Vzpomínky s trochou humoru II.

puntice  Vydáno: 30.04.11

Aneb nelogické myšlení jinak celkem logické ženy. Tak jsem se po zimě a zdravotních útrapách rozhodla učinit očistu organismu. A jelikož člověk je nádoba spojitá, rozhodla jsem si uklidit i v hlavě a definitivně zatočit s tím prachem, co zůstává.

Když čtu některé deníčky, mám často pocit, že se mi vlastně nestalo nic, co by mělo někoho zajímat. Prostě dějí se věci podstatnější, závažnější. A ono to taky nikoho zajímat nemusí, že? Nedávno jsem koukala na Harryho Pottera a vždy, vždy závidím Brumbálovi tu jeho nádobu, do které si vytahuje myšlenky a vzpomínky, aby se k nim s odstupem navrátil a podíval se na ně jako nestranný divák. I pro nás pro všechny se takovou schránkou stávají deníky na emiminu a myslím, že pro nás pro všechny jsou něčím, co se nedá celkově docenit. Tímto DÍK.

V minulém deníčku jsem zavzpomínala na svůj první samovolný potrat, ale především na paní Milušku, která byla toho celého lunaparku podivností nedílnou součástí. Tentokrát bude nedílnou součástí můj manžel. Jelikož po přečtení prvního deníčku se dožadoval dodatku, že rozhodně není sobecký tyran alkoholik, jak se mu z mého zápisku pozdávalo, dodávám, že sobecký tyran alkoholik rozhodně není. Byla to pro nás úplně nová situace a nikdo neví, jak se k takové situaci postaví. A taky že se pokaždé může zachovat jinak.

Manželovi jsem vděčná, že jsem dokázala překonat dny následující, že mi utíral potoky slz, které se vylily z břehů pravidelně večer, když už chudák usínal. Vůbec mu nevadilo jeho zcela zmáčené pyžamo, nedožadoval se něžností, nedožadoval se ani teplé krmě, ani domovního pořádku. A on ví, jak jsem mu vděčná.

Jelikož jsem členem Klubu aktivních a pozitivních lidí, snažím se vše také aktivně a pozitivně vnímat. Tak zaprvé: Potrat naši rodinu neuvěřitelně stmelil. Pochopila jsem v mnoha ohledech svou maminku, se kterou jsme nemohly najít společnou řeč dobrých 23 let. Pochopila jsem v mnoha ohledech i své babičky, pochopila jsem, jakým způsobem se dají přežít katastrofy a že ty mé katastrofy nejsou zase tak velké. Za druhé: Dokud neztratíme humor, dámy, nic nás nepoloží. Za třetí: Celá rodina se spojila ve štvanici „dobré rady, kterak naši dceru otěhotnět“. Mamka na to šla přes čínskou medicínu, neboť se jí velice líbí názvy čínských homeopatik a pohádkový styl, jímž je indikace popsána.

A tak jsem „připravovala půdu, abych měla čerstvou a chutnou karotku“, polykala „Růst hory Thai“ a jiné. Babičky na to šly přes bylinky a polohy. Jelikož moji dědečkové však pravděpodobně byli zdatní samci, neměly tedy tyto požehnané ženy s početím problémy, a tak jsem se z generací našich žen zas jen já na posteli přetáčela, dělala stojky, polohy a jiné prostocviky. Rad bylo tedy mnoho, polohami počínaje a zaklínáním čápů konče. Manžel na to šel, kromě praktické nezastupitelné role samozřejmě, světem kybernetického prostoru internetu. Začal se zajímat, z jakých že to součástek vlastně žena je, kdy je nejlepší den na to tento stroj „promazat“, co bych měla a neměla. Současně se projevil i jeho kladný vztah k Jihoamerickým státům, a tak se u nás začaly množit prostředky peruánských šamanů a léčitelů. A také mému choti nebylo zatěžko vyměnit jeho oblíbenou stravu za něco trochu zdravějšího, vlastně dokonce neprotestoval vůbec. Je to prostě zlatý muž, který maximálně jednou za rok bouchne a má klid, kdežto já hystericky ječím po celý boží rok.

Nic naplat, i kdybychom se zbláznili, jediné, co u mě opravdu funguje je blbá náhoda. Blbá proto, že pokaždé, když se nám zadařilo, předcházel měsíc bujarých oslav, těžké fyzické práce a v mém případě (hoďte klidně kamenem) mnoha vykouřených cigaret. Když jsem začala mít podezření podruhé, trávili jsme s manželem víkend u táty na chatě a jelikož byl listopad, popíjeli jsme při práci na zahradě grog, občas si dali kouřovou a pak šli odnést ty třicetikilové pytle s nasáklým listím kilometr od naší chajdy, neboť nám přeci nebude smrdět pod nos. Protože přeci nejsem žádný chcípáček, odnesla jsem jich statečně šest a zbytek dne strávila svalená na židli na verandě.

Právě v těchto bohulibě prožitých hodinách jsem začala přemýšlet, kdy že mi měly přijít měsíčky? Jak už jsem psala, o pravidelnosti se u mě hovořit nedá, a proto pokud už snad chci něco odhalit, musím se zahloubat a poslouchat především své tělo. Bylo 12. 11., manžel měl narozeniny, bylo na listopad opravdu krásně. Jako poprvé jsem měla zvýšenou teplotu, nateklá prsa a opět jsem to připisovala chřipce. Ale současně se rozléval po těle i ten zvláštní pocit, který se nedá ani nafingovat, ani vsugerovat, který hraničí s jistotou, že tam malé titěrné nic je. Navíc se přidružily i doprovodné jevy požehnaného stavu, aneb mé tělo mě zrazuje zásadně spodem, což je na tříkilometrové pěší trase do práce i z práce zatrolená patálie a kdo si myslí, že je lepší než zrada horem toho upozorňuji, že bych se raději ublinkla, než se obávala, zda dojdu s čistými gatěmi.

Po předchozích zkušenostech jsem však se zakoupením čarovného papírku trochu otálela. I když jsem věděla, že jdu na jistotu, každá z nás ví, jak je tahle jistota plachá. A tak jsem si říkala, že manžel si na dárek k narozkám týden počká a s největším sebezapřením jsem to vydržela. Nebylo to ani tak těžké, protože mé sestřičce a jejímu čtyřměsíčnímu capartovi se děly velké zdravotní útrapy. Teď se dostáváme k prvnímu nelogickému uvažování jinak logické ženy. Při manuální práci, jak už to tak u mě bývá, jsem si vyplachovala mozek, a strach o mého synovečka mě přiměl k myšlence: Jedno zdravé živé dítě, za jedno nejisté. Hned jsem se své úvahy lekla a 10× jsem zopakovala novou objednávku na dvě zdravá živá, ovšem storno asi neproběhlo.

Byl pátek. Krásně svítilo podzimní slunce a já s trochou uzardění zašla do lékárny zakoupit mamatest. Manžel si zašel posedět do oblíbeného restauračního zařízení a já se jsem pod zástěrkou únavy odebrala domů, kde jsem se jala vykonat obřad s papírkem. Byla jsem si opravdu jistá, a tak jsem dvěma čárkám řekla jenom „ahoj, mimi“ a začala se hrozně smát. Byla jsem si jistá, že tentokrát nic neuspěchám, že nepoletím hned druhý den na gynekologii, že budu v klidu, protože se cítím opravdu dobře. Manželovi jsem to sdělila v posteli a dámy, takhle má reagovat správný budoucí taťka. Při milování mě to trochu zabolelo, a tak po menším handrkování, proč si po pauzičce akci nezopakovat, jsem mu položila ruku na bříško a říkala mu „rozumíš?“, no nerozuměl ani prd. A tak jsem mu musela říct: „To nechápeš, že ti říkám, že jsem těhotná?“. A on mě chudák zvládnul jenom políbit, přitulit se a plakat štěstím. Byl a je úžasný. Když to trochu vydýchal, tak se mě zeptal, jestli mu třeba náhodou nevypíchl oko. No můj Tomek.

Druhý den jsme se vydali odměnit se za dobře odvedenou práci na farmářské trhy. Po mnoha letech mi byla zakoupena oranžová růže, aniž by se mě choť ptal „Chceš kytku?“, byly mi zakoupeny vitamíny bez dotazů „a nač je potřebuješ?“, byla zakoupena hračka pro synovečka bez poznámek „není to drahé?“ (i když u hraček to neřešíme  ), dostala jsem pěknou předvánoční svíčku, poseděli jsme na kávě, no prostě pohoda a romantika jak blázen. Na druhý den jsme se domluvili se sestřičkou, že za nimi zajedu do nemocnice, zaprvé jsme se neviděly už 200 let, zadruhé jsem o ně měla fakt strach. Jenže večer jsem začala slabounce krvácet. Tomek mě nechtěl nikam pustit, ale já se ne a nedala přesvědčit, prostě dnes by mi asi diagnostikova­li AD/HD.

A tak jsem se v mrazu třeskutém vydala z Bene na Bulovku, zpožděným vlakem, narvaným metrem, vratkou tramvají  Nevím, jestli je to jen můj osobní problém, ale dojet šedesát kilometrů k Bulovce pro mě překážkou nebylo, ale najít od zastávky tramvaje přímo Bulovku prostě bylo (50 metrů, upozorňuji). Při téhle bojovce jsem povážlivě promrzla. Teda Bulovka, luxus tak maximálně někdy v době procesů s Miladou Horákovou mě definitivně přesvědčil, že nemocnice nemám, fakt nemám ráda, působilo to tam na mě na dětském hrozně. Neměly jsme přes dobu návštěv moc času, abychom pokecaly nebo se porozhlédly, ale dámy, smekám před vámi, které statečně nesete nemoci svých dětí, opravdu.

Brzy jsem se vydala zpět k domovu, protože dny se povážlivě krátily a já jsem chtěla do našeho Klacíkova dorazit co možno za světla. Tam na mě čekaly napečené bramboráky, kterých to jsem se dožadovala nejméně rok (manžel dělá ty nej  ), uklizený byt, vykoupaní psi. Dost možná si myslím, že jsem se v tomto období do manžela znovu zamilovala. Snažil se hrozně moc, aby mi bylo dobře, aby mi vyhnal z hlavy starosti a kdyby mohl, vzal by asi veškerou tíhu světa na svá ramena. Ale ani to asi bohužel nestačilo. Druhý den jsem začala krvácet silněji, ale nechtěla jsem zůstat doma a zaobírat se černými myšlenkami a navíc ten den jsem byla v práci potřeba. Jenže to jsem ještě nevěděla, co mi nic netušící šéf přichystá. S klienty jsem strávila celý den pobíháním po městě, nevím jak jim, ale mě teda byla velká zima a čekat hodinu na mrazu, než změří elektroměr („no trochu jsme zavzpomínali …“) mi hnalo slzy do očí. Chtěla jsem na ně už začít řvát, chtěla jsem jim jednu ubalit. No prostě byla jsem fakt vyřízená.

Večer jsme měli jet s manželem ještě něco zařizovat do blízké vesnice, ale s únavou a pláčem na krajíčku jsem Tomka prosila, ať to proboha po mě nechce, protože jsem fakt vyždímaná. A zase na mě padla ta únava, jako když vám někdo položí nebe na záda a řekne „skoč“. Nemohla jsem ani udržet oči, ani zvednout ruku a věděla, že se blíží nevyhnutelné. Ráno jsem se na záchodě musela rozbrečet. Do práce jsem ještě došla, ale tam vypuklo rudé peklo největší, a tak hned jak šéf vkročil do kanceláře, jsem mu jenom řekla : „Je mi špatně, nevadí, že půjdu domu?“. Nezmohl se ani na to slovo, na které já jsem fakt nečekala, s očima zapíchnutýma do země jsem vypálila z kanceláře jak šílená. Okamžik nelogického uvažování jinak logické ženy II.: Nad čím byste v takovém okamžiku přemýšlely? Jak byste chtěly situaci řešit? Já jsem samozřejmě koupila těhotenské testy (asi z důvodu onoho, abych mohla masochisticky sledovat, kterak se s námi druhé titěrné nic loučí, nebo nevím) a pak, jak už u mě bývá zvykem, jsem začala uvažovat nad tím, že když už nejsem v práci, co budu dělat jiného, abych si nepřišla tak prašivá (fakt nejsem normální, nejsem, nejsem), a tak místo toho, abych zalezla do postele a dělala alespoň to málo, co jsem mohla, jsem se rozhodla udělat nákup, takže jsem běhala po masnách, aby měl Tomek dobrou znojemskou, a jiných obchodech. Magor.

Doma jsem vše vyskladnila a šla si udělat test. Čárky slábly. Mezi brekem jsem uklízela, vařila, snažila se vypít asi tak bazén citronové šťávy, aby se to třeba zázrakem zastavilo. Kdybych věděla, že pomůže špunt, neváhám a mám ho tam … A pak jsem měla všechno hotovo a nezbyl čas na nic jiného, než abych si konečně lehla a začala brečet a napsat manželovi zprávu, že je zase po všem, že se moc omlouvám, že se především omlouvám za to, že jsem mu to řekla. Ano, na celé věci mi přišlo jako největší zrada, že jsme se mohli těšit jen čtyři dny a že jsem manžela nechala těšit vůbec, protože jsem mu s tím nesmírně ublížila. (A jako prvně, i nyní si slibuji, že příště mu to sdělím nejlíp teprve až se špunt narodí). Chudák manžel mi volala a psal snad každou půlhodinu (zaměstnání má náročné), staral se, co má přivést, koupit, co má vůbec dělat. Jediné, co jsem na 100% nechtěla, bylo jet do nemocnice. Ani tisíc proseb a rad mě nedonutilo, a vlastně jsem za to ráda, ale to je na uvážení každé.

Večer jsem byla už vyřvaná, klidná, nějak úplně tupá, nevím, jak to popsat, jako v nějakém vakuu, které neprotne žádný cit ani emoce. Jen jsem manžela objala, řekla mu „promiň, holt je to zase v řiti“. Ten večer jsem strávila hodně času u okna přemítáním, proč se některým lidem takové věci dějí. Jediná pravda je, že v tom žádný systém není a každému jeho šťastnou hvězdu přeji. Abych otupila mozek, druhý den už jsem zase byla v práci. Šéf byl trochu zmatený, protože jsem měla mírně hlavu jak v akváriu, takový polopropustný obal. Informace má hlava prostě nepřijímala. Až druhý den ze mě vydoloval, co se stalo a já jsem zjistila, že šéfa mám opravdu zlatého, protože mě málem začal strkat do auta a že mě do nemocnice odveze a basta, za svým „kamarádem primářem z Apolináře“. I tuto lukrativní nabídku na výlet jsem rázně odmítla s tím, že se porovnám sama.

Abych to zkrátila, stálo mě to den a noc bolestí, které se nedají popsat a pokud možno by se neměly ani zažít. Příklad nelogického uvažování jinak logické ženy III.: Měla jsem bolesti, že jsem se nemohla ani narovnat, ani chodit po dobu delší jak 5 vteřin (vypuzování plodu jsou v podstatě kontrakce, takže v slabé podobě mám natrénováno). Ale přeci nebudu doma jen tak zbůhdarma, celý den volna… No co, koukám z okna a všimnu si, že už je na čase ta okna umýt. Představte si člověka, který se nemůže narovnat, nemůže poponést ani hrnek, krev z něj teče po šálcích, a přesto se rozhodne umýt ta okna. Zkrátím to, skončilo to saltem ze židle dolů dle zákona gravitace, omotanými elektro svíčkami kolem celého těla (a ještě že tam byly, jinak bych ležela pod barákem) a naraženou klíční kostí. To mě definitivně uklidnilo a rozhodla jsem se svůj čas věnovat rekonvalescenci, rozjímání na smutkem, který k nám přišel a který musím konečně vyječet a vybrečet a myšlenkám pozitivním alespoň v tom směru, že s početím problémy nemáme.

Jsem šťastná, že jsem to zvládla sama doma, i když je zvláštní, že když jsem ležela prvních několik dní v nemocnici, tak zle mi nebylo. Nebylo mi tam vlastně vůbec nic, i když jsem nedostala ani vitamín C. Doma jsem se zmítala v zimnici versus horečce, bolestech a nekonečného tečení té rudé řeky, prostě zvláštní. Ale podstatné je to, že mi pomohl manžel dostat se rychle do pohody psychické, společně s mojí maminkou. Chci jim strašně moc poděkovat, že to tentokrát nenechalo na mé duši tolik boulí, i když na jejich srdcích to šrámy zanechalo velké. Mám kolem sebe úžasnou rodinu a doufám, že se v ní brzy zabydlí i nějaký malý rarach.

Upřímně děkuji všem, kdo dočetli. A upřímně říkám, že nevím, co vše jsem napsala, v jakém sledu a s jakými pravopisnými chybami, snad to není úplně strašný blábol. Nemám teď sílu to znovu číst, ale odkládám si sem jednu vzpomínku, abych se na ni časem mohla podívat s nadhledem.

Děkuji a mnoho hezkých, vysmátých a příjemných dní všem.

Líbil se vám deníček? Máte také co říct? Přidejte na eMimino.cz svůj deníček.
Průměrné hodnocení zápisku v deníčku 5.0 bodů
 Váš příspěvek
 
jen tak  30.04.11 07:44

Bezvadne napsané

 
Sýkorka2
Kecalka 457 příspěvků 30.04.11 08:36

Perfektně napsaný deníček! Ukápla mně i slzička. Držím palečky Tobě i manželovi, aby k vám brzy přibyl i ten malý rarášek! :hug: :mavam:

 
Miki78
Zasloužilá kecalka 928 příspěvků 30.04.11 09:00

dočetla jsem to aaaž do konce a klobouk dolů, nejen že je to slohově božsky napsané, ale co se obsahu týče :-( , držím hoooodně moc palce at se to štěstí na vás taky brzy usměje, my čekali 3 roky a nakonec se to sic ne přirozenou cestou podařilo, teda ještě jsou oba v bříšku, ale každým dnem budou koukat na svět.Taky se dočkáš neboj, věř!!!! :srdce: :srdce: :srdce: :srdce:

 
Dorisov
Povídálka 50 příspěvků 30.04.11 09:33

Také jsem dočetla až do konce snad na jeden dech. Perfektní deníček!!! Moc vám přeju aby se už konečně zadařilo, a věřím, že se zadaří!!! :hug:

 
pomni
Kecalka 186 příspěvků 30.04.11 09:45

Tak to byl jeden z nejlepších deníčků co jsem kdy četla. Strašně moc bych ti přála, aby to vyšlo a vydrželo víc než pár dní :zed: Ještě že jsem to četla ve spěchu, ale jinak bych asi taky brečela

 
lol
Ukecaná baba ;) 2242 příspěvků 30.04.11 10:01

krasny denicek, vim,jake to je kdyz miminko neprichazi a pevne doufam, ze to brzy prijde :srdce:

 
Lenula-xy
Kelišová 7398 příspěvků 30.04.11 10:03

hezky napsaný deníček :palec: ale brečela jsem jak želva.Držím palce,ať se vám brzy zadaří a můžete se také radovat z miminka :hug:

 
Mahora
Zasloužilá kecalka 693 příspěvků 30.04.11 11:31

Mohu říci, že je to jeden z nejlíp napsaných deníčků, který jsem kdy četla. Chvílemi jsem měla pocit, že čtu mou „oblíbenou“knížku… zkrátka píšeš jak rodilý autor! Toť k formě. Teď k obsahu - také mi ukápla slzička, je mi líto, že to takhle dopadlo a hrozně moc vám přeji do třetice dobrý a šťastný konec. Buď statečná, ale ne moc - ženský nejsou od toho, aby na svých ramenou nosily tíhu světa, sdílet se svým manželem nezdary, vás jen sblíží. Nesmíš se s takovými věcmi trápit sama, i když chápu a rozumím tvému myšlení… také mívám takové „masochistické“ myšlenky. A s tím humorem máš také pravdu a velký cit pro něj :wink: .

Drž se statečná ženo :hug:

 
Black_Orchids
Závislačka 3685 příspěvků 30.04.11 12:15

ahoj,
hlásím se do fanklubu tvého slohu. Píšeš fakt dobře.

Jinak k tvému minulému deníčku jsem napsala komentář, že už se moc těším na další, ale s dobrým koncem…

Teď, když jsem tady ten nový dočetla na konec, ani neumím popsat, jak je mi to líto.

Přeju ti, ať se brzo zadaří a dopadne to dobře.

 
Bobi.verunka
Závislačka 3215 příspěvků 11 inzerátů 30.04.11 12:46

Dočetla jsem, pofňukala jsem si, a teď píšu… Moc moc ti přeju, aby příště už byl konec pohádkový… A moc se těším, až si to budu moci přečíst… :hug:

 
Kamča.dalmatinka
Hvězda diskuse 46984 příspěvků 30.04.11 20:43

Romčo chtěla sem napsat že je to krásný deníček,ale vyznělo by to hloupě proto že je o velkém smutku a zároveň o velké ženě která umí bojovat jak lev.
Fandím ti,držím ti palce a přeju aby si šla v životě už jen se smíchem a radostí a aby to brzo vyšlo :mavam: :kytka:

 
klara123
Ukecaná baba ;) 1505 příspěvků 30.04.11 21:18

Napsala jsi to moc krásně … až bulim, jak želva :cry: Ale neboj!!!! Určitě toho malého raráška budete mít co nevidět :palec: :huban:

 
tentadora
Ukecaná baba ;) 1935 příspěvků 01.05.11 17:36
Dočkáš se!

Deníček je báječně napsaný. :potlesk: Škoda jen, že nemá veselejší důvod, pro který bys ho psala. :-?
Ale musíš věřit, že se dočkáš. Teď už lékaři snad budou pátrat, proč se ti podruhé nepodařilo mít miminko.
Moc ti držím palečky a těším se, až s tím báječným životním nadhledem budeš psát další deníček o tom, že se to malé titěrné nic rozhodlo v tobě zabydlet. :kytka:

 
puntice
Ukecaná baba ;) 1834 příspěvků 7 inzerátů 05.05.11 09:33

:-) Ahoj, holky. Moc děkuju za komentáře, potěšily. I když si nemyslím, že můj sloh je něco exktra :lol: V dialogu si někdy dokonce počínám jako značný suchar. My to s Tomáškem nevzdáváme a nevzdáme, je to jeden z těch chlapů, kteří by v budoucnu miminko i rádi adoptovali, i kdybychom měli vlastní. A jak říká, snažíme se a baví nás to :palec: Ostatně si za danou situaci hodně můžu sama, sbírám odvahu napsat o tom deníček. Źádná taškařice to asi nebude, ale mohlo by to pomoct sebrat některým z nás odvahu :wink:
Ještě jednou děkuju, jste zlaté :hug: Zdraví třeštiprdla

Vložit nový komentář