Veronika a Adámek - jak se narodil

Euka2  Vydáno: 23.12.02

Ahoj holčiny těhulkový i netěhulkový :-))),
tak jsem tady. Adámek spinká, byli jsme na vstupní prohlídce u paní doktorky, máma šla na procházku s Aimy (ještě, že tu máma je)… a tak radši začnu od začátku:

V neděli přesně ve 20:00 (začínal film na HBO :-))) cítím, že jsem si asi učurla hihihi, no a za chvíli zase. Tak už jsem pojala podezření a přišel Tomáš (přítel, ze kterého jste viděly jen nohy, vlastně Sulanek i tělo - na fotce, ale to později) tak mu říkám, že to asi začalo. Letěla jsem do koupelny se vysprchovat a voda tekla a tekla. Nutno podotknout, že to vodopády nebyly. A já se začala klepat, asi nervozitou, jako že už JE TO TADY. A vlastně jsem to tak chtěla. Volala jsem svému doktorovi, který měl dovolenou a byl v Jablonci n.N., že už to asi začalo. Takže jsme se domluvili na odjezdu do Podolí a po prohlídce jsem ho měla informovat. Než jsme se vykopali, trvalo to asi hoďku, ale žádné kontrakce jsem necítila. Jen ta voda a lehce krve (promiňte, že to píšu tak do detailu, ale třeba vám to pomůže, abyste neplašily :-))) Říkala jsem si, že jestli je TOHLE porod, je to bezva (jak jsem byla bláhová). Naštěstí jsem měla na papírku napsáno, co si ještě zabalit, i když tašku jsem už měla napsanou, a tak mi to moc pomohlo. Samozřejmě že jsem v tašce měla i svůj rodný list a rozsudek o rozvodu, ale v tom spěchu (spíš nervozitě) jsem samozřejmě nemohla nic najít. Tak a jeli jsme. V Podolí mě hned vzali dovnitř, Tom čekal venku co a jak s náma bude. Natočili mi monitor a zjistili, že miminko spinká a kontrakce žádná sláva. Nakonec mě vyšetřil nějaký doktor konající službu s tím, že si mě tam nechají. Ještě sepsali anamnézu a a takový blbosti kolem. Tom mohl jít dovnitř a spolu jsme budili miminko (sestra mi nejdřív zahýbala bříškem) a pak jsme ho měli lechat a jakoby štípat. No mimi (tehdy ještě mimi) spinkalo. Spojila jsem se se svým doktorem a řekla mu nález s tím, že to má být tak v pondělí dopoledne. Chtěl jet z Jablonce 1.ranním autobusem (asi ve 4.00 hod., takže jsme se domluvili, že pro něj Tom zajede. Vzali mě na oddělení P3, tj. rizikové těhotenství, ale jen do doby, než to začne. Měla jsem se ospršit a dali mi prášek na spaní. To jsem si myslela, že si ze mě dělají legraci, no vzala jsem si ho, ale opravdu jsem nespala. Spíš jsem byla otupělá. A pomalu přicházely kontrakce, nepravidelné, které zas tak nebolely, spíš mě bolela záda v kříži. No sestřičce jsem říkala, že to ještě pořád jde, že asi bude hůř… a bylo. 2 x točili monitor, podruhé se jim to moc nelíbilo, takže jsem šla na sál. Ale vlastně mi ještě předtím poradili, že mi sprcha udělá dobře. Tak jsem poslechla a šla. Jenže dobře neudělala, naopak. Ze sprchy jsem se dokopala do postele a za chvíli pro mě přišli… tak jsem sebou sekla a na sál (vlastně na přípravu k porodu - zatím) mě vezli v křesle. V předsálí jsem měla dostat klystýr, hlásila jsem, že mám YAL, tak mi ho mrskli do zadečku a prý ať vydržím asi 20 minut. Jenže jak jsem byla otupělá tím práškem, trochu jsem asi klimabala a šla po 3/4 hoďce… a to byl fofr. A poté další sprcha, ale tu jsem zvládla. Zeptali se mě, jestli jsem oholená, tak jsem řekla, že tak normálně, jak si ho člověk dělá (samozřejmě, že před odjezdem do porodnice jsem to ještě oběhla) a už jsem šla na sál. Po svých. Kontrakce byly, ale nic moc pravidelné a bolest úplně v pohodě. Ale časově vůbec nevím, kolik bylo 2 - 3 ráno??? Je to možný. Na sále mi na:,–(ili zase monitor, moc se jim to nelíbilo, že prý nepsal nebo co, tak prý miminku na:,–(í skalpovku, tj. něco do mě zavedou a na:,–(í to miminku na hlavičku. Taky jsem dostala jehlu do hřbetu ruky (nevím, jak se tomu říká) a dali mi něco na urychlení porodu. Por.asistentka říkala, že nechce plašit, ale že se jim to ani s tou skalpovkou moc nelíbí, tak kdyby náhodou musel být císař. V tu chvíli začínaly pravidelné kontrakce a já si přála císaře okamžitě. Mezitím informovali mého doktora o stavu porodu. Bylo vlastně půl 7 a oni vyjížděli z Jablonci, a to vlastně říkali, že to v poho stihne, že to nebude tak rychlý. Jelikož se jim miminko moc nelíbilo, vytáhli skalpovku a dali něco jiného miminku na tvářičku, aby sledovali jak dýchá. Samozřejmě, že když se někdo ve vás „hrabe“ v době kontrakce, nic moc. Z postele (té porodní) jsem moc nemohla vstávat, takže mě pěkně bolela záda při kontrakcích. Ještě na pokoji na odd. P3 jsem se snažila dýchat předpisově, tj. do bříška a zvládala jsem to. Na sále už po mě chtěli to psí dýchání, ale holky, trééééééééénujte, budete to potřebovat. Já to moc nezvládala. Navíc suchý vzduch, nedostatek vody (sestřičky mi teda vždycky donesly čaj, ale já bych potřebovala tak galon čaje). Jak noční sestřičky, tak ty ranní, vlastně asi porodní asistentky byly opravdu bezvadné, vše mi vysvětlily, pomáhaly.

Asi to bude teď trochu zmatené, ale snad to zvládnete.

Pořád jsem chtěla trochu vypodložit kříž, protože mě neskutečně bolel při těch kontrakcích, ale to nešlo, protože by to bylo proti gravitaci a porod by trval déle. Když teda dávali něco miminku na tvářičku, nebylo to zrovna moc příjemné, to vám povím. A zapomněla jsem říct, že ty pravidelné kontrakce přišly až když protrhli nějaký vak s plodovou vodou, pak se porod rozeběhl klasicky, a proto prý ten monitor nepsal tak, jak měl. Takže kontrakce pravidelné, myslím, že tak po 7 min., pak 5 min., ale to jsem si stíhala dýchat a odpočívat. Jak říkám, i ty kontrakce se daly přežít, jen nebýt křížových bolestí (pokud budu příště :-)))))) to jsem zvědavá, rodit, rozhodně třeba vkleče, abych si ta záda ohnula). Tyhle pravidelný kontrakce (budu psát už jen velké K) trvaly podle jejich záznamů asi hoďku patnáct, ale jak říkám, ještě to šlo (nebo že bych na tu hrůzu už zapomněla???) Nakonec ze mě všechno vyndali (to na sledování miminka) a mohla jsem si sednout na balón (jo ten byl i na odd. P3 a bylo to bezva relaxovat při nepravidelných K), mezitím jsem se stihla i vyčůrat, prý dobře, aby bylo víc místa pro mimi. A byla jsem otevřená na 4, postupně 5, 6… tak si sedím na balónu, dýchám jak pes po 2 min.K, por.asistentky mi pomáhají dýchat… a najednou cítím, že už TO teda ta poslední fáze začíná (poslední hnusná - porod placenky je brnkačka), protože se mimi tlačilo a já to cítila v zadečku. Tak jim to říkám. Přelehla jsem si na postel - porodní postel - ležíte tam celou dobu normoš, jen na vytlačení miminka máte nohy víte kde, aneb jak řekla jedna maminka, se kterou jsem ležela - v poloze mraženého kuřete :-)))) a doktor (pořád ještě jiný) mě vyšetřuje. A K přicházejí, říká, že jsem otevřená na 7 a najednou TEĎ branka zašla, HONEM, já už měla takový bolesti, ale spíš to byl tlak na konečník a myslela jsem si, že už miminku musí být vidět hlavička. Honem to připravili a já měla začít tlačit. První K, zatlačila jsem - holky, mějte pusu zavřenou, oči zavřený, hlavu na prsa, hlavně neřvěte, já teda řvu u všeho a tím ztrácíte sílu, tak neřvěte… druhý den jsem nemohla mluvit… v tom vchází, vlastně vbíhá můj doktor do dveří, vyměňuje si místo s původním (mimochodem jeden lékař, při K, když jsem seděla na balonu se mi představil, podal ruku, přišlo mi to komický, ale ve finále jsem ocenila, že jsem věděla, kdo to je). Můj doktor je taky bezva. Takže se „kluci“ vyměnili, jenže Tom tam pořád nebyl. Další K, tlačení ŠIIIIIIIIILENY­YYYYYYY, během K 3 x nádech a tlačení + já řvaní, další K a asi už byla vidět hlavička nebo už tam asi byla, asi už tam byla, protože můj doktor říká, že při další už mimi porodíme. Tak jsem zabrala z plna hrdla včetně řevu aaaaaaa..... Tom vbíhá do dveří, nevím, kam si má stoupnout, jen už viděl, jak miminko ze mě vytahují a říkají…je to kluk… uf, malinkatej, mokrej, od mázku, řval, ale decentně, kam se hrabal na maminku hihihi. Jak jsem prohlašovala, že nutně potřebuju holčičku, bylo mi to v tu chvíli tak jedno, hlavně, že to mám za sebou. Takže teď už ADÁMKA zabalili celého opatlaného do plenky a dali mi ho na bříško. Tom byl u mě, hladili jsme ho po hlavičce, byl tak malinkatý, 3060 g a 48 cm. Podle rady léčitele jsem ho přivítala na světě slovy, ať ho světlo a Bůh ochraňuje. Věřící nejsem, ale určitě mu to neublížilo. A asi hned na mě přišli mateřský pudy, který jsem doposud moc nepociťovala. Sice jsem se těšila, ale TOHLE bylo něco jiného. Adámek se narodil ze mě a stal se částí, vlastně součástí mého života. Věděla jsem, že bych ho nikomu nedala a v tu ránu jsem zapomněla na holčičku a teď si to bez Adámka nedovedu představit. Je to prostě MOJE DÍTĚ, MUJ SYN, zvláštní pocit, u kterého teď brečím a já jsem maminkou. Ve 33 letech a jsem z něho poprděná. Nevím, komu je podobný, říkám, že Jerrymu z Toma a Jerryho :-)))), taková malá myška, když dělá ty svoje obličeje, je k zulíbání. Když kojím, vlastně odříhává si, prosím, ať pro maminku udělá jeden krkaneček, pusinkuju ho po hlavičce no prostě … máma… jo, utřu slzy a pokračuju. Adámka vzali na vážení a měření, Tom šel s nimi, aby nám ho nevyměnili. Pan doktor říkal, že mě musel nastřihnout, protože hrozilo protržení, tak jsem dostala injekci a šilo se. Navíc opět něco do žíly na zavinování dělohy… ale to jsem trubka, zapomněla jsem napsat, že ještě jedno zatlačení a placenta byla venku, ale to už byla opravdu brnkačka. Prohlíželi jsme ji, že byla kompletní..... no a šilo se. Sice to trvalo dlouho, ale prý se to šije ve 3 vrstvách… jen poslední 2 stehy jsem trochu cítila. Takže jsme to měli za sebou. Adámka přinesli a přiložili k prsu, jenže nesál a byla mu zima, tak ho odnesli na zahřátí do inkubátoru. Takže u porodu byl Dr. Hanáček, 2 porodní asistentky a 1 dětská sestra, která mi hned dala na ruku i Adámkovi čísílko, abychom se poznali :-))) 268, to bylo naše čísílko. Nechali nás o samotě, byla to taková úleva, ležet a odpočívat. Na sále jsem byla ještě 2 hoďky, musela jsem se vyčůrat, aby jako vše fungovalo. Ležela jsem na boku, konečně úleva na záda a s Tomem jsme si žmoulali ruce a povídali, jak jel pro doktora, jak je Adámek malinkatý, jak jsme to zvládli. Po 2 hoďkách mě odvezli ze sálu na pokoj, nadstandard nebyl, i když Dr. Hanáček mi ho nějak prosazoval, ale naštěstí jsem se vždycky potkala s bezva holkama, tak to ani nevadilo. Na pokoji jsme byly 3. Adámek se narodil v 7:50 a donesli mi ho cca ve 12:45. Mezitím jsem se seznámila s holčinama na pokoji, prokecaly porod a děti atd a odpočívala jsem. Neusnula jsem. Pak pro mě měla přijít sestra, abych se ospršila a došla vyčůrat (zase), jenže dlouho nešla , tak ta jedna holčina šla se mnou. Sestru jsme potkaly, tak si mě převzala a ukázala vše. Na odd. P1 jsou 4 sprchy, 2 toalety. Nutno podotknout, že i když bylo narváno, protože se zrovna v horním patře malovalo, čekala jsem snad jen 2 x, a to jen pár minutek na sprchu, na WC snad ani jednou. Sprchovat byste se měly tak cca 10 - 12× za den, což je podle mě nereálný, to bychom tam musely být FUUUURRRTTT, ale tak 6 - 8 x??? jsem to snad zvládla. Hlavně sprchovat stehy studenou vodou. A vůbec, sprcha Vás tak probere a osvěží, že ji doporučuji. měla jsem štěstí jak na doktory i por.asistentky, tak i na sestry a dětské sestry, a vlastně i doktory po porodu. Opravdu si na Podolí nemůžu stěžovat. Snad jen to jídlo, protože první den byla dietní svíčková, ale takovej BLLLLLLLAAAAA­AAAFFFFF jsem ještě nejedla. Nějaká univerzální polévka, bez chuti, a ta svíčková jakbysmet. Další den už to bylo lepší, v porovnání s dietní svíčkovou rozhodně. Ráno čerstvé rohlíčky, to bychom asi neměly, ale byly vynikající. Tom říkal, ať si vezmu s sebou knížku, že se tam budu nudit. No to jistě!!!!!!!! V 6 teploměr, sprcha, Adámka nakojit (mléko ještě nebylo, ale častým přikládáním se podporuje kojení a Adámkovi stačilo to mlezivo, které tam bylo), před nebo po 8 vizita, případně 1 x týdně velká vizita, to bylo celé odd. auf :-))), taky kolem 8 snídaně, a zase kojení, sprcha, dětská vizita, naučit se přebalovat, později koupat, sem tam třeba trochu dřímat, kolem 11 oběd, sprcha, kojení, návštěvy od 13 na chodbě, od 15:00 na pokoji do 19:00, kojení sprchy, večeře, kojení furt, furt, furt, sprchy furt, furt, furt, sem tam i v noci, spánek, lehký, protože tvrdě nespíte… a tak je to pořád dokola. Třetí den se odřezává pupíček. Dětské sestry kontrolují kojení, přikládání, učíte se kojit v leže, sedět moc nemůžete. Hlavně si vezměte 1 ručník speciálně na prsa, aby se do nich něco nezaneslo.

Holčiny, druhou noc má miminko krizi, takže je každou chvíli vzhůru, pořád chce pít - jíst, já si už nevěděla rady, tak jsem šla za dětskou sestřičkou, a ta dala Adámkovi příkrm, že bude spinkat, prý min. 3 hoďky. Tak jsem se šla v poho vyspršit a holčiny na pokoji říkaly, že se teda určitě nevyspím, protože Adámek pořád řval. Bůhví, kolik mu toho dala, blinkal ještě celý další den. No užila jsem si. Tak to vydržte, prostě mimi má krizi. Bodejť by ne, bylo v klidu v bříšku a teď po něm pořád něco chcete :-))) Třetí den se nalila prsa, ale to je teda síla. Panikařila jsem, protože Adámek pořád spal a já to potřebovala „vypít“, to už asi začínala žloutenka. Tak sestřičky radily neodstříkávat, ať to radši vypije Adámek. No nakonec jsem něco odstříkla, měla jsem panickou hrůzu ze zánětu a jakmile to vypil, už to byla pohoda. Ale holky, „KOZY JAK VOZY“ :-))))) trčely, bolely a tak VELIKYYYYYYYYY byly :-))) Teď jsou taky veliký, ale už nebolí. Bolely jen při nalití. Tak to vydržte.

TAk už jsem zase trochu dopředu. Když mi Adámka donesli, byl v zavinovačce, ještě že, protože bych nevěděla, jak si ho vzít. No ZLATO MOJE MALINKATÝ, hned jsme si padli do oka :-))) Takže jsem na něj pořád koukala a on pořád spinkal. Už na tom sále to na mě přišlo, ale teď už jsme byli spolu a napořád. Druhý den, den krize, jsem ho měla v posteli, držel mě za prst a spinkali jsme spolu. Adámek spinkal, maminka spala snad jen hoďku a půl.

Jenže Adámek 4.den, to se většinou propouští, nepřibíral, naopak ubíral, začal žloutnout, ubral až na nějak 2870, potom 2850 a pokaždé vizitě nás nechtěli pustit. Říkala jsem Adámkovi, že musí papat, abychom mohli jít domů, aby uviděl Aimy. Nakonec v sobotu se žloutenka nezlepšila, naopak a nás přeložili na oddělení intermediální péče. Já brečela, měla jsem o Adámka takový strach, ale spíš z toho, že pořád hubnul, ani nechci napsat, čeho jsem se bála, tak jsem to volala Tomovi a mámě, řvala jsem u toho a všichni, že je to normální. Jenže to jsem věděla i já, ale když se týká Vás, vlastně Vašeho dítětě a krmila jsem ho o 106 a pořád nic, měla jsem VELIKYYYY strach. Takový bezbranný nic to bylo, člověk by za něj dýchal. Ségra taky, že je to běžný a utěšovala mě, ale to já nechtěla slyšet, brečela jsem a brečela. Tak jsme se sbalili a šli jinam, protože na P1 nebylo světýlko volné. Tam mě dali na „ložnici“ - asi 6 postelí a bez miminka. Hned jsme šli s Adámkem někam, kde se svítil, tam ho svlékli, dali mu takový pružný obvaz na hlavu, očička zakryli něčím (celkově tomu říkali brejličky nebo klobouček), plenku dali látkovou, aby to lépe propouštělo a položili ho na bříško. Holky, když jsem ho tam tak viděla, „šarpeje malýho“), protože jak hubnul, byla mu velká kůže, prostě jsem musela brečet i před těma sestřičkama a bylo mi to jedno. Domluvili jsme se, že tam můžu přijít kdykoliv, jen ho nesmím z toho inkubátoru brát, to jen při kojení. Vždycky pro mě na kojení přišli. Jenže jak byl unavený ze žloutenky, tak nechtěl moc pít. A prý, že mu dají sondičku do bříška, to už jsem řvala - brečela tuplem, aby se mu bříško roztáhlo a hezky papal. Naštěstí přišla večer jiná sestřička, která říkala, že by to nedělala, že pokud souhlasím, bude mě budit po 2 hoďkách a pokusíme se ho donutit jíst. Samozřejmě, že jsem souhlasila. Takže pomocí téhle sestřičky jsem se i rozkojila, Adámek pomalu, ale jistě začínal papat… No bylo to vysilující, ale co bych pro toho drobečka svýho neudělala. I kdybych měla kojit po hoďce, tak klidně. Byla jsem nevyspalá, oči od pláče oteklý. Adámek se svítil od soboty poledne do úterý rána a potom to vypnuli, protože se to zlepšilo. V úterý ráno jsem si šla něco udělat do kuchyňky a sestřička mi veze Adámka a prý, jestli to ještě nevím, kleslo to, takže jsem měla z to OBROVSKOU RADOST, přestěhovali jsme se na jiný pokoj s Adámkem a čekali jsme do středy, jestli se to zase nezvedne a jestli přibere. Na ranním středečním vážení přibral na 2810 a já měla takovou radost, tak jsme netrpělivě očekávali výsledky krve. Ještě noční sestřička říkala, ať kojím, kdykoliv si řekne, takže jsem to do Adámka cpala pod tlakem :-)))) . No a kolem 11 nám řekli, že JDEME DOMUUUUUUUUUUU. HURAAAAA. Vyřídila jsem si formality, ještě stihla oběd, Tom přišel a my šli domů. Jen jsme měli problém s oblečením, protože takhle malé věci jsme moc neměli, ale dupačky s ponožkama to zvládly v pohodě. Doma jsem běžela na váhu. Přibrala jsem 14 kilo a zbylo mi 6, coz je myslím dost pozitivní :-))) Ale do svých věcí se nevejdu a lacláče mě už teda neba, pořád honit kšandy při kojení, tak mám Tomovi džíny :-))))))

Na porodnici - odd. P1 jak jsem psala, mi přišly sms od Vás, myslím od Ireny a Sulanka. Díky moc holčiny, bylo to fakt milé, pak mi Tom řekl, že info o narození Adámka dal sem. Smskovali jsme si se Sulankem a taky jsme se v pondelí setkaly. Bylo to opravu milé setkání a myslím, že jsme prožvanily pěknou chvíli, takže Sulanek to už všechno jednou slyšel - a. :-))) Opravdu jsem byla moc ráda za tu návštěvu a myslím, že se se Sulankem ještě uvidíme.

Takže:

Adámek mi - nám dělá jen radost, sice včera z toho přesunu byl trochu nevrlý, chtěl jíst po hoďce, dnes jsme byli u paní doktorky, je to zdravé miminko, máme nějaké vitamínky a do poradny jdeme příští pátek.

Vidíte, říkám my, protože teď už je to opravdu my, a že se Vám změní svět, to se Vám změní, od základu. Centrem Vaší pozornosti se stane jen ten drobeček, který Vás potřebuje a z Vás se stanou maminky se vším všudy, strachem, radostí z každého krkanečku, úsměvu, nebo kouknutí a zašklebení se, které by tu svou malou prdelku nikomu nedaly. Každé přibrání pár dek, nebo vypití pár gramů navíc (tj. kontrolní kojení). Je to láska mého života a cokoliv se stane, budu tady já, která se o něj postará. Jakýkoliv chlapi jsou Vám tak srdečně jedno, protože v mém případě ten můj CHLAPÍČEK ADÁMEK je nejdůležitější chlap mého života. A jinak už to nebude. Jéžíší, už zase brečím. Stačí, když ráno zpívala I.Bartošová písničku 3 oříšky a já kojila a brečela radostí a štěstím. Jiný důvod tam nebyl.

Koukám teď, že nejsem připojená jako EUKA, ale určitě moje jméno Vám něco řekne :-))))

Tak to ani po sobě nebudu číst, zkusím dát do hodnocení porodnic svůj příspěvek, ale v Podolí doporučuju rodit a dávám jim 1 s hvězdičkou podtrženou.

Tak se mějte hezky, mám naskenované fotky, tak si je nechám přiložit.

Mějte se moc hezky, a i když už k těhulkám nepatřím, dovolím si tu zůstat, protože se určitě tohle povídání rozběhne i po Vašich porodech. Že bych začala psát Adámkův deníček? Nebo počkáme na Johanku, až se jí to narodí, abychom přispívaly tak, jak je zvykem? Tak se zkuste vyjádřit.

Kdybyste cokoliv chtěly vědět, ráda Vám odpovím… Adámek je dnes zlatý, od paní doktorky spal 4 hoďky, ve 3 se najedl a teď zase spinká, sice se trochu „šmrksí“ tj. protahuje, zívá, ale zatím se neprobírá.

Papapa zatím hezky těhotněte, přeju Vám ty nejlehčí porody, prý ten můj byl krátký, protože ty pravý kontrakce trvaly se vším všudy jen hoďku a půl, ale i to mi stačilo. Nicméně jsem se mého p.doktora ptala, že jestli eventuálně, ale opravdu eventuálně v budoucnosti bych byla těhotná, jestli se mohu opět obrátit o pomoc, tak samozřejmě. Ale teď o tom opravdu neuvažuju.

Veronika a Adámek 10 dnů

zkopírováno z komentáře u Johanka 35. týden

Líbil se vám deníček? Máte také co říct? Přidejte na eMimino.cz svůj deníček.
Průměrné hodnocení zápisku v deníčku 0.0 bodů

Nikdo zatím tento deníček nekomentoval. Buďte první!

 Váš příspěvek