Vše má svůj důvod

IkaT  Vydáno: 27.05.12

Tento deníček jsem se rozhodla napsat pro ty, kteří touží po miminku, nedaří se jim a sami sebe se ptají, proč zrovna já či my. Vše má svůj důvod, to je věta, kterou mi vždy říkala moje mamina, nikdy jsem nechápala, jak to myslí a proč mi to říká, a ptala se sama sebe, ale proč se to muselo stát zrovna mně?

Leontýnka

Tomášek

Ale abych začala od začátku, bylo mi 17 let a zamilovala jsem se do kluka odvedle, byl o dost starší než já, dělilo nás rovných 10 let. Imponoval mi svou mužností a galantností. Bydlela jsem v té době ještě s maminou a dělala střední školu, kdežto on žil sám a měl už dvě děti. 10letého kluka a 3letou holčičku. Když to šlo, byla jsem u něj, starala se o jeho děti i o něj a ještě chodila do školy. Vyhovovalo mi to, byl na mě hodný a rozuměli jsme si. Idylka bohužel netrvala dlouho, po zhruba 4 měsících se ukázal v pravém světle!

Jednoho dne, když jsem nechtěla jet na noc k němu, na mou odpověď zareagoval fackou a odešel. Druhý den volal a omlouval se. Jelikož jsem byla mladá, zamilovaná a v té době opravdu hloupá, prominula jsem mu to, a když se to opakovalo, bohužel už nešlo jen o pouhé facky, bylo to daleko horší. Násilí z jeho strany se stupňovalo a nedělalo mu ani problém mlátit mě před dětmi.

Vydržela jsem to 2 roky a pak se rozhodla, že takhle to dál nejde, nesměla jsem nic, ztratila jsem přátele, přehled o dění ve světě. Rozchod vzal kupodivu dobře a já jsem se snažila vrátit se do normálního života puberťáka, bylo mi hrozně, bolelo to, stále jsem ho milovala, a i přesto vše s ním udržovala kontakt.

Uplynulo pouhých 14 dní a já jsem zjistila, že jsem těhotná, zavolala jsem mu, myslela jsem si že by to měl vědět. Nejdříve mi ani nevěřil, že to je vůbec jeho, domluvili jsme se, že se sejdeme a promluvíme si o tom. Nedočkala jsem se však ničeho jiného než výhružek, facek a kopání. Utekla jsem a doma zjistila, že krvácím, nevěděla jsem, co dělat, na koho se mám obrátit, mamce jsem se to bála říct. Chodila jsem na brigádu, a tak peníze, které jsem vydělala, jsem vložila do poplatků za potrat a výdaje s tím spojené, bylo to tip top, sestra mi řekla, že přijít o týden později už by bylo pozdě. Mezitím mi ON stále volal a psal, že mě chce i s dítětem. Už jsem nereagovala.

V den nástupu do nemocnice, když mě sestra vedla na UTZ, jsme se srazili ve výtahu, ležel hned na proti gynekologii na interně, začal na mě řvát, že chci zabít naše dítě a nebýt sanitářů, kteří byli s námi ve výtahu, asi bych jich opět pár schytala!

Dr. na UTZ neřekl ani slovo, po vyšetření mě poslal na pokoj se slovy, ať se připravím na zákrok a že se za mnou ještě staví něco probrat. Čekání na pokoji bylo hrozné, seděla jsem na posteli a čuměla z okna se slzami v očích a ptala se sama sebe, proč? Dr. nedorazil, přišla jen sestra, dala mi nemocniční košili s tím, že za chvilku dorazí sanitář. Odvezli mě na sál, brečela jsem, byla jsem vyděšená, nikoho jsem u sebe neměla, nikdo nevěděl, kde jsem. Z posledních sil jsem ze sebe vysoukala, že ten potrat nechci, nemůžu to udělat, to malé za to přeci nemůže. Konečně dorazil dr. a vlídným hlasem mi řekl, že je mu to líto, ale že mi po zákroku vrátí peníze, že miminku netluče srdíčko a revizi dělohy bych musela tak či tak podstoupit. Začala jsem brečet ještě víc, a nešlo mě utišit, díky bohu za narkózu.

Po propuštění z nemocnice jsem jela domů a snažila se tvářit co nejlépe, aby mamka nepoznala, že se něco děje, myslela si, že jsem s přáteli na chatě. Po prázdninách opět začala škola a já jsem se zase začínala začleňovat do života puberťáka, na své nenarozené dítě jsem ale myslela každý den.

Blížili se Vánoce a mamka mi oznámila, že se budeme stěhovat, byl to šok, ale i radost, že vypadneme z toho hnusného sídliště, kde jsem měla možnost potkávat ho na každém rohu. Další jobovka byla, když jsem se dozvěděla, že se stěhujeme k tátovi, rodiče byli od mých 2 let rozvedení a v mých 18 letech se k sobě vracejí! Dlouho mi trvalo, než jsem si zvykla, ale byla jsem ráda, že jsme pryč.

Život šel dál, a já jsem žila jako každý jiný puberťák, diskotéky, mejdany a tak :-) Kluci mi v té době nic neříkali, měla jsem z nich strach, když už známost tak na jednu noc a konec.

Po maturitě jsem si našla práci a stále byla u rodičů, kdežto mé kamarádky se pomalu povdávaly a měli děti. Přesto, že jsem děti vždy milovala, nemohla jsem dítě ani vidět, stále ve mně přeci jen bylo to…

Když už mě přepadla samota, sedla jsem si na internet a vyjela si 100 inzerátů od můžu, kteří hledají dívku z našeho okolí, přečetla jsem je všechny a líbil se mi pouze jeden! Dotyčný se jmenoval Tom, měl ovšem podmínku, že hledá dívku od 25 let výš, mně bylo 22. Přesto jsem mu napsala, že inzerát je opravdu krásný a že mu přeji hodně štěstí, aby našel tu pravou. Slovo dalo slovo a začali jsme si psát, dlouhou dobu jsme si jen psali dlouhé maily, později i sms, a po dvou měsících jsme si naplánovali, že se sejdeme.

První schůzka byla fajn, ale ta pomyslná jiskra u mě nepřeskočila, přesto mi s ním bylo dobře. Scházeli jsme se nějaký čas, dodnes se mu divím, že to se mnou vydržel, chovala jsem se k němu hnusně, odmítala ho, ale on tu pořád byl! V srpnu jsme se domluvili, že pojedeme na dovolenou na Mácháč, oba jsme tam jeli s tím, aniž bychom si to řekli, že se to tam buď nějak vyvrbí anebo to utneme. Konečně to přišlo, odjeli jsme a dovolenou si náramně užili, i přesto, že nám vůbec nepřálo počasí. Přijeli jsme úplně vyměnění, zamilovaní :-)

Po dovolené musel Tom do Ústí na operaci s páteří, bylo to dlouhé, ale já, která jsem schopná se ztratit v rodném městě :-) jsem se rozhodla, že za ním pojedu, hrozně mi chyběl. Po pár týdnech ho propustili do domácího léčení :-) a já se prozatím nastěhovala k němu do baráku kde žil i s maminkou.

V prosinci toho roku jsme se domluvili, že si najdeme podnájem a začneme spolu bydlet, našli jsme skromný byt 1+1. Nastěhovali se a strávili tam svoje první Vánoce. Pak musel Tom na dva měsíce odjet do lázní. Byla to dlouhá doba a vůbec to neutíkalo. Pobyt mu ještě prodloužili o dva týdny, bylo to hrozné! 12. března se mi konečně vrátil, hned mezi dveřmi jsme se na sebe vrhli a počali naše první miminko :-) Měli jsme oba velkou radost a na přírůstek jsme se moc těšili. Bohužel jsem o miminko v 8. tt přišla :-( Opět přišla otázka, proč? Nebylo toho zlého už dost?

Tak jsme v létě jeli na dovolenou do Řecka a domluvili se, že to za pár měsíců zkusíme znovu. Přesně za rok jsme se nastěhovali do většího bytu a Tom mě požádal o ruku, samozřejmě jsem bez rozmýšlení řekla ano :-) Svatbu jsme měli naplánovanou na červenec a v březnu jsem zjistila, že jsem opět těhotná, tentokrát těhotenství probíhalo tak, jak mělo. Když jsme překlenuli 3 měsíc, tak jsem si říkala, že už se nemůže nic stát. Bohužel, opak byl pravdou, ve 4. měsíci se miminko opět přestalo vyvíjet, nakonec jsme při příjmu v nemocnici zjistili, že nešlo o miminko, ale o miminka, čekali jsme dvojčátka. Byla to taková rána, že už jsem se nezmohla ani na to PROČ, nechtěla jsem žít, Tomovi jsem sdělila, že si ho nevezmu, ať si najde jinou, která bude schopná dát mu dítě.

Po propuštění z nemocnice mi byl Tom neskutečnou oporou, opět zůstal, neopustil mě, nebýt jeho, asi bych to celé už neustála. Musela jsem nějakou dobu docházet na terapie k psychologovi, abych byla vůbec schopná vrátit se do práce. Po pár sezeních mi dr. řekl, že ho už nepotřebuji, že jsem se s tím vypořádala prakticky sama. Vrátila jsem se do práce a o dítěti nechtěla ani slyšet.

V červenci byla svatba, tak že jsem mohla své myšlenky přesunout jinam :-) Po svatbě jsme jeli na svatební cestu do Bulharska, a potom koupili svůj vlastní byt a opět se stěhovali a zabydlovali se.

Co se týče miminka, řekli jsme si, že to necháme na přírodě a uvidíme, měla jsem dobrou práci, tak jsem myšlenky na miminko zasunula někam hooodně daleko. Po dvou letech od svatby se i přes nechráněný styk nezadařilo, a tak jsme se rozhodli, že pojedeme na poslední dovolenou a zkusíme IVF, mně se do toho moc nechtělo, necítila jsem se na to, ale manžel moc chtěl, tak jsem svolila a šla do toho s tím, že pokud se nezadaří na první pokus, budeme bez dětí. Po všech možných vyšetřeních a zákrocích v nemocnici jsme zjistili, že jsme oba naprosto zdraví a není důvod, abychom spolu děti mít nemohli.

Dr. vzhledem k mé minulosti rozhodla, že podstoupíme rovnou IVF, že nás nechce zbytečně trápit. V roce 2010, 8. dubna, jsme si jeli do Prahy pro dvě embryjka, 17. 4. 2010 jsem objevila na testu // a 14. 12. 2010 se nám narodily dvojčátka Tomášek a Leontýnka, s váhami a mírami 2250 g a 47 cm a 2600 g a 49 cm :-) Dnes je jim krásných 17 měsíců a dělají nám jen samou radost.

Děkuji všem, kteří dočetli až do konce. A tímto deníčkem chci vzkázat všem, kteří prožívají něco zlého a ptají se sami sebe, proč se to děje právě jim, že vše v životě má svůj důvod. Kdybych tenkrát neotěhotněla s prvním partnerem, nikdy bych od něj neodešla! Dítě, které jsem s ním čekala, mi otevřelo oči a zachránilo možná i život, dodnes na něj myslím! První dítě, které jsem čekala se svým manželem, bylo důkazem naší lásky, ale ještě jsme na miminko nebyli připravení, také na něj dodnes myslím.

A naše první dvojčátka, které jsme spolu čekali? Donedávna jsem nevěděla, proč se neměla narodit, ale dnes mám takový pocit, že celý náš vztah musel projít touto trnitou cestou, abychom si oba uvědomili, co pro sebe znamenáme a že spolu dokážeme zvládnout opravdu cokoliv.

Líbil se vám deníček? Máte také co říct? Přidejte na eMimino.cz svůj deníček.
Průměrné hodnocení zápisku v deníčku 4.9 bodů
 Váš příspěvek
 
Sorbetka
Kecalka 363 příspěvků 27.05.12 10:45

Mas opravdu nadherne deti. Gratuluji a drzim pesti, aby vas uz nic spatneho nepotkalo,ale myslim, ze takove ty bezne provozni starosti vas urcite nepolozi. :hug:

 
darla
Kelišová 5035 příspěvků 27.05.12 12:18

krasny denicek :palec: a moc krasne deticky :hug: :hug:

 
Tereza1986
Kelišová 6276 příspěvků 27.05.12 13:39

Krásně napsané.Děti jsou super :lol: :lol: Zmrzka až za ušima :mrgreen: ;)

 
luci.hor
Kecalka 471 příspěvků 27.05.12 17:11

Krásně napsané…přeji jen samé štěstí a zdraví :potlesk:

 
IkaT
Kelišová 6020 příspěvků 27.05.12 19:34

Děkuju Vám :hug:

 
socina
Závislačka 4095 příspěvků 27.05.12 19:43

Moc vam gratuluji k dětem a báječnému manželovi :hug:

 
Martrich
Extra třída :D 11910 příspěvků 27.05.12 20:55

krásně napsaný deníček hlavně s krásným koncem, máš moc hezké děti a podle všeho báječnýho manžela, přeji tobě a tvé rodině hlavně zdravíčko a spokojenost, ať už tě nic špatného v životě nepotká
Musím s tebou souhlasit, já se řídím heslem „všechno zlé je pro něco dobré“, také mam klučíka po IVF, nikdy bych asi přirozeně neotěhotněla, ale léčba nás s manželem stmelila, oba jsme si uvědomili, jak moc dítě chceme a také jsem díky lázním a operaci poznala lidi, kterých si moc vážím

 
iliska87
Ukecaná baba ;) 1358 příspěvků 27.05.12 20:59

Krasne napsany.....prosla jsi si hodne smutnyma chvilema,ale asi to tak melo byt,osud tomu tak chtel.....Takze velka gratulace ze jsi odesla od tveho ex pritele.....ten by ti znicil zivot,gratulace velika k soucasnemu manzelo a hlavne gratulace Nejvetsi k tvym zdravim dvojcatkam co te delaji stastnou;-)Preji vam jen go nejlepsi;-)

 
Nelluška
Ukecaná baba ;) 2041 příspěvků 27.05.12 21:39

Teda tu cestu k dětem si měla opravdu trnitou. Ještě, že se šťastným koncem. :mavam: :mavam: Moc hezky napsané, ať jsou dětičky zdravé :hug:

 
RadMich
Stálice 82 příspěvků 27.05.12 23:18

Můj velký obdiv a obrovská gratulace ke krásným dvojčátkům;-)

 
Alenaxxxx  28.05.12 00:21

Teda ten osud Tě zkoušel, ještě že se vše v dobré obrátilo a máš za odměnu rovnou 2 krásné děti.

 
Anry  28.05.12 10:58

Pěkně napsané. A je v tom velký kus pravdy - i já si zažila svoje trápení a dnes vím, že to tak být mělo a nelituju

 
Miruše
Echt Kelišová 9870 příspěvků 31.05.12 00:23

Nádherný deníček, byla to trnitá cesta, ale máte krásné děti (skoro stejně staré jako je naše beruška)… A posledním odstavcem jsi v podstatě vystihla to, kde jsme s mým manželem dnes. Kdyby nebylo čehokoliv zlého v minulosti, kdyby jen kousíček chyběl, nebyli bychom spolu, a nebo byli, ale ne šťastní. Je to prostě cesta a když člověk ví, že společně všechno zvládnete, tak spolu děti vychováte a nakonec spolu i zestárnete. Přeju mnoho lásky v manželství i rodičovství, úplně jsi mě deníčkem rozbrečela :hug:

 
IkaT
Kelišová 6020 příspěvků 01.06.12 22:04

Jsem moc ráda, že můj deníček potěšil tolik maminek a doufám, že některým i pomůže v jejich špatných chvílích :-)

Všem Vám moc děkuji za krásné reakce a přáním pro nás všechny. I já Vám a Vašim krásným dětičkám přeji jen to nej do života, hlavně zdraví, vše ostatní přijde samo :hug:

Vložit nový komentář
Poslat
nový deníček

Všechny deníčky uživatele