Vzpomínky z dětství II.

Wink  Vydáno: 25.05.13

Když se opravdu není čím chlubit a marně lovíte v paměti aspoň pár těch úsměvných.

Z vesnice jsme se stěhovali do třetího největšího města v republice do docela hezkého třípokojového bytu. V té době jsem taky začala chodit do první třídy. Bydleli jsme v přízemí a táta se brzy zkamarádil s jednou rodinou o pár pater výš, díky čemuž jsem si našla celkem rychle první kamarádku. Áje bylo 11, takže jsem k ní dost vzhlížela. Seznámila mě se svými kamarády a trávily jsme společně dost času. U nich doma taky vládla docela podivná atmosféra, její rodiče se často hádali a taky pili, ale i tak jsem jí svým způsobem trochu záviděla úplnou rodinu a její dva sourozence. Moje máma se o mě nezajímala, neplatila na mě alimenty a na bráchy jsem měla jen pár vzpomínek z doby, kdy se naši snažili dát dohromady a přijeli k nám na vesnici. Přesvědčovali mě tenkrát, že nejsem jejich, že mě jen našli jednoho dne u popelnic a bylo jim mě líto, tak si mě vzali. Teď mi to přijde srandovní, ale vím, že tenkrát jsem to hrozně oplakala.

Táta chodil dost často i na noční směny a tak jsem občas zůstávala na noc o pár pater výš, ale většinou sama u nás doma. Nepamatuju se, že bych se někdy bála. Myslím, že jsem si celkem rychle zvykla. Ale i tak dodnes nechápu, že tátu zrovna z tohohle důvodu nikdo nenahlásil, jako například tenkrát, když nám v domě vykradli sklepy.

Shodou okolností u mě byla Andrea a její brácha. Koukali jsme z okna, když najednou vidíme dva muže obcházející náš barák s baterkou v ruce. Všude ticho, jen oni dva. Zastavili se u našeho vchodu a něco tam docela dlouho dělali. Nějak nám okamžitě došlo, že to jsou zloději. Okamžitě jsme začali hledat číslo na mého taťku do práce, ale nenašli jsme, takže nás nenapadlo nic lepšího než se inspirovat filmem Sám doma, a tak jsme začali po bytě rozmísťovat podobné pasti :D

Zloději se mezitím dostali do přízemí a chvíli dokonce stáli před našima dveřma. Běhal nám mráz po zádech. Ájin brácha, který z nás byl nejstarší zareagoval nejpohotověji: „Tatii, zapomněl jsem si něco u Ondry, hned jsem zpátky, jo?“

Po téhle větě stíny stop v mezeře pod dveřmi okamžitě zmizely. Pak už jsme je ani neslyšeli ani neviděli. Druhý den na to nám však klepali na dveře dva policisté, že v domě bylo vykradeno pár sklepů a chtějí se nás zeptat, jestli jsme něco neviděli. Začali jsme se okamžitě všichni tři překřikovat, cítili jsme se tak užitečně a důležitě, že máme, co říct. Moc si ale nepamatuju, jestli se nás někdo mezi těmi všemi otázkami taky zeptal, jak je vůbec možné, že v té době byly tři děti doma úplně samy. To se ale brzy vyřešilo, protože táta si k nám domů nastěhoval dalšího strejdu.

Táta se strejdou jsou kamarádi od dětství. Jsem ráda, že mám společnost já i táta. Strejda s tátou spolu často sedí do noci v obýváku a povídají si. Taky u toho rádi poslouchají hudbu a většinou je to docela nahlas. To mi někdy vadí, zvláště když musím druhý den do školy. Někdy to vadí i sousedům. Občas se stane, že to s tím povídáním přeženou a táta pak zaspí do práce. To pak se mnou jde k paní doktorce, řekne jí, že mi včera nebylo dobře a jsem asi nemocná, a tak by od ní potřeboval potvrzení do práce, aby se mnou mohl zůstat doma a starat se o mě. S vážným výrazem pak paní doktorce všechno potvrdím, protože to znamená co? Že nebudu muset pár dnů do školy!

Takovýchto postupů ale brzy není třeba, protože tátu vyhazují z nějakého neznámého důvodu z práce. Chudák táta, je z toho dost nervózní a tak se ho snažím ničím nenaštvat, ať to nedělám ještě horší. Už tu ani nemá strejdu, který by mu byl oporou. Jednou se moc pohádali - to když tátovi přišel účet za telefon a zjistil, že strejda po nocích volal na nějaká zakázaná čísla. Říká se jim zakázané, protože jsou jen pro dospělé. Strejda pro tátu 30 000 na zaplacení dluhu neměl a táta taky ne, což znamená, že brzy měníme náš byt za mnohem menší. Máme zde jen kuchyň a obývák, kde spím s tátou na rozkládacím gauči. V nové části města nastupuju taky do nové školy, do druhé třídy. Na toto období mám mnoho vzpomínek. Ani nevím, kterou začít.

Máme doma asi deset morčátek, jsou všechny z jedné rodiny a mám je tedy všechny od mláďátek. Jednou se mezi sebou dvě praly. Stojím u jejich akvárka a říkám jim, ať se nechají, nebo si ublíží. Volám na tátu, že Kiki kouše Boba. Táta přijde a zatřepe s domečkem, až se všechny morčátka leknou. Kiki začne kvičet a brousit si zuby. V ten moment ho táta vezme z domečku a s použitím pár sprostých slov ho hází přes celou chodbu o stěnu. Už ani nevím, jestli jsem plakala nebo jsem byla jen ve velkém šoku, každopádně jsem si hodně vyčítala, že je to v podstatě moje chyba, protože kdybych nezavolala tátu, neměl by důvod se takhle naštvat.

Je Silvestr. Hrozně se bojím rachejtlí a ani nechci jít ven. Táta mi ale vysvětluje, že se není čeho bát, že to jen bouchne. Já se strachem krčím v posteli a jsem už dávno v pyžamu, nejradši bych to celé prospala. Táta se rozhodl, že jednu petardu vyhodí z okna, asi abych pochopila, že opravdu o nic nejde. Zapaluje ji a háže. Chvíli je ticho, které ale v zápětí přerušuju já svým pláčem nebo spíše řevem a začínám sebou házet v posteli. Táta mě opět uklidňuje, ať se nebojím, když ho přeruší onen očekávaný výbuch petardy, avšak trochu jinde, než bylo v plánu, u mě v posteli. A já řvu o 106.

Tu jizvu mám na noze dodnes. Pamatuju si, že jsme ji ani nebyli šít, i když i teď po relativním zmenšení má přes 5 cm na délku a přes 1 cm na šířku. Nevím, kde se tenkrát stala chyba, jestli byla vadná petarda nebo táta, každopádně můžu být určitě ráda, že to odnesla „jen“ noha.

S nástupem na novou školu si nacházím spoustu nových přátel a dokonce se poprvé zamilovávám. Mé nejlepší kamarádky se jmenují Lucka a Anička (s Aničkou jsem poprvé v životě vyvolávala duchy a pak jsem nemohla týden spát :D) a má první láska má jméno Petr. Péťa má modré oči a blond vlasy a je to skaut. Jednoho dne mi od něj ve vyučování přijde dopis a já div neodletím vzrušením oknem. Konečně jsem se dočkala, konečně pochopil, že já jsem ta jediná! Tahle euforie mě ale rázem přechází, když dopis otvírám. Stojí v něm strohé: „Máš mě ráda? ANO-NE? Já tebe ne.“ Bez rozmyslu zakroužkovávám ano, ani nevím proč.

Když dotyčnému Petrovi o deset let později tuhle historku vyprávím na školním srazu, nevěří mi ani slovo a po pár pivech mě zve na rande. Já už ale dávno nejsem na blonďáky! :D

Stejně jako já, i táta má hodně nových kamarádů. Třeba tetu Dášu. Jednou večer s ní jde ven a já zůstávám sama doma. Pozdě v noci mě probouzejí jejich hlasy vedle mě. Teta říká taťkovi, že jí je to blbý, takhle když spím hned vedle. Táta říká, že není, že přece spím. Chvíli je ticho a pak se ho teta ptá, jestli má kondom. Nevím sice, co to je, ale z nějakého důvodu mám pocit, že bych teď asi neměla otevírat oči a radši budu dělat, že spím.

Líbil se vám deníček? Máte také co říct? Přidejte na eMimino.cz svůj deníček.
Průměrné hodnocení zápisku v deníčku 4.9 bodů
 Váš příspěvek
 
Anoel
Povídálka 37 příspěvků 25.05.13 08:12

Hrůza, je mi z toho blbě :,(
Přeju Ti už jenom příjemné zážitky a krásný život. :hug: :hug: :kytka:

 
Havvah_71
Povídálka 24 příspěvků 25.05.13 08:30

Wink byla jsi moc statečná, moc ti přeju, aby teď už bylo všechno jen dobré. Těším se na další pokračování. Na světě je hodně bolestí, nespravedlností, někteří z nás se jim přiblížíme nebo je zažijeme. Ať je to jak chce i tohle je to, co nás formuje. Můžeš být na sebe pyšná, jak jsi byla v té situaci na tu hrůzu moc hodná a empatická :-)

 
Tiger-lily
Nadpozemská drbna 29290 příspěvků 61 inzerátů 25.05.13 13:28

Fuj fuj fuj. Je potřeba takové deníčky psát a nedopustit, aby naše děti měli takové dětství. :hug:

 
Danieli
Zasloužilá kecalka 544 příspěvků 25.05.13 18:50

No sila teda to musim rict, preji uz jen to dobre :kytka:

 
Páčko
Stálice 63 příspěvků 26.05.13 20:07

„Nedělejme svým dětem to, co se nám nelíbilo u svých rodičů.“ - to mi řekla jednou babička a snažím se tím řídit

Vložit nový komentář