TROCHA PSYCHOLOGIE

Toffifee  Vydáno: 26.11.03

Milé „emiminačky“,
jednou si v nějakém komentáři Šárka posteskla, že už nestíhá dávat dohromady a psát odborné články, tak jsem si řekla, že když už studuju a v té „odbornosti“ se plácám denně, tak občas něco přihodím.
Podotýkám, že píši názory, které mi připadají zajímavé, ale netvrdím, že jsou jediné na světě. Třeba máte jiný názor a já vám ho nechci vyvracet ani snižovat jeho hodnotu.
Toffifee - Zuzka od Cipísků

Dnes tedy něco z psychologie:

HRANICE
Hranicí ve vztahu mezi dvěma lidmi zde míníme dělítko, které určuje, co je záležitostí mou a co je záležitostí druhého. Každý z účastníků vztahu může rozdělení kompetencí pojímat odlišně. V déledobém vztahu se po čase obvykle ustálí určitý víceméně sdílený model.

Zřetelnou hranicí vůči okolí musí mít každý fungující celek. Nejmenší jednotka života, buňka, by bez hranice nebyla buňkou, nýbrž jen chemickými sloučeninami rozptýlenými v daném prostředí. Hranici musí mít i všechny vícebuněčné organismy.Vše, co se nachází uvnitř hranice organismu, je účelně seřízeno pro jeho optimální fungování a vývoj. Zároveň hranice představuje ochrannou bariéru vůči tomu, co je vně. Stejný smysl má i hranice psychická, HRANICE JÁ, která se uplatňuje v mezilidských vztazích. Kdyby bral člověk životní zájmy všech ostatních lidí (případně i zvířat, rostlin a přírody jako celku) stejně vážně jako své osobní životní zájmy, pak by nepřežil. Každý tedy má v prvé řadě na starosti sám sebe. Jedno moudré rčení nás upozorňuje, že hledáme-li pomocnou ruku, najdeme tu nejúčinnější na konci vlastní paže. To je nutný důsledek toho, že jsme ohraničenou, autonomní jednotkou.

VYTVÁŘENÍ ZÁKLADŮ HRANIC
S vědomím hranic já se člověk nerodí. Dokonce ani vnímání hranic vlastního těla není vrozenou samozřejmostí. Předpokládá se, že novorozenec žije v chaosu, kdy nedovede rozlišit podněty z vnějšku od podnětů přicházejících z vlastního těla. Na počátku prvního roku života vnímá dítě sebe a matku jako jeden celek, prožívá období symbiózy. Matka je jeho krmícím, chovacím a přebalovacím orgánem. V dítěti se naplno rozezvučí každá matčina nálada. Když má matka dobrou náladu, má ji dítě také. Když je matka skleslá, sdílí dítě tento smutek jako svůj vlastní ? i když vznikl v mámě. Není tady ještě hranice, která upozorní: Toto je matčina radost a matčin smutek, vznikají v jejím životě, a ty s nimi můžeš udělat jen velmi málo. Jiné radosti a jiné smutky vznikají z tvého vlastního života, za ty odpovídáš a můžeš s nimi v rámci svých možností něco dělat.

V průběhu prvního roku můžeme pozorovat, že dítě pomocí důmyslných pokusů zjišťuje, že ono a matka jsou dvě různá těla ? dotýká se sebe a hned poté matky, porovnává oba vjemy a zjišťuje, že to je jiný pocit. Svou rukou odtlačuje a přibližuje matčinu tvář a zjišťuje, že jinak vnímá hýbající ruku a jinak matčinu hlavu.
Psychicky se však dítě s matkou prolíná v jeden celek ještě dlouho po těchto objevech. Jeho štěstí je neoddělitelně spojeno se štěstím matčiným, samo bez matky být nemůže a žije v bezděčném předpokladu, že ani matka nemůže být bez něho ? tak, jako dva orgány jednoho organismu nemohou žít samostatně.

V průběhu druhého a třetího roku života podniká dítě základní vývojové kroky na cestě k autonomii. Chůze mu umožňuje se od matky vzdalovat a zase se vracet. Řeč mu umožňuje pojmenovat sebe (?já?) a vyjádřit nesouhlas (?ne?). Úžasně mu zní zejména jejich spojení: ?Já ne!? Najednou si uvědomuje, že máma a já někdy chceme každý něco jiného. Střet zájmů mezi nejbližšími lidmi se stává rozpoznanou skutečností. Je to lákavé být sám sebou, svobodný, nezávislý a tak dítě často vzdoruje rodičovské vůli jen z pouhého potěšení z autonomie. Ale vzdorovat má i své velké riziko: Co když mne máma přestane mít ráda? Ne, nezávislost za cenu samoty dítě nechce. V silovém poli tohoto rozporu mezi svobodou s rizikem samoty a blízkosti s rizikem závislosti se utváří autonomie i v celém dalším životě.

DALŠÍ CESTA K SAMOSTATNOSTI
Významný krok k vymezení suverénního psychického prostoru se odehrává v pubertě a v následném období dospívání. Rodičovskou autoritu je třeba se:,–(it z trůnu. Vzdorovitost druhého roku se vrací v jiné, dospělejší podobě. Rigidní, neprůchodná hranice dospívajícího vůči všemu, co přichází od rodičů, ukazuje, že touha po blízkosti a závislosti na rodičích je stále živá, a tím nebezpečná. Je třeba si ji přísně zakazovat.
Otvírá se však nová možnost rozpuštění hranic ? láska k druhému pohlaví. V zamilování se člověk vrací v určitém ohledu hodně daleko nazpět ? zboří všechny ploty, je sjednocen s druhým v jeden celek. Nemůže to vydržet dlouho, dva lidé nejsou jeden organismus, dříve či později se ukáže, že i v důležitých věcech chce každý z nich něco jiného. Teprve poté, co zamilovanost odezní, začíná možnost pro lásku ? trvalejší pečující zájem o druhého člověka, přesto že je jiný, že se zájmy obou střetají, že si v mnohém nerozumějí. Láska je mostem mezi dvěma břehy, mezi dvěma autonomními územími.

Dalším životním vztahem, kdy s vrací možnost zrušit hranice a být s druhým jedna duše a jedno tělo je rodičovství, především však mateřství. Na samém počátku matka a dítě skutečnou jsou jedním tělem. Podobně jako při zamilování i zde symbolický vztah pozvolna přechází do lásky mezi dvěma oddělenými lidmi, jen se to děje mnohem volnějším tempem. Tak jako ve vztahu milostném není ani ve vztahu matka ? dítě tato proměna bezbolestná a to pro obě strany. Žít pro někoho osvobozuje od pocitu prázdné, bezesmyslné individuální existence. A tak je pro rodiče, a zvláště pro matky, těžké vzdát se svých rodičovských závazků. Desetkrát těžší je to pro ty matky (nebo otce), které (kteří) necítí svou vlastní hodnotu a pro které je tudíž jejich vlastní samostatný život bez možnosti prospět jinému člověku úplně smysluprostý a bezcenný.

Vývoj člověka od dětství do stáří směřuje k větší oddělenosti, samostatnosti, samotě. Ne k trpnému snášení samoty jako nutného zla, nýbrž ke stavu, kdy se člověk může radovat ze života i sám, i bez druhého. Pak přestává být strach ze samoty nouzovým pojítkem základních životních vztahů.

Lidský vztah jako součást profese : psychoterapeutické kapitoly pro sociální, pedagogické a zdravotnické profese (2. rozšířené a přeprac. vyd.) / Karel Kopřiva. - 2. rozšířené a přeprac. vyd.. - Praha : Portál, 1997. - 152 s. : il. ISBN 80-7178-150-9R

Líbil se vám deníček? Máte také co říct? Přidejte na eMimino.cz svůj deníček.
Průměrné hodnocení zápisku v deníčku 0.0 bodů
 Váš příspěvek
 
Lmiri
Stálice 61 příspěvků 26.11.03 07:40

Ahoj Zuzka. To je velmi dobry clanok. Je zaujimavy a pomoze mi vela pochopit. Mam dcerku,ktora je v obdobi kedy si zacina uvedomovat svoje telicko… Zasnem ked ju sledujem ako sa zahladi na prstiky jednej ruky, ako ich sleduje a ako vzapeti pritiahne k prvej ruke aj druhu a potesi sa ze aj tam ma rovnake prstiky.
Obcas si zbada aj nozicky, no zatial len vtedy ked ju prebalujem a drzim jej ich zdvihnute rukou. Pred tyzdnom som si vsimla, ako uprene pozoruje moje prsty, a po case sa ich zacala dotykat.Dotykala sa svojich noziciek a mojej ruky a bolo ocividne ze porovnava. A nasledne v tom istom case zacala jemne chytat moju tvar( take jemne hladkanie) a bolo vidno ze skuma material. Je to velmi smiesne:-)) No ved to poznas.
Uz teraz pri precitani zaveru tvojho clanku, mi je vopred luto ako sa neskor od seba oddelime a vzdialime. Paci sa mi prirovnanie vztahu matka-dieta ku vztahu milencov.
Sama som na strednej studovala psychologiu no vela som uz zabudla, kedze na zdravotke to bolo len okrajovo.Budem sa tesit ak obcas uverejnis nejaky dalsi clanok.Rada si ho precitam. Dik.
Miriam a Simonka 11t

 
EDINA
Ukecaná baba ;) 1400 příspěvků 26.11.03 11:27

Ahoj Zuzi,

moc fajn článek.
Já už se teď bojím toho „odlučování“ mých dětí, myslím, že já na nich jsem a budu vždy více závislá, než ony na mě :o)

No ale vím, že když někoho miluješ, tak ikdyž je to těžké, tak když příjde čas je třeba „uvolnit pouta“ a u dětí to platí dvojnásob.
Snad se k nám maminám i přesto budou ale vždy vracet !

Díky za článek a určitě piš dále, je to moc zajímavé.

Ed

 
Tera
Povídálka 37 příspěvků 26.11.03 13:53

Milá Zuzko, článeček je super. Když se už jak ty říkáš „plácáš“ v té odbornosti, mohla bys napsat něco zajímavého o chování dětí cca 1-3 roky se kterými jsou „menší“ problémy? Mám tím na mysli silně impulsívní chování, hyperaktivitu atd… Jak k nim přistupovat, prevenci proti vzteklým záchvatům apod.
Všechna odborná literatura uveřejněná na netu je vysvětlovaná na dětech starších 7let.
Každopádně děkuji Terka

 
Sulanek
Kelišová 5636 příspěvků 26.11.03 14:42

Zuzko,

diky moc za skvely clanek, moc rada si prectu i dalsi, ktere tady uverejnis!!! Informaci neni nikdy dost a pokud budou na emiminu, urco se k nim dostanu a nemusim pracne hledat nebo cekat na nahodu, zda na neco narazim!!!

Diky moc a prosim pokracuj!!!

Sulanek+Verunka 10M

 
Pucka
Nováček 2 příspěvky 26.11.03 19:14

Pripojuji se k ostatnim a dekuji za zajimavy clanek. I ja jsem si pri jeho cteni „desifrovala“ chovani meho pulrocniho chlapecka.
Clanek mi ale take pripomnel, ze i moje maminka, se kterou v soucasne dobe nemame zrovna idealni vztah, proziva tezke chvile, kdy ja, jeji jedine dite, ziji svuj vlastni zivot, funguji zcela samostatne, mam sve dite a ona ztraci jakousi dosavadni vladu nad mym zivotem (at uz skutecnou nebo dopravanou) a tudiz i smysl sveho…
Jeste jednou diky a tesim se na dalsi clanek

 
Toffifee
Zasloužilá kecalka 622 příspěvků 26.11.03 20:39

Ahoj Terko.
Já nestuduji přímo dětskou psychologii. Při studiu trochu jiné problematiky jsem na tento článek narazila a říkala jsem si, že by se to na emimino mohlo hodit.
Letos máme taky pediatrii a tak tam třeba něco bude.
Slibuji, že pokud na něco narazím, tak to sem dám, ale zatím ti moc neporadím. Nerada bych narychlo splašila něco, co nebude úplně OK.
 Zuzka

Vložit nový komentář