Žijeme, žiji, a to je hlavní

Renatka30  Vydáno: 15.11.11

Milé těhulky a maminky, jak občas čtu vaše deníčky, tak prostě nemůžu odolat se taky podělit o to, co jsem prožila já. Plánovali jsme, že naší 3leté Terezce pořídíme sourozence. Já jsem si troufla naplánovat, že by naše dětičky byly 4 roky od sebe a vzhledem k tomu ,že manžel, já i dcerka jsme všichni květňátka, no tak jsme tak chtěli zkusit i toho dalšího člena rodiny, aby netrhal partu.

Jeli jsme ještě koncem léta na dovču do Českého ráje. Příjemný odpočinek v přírodě a domů jsem už jela s tušením, že jsem těhu. Za pár dní se opravdu objevily na testu //, to bylo radosti. Vlastně jsme se ani neudrželi a hned to řekli rodině a naší dcerce – ta byla přešťastná – hned plánovala, jak si bude se sestřičkou hrát :) Na návštěvě u gyndr. mi bylo těhu potvrzeno a vypočítala jsem si přibližný termín porodu na konec května. No prostě až moc štěstí najednou, vyšlo to až neskutečně hezky. To jsem ještě netušila, co vše v následujícím roce prožiji.

Vzhledem k tomu, že první těhotenství probíhalo naprosto, ale naprosto v pořádku, byla jsem přesvědčená, že teď to bude možná ještě lepší. První týdny jsem byla klasicky hodně unavená, bylo mi poměrně zle od žaludku, ale nezvracela jsem, vše jsem cítila, vadili mi pachy jídel a žel jsem měla trochu problémy s nízkým tlakem.

V 6. tt jsem byla u gyndr., těhotenství bylo potvrzeno, ale na ultrazvuku doktorka našla cystu na vaječníku velkou asi 3 cm. Uklidňovala mě, že to nic není, je to prý díky hormonálním změnám, ať jsem klidná, budeme to sledovat a bude to dobré. No trochu ve mně hlodala nervozita, ale brala jsem to tak, že cysta na vaječníku nic není. V 8. tt jsem byla na kontrole a vše dobré, jen cysta už byla 6 cm. Doktorka ale říkala, že mimi je v pořádku, tak jsem se snažila být pozitivní a těšila se, kdy přejdou těhotenské nevolnosti a budu si těhu užívat.

Asi za týden jsem si na wc všimla, že maličko špiním, upřímně mě to polekalo a hned druhý den jsem šla k doktorce. Na ultrazvuku bylo mimi v pořádku, jen cysta opět povyrostla. Špinění ustalo asi druhý den. No a konečně kolem 12. tt se mi udělalo lépe, nevolnosti ustaly, měla jsem i větší chuť k jídlu a nebyla jsem tolik unavená, tak jsem si říkala super a teď si těhu budu užívat. Už se mi udělalo i trochu bříško, takže jsme to rozhlásili do širého světa, že v květnu už budeme 4. Dokonce jsem neodolala a koupila pro mimi nějaké věcičky.

17. 11. (a ten den v životě nezapomenu) v noci mě probudila potřeba jít na wc, než jsem na wc došla, tak jsem se nejdříve lekla, že už ani neudržím moč, jakmile jsem ale rosvítila, viděla jsem, že to není moč, ale krev. Prostě ze mě přímo tekla krev jako voda z kohoutku. Ještě teď, když si na to vzpomenu, mi jde mráz po zádech. Jen jsem si pořád říkala, „to ne, to přece ne, vždyť jsem už ve 13. tt, nechci o mimi přijít“. Obecně se bere jako nejrizikovější právě období do 12. tt. Rychle jsme se oblékli a jeli do nemocnice, v autě jsem dostala zimnici a křeče do břicha. Brečela jsem a byla jsem přesvědčená, že potrácím.

V nemocnici byl naštěstí milý pan doktor, udělal hned ultrazvuk a k mému překvapení bylo miminko živé, hýbalo se a srdíčko tlouklo. Byla jsem hrozně ráda, ale pořád v šoku, jak to, že krvácím a mám bolesti. Doktor mě prohlédl a pak konstatoval že nechápe, dle UZ je mimi v pořádku a nic v děloze není a odkud se tedy bere tolik krve, ale byl úžasný, vzal mě za ruku a uklidňoval a říkal, že musím být pozitivní a třeba to dobře dopadne. Sestřička mě odvedla hned na pokoj, dali mi prášky a nesměla jsem vstát ani na wc, prý ať se snažím být v klidu a uvidí se. Celou noc jsem nespala, jen jsem brečela.

Druhý den ráno jiná mladá doktorka se samolibým úsměvem prohlásila, že je to potrat a jen počkáme až k němu dojde. Tak to jsem tedy bojovala, že chci ty léky, co mi dal pan doktor v noci a chci znovu kontrolní UZ. Bylo mi řečeno, „tak když chcete, tak jo, stejně si příroda udělá své, jestli máte potratit, tak potratíte“ (možná kdybych byla v jiné situaci, tak tuto doktorku pošlu do patřičných míst, ale já byla rozklepaná a zoufalá, takže jsem opět půl dne brečela). Na ultrazvuku byl jiný doktor, sice moc nemluvil, ale užila jsem si asi 40minutový UZ, se kterým si dal práci a vše prohlédl – genetiku, prostě vše, vyloučil Downa a další vady a oznámil mi, že je to klučík a prý se má čile k světu.

Nikdo nechápal, proč pořád krvácím. Prý to možná byla ta cysta a nebo se kolem 13. tt naplno uhnízďuje placenta a je hodně překrvená děložní sliznice, tak mi mohla prasknout nějaká cévka. Takže musím jenom ležet. Jsem hodně aktivní člověk, takže představa, že budu muset asi 14 dní ležet, pro mě byla nepředstavitelná. Vždy jsem říkala, že rizikové těhu, kdy se musí ležet, bych prostě nepřežila. Ha ha, člověk nikdy neví, co všechno se dá přežít.

Po týdnu mě propustili domů, už jsem nekrvácela, jen maličko špinila. Dostala jsem nakázáno opravdu ležet, jen si dojít na wc, a jinak jen to nejnutnější – prý ať 14 dní vydržím, že pak to bude dobré. Žel, za týden jsem už znovu běžela na kontrolu ke své dokrorce s tím, že opět slabounce krvácím. Byla ze mě neštastná a snažila se mě uklidnit, ale zároven říkala, že se musím připravit i na nejhorší.

V děloze jsem měla hematom a právě z něj bylo to krvácení nebo špinění. Jen mi dovolila ležet doma. Do nemocnice jsem už nechtěla. Viděla jsem tam jen zamlklá těhu do 10. tt, potraty kolem 12. tt nebo narození mrtvých mimi kolem 20. tt – takovou děsnou atmostféru jsem si tedy mohla odpustit. Slíbila jsem, že budu opravdu jen ležet. Bylo to pro mě hodně těžké, asi jeden den jsem myslela, že se psychicky zhroutím – domácnost, 3letá dcerka – já se prostě zavřená doma a ležící na posteli zblázním.

Pak jsem si vše srovnala v hlavě a rozhodla jsem se bojovat! Prostě pro to malé musím udělat vše a budu bojovat a třeba tu bitvu vyhrajeme. Naštěstí pomohla rodina, hlídali občas Terku, uvařili, manžel uklízel a já ležela a ležela… a četla a četla… a snažila se být v klidu a pozitivní. Byly chvíle, kdy jsem jen ležela a brečela a pak zase bylo líp. Asi v 17. tt mi na ultrazvuku gyndr. řekla, že hematom nemizí a žel se mi dokonce začíná odlučovat placenta. Prý je to zlé a mám počítat, že tohle nebude mít dobrý konec. Prý mimi roste a prospívá, ale bez placenty být nemůže. A že s tímhle nikdo z doktorů nic nemůže udělat.

Chodila jsem na kontroly většinou 1× do týdne, při potížích i 2×. Jakmile mě začli brát bolesti do bříška nebo jsem znovu začla špinit, tak jsem si měla přikládat studený obklad na bříško. Pokaždé mi doktorka nabídla, jestli si chci jít lehnout do nemocnice, ale že vlastně tam to bude stejné – ležet, ležet a brát prášky, tak jsem raději byla doma. Prý by mi stejně v nemocnici nepomohli,kdyby se potrat rozjel. Pokaždé, když jsem na kontrole čekala na UZ, tak jsem si říkala, ať tam není ten hematom, ať mimi žije a ať drží placena.

Maminky, které tohle zažili, tak ví, jak hrozné to je, ta šílená nejistota a strach. Ten týden čekání, jestli se placenta udrží nebo ne, byl nekonečný. A světe div se, placenta držela a hematom se zmenšil. Kolem 20. tt bylo vše v pořádku, hematom pryč, placenta krásně držela a vyživovala mimi. Na 3D jsme měli potvrzeného klučíka a Terka se smířila s tím, že nebude sestřička, ale bráška. Já jsem konečně začala normálně fungovat a dostala se taky mezi lidi a chlubila se bříškem. Ale ne na dlouho, ve 24. tt mi na kontrole bylo zjištěno, že se mi zkracuje děložní čípek a začalo mi denně večer tvrdnout bříško. A opět odpočinkový režim na lůžku. Ale alespoň jsem nemusela jenom ležet, zvládla jsem uvařit a další věci v domácnosti a holt jsem větší část dne odpočívala a cpala se Magneskem.

Často jsem pročítala takové stránky jako nedoklubko.cz a další a přemýšlela, co by se dělo, kdyby se teď mimi narodilo. Počítala jsem každý týden, aby bylo alespoň kilové a pak 1,5 a tak. Každá návštěva u gyndr. byla: hlavně ještě neroďte, ještě alespoň pár týdnu ne. Načetla jsem spoustu pomocných metod a rad pro nedonošené dětičky. Když minul i 32. tt, tak jsem si už i veřila, že bychom to s mimi v inkubátoru už nějak zvládli. Užívali jsme si jaro, nakupovali kytky na zahrádku a dělali pergolu :) Zařizovali zahradní nábytek - prostě taky nějakou radost. Od 35. tt jsem už cítila, že máme vyhráno. Sice jsem denně měla bříško jako kámen a občas přišli poslíčci a v noci mě budily pořádné křížové bolesti, ale byla jsem v cílové rovince šíleného těhotenství, takže jsem se tomuhle už jenom smála.

Šprýmovali jsme s manželem, co bude dřív, jestli Adámek nebo hotová pergola. A od 1. 5. jsme se také denně hádali, kdy se asi to naše zlatíčko narodí, který den si z května vybere. A přesně v polovině, v neděli, jsme hned ráno jeli dokupovat drobnosti na dokončení pergoly a najednou mi došlo, že mám pravidelné, ale mírné bolesti. Při placení v Baumaxu už jsem manželovi říkala, že je to nějaké divné. Doma jsem ještě rychle uklidila, udělala pár nejnutnějších věcí, zkontrolovala tašku do porodky a fakt si lámala hlavu, jestli je to porod nebo ne.

Kontrakce po 5 minutách už byly přes hodinu – od rána po 10 minutách, ale pořád jsem čekala, kdy odejde hlenová zátka nebo kdy budou bolesti silnější. Ale vzhledem k rizikovému těhu jsme se rozhodli, že kolem 16 hodin přeci jenom do porodky pojedeme. Trochu jsem se bála, že budu za plašanku a taky sestřičky na příjmu nade mnou kroutili hlavou, že jako ve 38. tt a s těmihle slabými kontrakcemi jsem opravdu jela zbytečně, ale prý mě doktorka vyšetří. Doktorka prohlásila: poslíčci hahaha, jste otevřená na 5 prstů, jdeme na přípravu – jé to byla radost, i když jsem tomu pořád nemohla uvěřit, že opravdu rodíme.

Příprava proběhla, já jsem se tak nějak povalovala po balonech, přemýšlela ,co budeme dělat, až bude hůř, jestli vanu nebo sprchu, jestli masáže, a zatím jsme měli puštěnou hudbu a diskutovali, jak doladit pergolu :) Sestřičky při pravidelné kontrole šprýmovaly, jestli nechceme kafe a dortík k té naši diskuzi a abych přitom nezapomněla, že taky rodím. Kontrakce po 2 minutách, ale opravdu slaboučké (oproti tomu, co si pamatuji z prvního porodu), pořád jsem si říkala, to přece není porod, tohle je sranda. V 18 hodin jsem byla otevřená na 7 prstů a pořád pohoda, v 19 hodin pořád na 7 a pořád pohoda. Bylo mi řečeno, že kolem 20 hodin tomu trochu pomůžeme a prasknou mi plodovou vodu. Do prasknutí plodové vody jsem si pořád nebyla jistá, jestli je to porod, protože bolesti byly skoro směšné.

Udělali mi monitor, uvelebila jsem se na porodním křesle a plodovku mi píchli přesně ve 20.10. Pak přišla silnější kontrakce, za 2 minuty další a pak už jsem hudrovala že ležet nebudu, že budu stát (stála jsem i při prvním porodu co nejdéle to šlo) a stála jsem opřená o skříň a mlátila pěstí a hudrovala, že tohle nedám – vlastně to byla jedna velká megakontrakce, měla jsem pocit na omdlení, manžel mi přikládal mokrou plenu na zátylek a na čelo, a najednou mi PA říká, až budete mít pocit, že chcete tlačit, tak tlačte, nechápala jsem, co to říká, vždyt mi teď píchli plodovku, vždyť jsem otevřená jen na 7 prstů, co mám asi tlačit, to budu rodit ještě 3 hodiny, a to nedám s takovou bolestí.

A najednou opravdu přišel pocit, že chci tlačit, tak jsem se přemístila na porodní vypolohované lůžko, párkrát jsem zatlačila a přesně v 20.50 byl Adámek na světě. A já tomu pořád nemohla uvěřit, proběhlo to vše tak strašně rychle, a najednou vidím ten malý uzlíček živý a pláče, přes to všechno, co jsme si spolu užili a jak mě doktoři strašili, tak můj synek žije. Hrdý tatínek si ho za chvíli nesl zabaleného a spinkajícího, vážil 3 kg a měřil 48 cm. Bylo mi krásně!

Ještě před porodem jsme nahlásili, že u první dcerky jsem nemohla odrodit placentu a museli mi dělat revizi, kdyby se to náhodou zopakovalo. Ležím, manžel držího malého, užíváme si společné štěstí a minuty ubíhají, už mě i zašili (opět jsem cítila každý steh) a najednou mi dochází, že placenta drží. Opět zažívám tahání za pupečník, příšerné mačkání břicha a znovu tahání. Sestřičky byly úžasné, i doktorka, omlouvaly se, ale že to musí zkusit, půl hodiny po porodu se rozhodly, že to nebudou déle zkoušet (minule se čekalo skoro hodinu a bylo zle, začala jsem hodně krvácet) a zavolali anesteziologa, že jdeme na revizi. Byla jsem ráda, už jsem to jednou zažila, tak si říkám, tak co. Za chvíli doktorka volá, kde je anesteziolog, že už musí jít, opět jsem začala silně krvácet a dokonce se mi začal zatahovat zpátky pupečník, musela ho i jedna ze sestřiček držet.

Uklidňovali mě, že to nic není, ale podle reakcí, jak pospíchali rychle zapojit všechny přistroje, jsem si říkala… a jéje, jen ať to zase dobře dopadne. Manžela s malým poslali vedle, mě rychle přikurtovali, jedna ze sestřiček mě držela za ruku a hladila po tváři a uklidňovala. Říkala jsem si: „já se nebojím, já jsem to zažila“. Po probuzení jsme ještě zůstali s manželem a Adámkem 2 hodiny na sále a pak už mě převezli na pokoj. Díky mým problémům s nízkým tlakem jsem byla opět jeden den vyřízená, nebyla jsem ani schopná po anestezii vstát, ani si dojít na wc, motala jsem se a i Adámka mi nosili jen na přisátí, ale to vše už jsem znala z minulého porodu.

Provedli mi kontrolní UZ a prý v děloze pořád něco je, tak injekce na silnější krvácení, aby se ty sraženiny vyplavily, i to už jsem si zažila po minulém porodu, ale z nemocnice jsem odcházela s čistou dělohou. Ted žel ne… denně další UZ a zíralo na to několik doktorů a prý tam něco je, ale neví co. Tak jsem musela každý týden chodit ke své gyndr. na kontroly. A pořád tam něco bylo… na konci šestinedělí mi znovu narostlo bříško a začala jsem silněji krvácet. Na kontrole u mé gyndr. mi bylo řečeno, že musím hned do nemocnice, měla jsem v děloze „cosi“, veliké 10×6 cm, a děloha si znovu hrála na těhotenství a rostla - pak znovu na revizi. Po dvou dnech kontrolní UZ a pořád to nebylo čisté – vidělo mě dohromady asi 15 doktorů a všichni kroutili hlavou.

Přišla jsem s nápadem, že třetí mimi už nechceme a vzhledem k rizikovému těhu a dvou porodech s problematickou placentou, už bychom opravdu další nechtěli a jestli chtějí, ať mi dělohu vezmou, že s tím psychický problém nemám. Bylo mi řečeno, že doktoři léčí a neberou. Ale pravidelné varování, že si mám měřit teplotu a v případě horečky, silných bolestí, křečí v břiše a silného krvácení, musím fofrem do nemocnice nebo si i zavolat záchranku, protože mi jde o život a může jít i o minuty, mě teda zrovna v pohodě nenechávalo. Naštěstí jsem si ještě před porodem četla reklamu na Wobenzym, že pomáhá i při rekonvalescenci po porodu, tak jsem se ho nějakým šestým smyslem rozhodla koupit, pak když jsem viděla, co se se mnou po porodu děje, jsem si ještě dokoupila a brala i větší dávky a doufala, že tedy nebudu mít ten obávaný zánět dělohy a případnou otravu krve. Snažila jsem se to na to nemyslet a fungovat jako mamina na mateřské se dvěma malými dětmi.

Na další kontrole v nemocnici mi bylo řečeno, že se to ještě zhoršilo a děloha je prostě plná nějakého sajrajtu, fuj, to je nález jako prase (přímo cituji lékaře), takže nemohli udělat ani šetrnou hysteroskopii, kterou plánovali. Už jsem uvažovala, že jestli se teď ten zákrok nepovede, tak budu shánět jinou nemocnici. Sice jsem v této nemocinici byla 2× spokojená s porodem, ale právě reakce lékařů typu fuj, co to je, a to že mi nebyli schopní vysvětlit, co to jako v té děloze mám, jsem necítila jako důvěru. 2 měsíce po porodu Adámka jsem nastupovala na další zákrok – už ostřílená, všichni na oddělení mě znali, dokonce při čtení mého jména věděli všichni na porodce, že dobrovolně nedávám placenty :) A na oddělení gyndr. si o mně budou povídat až po zákroku :)

Brala jsem to sportovně…jen další anestezie a revize v seznamu, o nic nejde. Jen když jsem se z anestezie probouzela, přišlo mi to divné, jindy díky slabé dávce už vnímám i jízdu ze sálu, teď se budím až na pokoji a je mi hrozně blbě od žaludku. Sestra ke mně nějak často chodí a já jí říkám, ať mi přinese mísu, že budu asi zvracet. Sestra už přišla kolikrát, kontroluje mé pozákrokové krvácení, měří mi opakovaně tlak a pořád nenese tu mísu. Sestři, mě je blbě, asi budu zvracet. Už neležím na boku, už ležím na zádech, sester je tam víc, už mi asi po dvacáté měří ten tlak a pořád nenesou tu mísu, ale vlastně už se mi zvracet ani nechce. Už je tam i doktorka, ta maličká ustaraná sestřička rozhazuje rukama a říká, že mě měřit už nebude, ať si to měří doktorka – doktrorka má taky divný výraz ve tváří a já se ptám, co se děje.

Přijde tam další sestra, doveze další kapačku, další sestra otvírá okno, nesou jiný tlakoměr. Rychle mění další kapačku, a to už tam přiběhne i doktor a já se stále divím, co se děje. Ptám se, co se děje a slyším, jak dotkor říká, ale paní nemá špatnou barvu. A doktorka říká, ale má tlak 60 na 50, vždyť ji ztrácíme – a já jím říkám, ale mně je docela dobře, jen mi bylo špatně od žaludku, ale vždyť s vámi mluvím a říkám vám, že je mi dobře, i když se mi chce tak nějak zvláště spát, ale to bude jen únava. Přiběhne sestra s jinou kapačkou a rychle ji připojí a je fofr… dvě sestry mi zvednou nohy do výšky, vypolohují mi lehátko, že jsem i hlavou trochu dolů, doktor mi pořád otvírá oči a pleskají mě po tváři a volají na mě jménem.

Sama teď nevím, jak dloho to trvalo a pak už jen slyším, jak doktor říká, dobré máme jí zpátky. A všichni se usmáli. Měřili mi tlak a prý blbé, ale snad to bude dobré. A najednou jsem s nimi opravdu začala mluvit, nejdřív jsem si totiž jen myslela, že mluvím, ale nemluvila jsem. Tak jsem se dozvěděla, že zákrok byl šílený, měla jsem plnou dělohu, revize se o hodně protáhla. Doktor se vyjádřil: „bylo to hrozné, musel jsem to rvát kyretou, vůbec to nešlo, tak hnusný zákrok jsem ještě neměl a jestli se to nepovedlo, tak vám opravdu vezmeme celou dělohu, jen nevím kdy, když jste nám teď tuhle anestezii málem nepřežila.

Tím, že se zákrok protáhl a dostala jsem zvýšenou dávku anestezie a hlavně už třetí během 2 měsíců, tak to prostě moje tělo málem neustálo. Naštěstí se tento zákrok opravdu povedl. Na histologii se zjistilo, že jsem měla v děložní sliznici prorostlé zbytky placenty – dle lékařů nikdo nechápe, jak to, že jsem ty 2 měsíce s tímhle vůbec mohla fungovat a neskončila jsem se silným zánětem dělohy a případně s celkovou otravou.

Ufff, sice jsem díky těmto zákrokům přišla o mateřské mlíčko a totálně mi to rozhodilo tělo i hormony a stále i po 4 měsících po zákroku mám natolik narušenou děložní sliznici, že stále nemám menzes a chodím na kontroly, ale prostě žiji! Žiji já i Adámek – a to je hlavní.

Všem děkuji za to, že jste si můj příběh přečetly. Vždy jsem také četla jen příběhy ostatních a nikdy jsem neměla důvod napsat o sobě, teď, za poslední rok, ten důvod nastal. Tak trochu jsem se chtěla vypovídat, hlavně jsem ale chtěla povzbudit všechny těhulky na rizikovém těhu, které se šíleně bojí o mimi a nevědí, jak to dopadne, že i podivný případ může končit narozením zdravého a spokojeného mimi. Já takovéto příběhy v době, kdy jsem ležela, jen hltala a doufala jsem, že také budeme mít dobrý konec. Když jste bojovnice a vaše mimi taky bojuje, tak to dobře dopadne. Zároven těm, co to dobře nedopadlo, chci vyjádřit velikánský soucit, musí to strašlivě bolet, život je někdy velmi krutý, bohužel se s tím časem (a prý čas vyléčí vše) musí člověk smířit a jít v životě dál – tak přeji hodně síly!

A všem maminkám co měli pohodově těhu a i dobrý a bezproblémový porod vzkázat, aby si toho vážili. Já jsem za ten poslední rok změnila své hodnoty – už se nerozčiluju kvůli hloupostem, vážím si každého dne, vážím si svých blízkých a milovaných, už mě nerozhodí nějaký podzimní zamlžený den. Jsem prostě ráda že žiji, že žijeme! A každý večer, když se dívám na Adámka, jak sladce spí v postýlce, tak mu šeptám, zlatíčko jsi tady a málem jsi nebyl, ale jsi a já jsem hrozně štastná!

Adámkovi je teď půl roku a má se k světu. Má 8 kg, 70 cm, rychlostí blesku se převalí z bříška na bok, už zkouší lézt, hezky papá zeleninku a umí se i krásně vztekat a taky mě občas pozlobí :) A až si půjdu teď, 17. 11., večer lehnout, tak si řeknu, no to byl ale akční rok :)

Líbil se vám deníček? Máte také co říct? Přidejte na eMimino.cz svůj deníček.
Průměrné hodnocení zápisku v deníčku 4.9 bodů
 Váš příspěvek
 
Petula33
Ukecaná baba ;) 1245 příspěvků 15.11.11 08:17

Jsi optimista a bereš to docela v klidu, aspoň jsem to tak vycítila.
Přeji rychle zotavení, a ať prcek roste. :mavam:

 
Milli
Extra třída :D 14079 příspěvků 15.11.11 08:21

Teda četla jsem to jedním dechem a obdivuju tě, co jsi vydržela 8-o .
Přeju ti, ať už máš to špatné vybrané a čekají vás jen hezké chvilky :palec: .

 
Štuclíček
Zasloužilá kecalka 600 příspěvků 15.11.11 08:27

Milá Renatko, mluvíš mi z duše. Také nerada vydávám placenty, teď po druhé to bylo i s další revizí „zapomenuté“ placenty, naštěstí už v porodce. I mě dalo druhé těhu dost zabrat (měly být dvojičky, ale jedno neprospívalo, takže nemocnice, čekání, jestli to druhé mimi vydrží…). Také si od té doby vážím obyčejných věcí, mám radost z každého dne. Milujme ty naše zlaté bojovníčky, je to ohromný dar, že jsou tu s námi a i my že pro ně smíme žít. :srdce: Gratuluji k Adámkovi a přeji celé vaší rodince hodně štěstí :kytka: :mavam:

 
kikina2004
Kelišová 6551 příspěvků 15.11.11 08:34

Mas muj obdiv, jste oba uzasni.Ty i Adamek, preji uz jen more stesti do zivota :huban:

 
Michaella69  15.11.11 08:41

Reni, tak teprve až teď mi opravdu došlo jak moc strašný to všechno bylo… Když si to člověk přečte všechno pěkně najednou… Obdivuju tě a přeju tobě i celé vaší rodině hodně štěstí a radosti ;-) Jsi bojovnice a Adámek teky… No a pro manžela a Terezku to taky určitě nebyl takový normální rok…

 
zrustice
Ukecaná baba ;) 1807 příspěvků 15.11.11 09:48

Páni, úplně mi běhá mráz po zádech, z toho, co jsi prožila. Jsem moc ráda, že jsi v pořádku :hug:

 
Beller
Stálice 98 příspěvků 7 inzerátů 15.11.11 09:53

Četla jsem to jedním dechem, neuvěřitelnej příběh…velikánský obdiv… Ať spokojeně rostete, jste všichni zdraví a život už nadělí jen spokojené dny…

 
martast
Kecalka 301 příspěvků 15.11.11 10:31

Obrovská poklona a neskutečný obdiv. Ať už je vše jen v pořádku a jste všichni zdraví a šťastní.

 
Saroya
Neúnavná pisatelka 17592 příspěvků 15.11.11 10:32

uf uf, jsem ráda, že jste to oba dva zvládli!!!!!

 
LuckaPt
Závislačka 4028 příspěvků 15.11.11 11:12

Reni se mi úplně svíral žaludek. Stejně jako loni když jsme to prožívali s tebou.
Ještě,že to všechno dobře dopadlo. Teď už bude dobře :srdce:

 
Květulííína  15.11.11 11:18

Běhal mi mráz po zádech, když jsem četla tento deníček… Jsi moc statečná a jsem strašně moc ráda, že vše dobře dopadlo a nejen, že žije Adámek, ale také jeho maminka :hug: Přeju moc zdraví a buďte všichni šťastní :kytka: :kytka: :kytka:

 
skritek Petra
Kelišová 5504 příspěvků 15.11.11 11:58

Tedy, devce, klobouk dolu, jsi velmi silna holka! Tak snad ted uz jen a jen to dobre a rodince i Tobe hoooodne zdravicka!

 
Alyss
Extra třída :D 10418 příspěvků 15.11.11 12:07

Taky mi běhal mráz po zádech při čtení tvého příběhu.
Ale hlavní je, že to dobře dopadlo!!!! :hug:

 
Tera:)1
Kelišová 6326 příspěvků 15.11.11 12:18

Reni - až teďka když jsi to všecko napsala mi dochází jak to bylo težké :hug: jsi velká bojonice :kytka: :wink:

 
memka
Závislačka 4662 příspěvků 15.11.11 12:24

jediné, co mi celou dobu uklidňovalo bylo, že jsi ten deníček vložila, takže konec musí být štastný.. :hug: a naprostý souhlas s koncem - „važme si toho, že jsme tady“
Přeji už ti v životě jen to dobré, vám všem! :andel:

 
Deninii
Stálice 53 příspěvků 15.11.11 12:38

:hug: :hug: :hug: Snad už máte všechno zlé za sebou!!Jsi moc moc statečná…přeju tobě a tvojí rodince jen to dobré!! :palec: :kytka: :hug:

 
j.s.
Extra třída :D 11529 příspěvků 15.11.11 12:40

krásně si to napsala a musela sis fakt užít a výroky dr, mi prostě příjde, že tam jsme jako na běžícím páse a pro ně rutina, :hug: :hug: :hug: :hug: :hug:

 
giraffe11
Závislačka 4441 příspěvků 15.11.11 13:05

Obdivuju tě, co všechno si musela zvládnout. :kytka: Myslela jsem si, že to co jsem po porodu byla hrůza (tranfsuze, nízký tlak, hematom…). Držím palečky, doufám,že jste si všechno zlé už vybrali. :hug:

Příspěvek upraven 15.11.11 v 13:14

 
klara123
Ukecaná baba ;) 1505 příspěvků 15.11.11 13:44

Tak tenhle deníček jsem opravdu přečetla jedním dechem … jsem ráda, že jsi ty i prcek v pohodě a máte se oba k světu :palec: Celé těhu tě strašily, aby placenta neodpadla a ona se tam zatím mrška takhle zakousla :-D
Jsi moc statečná a plná optimismu, přeji tobě i rodině hooodně zdravíčka :kytka:

 
Makáš02  15.11.11 13:54

ahoj,
cele jsem to přečetla, prvně jsem myslela,ze to blbě skončí, bála jsem se číst dál,ale nedalo mi to, někdo nahoře vám tam opravdu pomohl!měli jste velké stěsti oba dva! :srdce:

 
Peitra
Ukecaná baba ;) 1421 příspěvků 15.11.11 14:14

:-) Teda to jste oba s Adámkem velcí bojovníci. Přeju vám už jen hodně zdraví a štěstí do budoucnosti. Jsi moc statečná, že jsi to všechno vydržela

 
TerkaD
Kecalka 478 příspěvků 15.11.11 14:52

Teeeda, mam slzy v ocich. Jste oba nesmirne statecny a preju, at se vam dari co nejlepe a krasne rostete a i ty jsi v poradku. Diky Bohu, ze ti andelicci existuji :-)

 
petulaaa87
Ukecaná baba ;) 2072 příspěvků 15.11.11 15:06

Krásný deníček s tím nejkrásnějším koncem!Hlavně že to vše nakonec dobře dopadlo.
Jinak mé teď druhé těhu je téměř na chlup stejné jako Tvoje,já krvácela a špinila do 25tt,teď ležím opět v nemocnici,ale už taky věřím,doufám,že to dotáhneme do konce..bohužel znám všechen ten strach,nejistotu:-( nikomu nepřeju tu hrůzu:-(
Přeji už jen to zdravíčko Tobě a celé rodince!

 
Gina108
Generální žvanilka 23600 příspěvků 15.11.11 16:39

Ty jo, tak tomuhle se říká s prominutím z prdele klika. Nejdřím mělo na mále mimi a pak ty. Ale krásně jste to ustáli, tak hodně štěstí i do dalšího života. :kytka:

 
Hori
Kelišová 7419 příspěvků 15.11.11 17:55

téda tak to byla síla,bravurně jsi to zvládla :palec: .Tak vám přeju už jen zdravíčko a spokojenost :hug:

 
xenynka
Kecalka 207 příspěvků 15.11.11 19:52

co všechno sis vytrpěla. až se stydím, já se tady bojím porodu a ty jsi s malým málem přišla o to nejcennější. krásný konec, opravdu moc ti přeju ať ti malý i dcerka dělají jen samou radost :kytka:

 
BohunkaP
Extra třída :D 14164 příspěvků 15.11.11 21:15

Taky přeji už jen pohodu, klid a štěstíčko, opravdu to nebylo lehké… :kytka:

 
Hanulínek
Ukecaná baba ;) 2331 příspěvků 15.11.11 22:06

Renat, klobouk dolů, hlavně že jste to všichni ustáli a jste spolu!!
Mám za sebou něco podobného a Tvůj deníček mi to strašně připomněl- ve 24.t.t diagnost.rakovina děl.čípku, jezdila jsem každý týden 50km na kontrolu do onko centra v Motole se zbalenou taškou a nejistotou co bude dál- jestli přijedu zpět domů bez miminka i dělohy, nebo jen za týden zas kontrola. Ve 27.týdnu jsem začala masivně krvácet z dělohy-u nás ve špitále si se mnou nevěděli rady, tak jsem po 4.dnech letěla do Motola, kde mě nechali na sále a á hodinu kontrolovali,dávali krve, infuze-skoro týden, pak jsem měsíc proležela na rizikovém. Ve 32.t.mě přeložili zpátky k nám do nemocnice. Domů jsem se vrátila ve 34.t jako úplná troska. Syn i manžel to doma díky bohu ustáli a nakonec se nám ve 38.t narodil cís.řezem 2.syn.
Držím Vám palce ať jste všichni dál v pohodě a už žádné zdrav.komplikace!! :mavam:

Příspěvek upraven 15.11.11 v 22:21

 
radusa
Zasloužilá kecalka 852 příspěvků 15.11.11 22:25

Renatko, ještě mi běhá mráz po zádech,při představě, jak ti muselo být..a tvé rodině..přeju vám jen to nejlepší…toho zlého už bylo na jeden život až až… :kytka: :mavam:

 
Anet11
Ukecaná baba ;) 1227 příspěvků 15.11.11 23:21

Klobouk dolu Renatko, taky preji hodne zdravicka tobe i cele tve rodine. Jsi statecna, drzim palce.

 
Renatka30
Zasloužilá kecalka 918 příspěvků 16.11.11 06:01

Holky, všem moc děkuji za milé komentáře i za čtení mého „megadlouhého“ deníčku :-D
Ale věřte, že takhle statečné byste byly vy všechny, jen to člověk neví dokud to neprožije. Já tento deníček číst před 2 lety - tak si řekn fí ha - tak tohle bych já teda nezládla - a zvládla. HOld někdy se život hodně zamotá :-?

a Petu87 - uvidíš, už to taky zvládnete s miminkem a za čas se už jen ohlédneš a řekneš „fuj je to za námi“

 
jitulka80
Ukecaná baba ;) 1036 příspěvků 16.11.11 08:52

Ahoj deníček jsem četla jedním dechem a máte můj neskutečný obdiv jak jste to vše zvládli.Hlavně že to vše dobře dopadlo

 
Sisi S
Zasloužilá kecalka 648 příspěvků 16.11.11 12:25

Zvládla jsi to perfektně!Jsi statečná holka!Dětičky na tebe budou v budoucnu jistě pyšné!
Gratuluju k Adámkovi,přeji brzké uzdravení!!! :andel: :hug:

 
Uživatel je onlineEvaG
Extra třída :D 10548 příspěvků 16.11.11 13:42

Moc gratuluji. Prvně jsem ti chtěla napsat jak jsi to zvládla a o miminko bojovala a hlavně donosila. Ted ani nevím co napsat. Prostě a jednoduše moc ti gratuluji, že jsi to vše zvládla, jsi moc statečná. Prošla jsis hodně zlýma věcima a ted už snad tě čeká jen samé dobré věci. S mlíčkem bych si hlavu nedělala, hlavně, že žijete. A oba.
A co bylo první pergola nebo mimísek? Možná jsi to zmiňovala a já to přehlídla. Ono se plánovat asi nemá. Já si naplánovala děti po třech letech a na léto. Kačka byla v červnu a míša měl termín taky v červnu, ale prostě nechtěl mít stejný měsíc narozenin jak dcera tak si řek, že půjde v dubnu. :-)
Někdy vyjadřování doktorů stojí za to.
Krásně napsaný deníček a hlavně se šťastným koncem. :hug:

 
areca
Kelišová 5006 příspěvků 1 inzerát 16.11.11 13:53

Téééda… Celou dobu, co jsem ten deníček četla, jsem nevěděla jestli to dobře dopadne, ale naštěstí ano..... :potlesk:

 
peprle
Ukecaná baba ;) 1031 příspěvků 16.11.11 17:38

až mě z toho zamrazilo!!jsi silná,že jsi to zvládla,už bude určitě jen a jen dobře :srdce: placentu jsem taky nedala dobrovolně ani u jednoho porodu :-D

 
Hanzlici  16.11.11 19:25

Tak tohle jsem pořádně obrečela. Přeji hodně pevné zdraví!

 
werunkaw123
Extra třída :D 14091 příspěvků 17.11.11 08:33

Páni no úplně mě zamrazilo… Ještě že jste všichi v pořádku muselo to být hrozné přeji už jen zdraví a štěstí pro celou rodinku :kytka:

Vložit nový komentář
Poslat
nový deníček