Ti mrtví

Filipina  Vydáno: 31.12.11

Dnes je to přesně rok, co jsem v životě prožila něco, co mě přimělo zamyslet se nejen sama nad sebou, ale i nad věcmi, které se dějí kolem nás, aniž bychom je vnímali. Nebudu tu přemýšlet nad tím, co mi rok dal nebo vzal, ale ráda bych právě touto příhodou vzpomněla na ty, kteří už mezi námi nejsou, zvlášť na jednoho člověka…

Některé z vás si mě tu pamatují ještě z dob, kdy jsme se s manželem zoufale snažili o miminko. Zadařilo se, ovšem manželství se nám nepovedlo. Krátce po narození dcerky přišly krize, které se nám zpočátku dařilo ustát, ale tu poslední už jsme „nerozdýchali“.

Během jedné z nejsilnějších krizí jsme šli s manželem od sebe, ale slovo „rozvod“ mezi námi zatím nepadlo. Přesto jsme si každý začali žít po svém. Já v té době poznala muže, o kterém dnes budu psát. Okouzlil mě, pobláznil mi hlavu a já jemu asi také. Přesto mezi námi nepadlo slovo vztah, hodně jsme si povídali, psali, sem tam se milovali, ale oba jsme byli celkem zklamaní a báli se navázat něco hlubšího.

Byl to velice zvláštní člověk, byl o cca 10 let starší než já a až dosud měl partnerky minimálně o 10 let starší než byl on. Sám nechápal, proč zrovna já byla výjimkou, ale bylo nám spolu krásně. Náš vztah byl jako vichřice, přiletěl, proletěl mým životem rychle jako tajfun a stejně rychle i skončil. I když…

Způsob našeho seznámení byl vlastně náhoda, ale slovo dalo slovo, jiskra přeskočila a bylo nám ve společnosti toho druhého dobře. On byl inteligentní, dalo se s ním mluvit o všem a často jsme rozebírali i hodně náročná témata. Během měsíce jsme znali názory toho druhého, jeho sny, touhy, cíle. Bylo nám spolu hezky, užívali jsme si blízkosti a stýkali se tak často, jak to jen šlo.

Jednou večer mi přišla sms s textem „asi tě miluju“. Věděla jsem že je s kamarádem na pivku a že má minimálně dvě promile v krvi, ale přesto mě potěšila. Odepsala jsem mu něco v tom smyslu, že jsem ráda, že to tak cítí, protože to nejspíš bude oboustranné. A jeho sms jsem četla snad 100× dokola.

Vzpomínám si živě na jeden náš rozhovor. Seděli jsme v autě a bavili se o mém pradědovi. Vzali mu pole, grunt, všechno. Nezvládl to a oběsil se. Bylo to víc než 50 let zpátky, přesto moje babička, jeho dcera, stále přemýšlí, jestli třeba nemohla udělat něco pro to, aby na něm jeho plány poznala. On mi tenkrát řekl, že když se člověk rozhodne, tak už to asi nikdo jiný nezvrátí a že to musí být moc zoufalá situace a hodně velká odvaha, aby si člověk zvolil tak krutou smrt jako je oběšení. A že on sám by to nikdy nedokázal.

Pak přišly Vánoce. Čas, kdy se každý zamýšlí nad tím, co bylo, je a bude. Náš vztah se dostal do fáze, kdy nám bylo krásně, ale nebylo se kam posunout. S manželem jsme sice měli každý svůj život, ale rozvod mě děsil, sama v sobě jsem neměla až tak jasno, co chci nebo ne. A tak se náš vztah dostal do útlumu, ze schůzek jsem se vymlouvala, on netlačil, neprojevoval zájem, i když dnes už vím, že asi jen vyčkával, co bude dál.

Přešly Vánoce, byl tu Silvestr. Čekala jsem, jestli se ozve nebo ne a možná se toho trošku i bála, protože jsem v té době pomalu tušila, že zkusím dát poslední šanci svému manželství. Když o půlnoci náměstí rozsvítil nádherný ohňostroj, stála jsem jen pár metrů od jeho domu a myslí mi při jedné z ran podobné výstřelu proletěla myšlenka na jeho tvář a hlaveň pistole přitisknutou k jeho spánku. Byla to vteřina, záblesk, možná strach z toho, aby nevyvedl podobnou hloupost, možná ten den hlásili něco podobného ve zprávách. Ale viděla jsem to zřetelně.

Ta myšlenka mi nedala spát, ale pak jsem se uklidnila. Zřejmě o mě nemá až takový zájem, když se ani neozval, krom toho, je sám sebou příliš zaujatý na to, aby udělal něco podobného.

Během roku jsme si ještě pár řádků napsali, ale už to byly jen neutrální věci. Stěžoval si že nemůže sehnat práci v oboru, další lásku už si nenašel, zaměřil se na samostudium a doufal, že se uplatní v oboru. Soustředil na to celý život. Pak přišly zdravotní problémy a náš kontakt ustal někdy na jaře úplně. Neměli jsme si co říct.

Naposled si pamatuji, jak jsem někdy v polovině srpna odbočovala do postranní uličky, abych jej nepotkala, věděla jsem, že by následovala sprcha stížností na náš sociální systém, na byrokracii a na neschopné úřednice na úřadu práce. Dnes už vím, že člověku často stačí vypovídat se. Kdybych tenkrát věděla, co vím dnes, stála bych tam s ním třeba do večera. Jenže to nejde.

Asi o dva týdny později jsem se odněkud vracela a jen tak při chůzi přeletěla očima vitrínku s party. Jeho jméno s fotografií mě praštilo do očí jako magnet. Zůstala jsem stát na místě, taška, kterou jsem držela v ruce, mi sjela na zem. Nevěřila jsem, ještě hodně dlouho jsem nevěřila, ale byla to pravda.

Zemřel právě tím způsobem, o kterém tvrdil, že vyžaduje odvahu a odhodlání. Vybral si smrt sám a to takovou, o které byl přesvědčený, že si nikdy nevybere. A podle toho, jak postupoval, měl zřejmě vše předem naplánované.

Vzalo mě to strašně. Dlouho jsem tomu nevěřila a ještě déle přemýšlela, kde se stala chyba. Mohla jsem něco ovlivnit? Mohla jsem mu pomoci? Odešel kvůli práci a zdraví. Obojí se dalo řešit, ale on v té chvíli zřejmě řešení neviděl. Myslela jsem na něj denně. Už tam nebyla láska, ale vzpomínky, ty tam byly stále. V telefonu jsem měla uložené jeho číslo, které už ale druhá strana nikdy nepoužije, dva dny předem mi na mail poslal ještě nějaký řetězový mail, který jsem až do jeho smrti nepřečetla. Připustit si, že už ho nikdy neuvidím, to prostě nešlo. V hrůze jsem si uvědomila, že už si nepamatuji jeho hlas, dokud se nepodívám na fotku, nevybavím si ani jeho tvář tak ostře jako dřív.

Dlouho jsem si to vyčítala, i když vlastně nebylo proč. A teď je to přesně na den, co se mi přihodilo něco moc zvláštního… To už jsem byla rozvedená a snažila se navázat novou známost. Bylo to 30. prosince v noci a já usnula v křesle. Tak živý sen jako té noci jsem nikdy neměla.

Vedle mně zazvonil telefon a na displeji se objevilo jeho číslo. S klidem jsem hovor přijala a v ten moment naprosto jasně věděla, že mi nevolá nikdo z tohoto světa. Najednou jsem přesně slyšela jeho hlas, detailně jsem si ho vybavila, jako by opravdu stál vedle mě. Ptal se mě, jak se mám a co je u mně nového. Já se ho ptala co bláznil. Odpověděl mi na to, že je holt blbej a že ráno už by to neudělal, ale co už zmůže. V ten moment jsem cítila klid, pohodu, jakoby se se mnou přišel rozloučit. Jakoby cítil že mi chybí, že na něj myslím a že mi to rozloučení prostě dluží.

Jsem racionálně smýšlející člověk, ale od té doby jsem v sobě měla opravdu takový klid, jako bychom se rozloučili běžným způsobem. Vím, že to možná zapracovala moje psychika, taky bilancování ke konci roku, pocit něčeho neukončeného ve mně.

A nebo je pravdou to, čemu se dodnes zdráhám uvěřit… třeba se opravdu přišel rozloučit :) Kdo ví, kde je pravda, přesto mě tahle příhoda přiměla zamyslet se s koncem roku i nad těmi, kteří nás opustili a kteří už tu s námi být nemůžou. A taky nad těmi živými, na které třeba často nemáme čas a bereme je jako jistotu, že tu prostě jsou a hotovo. Nikdy totiž nevíme, co nám nadělí, nebo třeba vezme rok příští.

Líbil se vám deníček? Máte také co říct? Přidejte na eMimino.cz svůj deníček.
Průměrné hodnocení zápisku v deníčku 5.0 bodů
 Váš příspěvek
 
Anonymní  31.12.11 10:24

připomněla jsi mi svým deníčkem, že i já něco podobného zažila, jenže já se s tím mužem znala už dřív, v době, kdy jsme se spolu párkrát sešli, jsme oba byli rozvedení, po naší společné noci mi řekl, že se mnou nemůže být, že bych s ním měla jen komplikace a za pár dní se zastřelil. Taky jsem tomu nemohla uvěřit, vlastně to asi ani nikdo neví, že mezi námi něco bylo a tak to doufám i zůstane

 
Emina
Kecalka 337 příspěvků 31.12.11 13:26

Moc hezký deníček, dává podnět k zamyšlení a je z něj cítit i životní zkušenost, jak je mnohdy lehké pomoci někumu v nouzi: prostě ho jen vyslechnout. Díky.

 
janac
Závislačka 3138 příspěvků 31.12.11 14:15

Stylisticky nejlepší deníček roku. Piš víc.

 
Filipina
Zasloužilá kecalka 614 příspěvků 31.12.11 14:19

Někdy je možná vyslechnout víc než rada.
Byl to hrozně silný člověk, nikdy bych u něj nepředvídala že by si mohl sáhnout na život. Vážil si života, sám sebe, ve všem dokázal najít to lepší. Dal mi do života hrozně moc, určitě nežil „zbytečně“.
Zpravidla to bývá tak, že ten, kdo sebevraždou vyhrožuje, svůj slib nikdy nesplní a na život si sahají tací, do kterých bychom to nikdy neřekli. Protože možná i k tomu je potřeba odvaha a síla.

 
Filipina
Zasloužilá kecalka 614 příspěvků 31.12.11 14:20

janac:
Díky moc za pochvalu :) Potěší.

 
tatumi
Kecalka 307 příspěvků 31.12.11 20:16

Moc pěkně napsané…

 
Miruše
Echt Kelišová 9870 příspěvků 01.01.12 18:54

Ahojky, myslím si, že to má na kontě naše psychika, kdo nám dává takového „sny“. Zároveň ale velmi ráda říkám že za mnou můj tatínek chodil 12let-celých 12 let, do snů, vždy to byly noční můry (něco nevyřešeného mezi námi-ten den, než odjel na kole, jsme se strašně pohádali-16ti letá puberťačka a nevlastní i když nejlepší táta jakého jsem měla. Už nepřijel. Zemřel na cestě z domova-akutní infarkt). Celých 12 let se mi vkrádal do snů, byly tak živé, že jsem i minutu po probuzení nevědal co je za rok, kde to jsem a kde je pravda. Všechno skončilo, když jsem otěhotněla. Přišel za mnou na dlouhou dobu naposled. Přišel se smířit, byl to ten nejkrásnější sen, jaký jsem kdy měla. „Přišel za mnou a smířili jsme se, odpostili si“ rovná se-konečně po těch letech jsem se s jeho smrtí vyrovnala, odpustila sama sobě své chování k němu. Když se malá narodila, jen mě „přišel“ obejmout, když jsem otěhotněla znova jen se „přišel usmát“ a když jsem teď potratila, pohladil mě. Chce se mi brečet když to píšu, nevěřím na nějaké nadpřirozeno, i když možné to je, že mě od prvního otěhotnění stráží, nevím. Každopádně si vždy v tom snu připomenu přesně jeho tvář i úsměv, i hlas, naprosto přesně jakoby nikdy neodešel. A vstoupí do mě vždy takový klid…

Je mi líto co se ti stalo. :( jestli se dalo něco dělat, se už nedozvíme Kdybysme to měli prožít znova-bez vědomí následků, zachovali bychom se stejně, ne jinak, tak to prostě je, proto nemá cenu se trápit

A děkuji ti za připomenutí důležitého-vážit a hýčkat si ty živé blízké, protože člověk nezná dne ani hodiny. Děkuju! :hug:

 
Lucie K
Kecalka 167 příspěvků 02.01.12 16:12

Vím, že většina z vás tady bude skeptická a racionalistická, i já bývala, ale po zkušenostech a odhalení „tajemna“ vím, že na světě se náhody nedějou a smrtí život nekončí, i mrtví s námi komunikují, je-li to třeba, s racionalisty prostřednictvím snu, s těmi „zasvěcenějšími“ a „přístupnějšími“ i jinak… Netruchlete pro své blízké zemřelé, jen jim tím škodíte…

 
Jenika  02.01.12 18:23

Moc pěkný deníček, zrovna nedávno jsem si na tebe vzpoměla kam že ses poděla, protože vlastně kvůli tvým deníčkům o tvém snažení ve snažilkách jsem sem začala chodit. Sama jsem ten problém neměla, ale ráda jsem Vás četla. Díky a určitě piš, je to moc fajn číst, i když v tomto případě smutné.

 
martice
Ukecaná baba ;) 1599 příspěvků 02.01.12 21:08

Filipino - já si tě pamatuju z dob, kdy jsi se snažila o první miminko. Byly to úžasné deníčky. Po narození Anetky jsem tě ještě dlouho sledovala a pamatuju na deníček, kdy jsi říkala, že se jdete snažit o druhé. Moc jsem na tebe vzpomínala a říkala si, že už asi budeš druhomatkou, ale tohle mě vážně moc překvapilo. Moc mě mrzí, že ti manželství nevyšlo a i tento příběh je moc smutný. Já doufám, že teď už se snad karta obrátí a bude už jenom líp a líp :kytka:

 
Jitkula
Kecalka 309 příspěvků 03.01.12 02:30

Jejda, Filipinko i já si pamatuji, že jsi hlásila snažení se o druhého prcka. A tam kde jsem si myslala, že už další dítě máš, tak se tu teď dočítám takové špatné zprávy. To mě moc mrzí. Dávejte na sebe s Anetkou pozor a on se určitě někdo najde, kdo Vás bude mít rád obě dvě.

 
Pudloslava
Vesmírná mluvilka 31237 příspěvků 03.01.12 11:56

Ahoj, holky me upozornily na denicek - znovu me prekvapilo, jak krasne umis psat. Opravdu pis.
Zivot je zivot. Myslim si, ze je dobre, zre ses s dotycnym nedala dohromady, protoze by to v kazdem pripade byl zivot dost narocny a kdo vi, nejspis by to dopadlo stejne. A ty bys ztustala zase sama, mozna trebas s druhym ditetem.
Hlavne si nic nevycitej.

 
Mata26
Ukecaná baba ;) 1721 příspěvků 05.01.12 11:15
dejavue?

Ahojky, neznám tě z dřívější doby, ale píšeš opravdu úžasně :potlesk:
Jen jsem chtěla říct, že to určitě nebyl jen sen.
Kdysi se mi taky zdál „sen“, kde byli pro mě tehdy neznámí lidé, ale zároveň jsem měla pocit, že je mám ráda. Během pár let jsem změnila školu, přátele a vůbec lidi kolem a tehdy jsem se s nimi jednou vydala na výlet do jiného města, kde jsem to neznala. Někdo tomu říká dejavue, ale tohle nebyla situace, která by se mohla něčemu podobat a byla jsem při plném vědomí. Seděla jsem s nimi u stolu, smáli jsme se a já se zadívala na větrák v rohu místnosti. Zarazila jsem se, vzpomněla jsem si na sen a usmála se.
Nebyla v tom žádná moudrost nebo vzkaz, jako v tvém případě. Možná jen, že tehdy v období toho snu jsem byla neštastná a přála si mít přátele, vyšlo to a ráda na ten pocit vzpomínám :kytka:

Vložit nový komentář