Vytoužené mimi

janysekP  Vydáno: 19.05.11

Děkuji gynekologovi a jsem ráda, že máme naše vytoužené mimi. Ráda bych se podělila o svůj příběh. Se svým manželem (9 let spolu, z toho 3 roky manželé) jsem se náhodou poznala přes jeho kamaráda, v tu dobu jsem ještě studovala.

Po dokončení studií jsme si po 2 letech našli podnájem a rozhodli se, že spolu zkusíme žít. Začala jsem podnikat a po roce v podnájmu jsme se dohodli, že si koupíme byt, který se nám po dlouhým hledání podařilo najít. Nechali jsme si ho opravit podle svých představ. Po 6leté známosti jsme se rozhodli, že se vezmeme a začali plánovat mimi, ale jak to chodí, když člověk zrovna něco chce, nejde to.

Snažili jsme se 1,5 roku, každá vynechaná menstruace byla malinká naděje k //čárkám a chození pro těhotenský test, který vždy ukázal jen / čárku, vždy skončil jen slzami v očích, dávala jsem si to zavinu. Po 1,5 roce jsem se dohodla s gynekologem, který to začal řešit, prohlédl mě a napsal tabletky na 3 měsíce, takže začalo braní tabletek a velké snažení a ejhle mentruace nepřišla, tak drahá půlka šla koupit další test, který jsem si udělala a ono nic, já opět smířená, že se nic neděje jsem to prostě už neřešila, po chvilce druhá čárka, hodně světlá a manžel mi říká, ta druhá čárka tam je nebo už ji tam vidět chci.

Pár dnů jsem počkala a testovala jsem znovu a // tam byly, sice ne tak tmavé. Zavolala jsem další den do ordinace a řekla sestře, co mě trápí, ochotně mě objednala za pár dnů. Po příchodu do ordinace se mi honili hlavou myšlenky a já doufala, že budu těhu. Pan doktor potvrdil těhu, udělal vyšetření a ukázal černou tečku na ultrazvuku. Odešla jsem s fotečkou, na které byla černá tečka. Byla jsem hrozně šťastná, i manžel. Kontrolu jsem měla za pár dnů. Omezila jsem práci a začali jsme se s manželem těšit, ale co osud chtěl, stalo se, začala jsem krvácet a bála se, že to toho našeho vysněnýho miláčka přijdeme.

Zavolala jsem do ordinace, oči plné slz a říkám sestře, že krvácím a ona ať okamžitě přijedu. Manžel mě tam odvezl a já si celou dobu říkala, proč zrovna já. Po přijetí do ordinace mě sestra vzala přednostně a doktor začal mluvit o tom, jak to je. Že se stává, že žena může krvácet, ale že taky může potratit, ale po vyšetření a ultrazvuku říkal, že se ta černá tečka (10. tt) drží a já byla moc ráda, nastoupila jsem na nemocenku a měla rizikové těhu. Měla jsem hodně odpočívat a to bylo za trest pro člověka, který pracoval 20hodin denně, ale pro mimi cokoli.

První měsíce těhu byly fakt šílené, nemohla jsem cítit skoro žádné jídlo, všechno mě natahovalo na zvracení, schodila jsem 4 kg, neměla jsem vůbec žádné chutě ani na sladké, které jsem před těhu milovala. Těhu bylo v pořádku, jen jsem měla malinko vyšší tlak, ale i to se vyřešilo, začala jsem brát prášky na tlak. Pak jsem měla odběry krve na Downův syndrom. Po pár dnech telefon, zrovna jsem se probudila, říkám, prosím a on gynekolog, že testy vyšly špatně, at´se stavím, že to budeme muset řešit, v té chvilce se mi zhroutil svět a říkala jsem si, bože, co jsem komu uděla.

Obrečela jsem to a s manželem jsme se dohodli, že pokud bude mimi postižené, že si ho nenecháme. Po pár dnech jsem se dostavila na gynekologii, doktor udělal ultrazvuk a říkal, že mimi vypadá v pořádku a at´se rozhodnu, jestli půjdu na odběr plodové vody, neváhala jsem a řekla, že půjdu. Sestra nás objednala na genetiku a odběr plodové vody. Za 3 dny jsme seděli na genetice, kde jsem bulela jak želva a doktorka mě uklidňovala, že je hrozně malé %, že bude mimi postižené, pak nám řekla, že pokud manžel chce, může být u odběru plodovky, on neváhal a řekl, že tam být chce, v tu dobu jsme věděli, že čekáme chlapečka, sice manžel tajně doufal, že to bude holka, ale když viděl toho našeho miláčka poprvé na ultrazvuku při odběru plodovky, byl naměkko.

Jsem posera, ale odběr vůbec nebolí, dá se to přežít, pak jsem musela sedět půl hodiny v čekárně. Nevím, ale asi to pak ze mě všechno spadlo a udělalo se mi šíleně špatně, celou mě polilo teplo, vůbec jsem neslyšela, celá jsem se klepala, myslela jsem, že zkolabuji, doplazila jsem se na WC a nechala si téct vodu po obličeji, po chvilce se mi udělalo lépe a odjeli jsme s manželem domů, kde jsem ležela a nic nedělala. Čekaní na výsledky bylo šílené, ale dočkala jsem se a doktor nám sdělil, že mimi je v pořádku a že budeme mít na 100 % kluka, takže nám spadl kámen ze srdce.

Dál těhu probíhalo celkem dobře, byla jsem v 27. tt v noci jsem šla na WC a koukám krev, rozespalá nevěřícně koukám znovu, jdu vzbudit manžela a říkám, že krvácím, volám na informace a zjištuji číslo do nemocnice, kam se po chvilce dovolám a sestra říká, at´okamžitě přijedeme. Do nemocnice jsme dorazili o půlnoci a po chvilce přijde doktorka, hodná, která mě prohlédla, udělala utrazvuk a říká, mimi je v pořádku, jen to vypadá na ledvinovou koliku, pustila mě domů a kdyby se mi něco nezdálo, at´raději přijedeme. Pak opět těhu probíhalo v pořádku, měli jsme velký utrazvuk a manžel byl hrdě se mnou a koukal na našeho raubíře, který vždy šíleně řádil v bříšku a kopal doktorovi při vyšetření do ultrazvuku, doktor nám sdělil, že mimi je menší, ale to nám vůbec nevadilo.

Pomalu týdny ubýhaly a já se blížila 34. tt, ale trpěla jsem dost otoky rukou, nohou a občas obličeje ,tlak byl vysoký, a tak jsem musela nastoupit do nemocnice. Obrečela jsem to, že musím ležet v nemocnici. Nastoupila jsem a podstoupila vyšetření, vše bylo v pořádku, a já si tak přála jit domů a zrovna ten den sloužil můj gynekolog a já říkám, že bych šla ráda domů a on, že by mě měl raději v nemocnici, že hrozí předčasné odloučení placenty, no prostě mě vystrašil, ale pak povolil, udělal mi ultrazvukové vyšetření a průtoky, mimísek v tu dobu vážil 2 kg.

Byla jsem propustěna domů, začala prát výbavičku, kterou jsem ráda nakupovala, vyžehlila jsem a připravila s manželem postýlku a zabalila tašku do porodnice. Další kontrola u gynekologa v 36. t,t ale opět otoky a vysoký tlak a nástup do nemocnice, už si ze mě dělali sestry srandu, že tam zůstanu do porodu a hlavně jsem měla domluvené s gynekologem, že mi vyvolají porod v 38. tt., nastoupila jsem 19. 10. 2010 do nemocnice, opět jsem to obrečela, ale říkala jsem si, že to nějak vydržím, potkala jsem se tam se spolužačkou, takže to bylo veselejší, jen jsem dostala 20. 10. 2010 večer šílené bolesti do zad a bříška, tak jsem to raději řekla sestře, která mě natočila a změřila tlak, no a ten byl 200/130, okamžitě volala doktora, a ten přiběhl a řekl, že musí být malej do půl hodiny venku, takže jsem byla během pár minut připravená na císaře, jen jsem stačila zavolat manželovi, který byl v tu chvíli u našich a odpoledne u mě byl a byla jsem v pořádku a najednou chudák vyděšený, že jdu na císaře.

Nejhorší bylo umrtvení do páteře, doktorka měla strach, aby se mi něco nestalo, když jsem před tím jedla, chudák chlap, co jsem se ho držela a zabodla mu nehty do zad. S brekem říkám doktorce, že si nepřeji, aby mě nabodávala do páteře a konečně to skončilo, položili mě a uspali. Pak si jen pamatuji, jak mě poplácává a ptá se jestli ji vnímám a já jestli je malej v pořádku a ona, že jo, že má 2,35 kg a 48 cm, pak už jsem se probudila na jipce, kde mě probudila šílená bolest a myslela jsem si, že snad umřu a říkala si, nikdy víc. Sestra na jip byla moc hodná, hned mi dala něco na bolest a podala telefon, psala jsem si s manželem a on mi poslal fotku toho našeho malého miláčka, já byla moc šťastná, jen mě mrzelo, že jsem malého nemohla vidět.

Druhý den mě sestra umyla a dopoledne převezli na stacionář, kam mi na chvilku přinesli malého, jen byl maličky a museli ho zahřívat, neudržoval si teplotu, když jsem ho poprvé viděla, vyhrkli mi slzičky, byl tak maličký a tak sladký. Sestra mi ho přiložila k prsu, ale moc nám to nešlo. Pak sestra přišla a řekla, že se musím zkusit postavit, ty jo, já myslela, že se rozpadnu bolestí, nevím jsem posera, ale nikdy jsem si nemyslela, že zrovna já budu rodit císařem. Další den jsem byla převezena na šestinedělí, kojení se nám nedařilo a malej šel váhou hodně dolů, 2,21,kg, musela jsem začít přikrmovat ze stříkačky.

Snažila jsem se kojit ale bohužel, domů jsem odcházela po 8 dnech s malým 2,30 kg, jinak by nás nepustili a na UM. Takže jsem kojila asi 1,5 měsíce s tím, že jsem po každém kojení dávala UM. Teď je malému skoro 7 měsíců, váha 8,40kg, měří 73cm a nikdo nepozná, že se narodil a měl 2,35 kg. Máme 3 zoubky, válíme sudy, pomalu lezeme, sedíme, prostě dělá nám samou radost a hlavně spinká celou noc, miláček.

Děkuji za přečtení až dokonce, nějak jsem se rozepsala.

P.S: Ať Vám všem dětičky rostou a těhulky pohlaďte bříška

Líbil se vám deníček? Máte také co říct? Přidejte na eMimino.cz svůj deníček.
Průměrné hodnocení zápisku v deníčku 4.5 bodů
 Váš příspěvek
 
Lééénuša
Závislačka 2802 příspěvků 19.05.11 09:23

Moc gratuluji že to dopadlo nakonec všechno dobře :palec: a že ten váš maličkej (už vlastně velikej) klučík je v pořádku :-)
Já byla s vysokým tlakem také hospitalizována s tím že to vypadá na císaře, ale nakonec vše dobrý a porod byl klasicky :-D

 
Grumlik
Zasloužilá kecalka 826 příspěvků 19.05.11 09:45

Moc gratuluji!!! Zvládla jsi všechno na 1*!!! Přejeme hodně zdraví!!! :srdce:

 
skritek Petra
Kelišová 5504 příspěvků 19.05.11 13:09

Krasne, moc gratuluji, hezky jste to vsichni 3 zvladli :)

 
kitri
Ukecaná baba ;) 1653 příspěvků 19.05.11 14:07

kraaaasne napsany denicek :dance: no bohuzel nemuze vse jit jak po masle, hlavne ,ze jste to prezili ve zdravi!! :kytka:

 
Simoncicak
Zasloužilá kecalka 584 příspěvků 19.05.11 17:29

krásně napsaný tak at vám synáček dělá jen samou radost a hlvně at jste všichni zdraví.. :hug: :hug: :mavam: :mavam:

 
Terez85
Zasloužilá kecalka 755 příspěvků 19.05.11 19:24

Teda Ty jsi si ale zkusila s tím těhotenstvím… 8-o Hlavně že vše dobře dopadlo a malý je v pořádku! :srdce: Já si taky nepředstavovala ani v nejdivočejším snu, že půjdu na císař… měla jsem bezproblémové těhotenství a po týdnu přenášení jsem nastoupila do porodnice - hned první monitor byl špatný… druhý taky… tak šup šup během 10 minut jsem byla na sále - to byl fofr… Akorát jsem byla umrtvená jen od pasu dolů a malého viděla hned - to byla nádhera! :huban: A ty bolesti potom? :cert: Teda fakt hrůůůza!!!

Vašemu malému přeji hooodně štěstí a zdraví do života!!! :kytka:

 
atominnka
Generální žvanilka 20911 příspěvků 19.05.11 22:39

Krásný deníček. Moc gratuluji, Koukala jsem na fotky a fakt to na něm není poznat, je krásnej:-) :kytka:

 
Staninka30
Extra třída :D 10052 příspěvků 20.05.11 10:33

:srdce: Moc moc Gratuluji k malému a krásně to dohnal tu váhu po tom porodu prostě malej šikula.
Gratuluji. :kytka: :kytka: :kytka:

 
janysekP
Závislačka 2624 příspěvků 23.05.11 12:46

Děkuji moc za písmenka.Dopadlo to nejlíp jak mohlo a jsem ráda,že toho malýho rošťáka máme.Většina těhulek touží po pěkným těhu a po rychlém porodu ale bohužel není všem přáno.A při pohledu na toho mrňouse člověk na špatně věci zapomene.

Vložit nový komentář
Poslat
nový deníček