Těhuloviny 1. část - Jak se z šílence stal šílenec ještě vět

Filipina  Vydáno: 25.03.08

Na návrhy některých z vás (hlavně na naléhání Fly :-)) ) jsem se rozhodla, že zkusím napsat svůj první těhulkovský deníček. Jestli se chytí a bude kdo by do něj psal, to zatím netuším, přesto to zkusím risknout.

Psát Psychiku snažilky pro mě bylo jednodušší, když jsem s ní začínala, mělaj sme za sebou něco přes rok marného snažení a témata a náměty se objevovaly samy, vycházelo to ze mě a v té době jsem toho měla nastudováno tolik, že, kam se na mě hrabal nějaký laický gynekolog :-)) Měřila jsem bazální teplotu, utrácela stovky měsíčně za ovulační testy, zakoupila jsem kdejaký přípravek v lékárně či drogerii, o kterém jsem četla, že zaručeně napomáhá otěhotnění, zkoušela jsem všeliaké polohy, tipy, zvyky, manželovi jsme diktovala co smí a co nesmí a mozek mi zatemňovala spousta příbuzných a známých, které otěhotněly a já tak pomalu začínala být mezi netěhulkama sama a jediná.
Dva roky jsem do sebe valila hormony, podstupovala různé zákroky a vyšetření, s manželem jsme se hádali, protože jsem odmítala uznat, že moje chování je prostě nesnesitelné a naopak vinu svalovala na něj (odmítal nosit trenky, dál jezdil na kole, chodil do sauny, nechtěl užívat vitamíny, o kterých já jsem četla že zlepší kvalitu spermií atd…). Vyhýbala jsem se veškerým těhulím v mém okolí, nesnášela jsem ta břicha a šíleně záviděla. Zřejmě bych skončila v blázinci, kdyby…

...... jednoho krásného dne, zrovna když jsem to nejméně čekala, protože už jsem přestávala věřit, že bych snad mohla někdy přirozeně otehotnět, jsem na těhotenském testu objevila //. Nejprve jsem na test zírala, červík hlodal už nějakou dobu, ale prostě jsem nevěřila svým očím. Druhá čárka byla sice hodně nepatrná, ale dodatek na testu, že i slabá čárka je pozitivní výsledek, mě naplňovaly optimismem a zároveň i strachem. Hlavně nesmím vyšilovat předčasně, třeba je to jen planý poplach… Hned odpoledne jsem si udělala druhý test. Srdce bušilo jako na poplach, chvěla jsem se po celém těle a bylo mi zle jako nikdy. Jestli ten test ukáže jen jednu čárku tak budu do smrti litovat, že jsem si ho udělala… Tak jsme mohla mít aspoň maličkou naději a… a test ukázal čárku druhou!!!!
Okamžitě jsem běžela do masny koupit maso, rozhodla jsem se, že manželovi udělám tak romantickou hostinu, jakou ještě nezažil. Cestou z masny jsem už běžela abych se znovu podívala na test. Dvě čárky tam byly stále. Přešťastná jsem sebou pácla na postel a přemýšlela, co dobrého uvařím. Svítilo na mě sluníčko tak jsem zavřela oči, když vtom se nademnou ozval hlas manžela. „Jaktože už jsi doma? Ty spíš?“ Polekaně jsem pohlédla na hodinky a zjistila jsem, že jsme usnula. Z romantického oběda tedy nebylo nic, přesto jsem mu testy ukázala a radovala se nejen z toho, že se na nás štěstíčko konečně usmálo, ale také z toho, že končí období stresu, starostí, depresivních nálad, strachu a bláznění… Jak moc jsem se mýlila…

Druhý den jsem jela do Fertimedu na ultrazvuk a naivně předpokládala, že mi okamžitě potvrdí těhotenství, vypíší těhotenskou průkazku a každý druhý den si mě budou zvát na kontrolu, aby bylo vše v pořádku.
Cestou tam jsem se klepala jako osika. Co když mi řeknou, že je to planý poplach? Co když je to omyl, vadný test, hormonální porucha či něco úplně jiného? Pak jsem se uklidňovala, vždyť mi už za chvíli řeknou jak na tom ve skutečnosti jsem.
Snažila jsem se uklidnit, ale nešlo to. Paní doktorka mi udělala čáru přes rozpočet, na ultrazvuku nic vidět jěště nebylo, což je pochopitelné, protože je ještě brzy. Přesto mi vzala krev, na výsledek si mám údajně zavolat na druhý den po desáté hodině. Domů jsem odcházela zklamaná a stejně nervózní jako předtím.
Celý den jsem byla protivná na manžela. Snažil se odvést řeč od tématu, ať se pořád netrápím a nemyslím na to, za což jsem ho neustále slovně napadala, protože „on přece neví, jaký to jsou nervy“. Chudáček, zkusil si se mnou ten den dost, dokonce i v noci, kdy jsem téměř nemohla spát a neustále pozorovala kolik je hodin, kdy už bude těch zatracených deset?
Den trval stejně dlouho jako měsíc, ale dočkala jsem se. Na minutu přesně jsem zavolala do Fertimedu a chvějícím se hlasem jsem se zeptala na výsledek. Opět jsem naivně očekávala, že mi těhotenství buď potvrdí, nebo vyloučí. A stále to bylo „neutrální“. Hladina hormonu byla něco mezi, mohla jsem být těhotná, ale taky ne. Na kontrolu mě objednali za DESET DNÍ!
A opět nastalo období stresů. Odškrtávala jsme si dny v kalendáři jako malé dítě dny do Štědrého dne, neustále jsem kontrolovala kalhotky, jestli náhodou „mrcha“ přece jen nedorazí a každý den dělala dva testy, to jen abych se ujistila, že čárky nemizí.
Strach byl čím dál větší, stále jsem se pozorovala, mačkala si prsa, jestli náhodou neměknou a měla šílenou paniku z toho, že se ještě nedostavily nevolnosti. Na své těhotenství jsem musela stále myslet, znervózňovalo mě, že stále nic nevím. Hledala jsem informace co jíst, aby bylo miminko zdravé, co naopak nejíst a nepít, snažila jsme se žít zdravě a neustále jsem se bála že najednou všechno skončí.
Pak konečně přišel den kontroly a já na ultrazvuku uviděla krásný černý váček. Doktorka mi sdělila, že se skutečně jedná o těhotenství, nicméně plod ani srdíčko ještě není vidět, proto mám přijít za dalších deset dní na kontrolu. V ten okamžik mi bylo všechno jedno, prožívala jsem neskutečný pocit radosti, že je „to“ pravda a já jsem opravdu těhotná. Zadařilo se, ty dva roky mučení a trápení stály za to. Čekáme miminko, to je to největší štěstí, které nás mohlo potkat. Nesměle jsem požádala doktorku, jestli by mi ten malinkatý váček mohla vyfotit. Smála se, ale zřejmě na to byla zvyklá, proto mi fotku dala. Byla jsme už na odchodu, když za mnou ještě zavolala: „Jestli vám můžu poradit, ještě to moc lidem neříkejte. Přece jen, srdeční ozvy tam ještě vidět nejsou a některá těhotenství mohou zamlknout.“
Udělalo se mi zle a z ordinace jsem se téměř vypotácela. Pocit štěstí opět nahradil pocit strachu a dalších deset dní jsem na internetu hledala veškeré informace o potratech, o jejich příznacích, četla jsem přběhy žen, kterým se toto přihodilo a stále malovala čerta na stěnu. Přišlo období šílených depresí a strachu, neustále jsem musela být s někým v kontaktu, buď s manželem, nebo s rodiči, s prarodiči nebo s kamarádkou. Snažila jsem se vyhýbat literatuře, která by mě stresovala, ale večery, kdy byl manžel v práci, mi na klidu rozhodně nepřidaly, protože to byl opět můj čas, kdy jsem sedala k internetu a proti své vůli pročítala články o potratech.
Když potrat do dalších deseti dnů nepřišel, z části se mi ulevilo. Na kontrole doktorka uviděla srdíčko, shledala že je vše v pořádku a předala mě do péče mého gynekologa. Ten mi vystavil průkazku, věnoval mi kufřík a konstatoval, že jsem v 7. týdnu.
Najednou ze mně všechno spadlo, jenže dostavil se jiný strach. Hlavně ať je brouček v pořádku. Stále jsem měla před očima jeho srdíčko a měla jsem obrovský strach, aby bylo vše, jak má být. Čas se vlekl o něco rychlejí, přibyly starosti se školou, s prací, v osmém týdnu konečně dorazily zpožděné nevolnosti a pachy, narostly mi konečkě prsa (z nulek se staly půlky) a já se trošku uklidnila.
V devátém týdnu jsem zjistila, že miminko se vyvýjí o týden rychleji, takže jsme vlastně už v týdnu 10. O dva týdny později jsem šla na genetiku, kde mi sdělili, že čekáme zdravou holčičku. Opadl strach, že by snad miminko nemuselo být v pořádku ( i když oficiální krevní testy jsem stále ještě neviděla) a začala jsem si užívat.
Teď jsem ve 14. týdnu, snažím si své vysněné a vymodlené těhotenství užívat, ale strach, ten je tu stále. V pátek jsem ucítila první pohyby, že nejse jen o výplod mé fantazie mi dosvědčil i manžel, který cítil slabé mravenčení taky. Někde píšou, že to není možné, jinde že ano. Každopádně mám už ťeď ke své holčičce naprosto úžasný, nepopsatelný vztah. Ale strach a obava, ty jsou tu pořád.
Zjistila jsem, že strach mě už zřejmě nikdy neopustí, začal dobou snažení, kdy jsem si nebyla jistá, jestli vůbec někdy otěhotním, pokračoval okamžikem, kdy jsem na potvrzení svého těhotenství čekala, dál se projevuje obavou o zdraví toho malého tvorečka uvnitř mně. Za chvíli se dostaví strach z porodu, pak strach ze syndromu náhlého úmrtí, pak se budu bát aby mimčo něco nesrazilo a nakonec aby z něj vyrostl dobrý člověk.
Tento deníček věnuji všem těhulkám, které na své vysněné těhotenství musely dlouho čekat, překonávat nepříjemné překážky a malý tvoreček, který jim těď odpočívá v bříšku, je odměna za to, co musely podstoupit. Uvidíme, jestli se někdo chytí… A holkám z Psychiky bych chtěl říct, že tímto deníčkem moje účast u nich rozhodně nekončí, protože k nim mám tak silný vztah a závislost, že odejít prostě nedokážu… Ale Fly měla pravdu, že některými novinkami a výroky bych je jako „nepřítel těhulka“ skutečně mohla zraňovat.
Tak, tohle na úvod, budu se těšit na komentáře.

Líbil se vám deníček? Máte také co říct? Přidejte na eMimino.cz svůj deníček.
Průměrné hodnocení zápisku v deníčku 0.0 bodů
 Váš příspěvek
 
pepina01
Ukecaná baba ;) 1035 příspěvků 25.03.08 18:21

Ahoj Filipinko,
zahledla jsem Tvoje jmeno u Tveho tehulkovskeho denicku, tak jsem sem nakoukla, i kdyz jinak si to zakazuju. Tvuj denicek me dojal, hlavne ten konec je skoro srdcervouci. Samozrejme ze do Psychiky patris, jses zarny priklad, ze to jednou proste vyjde (aspon doufam). Preju Ti, aby vsechno vychazelo dobre a Ty si to tehotenstvi krasne uzila.
Pepina z Psychiky

 
Hajdula
Kelišová 5102 příspěvků 25.03.08 19:15

ahoj Filipino,

já do vašich deníčků nepatřím (myslím Psychiku snažilky), ale četla jsem asi všechny Tvoje deníčky a musím říct, že píšeš úžasným stylem. Nadneseně, ale přitom pravdivě. Všechny se mi moc líbily. Do Psychiky jsem se už už chtěla přidat, ale v lednu jsem otěhotněla, a tak už tam nemám co hledat :-)). Ale stejně mi to nedá, když vidím deníček od Tebe, hned ho čtu.
Moc Ti držím palečky, ať je vše v pořádku, ať Tvojí holčičku donosíš do termínu a máš krásný rychlý porod a pak, ať si všechny okamžiky s ní užíváš.

Hajdula 11tt + Ondra 3 roky

 
Jitkula
Kecalka 309 příspěvků 25.03.08 20:46

Jé Filipko, krásnej článeček, jako vždycky. I když já jsem ho málem přehlédla, ještě že tam bylo tvoje jméno. Čekala jsem spíš něco jako Psychika těhulky.

No hlavně, že jste s mimčem v pořádku, no už ti to taky začíná utíkat. Pomaličku se blížíš k polovině. Tak za chvílku nás budeš informovat o postýlce, kočárku......  

Jitkula od tebe z Psychiky

 
NiKina
Závislačka 3933 příspěvků 26.03.08 07:50

Filipi, báječný nápad s deníčkem. Občas jsem nakoukla, protože jsem tuším od vás odcházela mezi prvními (nebo snad úplně první)…koukám, že jsem cestičku přece jen maličko prošoupala a těhulky od vás budou běhat jak na běžícím páse..
Víš, jsem ráda, že přiznáváš, že ač těhotenství vymodlené, tak nějak to prostě není 24 hodin neustálého štěstí. Prošla jsem půlročním snažením, potratem, dalším půlročním snažením, kdy jsem blbla s ovu testy a pozorováním se stejně jako všechny holky z Psychiky. Pak přišli // - štěstí? Trochu, zároveň strach.  Ale asi víc štěstí než při prvním těhu, kdy jsem vážně netušila, do čeho jdu :-)
Pak přišli nevolnosti, celodenní, celonoční, vyčerpávající…o to víc, že jsem neměla klid, s dvouletým dítětem to nejde, do toho holobyt doma, rekonstrukce bytu, prach, psychická únava, vánoce ani nevím, že byli. Nakonec jsem skončila na začátku 5. měsíce těhu v nemocnici pro totální vyčerpání a zvracení, kdy už jsem nemohla vypít ani vodu. Po těch dvou dnech na kapačkách jsem si připadala jako znovuzrozená, ale únava tu pořád byla. A skoro jsem si už začala těhotenství po 5 měsících užívat, když začlo tvrdnutí břicha. Bojuji s ním už měsíc, údajně mám klidový režim, ale vzhledem k tomu, že první dítě jsme zatím do útulku nedali a byt taky nedodělali, moc to nejde, ale snažím se. Přece jen riziko předčasného porodu je horší strašák než „pouhý“ potrat :-( Mám výčitky a deprese, že díky tomu, že ležím a nechávám malýho koukat na DVD, kazím mu oči a charakter a když něco podnikáme, mám výčitky, že se mi zhoršuje bolest břicha a vyháním naši holčičku na svět předčasně, hódně předčasně :-( Teď si vyber…  

Tak jsem si postěžovala, ale to jen proto, aby jsi nepropadala panice ve chvílích, kdy ti psychika hapruje. Je to v těhu normální, chtěla bych vidět nějakou tu bláznivou důru z titulní strany Betynky, která se houpe 9 měsíců na obláčku štěstí. Někdy si říkám, že někdy je vážně lepší nic neřešit, nevědět, být totální blbka a ta naivita a nezodpovědnost ti přinese chviličky klidu a štěstí. Nejsme nakonec my, co všechno řešíme, sháníme info a přemýšlíme, blbky?
Zdravím a jistě ještě mrknu, hodně štěstí deníčku Filipi,
NiKi, 24+5tt    

 
Fly
Kecalka 214 příspěvků 26.03.08 10:13

Filipko to je úžasný, jak se dokážeš vypsat z pocitů. Děkuju za deníček, ztotožňuju se s ním, jako vlastně se všemi od tebe.

Je to šílený, jak po snažení a po prvním potratu si teď tohle druhé těhotenství užívám jak na houpačce. Někdy si hladím bříško a snad tomu už i věřím, že jsem těhotná. V noci usínáme v objetí s budoucím manželem a já si říkám „Podívej, drobečku náš, jak nás tatínek objímá, jak se máme rádi. Ničeho se neboj a buď zdravá…“.

Ale pak jsou chvíle, kdy jedu metrem a jen zírám z okna do tmy.
Co když nejsem mateřskej typ? Těším se na mimčo, je vymodlený, ale i se bojím.
Co když se „to“ pustí?
Co když najdou 3× chromozom 21 (ten Downův…)..
Co když nebudu přitažlivá pro miláčka?
Co když jsou fámy o bolesti při porodu pravda :-) ?
Co když budu mít poporodní psychózu?
Co když se něco změní, o čem teď nevím a co bude tak šílený, že nás to rozvrátí s mým nejmilejším?!?
Co když co když co když…

Kolik je kolem mě šťasntých párů s dětmi? Páry, co jsou si věrní a milují se…  Sice věřím, že budeme ta světlá výjimka, když už teď je náš vztah výjimečný, ale Pudloslavase svými obdivuhodnými matematickými schopnostmi  by možná byla schopná vypočítat statistickou šanci na šťastnou rodinu rovnající šanci na výhru v Anglické Sportce.

Navíc je mi blbě, chybí mi aktivita, cvičit - co to je, to je slovo z Němčiny, nebo co? Na to už fakt nemám energii.. Jsem bez jiskry a spala bych a spala jak Šípková Růža, co by ovšem nejdřív fikaně jako samička od kudlanky nábožné sežrala svého prince, aby ji hlavně nikdo neotravoval s budíčkem…

S holkama z Psychiky Snažilek bychom si mohly otevřít soukromou ordinaci  „BRM BRM“ aneb „Bejby rudé mrše - Babi Radosti Moře“.  Ale co je potom, když se na testu objeví //?

 
René
Nováček 4 příspěvky 26.03.08 14:53

Ahojky Filipino,
gatuluju ti k těhu, četla jsem Tvé deníčky, které jsou nejen krásně, ale hlavně výstižně napsané:) Také jsem nemohla otěhotnět (9měs.) dr, mi píchala injekce na „rudou mrchu“ a já jako zázrakem snad přesně na Štědrý večer otěhotněla. Teď už mám zdravou krásnou 7měs. holčičku.
Tak ti děkuji za deníčky a přeju Ti ať se krásně kulatíš a ať ti to uteče jako voda:)
 René

 
Foltexka
Kecalka 393 příspěvků 26.03.08 15:20

Ahojky Filipi, mluvíš mi naprosto z duše. Taky se mi střídají pocity štěstí s pocity strachu. O náladách ani nemluvím (manžel mi začel říkat Hormone :))) Musím říct, že má svatozář - nejenže byl tak úžasný, že se mnou byl ten rok a půl co nám to nešlo, ale je i teď vždycky připraven mě obejmout a povzbudit, že bude vše v pořádku. Myslím, že my bývalé snažilky jsme na tom se strachem ještě hůř než ty šťastnější, které do jiného stavu přišly po krátkém snažení. Taky sem pořád na netu a každý druhý den příjdu domů s nějakou „zaručenou“ zprávou, co všechno se může stát. Někdy je to ale zbytečné. Třeba teď v pátek jsem byla na vyšetření na těhotenskou cukrovku, než sem tam šla, tak sem přečetla kde co všechno a řádně se vyplašila, jakýže blivajz to budu muset pít. No a když se nás tam sešlo 6 těhulí tak sem se nejenom pobavila, ale dokonce si (světe div se) na tom moku i pochutnala. Měla sem od večera takovou žízeň, že sem to vyžahla téměř na ex. Takže jedna rada: nevěřit všemu co se píše, každá sme jiná.
Jen jedno přeju nám všem, abysme měly zdravá miminka - všechno ostatní se poddá.
Venďa a mimi 24 +1tt  

 
Filipina
Zasloužilá kecalka 614 příspěvků 26.03.08 15:38

Hajdula: Tak se dívám že jsme jen tři týdny těhotenstvím od sebe. Já taky otěhotněla znenadání, nemůžu teda říct, že bych otěhotnět nechtěla, ale tři dny před tím, než se nám zadařilo, mi doktor řekl, že tenhle cyklus si nemám dělat naděje, protože tam folikul není žádný, tak snad příští měsíc. Druhý den byl ovulační test pozitivní a vida - zřejmě jsem den nato otěhotněla. Dvě čárečky pro mě byly velkým, ale příjemným překvapením. Teď už mám za sebou i genetiku.   Pepina, Jitkula: Zdarec děvčata, nemyslete si, já z Psychiky hned tak nevypadnu, jsem na ní závislá a na vás na všech taky. Jen jsem to zkusila, člověk toho má dost v sobě, tak se uvidí jestli se najdou podobní „šílenci“ jako jsem já, kteří v tom vyšilování a strachování pokračuií i po oněch vysněných //. Děkuju za pochvalu za deníček, už mi to psaní docela chybělo.   NiKina: Ahojda, tak o tobě jsem neslyšela snad od listopadu, jsem ráda, že jsi se ozvala, je pravda že jsi od nás vyletěla jako první, ale myslím, že jsi si těhotenství vyloženě zasloužila. Máš pravdu, jsou to větší strasti než jsme si vůbec představovala, myslela jsem si, naivně, že okamžikem, kdy objevím // všechno trápění skončí a já si budu jen užívat. A ono houby, strach je stejný, ne-li větší, jen už teď o konkrétní bytůstku. Člověk se pořád všeho bojí, aby tomu broučkovi neublížil, aby bylo vše, jak má být. Vidím, že to taky nemáš jednoduchý a co poradit fakt nevím, snad jen, dávej na sebe pořádný pozor, šetři se a dávej na mimčo pozor. Nakonec to bude určitě OK. Kamarádka, která se 12 let snažila o mimčo a nakonec se na 5 pokus IVF zadařilo, je teď na začátku 7 měsíce a už musí ležet v nemocnici s nohama nahoře. Já myslím, že doktoři si tě ohlídají. A víš už co čekáš, jestli holčičku nebo chlapečka?   Fly: Zdarec kolegyně :-)) Těch co když bych našla ještě víc. Co když bude mít rozštěp? Co když nebudu správná máma? Co když ho nebudu umět chovat (ano, i to mě napadá). Co když nebudu mít mléko? Co když příjde syndrom náhlého úmrtí? Co když nevýjdeme s penězma? A přidávají se další a další „co když“, o kterých jsem byla jako snažilka přesvědčená, protože nevýjdou. A pak mě začne napadat: Radši jsem se na to měla vykašlat, co když to nezvládnu? A vzápětí si řeknu: Proč bych to neměla zvládnout? Tak dlouho jsem na to čekala a teď se budu bát? Mívám časté deprese kdy i lituju, že už se letos nedostanu k moři, že nemůžu jezdit na kole, že se nebudu moct potápět, hrát tenis, že nemůžu jíst to či ono, dokonce někdy lituju že si nemůžu dát víno nebo pivo. A pak se dostaví zase ta normální osoba a řekne si: Ty jsi teda fakt pořádně rozmazlenej spratek, jak tě tohle všechno může napadnout? Vím, že to, co mám uvinitř bych nikdy nevyměnila, ale člověka asi opravdu někdy přepadnou obavy a strach a snaží se uniknout do svých stereotypů, u kterých ale najednou zjistí, že už je dělat nemůže. například ten tenis. Když jsem vyklepaná strachy, že to neuteče, že bude bolestivý porod, snažím se myslet na pozitiva. No jo, v létě už sice budu mít těsně před porodem, ale nebudu na to myslet, zajedu si k moři, zahraju si tenis a … a najednou si uvědomím, že to vlastně nemůžu, moře teď pěkně dlouho nebude a tenis letos určitě ne. A padne na mě depka. Ale prý je to normální, jen si někdy připadám pořádně sobecky, že mě to vůbec napadne. Přesto jsem ta nejšťastnější osoba na světě a i kdybych už k moři nikdy nejela, tenis nikdy nemohla hrát, nebo už nikdy nemohla jíst spálený špekáčky :-)), tak to přece nevadí!   René: Děkuji za přáníčko, tak zplodit děťátko na Štědrý den, to je snad sen, to by se mi taky líbilo. Znám ty hnusný pocity, chození po doktorech a injekcích, ale myslím, že o to víc si svých vysněných dětí potom vážíme…

 
Filipina
Zasloužilá kecalka 614 příspěvků 26.03.08 15:46

Foltexka: Svého manžela taky obdivuju, kolikrát se divím, že mě ještě neposlal někam. Zkusil si se mnou dost hlavně v době snažení, několikrát jse se dokonce i chtěla rozvádět, protože odmítal koupit a brát vitamíny za 1500Kč, o kterých jsem četla, že lepší kvalitu spermií, odmítal nosit trenýrky, o kterých jsem četla, že jsou lepší slipy, stále jsme měla pocit, že dostatečně nechápe moje stavy… ale zároveň jsem věděla, že me má rád a že když přežijeme tohle období, tak už každý. A dokonce si myslím, že nás to spolu sblížilo ještě víc a že to hnusný období, kdy se miminku nedařilo, nás zocelilo natolik, že k sobě máme důveru, jsme manželé a zároveň i nejlepší přátelé a známe jeden druhýho nejlíp jak dovedeme.
A teď to pokračuje stejně, já vždycky přiběhnu s nějakou „novinkou“ která nás může potkat, tři dny před genetikou se se mnou nedalo vůbec mluvit, jak jsem byla vyplašená, ale on vždy dokázal říct něco, co mě napřed strašně naštvalo, vzápětí děsně pobavilo a v konečné fázi uklidnilo. Asi už za tu dobu ví jak na mě, ale svatozář, tu by si fakt zasloužil.
Taky si myslím, že bývalé snažilky to mají trošku složitější než ty, které dítě ani nechtěly. Moje kamarádka otěhotněla úplně nečekaně, zjistila to na konci 10 týdne (to se tak někdo má :-)) ), do té doby brala nějaký driáky na hubnutí, celé těhotenství prokouřila, kávu si neodepřela a na nějaké oslavě se dokonce opila. A výsledek? Zdravá holčička, kse kterou má teď úžasný vztah, ale může být jen ráda že to dopadlo tak dobře. Ta nezjišťovala nic o potratech, nevěděla o rizicích, prostě žila úplně normálně jen jednoho dne prostě porodila. Ale byla v klidu, beze stresu, ničeho se nebála a to je to, co jí závidím. Kdybych toho toliknepřečetla nebo nezjišťovala, taky by mi bylo líp a byla bych klidnější.

 
Boriska
Extra třída :D 12331 příspěvků 26.03.08 19:26

Filipi taky se přidávám k chvále, moc pěkně jsi popsala své pocity, patřím k těm co se usmívaly, a málem mi v některých okamžicích ukápla slzička. Přeji hodně pohodičky a zdravíčka mamce i malé. B.

 
LindaKa
Závislačka 3990 příspěvků 27.03.08 11:37

Ahoj Filipi,
zdravím tě od snažilek. :-)
Ty pocity „co když“, jak jsi popisovala (včetně toho „co když nebudu dobrá matka?!“), ty mám taky a ještě ani těhu nejsem. Vždycky si říkám, že jetli budu těhu, budu se hýčkat, budu si to užívat, koupím si nějaké pěkné těhu oblečky a nechám se celým světem obskakovat, ale asi to bude nakonec jiné - budu pořád stejně nervozní, budu se pozorovat snad ještě víc než teď a pořád přede mnou bude něco, z čeho budu mít strach.
Dávej na sebe  i na holčičku v bříšku pozor a drž nám palce, ať se co nejdříve přesuneme všechny od snažilek sem za tebou (vlastně za vámi - zdravím Fly, Ene, Villu a Kacicku). :-)

 
René
Nováček 4 příspěvky 27.03.08 14:43

Ahoj Filipinko,
já jsem ti do té původní zprávy zapoměla napsat jak jsem taky nevěřícně koukala na ty 2// a do doby než jsem šla k dr. tak jsem ten test dělala snad 100×:)Tak se holky držte:))

 
Fly
Kecalka 214 příspěvků 27.03.08 20:29

Holky mizí mi iluze o jezení v těhotenství cokoli na co budu mít chuť. Je to kumšt vymyslet, co bych tak mohla sníst.. Co Filipko, Kačičko, Ene, Villo a ostatní těhule? Taky vám je blbě a máte hlad, ale při pomyšlení na jídlo vám mizí energie z žil? A pak přijdete třeba na pumpu, jak tam maj ty skleněný vitríny, tak se na ni vrhnete s takovou vervou, že do ní obtisknete svoje obličejové charakteristiky, který oni pak musej smejvat Ironem a kdybyste měly třeba posbírat po okolí poházený lahve od píva a dát je do sběru, abyste vydělaly nějaký peníze, tak ten koláč prostě musí být váš. Hned.

Jo a jestli přede mnou ještě někdy někdo řekne, že kola je sajrajt, tak ho kabelkou přetáhnu přes temeno - kola pomáhá, jaký to lééék na nevolnosti! :o)

 
Filipina
Zasloužilá kecalka 614 příspěvků 28.03.08 14:10

Fly: Tak tímhle já si taky prošla, ale rozdíl byl v tom, že mi bylo úplně jedno co jím, já prostě zvracela už jen z principu, aniž bych ten den cokoli snědla. Zvracela jsem z hladu, ze snídaně, z oběda, z ovoce, z pití, ze smradů, ale většěinou pomohlo, když jsem na něco dostala chuť. O půl jedenácté jsem dostala chuť na pizzu, tak jsem prostě sedla na autobus a dojela přes celý město na pizzu, sežrala jsem (doslova zhltala) skoro celou, ale poslední tři sousta už jsem prostě nemohla, tak jsem je nechala. Bylo mi po ní samozřejmě blbě, ale nezvracela jsem. Na to jsem se spolehla, jedla jsem to, na co jsem měla zrovna chuť, to, na co jsem chuť neměla, jsem vždycky vyzvracela. I když to nebylo zas až tak pravidlem, někdy jsme totiž na jídlo neměla ani pomyšlení. Ale chutě byly různé - opečený špekáček, kilo rajčat, šulánky s makem (který jsem odjakživa nesnášela) atd… Jinak, dnes jsme byli u doktora, měla jsme nějak podezřele nízko děložní čípek, byl úplně měkkej a jakoby se otevíral, všechno je ale naštěstí v pořádku, nic zlýho to neznamenalo, dostala jsem jen hořčík a jód. A doktor mi kladl na srdce, že bych měla KAŽDÝ DEN nějaký ty umělý vitamíny (Calibrum, Mamavit, Femibion atd…), denně aspoň jeden, prý to má fakt nějaký význam.

 
NiKina
Závislačka 3933 příspěvků 29.03.08 15:17

Koukám Filipi, že jsme měli podobný styl zvracení, mě se natahovalo už jen, když  jsem do ložnice slyšela klapnout dveře od ledničky…:-)  

A s těmi umělými vitamíny má to něco do sebe. Jedla jsem Gravital, protože jediný nemá potah a tak ho můj žaludek snesl při prvním i tomto těhotenství (no snesl je slabý slovo, ale nebylo to zvracení s přesností na 1 minutu po požití např. Calibrum mami).. a když jsem totálně dehydrovaná přišla do nemocnice a ještě předtím s mizernou několikatýdenní výživou chodila po doktorech, krevní obraz (hlavně minerály a já nevím co ještě, z čehož se pozná, že máš tělo zhuntovaný) byl v pořádku. PO třech dnech v nemocnici, kdy jsem už asi den dva předtím vitamín nezobla, takže celkem cca 5 dní bez tabletky, krevní obraz byl už nahnutej, skoro mě kvůli němu nepustili na revers a to už jsem se cítila o moc líp a měla i chuť na jídlo (ne však nemocniční,že?)… Takže já hlasuju všema deseti pro!!!!
Mám aspoň čistý svědomí, že jsem pro mimčo udělala maximum v té chvíli možné, jo a je to holčička…
Zítra se dozvím, jak je na tom ten můj děložní čípek, jestli jsem normoš nebo ohrožena předč. porodem, tak mi držte palce…
Jinak vítám všechny těhule tady a i návštěvnice, snad nám tu bude dobře…
NiKi, 25+1 tt

 
ene
Povídálka 45 příspěvků 29.03.08 16:30

Ahoj,
tak se po dlouhé době zase hlásím a přihlašuju do nového deníčku Filipi. Musím se s Váma podělit o moje chutě. Při tomto těhotenství je mně poprvé v životě blbě, a že jsem byla už těhotená několikrát. Přesně jak píšete, mám hrozný hlad a zárověň je mně blbě od žaludku. Budu začínat 12. týden a zdá se mně, že se to mírně zlepšuje. Ještě tak čtrnáct dní zpět a můj jídelníček katastrofa. Nejradši bych pořád jedla párky v rohlíku, šunku, masový jídla. Dostat do mně něco sladkýho, který jsem milovala, nadlidskej úkol. Spořádala jsem snad kila pomerančů, který jinak moc nemusím, ale teď nemůžu odolat. Pálívá mě žáha, ale naštěstí jsem nezvracela. No děs. Při předchozím dítětě jsem nic takovýho fakt nezažila, jsem z toho dost vedle. Taky mám chuť na mléko, které jsem nepila nepamatuju, dávám si do toho Granko, který jsem nemusela nikdy, no fakt se nepoznávám. Už se těším na třešně, jahody, melouny.
Mám taky pořád obavy, příští týden jdu na dalši UZV, tak mně držte pěstičky. Pořád se sleduju, mám dokonce pocit, že se mně zmenšuje břicho,  fakt cvokatím. Ale jak tady píše Filipi, ty obavy a strach tu už budou bohužel pořád. Mohu to potvrdit ze zkušenosti s prvním dítětem. Prostě příroda to tak zařídila. Ale je i spousta krásných a radostných chvil, takže s tím strachem to není tak hrozný. Nejhorší pro mně je, když je děcko nemocný, a že to naše od svých dvou let bývá dost a není to kolikrát stranda, když Vám dítě leží na rukách a nemůže dýchat. To se mně zdá nejhorší, ta bezmoc a čekání až to přejde.
Tak se mějte hezky a po UZV se ozvu. Ahoj  

 
kacicka
Kecalka 114 příspěvků 01.04.08 20:09

Ahoj Filipi, Fly, Niki, Ene, Villo, naše snažilky z psychiky a další, které sem zavítáte,

po dlouhé době hurá na deníček a taky se s vámi podělím o své těhu prožitky. Moc mě překvapuje, že se skoro nic neděje. Čekala jsem to dramatičtější. O mimi skoro nevím, až mám pocit, že blbnu a si to celé namlouvám. Běží teď 11. týden a cítím se úplně normálně a bez příznaků. Nepozoruju žádné extra chutě (jím pořád jako jindy - jako kyselina), nevadí mi ani kouř cigaret (resp. vadí jako jindy), žádné zvracení, nevolnosti. Docela pohoda. Ťuk ťuk. Neuvěřitelné! Fakt jsem si to takto nepředstavovala ani v nejoptimistič­tějších snech. Tak se z toho potichu raduju a čekám, co přijde.

No, aby to nebylo úplně bez příznaků, tak aspoň něco: do kopce chodím pomaleji, mám dřív a častěji hlad, občas píchne či pobolí břicho, přes víkend už neumím spát do 10 a naopak od začátku spím v pro mě nepřirozených polohách a k večeru se mi děsně nafoukne břicho :o a i v práci si při sezení musím rozepnout kalhoty :-O  

Přibrala jsem asi kilo (hohoho), ale jinak fakt nic :-/ Takže ani nemám potřebu mluvit o svém těhu, protože jakoby nebylo a zároveň pořád myslím, co by, kdy by. Nechci nic zakřiknout. No fakt, není o čem mluvit ;-) Za týden jdu na první pořádnou těhu kontrolu - poprvé moč, krev, a tak snad už se konečně něco bude dít. Třeba uvidím i něco jiného než flek ve fleku a třeba se do toho konečně víc vžiju. Snad, když budu (jestli) mít v ruce průkazku, tak mě to víc sebere. Těším se, až začne očividně růst břicho a už to nebude v práci tajemství pro vyvolené, ale bude se moct o tom bavit a pak se začne vrtět a budu vědět, že je tam. A bude konečně o čem mluvit ;-)  

JInak, k vitamínů. Beru jednou za 1,5 dne kalibrum babyplan (pro 1. trimestr) a sem tam v pauzách listovku jako cucavý bombonek - mňam.  

Tolik o mně pro ty, které to zajímalo a těším se na zprávy od vás.        

 
Fly
Kecalka 214 příspěvků 04.04.08 11:48

Ahoj Filipi, Ene a Kacicko, spolubojovnice ze Snazilek!

Enemáme neuvěřitelně podobný chutě! Rajčata, pomeranče a tak. Prej to teda asi bude kluk, když není chuť na sladké. Čokoláda, kterou obvykle miluju, tak zůstává v obchodech v regálech,vůbec mě neláká. Zato mám zásobu rajčat, krabích tyčinek a mandarinek.

Filipi doufám, že už je ti líp!

Kacickonech si na ultrazvuku pustit skrz Dopplerův přístroj tlukot jeho srdce. V úterý jsem totiž zakrvácela, tak jsem hned letěla do nemocnice a tam mi pustili to srdíčko. Já uvěřila ve svoje těhotenství, nebo lépe řečeno získala jsem vztah k tomu v sobě poté, co jsem slyšela toho našeho budoucího heavy metalovýho bubeníka, jak mu srdce splašeně bilo td-td-td-td-td, no fakt rychle, asi 140 tepů za minutu. To byl pak rozdíl. A zvláštní je, že od toho dne mi přestalo být špatně!! Možná to bylo tím náhlým strachem, že o to (znova) přijdu(přijdem), možná tím srdíčkem, že jsem začala cítit lásku k tomu vevnitř.

 
ene
Povídálka 45 příspěvků 05.04.08 16:26

Ahojky,
tak jsem absolvovala UZV ve 12. týdnu. Viděli jsme prcka, měří přes 6 cm, srdíčko mu krásně bilo, asi spinkalo, protože se nehýbalo. Manžel by si asi přál aby mu mimčo zamávalo nebo co. Jinak nevolnosti trochu přecházejí, dobírá Utrogestan, beru jeden večer. Zvětšuje se mně břicho, olupuje se mně na něm kůže. K tomu jak píše Kačička, při předchozím dítěti jsem taky ablolutně nic nepozorovala, jedla jsem všechno, pachy mně nevadily, když jsem někde slyšela, jak je maminám blbě, nevěřícně jsem kroutila hlavou a myslela si o přecitlivělkách. Nu a teď se mně to najednou stalo a už chápu co to je. Jinak to vypadá na holčičku, jsme na tom s Filipi fakt asi stejně, mám termín spočteněj na 13.10. Tak uvidíme ještě čekám na výsledky krve z 16 tt a pak to asi oznámím širší veřejnosti. Teď to ví jenom moji nejbližší, moc to nerozšiřuju. Plánujete některá odběr plodové vody.

 
beeuska
Ukecaná baba ;) 1059 příspěvků 10.04.08 08:36

Ahoj Filipinko!
Tak za prvé: strašně gratuluji a přeji to nejúúúúžasnější, nejzdravější a nejdonošenější miminko pod sluncem :))))

Za druhé : jsem tu nová, mám doma 2 leté zlatíčko Kubíka a momentálně jsem vlastně snažilka, jenže vzhledem k tomu, že jsem u Kuby zapadla v podstatě na druhý pokus, a u druhého to očekávám taky tak (snad to ode mě není moc troufalé :)), nějak si myslím, že patřím spíše sem… A hlavně, četla jsem celou „psychiku snažilek“ a moc jsem si oblíbila tvůj humor i sloh. A ted budeš spíše přispívat tady, že jo? :))))

Takže holky v tomhle deníčku, pokud proti tomu nic nemáte, ráda bych se stala vaší virtuální  kamarádkou… zatím snažilkou, ale brzy doufám těhulí :)
Pa Beeuska (Renča, 28, Havířov)

 
Filipina
Zasloužilá kecalka 614 příspěvků 10.04.08 14:58

Ahoj děvčata, v první řadě bych chtěla přivítat Beeusku mezi náma, samozřejmě tě mezi sebe bereme a přejeme ti, ať ti ultrazvuk taky brzy odhalí ten maličkej poklad, jako u nás ostatních.
Dál bych se chtěla omluvit že jsme tu tak dlouho nebyla, fakt nebyl čas, nestíhala jsem, pár dní se o mě pokoušela nějaká choroba (naštěstí ji úspěšně zahnal lipový čaj) a teď, když bylo tak hezk,y jsme hodně chodívali na procházky a často jsem ani nezapla PC. Teď to všechno pořádně napravím a budu tu pečená vařená :-))  

Holky, mě už nevolnosti úspěšně přešly, sem tam si sice „zablinkám“ aby se neřeklo, ale s tím, co bylo předtím, se to opravdu srovnávat nedá. Jsem v 16 týdnu a něco podivného cítím v podbříšku, ale jelikož je tohle moje první, nemůžu říct, jestli to jsou větry, zácpa, nebo pohyby, vlastně ani nevím v kolikátým týdnu už pohyby můžou být cítit. Často mám pocit, že mi něco šíleně tlačí na podbříšek, až to bolí, pak se to jakoby otočí a je klid, ale za chvilku zase. Je to hodně nepříjemný. Jednou mě to tak „švihlo“, zřejmě do močáku, že jsem se málem počůrala. Zajímalo by mě, jestli to znamená, že se malá hýbe, nebo to je něco úplně jinýho :-))  

NiKi: Doufám, že je všechno v pořádku a mimču je tam dobře a je spokojený. Držím palečky ať je i dál, přece jen, ty z nás už jsi nejdál. Asi bysme pak měly udělat tabulku s termínama porodu, pohlavíma, aktualizacema o nás a se vším možným co nás napadne.  

Fly: Můj prďošek měl 180 „ťuků“ za minutu, heč, je lepší :-)) Ale malá na genetice úžasně spolupracovala, všechno krásně ukázala, až jsem si říkala, že to snad není možný.  Byla vzorně natočená a vzhůru, takže sebou mrskala, když paní doktorka najela zjišťovat co to bude, tak vzorně roztáhla nožky. A pak ji to přestalo bavit tak se otočila zády :-)) Prostě legrace.  

Ene: Tak jakpak jsi dopadla na UTZ? Je vše jak má být? S těma chutěma je to u mně stejný, ale nejradši bych jedla něco, co vůůůbec není zdravý. A jedla bych toho hrozně moc! Já myslím že ten strach je taky úplně normální, ještě kór u tebe, měly bysme si dát závazek, že nebudeme číst žádné chmurné články (jako já předevčírem a doteď se z toho vzpamatovávám) a budeme se snažit mít pozitivní mysl. Já mám teď třeba zase strach z genetiky ve 20tt. Ta první ve 13 tt dopadla nejlíp jak mohla, ale pořád mám strach že ta druhá třeba už nebude. Ale jak říkám, strach je asi přirozený, chce ho zahnat.  

Kacicka: Tak tvoje pohodový těhotenství ti opravdu závidím. Já si s nevolnostma užila svoje, naštěstí už to mám úspěšně za sebou a žiju. Bříško už je teda vidět dost, jsem teprve v 16tt, ale už teď máloco dopnu, kalhoty, které jsem nosila dřív, mi už nejsou ani v pase, ani na zadku, dokonce ani na bocích, prostě tlouštík. Naštěstí bříško se rýsuje dokulata, takže nemám strach, že by mě někdo považoval za tlustou. Poznávají to už i ti, kteří o tom ještě nevědí, když jdu po chodbě a zraky většiny lidí jako první spočinou na mém bříšku. S tím zadýcháváním to bude zřejmě ještě horší.  

Hele, tak mě napadlo, že napíšu nový deníček, ať nemusíme listovat na další stránku, tak to budeem mít rovnou. Doufám, že to bude brzo.

 
beeuska
Ukecaná baba ;) 1059 příspěvků 10.04.08 19:50

Moc díky za přijetí :)
Nechci dělat chytrou, ale pohyby už klidně cítit můžeš, jsou to spíše „pohybky“ podobné tomu, když ti v břiše tráví:) Rozhodně bych to nepřirovnala k tomu kýčovitému „dotyku motýlích křídel“, o kterém se tak rádo v brožurách o těhu píše… :)))))) Možná, že jsem ted někoho odradila, ale taková já už jsem - držkatá a realistická :)))))))
Jo a chtěla jsem se zeptat, ted už se nedělá krevní test na genetiku ve 13. a 16tt? Kamarádce taky řekl, že má jít na genetiku ve 20.tt a je vyplašená, ale když tam poslali i tebe, tak se to ted asi dělá :) Já myslím, že bude vše ok…a to, že máš strach, je normální. Já ještě nejsem ani podruhé těhu a ty strachy mám taky! Ono je taky fakt, že Kubík se narodil ve 33.tt, ale zas na druhou stranu všechno překonal a ted je úúúžasnýýýýýý :) (jasně, že to nedovedu objektivně posoudit, prostě je to naše zlatíčko:)))))))))­))))))
Každopádně si užívejte bříšek a všech těch semínek, fazolek či „kešu oříšků“, co v těch bříšcích máte… já si budu užívat s manžem toho, co tomu předchází a doufám, že už brzy budu moci nahlásit, že mám splněno! :))))))))))))))
 R.

 
Filipina
Zasloužilá kecalka 614 příspěvků 11.04.08 13:50

Něco na ten způsob cítím, teda, i manžel je přesvědčenej že jsou to pohyby, ale pan doktor říkal, že je to blbost, že prý až od 20 týdne. Ale co vím ta kvšechny to cítily dřív.
Já byla na genetice ve 13tt a jdu ještě na jednu v tom 20tt, 28. 4. mám další kontrolu a to už mě tam prý pošle. Tak jsem zvědavá. Známé se teď narodila dvojčata, hodne předčasně, holčička vážila kilo čtyři a chlapeček kilo dvacet. Ale zvládli to a už jsou i doma.  

Jinak, psala jsem další deníček, tak komentáře kdyžta už tam ať se to neplete. Jmenuje se to Tehuloviny 2 a něco k tomu :-))

Vložit nový komentář