Váš příběh - dala jsem dítě k adopci

emimino  Vydáno: 01.09.01

Dáša a její příběh - okolnosti ji donutily dát své miminko k adopci

V květnu 99 jsem se přistěhovala k příteli do Prahy. Všechno vypadalo úžasně, měli jsme se rádi a těšili se na společnou budoucnost.

Pak ale přišly první spory. Já jsem někdy dost rázná a Petr to nesl velmi těžko.

Mě vychovávala maminka samotná. Petr má rodiče oba spolu dodnes a otec je u nich absolutní hlava rodiny. Takže Petr si samozřejmě představoval, že bych měla být podobná hospodyňka jako jeho maminka, která se vykašlala na vysokou školu a radši podporovala svého manžela v jeho bohulibém konání, takže on má dneska titul docenta… mimochodem, Petr je přesně o deset let a dva dny starší než já…

Chtěla jsem do zaměstnání, což mi Petr zatrhnul…
Podnikal doma a chtěl, abych mu pomáhala? … nejdřív to bylo úžasný… jenže pak mu začalo pořád něco vadit… já jsem pomalejší, Petr je hodně neklidný a rychlý… začal mi nadávat… pak mi jednou dal facku..

Bylo mi všelijak, hledala jsem cestu, jak to všechno zklidnit… …a pak mě napadla taková věc, prostě jsem tajně vy:,–(ila antikoncepci. První měsíc nic, druhý měsíc jsem byla těhotná.

Petr byl v šoku, nakonec jsem mu řekla, že to bylo schválně a že moc to miminko chci… nějak to překonal, ale nikdy mi to neodpustil.

Začalo mi růst bříško… kupovala jsem věcičky na miminko.
V sedmém měsíci těhotenství jsem měla předčasné kontrakce a skončila na dva týdny na Bulovce. Petr se o mne nejdřív hrozně bál, pak mi chodil dělat hysterické a žárlivé scény, že tam zůstávám schválně, který že mladý doktor atd…

A pak, měsíc před termínem, mi řekl, že dítě nikdy nechtěl a že ho musím dát k adopci…
o dva týdny později se mi v 38.týdnu narodila na Bulovce Klárka… …hned ji odnesli, řekla jsem , že ji chci dát k adopci…

První dva dny bylo fajn, ale pak to na mne padlo… chtěla jsem odejit, hledala si azylák, začala jsem chodit za malou na návštěvy do kojeňáku…

Petr mě našel a řekl, že nás chce obě… byla jsem šťastná a začali jsem zařizovat výměnu bytu za větší atd.

Za pár dní mi Petr oznámil, že jsem se vůbec nezměnila a že se mnou se dítě vychovávat nedá a že tu adopci musím podepsat.
Už jsem na tom byla psychicky dost bídně a tak jsem to udělala… …ano,nechala jsem Klárku v ústavu a vrátila se k Petrovi, který sliboval a sliboval…

Netrvalo dlouho a začal mě zase bít…
Byly z toho vždycky jenom modřiny, žádná krev…
Párkrát jsem se pokusila bránit, asi jsem mu taky ublížila…
Tvrdil, že ho provokuju, že jsem prý méně hodnotný jedinec než on a proto budu ten podřízený já.
Neměli jsme peníze, půjčovali si.
Pokusila jsem se několikrát odejít. Vždycky jsem se vrátila.

Nepustil mě do zaměstnání, tvrdil, že doma je práce dost a že on tam sám nevydrží…

Ještě během těhotenství jsem Petrovi podávala přihlášku na VŠ. Studoval kdysi medicínu a kvůli své bývalé manželce odešel po třech letech, kdy byl údajně dáván za vzor ostatním spolužákům.
Chtěl se vrátit, souhlasila jsem. Přihlášku jsem musela nakonec podat za něj, on sám toho nebyl schopen.
Na přijímačky nešel, tvrdil, že to potřebuje dělat kvůli někomu dobrému a ne kvůli takové kurvě, jako jsem já…
Letos zkouši jinou školu.

Odešla jsem před několika dny… zas mě zmlátil a nadával mi… už nevím, co teď…

Moje máma, kterou jsem nedávno kontaktovala po třech letech, kdy jsem se neviděly, mi hrozne vynadala, že jsem se neozvala a nepřijela tenkrát s malou.

… už se nedá nic vrátit…je mi hrozně… Já už nechci nikoho soudit, třeba je pravda, co říká Petr, že jsem špatně vychovaná a špatná a bezcitná a on je citlivý intelektuál a muzikant a je zá:,–(ový a tvrdý hlavně k sobě…

Já si myslím, že jsme se prostě my dva nesedli…
je mi to všechno hrozně líto a už bych nechtěla zažít něco takového…

Nemám práci, nemám kde bydlet, v kapse mám padesát korun..tohle píšu ve škole, kde jsem kdysi studovala a nedostudovala…
jsem tu vlastně ilegálně…

K mámě se vrátit nemůžu, má malý byt…
Potřebuji něco dělat, chtěla bych ještě nějakou šanci…

4.5.2001, Praha

Dáša

Předešlé komentáře ve staré verzi

Líbil se vám deníček? Máte také co říct? Přidejte na eMimino.cz svůj deníček.
Průměrné hodnocení zápisku v deníčku 0.0 bodů
 Váš příspěvek
 
Anonymní  09.04.03 22:11

Dášo, je mi 35 let, 10 let jsem se snažila OTĚHOTNĚT. NEMĚLA JSEM ŠTĚSTÍ. IVF mi zničilo zbytek zdravá a naděje na možnost mít dítě a tak požádala jsem o adopci.Překvapuje mě Tvá naivita o charakteru Tvého partnera. Proč jsi dala jemu přednost před dítěltem, když už bylo na světě.Zkus na to ale zapomenout, zvedni se a běž dál bez výčitek, já skutečně neznám podrobnosti o možnostech ponechat si dítě ve Tvé péči ale vážím si jednoho Tvého rozhodnutí. I když si dala dítě k adopci, podepsala jsi souhlas a neblokovala jsi Klárku právně, přeješ jí zřejmě lepší život než jí můžeš nabídnout. Ona je jistě v adoptivní harmonické rodině šťastnější než kdyby měla být svědkem nedej Bože terčem Petrových násilností. Já jsem dnes již 1 rok adoptivní maminka a nevidím v tom mateřství rozdíl. Matkou se cítím být na 100 % a miluji své dítě víc, než vlastní život i když jsem ho neporodila. V naší péči má nadstandartní podmínky a tolik lásky a něhy, co jen můžeme dát. Blíží se doba, kdy řeknu pravdu o biologické matce a bojím se jak se zachová moje miminko, které mám od mala a znovu zdůrazňuji ,že si vážím rozhodnutí i jeho biol. matky ,že neotálela se souhlasem. Budu-li o ní mluvit, tak vžda velmi hezky. Bude-li jí chtít jednou nalézt- pomůžu, byť s obavou abych neztratila lásku svého dítěte, třeba nefér jednáním způsobené výčitkami z druhé strany. Neměj o svou Klárku strach, má jistě skvělou mámu i tátu kteří jí milují možná víc než si dovedeš připustit. A ty si dej do pořádku své životní hodnoty. Co myslíš, koho jsi milovala víc Petra, který Tě bil? Nebo Klárku, která se na svět nežádala a potřebovala lásku. Kdyby jsi bojovala víc o Klárku, zvládla bys to i sama, ale dala jsi přednost bezcharakternímu lumpovi. To není odsouzení, ale srovnej si to jednou provždy a pouč se z vlastní zkušenosti. Přeji Ti hodně štěstí. Linda

 
Anonymní  15.09.03 12:02
 
Anonymní  17.02.10 09:05

Má matka myslela že pro mne dělá to nejlepší a přitom mi vrazila do srdce nůž tak hluboko, že ani téměř po 30 letech se rána nedokázala zahojit.Jako velmi mladá studentka gymnázia sem se zamilovala a otěhotněla.Můj partner z kterého se nakonec vyklubal nezodpovědný ženáč pro kterého jsem byla pouze povyražením , vzal do zaječích a už sem ho nikdy neviděla a bohužel ani alimenty.Najivně jsem si myslela ,že s pomocí mamky děťátko vychovám.Člověk míní život mění.Když sem byla 7měsíců těhotná mamka dostala infarkt a za tři týdny další.Potřebovala klid a žádné rozčilování.Když se 4.9.1981 v Roudnici nad Labem má dcerka narodila byla sem štěstím bez sebe.Bohužel pouze do okamžiku než jsme dorazili z porodnice domů.Mamce začalo vadit když miminko plakalo,byla nervozní snad ze všeho.Odstěhovala jsem se na ubytovnu,nevím zda už tehdy byly azylové domy.Nájem sem měla platit 430kčs měsíčně, ale dostávala jsem od státu pouze 400.Neplatila jsem tedy nájem protože jíst jsme něco museli.Narostl mi pětitisícový dluh a už to jelo.Mě začali stíhat a mamka prý vzhledem k zdravotnímu stavu nemohla o mou holčičku pečovat.A protože sem ještě nebyla plnoletá mamka za mě podepsala adopci.Nikdy bych s tím nesouhlasila, ale bohužel se mě nikdo neptal.Zůstala obrovská rána ,která se do dnes nezahojila a jedna fotka malého miminka.Snad se máš dobře holčičko moje.

 
Lidka a Sami
Závislačka 4957 příspěvků 19.02.10 17:21

Tvůj osud je hodně smutný, ale je fakt, že já bych svoji holčičku za přítele nevyměnila. Už od počátku těhu a po porodu žiju s myšlenkou, že kdyby se něco takového stalo, tak bych zůstala radši s malou. Nicméně, jako bývalá praktikantka/vycho­vatelka vím, že dítě nemusí být dáno k adopci(právně volné), když máš nouzi finanční i sociální. Může úřad dítě dát do domova, ale nemusí být právně volné.Ta bolest postrádání mimíska musí hodně bolet a tak ti jen přeju hodně štěstí. :kytka:

 
Luccka81
Kecalka 403 příspěvků 23.09.11 10:15

proboha jak může někdo dát přednost lásce k přítelovi před miminkem, navíc už narozeným? Navíc pokud je přítel psychopat jak popisuješ..? radši se nechat mlátit a urážet, než být s vlastním děckem..no nechápu. A nebudu se omlouvat, soudím… A sama s tím mám zkušenost, měla jsem doma to samé, přítel, bil urážel a malou nechtěl, ve chvíli kdy jsem mu řekla že jsem s ním v jiném stavu, dokonce vyhrožoval že mi to nůžkama vyndá z břicha..a taky sem byla zamilovaná..nakonec jsem sebrala dost odvahy a odešla i když za delší dobu než jsem měla… Potřebovala jsem prachy, bylení a fakt to nebylo jednoduchý. Ale malá je pro mě vším.. A zkusit se zavděčit, tím že bych se jí zbavila..? proboha, to fakt ne…

Příspěvek upraven 23.09.11 v 10:24

 
hojta-míma
Stálice 87 příspěvků 23.09.11 20:43

Nikdy nesoudím,ale jsi stejná jak moje p.matka,ta mě taky vyměnila za chlapa :cert: já nemohla dlouho otěhotnět,až po IVF,tvé rozhodnutí nechápu,a odsuzuji!!!!!mám kamarádku která se svými dětmi byla vyhozena z domu,bydlela po podnájmech,po známých,neměla peníze,ale děti měla pořád u sebe!!!

 
Kacik1988  23.06.13 13:07

Nemám ve zvyku nikoho soudit a soudit nebudu ani teď. Pouze konstatovat. Nikdy bych nedala přednost muži před dítětem. Chlapů běhá po světě spousty ale dítě může žena mít jen párkrát… Toho pravého můžu potkat třeba v 60 letech ale mimi už mít nebudu v tomhle věku. Myslím si že z tebe udělal loutku. Pro mě je dcerka vším, dala bych za ni život i v porodním plánu jsem uvedla že pokud by nastaly komplikace ať zachraňují raději ji než mě (pokud by se museli rozhodnout jen pro jednu z nás). S přítelem jsme čekali 3 roky než se nám naše vytoužené miminko narodilo. Nyní se pokoušíme o druhé, zatím taky marně. Takže vím o čem mluvím mít dítě je zázrak největší. Nepochopím jak se žena může tohoto zázraku jen tak vzdát…

 
mian
Kecalka 448 příspěvků 24.06.13 13:04

@Kacik1988 Moc hezky napsané a ačkoliv taky nechápu rozhodnutí dát dítě k adopci, ale třeba se holčička dostala do bezvadné rodiny, která vlastní děti mít nemůže.

Vložit nový komentář