Už je to rok

Januliiik  Vydáno: 22.12.12

Už je to rok, co jsem napsala svůj první deníček. Hodně mi to pomohlo, skoro všechno se vyřešilo a já od té doby spím v klidu a už se nebojím usnout. Ale přišlo období dušiček a já měla zase sen, vlastně dva.

Urnu mám stále doma a zatím neuvažuju o tom, uložit ji do hrobu. Nevadí mi to a občas se na ni jen tak koukám a zapálím svíčky. Za celé ty roky, co jsem tohle řešila, jsem tak zapomněla na mou milovanou babičku. Bohužel. A ona se mi připomněla sama. Dodnes to nechápu. Už se zase blížily Dušičky a já tak trochu v obavách čekala, co zase přijde. A ono přišlo, ale nebylo to takové šílenství jako sny s tátou.

Stála jsem naproti přes cestu, před velikou bránou hřbitova, kde jsem nikdy nebyla. A z pravé strany chodníku, který vedl z mírného kopce podél hřbitova, jsem viděla jít sebe samu s manželem a před námi bledá osoba v bílých šatech na ramínkách. Neměla nohy a prostě se před námi jen tak vznášela a „táhla“ nás za ní. Prošla velkou branou, po levé straně pár stromů a naproti brány po několika desítkách metrů budova. „Šla“ pak za prvním stromem doleva do uličky k urňáčkům, byla to třetí řada a asi nad čtvrtým hrobem se ztratila.

Ano, tohle byl můj první sen, nechápala jsem, co to má znamenat. Nějakou dobu jsem si to nechávala jen pro sebe a pořád přemýšlela. Čím víc se dušičky blížily, tak jsem si říkala, že by bylo na čase navštívit i hrob babičky. Přece jen jsme tam od doby, co umřela, nikdy nebyli. A já si říkala, že ten hrob prostě musím najít. Vím, že kdybych zavolala tetám, že by mi určitě řekly, kde ho mám hledat. Jenže já se styděla za to, že jsem tam nikdy nebyla. Matka nás tam prostě nikdy nevzala a pak už jsem měla jiné starosti. A přišel další sen.

Stáli jsme s manželem před hrobem, neměl ani náhrobní kámen se jménem. A před ním stála zapíchnutá cedulka s číslem 121.

Víc už se mi nezdálo. A tohle byl poslední popud k tomu, jít ho hledat. Pak už jsem se svěřila doma a bylo rozhodnuto. Zajistit hlídání, podívat se na mapu, kam to vlastně musíme jet, a tak se jelo. Bylo pár dnů po dušičkách. Když už jsme přijížděli ke hřbitovu, tak jsem se koukala, jestli náhodou neuvidím tu bránu. Jeli jsme pár minut a nic. Já si z jedné strany říkala, že super, byl to jen sen a nic víc, a z druhé zase, že teda na tak velkém hřbitově ten hrob prostě bez pomoci nenajdeme. Až jsme kolem té velké brány projeli, husina mě sjela po celém těle a chlapa taky, protože jsem mu snad do detailu popsala, jak ta brána vypadá. Tak jsme zaparkovali a vraceli se k bráně. Prošli jsme jí tak, jako ve snu. Všechno bylo stejné až na ty urňáčky, nebyly po levé straně, tam byly velké hroby, ale byly napravo a bylo jich tam o hodně míň než v tom snu. Tak jsme si oddychli a šli hledat. Asi po 20 minutách hledání pořád nic.

Stmívalo se hodně rychle a už ani ty písmenka nešly vidět. Ale já si furt říkala “Sakra, co robím tu na té straně, však jsme měli jít doleva, tam ku tym stromám“. Přešla jsem chodník a málem mě trefil šlak. Za těmi velkými hroby, ve snu vůbec nebyly, byly desítky urňáčků. Říkám manželovi "Pojď tu, já jsem to asi našla. Idem jak podle teho sna“. Vešli jsme teda mezi ty hroby mezi prvním a druhým stromem do třetí řady urňáčků a hledali jsme mezi prvními 5ti hroby. Nic. Nebyly očíslované, některé bez náhrobního kamene a zaplavené kytkami a věnečkama. Manžel už to chtěl vzdát a že se vrátíme další den za světla, ale já jsem tvrdohlavá, tak jsem mu řekla, ať jde do auta a že pak přijdu. Ale samotnou mě tam nechat nechtěl.

A pak už mi nic nezbývalo, jen zvednout telefon a zavolat někomu z rodiny. Volala jsem sestřenici a ta mě zkoušela navigovat, ale nepomohlo to. Vzápětí volala teta, její maminka.

„Jani, iďte mezi ty první dva stromy po levé rynce a do třetí řady, je to asi osmý hrob bez tego velkého náhrobního kamena, babička tam ale jméno má napísané, ale bude to zasypané kvjotkami, číslo je 121."
„Cože kolik?“
„No musiš se tam podivat bo jo to něvim z glovy, ale myslim, že 121“.

Poděkovala jsem a položila telefon. Najednou jsme stáli u hrobu a já ani nezaplakala, v jakém jsem byla šoku. Položila jsem kytici na hrob, pohladila jsem ho, rozloučila se a jeli jsme domů. Po cestě domů mi manžel říkal, že toto snad není možné.

Přijeli jsme pro malou a museli jsme frčet domů, protože jsem musela jít ještě uklidit do jednoho občanského sdružení. Mám tam takovou malou brigádku. Šla jsem teda uklidit, a když jsem byla u konce, byla jsem ráda, že už můžu jít konečně domů a dát si kafe. Jenže tak klidný ten odchod nebyl. Už jsem pozhasínala světla a chtěla za sebou zavřít dveře, chytla jsem lehce za kliku a chtěla táhnout, ale v tom kliku jakoby někdo chytil z druhé strany, klika klapla dolů a dveře se táhly na druhou stranu, jakoby tam někdo stál a chtěl je otevřít.

Stačila jsem jen říct „No ty vo*e co to má znamenat“ a zdrhala jsem přes celou místnost, se skloněnou hlavou, k hlavním vchodovým dveřím a přála jsem si, ať už jsem odtamtud pryč. Když jsem zamykala, hleděla jsem jen na klíč a nikam jinam.

Domů jsem došla vyděšená docela fest a všechno vyklopila. Od té doby se naštěstí nic takového neopakovalo a jsem za to ráda. Teď už můžu říct, že mám všechny své životní resty hotové a můžu být v klidu. Babičku teď budeme pravidelně navštěvovat, tátu mám doma…

Líbil se vám deníček? Máte také co říct? Přidejte na eMimino.cz svůj deníček.
Průměrné hodnocení zápisku v deníčku 3.2 bodů
 Váš příspěvek
 
Kamča.dalmatinka
Hvězda diskuse 46984 příspěvků 22.12.12 13:38

Janul mám s tebe radost.Je dobře že si svuj život takle „uklízíš“,zrovna se snažim o to samé a já na tohle vše věřim. Na jednu stranu je to děsivé, ale zase na tu druhou víme že to vše jednou neskončí že i ty co milujeme jednou zase potkáme… :srdce:

 
Januliiik
Vesmírná mluvilka 30428 příspěvků 22.12.12 14:58

@Kamča.dalmatinka jak si na to dycky vzpomenu, tak mám husinu úplně všude…ale hlavně, že už je líp :-)

 
Siisule
Kecalka 407 příspěvků 22.12.12 15:14

Páni, to je bříběh… :-)Akorát na té brigádě, ten opačný pohyb dveří…kdo to byl?

 
Januliiik
Vesmírná mluvilka 30428 příspěvků 22.12.12 15:17

@Siisule se mnou tam nikdo nebyl :-O vždycky jsem tam úplně sama

 
siisi
Kelišová 5656 příspěvků 22.12.12 20:26

Měla jsem husí kůži když jsem to četla, jsi hodně vnímavá..nenapsala by jsi mi název toho deníčku z před rokem?

 
Januliiik
Vesmírná mluvilka 30428 příspěvků 22.12.12 20:30

@siisi Jak moc nenávidím matku… já doufám, že už nikdy nic takového nezažiju, já se takových věčí bojím :oops:

 
siisi
Kelišová 5656 příspěvků 22.12.12 20:36

@Januliiik - děkuju, ráda si přečtu

 
siisi
Kelišová 5656 příspěvků 22.12.12 21:00

@Januliiik - už jsem ho přečetla..no :hug: taky jsem neměla růžové dětství, dokonalou rodinu a taky mi milovaný táta brzy umřel, takže fakt soucítím :hug:. K tomu co se ti děje a bojíš se toho - myslím si, že takový odchod (jako u tvého otce) zanechá na blízkých obrovské pocity viny a tak silné emoce, že dávají " do pohybu" různé podivné situace, které k nám promlouvají.
Asi se tatínek musel cítit hrozně když odcházel.
Můj táta odešel po těžké nemoci, ale taky mi to zanechalo stejné pocity viny a nenávist k matce, a taky se děly podivné věci, než jsem začala odpouštět, i sobě. Přeju ať se staré zahojí. Sama vím, jak není dobré tahat si staré bolesti i nenávisti stále s sebou jako kouli na noze. Přeju krásné Vánoce :srdce:

 
Januliiik
Vesmírná mluvilka 30428 příspěvků 22.12.12 21:08

@siisi :hug: :hug: :hug: :hug:

 
siisi
Kelišová 5656 příspěvků 22.12.12 21:54

@Januliiik - máš krásnou holčičku :srdce:

 
Januliiik
Vesmírná mluvilka 30428 příspěvků 22.12.12 22:39

@siisi děkuju :-))

 
Šája
Hvězda diskuse 102681 příspěvků 23.12.12 11:58

Janičko zlatá :hug: :hug: :hug: :hug: :hug: vše už bude dobré, určitě.
dalšíma historkama už nás neděs ano? :lol: :hug:

 
Januliiik
Vesmírná mluvilka 30428 příspěvků 23.12.12 12:08

@Šája já sama doufám, že už se nikdy nic takového opakovat nebude :-O nestraš :lol: :lol:

 
siisi
Kelišová 5656 příspěvků 23.12.12 15:03

Já už taky věřím, že teď už to bude dobré :hug: to se jen něco dořešilo.
Jen když jsem si tě včera četla, tak se mi povynořovaly zapomuté věci: po smrti táty máti strašně běsnila, zlobila se, že nenapsal závěť, no strašná zloba..lidi jí říkali ať ho nechá už být (otec byl jeden z nejhodnějších lidí co znám). Jednou jela na hřbitov něco zařídit, byla suchá zima, na zemi listí, nefoukal vítr. Tu historku mi povídala sama máti - najednou se z listí udělal vír, zrychloval točení a blížil se k ní (ještě podotýkám, že máti ničemu nevěří), u ní to ztichlo a slehlo. Všem nám to povídala, a myslím, že se v ní tehdy něco zlomilo, musela si něco uvědomit, protože potom té zloby nechala - alespoň s části. Naše myšlenky a pocity mají velkou sílu.
A já sama jsem tátu cítivala ještě dlouho - moc mi chybí, a i když byl se mnou chvilku, i za tu chvilku jsem vděčná. Ještě že jsou takoví tatínci, a babičky :srdce: :srdce:
Věřím, že naši tatínci našli klid, jen si potřebovali dořešit něco, co třeba za života nestihli, nebo neuměli a my jej už budeme mít taky :hug: :hug: :hug: :hug:
tak ještě jednou pohodové vánoce přeju

 
dasjana
Kecalka 296 příspěvků 26.12.12 15:02

Ahojky, obdivuji tvoji trpělivost. Letos 22.12. to by rok, co mi mamka umřela. Za ten celý rok jsem tak byla pouze jednou.24.12. se mi o ní zdál sen, nebyl nějak extra živý ale i přesto jsem byla druhý den úplně mimo.
Zdálo se mi, jako kdybych s ní mluvila ve snu, nevím přesně, zda to byl sen živý, nebo se to odehrávalo jen v mé mysli.
Mamka mi v tom snu říkala, abych ji šla také po tak dlouhé době navštívit, že jsem za ní dlouho nebyla a že jsem ji slíbila že na její svátek(24.12) se za ní přijdu podívat a konečně ji ukážu jejího vnoučka. Nešla jsem a ted nevím, zda to nebyla chyba. Takové sny ve mne nevyvolávají moc dobré pocity.

Vložit nový komentář
Poslat
nový deníček

Všechny deníčky uživatele