Trnitá cesta dětstvím

Anonymní  Vydáno: 23.02.16

O životě s matkou alkoholičkou a o tom, jak to může dopadnout, když alkohol vyhraje na plné čáře před svou vlastní rodinou. Alkohol do rodiny nepřináší nikdy nic dobrého. Ne nadarmo se říká, že alkohol je metla lidstva. Já se o tom přesvědčila na vlastní kůži. Ovšem ne však u sebe, ale u své matky.

Bylo mi asi nějakých pět, možná šest, kdy jsem si začala ve své malé, ale přesto chytré hlavičce uvědomovat, že něco v naší rodině není zcela v pořádku. Na první pohled rozhodně nebylo. Matka se rozváděla s otcem. Otec nás takřka vyrazil z jejich společného bytu, nedal nám ani to málo, co by matka s malým děckem potřebovala k přežití.

A tak vlastně začal tento příběh, nebo vlastně možná o pár let dříve, ale to si samozřejmě nepamatuji a nebo to vím jen zprostředkovaně z vyprávění.

Poté, co má matka načapala mého otce s matkou mého nevlastního bratra v jejich společné posteli, jsme byly vyhozeny na ulici. Naštěstí jsme se přestěhovaly k babičce a dědovi, matčiným rodičům, kteří nám poskytly několikaměsíč­ní azyl.

Matka si našla novou práci, nového manžela a já se po čase dočkala sourozenců - sestry a bratra. Vše se zdálo idylické, jen občas matka dělala zvláštní věci, nebo alespoň mně se zdály zvláštní, ostatní si toho nevšímali, nebo si toho všímat nechtěli?

Odpověď na tuto otázku vím, ale zatím si ji nechám pro sebe. Roky plynuly a já si čím dál více začala uvědomovat, že asi nejsme zcela normální rodina. Matka na mě občas začala jen tak bezdůvodně křičet.

Jindy se zase zamkla v koupelně a cosi tam vyndavala a zandavala do skříňky na ručníky. Asi jen prostě uklízela, ale proč se zamykala? Chtěla tam mít na to klid, vždyť s námi třemi měla práce až nad hlavu, tak nebylo divu.

Časem se začalo dít ale vážně něco divného. Matka už nás nechtěla brát ani na nákup do obchodu, ale i tohle mělo přece vysvětlení. Vždy jsme chtěli nějakou tu laskominu, kterou nám ona nechtěla koupit. Ale proč musíme vždycky čekat venku před obchodem a mamka nám tu laskominu i tak dá? Nekupuje něco, co my děti nemůžeme vidět? Ale co by to tak mohlo být?

Dlouho mi to vrtalo hlavou. A chtěla jsem té záhadě přijít na kloub. Jenže momentálně jsem řešila záhadu číslo 2. Kam se poděly mé peníze, které jsem dostala od babičky k narozeninám? Určitě jsem je měla v té červené peněžence, kterou jsem dostala od táty… Musím ji najít…

Hledala jsem všude možně, až jsem ji přeci jen našla. Byla pohozená za postelí v mém dětském pokoji. Byla jsem radostí bez sebe, ale ne moc dlouho. A sakra… Je prázdná. Kam se mohly mé malé úspory podít? Sourozenci! Vím to jistě, chtěli si určitě koupit ty skvělé bonbony, o které se mnou neradi dělí. Šla jsem tedy na věc. Tak prý mi nic nesebrali a o zmizelých penězích neví. No nechce se mi tomu věřit, ale co mi zbývá, nechám to výjimečně plavat.

Jenže večer se ztratily i nějaké peníze nevlastnímu tátovi, což už je ale celkem podezřelé. Brzy začne vyšetřování. Sourozenci to být nemohli, ty přece nedosáhnou tátovi do kabátu.

„Ty jsi mi sebrala 200,– z peněženky?“

Já? Vždyť já jsem byla také okradena, napadlo mě. Mamka? Ne to není možné a nebo jo, potřebovala dojít nakoupit a tátovi to jednoduše zapomněla říct, ale vždyť mu to přece vždycky říká a nebo chodí nakupovat spolu…

Bylo to více než podezřelé, téhož dne šla máma do obchodu zase sama a dokonce nechtěla ani pomoct vybalit nákup a při příchodu se zase zavřela v koupelně. Teď už bylo více než jasné, že je hlavní podezřelou ONA.

Táta ale nic nevyšetřoval. Že by věděl, kdo je viníkem? Já to ale tak být nenechala a začala jsem vše vyšetřovat. Přišla na řadu koupelna. Něco jsem objevila, ale proč tu máma schovává krabicové víno?

Všechno mi to došlo. Ty její zvláštní stavy. Někdy se smála a sršela radostí, jindy zase brečela, a přitom neměla důvod, a leckdy jsme my děti bezdůvodně dostlaly pohlavek. To by vysvětlovalo i ty občasné večerní hádky rodičů, při kterých jsem si raději zakrývala hlavu polštářem a modlila se, ať se co nejdříve odeberu do říše snů, kde je vše tak krásné.

Vše se zhoršovalo. Většinu dne, kdy jsem zrovna nebyla ve škole, jsem ochraňovala sourozence od matčiných citových i fyzických výlevů. Jednou ke mně přišla má nejlepší kamarádka a máma, která byla opět na mol, práskla dveřmi tak, že jsem myslela, že mi kamarádku přizabila.

Kamarádce jsem pak se slzami v očích běžela vysvětlit, že mamce jen není dobře a že jí musí omluvit. Asi to zabralo, ale jen slepý a hluchý člověk by si možná nevšiml, že se u nás něco děje.

Čím dál častěji jsem utíkala ke svým prarodičům se vyplakat. Vždy to na nějakou dobu pomohlo, ale asi už jsem se spíše stávala odolnou vůči matčiným výlevům. Těch situací, kdy jsem se za svou matku styděla, bylo snad milion.

Jednou, když jsme byly na babiččině oslavě narozenin, se matce údajně udělalo špatně. Prý že si půjde odpočinout do obývacího pokoje, my ani nedutali, jen aby se mamince udělalo dobře, ale naše milá maminka se místo toho, aby ležela, pěkně zřídila. Navštívila totiž babiččin bar s alkoholem a neodolala.

V jiném případě na nás zase jednou zazvonila sousedka, ať si jdeme naši maminku sebrat z před baráku, kde si ustlala na zemi. Z ostudy jsme si mohli ušít kabát, a to doslova. Ale i tak jsem to dokázala tajit před kamarádkami hooodně dlouho, možná o tom neví doteď, možná že byly natolik inteligentní a jen mě nechtěly tím, že mi to řeknou, že to ví, zraňovat ještě víc.

Asi si říkáte, proč jsme máme nějak nepomohli, že? Ale já samozřejmě chtěla. Pořád jsem jí říkala, ať toho nechá a ona pořád opakovala, že ano. Nikdy se to nestalo, až se jí to stalo osudným.

V mých 18 letech odešla, odešla navždy, bez rozloučení, bez vysvětlení, bez jakékoliv omluvy. Bylo jí jedno, že po ní zůstanou tři děti, které ji budou potřebovat. Pomoc od jiných lidí jsem nezaznamenala.

Po čase jsem se dověděla, že alkoholismus u ní nezačal s novým manželem a s příchodem sourozenců, ale začal podstatně dříve, možná ještě v době, kdy jsem ani nebyla na světě. Prý byla i na léčení, ale samozřejmě neúspěšném. Prarodiče jí domlouvali, kamarádky a bůhví kdo ještě, ale každá dobrá rada se míjela účinkem.

Já jen všude slýchala, že když nechce jít na další léčení, že ji nikdo nemůže nutit. To jsem samozřejmě chápala, ale nikdy jsem nepochopila, proč alespoň nepomohl někdo nám dětem. Proč jsme my musely žít s matkou alkoholičkou a proč jsme musely denně snášet její citové i fyzické výlevy…

Nyní je to už několik let, co matka není již mezi námi, ale paradoxně jsem na tom psychicky daleko hůře než tenkrát. Ale o tom jsem se rozepisovala v mém předchozím deníčku, který bylo tom jak mě už několik let zužuje panická porucha.

Těm, kteří dočetli až sem, děkuji. Potřebovala jsem tohle vypustit do světa. A těm, kteří to zažívají, přeji hodně sil!

Líbil se vám deníček? Máte také co říct? Přidejte na eMimino.cz svůj deníček.
Průměrné hodnocení zápisku v deníčku 4.4 bodů
 Váš příspěvek
 
MIŠMA 22
Kecalka 275 příspěvků 61 inzerátů 23.02.16 06:31

Hrozný, není nic horšího než je ožralá ženská, promin. Jen škoda že jste to museli vy jako děti všechno vidět. :)

 
protection  23.02.16 06:35

Hodně štěstí a klidu do života!

 
lupita71
Kecalka 109 příspěvků 23.02.16 07:00

Milá pisatelko, je to těžké čím jste musela projít. A s čím se budete muset v životě srovnat. Pití to je jen berlička pro chátrající duši. Vaše maminka se zřejmě v životě dostala do situace, kdy nenašla jiný způsob jak „přežívat“. To jak se tam dostala, to asi nikdy nerozřešíte. Vy jako děti jste jí nemohli pomoci. Pro každého člověka v životě můžou nastat takové okolnosti že je zkrátka neunese. Je to nějaká náhoda nebo osud? Kdo ví. V každém případě jste to teď Vy, kdo se s tím pere. Kdybych znala nějakou radu, jak na to ráda bych Vám poradila. Ale nevím. Snad jen, abyste v životě hledala lidi, kteří Vám v tom pomohou, budou Vám oporou a budou Vám přinášet radost. A nebudou to rozhodně ti, kteří Vaši mámu šmahem odsoudí jako ožralici. Ještě k té panické poruše. Je to vlastně náhlý strach. A strach máme tehdy když víme, že nám něco hrozí a nemůžeme se bránit. Naučte se v životě bránit a hledejte spojence. Jsou takoví. Hodně štěstí. Vyhrajte nad tím vším! :hug:

 
Poisson28
Kecalka 233 příspěvků 23.02.16 08:35

Vím přesně, o čem mluvíš, prošla jsem si tím samým. Nejvíc mě asi jako větší štvalo, že když byla střízlivá, byla to ta nejlepší máma pod sluncem! Vždycky mi byla víc kamarádkou, než matkou, a za to jsem jí dodnes vděčná, i když už tu není. Ale musel si prostě člověk jen vybrat ten správný čas, kdy za ní jít. Tímto ji neomlouvám, jen že třeba ve mně se to pralo - láska k ní a nenávist k jejímu pití i jí samotné, když měla fakt špatné stavy. Pak jsem si zas vyčítala ty špatné myšlenky, ten vztek na ni, vždyť je to přeci máma… Mně jako dítěti taky nikdy nikdo nepomohl. Ale ani babička nebo tak, nikdo. Ze všech stran mi bylo hrnuto do hlavy, že je to náš problém, za zavřenými dveřmi, pěkně pod pokličkou. A starej se… Ale přesně jak jsi psala, člověk pak trochu otrne, ale v srdci to zůstává navždy. Jsem v tom s tebou a přeju hodně sil :hug:

 
Anonymní  23.02.16 08:46

Jako bych to psala já :( Všechny ty situace moc dobře znám - schovávání krabicového vína ve skříňce v koupelně, ostuda před kamarádkami, rádoby tajné nákupy, prosby, výčitky, hádky. Také doteď platím daň za matčino chování - trpím úzkostnou poruchou. Zakladatelko, přeji hodně sil a pevně doufám, že máš taky spolehlivou oporu ve svých blízkých.

 
Lenka 80
Kelišová 6009 příspěvků 23.02.16 08:49

Říkala jsem si že jsem to tu už četla. Prosím tě zajdi si k lékaři. Já vím že ti pomáhá se tu vypsat ale my ti nepomůžem. Tohle je opravdu už na psychiatra. Držím ti pěsti ať vše dobře dopadne.

 
ivito
Kecalka 160 příspěvků 29 inzerátů 23.02.16 09:11

Ahoj, je dobře, že jsi to napsala, určitě se ti i trochu ulevilo, je dobré o tom mluvit a nedržet to v sobě. Kdo to nezažil nepochopí! K psychiatrovi nechoď, akorát skončíš na antidepresivech, spíš bych doporučila nějakou vhodnou psychoterapii. :D

 
Anonymní  23.02.16 09:58

Držím palce, aby se tvůj psychický stav lepšil, bohužel s minulostí se už nic dělat nedá, jen najít cestu jak se s tím vyrovnat. My alkohol v rodině bohužel taky máme, celá rodina pije víc než je zdrávo, ale u babičky to už dávno přesáhlo mez a opilecké výlevy jsou dost běžné :( Mě to dovedlo k tomu, že jsem alkohol úplně zavrhla, jsem abstinent a lidi (možná někdy neprávem) hodnotím podle toho zda pijí. Jinak, myslím, že u vás měl zasáhnout nevlastní otec, je jedno, že matčin alkoholismus začal dávno předtím, teď žila s ním, tak se měl snažit to řešit. Ale jak říkám, na to už je dávno pozdě a teď se jen vy musíte naučit vyrovnat se s tím co bylo.

 
Uživatel je onlineradúna
Extra třída :D 10415 příspěvků 23.02.16 10:15

Hodně štěstí a klidu do života přeji i já.
:kytka:

 
Uživatel je onlinereinkarnace
Závislačka 3780 příspěvků 6 inzerátů 23.02.16 10:55

Přeji hodně sil..také nechápu lhostejnost okolí. někdo měl zakročit už po tvém narození, případně si tě mohli vzít do péče třeba prarodiče :think:

 
eva mrazova
Kecalka 102 příspěvků 23.02.16 12:44

Přeji ti, aby tvůj další život nebyl tak smutný. Matce to neměj za zlé. Někdo má prostě sklon závislostem víc podléhat. Třeba hraní na automatech, nebo drogy. To jsou také smutné příběhy. Tvoje matka pitím řešila na začátku nějaký problém a prostě jí to přerostlo přes hlavu. Zkus jí odpustit a sobě taky. Nemohla jsi víc udělat. Jen nechápu, jak vám dětem, mělo pomoct okolí. Otce jste přece měly a násilím nikoho do léčebny nevezmou. Myslíš, že měli druzí udat tvou mámu sociálce?

 
Luss.r.m.
Kecalka 408 příspěvků 31 inzerátů 23.02.16 13:18

Uplne chapu tvou situaci. U nás to byl zprvu alkohol a poté drogy (pervitin) z tatovy strany. Schytala sem to tetanii. Doteď se nedokážu smířit s tim jak nas decka psychicky tyral. Teď se spolu už bavime normálně ale vztah který sme spolu měli když sem byla mala už nikdy mít nebudeme.

 
MartinaIrena
Echt Kelišová 8378 příspěvků 23.02.16 13:46

Alkohol je fakt strasna vec. V temer kazdy rodine znam nekoho, kdo pije. At je tvuj zivot uz nadale jen hezky :hug:

 
Anonymní  23.02.16 14:07

Ahoj, toto poznam tiez. Dostala som sa z toho do takych stavov, ze uz som ja sama skoro prichadzala o rozum. Moja mama je tu stale a aktualne sa drzi. Mne velmi pomohla kniha Cesta a nasledne aj seminar a dalsie stretnutia. Ak budes mat chut, tak si ju precitaj. Podla mna je skvele, ze o tom dokazes pisat, ze to v sebe neschovavas. V zivote sa stavaju rozne veci. Je len na nas ci ich prijmeme a vyrovname sa s nimi a nechame ich odist alebo si ich schovame a tajne s nimi budeme bojovat cely zivot. Maj sa moc krasne :).

 
Anonymní  23.02.16 14:14

Hrozny… :( u nas je alkoholik otec a jen diky mamce jsme mely detstvi jakz takz normalni, ale odnesla to ona a jeji psychika…ja zacala pit v patnacti a sic jsem nebyla zavisla, pila jsem hur jak dospelej chlap, jednou to byla i otrava alkoholem a tydenni pobyt v nemocnici…pila jsem hodne a kdyz me na to nekdo upozornil, rikala jsem jen, ze su po otcovi…vdala jsem se, porodila dceru, dva a pul roku kojila, pak prisly problemy s manzelem a s mamkou, ktera uz nedokazala otcovy eskapady ustat a skoncila na AD a ja zacala zase pit. utikala jsem skrze chlast z reality, kterou jsem nesnasela. pamatuju, jak dceri byly tri roky a ja v noci ozrala brecela v posteli a ona se vzbudila a rikala mi „Mami, maminko, copak je?“a hladila me.byla jsem si odporna. nikdy me uz ozralou nevidela, davala jsem si bacha. paradoxne me z alkoholismu vytahla epilepsie. nevysvetlim proc. dodnes mam dny, kdy propadam naprostymu zoufalstvi z minulosti. z toho, jak nam vsem a hlavne mamce mohlo byt krasne, kdyby chlast nebyl. a otec nic nechape.kdyz k nim jedem na vikend a on se zezere jak doga, mala ho prosi „Dedecku, pojd si hrat!“a on nemuze ani mluvit…je mi zle. a stydim se za sebe, ze jsem na tom byla tak tak. chlast je svinstvo :zed: tobe preju, at je ti lip, najdi si odbornou pomoc, nekdy je to lepsi :kytka:

 
Anonymní  23.02.16 15:40

@Poisson28 já to měla a mám stejně… když zrovna nebyla pod vlivem, byla to ta nejskvělejší máma…je tu s námi pořád, a já jsem za to šťastná, kdysi mi ubližovala, nikdy ne fyzicky, spíš psychicky, ale je to prostě má máma…a ač pije pořád (není to ten typ pijana, co se ožírá do bezvědomí, ale ten, co si udržuje hladinku), ani kvůli nám dětem, ani kvůli tatínovi, ani kvůli vmoučeti, se chlastu nevzdala za žádnou cenu, nějak se to snažím nevnímat, ona se snaží, když jsme u nich přes noc, pití omezit a já už jí do toho nemluvím, nemá to cenu…vždycky když jsem se snažila jí promluvit do duše, byla jsem já ta mrcha zlá a ona ta chudinka… Babička je to skvělá, cizí člověk ani nepozná, že má upito, i bez chlastu vydrží, třeba v práci. Ale hned jak přijede domů, sahá po pivu…

 
fialína
Závislačka 4531 příspěvků 23.02.16 16:47

Milá anonymní, je dobře, že jsi to tu napsala, pomůže to tobě, ale určitě má článek smysl i pro ostatní. Pokud by se ti chtělo, napiš mi zprávu, ráda bych ti k tomu ještě něco napsala, ale ne veřejně. Díky.

 
Anonymní  23.02.16 17:05

@Lenka 80 dekuji za komentar od psychiatra jsem prave prijela :lol:
samozrejme se lecim, bohuzel beru AD :roll: ale pise se tu plno denicku, tak si myslim, ze byť je toto tema dost ozehave, muze nekomu, kdo takovy problem s alkoholem ma, otevrit oci ;)

 
Lenka 80
Kelišová 6009 příspěvků 23.02.16 17:42

Zakladatelko ja to myslela dobre :-) a rozhodne pis dal.to je v poradku. nemyslela jsem to tak abys to sem nepsala a sla radsi na psychinu ;-).je dobre ze to resis s odbornikem. preji hodne sil :hug:

 
Anonymní  23.02.16 21:49

Rozumím ti, měla jsem to stejně. S mámou nemluvím a je mi lépe. Sice přestala, ale ve mně to asi zůstane navždy. Nikdy nepochopila, proč se přes to nedokážu přenést. Týrala celou rodinu. Hodně síly přeju. :kytka:

 
daniswat
Povídálka 42 příspěvků 23.02.16 22:29

Dokazu se vzit do tvych pocitu. Matka alkoholicka jiz 30 let, otec kvartalni. Ziji uz 25 let oddelene - presto oba piji. I ja k tomu mam jiste predpoklady, ktere zatim kociruji i kdyz jsou obcas situace, kdy se napiji. Je to celozivotni boj. Ja mela v zivote obrovske stesti na partnera. Vnimani me reality je detstvim vyrazne poznamenano, ale zocelilo me to. Beru to jako soucast zivota, proste to k nemu patri. Pokud to jde, neutapet se v tom - je to tezke. Drzte se!

 
Anonymní  26.02.16 09:15

Pisatelko, jak moc ti rozumím a chápu tě. Mám to samé s otcem. A ačkoliv mi je již téměř 29 let, stále mě to moc omezuje, trápí a užírá. Snažím se mu pomoci jak jen to jde, ale myslím, že už má propito tolik, že už mu pomoci není. Prošli jsme si poslední půl rok deliriem a dalšími útrapami spojenými s chlastem, které mě psychicky moc vysílili, ale nejvíc se bojím toho, že až jednou odejde z tohoto světa, budu na tom jako ty, psychicky mnohem hůře než teď. Uvědom si, že za nic nemůžeš, snaž se žít svůj život, tak abys byla spokojená. Není nic důležitějšího než ty a tvoje rodina. Drž se, moc ti přeji, aby jsi se od všeho odprostila a byla šťastná. Ty za nic nemůžeš… :hug: :hug: :hug:

 
sharunka03
Závislačka 3415 příspěvků 26.02.16 21:11

Už tu není moc novým komentářů, ale přeci napíšu. Díky, pěkný deníček, ač smutný. Jsi dobrá, že si o tom napsala, též mám zkušenost z rodiny s mámou alkoholičkou (doufejme, že se z toho už dostala nadobro, snaží se snad skoro tři roky neměla ani kapku a to díky tomu, že měla před těmi 3 lety menší nehodu za volantem, napadla snad istrážníka, odneslo to trochu i auto, tak už potm ji to asi vše došlo a šla se léčit, ač na pár týdnů, dýl nevydžela, tak přeci šla, což jsme na to všichni koukali, ale obdivovali tento počin). Já bych neměla tu odvahu sem o tom psát, nikde jsem o tom pořádně s nikým nemluvila :roll:. Nikdy jsem si ani žádný deník nevedla ani nikde žádný nepsala. To mj starší brácha jo, ten trošku problémy z toh měl duševní a psal si deník. Já se vůbec divým, že z toho trauma nemám, že jsem nějak odolná i táta. Bohužel, nejvíc alkohol neuměla zvládat ona, já, brácha i táta, vždy víme kdy máme dost a když už jsme připitý, tak neděláme, to co ona dělala nám, zvlášť fyzické napadání :(.Máš můj obdiv :palec:.Divím se, že jsme to všichni přežili a ustáli. Zažili jsme si též svoje, všude, kde jsme bydleli, bohužel nás znali i když jsme byli za dveřma bytu, takových hádek, nadávek, napadáního fyzicky, řev. Aspoň, že už je to za námi, taky nám nikdo nepomohl, sousedi v paneláku, dělali, že nic neslyší a když jednou přišla sousedka, co si máma pro ni došla, že už máma ze mě nemůže, že jsem na ni hnusná, tak spíš zprdla sousedka mě, ať jsem na mámu hodná a nezlobím a tak. Jinak nic. Pak když se naší přestěhovali na vesnici, tak to vyřvávala, na tátu i na zahradě venku, dělala prostě ostudu, museli jsme kolikrát volat policii. Bohužel i už aktivně řídila auto (do té doby, nejezdila, měla řidičák, ještě za mlada a pak nejezdila díky přestěhování musela) tak jaký byli nervy, aby sobě a někomu neublížila :,(. Je to již skoro tři roky, co se drží statečně, může se před ní pít a vůbec ji to a ničemu nevadí. No, mohla bych o tom psát podrobněji, ale to asi toto textové pole by nepobralo, protože by to dalo aspoň na knížku, jsem vděčná za to, že je to za námi, teda doufám a už bude jen dobře. Bohužel, to ale stejně nese následky, už mamina dost ztrácí paměť (ač je ji šedesát, pořád je na zapomínání mladá) a je dost labilní, někdy na něco reaguje s úsměvem, někdy na samou věc zase jindy, se tomu směje a jindy, třeba začne hysterčit, to holt má dodnes a to už jiné nebude :( bude se to jen zhoršovat. Je možný, že má náběh na Alzheimera, nevím :(.
Jinak, taky se divím, že tvůj, ač nevlastní otec se k tomu nevyjadřoval a nemluvil s ní o tom aspoň. Drž se a ať máš život aspoň trošku o něco aspoň klidnější :hug:.

 
Anonymní  01.03.16 11:20

Ahoj, taky to znám, jaké to je, když je matka alkoholička. Mě je 25 let a moje matka pije od mých snad devíti let. V mých šestnácti to dopadlo tak, že mě vyhodila z domu. Mám další 4 mladší sourozence a jen jeden nejmladší s ní žije, ostatní sama opustila. Já se s ní nestýkám vůbec, nemůžu jí odpustit..ale ne to, že se vykašlala na mě, ale na to, že opustila ty mladší. A ještě měla tu drzost si udělat další dítě. Jen doufám, že už dál rodit nebude.
Není to lehké, ale vím jak se asi cítíš. Taky mi občas máma chybí, ale mám manžela, tetu, která se o mě starala a nyní jsem těhotná. Mám vlastní rodinu a vím, že nikdy nedopadnu jako ona a pro své děti udělám vše, aby měly krásné dětství.
Pokud ale cítíš, že jsi na tom špatně a je ti hůř, najdi si psychologa…myslím, že se nemáš za co stydět a mohl by ti pomoct.
Držím palce ať to zvládneš :hug:
Anonym z osobních důvodů.

 
rences
Kecalka 292 příspěvků 1 inzerát 05.03.16 13:26

Tohle mi připomíná moje dětství, u nás to byl otec a já nikdy nepochopím proč matka od něj neodešla, když se napil bylo z něj hovado!!!Ale jednu dobrou věc mi do života dal, že alkohol problémy nevyřeší.

Vložit nový komentář
Poslat
nový deníček