Váš příběh - čekání na miminko

emimino  Vydáno: 01.09.01

Milá Al, moc děkujeme, že jsi napsala svůj příběh o tom, jak Ty a Tvůj manžel ještě stále čekáte na miminko. Přejeme Ti hodně štěstí a brzké splnění Tvého snu !!!
Příběh Al pokračuje - v třetí části příběhu se dočtete, že čekání na miminko se vyplatilo - Al je těhotná - gratulujeme a i nadále držíme palce !!!

Jaro 1996
Všechno mělo moc hezký začátek. Dva svobodní, mladí lidé se do sebe zamilovali.

Dlouho jsme spolu chodili po Karlově mostě, staré Praze a Malé Straně. Pak jsme si řekli, že je nám spolu hezky a že by to mohlo být „to pravé“. Slečna si sbalila svoje skripta, knihy a učebnice, pár hadříků a přestěhovala se k pánovi, kterého milovala. Pak si trošku poplakala, protože ji chyběla maminka :o), ale nakonec spolu všechno zvládli. Naučili se spolu žít, bydlet, bavit se, učili se, co ten druhý má rád, jakou pije kávu, co rád snídá, a kde má jaké pihy.

Po nějaké době jsme se rozhodli, že bychom chtěli mít rodinu, ale předtím by přece měla být svatba, a tak byla svatba veliká a slavná. Nevěsta byla usměvavá a ženich hrdý. Tentokrát plakaly maminky. Nevěsta se smála a věřila. Ten den jsem přestala brát antikoncepci, kterou jsem stejně brala jenom proto, že tím chtěla má lékařka dosáhnout pravidelného cyklu.

1997/1998
Po svatbě jsme se hodně a hlavně rádi snažili. Milovat se proto, aby druhému a nám bylo hezky je fajn, ale dělat miminko, je závratně krásné. A hned po prvním měsíci nic, žádná menstruace, ale ani pozitivní testy (a bylo jich několik). Tak mi nezbývalo, než navštívit svou lékařku. Ta udělala běžnou prohlídku, udělala test (negativní) a píchla injekci agolutinu. Do týdne by mělo přijít krvácení. Ale nepřišlo, a tak následovaly další injekce, dvojnásobné dávky agoluttinu, agolutin s neofolinem, dvojitý neofolin, dvojitý neofolin forte, odběry krve, ultrazvuky. Ale stále nic. Pár ultrazvuků ukázalo změny na vaječnících. Tak na tohle už moje lékařka nestačila. Bylo rozhodnuto, že mě odešle do Podolí ke specialistovi na syndrom polycystických ovárií.

Celou dobu jsem pilně studovala odbornou literaturu a jedla zdravě. Doufala. Lékař udělal všechno vyšetření znovu. To mi už trošku pilo krev, proč si nemohl vzít výsledky staré tři týdny? Asi věděl, co dělá. Poslali mě na rentgen hlavy, to nestačilo, tak jsem mazala na Homolku, kde mi protekčně udělali CT hlavy. Zle mi bylo ještě večer. Vše v pořádku. Testy až na pár drobností v pořádku. Jen se pánům doktorům nelíbily moje vaječníky. Že jsou líné. A tak jsem byla objednána na laparoskopické vyšetření. Skoro jsem se těšila, protože to přece nebolí, hned půjdu domů a můžeme mít větší šanci.

1998
Trochu jsem se bála, ale před narkózou byly všechny výsledky dobré (jen jsem prý moc hubená), tak se mi nemůže nic stát.

Nastal den D. Se sbalenými bačkorkami a novou noční košilí a župánkem od manžela jsme vyrazili do Podolí. Na příjmu jsem dostala vynadáno (už nevím za co), pan doktor (viděla jsem ho prvně) mě vyšetřil (a bolelo to) a poslal mně na oddělení. Tam si mě vzaly sestry k sepsání příjmu, jen tak, mezi řečí mi oznámily, že mě oholí a dostanu klystýr. Zeptaly se, zda mě lékař informoval o rizicích a když zjistily, že ne, daly mi podepsat nějaký papír.

Venku na mně čekal manžel. A já od něj vůbec nechtěla, ale dělala jsem, že jsem statečná a velká holka. Rozloučili jsme se, s tím ,že si budeme volat a že se moc milujeme.

V poledne jsme dostali poslední jídlo, byly to špagety s masovou směsí. Odporně to už vypadalo a taky bylo cítit. Maso moc nejím, a nikdo se mně na to neptal. Obědvala jsem první müsli tyčinku od manžela a sojové mléko. Po obědě jsme losovali na pokoji, kde nás bylo pět, kdo půjde první. Šla jsem předposlední. Nejprve vyskočit na „kozu“ kde stála sestra se žiletkami. Chtělo se mi plakat. Pak hned (ani jsem se nemohla umýt) klystýr. V životě jsem neměla tušení kolik tekutiny do člověka nalijí. Jak u tortury. Večer jsem plačíc volala mamince. Takhle jsem to nechtěla.

Po noci strávené přemáháním čípku na spaní přišlo ranní měření tlaku a teploty, injekce - náladovka. Sestra se nějak zdržela a tak ve chvíli, kdy jsem špulila zadeček k injekci vjel do pokoje starý pan zřízenec, počkal až mi bude doaplikována injekce a řeknul, ať si přeskotačím, než to zabere. Já naivka měla dojem, že náladovka se dává, aby člověk netrpěl strachy a více spolupracoval s lékaři a personálem. Nahá jsem byla vezena ledovou chodbou a plachetka na mně nic nezakrývala a už vůbec nehřála. Poprvé v životě jsem měla neovladatelnou třesavku, že jsem na vozíku až nadskakovala. Pan zřízenec zaparkoval a měla jsem si přelézt na operační stůl před operačním sálem. Dostala jsem slušivou čepičku a sebrali mi i tu plachetku.

Do předsálí přišel strašně milý mladý pán, asi psycholog. Rychle mně přikryl krásně teplým zeleným přehozem a dekou. Hladil mně po tvářích a stíral mi slzy strachu i ponížení. Povídali jsme si, říkal co mně čeká, a byl tak hodný, že když si na to ještě dnes vzpomenu, chce se mi plakat.

Z operace si samozřejmě nepamatuji nic, jen to, že anesteziolog nemohl najít žílu, a že všichni byli moc milý a uklidňovali mě. Pak si pamatuji kurtování nohou do třmenů a po probuzení náraz do rozkroku. To už mě zase vezl ten samý starý zřízenec. Co to bylo za náraz nevím. A nechci vědět.

Odpoledne za mnou přišel manžel, nemohla jsem moc mluvit a vlastně ani udržet otevřené oči.

Druhý den mi lékař (kterého jsme v životě neviděla) oznámil, že otěhotnění je možné. Bez jakéhokoliv komentáře, vysvětlení, a tak jsem utekla. Doma jsem ještě týden poležela, protože mi hnisaly stehy a otevřela se mi rána v pupíku.

1999
Stále jsem nemenstruovala. Ani po laparoskopii a dalších injekcích. Mezitím opustil Ústav lékař specialista, ke kterému jsem chodila a byla jsem převedena k jinému, to se opakovalo během roku ještě jednou. Pak mně další lékař poslal do centra asistované reprodukce.

2000
Tam první co mi řekli, že mně budou léčit pouze ve věci „plodnost“, v ostatním musím do Podolí. Udělala se vyšetření. Zahájila se stimulace. S hrozným koncem. Začala jsem strašně krvácet. Nikdo se neobtěžoval s ultrazvukovou kontrolou před zahájením stimulace a tak jsem byla hyper stimulovaná nadbytečnou dávkou drahého léku. Byla jsem v neschopnosti, brala léky proti bolestem, na které jsem čekávala, jako na smilování. Jednoho večera nezabraly ani léky a jeli jsme po několika hodinách strašných bolestí na pohotovost do Podolí. Tam jsme zazvonili a nepříjemný hlas z mluvítka nám nařídil, že máme čekat. Asi po dvaceti minutách přišel lékař.

Vyšetření bylo hrozné. Ne jen kvůli nesnesitelným bolestem, ale také měl pan doktor telefon (mobilní telefon při ultrazvukovém vaginálním vyšetření). Pan doktor ve mně nechal snímač ultrazvuku s tím, že „promiňte, já přítele už dlouho neslyšel“, nelžu, patnáct minut mobilně telefonoval a přitom držel vaginální ultrazvuk uvnitř mého těla. Nemít bolesti, určitě ho skopnu a uháním pryč. Takhle jsem ležela a trpěla. Pak jsem dostala injekci, při které jsem téměř zkolabovala a napsal mi nějaká antibiotika. Ta jsem samozřejmě nezačala brát.

V centru asistované reprodukce mi nepodali vysvětlení k mé příhodě. Pouze nám řekli, že se to stává velmi zřídka a že nám jinou léčbu nenabídnou. Nikdo nám samozřejmě nemohl zaručit, že se to nebude opakovat. Manžel se bál spíše o můj život než o to, že nebudeme mít potomka. Manžel ani já už jim nedůvěřujeme. Rozhodli jsme se, že to opět zkusíme sami.

2001
Rok jsem pravidelně menstruovala (zázrak), ale bez ovulace. To bylo zjištěno měřením bazálních teplot a hlenovou metodou. S blížícím se jarem jsme se rozhodli, že navštívíme nové centrum, slyšeli jsme o něm pouze ty nejlepší reference.

Byly jsme přiděleni (s tím, že si můžeme zvolit i jinak) ke specialistovi na léčbu neplodných párů. Všechno nám vždy vysvětlí, řeknou, co nás bude čekat. Konečně mi potvrdili, co všichni pouze označovali za podezření. Mám syndrom polycystických ovárií. Bez pomoci „to“ prostě nepůjde, ale neděje je velká. Zjistilo se, že manžel také není v pořádku. Byla nám nabídnuta umělá inseminace. Po stimulaci se zjistilo, že nedošlo k ovulaci. Musíme tedy další cyklus stimulaci zvýšit (opět denní injekce). Cyklus začíná zlobit (původně byl 35 dní), po stimulaci začínám opět krvácet. Nejprve 11. den, poté 20. den přichází menstruace.

Místo toho, aby se začalo se stimulací, musíme čekat. Čekat na nové vyšetření manžela a na to, až se vrátí „můj“ lékař. Je to snad zlý sen? Ta neděje je všechna pryč. Tedy když ne včera, ani zítra a snad můžeme doufat, že alespoň někdy.

Ale přesto, doufám, že nám už opravdu pomohou. Jen už nemám trpělivost. Snažíme si užívat s manželem jeden druhého a krásné jaro, které právě máme. Sportujeme, relaxujeme, děláme si radost. Stále se máme tak rádi (manžel říká, že víc), jako na začátku, jen se lépe známe a rozumíme si. Plánujeme dovolenou u moře, výlety, různé akce. Já se snažím nedívat do kočárků a nekupovat botičky, dudlíky a medvídky. Manžel je plný optimismu a jeho úsloví: „co nás nezabije, to nás posílí“, asi přijmu také za své. Co nám také zbývá.

Ještě stále mám své nejoblíbenější stránky na Internetu a časopisy, jako i odborné publikace, blízké tématu rodiny a dětí. Bolí mě někdy takhle se informovat a vzdělávat, na druhou stranu mám už trochu přehled a jen tak něco mě nepřekvapí. Kromě dalšího krvácení a zmařeného pokusu. I když ani to mně nepřekvapí, jako spíše zklame. Nevím zda budu umět jednou přestat myslet na miminko, těhotenství a mateřství. Doufám, že to nebudu potřebovat. Už se moc těším na naší holčičku a syna.

Květen 2001
Manžel je objednán na další vyšetření a já hned za dva dny po něm. Můj lékař mi řekl, abych se nenervovala, že mi rozumí a že se nám pokusí všemožně pomoci. Je to úžasné, ten lidský přístup, vysoká profesionalita a zejména úspěšnost léčby (u ICSI přes 30%) mi vlévají naději a chuť k dalšímu pokusu. Tak mi prosím všichni držte palce (a komu to nevadí, tak se za nás i pomodlete).

Část II

Červen 2001
Přesně v půli června nám bylo potvrzeno potracené těhotenství. Podotýkám, že bez jakékoliv stimulace a asistence lékařů. Měla jsem si odpočinout po zmateném, krátkém cyklu, který byl následkem hyperstimulace. Nejprve mě tato informace naprosto odrovnala, ale v zápětí jsem si uvědomila, že je to vlastně dost velká změna, která svědčí o pomalu se srovnávající situaci. Víme už, že to jde.

Začala jsem brát Mysalfon (což je preparát na snížení hladiny prolaktinu), je mi po něm dost špatně, ale dohodli jsme se s lékařem, že to ještě zkusím vydržet. Pokud to nepůjde, dostanu jiné léky.

A při ulrazvukovém potvrzení potratu se ukázalo zase něco na pravém vaječníku. Uzrávaly tam hned dva folikuly. Jeden už praskl a druhý zatím roste (2. UZ). Zítra ráno se na něj ještě chce podívat pan doktor (3.UZ tohoto cyklu) . A pak uvidíme.

Jedeme na kratinkou dovolenou, potřebujeme si oba, i s manželem, odpočinout od náročné práce. Můj muž je přesvědčen, že si přivezeme „dáreček“.

Kdo nám ještě držíte palce, držte dál. My Vám to potom vrátíme :o)
 Al

Část III

Červenec 2001
Tak jsme odjeli na kratinkou dovolenou, jak jsem psala minule (a to jsem ještě nevěděla, že je to poslední dovolená tohoto léta). Dovolená se vydařila. Oba jsme si odpočinuli, bylo nám hezky, o nic jsme se moc nesnažili, snad jen dělat si vzájemně radost. Ty čtyři dny uplynuly jako voda. A hurá do práce.

Asi to známe všichni. Po dovolené na nás vypadne asi tisíc elektronických zpráv, stoh nevyřízené korespondence a další stoh záležitostí, které už dávno měly být vyřízené. Tak jsem se vrhla do pracovního procesu a neměla moc času myslet na můj největší problém.

V termínu MS jsem slabounce zakrvácela (asi 12 hodin, pár kapiček), byla jsem trochu smutná, ale nějak jsem si to nepřipouštěla. Celý další týden mi bylo divně, byla jsem unavená a jedla snad jen nakládané žampiony a cibulky. Další sobotu se mi zdál sen. Viděla jsem miminko v mém bříšku, moc mu to slušelo a sen byl tak živý, že jsem ráno vyštrachala ukrytý (vlastně připravený) těhotenský test. A měla jsem zprávu pro manžela. Dvě jasné čárky.

Protože jsem měla zvláštní nepříjemné bolesti zad a podbřišku, pozval si mě lékař hned v pondělí odpoledne na kontrolu. Potvrdil, že může jít o těhotenství a upozornil mě na velké nebezpečí mimoděložního usídlení plodového vejce. Dostala jsem (preventivně) zprávu do nemocnice, kam jsem měla vyrazit při jakýchkoliv výraznějších problémech. Další kontrola za týden.

To už se mnou jel i manžel. Lékař udělal ultrazvuk a?. Bylo tam, krásně uhnízděné plodové vejce. Dostala jsem prenatální vitamíny, knížku o těhotenství a poučení o životosprávě. O svých pocitech vám toho moc nenapíšu. Byla to prostě „síla“. A manžel měl zase pravdu, z dovolené jsme si opravdu přivezli „dáreček“.

Druhý den jsem měla sraz s kamarádkou, se kterou se vídám jednou do roka, když se vrátí z daleké Afriky. Trochu jsme se prošly, hezky si povídaly a potom si sedly do kavárny na čaj. Začala jsem krvácet. Docela dost a ke všemu mě začalo výrazně bolet v podbřišku. Kamarádka mě doprovodila na tramvaj a musely jsme se rozloučit. Manžel mě odvezl do nemocnice, už jsem trochu plakala a byla jsem dost rezignovaná.

Příjemný pan doktor udělal prohlídku, ultrazvuk a uklidňoval mě, že miminko je v pořádku. Krvácení bylo pod miminkem a proto by nemělo být přímo ohroženo. Dostala jsem prášky, zprávu pro svého lékaře a příkaz druhý den ráno k němu naklusat.

Můj lékař už mě neprohlížel (aby krvácení nezhoršil), vypsal neschopenku a udělal mi přednášku o potratech a jejich příznivých účincích.

Září 2001
Vrátila jsem se do práce. A co je hlavní, ještě stále mám těhotenský průkaz! Dnes jsme zahájili 14. týden a miminko je pořádný cvalík, mrská sebou, svírá pěstičky, dělá „směšné pohyby“. Naše miminko to prostě vybojovalo.

Všem, kteří nám drželi pěstičky a zajímali se o náš osud, moc děkuji. Byla to pro mě ohromná podpora. A teď je na čase abych zase já potěšila vás. Po letech nejrůznějších vyšetření, prohlídek, injekcí, prášků, teploměrů, počítání a stále se zvyšující nervozity to prostě šlo. Samo, bez asistence lékařů, bolestí, s radostí a v klídku. Vždycky mě strašně vytočilo, jak se všude píše, že stačí na „to“ nemyslet, že „to“ přijde samo. Říkala jsem si, že možná u někoho jiného, ale můj případ to není. A vidíte, je to můj případ. Možná jsme se jen dočkali toho pravého času, správného a bojovného miminka, našeho štěstí. Museli jsme sice zrušit naše zaplacené dovolené (na horách a u moře), ale řekněte, kdo z nás by to neudělal, když byla alespoň nějaká naděje na miminko.

Momentálně už mi přestává být tak hrozně špatně, jsem spavá a skoro stále unavená. Začínám přemýšlet o těhotenském oblečení, kam umístíme dětský koutek v našem bytě, jestli opravdu chci víc kluka, nebo mi je to jedno, jestli to všechno zvládneme. Ale je to moc příjemné přemýšlení.

Manžel se stal odborníkem na těhotenství, čte odborné knížky, porovnává obrázky a naše miminko. Viděl už mimíska i na ultrazvuku a bylo to dojemné, jak zasvěceně se ptal, kde co je, spočítal prstíky (pět, dobrý), divil se, jak se miminko mele. Je na mně moc hodný. Nevadí mu, když přijde z práce a já už spím, ráno mě vozí autem do práce (paráda!), stará se mnohem víc o domácnost, vnucuje mi jídlo (většinou bez úspěchu), hladí bříško.

Už začínám věřit, že vše dobře dopadne. Zatím to tak vypadá. Přeji všem, kteří po tom touží, aby si prožili ten zázrak, který právě prožíváme v naší rostoucí rodince. Nedá se to s ničím srovnat. Musí se to zažít.

A jak jsem slíbila budu vás i nadále informovat, jak to s námi vypadá.
 Al.

Předešlé komentáře ve staré verzi

Líbil se vám deníček? Máte také co říct? Přidejte na eMimino.cz svůj deníček.
Průměrné hodnocení zápisku v deníčku 0.0 bodů
 Váš příspěvek
 
Anonymní  24.09.01 15:55

Milá Al, strašně moc Ti (Vám) to přeju !
Měj se krásně a užívej si svého malinkého nájemníčka v bříšku.
Držím všechny palečky!

Renka

Vložit nový komentář