Všichni se jednou dočkáme

teretere  Vydáno: 24.06.12

Tento deníček je mým prvním příspěvkem na eMiminu, které ale již více než 1,5 roku pravidelně navštěvuji. Chci se podělit o náš příběh, a hlavně dodat povzbuzení všem, kteří na své děti zatím ještě čekají.

Centrum reprodukční medicíny jsme poprvé navštívili v roce 2001, kdy mě bylo čerstvých 30 a manželovi 33 let. Po tříleté známosti a dvouleté marné snaze o miminko jsme se rozhodli začít jednat. Následovala série vyšetření, vše včetně hormonálního profilu a průchodnosti vejcovodů u mě bylo v pořádku. U manžela byl zjištěn snížený počet spermií a varikokéla. Nějakou dobu užíval Wobenzym, vitamin E a další doplňky, podstoupil operaci varikokély, ale spermiogram stále stejný. Nejprve jsme zkoušeli inseminaci, třikrát neúspěšně. Výborně jsem reagovala na Clostilbegyt, z počtu folikulů byla paní dr. vždy nadšená.

Po těchto neúspěšných pokusech následovalo v září 2002 první IVF. S manželem jsme se domluvili, že to budeme brát s nadhledem, a tak jsem nebyla ani nějak moc zklamaná, když se dostavila menstruace. Tedy byla jsem zklamaná, ale nehroutila jsem se. To až o 7 či 10 dnů později, kdy mě začal pobolívat podbřišek vpravo, a tušila jsem, že je něco špatně. Bylo potvrzeno mimoděložní těhotenství a já jsem přišla o pravý vejcovod.

Za 3 měsíce jsme do toho šli ale znovu. U 2. IVF paní doktorka zvolila dlouhý protokol a v únoru 2003 jsem konečně našla vytoužené 2 čárky na těhotenském testu, 5 embryek nám zamrazili. Těhotenství probíhalo bez problémů a v říjnu 2003 se nám narodila Adrianka s mírami 3,55 kg/50 cm. Porod proběhl plánovaným císařským řezem, 2 dny před propuštěním se u mne objevily vysoké horečky. Trvalo celkem dlouho, než lékaři určili diagnosu, zánět děložní sliznice. Týden jsem ležela ve vysokých teplotách, se zimnicí a třesavkou a nebyla schopná se o malou starat. Každý den jsem žadonila, ať už se mnou něco udělají, že jsem se na malou tak těšila a teď ji stěží nakojím.

Konečně po týdnu, kdy určité antibiotikum absolutně nezabíralo, mi vzali krev na zánětlivé parametry, udělali ultrazvuk dělohy a najednou bylo jasno. A to mi pořád říkali, že jde určitě o infekci v jizvě. Stačilo přidat jiné antibiotikum, provést kyretáž a do 2 dnů bylo po problému. V nemocnici jsme byly 17 dnů a doma pak v šestinedělí následoval ještě zánět prsu a močového měchýře. Ještěže existují babičky, které mi na začátku moc pomohly. Adrianka si na začátku svého života dala 4 různá antibiotika v mateřském mléce, ale vůbec jí to nevadilo. Byla spokojené miminko, kojila jsem ji do 18 měsíců, prospívala krásně a dnes je to 8letá šikovná holka, která chodí do 2. třídy a do spousty zájmových kroužků.

Já jsem po těch komplikacích o druhém dítěti ani neuvažovala. Jenže čas všechno zhojí a za 6 let se ozval mateřský pud znovu. No trochu jsem musela manžela přemlouvat, ale nakonec souhlasil a dohodli jsme se, že využijeme naše zamrazená embrya. Opět následovala kontrola hormonálního profilu, u manžela spermiogramu. Vše v pořádku a po letech dokonce úplně normální spermiogram. V dubnu 2010 jsem byla na KET, rozmrazili 3 embrya ve stadiu prvojader,2 z nich se vyvíjela hezky a ty nám taky zavedli – 1 blastocystu a 1 kavitující morulu. Věděla jsem, že šance na otěhotnění je 30 %, tak jsem si od toho raději moc neslibovala. Jak jsem byla šťastná, když po 14 dnech bylo v krvi HCG 2500! Nyní ale přišly komplikace hned od začátku.

Pro mírné krvácení jsem zůstala v pracovní neschopnosti, týden jsem byla hospitalizována. V 10. týdnu krvácení ustalo, ale jeden výsledek ve sreeningu ve 12. týdnu vyšel špatně a následoval odběr plodové vody v 16. týdnu. Výsledky jsme za příplatek věděli již tentýž den večer, a to že miminko nemá žádnou z 3 nejčastějších chromosomálních vad, včetně Dawnova syndromu, a navíc, že čekáme tolik vytouženého chlapečka. Jaká byla radost v celé rodině. Ultrazvuky ve 20. týdnu byly v pořádku. Od 25. týdne se mi zdálo, že pohyby miminka jsou nějak moc intenzivní, ale zvláštní význam jsem tomu nepřikládala, vždyť všechny výsledky i kontroly u gynekoložky byly v pořádku.

Bohužel, jednoho podzimního dne před 2 lety se nám zhroutil svět, 1 den jsem necítila pohyby, a tak jsem se v nemocnici dozvěděla hroznou zprávu. Miminko nám umřelo, na ultrazvuku jsem zahlédla stojící srdíčko, a to byl pro mě konec. V slzách jsem zavolala manželovi, který mi přivezl potřebné věci, ale sestřičky ho na noc poslali domů, že to bude trvat déle a má přijet následující den. Ještě týž den v poledne jsem dostala tabletu na vyvolání porodu, večer další, po které jsem začala pociťovat tlak v podbřišku jako před menstruací. Ráno stav na čípku stejný, tj. uzavřený, takže další tableta, po které se rozjely kontrakce po 3 minutách, ale daly se ještě vydržet. V poledne stále hrdlo bez reakce, proto zavedli poslední tabletu. Kontrakce zesílily, ale bez odezvy. Za 2 hodiny se rozhodli pro epidural, se kterým jsem vřele souhlasila. Při jeho aplikaci už byly kontrakce hodně bolestivé, tak jsem měla co dělat, abych zůstala v klidu.

Očekávaná úleva od bolestí ovšem nepřišla. Jedna ne moc příjemná porodní asistentka se mě opakovaně chodila ptát, zda se bolest zmírnila a vždy odcházela naštvaná, když jsem řekla, že ne. Až po třetí dávce analgetika se mi ulevilo a mohla jsem si na chvíli odpočinout. To jsem ovšem netušila, že mi kape do žíly lék na otevření porodních cest, jehož vedlejším účinkem je mimo jiné zvracení, takže jsem se několikrát pozvracela. No, úleva byla asi 1,5 hodinu a pak začalo peklo. Při jedné velmi silné kontrakci mi odtekla zakalená plodová voda a najednou jsem byla otevřená na 6 cm. Sestřička s manželem mi ještě pomohli do sprchy a pak už jsem mohla tlačit. Toníček se narodil po 36 hodinách od přijetí na konci 7. měsíce těhotenství s mírami 1,3 kg/40 cm. Byl tak podobný manželovi. Příčinou jeho úmrtí bylo zaškrcení pupečníku a bylo to patrné ihned po porodu.

Po porodu manžela opět poslali domů, protože bylo v narkóze nutné vyjmout placentu, která se nechtěla uvolnit. Toníčka jsme si oba prohlédli, rozloučili se pohledem, ani jeden jsme neměli sílu si ho pochovat.

Proč zrovna nám se tohle muselo stát? Stokrát jsem si tuto otázku opakovala. Vždycky je to strašné, ale proč se to děje i lidem, kteří bez lékařské pomoci dítě mít nemohou? Proč, proč, proč? Byl příčinou odběr plodové vody, nebo něco jiného? Na tyto otázky nám nikdo jasnou odpověď nedal, jen nás ujistili, že se pupečníkové patologie neopakují.

Když pominu tu jednu zmiňovanou porodní asistentku, tak byl personál včetně paní dr. velmi příjemný a ochotný, zvláště jiná moc milá porodní asistentka, která mne přijímala a byla se mnou o svých 2 službách. Vysvětlila mi, jak bude vše probíhat, co se s miminkem po porodu děje, co je potřeba zařídit atd. A než se mnou byl manžel, držela mě za ruku, otírala slzy a taky se svěřila se svojí osobní podobnou zkušeností. Moc jí za tu přívětivost a empatii děkuji.

Následovalo pro mě snad nejhorší životní období, přišla doba obrovské úzkosti, deprese. 3 měsíce jsem nebyla schopna vrátit sedo práce. Hodně mi pomohla rodina, malá Adrianka a taky web, stránky eMimina, kde jsem objevila spoustu dalších maminek, které přišly o svá miminka, a zjistila tak, že nejsme s tímto trápením sami. Manžela to samozřejmě taky zasáhlo, ale na rozdíl ode mě věřil, že se jednou druhého dítka dočkáme a neustále mě povzbuzoval. Když jsem před necelým 1,5 rokem nastoupila zpět do práce, byla to muka. Těch dotazů na miminko a proč jsem tak brzy v práci, no prostě hrůza. A tenkrát jsem se nějak vzchopila a rozhodla se, že to nevzdám a že prostě to druhé dítě mít budu, i navzdory věku.

V centru jsme se domluvili na posledním pokusu IVF, i přesto, že po roce můj hormonální profil už nebyl nic moc a dle AMH vajíčková rezerva mizivá. Stimulace vaječníků probíhala obrovskými dávkami Gonalu, leč odezva byla velmi špatná. Pouze 2 folikuly, ale nezachyceno ani jedno vajíčko. Takže už zbývaly pouze 2 poslední mrazáčci. Proto se v témže cyklu s neúspěšným odběrem vajíček provedl ještě poslední KET – opět 1 blastocysta a jedna kavitující morulka. Nyní jsem byla opravdu hodně nervózní, vždyť to byla poslední šance na otěhotnění (o dárcovství vajíček jsme zatím neuvažovali), a těhotenský test jsem si provedla už 10. den po KETu, byl negativní. Bylo to velké zklamání, ale menstruace nepřicházela, tak jsem to 14. den zkusila znovu a ejhle, stal se zázrak – test byl pozitivní.

Samozřejmě jsem byla šťastná jako blecha, ale vzápětí se dostavil obrovský strach, jak to všechno dopadne. Potíže jsem žádné neměla, žádné nevolnosti ani krvácení, do práce jsem chodila do poloviny 6. měsíce, a o tom, že čekáme mimčo se rodina i v práci dozvěděli po ultrazvuku ve 20. týdnu. Všechny výsledky i screeningy byly v pořádku, takže tentokrát mi nikdo odběr plodové vody nedoporučoval, ačkoliv jsem byla o rok starší. Po předchozím těhotenství se mi nepodařilo shodit všechna kila, tak nebyl velký problém skrývat rostoucí bříško. Pohlaví miminka jsme si ale nechali pro okolí jako překvapení, a to i pro nejbližší rodinu.

Ovšem psychika po celou dobu dělala svoje. Neustálé obavy, aby se neopakovalo to, co minule. Pořád jsem si sledovala pohyby, když se mi zdálo, že jsem miminko déle necítila, už jsem ho různými způsoby budila. Od 30. týdne jsem už byla sledována v nemocnici, od 36. týdne mi paní dr. opakovala, že miminko nebude žádný obřík, možná nebude mít ani 3 kila, ale průtoky pupečníkem byly vždy v pořádku, KTG opakovaně ukázkové, tak jsem začala být konečně klidnější. Jen ten závěr byl pro nás oba dramatický….

Miminko se do 38. týdne neotočilo hlavičkou dolů a byl naplánován císařský řez. Porod se však rozběhl týden před operací, proto jsem jela do nemocnice neplánovaně dříve. Moje operatérka nebyla bohužel přítomna, tak mě vyšetřila jiná paní dr. na příjmu a vše v pořádku, bez krvácení a dilatace porodních cest. Tak jsem čekala, až odoperují jinou maminku s plánovaným císařským řezem. Po celou dobu jsem byla na KTG, kontrakce již byly pěkně vidět, i na záznamu. Za 2 hodiny se dostavila moje paní doktorka a moc se jí nelíbilo, že miminko sice mělo frekvenci srdíčka dobrou, ale vůbec se nehýbalo. Vzápětí jsem byla na sále, bohužel při zákroku byla větší krevní ztráta, tak mě předali ke sledování na JIP operačních oborů.

Vloni v listopadu se nám tedy 14 dnů před termínem narodil Patriček, 2,7 kg/50 cm, a po operaci jsem ho na chvilku zahlédla v inkubátoru. Slibovali, že se za chvíli uvidíme. Jenže na JIP krvácení pokračovalo, proto bylo jedno gynekologické konsilium, za 2 hodiny další, a to už bylo dle ultrazvuku jasné, že to bez revize nepůjde. Došlo k masivní ztrátě 5 l krve a rozvoji šokového stavu. Panu primáři jsem ještě stihla říct manželovo číslo, aby jej mohl informovat o závažnosti mého stavu a jelo se na sál. Do druhé operace jsem všechno vnímala tak nějak zpovzdálí, nebylo mi nějak zle, jen mě pobolívalo břicho. Při revizi odebrali dělohu a přitom se jim podařilo poranit pánevní žílu, tak ještě musel zasahovat cévní chirurg. Příčinou krvácení bylo předčasné odloučení placenty, ačkoliv jsem vůbec zevně před porodem nekrvácela.

Patriček měl taky na mále, chudáček, Apgar skore 1-6-8.

Já jsem se po revizi probrala druhý den na ARU. Po probuzení jsem si vybavila, že jsem byla v tunelu, táhlo mě to za světlem a na jeho konci jsem skočila do dětského pískoviště. Takže jsem si vybrala správnou stranu. Ano, lékaři mi zachránili život. Při gynekologických kontrolách jsem vícekrát slyšela, že jsem utekla hrobníkovi z lopaty a pro každého porodníka že je tato komplikace hororem. Na JIPce jsem pak bojovala s vysokým krevním tlakem, dechovými potížemi, nočními můrami, nemohla jsem vůbec spát.

Patriček musel 2 dny dostávat žilní výživu kvůli nízkému cukru. Ačkoliv jsem každý den lékaře prosila, ať už mě pustí za malým, museli jsme na sebe čekat dlouhých 7 dnů, než se můj stav zlepšil natolik, že se již nemusely podávat léky na tlak nitrožilně a nemusela jsem být již 24 hodin monitorována. Díky moc hodným sestřičkám na JIP jsem se rozkojila, sestřičky mi pomáhaly odsávat zatvrdlá prsa, já sama jsem na to neměla sílu. Našeho chlapečka jsem držela v náručí poprvé až 7. den po porodu, přisál se vcelku dobře, a od třetího dne jsem ho již plně kojila. V nemocnici jsme strávili celkem 12 dnů, oba jsme to nakonec zvládli dobře a jsme v pořádku.

Dnes si doma užíváme sedmiměsíčního osmikilového cvalíka, díky kterému jsem na všechny ty komplikace rychle zapomněla. Sice trvalo delší dobu, než jsem se dala úplně zdravotně do pořádku, ale hlavní je, že je malý zdravý a nemá žádné následky, a doufám, že to tak i zůstane.

Na našeho andílka myslím pořád, často si představuji, jak by asi vypadal, co by uměl. Už to nejsou vzpomínky plné smutku, ale vděčnosti a lásky.

Tímto pomyslně děkuji CRM za naše děti, děkuji našemu andílkovi, že nám poslal brášku a držel nad námi ochrannou ruku, děkuji eMiminu za jeho existenci a taky vám všem, kteří jste náš příběh přelouskali.

Snad bude nadějí pro další páry, které stále na své štěstí čekají.

Přeji ostatním snažilkám hodně síly a víru, ať ten svůj boj za vytouženým cílem nevzdávají.

Všichni se jednou dočkáme.

Líbil se vám deníček? Máte také co říct? Přidejte na eMimino.cz svůj deníček.
Průměrné hodnocení zápisku v deníčku 5.0 bodů
 Váš příspěvek
 
sylviasek
Echt Kelišová 7963 příspěvků 24.06.12 09:40

Smutný příběh, ale jeho konec je krásný! Gratuluji k chlapečkovi i holčičce a ať jsou oba zdraví a dělají Vám jen radost!

My jsme v péči doktora teprve měsíc a doufáme, že se všechno spraví a i my se dočkáme brzo nějakého malého prcka doma :-)

 
klara123
Ukecaná baba ;) 1505 příspěvků 24.06.12 09:54

To je moc smutné :,(… ale věřím, že právě ten malý andílek na vás kouká a oběma vám zachránil život :srdce: Žijte šťastně a užívejte si jeden druhého :hug:

 
Kérka
Povídálka 32 příspěvků 24.06.12 10:11

Přeji hodně štěstí :hug:

 
lucka83
Hvězda diskuse 45847 příspěvků 112 inzerátů 24.06.12 10:15

Smutný deníček ale se štastným koncem, přeji vám hodně štěstíčka a zdravíčka. :hug:

 
FreeLady12
Nadpozemská drbna 25993 příspěvků 24.06.12 15:02

Páááni - četla jsem jedním dechem 8o Přeji hodně zdravý a děti ať ti dělají jen samou radost :kytka:

 
maxi2408
Zasloužilá kecalka 730 příspěvků 24.06.12 15:54

:potlesk: :potlesk: :potlesk: Jste neskuteční bojovníci :andel:, gratuluji :hug: Přeji stejnou sílu všem, co se snaží :kytka:

 
Sion
Závislačka 4080 příspěvků 24.06.12 16:09

Jsi opravdu moc statečná :hug: Při tvé příběhu mi tekly slzy a obdivovala jsem tě, že jsi to všecko dokázala :hug:
O proti tobě mi naše půlroční snažení příjde jako malichernost.
Moc vám přeju, ať vás už nepotkávají žádné problémy. A hlavně spoustu zdravíčka :srdce:

 
milena13
Závislačka 4133 příspěvků 24.06.12 17:55

Moc smutný deníček, ale konec krásný, přeji hodně štěstí do života a už jen to nej nej

 
cvikinka
Zasloužilá kecalka 678 příspěvků 24.06.12 20:04

Po dlouhé době mě deníček rozplakal.
Přeji už jen vše dobré :hug:

 
finduska
Extra třída :D 13661 příspěvků 24.06.12 20:08

Tecou mi slzy, a uplne bez zabran to priznam :hug: :hug: :hug: :hug: hodne stesti

 
slunečnice81
Ukecaná baba ;) 1257 příspěvků 24.06.12 23:26

Úplně jsi mě rozplakala, moc mě to dojalo, je to smutné, co se děje…ale nakonec to dopadlo dobře, jsi statečná holka…držím Ti moc pěsti. Já jdu také bojovat dál :,(

 
teretere
Kecalka 141 příspěvků 25.06.12 06:48

Milé maminky a snažilky, děkuju moc za příjemné komentáře. Věřte, že si toho štěstí, které se k nám vrátilo, nesmírně vážím a každý den, pozorujícíc toho našeho raráška, si říkám, že zázraky se opravdu dějí…Kéž by jich bylo víc.
Přeju vám všechno dobré, mějte se hezky.
 Tereza

 
zrustice
Ukecaná baba ;) 1807 příspěvků 25.06.12 09:46

Četla jsem deníček jedním dechem a se slzami v očích. Gratuluji k dětem :D Vím, jaké to je přijít o chlapečka, snad i já se jednou dočkám.

 
Tiger-lily
Nadpozemská drbna 29280 příspěvků 61 inzerátů 25.06.12 13:50

:) Přeju už jen všechno pěkné, je neskutečné, co jste si všechno vytrpěli.

 
Saroya
Neúnavná pisatelka 17592 příspěvků 27.06.12 18:45

Prošli jste si peklem a jsem moc ráda, že máš zdravé děti. Přeju i nadále hodně sil, štěstí a hlavně zdraví celé rodině. :hug: :kytka:

Vložit nový komentář
Poslat
nový deníček