenáda budoucích rodiček, které se dívali, jak že to tam vypadá, takže ani chvilka soukromí, pak jsme tam zůstaly samy bez sestřičky a kámošku jsem málem odrodila já, protoža ta velmi příjemná sestra mi tvrdila, že ještě minimálně hodinu se nebude nic dít a ono prd, než jsem pro ní stihla doběhnout, už jsem viděla hlavičku a kdyby byla zatlačila kámoška ještě jednou, tak jsem malou chytala já :-) jinak moc hezky napsaný článek :-)

 
atominnka
Generální žvanilka 20914 příspěvků 29.03.11 21:59

Ahoj, hoodně dlouhé, ale krásně napsané, gratuluji k dvěma krásným dětičkám. Já rodila před 4měsíci - vyvolávačka. Trvalo to 25hodin, z toho asi 18hodin byly bolesti po minutě a HODNĚ V KŘÍŽI, bylo to nepříjemné. Taky mi malou hned vzali - i když, hodili mi ji na břicho a pak ji odnesli. NIkdo neřekl proč, ale PA říkala, že byla v pořádku. Druhý porod bych chtěla normální,tak snad to vyjde. A taky si příště napíšu porodní plán, ten jsem nepslala,protože jsem vůbec netušila do čeho jdu…

 
Zuzylka
Ukecaná baba ;) 1061 příspěvků 29.03.11 22:47

Marjanko - díky moc za příspěvek. Myslím, že to urychlování porodů je především a pouze z jediného důvodu - aby nás už měli z krku. To, jak silné budeme mít bolesti je už náš problém. Oni přece byli milosrdní - zkrátili nám utrpení. Tak nějak.

 
KPKristy
Hvězda diskuse 46468 příspěvků 30.03.11 10:24

Deníček je dlouhatánský, ale má spád. moc hezk se mi četl.
A utvrdil mě v tom, že příště si rozhodně chci diktovat já, jak bude porod vypadat :palec:
 Díky!!

 
Lamiia
Zasloužilá kecalka 533 příspěvků 31.03.11 18:39

moc krásně napsané :wink: já to měla naopak, první dceru přirozeně a velmi dlouho sem se nemohla otevřít, přesto, dítko bylo v pořádku a já mladinká takže tehdy k žádnému pomáhání léky nedošlo, myslela jsem, že budu rodit snad týden.. nakonec to prošlo po 36 hod. jooo děsivá doba ale oproti druhému vyvolávanému porodu, kde jsem nejhorší kontrakce měla pouhé dvě hodiny a myslela jsem, že zdochnu jestli přijde ještě jediná taková tak raději přirozeně a týden, než pár hodin s medikamentama.. :think:

 
ZuzulikB
Závislačka 3014 příspěvků 23.11.11 11:44
Souhlas

Ahojte vsem maminkam. Vsechny si zaslouzite moc pochvaly a poklepani na ramena, ze to vsechno jste zvladly. :kytka: :kytka: :kytka:
Ja zatim nemam deti, ale jedno muzu rict. Chci prirozeny porod (krome pripadu neceho kritickeho ci zivot ohrozujiciho). Protoze mam strach hlavne z porodu, bolesti, siti (a k tomu bez umrtveni), tak hodne ctu a zjistuju, zda to jde udelat i nejak jinak. :) Vzdy jsem rikala, ze tehotna jo, ale porod necham chlapovi :D
Takze ja jako rodicka v ‚budoucnu‘ mam jasno co jo a co ne. Urcite je mnohem lepsi jit prirozenou cestou nez nekoho do neceho nutit, to se clovek blokne raz dva, a nehne s nim. A dokazu si i predstavit, ze necitlivy pristup pak jen hromadi stres a pak se porod zastavi. Je neprijemne, ze rodicky jsou brany jako ‚pripad‘, neco jako na bezicim pasu a hlavne ze to maji pod kontrolou.
Priroda je ziva, je sva a nikdo ani clovek ji nikdy nemuze mit pod kontrolou.
Tleskam vam vsem, co jste zvladly cokoliv. (predstava, ze jsem dole potrhana, a pak me sijou je ta nejhnusnejsi predstava, co muze byt)
At zijou prirozene porody a hlavne, aby si vsechny rodicky verili, i tem v brisku, ze to zvladnou sami. Ridili se dle sebe a ne rad nekoho jineho. Copak ten druhy muze vedet jak my to prozivame, jak citime ci necitime??
:potlesk: :potlesk: :potlesk:

Vložit nový komentář
Poslat
nový deníček