Druhá šance pro život

O životě

Každý den s nadšením pročítám vaše deníčky, a tak se i já chci podělit o svůj životní příběh. Snad proto, že jsou to dnes 4 roky, co jsem s manželem, a tak trochu bilancuji, zda jsme to všechno ustáli. Nikdy mi moc nešel sloh ani pravopis, tak se předem omlouvám za případné chybky.

Všechno tak nějak začalo v mých 16 letech. Chodila jsme na střední školu, která mě vůbec nebavila a vlastně jsem na ní nastoupila jen proto, že jsem chtěla být na intru. Daleko od všeho a všech. A jak to tak bývá, začala jsem školu flákat a víc se věnovat vysedávání v hospodě na čaji. Tak se tomu tenkrát říkalo :-) Na konci 2. ročníku jsme se s mamkou dohodly, že přestoupím na Obchodní akademii a vrátím se domů. Škola mě začala bavit a já pomýšlela na vysokou školu. Jen jsem pořád nějak nemohla zapadnout do kolektivu. Přeci jen to byla soukromá škola a já, holka z vesnice, jsem neměla to, co ostatní.

Nakonec jsem si porozuměla s Týnou. Byla moc fajn. Začali jsme spolu trávit všechen čas a já byla nadšená, že mám kamarádku, kterou jsem si vždycky přála. Po nějaké době jsem přišla na to, že i ona má své horší stránky. Spíše šlo o jednu, a to drogy. Říkala jsme si, že to nevadí. Kamarádit se s ní můžu i tak. Ale když jsme se ocitly na společné dovolené, podlehla jsem i já a něco zkusila. Od té doby to šlo z kopce. Prospěch a docházka ve škole se začaly zhoršovat, a tak jsem se horko těžko prokousala do 4. ročníku. Problémů přibývalo i doma, a ač dodnes nevím, zda to mamka tušila, jsem jí vděčná za to, jak dobře to zvládla.

V té době jsem se zakoukala do jednoho kluka. Normálně bych asi doufala, že si mě všimne, ale ve všem tom opojení se mé sebevědomí drželo celkem vysoko, a tak jsem ho začala „uhánět“. Dlouho mě nechtěl a já nechápala proč. Až po čase mi kamarádka řekla, že ho nikdy nemůže zajímat feťačka. A tak jsem se rozhodla k radikálnímu řešení. Ze dne na den jsem přestala. Takže dnes s oblibou říkám, že každá závislost je jen o tom, jak si to člověk uspořádá sám v sobě. Chodila jsem za ním každý den a světe div se, začalo moc krásné období. První držení za ruku, první pusa a já byla moc šťastná. Protože jsem ale hodně zanedbala školu, stál přede mnou ještě jeden problém. A to bych nebyla já, aby se mi to opět nevymklo z rukou.

Bylo po Vánocích a já jsem se začala obávat, co na můj školní neúspěch řeknou doma. Nenapadlo nás nic lepšího, než se zabalit a odjet. Doma jsem řekla, že jedeme se školou do Německa. Rozhodli jsme se pro Anglii. Vůbec jsem nedokázala domyslet, co všechno se může stát. Hlavně proto, že jsme odjížděli ve čtyřech, s pár korunami v kapse a ve starém favoritu. Ze začátku to bylo moc fajn, ale přišel osudný večer v sobotu 19.1. Jeli jsme v autě, a pak už si jen pamatuji tmu. Když jsme se probrala, všechno mě bolelo a já jsem ležela na Tomovi, který měl ten nejděsivější pohled, co jsem kdy viděla.

Nemohla jsem se pohnout, koukala jsem na vlastní ruku a netušila, že je moje. Začala jsem zběsile volat o pomoc. Česky i anglicky, co mi hlas dovolil. Pak si jen pamatuji, že mě kdosi začal vyndávat z auta a já se podívala na Toma a řekla mu, že ho miluji. To bylo naposledy, co jsem ho viděla. Pak mám jen zmatek a zmatek. Nevím, kolik dnů to bylo a pak za mnou přišel kamarád z auta. Doktoři mi řekli, že Tom umřel a já nechápala. Snad to bylo tím morfiem, co jsem dostávala… brečela jsem a cítila se tak nějak prázdně.

Dny ubíhaly a já jsem se začala pomalu zotavovat. Měla jsem na rozdíl od Toma velké štěstí. Zhruba deset zlomenin na pánvi a porušené nervy v ruce byly sice velice vážným zraněním, ale protože jsem měla dostatek vápníku, neohrozily mě na životě. Kamarád z auta za mnou chodil každý den a podporoval mě. Mamce jsem se se vším svěřila, a to i s celou mou drogovou minulostí. Myslím, že musí mít svatozář, že to vydržela a odpustila mi, a tohle všechno nás velice sblížilo a dnes vím, že jí můžu říct cokoliv.

Snad právě to, že jsem v Angli nikomu moc nerozuměla a nikdo se mě nechodil ptát na nehodu, byla jsem na tom po psychické stránce celkem dobře. A pomalu jsem se začala upínat na Lukáše, který u mě proseděl celé dny. Před naším odletem do Čech už jsem tušila, že s ním mi bude nejlépe. Nebude se mě ptát na moje zranění, nehodu a další věci kolem. Byl prostě fajn a mě bylo dobře. I když návrat do Čech byl podstatně tvrdší, než jsem čekala, zvládli jsme to už společně.

Čekala mě návštěva Tomovi maminky, která byla v té době těhotná. Hodně jsem se toho bála. Nikdy předtím jsme se neviděly a já nevěděla, jak se tvářit. Protože za ten měsíc jsem se dala poměrně rychle dohromady a po návratu se každý ptal, jak to bylo a co se stalo, začalo to bolet… měla jsem výčitky, že na to vše málo myslím. Rozešla jsem se tedy s Lukášem a začala se hledat. Pomalu jsem už chodila a dělala pokroky. Jen ruka nefungovala a já jsem se nemohla ani podepsat.

Čas ubíhal a mě se pořád po Lukášovi stýskalo… sice za mnou chodil, ale konečně jsem pochopila, co pro mě skutečně znamená. A tak po všech útrapách jsme spolu začali chodit znovu. A protože jsem nemohla moc ven, byl u nás skoro denně, až tam vlastně začal bydlet. Naši si ho hodně oblíbili, a tak by se zdálo, že všechno bylo super. Jenže jsem si v té době nedělala vůbec starosti s antikoncepcí. Popravdě, nebyl ani důvod při mém zranění. To se postupně lepšilo a já za čas zjistila, že jsem těhotná. Ten pocit štěstí byl obrovský.

Vydržel, ale asi jen týden. Doktorka mi řekla, že s mojí pánví a nedávným rentgenem musím hned na potrat, protože mimi by stejně nebylo normální. Hodně mě to zasáhlo. O tom všem věděla jen máma a ve všem nám pomohla. A právě díky tomu, že to nikdo z okolí netušil, jsem mohla a hlavně musela žít normálně dál. Našla jsem si skvělou práci a pomalu jsme se porozhlíželi po nějakém tom bytu. Asi po půl roce jsme se přestěhovali a já byla opravdu moc šťastná. Všechno fungovalo, jak mělo.

Asi po roce jsem opět otěhotněla. Sice jsem se bála, ale mimi jsme si přáli a já jsem doufala, že když to nikomu neřeknu, bude to fajn a dobře to dopadne. V 6. tt jsem začala krvácet a verdikt zněl jasně. Zamlklé těhotenství a okamžitý nástup na revizi. Jako by pro mě celý svět přestal existovat. Uzavřela jsem se do sebe a nechtěla nikoho vidět.

A tak se i náš vztah začal postupně rozpadat. Navíc přišla nemoc, která si vyžadovala dlouhé léčení a já jsem byla ráda, že nemusím nikoho vidět. Asi po půl roce jsme se s přítelem rozešli. Vydrželo to, ale jen 2 týdny a on mě začal zvát na rande a na výlety. A tak začalo snad to nejkrásnější období v mém životě, které ještě zlepšily // na testu a následná svatba. A i přes komplikace jsem měla to nejkrásnější těhotenství, jaké jsem si jen mohla přát.

Dnes už mě doma zlobí 4,5měsíční Šimonek a jsem neskutečně šťastná, že právě já jsem dostala druhou šanci pro život. A zároveň jsem přesvědčená, že každý máme všechno předem napsané osudem. Proto doufám, že všechno co jsme si v životě prožila, mi bylo jen ku prospěchu a velice mě to posílilo a zároveň mi to hodně pomůže při výchově Šimona.

Všem, kteří dočetli až sem, moc děkuji.

Hodnotilo 5 lidí. Score 5.0.
 Váš příspěvek
 
katula9
Ukecaná baba ;) 1917 příspěvků 07.02.12 06:24

ahojky moc držím palce abys všechno zvládla dle svích představ

 
LadyTommy
Extra třída :D 14791 příspěvků 07.02.12 08:41

teeeda, tak to je pořádně krkolomná cesta životem, přeji teď už jen to krásné!

 
zzuzzinda
Kecalka 264 příspěvků 07.02.12 09:25

Ahoj, ty jsi tedy neměla lehký život, ale klobouk dolů, ustála jsi to. A tvoje máma je prostě máma jak má být, byla při tobě, i když bylo nehůř :) Máš velké štěstí, že jí máš :D A určitě tě tohle všechno naučilo, co je důležitý a jsi určitě bezva máma pro svého lumpka. Držím palce, ať už je jen dobře.

 
lyžařka
Kecalka 362 příspěvků 07.02.12 09:39

Ahoj tvůj deníček jsi nazvala velice výstižně…podruhé jsi se narodila a asi tě má bůh rád :-) tak si toho važ a už žádný blbiny :-) mám za sebou podobný harakiri v mládí a taky si někdy říkam ja jen jsem to ve zdraví mohla přežít a vlastně i moji rodiče :-) doufám že moje dítko nebude po mě :mavam: člověk má někdy víc štěstí jak rozumu. tak přeju jen to nejlepsí

 
Dankár
Kecalka 252 příspěvků 07.02.12 10:20

Velmi výstižně je to pojmenované…Opravdu druhá šance.Přeji už jen vše dobré :)

 
netkaa
Kecalka 211 příspěvků 07.02.12 17:33

:potlesk: :potlesk: :potlesk: Hodne stesti :potlesk:

 
marfušenka
Stálice 72 příspěvků 07.02.12 21:58

jako v pohádce. dobro vítězí nad zlem. :mrgreen: vše co jsi prožila tě určitě posunulo dál a proto jsi tam kde si :lol: a hlavně, měla jsi vedle sebe hned dva andílci,mamku a Lukáše :andel: .

Vložit nový komentář