Úplně jinak než jsem si představovala

Natule  Vydáno: 18.12.12

Mé těhotenství probíhalo tak nějak „normálně“, bez větších problémů. Nabraných 18 kilogramů mi poslední dva měsíce těhu dělalo peklo ze života (obrovská bolest kyčlí, pálení žáhy, nespavost, hemeroidy, velmi časté návštěvy toalety, a nespočet dalšího), ale co bych pro našeho „drobečka“ nevydržela, že!?

Měla jsem asi 14 dní do porodu, tak jsem si řekla, že „to“ trochu popoženu. Chodila jsem na velmi dlouhé procházky s naším hafanem, doma jsem šůrovala jako blázen, mytí oken, vytírání schodů. Venku jsem sekala, hrabala, myla a vysávala auto. Horká vana, sklenička červeného, sex… nic nepomáhalo! :-( Mimi se mě drželo zuby nehty. Mezitím jsem samozřejmě chodila na monitory do nemocnice, vše OK.

No a najednou byl tu, můj den – TP, tedy aspoň jsem si to myslela. V nemocnici obvyklé monitory, prohlídka, při které mi dr. oznámila, že i když mám termín na porod, tak to ani zdaleka nevypadá, že bych měla rodit. Že mi udělá Hamiltonův hmat, abychom to trochu popohnali. Byl nepříjemný, trochu bolestivý, ale dalo se to přežít. S tím, že do večera jsem tam jako koni?! Celé dopoledne jsem trošku krvácela, odpoledne už jen špinila a večer to už nic. Haha, a já prý rodit. Takže zase začal kolotoč činností vyvolávající porod… a kde nic tu nic. V nemocnici mi řekli, že když do týdne neporodím, tak nástup do porodky. Samozřejmě, že jsem neporodila a v pondělí, týden po termínu, jsem nastoupila.

Na příjmu jsem vyplnila potřebné papíry, převlékla se do velmi slušivé nemocniční košile, následovaly monitory a ultrazvuk. UTZ mi dělala dr., která mi dělala „nepovedeného" Hamiltona. Dělala jsem si legraci, že týden přenáším a že to na porod nevypadá, takže malou donosím až do první třídy. Ha ha. Dr. dělala odhad váhy miminka, prý je veliké cca 4,2 kg. Já na to, že to je i s aktovkou a pytlíkem na bačkůrky. Ha ha, děsná sranda, jsem se to snažila trochu nadlehčit. Dr. říkala, že se jí ta váha nějak nezdá a že si přizve kolegu ke konzultaci. No jasně, proč ne? Víc hlav víc ví!

Přišel onen kolega a taky říkal, že je mimi veliké, odhad 4,4 kg. No kdybych neležela, tak se skácím! Dr. mi pořád prohmatával podbřišek (tedy jestli se tomu dá na konci těhu tak říkat) a že prý se mu to nějak nelíbí. V tu chvíli mě začal opouštět můj smysl pro humor. Na to že týden přenáším, nemám sestouplé břicho, které bylo fakt ohromné a ještě k tomu velké mimčo. Ta děloha taky nic moc. Že prý raději zavolá ještě primáře. No, tak mě dorazilo. Začalo mi být zle, nemohla jsem mluvit a dala se do mě zimnice :-( Dorazil primář, jeho odhad mimi byl 4,6 kg. Říkala jsem si v duchu, pane bože, to si snad děláte legraci. Také mi prohmatal břicho a začal si něco šuškat s ostatními doktory. Neslyšela jsem je, ale podle výrazů ve tváři, nic dobrého :-(

Bylo mi čím dál tím víc zle, chtělo se mi zvracet a oči se mi zalily slzami. Verdikt zněl jasně: na císaře! Šla jsme to oznámit manželovi, který už byl celý netrpělivý, co trvá tak dlouho a čekal na chodbě. Přesunuli jsme se na porodní sál, kde jsem se svlékla, byla sestřičkou omotána zelenou plentou a vycévkována. Fakt dost nepříjemné! Ty „rajcovní“ punčošky si mám prý obléci sama. Dorazil anesteziolog, jestli prý chci celkovou nebo lokální anestezii. Řekla jsem, že lokální. Přece jenom jsem chtěla vědět, co se bude dít na sále a být při vědomí, když se malá narodí.

Přišel zřízenec a jeli jsme na sál (žádné křeslo, postel), prostě mě jen čapnul za tu zelenou plentu, pytlík s cévkou si snad zvládnu vzít sama, ne?! Bosá, jen v plentě a se zřízencem v patách jsem si to štrádovala z porodního sálu na operační. Naštěstí byl jen přes chodbu. Tam už na mě čekalo celé osazenstvo dr. a sestřiček. Mám si prý vyskočit na lehátko a schoulit se (kvůli injekci do páteře) do klubíčka. Tak to mě opravdu rozesmálo! V 9. měsíci s těmi mými nabranými kilogramy a vyskočit na lehátko, ha ha! :-D S mega ohromným břichem se schoulit do klubíčka, ha ha. Nějak jsem se vyškrábala na lehátko a o něco jako schoulení jsem se pokusila. A asi dobře, protože během chvíle už jsem pupek ani nohy necítila. Ještě nějaká ta transfúze, napojení na monitory a mohlo se začít.

Dr. mi mazala břicho desinfekcí, měla jsem spíš pocit, že mi po něm maluje pastelkou. Pak už jen info, že jdou na to. Nic necítím. Slyším odsávání, to je plodovka. Sestra asi vzala vzorek, protože slyším, jak říká doktorům, plodovka čistá. Pořád nic necítím a říkám si, jak to probíhá v poho. Najednou šílený tlak na žebra, dr. je opřený ze všech sil a tlačí malou ven. Nemůžu dýchat, mám pocit, že mi láme žebra, je mi zle, dusím se. Anesteziolog dává pokyn, ať mě nechá nadechnout, že rudnu a zvyšuje se mi tlak. Velká úleva! Můžu dýchat, ale jen chvíli, opět velký tlak na žebra, takto se to opakuje asi 4×, bylo to nekonečně dlouhý! Ale nakonec tlak přestal a přesunul se na břicho, to už bylo v pohodě, mohla jsem konečně dýchat.

Slyším ženský hlas (pediatrička), jak říká, tak kde ji máte, netrvá to nějak moc dlouho? Znejistím a ptám se, jestli je vše v pohodě. Prý ano. Chvíli nic a pak je už malá na světě. Přijímám gratulace k holčičce, kterou odnesli na zvážení, měření a prohlídku. Po chvilce mi ji přinesli ukázat! Byla ta nejkrásnější holčička na světě, zmačkaná a fialová, ale moje, míry 53 cm a 4,1 kg. Odnesli ji manželovi, který čekal celou dobu vedle na porodním sále. Byl s ní celou dobu, kdy mě šili. Trvalo to 40 minut, docela dlouho na normální sekci. Během šití se mi udělalo zle, šíleně se mi motala hlava, ani studený odklad na hlavě nepomohl, prý z velké ztráty krve. Dr. mají došito, sestřičky mě omývají, zřízenec zvedá moje nohy ke stropu, krev mám až na kotníkách, také mě utírají snad až na lopatkách. Po očistě mě přenesou na lůžko a odvážejí na pooperační pokoj, kde už na mě čekají dvě moje zlatíčka, manžel a naše Natálka! :-D

Beru do ruky mobil a o narození naší holčičky chci všem poslat sms. Nemůžu, třesou se mi ruce, hlas, a vlastně celé tělo. Přichází sestřička, že přiložíme malou k prsu, když mě vidí, říká, že zkusíme později. Odchází raději pro doktora. Dr. říká, že to je normální, prý je to pooperační šok. Jsem na lécích proti bolesti a kapačkách. Snad to přestane. Manžel rozeslal smsky za mě. Rozloučíme se a jede domů. Já usínám. Asi po dvou hodinách se budím. Mám hroznou žízeň, natáhnout se na stolek pro hrníček mi přijde jako naprosto nemožné.

Začíná mě bolet jizva, ale s bolestí břicha se to nedá srovnat! No jo, co se dá dělat, léky přestávají působit. Nejsem přece žádný „béčko“ a nějakou tu bolest vydržím. Snažím se usnout, nejde to, bolest se zvyšuje. Tak to trvá asi tři hodiny, z té bolesti už začínám brečet, vtom přichází sestřička a ptá se, co děje. Říkám, že mě hrozně bolí břicho, že jsem myslela, že to vydržím, ale že se to fakt nedá. Dostanu vynadáno, proč jsem to neřekla dřív a čípek na bolest. Raději se na mě přichází podívat i doktor. Prý ok. Bolest pomalu přestává. Ale mám hlad, šíleně mi kručí v břiše. Samozřejmě zákaz jídla do druhého dne. V domnění, že hlad je převlečená žízeň, piju čas na galony. Výsledek žádný, hlad čím dál větší! Akorát sestřička častěji vylévá můj kyblík s močí. Takto to trvá celou noc!

Ráno přijde sestřička s tím, že se jdeme osprchovat. Paráda, už se těším, sprchu opravdu potřebuji! Z postele se zvedám hodně pomalu a hodně opatrně. Šíleně mě bolí břicho, jizva trochu méně a neuvěřitelně se mi točí hlava, mám pocit, že každou chvíli omdlím. Došourám se do koupelny, kde se ve sprše myji studenou vodou, s teplou bych šla k zemi, sice se klepu jako osika, ale už se mi tak netočí hlava. Nemůžu zvednout ruce, takže si hlavu myji v předklonu. Chci si umýt břicho, ale nejde to! Šílená bolest, nemůžu se ho ani dotknout, natož umýt. Nechávám to být, nic se nestane, když si tu desinfekci z břicha umyji zítra. Sestřičky mi pomáhají s utřením a oblékáním. Ulehám do postele, zase velmi zdlouhavě a opatrně. Při představě, že mě tohle vstávání čeká několikrát denně, se děsím :-o Převážejí mě na normální pokoj.

Při vizitě oznamuji lékařům, že jizva pobolívá míň a míň. Ale to břicho bolí stále stejně příšerně, že se ho nemůžu ani dotknout. Mám si vyhrnout košili, že na to juknou. Upozorňuji, ať mi na něj raději nesahají, že se jinak neovládnu a někomu ublížím! Smějí se. Jsem ráda, že to někomu přijde k smíchu. Mně ne! Doktor, který mě operoval, mi sděluje, že malá byla velká, navíc jsem měla dělohu vysoko, vzadu a do rotace. Takže dostat malou ven byla opravdu velká dřina a musel na to vynaložit hodně sil, prý to u mě zažil poprvé. Proto mám tak oteklé břicho (jako by tam bylo další mimi), namožené svaly a modřiny. Že bych normální porod nejspíš nepřežila já nebo malá. Jsem v šoku, chce se mi brečet, ale ovládám se. Po odchodu vizity „běžím“ do koupelny a prohlížím si své břicho. Měli pravdu, je to jedna velká modřina. Vypadám, jak kdyby mě přejel náklaďák!! Nevydržím to a bulím jako malá holka.

Za chvíli mi malou přinesli na kojení. Rozkojila jsem se docela v pohodě, ale malá se hodně napila plodové vody, takže ještě nemá moc chuť k jídlu. Po pár hltech mléka hnedka zvrací a zvrací a zvrací. To zvracení je fakt šílené. Každé kojení je poblinkaná jedna plína. Bodýčka měníme 3× denně. Sestřičky už čistá bodýnka odmítají dávat. Prosím svou spolubydlící, ať pro něj raději zajde ona. Nejen že malá fakt hodně zvrací. Navíc má ještě modřinku na stehýnku, jak jíitlačili ven. Žloutenku, hnisavé očičko a novorozenecké akné. Chudinka moje, tak malá a už si toho musí tolik vytrpět :-(

Další dny v porodnici probíhaly, když opomenu všechny strasti, tak nějak normálně. Už jsem se nemohla dočkat, až pojedeme domů a těšila se, že tak už bude vše jen a jen lepší! Malá se nakonec ze všeho dostala. Na kojení jsme začali používat kloboučky (to nám v porodnici neporadili), se kterými jsme vydržely 10 měsíců. I přesto vše bych nikdy neměnila! Dnes jsme obě zdravé a spokojené :-) :-) :) Snad tenhle deníček pomůže nějakých budoucím maminám! :-) Já jsem tady před porodem pročetla deníčků nespočet! :-)

Líbil se vám deníček? Máte také co říct? Přidejte na eMimino.cz svůj deníček.
Průměrné hodnocení zápisku v deníčku 4.9 bodů
 Váš příspěvek
 
Maxova30
Zasloužilá kecalka 804 příspěvků 18.12.12 12:00

Neměla jste vůbec lehký porod, ale jste obě šikovné a zvládli jste to na jedničku…gratuluju a je dobře, že jste obě v pořádku a zdravé :-)

 
Skytafka
Závislačka 4164 příspěvků 18.12.12 14:03

Páni to bylo tak…dlouhý! :D Ne, fakt hezký deníček :) Já jsem teda rodila přirozeně, ale když si vzpomenu, jak jsem v těch bolestech chtěla císaře, tak jsem moc ráda, že mi ho nakonec neudělali. Mějte se hezky, vy i vaše malá :kytka: :mavam:

 
lucka83
Hvězda diskuse 45849 příspěvků 112 inzerátů 18.12.12 16:19

Chudaku :hug:,hlavne ze jste obe v poradku :kytka:

 
Miš-El
Závislačka 3063 příspěvků 18.12.12 21:18

Holky vy jste si teda vyrtpěli :roll: hlavně aby jste byli zdravé :kytka:

 
Mondík
Závislačka 4497 příspěvků 18.12.12 21:41

Uf, tak hlavne, at jste zdrave! :hug: :hug: Taky jsem si vzdycky rikala, jak musi byt CS bezbolestny oproti normalnimu porodu, ale sranda to urcite neni, urcite to nejsou o moc lepsi bolesti a taky se to asi hur hoji, vid? Tak hlavne, ze je to dobre :hug:.

 
Anonymka sisi
Zasloužilá kecalka 705 příspěvků 18.12.12 21:43

Hodně mi to připomíná ten můj až na to že mě ješt zdrogovali tabletkou na spaní a video o kojení si pamatuje můj přítel že prý nějaké pouštěli (nevím o tom) Jinak všechno, ta sprcha uplně všechno jako z mojí hlavy ale líbíse mi to tvoje haha všude. Já když psala deníček o svém porodu nejraději bych vraždila :D

 
Natule
Zasloužilá kecalka 881 příspěvků 12 inzerátů 18.12.12 21:58

Holky, díky za reakce!!! :* Jak jsem psala, obě jsme už v poho!! :palec: A druhé mimi, fakt fakt nevím!! mějte se vy i vaše zlatíčka :mavam: :srdce:

Příspěvek upraven 18.12.12 v 21:58

 
Jenisa
Kecalka 278 příspěvků 15.06.14 17:02

Ještě, že existuje moderní medicína. Měly jste to fakt náročné.

Vložit nový komentář
Poslat
nový deníček

Všechny deníčky uživatele

Inzeráty uživatele