Výčitky svědomí, které nikdy nezmizí...

Sluníčkonesvítí  Vydáno: 19.09.16

Byl jedna z mých prvních těch opravdových lásek, na které se nezapomíná… Znala jsem ho od svých 8 let. Byl o 4 roky starší než já. Bydleli jsme na jednom sídlišti. Jak to dřív chodilo, všechny děti z jedné oblasti si hrály společně, i když některé k sobě s láskou zrovna neoplývaly. Tohle byl tehdy i náš případ s Michalem.

Neměla jsem problém s ním být venku, ale nějak extra jsem ho nemusela. Byl tak „trošku“ machýrek, navíc věčný pohádkář. Rád si vymýšlel, aby byl zajímavý. Například to, že už není panic (bylo mu 12 let), protože ho svedla vedoucí na dětském táboře, které bylo 19 let a podobné hlouposti.

Jak jsme všichni rostli, už jsme nebyli jedna parta ze sídliště. Každý si našel svou skupinku kamarádů, a tak se stalo, že jsem Michala asi od svých 12 let nevídala. Nijak zvlášť mi nechyběl. Ale po třech letech, když mi bylo čerstvých 15 let, se znovu shodou okolností objevil za mým barákem. Bylo hezké zavzpomínat si na rané dětství, kdy jsme blbnuli na pískovišti nebo si hráli na schovávanou.

Michal se moc nezměnil. Pořád ten samý machýrek a pohádkář, ale najednou mě to tolik neodpuzovalo jako malé dítě, i když svůj názor jsem na to měla. Ale i přesto tam přelétla jiskra. A jelikož to bylo oboustranné, každý jsem se těšila na to, až se ozve za mým domem zahvízdání, já vyhlédnu z okna a tam bude on.

Náš vztah nebyl úplně lehký, protože Michal nastoupil povinnou vojenskou službu v jiném městě a domů se dostával jen na víkendy. Vždy jsem se na něj těšila. Ale naše mladá láska to odloučení prostě nevydržela, a tak jsme si časem šli každý svou cestou. Občas jsme se potkali, popovídali si, i se navštívili a dali si spolu kafe. Já se později vdala, odstěhovala se a Michala opět několik let neviděla.

Když se rozmohlo šílenství Facebooku, vyhledala jsem si Michala a začali jsme si psát. A tehdy mi psal, že je dnes na invalidním vozíku. Nevěřila jsem mu už jen proto, že nikde neměl žádné fotky s vozíkem, a taky tomu nahrávaly jeho věčné pohádky z minulosti. Nic jsem na sobě nedala znát, ale prostě jsem ho měla za stejného lháře jako tehdy.

Kruté rozčarování přišlo, když jsem ho půl roku na to potkala. Nebyl na vozíku, ale šel, s oporou maminky a francouzských holí. A i tak měl s chůzí problémy. Vyčítala jsem si, že jsem mu tehdy nevěřila.

Řešila jsem to pak s kamarádkami, které ho znaly stejně jako já. Uklidňovaly mě, že by mu to taky nevěřily vzhledem ke zkušenostem s ním z minulosti. Časem jsem to ze sebe vypudila. Neměla jsem. Jinak bych teď nemusela žít s dalšími výčitkami, které už asi vypudit nepůjdou…

S Michalem jsme si nepsali nijak pravidelně. Jen občas, když byla dlouhá chvíle. Takže třeba jen jednou za půl roku. A když jsme se zase jednou takto zkontaktovali, psal mi Michal, že umírá. Že se mu postupně bortí páteř, tlačí na orgány, a že prostě jednoho dne zemře a léčit se to nedá. A já hloupá mu opět nevěřila, i když jsem to na sobě opět nedala znát. Každopádně Michal mi od toho dne začal psát častěji. Nebyl v tom žádný postranní úmysl. Jen si rád zavzpomínal na naši dřívější lásku, nebo i to společné dětství.

Jednou (a tohle si budu asi vyčítat nejvíc) mi napsal, že by mě rád viděl osobně, zda bych za ním někdy nepřijela na kafe. Odbyla jsem ho, že někdy určitě, jen nevím kdy. Ne, že bych ho vidět nechtěla, ale měla jsem prostě jiné priority. Měla jsem v plánu za ním někdy zajít, ale předpokládala jsem, že je času dost. Nebylo.

Nedávno se objevila na FB zpráva od jeho bratra. Loučil se s Michalem, který ze dne na den odešel. Když jsem si to přečetla, nejraději bych neexistovala. Nejen, že jsem mu nevěřila, že pomaličku odchází z toho světa. Ale dala jsem mu slib, že ho navštívím a už jsem tomu slibu nedostála. A už to ani nestihnu napravit.

Michale, jestli mě ze shora slyšíš, věř, že je mi líto, že jsem tě i v těchto vážných věcech měla za lháře. A odpusť mi, že jsem si nenašla třeba jen pitomou hodinku na to, abych tě potěšila svou návštěvou. I když naše životní cesty byly dávno rozpojeny, dodnes ráda vzpomínám na několik krásných měsíců, kdy jsi byl po mém boku jako přítel. A dnes vzpomínám i ráda na to, jak jsi nás na sídlišti bavil svými vymyšlenými báchorkami. Vždycky budeš mít kousek mého srdíčka ve vzpomínkách. Byl jsi fajn. Odpusť.

Líbil se vám deníček? Máte také co říct? Přidejte na eMimino.cz svůj deníček.
Průměrné hodnocení zápisku v deníčku 2.9 bodů
 Váš příspěvek
 
samanta2208
Kelišová 5368 příspěvků 19.09.16 08:55

Nevycitej si to ten člověk si za to mohl sám bohužel. Věcny pohádkář… vem si že nám se stalo něco podobného na ucnaku ale dopadlo to dobře kluk si cele 3 roky ve škole a i na „skolach v přírodě“ dělal legraci ze má epileptický záchvat všichni kolem něj litali a jemu to přišlo vtipné no a jednou jsme byli ve škole a on ten záchvat vážně dostal běželi jsme pro učitele a ten řekl ať si přestane dělat ty blbý vtipy..a nikdo se na učitele zlobit nemůže protože ten kluk si to udělal sám..naštěstí to dopadlo dobře a přijela pro něj sanitka. Drž se a neboj on by se na tebe nezlobil chápal by tě.

 
Sluníčkonesvítí
Kecalka 356 příspěvků 19.09.16 09:21

@samanta2208 Děkuji…

 
Jitusee
Echt Kelišová 7801 příspěvků 19.09.16 10:09

Netrap se tim, urcite mu život zpříjemnilo i to, ze jsi mu věnovala svůj cas pri dopisování. Nemela si vůči nemu žádné závazky a sama píšeš, ze to ze mu nevěříš si na sobě nedala znát. On urcite odešel s pocitem, ze ma fajn kamarádku ze sídliště :hug:

 
Pipilota Citrónie
Kecalka 333 příspěvků 19.09.16 10:27

@Jitusee souhlasím, myslím, že by sis neměla vyčítat, co jsi neudělala, ale mít dobrý pocit z toho, žes mu psala, bylo vám dobře, zavzpomínali jste si spolu, to se počítá :palec:

 
andulik8
Kecalka 327 příspěvků 19.09.16 10:50

Nic si nevycitej. A jestli se tim trapis, zjdi k jeho hrobu a rozluc se s nim, nebo staci doma zapalit svicku a rozloucit se. Vic uz se k tomu nevracej a uzavri to v sobe. Odpustis tim sobe i jemu. :hug:

 
katka.polka
Ukecaná baba ;) 1420 příspěvků 19.09.16 13:01

I když je mi to moc líto, myslím, že tohle je prostě daň za lhaní. Zřejmě ty lži byly fakt vážného charakteru, pokud jste mu pak nevěřily ani zdravotní problémy. A to pak já vnímám i jako rouhání, to se pak člověk nemůže divit, když si tím nějaké zlo fakt přivolá. Možná jsem hnusná, ale takhle to na mě působí.

 
Artuše
Kecalka 376 příspěvků 2 inzeráty 19.09.16 13:33

Je to smutné…ale netrapila bych se, možná zkoušel kontaktovat více starých přátel… co mě zaráží, že umřel na zborcení páteře?? To je v dnešní době asi hodně ojedinělý případ 8o 8o.

 
Sluníčkonesvítí
Kecalka 356 příspěvků 19.09.16 13:59

Děkuji všem.

 
Uživatel je onlinepe-terka
Echt Kelišová 8190 příspěvků 19.09.16 16:57

@Artuše zborcení páteře byl asi jen jeden z důsledků jeho nemoci…Zřejmě tam toho bylo víc :think:

 
Naomina
Zasloužilá kecalka 753 příspěvků 19.09.16 17:49

Nemusíš se trápit. Vždy je to něco, co jsme prostě nestihli, odložili, protože nebyl čas… nejsi určitě sama. Proto žijme přítomnosti. O to více si teď važ času stráveného s rodinou, manželem… Určitě si jej nech v srdíčku, ale vyčítat si nic nemusíš.

 
rokris
Závislačka 3384 příspěvků 20.09.16 12:32

@Sluníčkonesvítí Prožila jsem velmi podobný příběh. Člověk - pohádkář, mě léta miloval. Rozešla jsem se s ním proto, že už jsem mu po zkušenostech nevěřila ani nos mezi očima. Pořád se snažil o kontakt, ale já jsem neměla zájem. Jednoho dne se ozval, že by se rád sešel. Řekl, že mu zbývá 6 měsíců života. I když jsem předpokládala, že je to jen další pokus, jak mě dostat zpátky, přijala jsem ho a poseděla s ním doma u vína. Čas ukázal, že co se smrti, a snad i lásky ke mně týče, nelhal. Přišel se rozloučit. Po půl roce přišlo úmrtní oznámení. Dodnes mě mrazí.

 
Sluníčkonesvítí
Kecalka 356 příspěvků 20.09.16 13:06

@rokris Ano, člověka to pak prostě mrzí, i když si za to ten dotyčný mohl vlastně sám… :,(

 
Niki2014
Povídálka 17 příspěvků 20.09.16 15:49

Smutné

 
prcekniky
Závislačka 2877 příspěvků 21.09.16 13:09

To je mi líto :-( Ale nic si nevyčítej…

Vložit nový komentář