Vzpomínky s trochou humoru

puntice  Vydáno: 04.02.11

První samovolný potrat, paní Miluška aj. Bylo by toho na celou novelu. Máme za sebou 2 samovolné portaty, ale psát bych chtěla o tom prvním, protože ten druhý je ještě moc čerstvý. A také se na minulost dá hledět s větším humorem, než na současnost. Třeba to někomu pomůže postavit se zpátky na nohy.

Vezmu to z gruntu, tak mi tu litanii odpusťe :-) K příteli jsem jednoho dne přijela vlakem jen tak na rande (styděl se mě vzít i kolem ramen, abych si nemyslela, že si myslí), a to už jsme si rok a půl psali apod., a už jsem se odsud nehnula. Již druhý den mě téměř žádal o ruku, ale k tomu jsem se nikterak nechystala, až jsem si jednoho dne (když stál ve vytahaných trenkách v ložnici a já se zrovna snažila vylovit v haldě ponožek aspoň jeden pár bez děr) uvědomila, že to asi myslí opravdu vážně, že si mě (jako fakt mě) chce opravdu vzít.

To bych nebyla já, abych nevymýšlela nějaké obštrukce, takže jsem mu ještě sveřepou chvíli tvrdila, že se vezmeme, až budu těhotná. (No, to bych se asi načekala). Inu, zamluvil termín, smontovali jsme celý ten kolotoč, který kolem svatby vzniká, a vzali se. Nic nám nechybělo, ani svoboda, protože jsem přes týden vesele dál bydlela na koleji, kde mi nechybělo ani to Ň. Manžel však přišel s nápadem, že bychom to s tím miminkem mohli začít zkoušet. Jelikož nemám ráda žádnou pryž, prášky, náplasti ani jiné podobné prostředky zamezující přirozené reprodukci lidstva, řekla jsem si coby ne, že se to případně nějak zvládne. Ono ale také těch pokusů, kdy se trefit do toho správného dne, moc neměl.

I přesto jsme s kamarádkou – sestřičkou žili první tři měsíce na koleji v očekávání, co se tak asi stane. Přestala jsem se stydět kupovat si těhotenský test, ale když jsem počůrala asi tak padesátý (vždy s opravdu třesoucíma se rukama a mžitkami před očima, co kdyby náhodou), řekla jsem si, že to tak žhavé zase nebude a nastal klid. A fakt to žhavé nebylo. Dokončili jsme poslední zkoušky, které nám chyběly do státnic, na den jsme se poradovaly, jaké jsme šikulky, ale druhý den nám ze školy volaly, že tedy jako ne, že si do školy ještě půlrok pochodíme, protože nám chybí kredity.

Vyškrábli jsme zbytek vůle, sil, chuti dojít k cíli a nasadily jsme maraton: hledání práce, práce nalezena, zápis do posledního semestru, co jen si počneme, týdenní zájezdy směr ČB v nejhorších povětrnostních podmínkách, psaní diplomky, vyjednávání s profesory a doktorandy, že už chcípáme únavou, a že takhle by to nešlo… stres střídala únava a únava střídala stres. Je léto, červenec 2009, horka jako v pekle a já nastupuji na nové místo. Ze školení jezdím za manželem do práce a zdá se mi, že jsem tak unavená, že nedokážu ani nastoupit do výtahu.

Ve vlaku v klidu zabírám místo babičkám s balíky a zcela tvrdě usínám, doma se sotva vleču, tělo mi napuchá. Navíc mě začíná fakt divně pobolívat podbřišek, trochu jako by mě tam někdo řezal nožem a natékají mi prsa. Je mi prostě fakt divně… S frivolností, se kterou přistupuji k veškerým svým zdravotní problémům, předpokládám, že za horkého léta na mě asi leze chřipka, či co. To už ale manželovi nedá, a pokoutně mi říká, že jsem třeba těhotná? No, to určitě, celý 2 roky nic a najednou se zachumelí, JO? Pokojně jsem vyčkávala ještě týden (protože jako vždy jsem opravdu neměla tušení, kdy jsem měla poslední MS, navíc ji mám opravdu nepravidelnou).

No, pak už mi to přišlo opravdu dlouhé, tak jsem se osmělila a již bez třasu v rukou jsem počůrala ten kouzelný papírek. Tak na to koukám, koukám, dlouho nic, už ho skoro vyhazuju, když tu náhle se začne zjevovat jak chodec v mlze ta druhá čárka. V tu chvíli nevím, jestli mám radost, asi ano, ale také mám velký strach, protože podbřišek mě pobolívá až příliš krutě a dlouho, takže si na rozváženou dávám „poslední cigaretku“. Je hezký den, teplý, oranžový, voňavý po seně. Manžel přichází domů, já dělám, jako že nic, i když mi oči svítí jako žárovky. Na cestě do restaurantu mu téměř konspiračním hlasem sděluji, že jsem asi tedy možná těhotná. A přitom cítím, jak se nám oba mírně zpotili dlaně. On mi mírně konspiračním hlasem odpovídá: „Jo“? (konec citace) Asi na hodinu ho přešla veškerá sranda. A pak jsme oba dělali, jako že nic, protože jsme z toho byli asi oba mírně vyplašení.

Začalo letní nahánění gynekologů. Sehnat v létě gynekologa je těžší, než sehnat drezínu. Buď si prohlížejí pyramidy v Gíze, nebo dělají 4denní šichty na porodním, protože v létě jim ty maminky rodí jak na páse. Po týdnu obvolávání jsem se konečně probojovala k lékaři, kterému jsem doposud věrná. V pátek se omlouvám z posledního dne školení před nástupem do práce a jdu tedy zjistit, jak jsme na tom. Manžel mě dovezl až ke středisku, ale dál ne, nevylézá ani z auta, jen si tak postáhne okénko a kouká na mě celý šedivý. Po prohlídce samozřejmě žádné objevné zprávy, jen potvrzení z krve, že ano, ale ještě není vidět ani ň.

Tak si sbalím svých 5 švestek, domluvíme se na kontrole za týden a že už malinkého uzlíka už uvidíme, a tradá, jede se na grilování prasátka. Tam se můj manžel upravil jako zmíněné prasátko a já mám jediné přání – napíchnout ho také na ten rožeň. Oslavoval totiž s kolegy to malé, titěrné nic, které jsme si oba velice, velice přáli, ale které jsem chtěla poctivě ještě několik měsíců tutlat. Se slovy: „Už tě nechci, jdi si kam chceš ty idi…“ ho cpu tchýni do auta a je mi jedno, co se jim v něm stane. Sama beru naše dva hafíčky a táhnu je přes celé město, z kopce do kopce, už jsem opravdu moc unavená a celkem i promrzlá. U tchýně upadám do postele a je mi jedno, jestli se ten můj Trubka třeba udusí, nebo poláme. Druhý den jsme se samozřejmě v klidu udobřili, nakoupili a jeli domů.

Ale ten den na mě padla strašná únava. Nemohla jsem ani zvednout ruku, prstě jsem jen seděla a viděla mírně rozmazaně. Druhý den to samozřejmě začalo. Nejdřív mírné a pak silné krvácení, nejdřív neříkám manželovi nic, ale když už pošesté za den propukám v brek, tak už i jemu je to divné. Říkám mu, že hodně krvácím. Hned mě strká do auta, že jedem do nemocnice. Bohužel já nemocnice opravdu nemám ale vůbec ráda, byla jsem tam jen jednou, a to když mě maminka povila, jinak jsem se jim se štěstím a bezpečně po celý život vyhýbala jako nevybuchlé bombě. Takže od 14:00 čekám do 18:00, kdy už i mě strach tlačí ke zdi, tedy do auta a jedem (podotýkám, že má výbava do nemocnice byly sbalené dvoje ponožky a 2 kusy spodního prádla).

Tam nás vítá lékař, na kterém i slepý pozná, že již 4 dny nespal. Vyšetření je pro mě jako noční můra. Chodit nahá po ordinaci (inteligentně jsem jela v kalhotách), přičemž všude za mnou kapala krev, ukazovat vložku apod., no pro mě něco hrozného. Tak se rozhodli, že sice, i když vidí samozřejmě houbeles, tak si mě tam na 6 dní nechají. No to koukám, nemám ani kartáček na zuby (manžel vyhlašuje poplach u maminek, které mi všechno přivezly). Vedou mě na pokoj a já ve tmě tmoucí zjišťuji, kdo se stane mým parťákem na oněch 6 dní. Děsím se. Vedle leží asi tak 56letá paní, nemá v ústech ani protézu, no vypadá opravdu hrozivě a ptá se, co já jako tady. Odpovídám, že jsem těhotná, a že krvácím. „To jste ale ještě nějak málo, žejo?“, zašišlalo to bezzubé stvoření.

Zhrozila jsem se, že bude ukecaná. Nechtěla jsem mluvit s nikým, chtělo se mi jen strašně spát, což jsem 2 dny svědomitě dělala, ani jsem nejedla a paní spolubydlící jsem odbíjela slovy ANO/NE. Tímto bych se paní Milušce ráda omluvila za své zhrození, protože nikoho lepšího jsem si na pokoj nemohla přát. V nemocnici již protřelá, znala každého doktora s celou jeho rodinou i moravskou větví, dala mi seznam věcí, které bych tu tedy mít asi měla, vypráví mi o svých známých, co oni zažili se samovolnými potraty, drží mě za ramena ve chvíli, kdy i pan primář mi přijde sdělit tu onu nevyřčenou a očekávanou pravdu, že jsem o miminko přišla.

Do té doby jsem v sobě zatloukala veškeré špatné emoce, pravdu jsem si nehodlala připustit, byla jsem ta nejusměvavější v celé nemocnici (také jsem si tam připadala mírně jako simulant, navíc vypadám fakt mladě, tak na 17, takže si všichni mysleli bůhví co), byla jsem tak statečná, že Rusko by se přede mnou roztřáslo. Ale pak jsem musela přiznat, že jsem jen malé nic, rozbrečela jsem se jako malá holka a brečela jsem a brečela ještě ve sprše, kterou jsem zaplavovala víc, než voda z potrubí. Jelo se na kyretáž, probudila mě paní Miluška a když sestra dovolila, dala mi trochu napít. Prostě naprosto zlatá paní, které jsem měla tendenci říkat Babi.

Zjistila jsem, že si tam ještě několik dní společně poležíme do velké vizity, a tak nám manžel přivezl alespoň notebook, kde jsem měla ty pravé pecky od Suchého a Šlitra a Juditu Čeřovskou. No, babi Miluška si broukala a i z ní opadl smutek. Sestřičky si k nám chodily na pokoj odpočinout od starostí v jiných pokojích. Najednou mi došlo, že z tohohle úžasně uzavřeného světa budu muset za chvíli vylézt (a fakt se mi do něj nechtělo). Propouštěcí zpráva sepsaná, podepsaná, s paní Miluškou kecáme posledních pár minut na pokoji a sledujeme, jak nám převlíkají naše propocená prostěradla. A tak se paní Milušky konečně ptám, s čím že tu byla ona. Prý s rakovinou, sebrali jí celou dělohu a ještě není konec. Sevřelo se mi srdce a rozešly jsme se každá na jinou stranu.

Doma mě čekal bordel, ale také naši dva pejsci, prostě domov. V hospůdce mi všichni posílali čokolády a panáky (tak mi trochu došlo, že ten manžel si musel taky pěkně pustit hubu na špacír). Pěkně jsme si všichni poplakali, podruhé už bylo vše jinak, bohužel také se špatným koncem, ale o tom až jindy a ve zkratce. Děkuji všem, kdo jste tu ježískudlouhouhrůzu dočetli až sem. Je toho ještě asi na pět let, co bych chtěla popsat, jak se člověk cítí až v kostech, co se honí hlavou – jelikož jsme nyní přišli podruhé o to malé titěrné nic, muselo to ven - a děkuji především paní Milušce, která mi pomohla přežít rozklad mého srdce a přeji jí mnoho zdraví, ať ten úsměv rozdává ještě dlouho.

Líbil se vám deníček? Máte také co říct? Přidejte na eMimino.cz svůj deníček.
Průměrné hodnocení zápisku v deníčku 5.0 bodů
 Váš příspěvek
 
cher  04.02.11 08:04

Hezké, vtipné a zároveň dojemné. Zrovna dneska jsem šeptala své malé holčičce, že by miminko měl mít každý, kdo si ho přeje a kdo se o něj s láskou postará. Přeji Ti, aby brzy čáp přilétl i k vám. :srdce: :srdce:

 
muntajka
Povídálka 18 příspěvků 04.02.11 10:21

Moc smutné,někdy je ten život opravdu nespravedlivý.Moc Vám přeji aby jste se již brzy dočkali vytouženého miminka,naděje umírá poslední:-)Přeji Vám hodně štěstí:-)))

 
PetiteFillette
Extra třída :D 13845 příspěvků 1 inzerát 04.02.11 11:15

Nejlepší deníček, jaký jsem tu četla.
SP mě obyčejně nedojímají, ale dnes jsem si pobrečela. Přeji hodně štěstí do dalšího pokusu!

 
pomni
Kecalka 186 příspěvků 04.02.11 14:10

Strašně krásně napsaný deníček, moc bych vám přála, aby to napotřetí bylo jinak a v pořádku. Je obdivuhodný s jakou lehkostí jste to napsala i když jde o tak hroznou věc :potlesk:

 
Black_Orchids
Závislačka 3685 příspěvků 04.02.11 15:38

Děvče, máš talent! Obsah smutný (ale vypointovaný), forma super. Piš prosím dál. Strašně ráda si někdy od Tebe zase něco přečtu. A pevně věřím, že to bude na téma „…kterak jsem přežila porod“ nebo tak něco. Držím palce!

 
korana.kora
Ukecaná baba ;) 1702 příspěvků 04.02.11 16:55

Super denicek :potlesk: ikdyz smutny :-(
Na potreti se jiste zadari, doufam, ze pristi denicek budes psat o svem tehotenstvi a porodu…mas talent :palec:

 
PetaP
Neúnavná pisatelka 19208 příspěvků 04.02.11 17:30

Moc krásně jsi to napsala, je mi to líto a přeju, aby to příště už určitě vyšlo :hug:

 
PetaP
Neúnavná pisatelka 19208 příspěvků 04.02.11 17:31

Moc krásně jsi to napsala, je mi to líto a přeju, aby to příště už určitě vyšlo :hug:

 
Miruše
Echt Kelišová 9870 příspěvků 04.02.11 21:09

No, tak jsem si ke konci pěkně pobrečela. Napsala jsi to bravurně, máš pisatelské střevo :potlesk: :palec:

Příští dopadne dobře, neboj!!! :hug: A už se těšim na tvůj těhu deníček. :hug:

 
faldy
Zasloužilá kecalka 594 příspěvků 05.02.11 01:00

Smutne ale s nadhledem, pokud se to tak da rict, u druheho je to tezsi, ja vim. Preji vam at se brzy dockate // a to s dobrym koncem :hug:

 
alpen
Kecalka 366 příspěvků 05.02.11 21:08

Smutné ale moc pěkně napsané ,přeji hodně štěstí do dalšího snažení ať se zadaří :wink: .

 
verrik
Kelišová 6692 příspěvků 16.03.11 12:30

MOc krásně napsaný, ikdyž smutný ale moc hezký, teším se až sem anpíše zase něco,ale určitě o hodně veselejší, držím moc pěstičky,aby to příště dopadlo dobře :wink:

 
luciasek07
Povídálka 24 příspěvků 07.05.11 12:23

Nádherně napsané…Obdivuju tě..a přeji,aby si mimi brzo k vám našlo cestu

 
Andrea.Tom
Zasloužilá kecalka 605 příspěvků 27.03.14 19:51

Ač přicházíš o hodně, četlo se mi to s určitou lehkostí :) Tak snad se vám zadaří a bude už jen dobře ;) :kytka: :hug:

Vložit nový komentář