Vzpomínky z dětství

Wink  Vydáno: 13.05.13

Každý si zažijeme v životě něco. Každý něco jiného. Někdo si nese jizvy na těle, škrábance na duši, někdo „jen“ špatné vzpomínky. Tohle všechno nás za cenu ztráty naivity, určité psychické ujmy a poznamenání učiní do budoucna silnějším, možná odolnějším člověkem. Takové poznamenání pak ovlivní nejen vás, vaši povahu, vaše chování, ale také lidi okolo vás. Což je někdy na škodu. Vy to ale neovlivníte, tohle vám už bylo bohužel/bohudík souzeno.

Dobře ten úvod jsem trochu zdramatizovala. Nikdo mě neznásilnil, nikdo mě netýral. Jsem na tom o něco lépe, ikdyž si díky špatných či smutných vzpomínek z dětství do svého života taky něco negativního nesu. Nesu si určitou zlost, zklamání, výčitky a smutek. Ale taky odhodlání, že nedopustím, aby si někdy mé dítě prožilo to samé. Ptám se ale, jak je možné své negativní myšlenky zlehčit?! Zatlačit je někam do temna, odkud se jen tak nedostanou, nacpat je všechny do pomyslné krabice a tu přesunout někam do kouta vaší hlavy!? Tak abyste při dalším pomyšlení, pohledu na člověka, který je s nimi spojen, neměli v očích výčitky a vystřídal je znovu respekt? Hlavně proto, že vám na této osobě vlastně záleží. Možná to zase dramatizuju.

Když se naši rozvedli, byly mi tři. Jediné, co vím je, že táta pil, bil mámu, dokonce i snad když byla těhotná. Ale staral se jak o mě, tak o sourozence, kteří nebyli jeho vlastní děti. Máma ho podváděla, někdy se starala, někdy ne. Údajně se kolikrát sebrala a tři dny jsme ji neviděli. V tomhle pokračovala i po rozvodu, kdy se jí o její děti neměl kdo starat (já s otcem jsme se odstěhovali k babičce). Bez problému nechala svým dvěma synům na stole 20 Kč, hrnec polévky a nebylo jí pár dní. Ale teď k mému životu s otcem - toho se příběh týká. První vzpomínky z dětství mám asi z doby, kdy mi bylo něco mezi pěti až šesti lety. I tak to jsou ale jen útržky. Někdy jen obrazy, věty. Snad se mi ale podaří vám takhle vytvořit obrázek.

Babička mě učí hodiny. V tom přijde táta z práce. Je opilý. Mám radost, že ho vidím a o to větší, když mi podává můj oblíbený časopis Méďa Pusík. Je z části nějaký mokrý a je cítit po pivu. Prohlížím si časopis, když zaslechnu, jak táta huláká po babičce a žduchá do ní, až babǐčka spadne na gauč.

Babička je v nemocnici. Spadla ze schodů a teď musí na operaci nohy. Nesu jí pomeranče a jsem moc šťastná, že ji vidím. Moc mi chybí. O několik dnů později opilý táta pláče a vysvětluje mi, že babička s námi už od teď bydlet nebude.

Taťkův kamarád (mám mu říkat strejda) teď bydlí s náma. Asi nemá svůj domeček. Nevadí, alespoň mě má kdo hlídat, když jde táta večer do práce. Jeden večer mě volá k sobě do postele, ať se v noci nebojím sama. Mě to nevadí, sice se sama v pokoji nebojím, ale aspoň si budu mít s kým před spaním povídat. Přijde mi srandovní, že si se mnou chce strejda takhle pozdě večer hrát na doktora. Když po mně chce, abych udělala AAAA a zavřela oči, neustále se směju a pusu otvirám a zavírám. Po nějaké době, kdy se stále řehoním, místo abych nechala pusu dokořán tak, jak chce, ho to přestane bavit a vymyslí něco jiného. Ptá se mě jestli mám ráda koníčky a jestli už jsem někdy na nějakém jela. Odpovídám, že ne, že jsem ještě malá a bála bych se. Říká mi, že se není vůbec čeho bát a že jestli chci, můžem to zkusit natrénovat. Nevím, co tím myslí, koně přece nemáme a hubuju ho, že je pozdě a v noci se nehraje, ale spí.

Je pozdě odpoledne a já koukám na televizi. Táta spí, šel si lehnout, hned když jsme přišli. Myslím, že byl předtím na pivu. Najednou ho ale slyším, jak vstává a tak utíkám do vedlejší místnosti. Nechci, aby viděl, že jsem se ještě nepřevlékla do domácího od té doby, co jsem doma ze školky. Koukám z poza rohu a vidím ho, jak jde ke konferenčnímu stolku, rozepíná si kalhoty a čůrá na stůl. Pak si jde opět lehnout. Když se o několik hodin později probouzí, ptá se mě, proč je mokrý Tv program. Odpovídám, že jsem na něj nechtěně vylila čaj.

Období strávené na vesnici v babiččiném domečku bylo jinak moc hezké. S kamarádkami jsme vařily z hlíny a hrály si na princezny, pamatuju si, jak jsem si s punčocháčemi na hlavě představovala, že mám dlouhé vlasy. :) S tátou jsme chodili v zimě sáňkovat na kopec, v létě jsme se chodili koupat do peřejí v řece hned vedle domu. Do lesa jsme chodili sbírat houby, což mě moc bavilo, ale nikdy jsem je pak nechtěla jíst. Táta je sušil po celém domě, takže jsem je pořád cítěla.

Dával je do polévky, omáček, do smaženice…všude. U oběda jsem seděla a trucovala hodinu, dokud jsem vše nesnědla. Vytvořila jsem si tak k houbám odpor a nejím je do teď. Rodiče se snažili dát několikrát zpátky dohromady, ale už to nefungovalo. V té době jsem nějak zjistila, že mám mámu a bratry. Ale ti nějak nezapadali do mého světa. Neznala jsem je. Můj svět byl jen můj milovaný tatínek a babička v nebíčku.

Po určité době jsme se ale museli z babiččina domečku odsěhovat. Manželka mého strýce na svého muže dlouho tlačila, že má právo na půlku dědictví, ať se dům, který babi s dědou vlastnoručně postavili, prodá. Brzy ji podlehl a tak jsem se musela vzdálit od svých prvních kamarádek, od místa, které pro mě asi jediné v životě mělo atmosféru domova. A tak začal náš stěhovací maraton a šlo všechno najednou více z kopce. Nebo si spíše pamatuju, čím dál víc věcí.

(Snad vám nebude vadit, že si deníček rozdělím na více částí, ikdyž zase tolik jich nebude. Pouze pro přehlednost a taky protože by byl deníček jinak opravdu extrémně dlouhý.)

Líbil se vám deníček? Máte také co říct? Přidejte na eMimino.cz svůj deníček.
Průměrné hodnocení zápisku v deníčku 4.5 bodů
 Váš příspěvek
 
Petra2829
Kelišová 7390 příspěvků 13.05.13 06:09

Otřesný vzpomínky. Mám husí kůži. Raději zapomenout… :hug: :zed: Je mi z takových lidí zle.

 
Tiger-lily
Nadpozemská drbna 29290 příspěvků 61 inzerátů 13.05.13 07:42

:cert: To jsou teda rodiče no comment! :poblion: :hug: Jsi silná ženská, že to píšeš s takovým nadhledem.

 
Genovesa
Extra třída :D 10718 příspěvků 13.05.13 07:51

Jo holka, s tímhle se budeš potýkat celý život, tohle do krabice nezavřeš.. Sama mám s alkoholismem své zkušenosti, je to fakt metla lidstva, která dělá z lidí někoho úplně jiného, než kým bývali.. Narozdíl od tebe to u mě probíhalo mnohem míň bolestně. Dotyčný (s občasnými excesy :zed: ) už 16 let abstinuje, za což ho velmi obdivuji, ale už mu nevěřím.

 
Yamaha
Zasloužilá kecalka 610 příspěvků 13.05.13 08:25

Wink :,( :hug: :hug: :hug: :hug: :hug:

 
Havvah_71
Povídálka 24 příspěvků 13.05.13 13:01

Wink je mi to moc líto, moc ti držím palce, abys to dokázala doopravdy překonat. Být bezbrannou -důvěřivou-obětí bolí…
Klobouk dolů před z mého pohledu popisem událostí, který není plný nenávisti, ale jak já to vnímám spíše vnímamavosti.­.Škoda, že babička zemřela tak brzo, mohla tvojí dětské dušičce pomoci mnohem víc.. Držím ti palce v dalším životě a těším se na pokračování!
Můj otec byl také alkoholik, přes všechno negativní ho vnímám i pozitivně..Ale nebylo to až takové jako u tebe, já jsem měla maminku a i tak si vzpomínám, jak jsem se ho mnohdy bála..Být takovému člověku - napospas - bez opory je pro mne nepředstavitelné..

 
silvik88  13.05.13 15:55

Nevím, co říct. Nepředstavitelné vzpomínky…

 
estrea
Zasloužilá kecalka 992 příspěvků 13.05.13 21:56

Fuj, upřímě, je mi z toho zle když to čtu.

 
Viicky
Kecalka 327 příspěvků 15.05.13 10:50

No nevim nevim, ale to nebylo detsvi v poradku. Pises to opravdu s nadhledem az se mi zda ze to snazis zlehcovat. To s tim strejdou a konikem, me opravdu moc vydesil…
Boze muj :hug:

 
papaja21
Kecalka 138 příspěvků 15.05.13 14:16

Panebože :( to je mi moc líto -já měla tak hezké dětství, ikdyž mi rodiče umřely brzo, moc ráda na něj vzpomínám. Je mi to moc líto, jak se k tobě chovaly, takovým rodičům by se neměly rodit děti fůj :cert: :cert:

 
MartinaIrena
Echt Kelišová 8368 příspěvků 16.05.13 19:26

Pevně doufám, že pokračování už nebude tak dramatické.

Vložit nový komentář