Za lepším porodem II

pomeranca  Vydáno: 10.01.12

A jak to bylo dál? A proč vlastně chci „lepší porod“? Těsto na knedlíky kyne, Šimon je na procházce s babičkou a dědou a já mám klid na sepsání pokračování.


1 komentář

Odvezli mě na pokoj. Ne na JIP, ani na šestinedělí, ale na gynekologii. Nevím proč, neodvážila jsem se zeptat. Celou tu dobu v porodnici jsem si myslela, že prostě musím poslouchat a dělat, co mi kdo řekne. A podle toho to taky vypadalo.

Když jsem se poprvé probudila, bylo mi jasné, že jsem někde, kde nemám být. Zeptala jsem se spolupacientek na pokoji, kde to vlastně jsem. Smály se a říkaly: No přece v nemocnici! Haha, fakt vtipný. Jen doufám, že jsem jim nevykládala nějaké nesmysly při probouzení z narkózy. Zase jsem usnula. Podruhé mě probudila nějaká sestřička, když mě přišla zkontrolovat. Musela jsem se zeptat, jestli mám chlapečka, nebo holčičku, měli jsme to totiž jako překvapení. Podivila se, že mi to ještě nikdo neřekl… hmmm to šlo asi těžko, když jsem dosud spala… a šla to zjistit. Tak jsem se to konečně dozvěděla i já. Potřetí mě probudil manžel a chvíli nato mi donesl ukázat ten náš poklad.

A… nic. Žádný příval citů a mateřské lásky se nekonal. Jako by mi donesli jakékoli miminko, ne to moje. Mimochodem ten příval nepřišel ještě hodně dlouho. Několik měsíců. To že jsem ležela na gynekologii a ne na šestinedělí mělo jednu výhodu. Nemusela jsem kvůli návštěvám vstávat z postele, ale návštěvy mohly přijít až na pokoj. A že to vypadalo, jako když se sejdou Hujerovi :-) Večer to na mě padlo. Brečela jsem, dokud jsem neusnula. Tak nějak mi bylo jedno, co je s mým malinkatým broučkem tam kdesi daleko na novorozeneckém oddělení.

Neděle, den po porodu. Snídaně, konečně něco „normálního“. Sotva jsem se však s námahou zvedla z postele, přišla vizita a já si musela zase lehnout, au au. Chtěla jsem jít na mši do kapličky, byla rovnou v patře, to bych zvládla. Ale prý mi zrovna musí dát infuzi. Neměla jsem sílu na protesty. Když bylo po obědě, dodala jsem si odvahy a vyrazila konečně za synem. Trvalo mi opravdu dlouho. A když jsem došla, bylo mi řečeno: Víte, on právě jedl. Doprčic, já chci kojit, když mi ho nepřinesete, tak ho aspoň nekrmte, dřív než to zkusím já sama. Ale byla jsem samozřejmě zticha.

Druhý kojící pokus byl už lepší. Až na ten začátek. Sotva jsem přišla: „Tak maminko, nachystejte si prsa.“ No jooo, hned, právě jsem uběhla maraton. „Ty prsa!!!“ zařvala na mě moc příjemná sestra. Uf, to je teda podpora kojení. Dítko bylo naštěstí hladové, poslušně sálo, ale nic nevysálo. Bodejť, nic tam zatím nebylo. Ale aspoň jsem kromě noci chodila každé tři hodiny rozjíždět laktaci. Měla jsem tak o zábavu postaráno, protože cesta tam a zpět plus kojení vyšlo vždy na hodinu, tak jsem nemusela celou dobu jen nečinně ležet. Akorát jsem jednou dostala vynadáno od sestry na gynekologii, kde se toulám.

Musím končit, Šimon se vrátil z procházky a já jdu vařit oběd. Myslela jsem, že to sepíšu stručně, ale asi to neumím. Pokračování zase někdy příště…

Líbil se vám deníček? Máte také co říct? Přidejte na eMimino.cz svůj deníček.
Průměrné hodnocení zápisku v deníčku 5.0 bodů
 Váš příspěvek
 
Gladys
Vesmírná mluvilka 31606 příspěvků 10.01.12 10:11

Podle mě to, co člověk cítí po porodu k dítěti, jsou hlavně hormony. Někomu se spustí i když dítě nevidí, někdo potřebuje úzký a nerušený kontakt s dítětem. Stejně jako někdo kojí levou zadní a někdo ze sebe ždímá kapičky, ať se snaží, jak chce.
Akorát nechápu, proč je bonding tak hrozně opovrhovaný často i mezi samotnými matkami. Ulehčí to tolik věcí do začátku, které se trapně snažíme nahradit chemií, přitom tu chemii v sobě máme, jen potřebujeme mít u sebe spouštěč - dítě. Věřím, že spousta maminek by se v šestinedělí cítila mnohem lépe a vyrovnaněji, kdyby byla i po porodu s dítětem považovaná za nerozdělitelnou jednotku.

Dokud šestinedělky nezačnou protivný personál posílat hromadně do prdele, tak se na oddělení šestinedělí nic moc nezmění. Někdy si říkám, že jsem po svém pobytu měla něco dát té sestřičce, která se chovala opravdu krásně a sporozumněním, abych ji nějak odlišila od těch, které byly protivné jak činže.

 
doriang
Kelišová 5579 příspěvků 10.01.12 12:23

Když postupně čtu ten porod podrobněji tak se vůbec nedivím, že z té porodnice teď budeš chtít co nejdřív…
Ale přesně to chování sester na novorozeneckým mě napotřetí utvrdilo v rozhodnutí po dalším porodu domů co nejdřív to půjde(a to jsem neměla žádný problém a hladký a rychlý porod).

 
Saroya
Neúnavná pisatelka 17592 příspěvků 10.01.12 13:42

gladys, neřekla bych to líp :potlesk:
je to otřesné čtení :(

 
kačenka1
Závislačka 4222 příspěvků 12.01.12 15:22

Gladys :potlesk: :potlesk: :potlesk:

Nezapomenu na jednu strašně „milou“ dětskou sestru,která mi vynadala,že mám ve své posteli své dítě :evil: :lol: pač já jsem přece vysoce infekční :zed: a já v tom šoku nebyla schopna zareagovat

 
evinula
Stálice 100 příspěvků 12.01.12 20:38

Tak tohle přesne řekla jedna doktorka mě při odchodu domu když jsem sve dite převlikala na posteli protože všechny přebalovaky byly obsazeny.Taky sem nani civěla jako proč by měla byt ma postel infekční,když pocelou dobu jsem v ty posteli z malou spala a kojila ji.Jinak ja rodila v Liberecky porodnici,porod jsem mela rychli a bez komplikaci ale nechapala jsem jak mi mohli hned po porodu odnyst mí ditě a nic mi neřict.Ja byla v šoku s toho všeho a tak jsem čekala že mi ho zachvilku donesou ale trvalo to tak hodinu a pul co si mě nekdo všiml.A ja se ptala kdy mi konečne donesou malou na to mi bylo odpovězeno že zapoměli a že se měnila směna že mi ji tedy hned donesou.Vždycky jsem si přala aby mi ji ješte od krve položili na břicho ale to se nekonalo.Nevim asi jsem měla mit sepsany naky předporodni plán aby se tohle nestalo nebo fakt nevim.

Vložit nový komentář