Zrození třetirozené

Bludicka  Vydáno: 21.10.11

Kterak třetí rození byl můj první přirozený porod bez bondingu aneb jak se rodí na Mikuláše s andělem.

Jako věděla jsem, že to jednou přijde, racionálně jsem dokázala uchopit, že Bludišče nebude v břiše do jara, ale přesto - když mi Bludička s prasklou vodou zablikala na icq, vyschlo mi v krku a vylila jsem zbytek džusu, co stál ve sklenici u klávesnice… :-)

:-):-):-)

Paradoxně první, co mě napadlo - musím do sprchy. :-) No není divu, do té doby jsem k porodu jela dvakrát, vždycky jsem byla rodička já a vždycky jsem se sprchovala. Takže to bylo tak nějak automatické, ačkoli v hlavní roli byl někdo jiný… ;-)

První, co mě napadlo, bylo, že musím vystavit tu fakturu, co zítra nutně potřebuji odeslat, protože na poštu už ji zvládne dát kdokoliv, pak jsem se taky oprchovala (nejmíň třikrát)

Vraťme se ale kousek zpátky - jak k tomu došlo? Jak jinak - na BC se prostě dějí VĚCI. I byla jedna diskuse o přítomnosti otce u porodu. Tam jsem napsala, že bych hrozně chtěla zažít porod „z druhé strany“ a Bludička mi to nabídla… Do té doby jsme se znaly jen virtuálně (aspoň doufám, že se nepletu). Vyměnily jsme si pár SZ…

Tuším, že jsme se předtím viděly nejméně jednou v pražské zoo :-), a chybí mi časová osa jestli došlo k oné diskuzi před tvojí návštěvou u nás v mém prvním trimestru, nebo až po, každopádně po tvé pečovací podpoře v ten den jsem si byla jistá, že jsi ta pravá, že se automaticky naladíš, chápeš a konáš! A že se nestydím před tebou zvracet :-) (pro neznalé okolností upřesním, že šlo o jeden z nejhorších dnů mých těhunevolností a během Petiny cesty k nám stihly moje děti ze solidarity se mnou chytit jakousi „střevní virózu“, takže Pěťa nic zlého netuše přišla do domácnosti, kde se pohybovaly mátožně tři zelené stíny a zachránila nás (původně jsme měli v plánu jít ven, aby si Vojta vyzkoušel odrážedlo Trotter).

Za dobu Bludiččina těhotenství jsme se stihly seznámit, byly jsme společně na srazu na Vysočině, párkrát jsme se viděly s dětmi…

Sraz v Harmonii byl pro mě vůbec velmi silná událost, kde se mi neskutečně zhmotnily nejen Peťa (ta už pro mě byla tou dobou reálná až až), ale i další tváře.

Tak od osmého měsíce Bludiččina těhotenství mi začalo pomalu docházet -„Proboha - co já tam budu dělat?“ Nemůžu říct, že bych měla strach, spíš jsem si absolutně nedokázala představit, co tam budu platná, co se ode mě očekává, jestli to zvládnu. Jaksi uprostřed porodu není možný říct: „Přecenila jsem se.“ A odkráčet středem… Uklidňovalo mě, že to bude v porodnici, kde jsem dvakrát rodila já sama, s porodní asistentkou, kterou znám a považuji za úžasnou.

Tak co tu bude Peťa platná, jsem neřešila vůbec, jen jsem věděla, že to nějak vyplyne samo a že to bude strašně důležité. Když se mě ptala, jak si to představuji (byla kvůli tomu u nás), tak ani nevím, jestli jsem jí na to odpověděla nebo to zamluvila něčím jiným. Prostě jsem si to nepředstavovala, měla jsem silný pocit, že to musím nechat vyplynout, a že to tak má být a patří to k řádu věcí.

Asi čtrnáct dní před termínem jsem žila v takovém zvláštním stavu - šla jsem třeba vařit a říkala jsem si, co když teď zazvoní telefon a pojedeme… Takže když v sobotu, 2. 12., zazvonil telefon a na displeji blikala Bludička, zvedala jsem ho s knedlíkem v krku - zbytečně - ta neskutečná žena chtěla jet dva dny po termínu sama s oběma stávajícíma dětma mikulášským vlakem a chtěla po mě lístek, co nám zbyl… :-)

Dětem se to moc líbilo a bylo dobře, že jsem to spáchala, protože díky návštěvě v porodnici to byl jediný Mikuláš, kterého stihli. Jen Zdeněk (Bluehawk) celou cestu trnul, že mu žena nikdy neodpustí, jestli u mého porodu bude asistovat místo ní on.

O dva dny později - v to osudné úterý (Bludiččiny děti vypouštějí vodu jedině v úterý! :-) ) jsem jela směr Neratovice, všude byla tma, bylo k půlnoci, zažívala jsem neskutečný pocit dejá vu, musela jsem si až násilím uvědomovat, že mě se teda žádné dítě nenarodí… :-)

Paní ve vrátnici můj příjezd vůbec nepochopila, jako proč jdu za kamarádkou o půlnoci, když jsem jí vysvětlila situaci, netvářila se nijak uklidněně, jen mi chtěla vnutit supermodré igelitové návleky, ale měla jsem pantofle vlastní… :-) Nahoře jsem znejistěla a radši donutila ubohou rodičku, aby si pro mě došla až ke dveřím. Seznámila jsem se s panem Bludičkou, nazula pantofle a očekávala věcí příštích…

Trochu jsme kecaly, psaly do diskuse, probíraly, jak dlouho tam budeme, pochvalovaly si, že jsme na nadstandardu. Docela dlouho se nedělo v podstatě nic. Tolik mi to připomínalo moje porody, tentokrát i průběhem.

Pak se začalo něco dít a omlouvám se, ale absolutně nejsem schopná uchovat si v hlavě nějakou časovou osu, tak se o ní ani nepokouším. Přicházely nějaké kontrakce, tak po třech až čtyřech minutách. Bludička měla úžasný povel - ŇOUPEJ! :-) Což znamenalo specifickou masáž křížové oblasti zad. Zřejmě jsem „ňoupala“ dobře, chválila mě :-)

Časová osa u porodu, co to je? Mám jemnou mlhu, žádnou orientaci v čase, chabou orientaci v prostoru a velmi silné vzpomínky na pocity.

Že je středa ráno, jsem pochopila až když mi říkali čas narození Ivetky.

Ňoupala jsi velmi dobře, normálně křížáky nesnáším, protože mě děsně bolí, ale s tvým ňoupáním nebolely téměř vůbec, zato o místech, kde jsme na zádech ňoupaly, vím dodnes (modřiny nemám), jak se mají tvoje palce?***

Někdy kolem třetí ranní jsme volaly PA Věře, dojela asi za půl hodinky. Do té doby jsme nějak fungovaly, docela sehraně řekla bych, absolutně mi nevadilo mezi kontrakcemi mlčet, cítila jsem, že moje přítomnost je žádaná a důležitá, mlčení k tomu patřilo tak nějak samosebou… Občas jsme i mluvily, někdy jsem se zmohla i na chabý pokus o vtip (za ty, co jsem vyřkla v době kontrakce se, Eliško, dodatečně omlouvám :-) )

Vtipy byly v pohodě (i ty kontrakční).

Když Věra dorazila, všechno se změnilo. Bludišče jakoby vycítilo, že je tam někdo, kdo tam doposud nebyl a dalo si oraz. Kontrakce se zmírnily, doba mezi nimi se prodloužila. Eliška to vnímala… Věra asi taky. Já určitě. Nejdřív jsme to nijak nekomentovaly, pak jsme se o tom začaly bavit, že miminko určitě vnímá přítomnost dalšího člověka.

Věra to vnímala velmi dobře, včera jsme se o tom bavily. Vůbec nechápu, jak to dělá, ale najednou věděla a vnímala všechno (alespoň já mám ten pocit z včerejšího rozhovoru, kdy spoustu věcí, co jsem cítila a vnímala, ona pojmenovala jako první). Proto nás nechávala hodně osamotě a držela se vpovzdálí, ale přitom byla k dispozici.

Zhasly jsme v pokoji, Věra přinesla svíčky, míč, podložku, další peřinu a polštář, termofory… Vypnuly jsme notebook. Zdálo se, že v celé porodnici není vůbec nikdo jiný než my tři a miminko přicházející na svět - chvílemi mi přišlo, že ani vůbec v žádné porodnici nejsme a taky, že kromě nás snad ani žádní lidé neexistují, vnímala jsem všechno hodně intenzivně.

Termofory jsem naplnila horkou vodou a zajely jsme si s Bludi docela přijatelný rytmus - seděla na míči, já za ní - mezi kontrakcemi jsem jí hřála záda termoforem (ten několikrát skoro spadnul, protože jsem zcela nezodpovědně klimbla) a v kontrakci jsem masírovala záda. Tak jsme vydržely poměrně dlouho. Skoro jsme nemluvily, byla to - řekla bych - docela solidní symbióza… Hodně jsem myslela na svoje porody, hodně myšlenek patřilo mému muži a všechny byly obdivné. Být doprovod u porodu není žádná sranda, dámy :-)

Pak se Bludička přesunula do sprchy. Sprcha nebyla žádných obřích rozměrů - myslím, že jsme v ní strávily tak hodinu, možná víc. I tam jsme nějak podvědomě dokázaly nějak najít rytmus - v podstatě to spočívalo v tom, že jsem sprchovala záda a pokud byla kontrakce, Bludička se na mě pověsila a houpaly jsme se. Zpětně mě napadlo, že to asi musel být pohled pro bohy - ač nejsem vůbec střízlík, musela jsem se držet futer, musela jsem držet sprchu a místy i Bludičku - bylo to poměrně fyzicky náročné. V ten moment, kdy to probíhalo, jsem to ovšem vnímala jako jediné správné, jako to, co se má právě teď dít.

V tu chvili jsem pochopila, proč třetí missorče otálí, protože podpora u porodu opravdu není mejdan pro těhotnou, fyzicky bych to přirovnala spíše k práci v dolech.

Věra přicházela a odcházela, když tam byla s námi, mluvila s miminkem, říkala přesně to, co se mělo říkat. Byla součástí toho všeho a ačkoli to vedla, dělala to takovou formou, která byla jednoduše úžasná - byla součástí a zároveň jakýmsi pozadím, bez kterého by ten obraz byl neúplný a možná i nemožný.

Tak tenhle odstavec to přesně vystihuje, a jedinou podstatnou informací z celého článku.

Přemluvila Bludičku, abychom se přesunuly do vany. Hlavou mi jenom bliklo, že v Neratovicích krásně předělali koupelnu (rodila jsem ještě ve staré) - Bludička se umístila do rohové vany, moc mě nevnímala, řekla bych, nicméně vnímala, když bych tam nebyla, takže jsem se nevzdalovala. Věci na převlečení na porodní sál mi přinesla Věra a převlékla jsem se velmi rychle.

To přemlouvání jí ani nedalo moc práce. Sice jsem fakt netoužila po tom někam chodit a taky mi vyhovovalo naprosté soukromí nadstandardu, ale vzhledem k blíže neurčené, ale nezanedbatelné době strávené v kleče ve srchovém koutě, jsem se při vzpomínce na Archimedův zákon odhodlala a šla jsem klečet do vany plné vody.

Vnímala, dost mi při kontrakcích pomáhalo takové houpavé hlazení kříže směrem dolů, bez toho jsem měla problém se uvolnit a při bolesti nezatínat.

Ve vaně to nabralo rychlý spád, Věra odběhla připravit porodní sál - ale odvolaly jsme jí a šlo se rodit. Tedy ještě před námi byla jedna překážka - dostat Bludičku z koupelny na porodní sál - původně jsem si myslela, že je to kousek - ale když jsme to šly - přišlo mi to jako kilometry a kilometry. Ale došly jsme tam.

Peťa a Věra šly, jak jsem se tam dostala já přesně nechápu, ale matně si vybavuji, že můj transport a stěhování piána do 11. patra v paneláku pravděpodobně nejsou tak nepodobné činnosti.

Bludička si klekla na porodní lůžko a beze všech slov a okolků prostě začala rodit. Pořád jsme tam byly jen my tři. Tedy s Ivetkou vlastně čtyři. Věra nestíhala vzít si ani rukavice, ruku měla pořád na hrázi, druhou kontrolovala hlavičku. Snažila jsem se být co platná, ale Bludička mě opravdu nevnímala, takže jsem jí jen pořád chválila a hladila jí rameno. Hlavička nešla vytlačit - není divu - přišlo mi náročné se na to byť jen dívat. Věra byla ztělesněním klidu - vlídně mluvila na Bludičku i na mě… Za malou chvíli (myslím, že Bludičce ta chvíle tak malá nepřišla), byla hlavička venku a Věra se snažila dorotovat ramínka - bylo venku nejdřív jedno, pak hned druhé a pak prostě vyklouzlo celé to tělíčko.

Věra bezpečně vycítila, že změna prostředí i příchod dalších osob mi spolehlivě zastavují porod, takže potřebovala celou akci s přesunem na sál načasovat až na úplný závěr, kdy moje i miminkova potřeba porodit bude natolik silná, že už nás nezastaví ani zemětřesení. Radši by riskovala porod v místnosti s vanou a následný kobereček než narušení porodního děje (to tedy přímo nepřiznala, ale při tom včerejším rozhovoru to z ní celkem jasně vyzařovalo). Z hladiska kontinuality a tolerance dalších porodů všemi pracovníky porodnice v Nera je ovšem ideální, že se to stihlo přesně.

I na sále jsem tě Petro vnímala a dělalo mi to dobře, jen jsem neměla volnou kapacitu dát to najevo, všechno jsem spotřebovávala na porod.

Věra zaškrtila pupeční šňůru, Bludička si sedla na bok dostala Ivetku (o které jsme tou dobou ještě vůbec nevěděly, že je to Ivetka) do náručí, ale jen na malou chviličku, protože ji hned odnesli na dětské.

Byla krásná, voňavá a slizká, držela jsem ji zády z sobě a nemohla zjistit, zda je to dívenka nebo klučík, viděla jsem jí na záda, vlásky, do tváře na ručičky, ale do inkriminované oblasti jsem nedohlédla a otočit jsem se ji neotřenou bála, aby mi nevyklouzla.

Cítila jsem, že měla hrát hudba, že měly přijít nějaké zvukové efekty… ;-) Ale nestalo se nic, Bludička porodila placentu, šití nebylo třeba. Eliška se nacházela v netečném stavu, moc nereagovala, bylo vidět, že je hodně vyčerpaná. Šla jsem se podívat na Ivetku, když jí vážili, přišlo mi, že je tak malinká a ačkoli jsem to VIDĚLA, stejně mi přišlo neuchopitelné, že se narodila, že ona je to bříško, které jsem ještě o půlnoci hladila :-)

Tak vidím, že není rozdíl, jestli porodíš nebo jestli se na to díváš a ačkoli jsem JI PORODILA, stejně mi přišlo neuchopitelné, že se narodila, že ona je to bříško, které jsem ještě o půlnoci hladila :-)

Šla jsem říct Bludičce váhu - nevím, jestli jí v ten moment chtěla slyšet :-) - 4290 g. Opakovala jsem si to celou cestu z dětského zpátky na porodní sál, abych to nezapomněla :-) Odvezly jsme s Věrou Bludičku na porodní pokoj, cestou zpátky jsme se stavily na dětském boxu za nejmenší Bludičkovou. Byla krásná a předváděla se, rozhazovala ručičkama, koukala, byla nejkrásnější a dělala ksichtíky.

Na pokoji jsme si s Bludičkou chvilku povídaly, ale byla moc unavená a já koneckonců taky, jen jsem se převlékla a jela jsem domů. Asi třicítkou, rychleji jsem si netroufala. Doma jsem šla ve tři odpoledne spát s Valu, probudila jsem se o půlnoci, když šel muž spát, zamumlala něco nesrozumitelného a pak jsem spala až do rána :-) Zasloužený odpočinek po práci.

Rodily jsme na Mikuláše… s andělem. Věra je opravdu zrozená pro svoji nelehkou práci. Její osobnost je natolik výjimečná, vyzařuje z ní klid, radost, nadšení. Máte pocit, jakoby vedla porod poprvé - cítila jsem z ní takové nadšení a zaujatost pro „věc“. Vlastně to píšu špatně, ona nevedla porod - to dělala Ivetka. Tohle přesvědčení šířil náš Anděl od začátku - je to miminko, které řídí to všechno, co se při porodu děje. Přijmula jsem to. A myslím, že mě Ivetka řídila dobře. Přesně věděla, co potřebuje ona i její máma a nějakým mimozemským způsobem zařídila, že jsem to věděla i já. To je můj absolutně převládající pocit z toho všeho - cítila jsem, že všechno se děje správně, ve správný čas, byla jsem docela klidná, věci se děly automaticky, moje ruce automaticky masírovaly tam, kde bylo třeba, podávaly věci, které byly žádány.

K tomu není co dodat, vnímala jsem to úplně stejně.

Věra dokázala uprostřed porodnice vytvořit absolutně domácí prostředí. Takovou porodní seanci… Jsem jí za to neskonale vděčná a moc ji obdivuji.

Mikuláš chodí s andělem a čertem. Myslela jsem, že tu noc se nám čert vyhne… Ale byl tam - v podobě dětské doktorky, která byla závěru porodu přítomna. Byla to ona, kdo vyrval (a to není nadneseně řečeno, to je popis situace) rodičce z náručí sotva narozeného tvorečka s výrazem, že to snad ani není Bludiččino dítě, dokud nebude odborně zkontrolováno, zváženo, odsáto, nahřáto a já nevím co ještě. Věra protestovala, avšak marně. Bludička to možná příliš nevnímala, ale já ano. Jako když hrajete symfonii, opravdu těžkou, ale velmi krásnou a v poslední větě náhle housle zahrají falešně - tak to působilo… ta arogance, to pohrdání někým, kdo odvedl skvělou „práci“, porodil nádhernou holčičku - to bylo tak neskutečné a tak se to nehodilo k tomu všemu, co jsme doposud prožily.

Viděla jsem Ivetku asi půl minutky po umístění v inkubátoru. Byla růžová, klidná. Stejně taková by byla i u mámy, možná by jí to trvalo o moment déle, ale my měly čas, mohly jsme počkat. Čert v podobě „pediatričky“ patrně čekat nemohl. Navíc se ani nesnažila své jednání jakkoli omluvit, chovala se jakoby byla v právu… Ale nebyla.

Věra byla poměrně naštvaná, leč patrně bohužel zvyklá. Nemohla nevidět moje rozčarování nad celou situací. Ale jak řekla - Ivetka si to vybrala, pediatři se střídali v sedm a ona chtěla se svým narozením počkat až do 8:11. Nezbývá nám než to přijmout jako její rozhodnutí :-) Možná se to tak dá přijmout. Ale nevěřím, že novorozená miminka vědí něco o pediatrech, natož o těch, kteří nedělají čest svému oboru.

Proč by novorozená mimnka nevěděla nic o pediatrech, když prenatální miminko vědělo spoustu věcí o tvé migréně, dopravních zácpách, tatínkových služebních cestách, naší hlídací „tetě“ Kamče…

Že mi při porodu při této službě miminko nakonec seberou, jsem čekala, co jsem fakt těžko nesla bylo, že mě ta žena připravila o přiložení na sále, co na tom, že většina dětí se třeba vůbec nechytne nebo matky nemají mlezivo, já měla a věděla jsem, že Ivetka by se chytla a že si to po takové práci zaslouží. Jen ji ta čertice blbě držela, v takové poloze by se nechytla ani žirafa a ona mi potřebovala dokázat, že Ivetka na to nemá, kdyby mi ji na pár vteřin dala do rukou, tak jsme jí s Ivetkou ukázaly, že to umíme a zvládáme. To mě dostalo. Moc. Naštěstí mě zas zachránila Věra, která mě aspoň odvezla k inkubátoru s Ivetkou, tam mě „zapomněla“ a šla naléhavě uklízet koupelnu či co. Ivetka totiž v tom inkubátoru nebyla ani naštvaná ani smutná. Koukala na mě s takovým klidem, jakoby říkala: mámo, neboj jsem v pohodě, sice by mi s tebou bylo dobře, ale když mě ti cvoci potřebují strkat do krabice, tak já teda ještě chvilku počkám, když jim to dělá dobře. A to mě s tou situací úplně smířilo. Kdyby tam plakala, tak jsem se buď poprala s lékařkou nebo měla zaděláno na solidní pláč, podle toho, na co z toho bych v tu chvíli měla sílu.

Víc už napsat nedokážu. Jsem moc vděčná, že jsem to mohla prožít. Přesně tak, jak to mělo být.

Víc už napsat nedokážu. Jsem moc vděčná, že jsem to mohla prožít. Přesně tak, jak to mělo být.

Bludička snad napíše svůj pohled na věc :-)

Peta a Bludička

Líbil se vám deníček? Máte také co říct? Přidejte na eMimino.cz svůj deníček.
Průměrné hodnocení zápisku v deníčku 4.4 bodů
 Váš příspěvek
 
barbara21
Echt Kelišová 7711 příspěvků 21.10.11 08:00

krasnýýýý :cry: :cry: :cry: jsem na měkko chtěla by jsem mít taky tak krásný porod!! bohužel se spíš připravuji na spoustu necitlivých doktoru ve fakultce :-(

 
kookinka
Kecalka 154 příspěvků 21.10.11 10:30

Popis porodu jedním slovem nádhera :srdce: :srdce: :srdce: Jsem na měkko a stále se mi vybavují mé dva porody. Každý jiný a přece každý svým způsobem krásný. Chtěla jsem po manželovi ať svými slovy popíše co se dělo a co v tu chvíli cítil, ale nedokázal odpovědět. Moc bych si přála zažít porod z druhé strany. Snad se mi to také někdy povede :kytka:

 
neddo
Závislačka 3392 příspěvků 21.10.11 10:38

Jen jedno slovo - nádhera :srdce:

 
HelenaA  21.10.11 10:50
Díky

Díky za krásný příběh! Už delší dobu uvažuji, že své třetí dítě chci rodit bez manžela…teď už to vím :-)Snad se mi také podaří najít kamarádku, která se bude umět do nás vcitit :-)

 
Saroya
Neúnavná pisatelka 17593 příspěvků 21.10.11 11:01

krásné, jsem dojatá
gratuluju všem :kytka:

 
renč  21.10.11 12:18

to je tak krásně napsaný, fakt to musí být asi velmi silný zážitek i z druhé strany

 
sara1000
Závislačka 4319 příspěvků 21.10.11 20:35

Jsem dojata a oprvadu nadsena z takovehoto popisu porodu z druhe strany…Precetla jsem to jednim dechem.
Bludicko tobe a Ivetce preji spoustu stesti a lasky do zivota :srdce:

 
SandraS
Závislačka 3013 příspěvků 21.10.11 20:43

:potlesk: :potlesk: :potlesk:
Bravo vam vsem ! ! !
Kez by takove porody byly standartem, samozrejme az na „certa“ :cert:

 
Flyingfrog
Extra třída :D 11880 příspěvků 21.10.11 21:27

Holky, jste úžasné. :-) Všechny.

A tu pediatru vem čert. :cert:

 
Maxina
Ukecaná baba ;) 1665 příspěvků 21.10.11 22:05

k tomu není,co dodat :palec: :huban: :srdce:

 
girlie sage
Kelišová 6258 příspěvků 22.10.11 00:17

nadherne napsane, dojaly jste me k slzam :kytka: gratulace k Ivetce :kytka: :kytka:

 
kocicka18
Kecalka 275 příspěvků 22.10.11 08:16

Krásně napsané, sice jsem to musela celé přečíst dvakrát abych si nějak urovnala, kdo píše co. Ale opravdu krásně napsané a krásný porod!! Je hrozný jak se pediatrička zachovala. Ale hlavně že Ivetka byla v klidu.

 
Bludicka
Zasloužilá kecalka 918 příspěvků 22.10.11 09:20

Za ztíženou přehlednost se omlouvám. Článek kdysi vznikl pro jiný web, kde se uživatelky v té době všechny hodně znaly a věděly, takže jednak věděly kdo a s kým rodil. Druhak Missorka svůj článek napsala den po tom porodu, já jsem teprve potom doplňovala na noťasu z porodnice vpisky kurzívou (ve stejný den do článku na webu už zveřejněného). Nevěděla jsem, jestli to ten den stihnu sepsat. Ale i přes horší přehlednost myslím, že to za to stojí. Po mé zkušenosti s mým druhým porodem (viz Vázat písek do otýpek) mi totiž přijde strašně důležitý mluvit o tom, že rodit lze i takto. Pro mě zlomová byla nejen doprovázející přítelkyně, ale hlavně vlastní (soukromá placená) porodní asistentka, která porod vedla a když nebyly komplikace, nebyla tím pádem potřeba pro mě rušivá asistence personálem porodnice. Takže tu jde o dvě věci, volba polohy i ve 2. době porodní (to je to snažší i když leckde taky těžké) a kontinuální péče jedná PA bez lékaře pokud se neschyluje ke komplikacím (a to jde jen někde, kde porodnice má se soukromou PA smlouvu a ta tam dochází jako externí PA na „částečný úvazek“) takže to je to těžší, protože takové porodnice na celou ČR aktuálně člověk spočítá na prstech jedné ruky, ale pokud někdo má 1. dobu porodní v hodinách a ne v minutách a má trochu citlivější porod na rušení, takže mu frmol zastavuje kontrakce nebo otvírání se a musí se pak pomáhat oxytocinem z kapačky, tak potom stojí za to absolvovat kvůli tomu i případnou „porodní turistiku“. Já, kdyby o svých zkušenostech nepsali jiní, bych se po druhém porodu bála mít další dítě. Nevěděla bych totiž co můžu hledat, co by mi pomohlo porodit bezpečněji a šetrněji a ani bych nevěděla kde to hledat. Takže teď to cítím jako svůj dluh. Minulé rodičky s pohodovým porodem mluvíli a psali pro mě, tak mluvím a píšu pro ty budoucí zase já o tom svém :wink:

Příspěvek upraven 22.10.11 v 09:22

 
Tera:)1
Kelišová 6326 příspěvků 22.10.11 22:47

krásný porod :potlesk: velikánská gratulace k Ivetce :kytka:
sice jsem ze začátku byla „trochu“ zmatená :-) ale nakonec … prostě krásné :palec:

 
veronikamayerova  27.10.11 21:32

Krásné…kéž bych i já měla možnost mít takovou porodní asistentku… :-(

Vložit nový komentář