Život je boj a já budu bojovat, dokud budu moct

O životě

Tento deníček slouží jako shrnutí mého života a zároveň jako moje psychoterapie. Jmenuju se Tereza, je mi 21 let a narodila jsem se v Jindřichově Hradci. Tam taky začal můj příběh života.

Byla jsem jako druhé dítě ze 4 sourozenců a taky jediná holka. S mojí matkou jsem si nerozuměla už od dětství, prostě jsme si k sobě nikdy nenašly cestu. Vždy upřednostňovala bratry anebo dceru své kamarádky, které furt něco kupovala. Bratrům taky, ale mně nic.

Nikdy jsem nechápala, proč tomu tak je. Vždyť jsem byla jediná holka. Neměla jsem být já trochu ta opečovávaná a ne mít pocit, že jsem nenáviděná? Ale zato jsem měla svého taťku, který mi vše vynahrazoval. Ale i to se brzo změnilo.

Nikdy jsme neměli moc peněz, ale nežili jsme si zas tak zle do doby, než naši nečekaně dostali být od babičky, která chtěla jít do domu s pečovatelskou službou. Naši byt prodali a místo bytu si usmysleli, že koupí barák. Spíš takovou ruinu uprostřed ničeho bez koupelny, záchodu a dalších věci.

Peníze, které zůstaly a měly se použít na zrekonstruování, se utratily a rozpůjčovaly jejich kamarádům. Takže nikdy nic nedostali zpět a žádná rekonstrukce nebyla. O koupelně a záchodu jsme si mohli nechat zdát.

Já byla od maličká silný alergik a astmatik. Bohužel v šíleně vlhkém baráku, kde se furt držely plísně a všude bylo seno, se můj zdravotní stav zhoršoval a doktorka jim mnohokrát doporučovala vrátit se zpět do města.

Nikdy je to nezajímalo, měli svoji vytouženou ruinu, kde neplatili ani elektriku a za rok ji odstřihli. Vtom matka sbalila sebe a mé bratry a odjeli zpět do města. Dodnes nezapomenu, jak jsem přijela že školy autobusem a na zastávce stojí matka s bratry, že odsud odjíždí, ale beze mě, že já tam musím zůstat.

Žila jsem tam jak v 15. století. Ve škole jsem byla terčem posměchu a šikany, doma zle, bez jídla, jen se suchým chlebem, který otec donesl, protože pracoval v pekárně. Ale na platu exekuce a to, co mu zůstávalo, potřeboval na svoje cigarety.

Můj stav se po psychické i zdravotní stránce zhoršoval a já nevěděla, co dál. Když doktorka začala hrozit sociálkou, sebral se otec, vrátil se k matce do města a já se dostala zpět do normálního bytu.

Chvíli vše bylo celkem dobrý - ruina se prodala. Poplatily se dluhy a my si vzali do pronájmu krásný řadový dům s možností pozdějšího odkupu. Teď by to mohlo končit jako happyend, ale bohužel tomu tak není.

Otec začal čím dál víc lenivět a nakonec odmítal dojíždět do práce. Pak se jen válel. Začaly chybět peníze a otec začal být agresivní kvůli tomu, že nemá co kouřit. V tý době jsem začala chodit na střední školu - sociální činnost.

Kolikrát jsem nedostala najíst, dokud mu neseženu cigarety. Z absťáku mě byl fackoval, a když jsem se na něj obracela s tím, že to nesmí, že se budu bránit a někde to nahlásím, přišly mi jako odpověď slova: „Chceš ještě víc?“

Otec nutil mě i staršího bratra skončit se střední školou, že máme jít do práce, že nás živil do teď, tak že máme jít živit my jeho. Máma už taky agresivní a nesnesitelný chování otce zaregistrovala a i jeho nezájem jít pracovat. Nikdo neplatil nájem a já musela v létě chodit sbírat borůvky do výkupu a peníze dávat jemu na cíga.

A když teprv něco zbylo, tak za to koupil něco k jídlu, ale já se bála cokoliv si říct, protože mi začal nadávat do tlustých beček a naočkoval proti tomu i bratry, aby se mi tak posmívali.

V tuhle dobu jsem byla na pokraji svých psychických sil, kolikrát jsem přemýšlela, jestli by nebylo lepší tu nebýt, ale vždy jsem byla velkej srab na to, abych si zvládla něco udělat. Tenhle stav se na mě podepisoval všude, i na prospěchu ve škole a učitelé si začali dost všímat. Furt se mě ptali, jestli se něco neděje, ale já se styděla o tom mluvit, tak jsem říkala, že se nic neděje.

Do doby, kdy si mě s matkou pozvala pracovnice OSPOD. Povídala jsem si s ní o samotě a nakonec jsem to nezvládla a pod tíhou jejích otázek jsem se sesypala. Nedokázala jsem být dost silná a skončila jsem u psychiatra na antidepresivech.

Naštěstí tento stav byl jen dočasný. Máma se po té návštěvě a mém zhroucení vzpamatovala, sehnala být na vesnici a odstěhovali jsme se tam sami bez otce. Tohle období bylo fajn a i s mamkou jsme si k sobě začali nacházet cestu.

Jediný, kdo kazil idylku, byli malí bráchové. Ve 12 kouřili, chlastali kradli. Ale vždy to svedli na mě. Zpočátku jim matka nevěřila, ale brzo si ji omotali kolem prstu, i když věděla, že to dělají oni. A já je za to neměla ráda, protože to sváděli na mě. Máma mi říkala, že je to moje vina, že se tak chovají, protože já jsem na ně hnusná.

Žili jsme poskromnu a oni ještě to málo, co jsme měli, kradli, kolikrát ukradli peníze i pro mě na autobus a já se neměla jak dostat do školy. Nechodila jsem tam a nebo jsem byla nucena spát u strejdy, který mě osahával. Naštěstí přes můj odpor to zůstalo u osahávání a nešlo to dál, ale snažila jsem se dělat vše pro to, abych u něj nemusela přespávat.

Po chvíli si matka našla nového přítele, který se nastěhoval pod nás. Byl to takovej trouba, ale nevypadal zle. No a aby se nemusely platit dva nájmy, nastěhoval se k nám. Chvíli byl tichej, ale pak se začal projevovat. Taky řeči o tom, že mě živit nebude a párkrát po mně hodil kufr, ať se odstěhuju.

V lednu 2013 jsem se poznala se svým nynějším přítelem. Bylo to moje světlo ve tmě. Dával mi peníze, abych mohla jezdit k němu na víkendy a všechny prázdniny, ale i ty mi občas bratrově ukradli a máma mi zakazovala k němu jezdit, protože jsem je obviňovala, že mi ty peníze ukradli.

Přítel o tomhle všem věděl a furt přemýšlel, jak mi pomoct. Nakonec v dubnu téhož roku po dalším vyhazovu z baráku jsem mu zavolala. Hned přijel, hodila jsem těch pár věcí k němu do auta a nastěhovala se k němu.

Díky jeho financování jsem mohla dodělat školu, odmaturovat, i když s ročním odkladem maturity ze zdravotních důvodů. Našla jsem si práci a po třech měsících od nástupu do práce jsem zjistila, že jsem těhotná.

Teď tu vedle mě leží dva největší poklady světa - moje 9měsíční dcerka, kterou bych nedala za nic na světě, pro kterou budu chtít být úžasnou matkou a za nic na světě nedovolím, aby si někdy zažila to, co já. A druhý poklad - můj přítel, s kterým v pondělí oslavíme 4leté výročí a kterého nade vše miluju. Díky němu teď žiju šťastný plnohodnotný život.

A jak to dopadlo s ostatními členy rodiny? Otec je v kriminálu a já se od doby rozchodu rodičů odmítám s ním stýkat. Nedokážu mu odpustit. S matkou se vidím jednou za rok. Taky jí nemůžu odpustit, že dala přednost přítelovi a dovolila, aby mě vyhodil z bytu.

Se starším bratrem mám dobrý vztah. stýkáme se a písem si. i když nebydlíme kousek od sebe. On se odstěhoval krátce po mně. A ti mladší dva bratři bydlí u matky s jejím přítelem. Oba se vykašlali na školu, že je nebaví - jeden v 16 letech druhý v 17, takže se valí doma a matka je živí.

No tak tohle byl můj životní příběh, a i když už je to nějaká doba, furt na to nemůžu zapomenout. Nejde mi hodit minulost za hlavu a jít dál. Často na mě z těch vzpomínek padaly deprese a já probrečela celý den, ale to vše se změnilo narozením Eli. Tímto chci za minulostí udělat tlustou čáru a žít šťastně dál s přesvědčením a poučením, že já budu mnohem lepší rodič.

Všem, co to dočetli, děkuju za výdrž.

Hodnotilo 42 lidí. Score 4.2.

Reklama


Reklama

 Váš příspěvek
 
Aotearoa
Zasloužilá kecalka 1000 příspěvků 10.01.17 00:31

:hug: Přeji ti, ať jsi uz jen šťastná. Deníček mi vehnal slzy do očí. Vážím si sveho dětství a svých skvělých řidičů a lituji všech dětí, které ani dětství neměly. Drž se a přeji ti, abys ty byla pro sve děti tou najlepší mámou :kytka:.

 
viky23
Extra třída :D 14509 příspěvků 10.01.17 07:07

Smutne, i u nas matka uprednostnovala bratra, vyrostl z nej fetak a lempl. Terorizoval nas, pote ji kdyz mu poskytla „docasny“ azyl u sebe doma. To uz byl dospely. Ja do toho mluvila a bala se o ni a dopadlo to tak, ze nas (me a mou rodinu) odkopla a rok a asi tri mesice jsem ji nevidela. S fetakem jsou jedna ruka, ja tohle nepochopim, jak nekdo muze delat mezi detma takove rozdily :,( Pak mi lide zacali vypravet jak se o nas „starala“ v detstvi, az mi z toho bylo uzko. Ale utvrsilo me to v tom, ze takovy clovek do meho zivota nepatri,,ani se nedivim,,ze z bratra vyrostl takovy psychopat, jestli si ty veci z detstvi pamatuje…Ja nastesti ne. Pak jsme nemely tak hrozny vztah spolu, ale takovy ten laskyplny matka-dcera nebyl. Neumi to. Skoda, ze si rodice nevyberem, ale aspon diky tomu vime, jaci nikdy byt nechceme! Bud uz jen stastna ;)

 
Zabatko
Závislačka 3133 příspěvků 10.01.17 07:51

Je to hrůza, že se takové věci vůbec dějí a dějí se často. Bohužel sociálně slabé rodiny s cigaretama a chlastem, to fakt není nic neobvyklého. Na jídlo pro děcka a oblečení není, ale chlastat a hulit se bude pořád. Dobře, že jsi se z toho vymanila a žiješ normálně, přeji hodně štěstí. Pro lidi jako jsou Tví rodiče nemám vůbec pochopení a ani špetku lítosti za to, jak žijí. Mají, co si zaslouží.

 
Jitusee
Extra třída :D 10087 příspěvků 10.01.17 08:19

Je to strašne smutne, kdyz ten kdo by nam mel byt nejblíž a chránit nas, nas zraňuje. Jsi silna žena, věz ze diky tomu z tebe bude lepší clovek a svůj kus smuly uz sis vybrala :kytka:

 
Kattynka000
Závislačka 2796 příspěvků 10.01.17 10:55

Jsi neskutečně silná, žes to zvládla :srdce: Věřím, že budeš skvělou mámou, právě proto, že víš, co ti tak moc hcybělo. U nás je to to samé, manžel je skvělým otcem, právě díky tomu, že ví, jak mu rodina chyběla, matka ho nenáviděla, otce nepoznal a tak dělá vše proto, aby naše malá byla šťastná a nikdy nepoznala to, co chybělo jemu :kytka: Přeji ti hodně štěstí, ať Vám ta šťastná rodinka vydrží :kytka:

 
Reaskiller
Závislačka 4755 příspěvků 10.01.17 12:47

Smutne a zaroven krasne so stastnym koncom.. silna to zena a este silnejsia matka a priatelka! Vela krasnych chvil v spolocnom zivote prajem! :srdce:

 
Hobitka
Ukecaná baba ;) 1180 příspěvků 10.01.17 14:54

Hruza jen pomyslet. Preji, at se Ti podari tu tlustou caru opravdu udelat a jeste jednu vec chci napsat - mas uzasneho muze, bud nejen dobrou mamou, ale i dobrou zenou, protoze on si to opravdu zaslouzi. :hug:

 
123Soňa
Zasloužilá kecalka 565 příspěvků 10.01.17 16:41

Vlastně jsi měla při vší té smůle veliké štěstí- na partnera. Málo lidí s tak špatným domácím zázemím v dětstí si dokáže někoho spolehlivého najít…a ty vlastně na první pokus. Tak ať už je vše jen dobré!!!

 
MartinaIrena
Echt Kelišová 8635 příspěvků 10.01.17 19:43

Preji, at uz je ve tvem zivote jen vse krasne :srdce:

 
axelina
Ukecaná baba ;) 1277 příspěvků 10.01.17 20:02

Jsi výborná! :-) mám ráda lidi jako jsi ty, kteří se nesesypou, nelitují se ale koukají dopředu :-) držím palce at jsi ve sve nove rodině štastná a co bylo to bylo :-)

 
Nikolettka1
Stálice 86 příspěvků 10.01.17 20:59

Téda, musím říci: Klobou dolů! Zažila jsi si peklo, které si málo z nás umí představit. Jsi silná! Přeji ti ať už jsi jen a jen šťastná :potlesk:

Vložit nový komentář

Reklama


Reklama