Všechno naplánovat nejde

giraffe11  Vydáno: 20.11.11

Po přečtení moře deníčků jsem si konečně našla chvilku napsat taky ten svůj. Nepatřila jsem k těm, co mají z porodu strach. Od samého počátku těhotenství jsem se vyloženě těšila, jak na sebe budu pyšná, že jsem to zvládla. Teď už vím, že všechno prostě naplánovat nejde.

Dneska je to dva roky a pár dní, co Davídek poprvé pořádně zařval na tomhle světě (a rozhodně to nebyl řev poslední). Těhotenství probíhalo bez problémů, až na krátkou hospitalizaci v 8. tt. Bez nevolností, s čistou pletí, krásnými vlasy a břichem bez strií jsem se dopracovala do TP.

Ten den D byl 11. listopad 2009. Ráno jsem pěkně naklusala do porodnice na CTG (kde se jako vždy nedělo nic - syn vzdorovitě spal). Sestřička prohlásila, že tak krásné datum by bylo škoda zmeškat. Souhlasila jsem, už jsem to chtěla mít za sebou. Ovšem posléze na kontrole mi bylo oznámeno, že se vůbec nic neděje. CS 2 a miminku se ven očividně nechtělo. Za dva dny další kontrola a pokud nic, 16. 11. se domluvíme na vyvolání.

No upřímně jsem si přála, aby se prcek vyklubal ven sám. Takže jsem hrdlem prolévala maliník, večer červené vínko a i když se manželovi moc nechtělo (měl strach, aby se malýmu něco nestalo) proběhl párkrát sex. S malým to ani nehlo. Další „osvědčené“ rady jako chůze do schodů, dlouhé procházky atd. bez výsledku.

V pondělí 16. 11. v 8.30 už jsem lezla na kozu v porodnici, aby se rozhodlo, jak to bude dál. Nález prakticky stejný, otevřená na špičku prstu. „Tak už ho dneska porodíme, co maminko?“ ptal se Dr. a s mým souhlasem udělal Hamiltona. No, bolelo to jak prase. Vypsal mi papír na příjem a já volala manželovi, ať přijede i s mojí nachystanou kabelou.

Na přípravě byla skvěla sestřička a příjemná PA, natočily monitor a klidně jsme žertovaly. Divily se, že vůbec nemám strach, že prý to rády vidí, že pak jde všechno líp. Odvedly mě na porodní box, kde už čekal manžel v pěkném zeleném oblečku - vypadal vážně sexy :-D Musela jsem se smát - jdu sem přece rodit a ne si zašpásovat.

První tabletku zavedla Dr. v 10 hodin. Dostala jsem kapačku kvůli pozitivnímu streptokoku. Za pár minut nastoupily kontrakce po 8 minutách. Byly krásně rozdýchatelné, takže jsem si vesele hopsala na balonu. Ve 12.30 jsem manžela poslala na kafe, mě mezitím udělaly klystýr. Předepsaných 10 minut jsem to stejně nevydržela a pak ze záchoda prosila PA, aby manžela ještě zdržely na chodbě. Protože z těch zvuků, co vycházely ze záchodu, mi bylo trapně :roll: :-)

Ve 14.30 už to taková sranda nebyla. Musela jsem dost prodýchávat, nejlépe vestoje. Natáčení monitoru bylo fakt hrozný. Otevřená jsem byla na 4 prsty, prý to celkem rychle postupuje. Do půlnoci byste měla porodit. Hm, říkala jsem si, to bude asi ještě hůř. Manžel mě neustále povzbuzoval (za což mu díky).

Bylo něco kolem 15.30 a po silné kontrakci jsem ucítila mezi nohama příjemné teplo. Že by voda? Trvalo mi asi 2 vteřiny, než jsem pochopila, že to jen voda nebude. Manžel mi nakouknul mezi nohy a říká jen: „To je krev. A hodně.“
Okamžitě zazvonil na PA a ta zavolala doktorku s tím, že se jí to množství krve nezdá. Verdikt zněl jasně - okamžitě na císaře, zřejmě se odlučuje placenta.

Pak už to byl jen fofr a mazec. Rychle se rozloučit s manželem a už jsem ležela přikurtovaná na stole. A já nána jsem ještě před čtvrt hodinou manželovi v žertu řekla, že už chápu, proč by některé ženy chtěly radši císaře. Anesteziolog mě hladil po vlasech, prý už to bude. A pak už jen tma.

Davídek se narodil v 15:54 s mírami 3550 g a 51 cm.

Matně si vzpomínám, že mi manžel po probuzení řekl, že je syn krásný a že mě miluje. Pak jsem se vzbudila na JIP. Davídka jsem viděla až 5 hodin po porodu. Žádná exploze emocí se tedy nekonala. První, co mě napadlo, bylo: ty si tak krásný, ale co já s tebou budu dělat? Radost a láska přicházely postupně.

Popsat to, jak mi po porodu bylo, je na další deníček. Pokusím se to shrnout. Ještě 14 hodin po porodu jsem si nemohla sednout, natož se postavit. Byla jsem ráda, že jsem zvedla ruku. Druhý den dopoledne jsem s asistencí sestřičky měla zkusit dojít do sprchy. Omdlela jsem. Primář rozhodl o transfuzi, jelikož ztráta krve (údajně 500 ml, ale říkal, že to muselo být víc) začala ještě narůstat - na břiše se mi tvořil hematom jako prase. Jinak to napsat nejde. Po dvou transfuzích jsem byla celkem fit a už jsem dokázala malého nakojit.

V porodnici jsem strávila 6 dní. Chodili se tam na mě dívat jako na nějaký přírodní úkaz, mnohokrát jsem slyšela, že tak velký hematom ještě neviděli 8-o Primář mi na sebe dal tel.číslo, kdyby něco, ať volám ve dne v noci. No, jako by to věděl. Dva dny po propuštění mi pod jizvou začal téct pramínek tmavé krve. Byla jsem v šoku a hned jsme vyrazili do nemocnice. Na gynekologické ambulanci už na mě čekal primář. Zkonstatoval, že začala vytékat krev z hematomu.

Několikrát mi zmáčknul břicho a krev začala vytékat na dalším místě. Pak si všimnul tmavého (téměř černého flíčku) zhruba 5 cm pod pupíkem. Vnímala jsem na půl ucha, pořád jsem myslela na syna, jestli třeba nepláče. Připadalo mi totiž, že tam ležím hodinu. Jenže slova „to je možná začínající nekróza“, která primář vyslovil, mě doslova vrátila na zem - málem jsem se svalila ze stolu :cry: Prý, přijďte zítra v 11 hodin, uvidíme, jak se to vyvine.

No nevyvinulo, černalo to pořád víc :-( Rozhodlo se, že do toho zkusí píchnout (jelikož to bylo hned pod kůží) a vytlačí to ven. Abych nemusela znovu pod kudlu. Nic se neumrtvovalo a já drtila sestřičce ruku. Bolelo to, až mi vyhrkly slzy.

Za další dva dny zbyla z hematomu jen třetina, která se postupně zmenšovala až úplně zmizela. Mám teď jen jednu centimetrovou jizvičku navíc. Na bolestivé kontrakce a bolest první dva dny po porodu jsem zapomněla. Na to „řezaní za živa“ však nezapomenu nikdy. Druhý porod bych chtěla pokud možno přirozený. Při slovech císařský řez mám doteď kopřivku.

Přesto chci poděkovat všem, co se o mě starali. Hlavně panu primáři za jeho lidský přístup a to, že se mě snažil rozveselit i v těch nejnepříjemnějších chvílích.

Omlouvám se za dlouhý deníček. Ve zkratce psát neumím :oops:

Líbil se vám deníček? Máte také co říct? Přidejte na eMimino.cz svůj deníček.
Průměrné hodnocení zápisku v deníčku 4.6 bodů
 Váš příspěvek
 
werunkaw123
Extra třída :D 14091 příspěvků 20.11.11 08:04

Páni no musela sis vytrpět fakt hodně :hug: Přeji celé rodince štěstí a hlavně zdraví :kytka:

 
maminka 28
Kecalka 310 příspěvků 20.11.11 09:54

Rezani za ziva jsem zazila,ne po cisari,ale po slepaku…doktorovi jsem drtila rameno…a on se nechal,drzel..

A cisare mam taky za sebou,nastesti bez techto komplikaci..jj,co vsechno my zeny musime vydrzet..

 
Simoncicak
Zasloužilá kecalka 584 příspěvků 20.11.11 12:31

TAK TO SIS TEDA PROŽILA PĚKNÉ PEKLÍČKO PO PORODU MŮJ POROD TAKY SKONČIL AKUTNÍM SC..ALE MĚLA JSEM TO BEZ KOMPLIKACÍ I KDYŽ JSME MĚLA VELKÉ KREVNÍ ZTRÁTY …DRŽÍM VÁM PALCE ABY PŘÍPADNÝ DALŠÍ POROD SE PODAŘIL PŘOROZENĚ :palec: :hug: :hug: :hug: :potlesk: :potlesk:

 
Sofinečka
Kecalka 117 příspěvků 20.11.11 21:53

No páni… tak to smekám! 8-o :palec: I já si prožila dost bolesti, ale přirozeným porodem a to jsem si po porodu říkala, že bych šla radši na císaře. :think: Po tom, co jsem si přečetla tvůj deníček, bych si nejradši naliskala. :roll: :oops:
Přeji mnoho štěstí a příští porod na jedničku :potlesk:

 
giraffe11
Závislačka 4441 příspěvků 21.11.11 07:55

Díky holky, teď už na to skoro nemyslim. Ale stačí se podívat na břicho a hned si na to vzpomenu. Jo, když to ještě vyplachoval peroxidem, tak jsem myslela že už umřu…

 
Vesmilka
Neúnavná pisatelka 17247 příspěvků 08.05.12 05:28

Tedy Žirafko, to je bomba. Četla jsem jedním dechem. Ty si ty porody užíváš, i když tenhle druhý byla proti tomu prvnímu procházka růžovkou viď. :hug: :hug: :hug:

Vložit nový komentář
Poslat
nový deníček