Všechno jde

netkaa  Vydáno: 21.01.12

Svůj nejsmutnější příběh jsem vám již pověděla. Ráda bych motivovala maminky, na které je toho všeho hodně. Dlouhá léta jsem si pořád stěžovala a stěžovala, pak najednou asi rok po Vanessky smrti nastal zlom. Přehodnotila jsem život a došla jsem k závěru, že opravdu všechno jde.

Jak jsem již psala. 19. 9. 2010 nám odešla Vanesska. Bylo to náročné. Amálce bylo v té době cca 2,5 měsíce. Byla jsem prázdná, odmítala jsem ji, a tak skoro veškerou péči převzal manžel. Ten byl taky zoufalý. Přesto, že Vanesska nebyla jeho vlastní, bral ji tak a neskutečně mu změnila život.

Ráda bych ještě podotkla, že se vše semlelo 3 měsíce po našem návratu do Čech, takže to pro nás všechny bylo emocionální vypětí brutálního kalibru. Manžel neměl práci, což z části situaci řešilo, že se mohl o Amálku starat. Ještě před Vanessky smrtí jsem náhodou objevila webovky tanečního studia, kde shodou okolností přijímaly lektorku. Neváhala jsem a odpověděla a po prvním setkání mě přijaly. Svou první historickou hodinu v roli lektorky pole dance jsem učila 4 hodiny po Vanessky pohřbu. Tak jsem to chtěla. Už jsem neměla slzy, a nechtěla jsem být ani doma.

Dny plynuly, já navštěvovala obden psychologa a jakžtakž jsem se snažila znovu začít žít alespoň nějakým způsobem. A to do chvíle, než jsem začala mít zvláštní pocit, a tak jsem si 4 dny před očekávanou menstruací udělala test a okamžitě na mě vyskočily dvě čárky. Málem mne klepla pepka. Manžel nechápal. A nadšený rozhodně taky nebyl. Nejdřív jsme na sebe jen tupě koukali a pak bez skoro žádné debaty jsme se rozhodli, že půjdeme na potrat. Vše jsem tedy zařídila a dostala hned termín, jelikož jsem byla už v 6. týdnu.

Přijeli jsme do nemocnice a šla jsem ještě pro něco do lékárny, když tu náhle se mě zmocnil pláč. Vyšla jsem ven, muž na mě kouká a povídá: „Ty na to jít nechceš, viď?“. Koukám na něj a nic neříkám. Obejmul mě a řekl, že ani on nechce, abych na zákrok chodila. Šla jsem tedy na příjem, kde jsem celá uřvaná vysvětlovala sestřičce, že jsem si to rozmysleli a že si toho ťudlu malýho necháme. Poslala mě za mým gynekologem, který mi jen s úsměvem podal papírek s termínem porodu 7. 7. 2011. Máme ten červenec něco jako druhé Vánoce - děda 1. 7., táta 2. 7., manžel 14. 7. a Amálka 15. 7. :D

Jeli jsme celí ubrečení domů. Tam mi došlo, jak to uděláme. Právě jsem našla svou vysněnou práci, manžel měl celkem nic moc práci. Nakonec jsem si řekla, že mé „nebohé kurzistky“ budu mučit tzv. „ze židle“. Přečkali jsme první Vánoce bez Vanessky, první Vánoce Amálky a moje další Vánoce jako těhule. Dokonce jsem přežila 10denní návštěvu tchyně (o té zase jindy :D). Dál jsem učila, začala jsem se víc věnovat Amálce, přečkali jsme s manželem menší krizi i nedostatek financí. Bez mrknutí oka tu bylo skoro léto. Stále jsem učila, s pupkem ze židle. Kurzistky se divily, jak to dělám, že jsem tak hubená a pořád fit. Naplánovala jsem si, že hned po šestinedělí rozjedu Letní intenzivní kurz. Nicméně jsem najednou byla v 38. týdnu a zdaleka nic nenasvědčovalo tomu, že bych snad porodila sama od sebe (Amálku mi vyvoláváli).

25. 6. v pátek jsem na poslední hodině své kurzistky prosila, ať si přejí, abych porodila. V sobotu ráno jsme jeli na velký nákup, dala jsem si super koupel, pleťovou masku a další ženské procedůry, a zrovna pak stojím u lednice, když tu najednou kde nic, tu nic - kontrakce. Říkám si: „tý joo, holka, chvilku počkej, jestli to je ono“, čekám… a je to ono. Říkám manželovi skypujícímu s USA :), že mám kontrakci. Klasická reakce - jedeme, jedeme. Zarážím ho se slovy, že rozhodně nepojedu do porodnice hned, abych tam zase bůhvíjak dlouho prodýchávala kontrakce, když je můžu zrovna tak dobře prodýchávat doma, a že pojedeme až budu mít kontrakce po cca 3 minutách (bydlíme kousek od porodnice).

Po dlouhém přemlouvání jsme vyjeli cca ve 22.30. Šla jsem na příjem, natočili mi monitor a v 23.15 jsem šla na sál. Nebavilo mě ležet a říkala jsem si, že když je to poslední porod, že si ho užiji. Skoro všechny kontrakce jsem dala uvolněná ve stoje. A to vše spolu se sprchováním pomohlo tomu, že se v 01.50 po půlnoci narodil Patrick Lee :)) Přesto, že měl jen 2680 g v 39. tt, nic nám nebránilo v tom, abychom s váhou 2800 g šli za 3 dny domů. Užila jsem si 5 týdnů doma a 1. 8. jsem zase stála v práci, připravená učit. Mezitím uteklo 6 měsíců. Náš malý Patríček ma 74 cm a 8,5 kg, má taky 3 zuby, snaží se lézt rovnou po kolínkách… a je to mamánek :) Manžel sehnal dobrou práci a Amálka se mnou chodí občas tančit :) A moje práce? Snažím se otevřít další pobočku mého tanečního studia. A vyřešila jsem i absenci babiček. Vymyslela jsem kurzy s hlídáním dětí a ty svoje si beru s sebou :)

Maminky, je toho občas hodně, ale všechno se dá pomocí pozitivního myšlení zvládnout. :) A stoprocentně platí: je-li šťastná máma, pak jsou šťastné děti i manžel :)

Líbil se vám deníček? Máte také co říct? Přidejte na eMimino.cz svůj deníček.
Průměrné hodnocení zápisku v deníčku 5.0 bodů
 Váš příspěvek
 
jezevčice
Kecalka 402 příspěvků 21.01.12 13:34

Milá a vážená netkaa, přečetla jsem si oba Vaše deníčky a musím napsat právě slovo „vážená“, protože, to co jste zvládla i s celou Vaší rodinou je hodno úcty a vážím si Vás, aniž bych Vás osobně znala. Sama jsem měla epileptický záchvat jenom jednou (musím zaťukat!), a to díky autonehodě a ve svém okolí mám jednu známou, která od 17. let trpí záchvaty, takže představu o tom, co to znamená mít epilepsii, bohužel, mám. Nedokážu si však představit, jaké to je, když to postihne takhle malého drobečka a jaké to je, prožívat to s ním.
Přestože jste prožila mimořádně náročné trauma, jste velmi silná a inteligentní žena, která se pokaždé postavila k situaci, jak nejlépe mohla. Ano, práce (zvláště ta, kterou máme rádi) pomáhá překonat řadu trápení a sama mám zkušenost, kdy mi práce pomohla, ale opravdu si nedokáži představit, jestli bych se na Vašem místě jen prostě nesesypala a neutápěla se v bolesti.
Dovolte, abych Vám popřála, přestože nejsem věřící, první co mne napadlo, po přečtení Vašeho deníčku: „Bůh Vám i celé Vaší rodině žehnej!“. :andel:
Děkuji, že jste se s námi podělila o svůj příběh! :srdce: :hug:

 
TornadoLou
Ukecaná baba ;) 1266 příspěvků 21.01.12 13:34

Uzasne! Obdivujem tvoju silu a nezlomnu volu! Chcela by som byt podobne silna!
Velmi ti drzim palce aby vas celu rodinu cakali uz len dni plne lasky a pohody…

 
Adaneli
Extra třída :D 14128 příspěvků 21.01.12 14:22

Úžasné, moc gratuluji k malému a hlavně k tvé obrovské síle jít dál!!!!

 
nakukovatelka
Závislačka 4165 příspěvků 21.01.12 15:17

Velky respekt :kytka: :potlesk:

 
Mondík
Závislačka 4497 příspěvků 21.01.12 16:43

Gratuluji k prckovi a je super, ze je zle obdobi za vami, fakt smekam! :hug: :hug:

 
lenkabu
Extra třída :D 13702 příspěvků 21.01.12 18:10

Úžasný, obdivuju tě.

 
Saroya
Neúnavná pisatelka 17593 příspěvků 21.01.12 19:55

Přeju hodně štěstí. Zasloužené stoprocentně. :srdce:

 
Vája
Nadpozemská drbna 25686 příspěvků 21.01.12 20:42
:potlesk:
 
xmarg04
Nováček 7 příspěvků 21.01.12 22:25

Respect…

 
werunkaw123
Extra třída :D 14091 příspěvků 25.01.12 09:41

Neskutečný… opravdu úžasný, jen valím oči, četla jsem oba tvé deníčky a neumím si ani v nejmenším představit co jsi musela všechno zvládnout a jen obdivuji, jak to zvládáš co všechno jsi dokázala…
Přeji celé Tvé rodině už jen štěstí a moře moře zdravíčka :kytka:

 
Munenka
Kecalka 145 příspěvků 27.01.12 13:56

krasny denicek, sice smutny, syn se mi narodil 1. cervence, taky jsme sli s vahou 2800 domu a ted ma taky 8,5 kila a zatim 2 zuby. Ja a ma sestra jsme 15. cervence. Je to denicek se stastnym koncem a tak to ma byt. Preji hodne zdravicka a at prcek dela jen samou radost..

 
LouLou  04.04.12 11:37

skvele…motivu­jici…drzim palce at je do budoucna uz jen lip :kytka: :kytka: Takovehle denicky ctu moc rada

 
cvikinka
Zasloužilá kecalka 678 příspěvků 08.08.12 19:56

No to koukám jak jsi vše zvládla a smekám před tebou. Já bych to asi nedala :nevim:

Vložit nový komentář
Poslat
nový deníček

Všechny deníčky uživatele